| Zobrazeno: 2401
/ 5
Fandom: Harry Potter
Autor: Quill Lumos
Originál: For Services Rendered
Překladatel: Alcea
Beta: Georgia
Páry: Harry Potter/Severus Snape
Varování: 18+, slash, násilí, vulgární výrazy, sexuální scény, nedobrovolný sex (znásilnění), alternativní vesmír.
Farid seděl snad hodiny a přemýšlel.
Tárik byl stočený na jeho klíně, plný mléka a prost starostí.
Farid záviděl tomuto tvorečkovi jeho nevinnost.
V posledních pár dnech se cítil strnulý, otupělý. Věděl, že znásilnění spojené s účinky lektvaru ho málem zničilo. Ale nejhorší ze všeho bylo, jak se k němu pán choval. Pán byl prvním člověkem, jehož Farid kdy miloval a jemuž důvěřoval. Když mu pán řekl ty strašlivé věci, Faridovi to rvalo srdce. Když si myslel, že po něm pán chtěl, aby pobavil Notta, Colburna a Johnsona, přál si jen zemřít. Potom ho pán udeřil, nadával mu a poslal ho pryč, když byl zraněný a vystrašený. Jedna Faridova část zemřela a tento kousek se už nikdy nevrátí, je navždy ztracen. Věděl, že bezmezná důvěra, již choval kdysi k pánovi, byla nenávratně narušena.
Viděl, že to pána mrzí, vnímal to poutem. Pocity ale byly podivně utlumené. Krátce si Farid pomyslel, jestli se pouto opět nezměnilo. Nebylo to tím, že by nebyly, nebo že už nebyly silné, poněvadž může říct, že je pán silně vnímá, ale Farida nezahlcovaly. Musí se tak vypořádat jen se svými vlastními city a i to je dost náročné.
Tárik na jeho klíně ze spánku zamňoukal a přitiskl se k Faridovi. Nikdy neměl zvířátko, nikdy neměl tvora, o nějž by pečoval a měl rád, a srdce se mu svíralo láskou. Překvapilo ho, když pán řekl, že je v pořádku nechat si toho drobečka, ale to by přece nemusel? Protože pán mu nikdy nic neodepřel a nyní dal Faridovi mnohem víc; má kotě, malý život, který má na starost a, samozřejmě, tento drahocenný svitek obsahující všechny ty sliby. Podíval se na pergamen, jenž pevně svíral v pěsti. Musí ho ještě uložit do kazety, kterou mu pán dal, aby si v ní uchovával své vzácné věci. Ani moc nevěděl, co si má o tom myslet.
Pán řekl, že má práva, že si může vybrat, jestli chce sex nebo ne, jestli chce dělat něco, co si nepřeje. Samozřejmě pán ty věci už říkal dřív, ale nikdy je nenapsal, tak jak je myslel, tak jak jsou skutečné. Také si může něco koupit za vlastní peníze ze svého trezoru, kde jsou uloženy peníze jeho rodičů; klíč má nyní ve svém vlastnictví ve své kazetě. Netušil, že má peníze a netušil, co má s nimi dělat, ale je na něm, jestli je bude utrácet nebo si jich nevšímat. Pán to tak řekl. Pán vůbec toho dnes mnoho řekl.
Když mu pán řekl, že si může vybrat, jestli mít sex, jestli uposlechnout pánovy návrhy, jako třeba jít spát, Farid mu tak docela nevěřil. Proto vyzkoušel pánův slib tím, že tu zůstane sám a nepůjde s pánem, i když tušil, že chce, aby šel také. Upřel si pohodlí, které by určitě získal, kdyby se přivinul k pánovi, a místo toho si zvolil sedět tady, před skomírajícím ohněm. Už z něj zbyla hromádka žhavých uhlíků a popela, tak dlouho tu seděl pohroužen v myšlenkách. Ochladilo se a Farid se chvěl.
Musel vyzkoušet pánova slova, musel vědět, co mínil tím, co řekl, a musel se rozhodnout, zda mu odpustit nebo ne a prostě pokračovat dál. Farid věděl, že jediná možnost, jak to může nejspíš přežít, je odpustit pánovi. Protože nic z toho nebyla vlastně pánova vina. A jen bůh ví, že se strašně moc snažil opět vše urovnat?
Farid věděl, jak to pouto je mocné. A také věděl, jak těžce pán s ním bojoval a pokoušel se ho přemoct. Pán Farida zachránil, chránil ho, bránil ho, miloval ho a nikdo jiný se o něj tak ještě nestaral. A když na to pomyslel, vážně na to myslel, nechtěl o tuto lásku přijít. Pán byl nakonec jen člověk, jako každý jiný, a udělal chybu, již zřejmě upřímně litoval, takovou, nad níž projevil svou kajícnost.
Faridovi se v životě staly hrozivé věci. Občas, jen občas měl pocit, že to na něj všechno padalo, jako by se tříštil na tisíce kousků. Že je jen pouhými střepy, úlomky člověka, kterým měl být. To znásilnění vrátilo tolik věcí, na něž doufal, že zapomněl. Vídal je ve snech, ve svých nočních můrách. Tady v Bradavicích měl hloupý pocit bezpečí. V minulých pár týdnech si myslel, že bude normální, že to, čím byl, jeho minulost, by už nebylo důležité. Neboť ho jeho přátelé přijali a nesoudili ho, pán ho miloval a ani ho nezajímalo, co musel dělat.
Nott a jeho přátelé se však k Faridovi nechovali jako k normálnímu. Mysleli si, že je v pořádku chovat se k Faridovi jako k děvce a šukat ho bez jediné myšlenky či ohledu na jeho pocity nebo bolest. Ale on není děvka, pletli se a pán se pletl, když to také řekl. Možná měl pán pravdu, možná to za něj mluvil alkohol? Co se mu stalo, se nemělo nikdy stát; jeho dětství mu bylo ukradeno a byl opakovaně zneužívaný, přitom nikdy neudělal nic, aby si tohle zasloužil. Byl pouhé dítě. Mladší než ti malí prváci, kteří bloumali po chodbách a hleděli na něj velkýma očima a s úžasem. Někdo by ho měl chránit a poskytnout mu bezpečí.
Nemohl zvrátit minulost. To je nemožné. Ale mohl s ní žít, zkusit se přes ni přenést a přijmout dobré věci, které se v jeho životě objevily.
Proto o tom přemýšlel; má na výběr: Buď se nechá strhnout do propasti, která se před ním otevřela, do temnoty, která vezme poslední zbytky jeho roztříštěné duše, nechá se zničit tím, co se stalo před pár dny, nebo půjde vpřed se svými přáteli a mužem, jehož miluje, mužem, jehož Farid zná a jenž si zaslouží jeho odpuštění.
Celý život bojoval o své přežití. Nikdy se nevzdal, i v nejpochmurnějších chvílích, kdy málem propadl zoufalství. Tak proč by se měl vzdát temnotě, když má v životě mnohem více štěstí než kdy dříve? Vždy budou lidé jako Nott. Lidé, kteří se pasou na slabostech druhých. Nyní mu pán poskytl prostředky na boj s nimi, a tak už nikdy nedopustí, aby mu takové zrůdy ublížily, nebo někomu, koho má rád.
Velice ho dojal projev lásky a přátelství, který se mu dostal. To malé koťátko, jež se v jeho životě objevilo s přáním, „Teď se už nikdy nebudeš cítit osamělý, s láskou Hermiona,“ přiloženým ke košíku, v němž přišlo. Objetí od Rona a Draca, a snaha Siriuse Blacka, jemuž Farid nikdy neporozumí, ho povzbudilo. Stále byl zahrnován péčí, skoro od každého, od všech těch lidí, jež mu přáli štěstí a vyjadřovali svou lásku. On, o nějž nikdo nestál, nějak přitahoval mnoho úžasných lidí jako ochránce a přátelé.
To, co ho však nejvíce dojalo a překvapilo, bylo úsilí, jež pán vynaložil do upřímné snahy o napravení a dokonce zlepšení věcí, než jak byly dříve. Nabídnout co nejvíce svobody, jak jen bylo možné v mezích omezení pouta. Muži, jehož Farid miloval, a jenž zjevně želel svých činů víc než čehokoliv jiného, to bylo zjevně líto a musí mu odpustit.
Vstal a přešel k proutěnému košíku, v němž Tárik přišel, a mávnutím ruky jej trochu zvětšil. Přeměnil polštářek tak, aby byl měkčí a nadýchanější. Potom uložil spícího tvorečka dovnitř a vyvolal zahřívací kouzlo.
Šeptal zvířátku, zatímco kouzlil, mumlal slova lásky v kazachštině, a říkal mu, že je v bezpečí a milované, ale je ještě moc malé, aby samo vycházelo z košíku. Slova, jež mu nikdo nešeptal, když byl malý, ztracený a sám. Kotě se neprobudilo, jen se schoulilo v měkkém pelíšku s dlouhým spokojeným zapředením, protože instinktivně vědělo, že je v bezpečí.
Pak vložil drahocenný svitek do kazety. Nezamkl ji, poněvadž věděl, že by ho pán nevzal nebo nic v ní nepoškodil. Přeběhl prstem vyřezávané gryfy a hady a pozvolna vstal.
Věděl, že ho Severus Snape miluje, víc než koho kdy miloval. Vnímal to, viděl to, a nechtěl se od této lásky odvrátit. Také věděl, že ten muž, co leží v jejich posteli, potřebuje lásku skoro stejně jako to zvířátko, jež právě uložil na noc do košíku. Potřeboval Farida tolik, jako Farid potřeboval jeho. Uvědomil si, že to tak je. Farid věděl, že ho už nemůže odmítat. Nějak spolu mohou být dál. Protože přinejmenším mají jeden druhého a mají lásku svých přátel, a pro tuto chvíli, pomyslel si Farid, je to víc než dost.
Pak, když stál, narovnal se v ramenou a zamířil do ložnice, kterou sdílel s pánem téměř každou noc od chvíle, kdy přišel na hrad.
Severus ležel v posteli a naslouchal Faridovým pohybům každou buňkou své bytosti. Usilovně přemýšlel nad tím, co dělat, když se snažil všechno možné promyslet, aby se věci mezi nimi zlepšily. Ale důvěra je tak křehká; trvá dlouho ji vybudovat, a přesto může být v mžiku zničena. Dnes to byl snad první krůček z mnoha; může trvat měsíce, než ho Farid opět přijme a odpustí mu. Severus však nikdy neházel hůlku do žita a nehodlal se vzdát svého vztahu; nejlepší a nejláskyplnější vztah, jaký kdy měl, už v dohledné době mít nebude.
Farid mu odpustil tehdy, když byli s Jusufem, když Severus sledoval, jak ho bije, a pak s ním brutálně zacházel. Odpustil mu ta prvotní znásilnění, jež byla sama o sobě surová a krutá. Ačkoli kvůli účinkům lektvaru nebyla tak docela Severusovou vinou. Jenže v Severusově mysli neexistuje žádná omluva pro nedávné události, žádná obrana, s nimiž mohl vyjít, a nemá právo čekat, že mu Farid odpustí.
Přirozeně, že Farid zůstal poslušný, dobře vycvičený otrok; Severuse nemůže v ničem odmítnout. Severusovi však chyběl ten pohled lásky, jenž zářil v hochových očích. I přese všechno jak se snažil věci urovnat a zlepšit je pro Farida, neočekával, že mu chlapec někdy odpustí. Ta předchozí vlna důvěry, již pocítil s Faridovým nepatrným úsměvem, se již dávno vytratila.
Farid však tiše procházel ložnicí, chystal se do postele. Pomalu se svlékl, když se připravoval ke spánku. Nechat ho sedět u ohně v obývacím pokoji, zatímco se odebral spát, byla jedna z nejtěžších věcí, jaké kdy Severus učinil. Farid vyhlížel tak ztraceně a křehce. Bylo to však to, oč hoch požádal, první vědomá volba, kterou učinil od chvíle, kdy mu Severus dal ten pergamen. Severus dobře věděl, že je to zkouška. Jak tam tak ležel a poslouchal tiché šustění a ševelivé pohyby, modlil se ke všem bohům, na něž si dokázal vzpomenout, aby to přečkal.
„Páne?“ Hlas byl nesmělý, váhavý. „Ste vzhůru?“
„Ano, lásko,“ odvětil se stejnou váhavostí. „Jsem.“
„Páne,“ hoch přitiskl chladné, nahé tělo k Severusovu, a položil ruku na jeho hruď. „Pokud neste móc unavený, páne, pokud není móc pózdě, milóval byste se se mnou? Prrosím?“
Severus byl rozpolcený tím, zda se má rozplakat nebo rozesmát.
Nakonec se spokojil s jakýmsi přiškrceným zaskřípěním.
„Ach, Faride,“ promluvil tiše a uctivě. „Nic by mi neudělalo větší radost, než se s tebou teď milovat.“
A naklonil se, když se Farid přisunul k němu, a domáhal se chlapcových rtů hlubokým a milujícím polibkem.
Na tvářích cítil hedvábné prchavé doteky Faridových řas, když se hoch nepatrně odtáhl a, tak tiše, že to téměř neslyšel, Farid zašeptal:
„Dékuji vám, páne, dékuji vám za všechno.“
Poté v příšeří útulné ložnice Severus dostál své omluvy v polibcích, lízání a mazlení. A v přítmí Farid projevil odpuštění, přijetí pánovy omluvy a díky za to, co Severus vykonal, když odpovídal polibky a laskáním, opakoval Severusovy pohyby, gesta a náklonnosti svými vlastními. Jejich milování tu noc bylo pro oba hluboce dojímavé svou intenzitou, a skoro poetické svou něžností.
Za poskytnuté služby - 37. kapitola
Za poskytnuté služby - 39. kapitola