| Zobrazeno: 3097
/ 6
Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka
Párování: Harry Potter/Draco Malfoy
Rating: slash, 18+
Draco spal trhaně i přes to, že vypil Doušek bezesného spánku. Lektvar jej mohl zbavit snů a představ, které ho každou noc pronásledovaly, ale nedokázal ho zbavit vzpomínek na bolest a strach, jež se ho stále držely. To mohl dokázat jen čas, ale ten ubíhal tak pomalu, že si Draco zoufale přál, aby se zrychlil.
Jedno malé povzdechnutí a byl vzhůru, mrkal ve tmě jako poplašený výr a modlil se, aby na něj v temnotě nečíhalo žádné nebezpečí. Jeho vidění se v několika vteřinách přizpůsobilo slabému, mihotavému hvězdnému světlu zvenčí a on vydechl úlevou a dovolil si uvolnit se, vděčný, že je sám.
Bylo to vyčerpávající, nutit sám sebe, aby se uzdravil, každý den namáhal přepracované svaly dokud nekřičely na protest, ale on odmítal být nemohoucí přítěží déle, než bylo nezbytně nutné. Molly na něj byla až přespříliš laskavá a on by její pohostinnost, za kterou byl tak moc vděčný, nikdy nezneužil ani v případě, že by ho to mělo zabít.
Klid byl vítaný. Dodal mu čas k přemýšlení a on ten čas zoufale potřeboval, protože toho měl tak moc, nad čím musel přemýšlet. Harry byl na prvním místě jeho seznamu. Harry byl záhada obestřená neproniknutelným tajemstvím. Harryho násilnickou stránku spatřil již více než jedenkrát a věděl, že byla skutečná a že je to něco, čeho je třeba se bát. Během posledních pár dní ale zmizela. Harry se nyní zdál klidný a rozhodnutý pomoci Dracovi zotavit se. Nešklebil se při pohledu na Dracovy jizvy, a už Draca neopustil ve chvíli, kdy jej potřeboval. Jen stoicky, tiše, strnule asistoval Molly, nebo co chvíli Dracovi pomáhal. Jediný náznak nějakých emocí, který z Harryho dostal, byl předešlý den.
Draco šel, tedy spíše se belhal, do koupelny, poprvé bez pomoci Harryho nebo Molly. Když se dostal až ke dveřím, otočil se zpět a těkavě se usmíval, šťastný, že dosáhl něčeho, nač může být hrdý, i když šlo o něco tak pateticky obyčejného, jako je dojít si bez pomoci na záchod. Harry se na něj také usmál a střízlivě přikývl, malé uznání souhlasu, které způsobilo, že Dracovi poskočilo srdce v hrudi. Nebylo to mnoho, ale něco to znamenalo a to stačilo.
Předcházející dva dny byly ty nejlepší za celý rok. Jedl skvělé jídlo, ze kterého mu tekly sliny, tak dlouho, dokud nebyl plný k prasknutí, unikal nočním můrám díky Doušku bezesného spánku a pozoroval, jak bolestivé rány, které ho pokrývaly od hlavy až k patě, pomalu mizí. Bylo to vyčerpávající, vydržet tak blízký kontakt, když na něj jeho mozek křičel, aby utekl, ale zvládal to a Molly ho za jeho snahu několikrát pochválila. Dokonce i Harry, i když se nezmínil ani slovem, vypadal, že k němu choval zdráhavý obdiv a kupodivu, Harryho uznání přikládal větší důležitost, protože bylo těžší ho získat.
Draco se probíral vzpomínkami na předcházející roky a v duchu se přitom nakopl za věci, co udělal. Zůstalo po něm tolik promrhaných a zničených příležitostí a tolik zraněných lidí. Měl na dosah všechno na světě a všechno to zničil… jen aby byl jako jeho otec.
‘Jak jsem, k sakru, mohl k němu vzhlížet s touhou? Otec se mnou nikdy nejednal jinak než jako s domácím zvířátkem, dával mi pamlsky když byl spokojen a trestal mě, když nebyl! Chtěl jsem, aby byl na mě hrdý… za něco… aspoň jedinkrát! Byl bych udělal cokoliv, jen aby byl šťastný. A všechno, co jsem za to od něj dostal, bylo posrané Znamení a život nestál ani za hovno, až do tohoto týdne!'
Vlastně dostal něco horšího než to. Téměř celý rok ve Snapeově zabezpečeném domě, skrývání ve sklepě a živoření ze zásob, které byl Severus schopen pro něj obstarat, když ho mohl navštívit. Během té doby měl dost času na přemýšlení, jelikož tam nebylo skoro nic jiného, čím se mohl zaměstnat, a Snape byl… no… přinejmenším poučný. Jednu noc Dracova fňukavého šťourání, a omílání situace, ve které se nacházeli a o stavu domu, a obvykle nemluvný profesor vybuchl. Uhodil Draca tak silně, že přeletěl půl pokoje a zařval na něj hlasem, ze kterého zněla vražda.
„TY MALÝ AROGANTNÍ SPRATKU! VÍŠ, CO VŠECHNO JSEM PRO TEBE UDĚLAL?! TY ROZMAZLENÝ, IGNORANTSKÝ, UKŇOURANÝ HAJZLÍKU! ZABIL JSEM... ZABIL JSEM KVŮLI TVÉ NESCHOPNOSTI A NADUTOSTI.“
Snape se ke němu přibližoval, zatímco se Draco plazil přes podlahu, stále ohromený tím, že ho jeho kdysi oblíbený profesor uhodil.
„Snažil jsem se ti pomoci, namáhal jsem se ve tvém zájmu, prosil jsem tě, abys mi věřil, složil jsem Nezrušitelný slib, který mohl znamenat mou smrt… jen abych tě ochránil a dostal tě do bezpečí potom, co mi tvoje kňučící zbabělost nedala na výběr a musel jsem za tebe zabít. Můj i tvůj život se mohly počítat na hodiny, kvůli tobě! Bývalo by bylo snadnější tě zabít a nechat Slib zabít mě. Budeš mě na slovo poslouchat a to POTICHU. Pokud to nedokážeš, přísahám, že ti zlomím hůlku a vyženu tě ven, do háje se Slibem! Řekl jsem to dost jasně?!“
A bylo to. Draco zakňoural svůj souhlas, hrůzou schoulený do klubíčka, a poslouchal pak Snapea na slovo, jak kdyby to bylo slovo boží. A zatímco jedl a spal a čekal, až se Snape ozve, ubíhaly pomaloučku celé měsíce. Málem se zbláznil a nesčetněkrát přemýšlel o sebevraždě nebo útěku, ale z nějakého nepochopitelného důvodu na životě umanutě lpěl a vydržel, až se konečně dozvěděl, že je po válce.
Potter vyhrál, Temný Pán padl, jeho spojenci byli rozprášeni a na útěku a ministerstvo každou osobu se Znamením na ruce odchytávalo a odevzdávalo do rukou Kingsleyho Pastorka, nového ministra kouzel. Tehdy Snape Dracovi všechno řekl. Tehdy se dozvěděl, vůči komu byl Severus opravdu loajální a zjistil, že muž, kterého Snape popravil, byl více než deset let jeho jediným přítelem. Snape je oba přemístil na Ministerstvo a sebe i Draca předal do vazby k případnému soudnímu přelíčení. Byla to jediná naděje kterou měli, že budou moci žít jiný život než věčný útěk a Draco byl příliš otupělý, než aby se zmohl na cokoliv jiného, než jej šokovaně mlčky následovat.
Panství bylo zabavené, jeho otec odsouzený do Azkabanu in absentia, dokud jeho tělo nebylo nalezeno ve sklepě Rojvol manor. Dracova matka žila na oddělení u Svatého Munga, Voldemort ji mučil dokud se nezbláznila, to vše kvůli Dracově selhání a Draco sám strávil celé měsíce zodpovídáním otázek a podstoupením výslechů pod Veritasérem dokud nebyl každičký detail jeho života až po onen den zaznamenán jako důkaz. Když k přelíčení opravdu došlo, byl osvobozen, hlavně díky svému mládí a díky Snapeově svědectví ve věci jeho odmítnutí zabít Albuse Brumbála. Ztráta Malfoyského panství, ztráta obou rodičů a ztráta rodinného bohatství byla považována za dostatečný trest.
Snape byl také osvobozen, důkazy z jeho vlastní mysli jasně prokázaly, že byl Brumbálův agent, a že bývalý ředitel o Dracově komplotu věděl již od začátku roku. Brumbál se rozhodl, že bude raději riskovat smrt, než nechat Draca uvěznit nebo chytit, což by mělo za následek okamžitou popravu obou jeho rodičů. Byla to nemyslitelná oběť, kterou ředitel přinesl, zdánlivě i přes Snapeovy časté domluvy a protesty. Zašel neuvěřitelně daleko, jen aby spolehl na šanci, že ho Draco odmítne zabít. A měl pravdu.
Draco cítil, jak mu po obličeji stékají slzy a vypalují na jeho tvářích cestičky ve studeném, klidném nočním vzduchu. Nebyly to, ve skutečnosti, ani jeho nejhorší vzpomínky, ve světle toho, co přišlo později, vypadaly tyto jako doba radostné nevinnosti.
Snape se s ním vrátil do domu kde se ukrývali, ve kterém je nemohli najít Smrtijedi a připravoval se k přesídlení jinam. V tu dobu přišel dopis od Pottera. Snape si zapakoval věci, mumlajíc něco o ’psychotických spratcích s větší mocí než mozkem’, a odešel do Německa, kde mu jeden starý společník nabídl nějakou práci a levné bydlení. Draca tu nechal, s ledovým zamračeným pohledem a chladnou odpovědí na jeho prosby o pomoc.
„Draco.
Nezrušitelný slib skončil, když jsem splnil tvůj úkol a zachránil ti život. Celé měsíce jsem vydržel tvou přítomnost jako poslední splátku Albusovi za jeho laskavost, ale zde jsem skončil. Jsi poslední ubohý produkt výchovy pozbývající základní mravnost, takže nepochybuji, že tvoje naprosté selhání, jako lidské bytosti, se dostane do varovných pohádek, které budou v budoucnosti vyprávět kouzelníci svým dětem... Připravil jsi mě o domov, kariéru a nejstarší přátele. Mohl bych ti přát něco špatného, ale jsem si jist, že si toho sám způsobíš mnohem více, než bych já mohl kdy vykouzlit. Na krbu je váček galeonů, máš svou hůlku, svůj rozum a výhodu mládí. Pokud to ani s takovýmto začátkem nikam nedotáhneš, není to vina nikoho jiného než tebe samotného a nebudu tě litovat, i kdybych mohl. I když se takové rozloučení může zdát při této příležitosti nepatřičné… měj se dobře!“
A byl pryč. Draco zůstal v úkrytu dokud nesnědl poslední drobeček a když mu žaludek kručel hlady a on dostal větší strach ze smrti hladem než ze zbývajících Smrtijedů, vydal se do Příčné ulice. Když ho poznali, vysmívali se mu, pronásledovali ho z každého útočiště, vyhazovali z každé hospody a obchodu a podomní prodavači po něm dokonce házeli své zboží. Kouzla podoby mu umožnila se skrýt a nakoupit si jídlo, ale i ta měla svůj limit, pokaždé jimi někdo pronikl, Draca odhalil a odehnal. Jeho staří ‘přátelé’ žili ve smrtelném strachu z polapení, i když nikdy nebyli Znamením poznamenáni. Jejich spolčení s bývalým Smrtijedem je již poskvrnilo a vzhledem k tomu, že Potter s bystrozory je hledali do posledního, nikdo se neodvážil riskovat a ujmout se ho.
Peníze mu došly dávno před tím, než strach z ostatních a jejich opovržení a ten poslední měsíc v Příčné ulici bylo peklo samo. Jeho staré oblečení bylo obnošené, potrhané a špinavé a ke konci už i vyhrabával jídlo z popelnic. Když narazil na jinou osobu, co měla na ruce vypálené Znamení bylo to jako zázrak… jen to, že měl poblíž někoho, kdo na něj nevrhal kletby a kameny, byla úleva. A to byla jeho zhouba.
Draco odsunul své vzpomínky pryč a navrátil se k dumání nad tím, co si počít s Harrym. Měl na mysli věci, o kterých by si býval horoucně přál, aby se jich mohl zbavit Kouzlem zapomnění, ale odstranit téměř celý jeden rok z jeho života by z něj udělalo slintajícího idiota. Bude se muset se naučit fungovat i přes tyto černé a hrozné myšlenky, které ho pronásledovaly. Kdyby to nedokázal, očekávalo ho šílenství.
Harry byl po celý večer klidný. Mnohem klidnější, než obvykle. Zdál se téměř přátelský, až do doby před pěti, šesti hodinami. Když se Draco probral ze svého odpoledního zdřímnutí, Harry seděl na židli vedle postele a poklidně si četl text nitrozpytu. Jeho obličej byl nevyzpytatelný, pochmurný a vážný a hned zpočátku se zdálo, že je na Draca nazlobený, ale že je příliš rozumný na to, aby mu to dal jasně najevo.
Něco bylo špatně, tím si byl Draco naprosto jistý. Mohl téměř cítit hmatatelnou změnu atmosféry okolo něj. Byl bez hůlky a tak se naučil používat těch pár smyslů co měl jak jen to bylo možné a pokud by se dalo nazvat čtení nálady a možností ‘šestým smyslem’, pak jej měl Draco ostrý jako břitvu. Harry měl něco za lubem a bylo to něco nového.
Draco měl pojednou nejpodivnější nápad. Všechna jeho zmijozelská vynalézavost a lstivost sloužila k jedinému záměru: zachránit Harryho Pottera před sebou samým. Jak ironické to bylo? Ve skutečnosti to byl… dobrý pocit. Když sem přišel, neměl žádný cíl, kromě zoufalé poslední šance na přežití nebo na snadnou a rychlou smrt. Nyní důvod měl, a to dobrý. Možná, že se do toho nepustí jako by to udělal Nebelvír, ale dělal teď něco, v podstatě… ušlechtilého. Sama ta myšlenka ho přinutila k úsměvu. Kdo by si to byl pomyslel? I když, jak Harrymu pomoci, když skoro všechno skrývá a jak nenápadně přivést řeč na téma Harryho zvyku vyhledávat a vraždit bývalé Smrtijedy?
Inspirace Draca uhodila jako blesk. Zrovna když se Draco probíral svou vlastní minulostí, Harry by se měl podívat na svoji a spíše než začínat koncem, což byly Harryho činy nyní, mohl začít na začátku… smrtí Temného Pána. Bylo to tehdy, jak mu řekla Molly, kdy to všechno začalo. Kdyby Harryho požádal, aby mu vyprávěl o Voldemortově pádu, bylo by to přinejmenším pootevření dvířek budoucím konverzacím na podobná témata.
Draco se přitiskl k polštáři a setřel z tváře napolo zaschlé slzy. Přitáhl si přikrývky a deku zpět a snažil se uklidnit svou mysl, aby mohl usnout. Lektvar, který vypil před chvílí, ho sice chránil před nočními můrami, ale už ne proti střípkům krutých vzpomínek v bdělém stavu. Byl unavený a dosti obolavělý, ale měl plán a to mu dodalo pocit uspokojení, když pokojně usínal.
Chráněný kouzlem ticha, Harry seděl ve svém pokoji dlouho do noci, neklidný a hladový jako kočkovitá šelma, v jedné ruce brousek, ve druhé zčernalou ocel. Nikdo, kromě něj, nemohl slyšet skřípot kovu o kámen a on brousil svou oblíbenou zbraň do ostrosti břitvy. Zítra v noci další z nich konečně zaplatí. Zdálo se, že ministerstvo je nebylo schopné pochytat, ale Harry byl a když to udělal, lidé díky tomu spali bezpečněji. Za každého truchlícího příbuzného, dožadujícího se spravedlnosti, za stovky obětí války, ležící ve studených hrobech, roztroušených po celé Anglii. Kde byla jejich spravedlnost? Několik set Smrtijedů v Azkabanu? Kde bylo slitování, když zemřela Hermiona? Kde byla spravedlnost, když byla zabita Ginny? Prokázal by kterýkoliv z těch, co je pronásledoval, špetku ohledů jinému člověku, ať už je to mudla nebo kouzelník? Draco byl živoucím důkazem jejich neuhasitelné žízně po zlu. A Harry to skóre vyrovná. Čepel drhla o kámen dlouho do noci. Zítra. Zítra další z nich zaplatí.