Labyrintem slov...

Petunie Dursleyová upadala do deprese.

Zima byla strašná. Vyrovnat se s Vernonovou smrtí bylo těžké už samo o sobě, ale když se k tomu přidalo mrazivé počasí, cítila se osamocená a zavřená v domě po příliš dlouhou dobu. Její “přítelkyně” ze sousedství ji opustily - přestaly chodit na návštěvu a jejich telefonáty řídly, až úplně přestaly. Těšila se na jaro a léto, protože si namlouvala, že až bude moci chodit více ven a znovu se svými sousedkami naváže kontakt, bude se cítit opět lépe.

Skutečnost však byla jiná. Chodila do zahradního klubu a pracovala na zahrádce, chodila na nákupy a na procházky po městě, ale stále se cítila svými sousedkami přehlížená. Už jednou k něčemu takovému došlo, ale tenkrát byla na té druhé straně. Teď se to dělo jí. Protože teď byla “volná”, ostatní ji viděly jako možnou konkurenci, a tak se jí prostě vyhýbaly. Žádná z nich by to nepřiznala, ale takhle to prostě bylo.

A její Dudlánek absolvoval a začal žít svůj vlastní život. Nedostal se na žádnou univerzitu a začal si dělat starosti, co bude dělat, když zasáhl jeho mecenáš. Jeden z výše postavených zaměstnanců sira Harolda také studoval ve Smeltings a na jeho žádost zůstal se svou bývalou školou v kontaktu. Když se dozvěděli, že vyhlídky Dudleyho Dursleye týkající se jeho budoucnosti jsou poměrně špatné, sir Harold ho poprosil, aby mu našel nějakou práci.

Ukázalo se, že jedna z menších společností z obrovského mezinárodního impéria sira Harolda, operující v Hongkongu, přijímá další zaměstnance. Nejednalo se o nic prestižního, jelikož to byla malá firma, ale pro mladého člověka byla ta pozice lákavá. Společnost vlastnila několik apartmánů, v nichž byli ubytování jejich zahraniční zaměstnanci. Apartmány poskytovaly nádherný výhled na hongkongský přístav, rychlý přístup do kanceláří a mnoho sociálních příležitostí, jimiž město oplývalo. Se zaměstnáním Dudleyho nebyly žádné problémy, zvlášť když ho ostatním zaměstnancům představil vysoce postavený manažer a když se rozneslo, že o jeho kariéru se zajímá sám majitel celého impéria.

Petunie od něj nedostala žádnou zprávu od té doby, co před několika týdny odletěl do Hongkongu.

Na konci léta se cítila obzvlášť mizerně. Bezdůvodně se dávala do pláče a ze sklenky vína při večeři se stala sklenka vína před večeří, tři skleničky v průběhu jídla a jedna nebo dvě po večeři. Věci se prostě zhoršovaly.

Dokonce se ani nevylekala, když jednoho dne seděla na zahradě a náhle před ní přistála velká hnědá sova. Chvíli trvalo, než zareagovala na velkou obálku z jemného pergamenu, kterou sova položila před ní na stůl. Petunie okamžitě poznala písmo Amaranty Savoyové, jedné z mála lidí, kteří s ní stále udržovali kontakt. Popotáhla a usrkla si vína, a pak se natáhla pro obálku a otevřela ji.

Dopis od Amaranty byl jako obvykle v malé obálce. Přečetla si ho s pocitem uspokojení, že alespoň někdo se zajímá, jak se jí vede. Amaranta psala o všem možném, co se přihodilo v její rodině, a přidala pár drbů z kouzelnického světa. Podle všeho Harry bojoval s tím kouzelníkem, který chtěl všechny zabít, a vyhrál, takže teď každý oslavoval. Unikl jí další vzlyk kvůli jejímu neutěšenému životu.

Rodiče Amaranty pořádali tradiční večerní ples, kterého se zúčastní i pan Landon, ten příjemný muž, kterého potkala v Bradavicích. Byl to vdovec, takže Amaranta doufala, že není příliš brzy po smrti jejího manžela a že je poctí svou účastí a bude mu dělat společnost.

Tak tedy...

Chvíli o tom přemýšlela. V hlavě se jí ozýval hlásek, který jí našeptával, že to jsou zvrácené zrůdy, že jsou záludní a ďábelští, všechny věci, které říkal její Vernon. Pak se ale rozhlédla po zahradě, kde seděla sama a kde se cítila osamělá. Napadlo ji, že všichni normální lidé, ti dobří lidé jako ona, se jí vyhýbají, jako kdyby měla lepru. Neměla pocit, že by se to mohlo někdy změnit. Možná už do tohohle světa ani nepatřila. Minimálně by měla zkusit, zda se v tom druhém světě bude cítit lépe. Nemůže to tam být o moc horší.

Otevřela druhou obálku s pozvánkou a odepsala, že přijímá.

O týden později jí sova doručila další obálku s malým předmětem a instrukcemi, že ho musí držet v ruce, spolu se vším, co si chce vzít s sebou, v určitou hodinu později odpoledne. Petúnie si sbalila jen malý cestovní tašku se základním oblečením a potřebami, protože Amaranta trvala na tom, že jí obstará vkusné šaty, vhodné pro takovou příležitost.

V danou hodinu předmět v její ruce zazářil a po několika vteřinách, kdy se cítila velice nepříjemně, se objevila před krásným velkým domem a její přítelkyně ji spěchala přivítat.

“Petunie, tak ráda tě zase vidím! Pořád držíš smutek, chápu tě, ale život jde dál a je načase, aby ses do něj zase zapojila. Bál bude úžasný, užiješ si ho. Moje matka ti už vybrala šaty. Postarám se, aby ti sedly jak ulité. Ale nejprve se ubytuješ.”

Petunie, vyčerpaná brebentěním své hostitelky, jen zdráhavě dovolila malému stvoření - domácímu skřítkovi, pokud si dobře vzpomínala - odnést její zavazadlo a nechala se odvést Amarantou dovnitř.

Dům byl obrovský, ale útulný, zabydlený a pohodlný. “Tenhle dům patří rodině mého manžela už celé věky,” vysvětlovala jí Amaranta. “Jeho rodiče ale dávají přednost jejich domu v Londýně a rádi nám tenhle přenechali. Moje děti milují, že je tak prostorný, a je vážně úžasný, protože k němu patří i velká zahrada. Nemyslím, že bych ti to psala - narodila se mi dvojčata! Naše rodina se opravdu rozrůstá. Děti jsem před chvílí uložila k odpolednímu spánku, takže máme čas na šálek čaje.”

Amaranta odvedla svou přítelkyni do kuchyně, která Petunii totálně zmátla. Kromě skříněk, pracovní plochy a dřezu v ní nic jiného nebylo. “Kde máš tady troubu? A ledničku? A sporák?” vypadlo z ní dřív, než se dokázala zastavit.

Amaranta její zmatek chápala, přestože si nebyla zcela jistá, co mají ty věci dělat. “Skříňky udržují potraviny studené nebo teplé, podle toho, jak potřebuji, a také v nich mohu jídlo ohřát či uvařit.” Aby jí ukázala, jak to funguje, otevřela jedny dvířka a vyndala šálky a nádobku na mléko, z jiné skříňky vyndala konvici vařící vody a koláč a z další malý džbánek vychlazeného mléka a misku citronů.

Petunie se posadila ke stolu a přijala šálek čaje. Pro teď se rozhodla ignorovat otázku, jak se to všechno do kuchyňských skříněk dostalo.

Když se Amarantini děti probudily a přišly za svou matkou dolů do kuchyně, bez problémů akceptovaly Petunii jako maminčinu kamarádku a někoho, kdo se zúčastní babiččina plesu. Stejně dobře ji přivítal i Gaetan, Amarantin manžel, když se vrátil domů letaxem ze své práce na ministerstvu.

Petunie se nepamatovala, že by kdy viděla děti spokojeně si hrát s hračkami po večeři, místo aby seděly před televizorem. Byl to pro ni docela překvapivý objev.

Druhý den ráno Amaranta upravila šaty, které pro její přítelkyni odložila její matka. Bylo potřeba jen několik malých změn, aby Petunii perfektně sedly. Byly vyrobené ze saténu, jehož růžová barva se dobře hodila k její bledé pokožce, kolem výstřihu byly krásně vyšívané a sahaly až na zem. Petunii překvapilo, že jejich jednoduchý střih byl stále v módě, když je porovnala s róbami, jež viděla nosit čarodějky v Bradavicích. Sama by si je asi nevybrala, ale cítila se v nich pohodlně. Později se připojila k Amarantě a Gaetanovi a společně se přenesli do Ellisford Manor, kde byla opětovně představena Thurstonu Landonovi.

Thurston si ji pamatoval z Bradavic, a přestože Petunii stále trochu připomínal Vernona, zjistila, že je v mnoha ohledech úplně jiný. Výsledkem bylo, že vůbec necítila sentiment ani se nelitovala. Ve skutečnosti se dobře bavila. Neustále měli o čem hovořit a po večeři, při které Thurston znovu ocenil její schopnost jíst pomocí scramasaxu, si dokonce zatancovali.

Bylo to už hodně dávno, co si Petunie naposledy užila nějaký večer tak jako dnes. Nemusela se nechat vidět s někým důležitým, ani se nemusela rozčilovat, že si jich někdo nevšiml nebo jim nevěnoval patřičný respekt, jak to obvykle bývalo, když byla někde venku s Vernonem. Nikdo se na ni divně nekoukal, i když si byla jistá, že všichni ostatní jsou kouzelníci a čarodějky. Naopak se zdálo, že se jí dostalo několik závistivých pohledů kvůli jejímu společníkovi. Uvědomila si, že v tomhle se kouzelnický svět nelišil od toho jejího a že starší generace považuje vysoce postaveného svobodného muže za výhodnou partii. Co nevěděla bylo, že Thurston není pouze vysoce postaveným mužem, ale že je výjimečně bohatým svobodným mužem.

Thurston se celý večer také skvěle bavil. Paní Dursleyová měla jako moták neobvyklé zázemí. Před mnoha lety by ho to velice znepokojilo, ale o krevní postavení se přestal starat už dávno. Byla to milá a půvabná společnice, se kterou se dalo hovořit a která neměla žádné problémy zapadnout do kouzelnické společnosti. Strávil s ní příjemný večer a už se těšil na další společný čas.

Společně strávených večerů bylo v jejich životech mnoho. Petunie nadále bydlela v Kvikálkově a těch pár sousedů, kteří jí věnovali pohled, si možná všimlo nějaké změny. Méně pila a sršela energií. Nechala si dorůst vlasy a zbavila se svého starého, usedlého účesu.

Nikdo v Zobí ulici nikdy neviděl, že by měla někdy návštěvu nebo odešla z domu. Thurston se totiž přenášel přímo do jejího obývacího pokoje a odtud se také dostávala pomocí přenášedla do jeho domu nebo kamkoliv jinam, kam měli s Thurstonem namířeno. Petunie milovala dovolené s ním. Vždycky přespávali v luxusních hotelích a stravovali se ve špičkových restauracích, a to nejenom v kouzelnických lokalitách, ale i mudlovských.

Po několika měsících ji Thurston požádal o ruku a Petunie překvapila samu sebe, když okamžitě souhlasila. Nikdy si takový život nepředstavovala, ale zdálo se to tak správné! Považovala však za nutné nadhodit svůj status motáka.

“Drahá, máme služebníky, kteří pro tebe udělají všechno, oč požádáš. Pokud se přestěhuješ do mého domu, nebudeš se cítit vůbec nepříjemně, i když nebudeš moci vykonávat žádnou magii. Pro mě osobně to rozhodně nepředstavuje žádný problém,” přesvědčoval ji Thurston.

Petunie však stále cítila nejistotu. Možná pro něj to není problém, ale mnoho jiných kouzelníků to vnímá zcela opačně.

“Thurstone, zlatíčko, když nebudu moci vykonávat vůbec žádnou magii, budu mít pocit, že do tvého světa nepatřím. Oceňuji, že tobě to nevadí, ale spoustě dalších kouzelníků ano. Chci být součástí kouzelnického světa. Slyšela jsem, že náhradní matky mohou získat magii. Jsem ochotná to podstoupit. Vadilo by ti, kdybych to udělala?”

Nakonec se jí podařilo Thurstona přesvědčit za podmínky, že nebude oddalovat jejich svatbu. Podle toho, co viděl a slyšel v jejím světě, bude lepší, když projde celým těhotenstvím v jeho domě. Bude možné to udržet v soukromí. Nebude muset nikam odcházet a přitahovat na sebe pozornost, zatímco se bude připravovat na porod. Navíc se bude moci ujistit, že má vše, co potřebuje, aby byla ona i dítě v bezpečí.

Nejdřív je ale na řadě svatba.

Protože to pro oba bylo druhé manželství, rozhodli se, že uspořádají pouze malý obřad s nejbližší rodinou v salonu. Thurstonovi příbuzní byli rádi, že si konečně někoho našel. Ačkoliv jeho synové ne zcela chápali, proč si vybral zrovna Petunii, zdála se milá a vcelku pohledná. Thurston nebyl příliš šťastný, že byl vyloučen z dennodenní práce v rodinné firmě, a konkrétně Eustace se obával, že by se brzy začal vměšovat do řízení firmy, takže se mu ohromně ulevilo, že se jeho otec bude ženit.

Petunie poslala dopis Dudleymu, v němž mu co nejjemněji vysvětlila, že potkala někoho, kdo sice nemůže plně nahradit jeho otce, ale s kým by ráda strávila zbytek svého života. Dala si opravdu záležet, aby svého syna uklidnila a vysvětlila, proč se k tomuto kroku odhodlala. Proto byla zklamaná, když obdržela pouze stručnou odpověď, že má Dudley hodně práce a nemůže přijet.

“Možná je to tak nejlepší. On a jeho otec neměli magii rádi, takže by se nemusel cítit dobře,” vysvětlila Thurstonovi.

“Nedělej si starost, drahá. Máš tu Amarantu a její rodinu. Považuj teď je za svou vlastní rodinu. A hned po svatbě se vydáme na líbánky a zastavíme se v Hongkongu navštívit tvého syna. Jak by se ti to líbilo?”

Obřad byl překrásný a jídlo, které následovalo, velice chutné (to jí aspoň tvrdili hosté, ona sama necítila naneštěstí žádnou chuť). Byla teď oficiálně mudlovskou ženou velmi úspěšného obchodníka, paní obrovské rodinné usedlosti a horské chaty ve Švýcarsku, a její manžel ji informoval, že má přístup k přeplněnému trezoru na místě zvaném Gringottovi.

Poté si promluvili s důvěryhodným lékouzelníkem, který zařídil, aby se mohla stát náhradní matkou. V rámci lékařského tajemství se nikdy nedozvěděli jména rodičů, ale těsně předtím, než odjeli na líbánky, bylo do ní magicky přeneseno embryo.

Návštěva Dudleyho proběhla překvapivě dobře. Dudley byl v Hongkongu šťastný a dokonce trochu zhubl. Své matce se svěřil, že mu pan Landon připomíná otce, což Petunii potěšilo. Vzhledem k tomu, že Thurston neměl vůbec ponětí, jaký Vernon ve skutečnosti byl, tak se ho to nijak nedotklo.

Thurston jejímu synovi vysvětlil, že se o jeho matku může postarat ve všech ohledech, takže rozprodá její majetek (chtěl dodat “v mudlovském světě”, ale na poslední chvíli se zarazil) a vše přepíše na něj, protože je jejím jediným dítětem. To v Dudleyho očích ustanovilo Thurstona jako skvělého chlapa.

Dítě se narodilo po pouhých šesti měsících těhotenství. Petunie tím byla znepokojená, ale lékouzelníka to nijak netrápilo. Dítě bylo okamžitě předáno rodičům.

Petunii překvapilo, když o něco později obdržela dlouhou úzkou krabičku.

“Je běžné, že rodiče darují náhradní matce hůlku jako projev díků. Naučím tě, jak s ní zacházet, až se vzpamatuješ z porodu. Do té doby ti budou pomáhat sloužící.”

Petunie se nestala silnou ani schopnou čarodějkou, ale byla schopná vykonávat některá kouzla. Obecně dávala přednost tomu, aby za ní kouzlilo služebnictvo, ale ráda nechávala vykukovat špičku hůlky z rukávu. 

Konečně měla pocit, že do nového světa skutečně patří.

- - - - -

Po oficiálním otevření Snape Manoru se Harry a Severus soustředili na to, jak naloží se svým životem. Léto sotva představovalo to, co by mohli běžně očekávat, ale byl to aspoň nějaký začátek. Pečlivě vybírali, kterých akcí se zúčastní, a také konečně uvolnili chudáka pana McFarlanda z VIP oddělení a najali vlastního sekretáře, aby se staral o ta kvanta korespondence, kterou dostávali. Zúčastnili se svatby Nevilla a Nitocris a byli požádáni, aby se stali kmotry Columbě Malfoyové, takže její křest se také ocitl v jejich kalendáři. Měli také naplánovaný dlouhý rodinný víkend v Doupěti. Severus sice měl své pochyby, ale Harry mu připomněl, že se zdráhal tam přijít i na Vánoce a nakonec si návštěvu přeci jen užil.

Letní dny byly v Zimních zemích obzvláště dlouhé, a proto strávili několik týdnů na své usedlosti. Severus trávil spoustu času v laboratoři a ve skleníku, Harry zase prozkoumával okolí na koštěti, a oba si užívali plavání v termálním bazénu, dlouhé procházky lesem a návštěvami v obchodním středisku. Harry musel samozřejmě pokaždé zajít za Siriem, který provozoval velmi úspěšné komerční centrum, zatímco Severus procházel různé obchody. Nejvíce ho zaujal obchod Tante a nikdy se tam nezapomněl zastavit.

V září začal nový školní rok a oni se tomu přizpůsobili. Snape Manor zanechali ve schopných rukách svého majordoma a sekretářky a většinu času trávili v Bradavicích. Harry se několikrát týdně scházel s Albusem. Jejich schůzky neměly pevný řád. Harry se učil o různých vládních úřadech a jejich historii nebo o různých hlavních událostech, které se v průběhu tisíciletí udály v kouzelnickém světě. Ředitel byl zděšen, jak málo se Harry naučil v hodinách historie magie, přestože měl z předmětu dobrou známku, a rozhodl se propustit Binnse a zcela přepracovat učební osnovu.

Hodně se také bavili o lidech a jejich motivacích. “Kdybych ti měl vykládat o lidech, které dnes potkáváš, mělo by to pro tebe jen malou hodnotu, Harry,” řekl mu ředitel s vážnou tváří. “Znám samozřejmě hodně lidí i jejich příběhy, ale tváře se s postupem času mění. Dokud jsem tady, tak ti vždycky řeknu, co vím, ale chci tě připravit na budoucnost, na dobu, kdy budeš potkávat lidi, kteří se ještě nenarodili, a budeš si o nich muset udělat svůj vlastní názor.”

Několikrát mluvili o historii společnosti v Anglii, protože starobylé rodiny jen tak neodejdou a jejich budoucí představitelé s největší pravděpodobností převezmou jejich postoje i předsudky.

Většinou však mluvili o tom, jak naslouchat lidem, jak slyšet, co ve skutečnosti říkají, jak porozumět tomu, na čem jim ve skutečnosti záleží.

“Máš schopnosti, o kterých se mně může jen snít,” prohlásil jednou Albus. “Vidíš životní stezky a dokážeš se dotknout magie způsobem, který je pro mně nepřístupný. Jsem naprosto přesvědčený, že se můžeš plně spolehnout na své instinkty, Harry. Tohle ti půjde výtečně, tím jsem si jistý.”

Harry několikrát přizval Severuse a jiné profesory, a ve výjimečných případech i zaměstnance Ministerstva kouzel, když probírali oblast, na kterou se specializovali. Cítil se přitom jako houba - za ten rok nasál mnohem více informací než za celých předchozích sedm let.

Když měl Harry schůzku s ředitelem, Severus trávil čas v laboratoři a věnoval se teoretickým výzkumům, které musel předtím kvůli okolnostem odložit. Soustředil se na tok magie a magické dráhy, jakým způsobem dochází k jejich poškození a jak je možné je vyléčit. Přestože to už byla nějaká doba, kdy Harry naposledy ztratil kontrolu nad svou magií, a ačkoliv pravidelně trénovali bezhůlkové kouzlení, neustále měl na paměti slib, který Harrymu dal - že mu nedovolí, aby nechtěně zranil ty, které miluje. Proto potřeboval vědět o magických drahách a tocích úplně všechno.

Když nemluvil s Albusem, Harry překládal kvanta pergamenů z hadího jazyka do angličtiny. Severus mu v tom vydatně pomáhal, protože tak měl přístup k starověké moudrosti (v případě spisů Salazara Zmijozela) nebo k dílům po staletí ztraceným, která se v minulosti dostala na černou listinu. Na stole měl neustále pergamen se seznamem ingrediencí, které považoval za slibné pro svůj výzkum. Při svých častých návštěvách Zimních zemí nebo Londýna byl neustále ve střehu, kdyby se mu podařilo potkat dodavatele, který by byl schopný mu je dodat.

V Bradavicích Harry obvykle jedl u stolu, který bylo možné nazvat nebelvírským, přestože se teď koleje při jídle vždy promíchaly. Stále znal mnoho mladších studentů a užíval si jejich škádlení. Severus sedával stále u profesorského stolu, ačkoliv teď vypadal mnohem spokojeněji. Někdy večeřeli ve svých komnatách nebo se přemístili do restaurace. Nikdy však do Prasinek, Harry se tam odmítal vrátit od té doby, co na městečko zaútočil Voldemort.

Harry také někdy pomáhal madame Hoochové s hodinami létání a vedl několik tréninkových lekcí pro chytače ze všech čtyř kolejí. To mu pomohlo spálit energii tím nejefektivnějším způsobem.

Pokud Severus nepracoval v laboratoři, často pomáhal Albusovi sepisovat poznámky o Harryho kralování. Ředitel se úplně ponořil do tohoto projektu. Trávil hodiny čtením starobylých svazků i jeho vlastních materiálů. Někdy, zatímco Albus psal, Severus využil příležitosti a četl si zápisky zakladatelů školy. 

Koncem jara se už studenti pilně učili na své ročníkové zkoušky, NKÚ a OVCE. Harry a Severus ten čas využili k poslední procházce po břehu Černého jezera.

“No tak, Severusi, tohle je pravděpodobně naše poslední příležitost,” snažil se nalákat svého manžela Harry.

“Je moc velká zima,” dostalo se mu kyselé odpovědi.

“Vzduch je teplý a slunce už docela hřeje. Když k tomu přidáme pár dobrých zahřívacích kouzel, budeme v pořádku. Prosím?”

S rezignovaným pohledem a výrazem, který prozrazoval, že toho bude určitě litovat, se vydal spolu s Harrym po vyšlapané cestičce, která vedla na druhou stranu jezera, kde byly vyšší břehy. O chvíli později pěšinu opustili a vydali se po zarostlejší stezce dolů směrem k velkému kameni a malé kamenité pláži.

Severus seslal na vodu to nejsilnější ohřívací kouzlo, jakého byl schopen, zatímco se Harry nadšeně svlékal. Nahý se vyhříval ve slunečních paprscích, zatímco Severus rozepínal nekonečnou řadu knoflíčků.

“Tohle je jedna z nejlepších vzpomínek na to léto, které jsme tu strávili, Severusi. Jen se trochu namočíme, nic víc.”

Severus protočil oči, vzal Harryho za ruku a společně kráčeli k samému okraji vodní plochy. “Je to tu dost hluboké, pokud se chceš potápět. Ohřívací kouzlo bude ale nejsilnější při hladině. Ujišťuji Vás, pane Pottere, že voda v hloubce bude velmi studená.”

Hary špičkou nohy vyzkoušel teplotu vody a pak se opatrně položil na hladinu. Voda byla chladná i navzdory kouzlu a v hloubce bude určitě ledová. Tohle byla jejich poslední možnost si zaplavat v černém jezeře a Harry ji nechtěl promeškat.

Severus vstoupil do vody hned za ním a chvíli se ve vodě honili, potápěli a plavali. Když si starší muž všimnul Harryho namodralých rtů, přinutil ho posadit se na kámen a vyhřívat se na slunci. Polštářové kouzlo udělalo sezení na tvrdém povrchu příjemnějším. Severus se opřel o sousední kámen a Harry se opřel o jeho hruď. Mladík se sice trochu třásl zimou, ale usmíval se od ucha k uchu.

“Tohle bylo úžasné. Děkuji ti, Severusi.”

Když se studenti na konci školního roku připravovali na návrat domů, Severus s Harrym vyklidili své pokoje a konečně se doopravdy posunuli dál, aby mohli začít žít svůj nový život.

Začátky kralování - 145. kapitola - část první

Králův život - 146. kapitola