| Zobrazeno: 3052
/ 5
Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka
Párování: Harry Potter/Draco Malfoy
Rating: slash, 18+
Molly si užívala klidné siesty po obědě. Harry se vrátil domů a vyřídil Fredovy a Georgovy pozdravy jejich mámě. Draco potichu obědval, ponořený do myšlenek, o které, zdálo se, zatím nebyl připraven se dělit. Šálek čaje a pletení přerušily rychlý sled událostí celého dne aspoň do chvíle před večeří a to bylo až za pár hodin.
Byla to ta nejpodivnější věc, když se ocitla v zahradě a mluvil k ní Harry. Vzpomínala si, že vyšla ven, aby se trochu ochladila, ale v životě ještě nikdy nenechala v zimě otevřené dveře do domu. Taková hloupost. Je hrozné pomyslet si, že by mohla začít stárnout, ale na to byl jediný prostředek, a ten byl definitivní a nebylo to něco, o co by se Molly zajímala ještě hodně dlouho. Zabavila se pletením, protože u toho se potřebovala soustředit právě natolik, aby se zaměstnala, ale aby zároveň mohla přemítat o jiných věcech.
Draco se zdál neobvykle náladový. Možná se horšily jeho noční můry. Byl to důvod ke znepokojení, jelikož Doušek bezesného spánku mohl být podáván pouze po krátkou dobu, než se začaly projevovat vedlejší účinky, a pokud by se nějaké vyskytly, musela by mu lektvar téměř okamžitě přestat dávat. Nedokázala unést myšlenku, že by tomu chudáčkovi měla upírat jediný prostředek, který mu zajišťoval zdravý odpočinek, který tolik potřeboval. Kdyby se nepotřeboval citově zotavit, a to rychle, muset se najednou obejít bez klidného spánku by mu ublížilo ještě více.
Harryho pokroky, alespoň co se postoje k Dracovi týče, ji velice těšily. Zpočátku byl velmi zahořklý, ale ona věřila, že Harry svou dřívější zlobu překoná a uvědomí si, že někdo jeho pomoc potřebuje, a to bezpodmínečně, bez ohledu na staré křivdy. Uklidňovalo ji vědomí, že Harryho nesoudila špatně, vždy věřila, že i přes své akce ten hodný chlapec, co k nim přišel bydlet, v něm stále ještě je.
Molly dopletla klubíčko zelené vlny ke konci a začala ve svých pletacích potřebách hledat další. Ale už tam neměla... vůbec žádné. Všechnu zelenou vlnu vypotřebovala, a když měla možnost, nenakoupila další. Naprostá hloupost! Strašná, tristně nicotná...
Než se Molly dokázala ovládnout, rozplakala se, což jejímu vzhledu nepřidalo. Zalila ji vlna zoufalství a beznaděje a ona propukla v záchvat křečovitých vzlyků. Uprostřed kýchnutí do jednoho ze svých mnoha kapesníků si uvědomila co dělá a rozpačitě zastavila příval slz.
’U Merlinových vousů, ženská! Vzpamatuj se. Je to jen nával. Můžeš si zaletaxovat do města, nebo si přeměnit hrst hadrů. Nic, kvůli čemu by ses měla nervovat, drahoušku. U Merlina, to co poslední dobou dělám, se mi nezdá.’
Molly se vrátila do kuchyně a přeměnila si trochu vlny z hadrů, které si schovávala na úklid a slavnostně si slíbila, že si ve městě koupí další, jakmile se bude cítit na to, aby se tam vypravila.
------------------------------------------------
Harry dumal ve svém pokoji. Ještě měl před sebou několik hodin, ale očekáváním byl napnutý jako struna. Bylo to již více než měsíc, kdy vyrazil na poslední akci a na dnešek byl více než připravený. Každá probíhající vteřina ho napínala čím dál víc a nic s tím nemohl udělat, jen čekat. Nebyl si jist, proč mu tak záleželo na iluzi, že nedělá nic neobvyklého. Všichni věděli, co dělá. Jen bylo nepsaným pravidlem, že když se těchto činů musel dopouštět, měl by po sobě důkladně zamést stopy, aby svým přátelům nezanechal žádný důvod k neklidu. Bylo to směšné. Ztráta času, která dala zabijákům šanci k útěku. Nicméně, Mollyin smutný pohled, když na to opatrně zavedla řeč, byl více, než byl schopen zvládnout.
Vrhl se na postel a chopil se knihy. Nitrobrana a nitrozpyt pro pokročilé byly těžké předměty a studium bylo mnohem náročnější, když se člověk neměl na kom cvičit. Většinou se jednalo o teoretické studium a o teorie složité k aplikaci k tomu všemu! Už dávno si vybudoval štíty, které pod nátlakem nepukaly a měl dost moci, aby prorazil téměř každou obranou, kromě té nejsložitější, ale byly zde i prostředky, které zacházely mnohem dále, než výslechy podezřelých. Jednalo se o techniky léčení duše, zklidňující cvičení, lekce v ukládání informací do paměti a jejich zpětné vyvolání. Stránky textu nebraly konce a toto byla jen jedna z knih z dědictví po Brumbálovi a rodině Blacků. Když nepomáhal Molly a Arturovi nebo ‘nepracoval’, jeho tajnou vášní bylo zdokonalování jeho kouzelnických schopností.
Na začátku listopadu si Harry vzpomněl, že za několik málo týdnů musí Gringottovým odevzdat každoroční vyúčtování majetku. Složitost správy mu naprosto unikala, ale základy znal a platil skřetům velké částky za to, aby jeho omyly opravili. Skutečně nechtěl, aby jeho soukromý majetek viděl kdokoliv jiný než skřeti, takže advokát nebo účetní pro něj nebyli řešením, které by se mu zamlouvalo. Každým čtvrtletím se prokousával s nenávistí, která hraničila s psychózou, ale byla to jedna z věcí, které prostě bylo nutno udělat.
Jeho účetní knihy v tu chvíli jeho zájem nevzbuzovaly a on je konečně odložil a povzdychl si. Od svého rozhovoru s Dulou a Charliem se velice snažil nemyslet na Draca, ale vypudit jej z mysli pro něj bylo zcela nemožné. Zvláště, když jeho citlivé uši slyšely přes stěnu nervózní mumlání a šustění přikrývek. Poslední dny vždy slyšel zvuky neklidného spaní, a ty mu znepokojivě připomněly chlapce ve vedlejší místnosti.
Když o Dracovi přemýšlel jasněji, nyní, zde v domě, bylo nesnadné pochopit, co na něj působilo tak podivně. Dokázal si vzpomenout, když byl Draco Malfoy zdrojem naprostého pobouření. Jeho úšklebky a pohrdavý posměch, jeho samolibost a krutost a jeho schopnost ubližovat ostatním lží a podvodem, většinou pro jeho vlastní pobavení, byly legendární. Všechny tyto věci měl jasně ve vzpomínkách, ale nezdálo se, že by ještě souvisely s chlapcem v sousedním pokoji. Dracův fyzický vzhled byl strašný a Harry nepociťoval žádnou přitažlivost k vychrtlé postavě nebo k nesčetným jizvám, které hyzdily každý kousek Dracova těla. Kdyby se mu tohle líbilo, už dávno by býval ošukal ghúla na půdě!
Dracovo chování. To bylo ono. To byl ten skutečný rozdíl. Nedokázal by s jistotou říci, zda se mu líbili chlapci stejně jako děvčata, ale s jistotou cítil, že se mu líbila Dracova proměna. Ne ty noční úzkosti nebo jeho křehkost, ale ty maličkosti, kterých si lze jen těžko povšimnout. Způsob, jakým se jeho oči zdály větší, ne podezíravě sevřené štěrbiny. Způsob, jakým se tak usilovně snažil pomoci si sám a nezatěžovat ostatní více, než bylo nezbytně nutné. Ten přímý, bezelstný způsob, jakým vyjadřoval své skutečné myšlenky, i když mu to někdy nebylo příjemné. Statečnost, jakou prokázal při léčebných sezeních, očividně vyděšený, i když byl pod vlivem lektvarů, ale odhodlaný nedopustit, aby bylo zpomaleno to, co mělo být uděláno. Jeho povahové rysy a přání ho nutily za každou cenu udělat to, co bylo správné. Draco byl lepší člověk a bylo to poznat poznat ze spousty drobností.
Harry si byl nyní více než nejasně vědom, že, dokonce i po tom všem, co se mezi nimi přihodilo, měl toho člověka spíše rád. Jeho fantazie se ve skutečnosti nezměnily; stále se týkaly důvěrnosti, doteků, blízkosti a dokonce i líbání… Nyní v nich ale vystupoval, místo anonymních těl, především Draco a napolo zapomenuté tváře hezkých neznámých. Rád by dosáhl toho, aby se Draco cítil v bezpečí a navždy ho zbavit nočních můr. Chtěl, aby to bylo možné pro kohokoliv na světě a z toho důvodu štval, lovil škodnou, ale chtěl Dracovi poskytnout šťastnější život otevřeněji, než to cítil kdykoliv předtím.
Aby řekl pravdu, bylo to hrozné. Pociťovat tyto… věci… nyní… bylo zatraceně nepříjemné a obtěžující jako štěnice! Draco by se zcela jistě nemohl vypořádat se situací jako je tato, protože, i kdyby měl raději kluky než kočky, poslední lidé v jeho blízkosti se zájmem o stejný sex… no… ošukali ho literárně do krvava, ti zkurvení hajzlové. Bylo to vytesáno do skály; Harry mohl jen doufat, že uvidí Draca zdravého a v bezpečí, a pak zjistit, zda se může, přes své známosti, postarat, aby se Draco odstěhoval jinam. S malou pomocí svých přátel a rodiny, mohl Harry Dracovi zajistit někde příjemný, poklidný život a se svým novým chováním by si Draco pravděpodobně mohl najít přátele a zaměstnání, jakmile by ostatní viděli, jaký je. Co Harry chtěl, na tom nezáleželo, což byla situace, na kterou byl zvyklý. Prostě bude mlčet jako hrob a řešit problémy až přijdou.
Ty dotírající myšlenky, které odmítl přijmout, byly venku a on se mohl trochu uvolnit, tak si vzal svou knihu a zase se pustil do čtení a nechal starosti a čas odplynout po vlnách odborných výrazů z oboru teorie nitrozpytu.
----------------------------------------------------
Draco ze vzbudil z odpoledního zdřímnutí a poslouchal zvuky z kuchyně, jak Molly připravuje večeři. Nos mu nelhal, připravovala hovězí pečeni a on zaslechl, jak mu žaludek zakručel hlady i přes to, že celé dny dobře jedl.
’Kdo by si pomyslel, že bych mohl být takový nestydatý žrout, když na to přijde? No dobře, když se dostanu po schodech dolů, Molly bude pyšná jak páv. Kde že mám nějaké to oblečení?’
Draco se opatrně skulil z postele a belhal se k truhlici, která stála v jejích nohách. Byla odemčená a on dřív viděl, jak do ní Molly ukládala hromádky oblečení na dobu, až bude zdravý. Byly tam tlusté ponožky, čisté, i když trochu obnošené a na jeho nohy poněkud velké, ale ne tak velké jako kalhoty, které se mu nařasily u kotníků a visely mu směšně nízko na kyčlích. Byly by mu spadly, ale naštěstí měly pásek, do kterého už byly propíchnuty potřebné otvory, vzhledem k jeho žalostné vychrtlosti. Byla tam hromada košil a svetrů, ale většina z nich byla v odstínech nebelvírských barev. Draco se změnil v mnoha směrech, ale jeho hrůza z červené, která na něm vypadala strašně a jeho averze k okázalé zlaté se nezměnily. Vybral si svetr hnědé barvy, který také úžasně hřál.
Pomalu, ale pevně došel do koupelny a poprvé po několika měsících si upravoval vlasy. Musel se tak dívat do zrcadla více než několik vteřin a byl rád, že byl alespoň oblečený… protože z pohledu na jeho zřízené tělo se mu zvedal žaludek. Kdyby znovu jizvu viděl až na konci života, stále by to bylo příliš brzy. Draco nad obrazem v zrcadle povzdechl. Vypadal lépe, ale dokázal si vzpomenout, jak kdysi vypadal skvěle a jak na to býval pyšný. Teď byl, no, jen zbědovaný. Vyzáblá, zubožená, zjizvená malá zrůda, vymustrovaná do odloženého oblečení, jehož velikost byla dvojnásobná, než potřeboval. Sakra… proč se mu to zdálo tak zvláštně povědomé?
‘Bože! Toto je tak ubohé. Stěžuji si tu na maličkosti, když poprvé za dlouhé týdny jsem v teple a za chvíli jdu večeřet. Ve srovnání s předcházejícím týdnem jsem ten nejšťastnější člověk pod sluncem. Tak sebou hni, Draco. Bude to pořádná fuška, dostat se dolů po těch prokletejch schodech. Raději začít hned, jestli na mě má kus žvance zbýt, než tam doškobrtám!’
Draco se pomalu belhal ke schodům a opatrně se přidržoval zábradlí. Šlo to pomalu, ale za posledních pár dní se mu navrátila rovnováha. Jen se snadno zadýchal a namáhání svalů, které nebyly celý týden nijak zatížené, bylo náročnější, než si představoval. Kdo by si byl pomyslel, že schody mohou být děsivé?
Draco je pomalu, stupeň za stupněm, překonával na své cestě dolů, lehce zardělý s příjemnou směsí hrdosti a vyčerpání. Byla to taková maličkost, ale už se naučil vyrovnat se dobře s jakoukoliv situací, a když vezmeme v úvahu, v jakém byl stavu začátkem týdne, dostat se sám po schodech dolů bez levitačního kouzla byl sakra velký úspěch!
Dracovi vyskočilo srdce až do krku, když mu uklouzla noha a jeho tělo se zakymácelo, aby to vyrovnalo a jeho slabá ruka pustila zábradlí. Stačil sotva vyjeknout, jak se mu tvrdý dřevěný schod rychle přibližoval k obličeji a jeho oči se pevně sevřely v očekávání oslepující bolesti.
Ta nikdy nepřišla. Draco otevřel oči a zíral na schod, který se nacházel dva palce od jeho obličeje. Vznášel se, ve stavu beztíže a bez bolesti, rovnou nad schodem. Celé jeho tělo se třáslo nadmírou adrenalinového vzrušení. Jediné, co byl schopen si před vteřinou představit, bylo probudit se stejně zlámaný jako byl při svém příchodu, a jak je to deprimující, nebýt schopen ani sejít dolů po zkurvených schodech. Pak se jeho tělo ve vzduchu otočilo, takže se pohodlně vznášel v poloze na zádech a měl tak jasný pohled na svého zachránce.
Harry stál nahoře na schodech, jednu ruku napřaženou v tichém soustředění. Exemplární předvedení neverbálního kouzla bez hůlky. Síla vůle držela Draca ve vzduchu a to ho naplnilo závratným pocitem svobody a štěstí. Harry pomalu sestupoval po schodech a Draco se vznášel před ním, až se dostali do obýváku. Draco se vznášel nad židlí, do které byl pak jemně usazen, přistál tak hladce, jako by se tam posadil sám o své vůli. Harry došel poslední metr a posadil se na židli vedle Draca, který se pomalu vzpamatovával z přestálé paniky, následované euforickým pocitem beztíže a také vlnou obdivu nad úrovní Harryho moci.
„Děkuji... myslím... snažil jsem se pokořit schody příliš brzy. Nemyslel jsem, že dostanu závrať. Bylo to úžasné... to kouzlo myslím.“
Harry se mírně usmál. „Však víš, že bych tě nenechal upadnout, že? Nenechal bych tě ublížit si... a rádo se stalo.“
Draco zrudl téměř ke kořínkům vlasů. V Harryho hlase bylo něco naprosto věcného. Hodně mu to napovědělo, a to hodně bylo něco, co skutečně slyšet nechtěl. Vědomí, že je Harry nebezpečný, se zdálo na hony daleko, když byl takhle laskavý a tak strašně upřímný. Kdyby býval věděl, že zachránil oplzlého perverzního hnusáka, který se ho toužil dotýkat, Harry by ho pravděpodobně zaklel zpět nahoru na schody a pro jistotu ho zas skopnul dolů. Projevy laskavosti, pro Harryho tak snadné, způsobovaly, že se Dracovi stáhl žaludek a sevřel se znepokojující touhou.
‘Co na to mám říct? Co mám, do prdele, říct? Kurva! Kurva! Kurva! Řekni něco, Draco!’
Právě v tu chvíli se Artur Weasley vysypal z krbu a tak zakončil jejich diskusi, vzhlédl k nim s úsměvem, když si oprášil plášť a potom ho odložil.
„Draco! To jsem rád, že tě vidím vzhůru a na nohou. Tak je to pro tebe nejlepší. Harry, mám na tebe dotaz, jestli máš chvilku. Můžeš mi přesně popsat, co by měl ‘věšák na klobouky’ dělat a co ne?“
Harry se široce usmíval. Draco viděl již dříve, jak se bavil nad problémy oddělení Zneužívání mudlovských předmětů a vypadalo to, že se zas jedna z těch příležitostí naskytla.
„Když vejdeš do dveří, tak si na jeden z háčků pověsíš klobouk, a pak si ho zas vezmeš a nasadíš na hlavu, když se připravuješ k odchodu. Mělo by to prostě viset poblíž dveří a čekat, až na to pověsíš klobouk.“
Artur s pochopením pokyvoval. „Tak... jsi si naprosto jistý, že za normálních okolností by neměl zaklínat klobouky, aby na hlavě držely natrvalo?“
„Jo. Jsem si jistý. Klobouk by měl jít sundat stejně snadno jako se dal nasadit.“
„Tak to tedy mám! Byli jsme si docela jisti, že by to nemělo oživnout a tlouci hosty po hlavě a obličeji, ale nevěděli jsme určitě, jak mudlové nosí rádi klobouky. Bez přilepení! Zítra to budeme mít vyřešeno. Dík, Harry. Cítím tu pečeni?“
Artur vyrazil směrem ke kuchyni a Harry i Draco se uchechtli, když o vteřinu později zřetelně uslyšeli zvýšený Mollyin hlas.
„ARTURE WEASLEY! Jestli strčíš svou špinavou ruku JEŠTĚ JEDNOU do mé trouby... přísahám, že to bude naposledy! HUŠ! Vem si svůj čaj a počkej, až to dodělám! Ať už jsi pryč! VYPADNI!“
Artur s šálkem čaje v ruce klopýtal zpět do místnosti, s náznakem pompéznosti se usadil do svého oblíbeného křesla a olizoval si z prstu omáčku.
„Mňam. Věřte mi, kluci, bude to delikatesa.“
Draco překonal svůj stud a promluvil. U Weasleyových bylo něco, co svádělo k nenucenosti a dodávalo odvahy a on se cítil v bezpečí trochu si popovídat.
„Na vašem místě bych její hněv nepokoušel. Zdá se jen na chlup od toho, aby sáhla k zaklínadlům.“
Pan Weasley na něj mrkl a spiklenecky se k němu naklonil. „Nedělejte si starosti, kluci. Kdybych se bál jít po věcech o které stojím, nebyl bych šťastně ženatý a otec rodiny, po všech těch letech. Můžete se z toho oba poučit!“
Bylo to v tom, jak zahýbal obočím po svém komentáři, co Harryho zlomilo, chechtal se, až ho téměř píchalo v boku, ale Draco se jen usmíval a kousal se do rtu, aby nevybuchl v záchvat smíchu. Už vyšel ze cviku se smát, ale měl tušení, že tady by nebylo nesnadné si na to zase zvyknout.