Labyrintem slov...

Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka

Párování:  Harry Potter/Draco Malfoy
Rating:  slash, 18+

Večeře v Doupěti byla ten večer docela příjemná. Molly byla v mimořádně dobrém rozpoložení, přichystala na stůl perfektní pečeni, maso, které odpadávalo od kosti, tonulo ve vlastní šťávě a vonělo nějakou směsí jejího koření. Okraj pekáče byl obložen opečenou zeleninou a všechny chutě se spolu smísily. Draco byl v sedmém nebi a proti všemu, co si o tom snad myslel dřív, nebe se velice podobalo Mollyině kuchyni.

Harry byl během večeře tichý, ale zdvořilý, očividně zahloubaný do vlastních myšlenek. Artur prakticky zářil štěstím, hltal jídlo překypuje dobrou náladou a vrhal směrem k Molly rozpustilé pohledy. Co se Molly týče, ta byla velice spokojená, když slyšela zvuky lidí užívajících si s požitkem jídla a od okamžiku, kdy začali jíst, měla ve tváři samolibý výraz. Draco, který si vychutnával každé sousto, pocítil, jak se mu zastavilo srdce, když před něj byla postavena sklenka červeného vína. Na tváři a na rtu mu vyrazil pot a on pocítil slabé nutkání utéci, které sílilo každým okamžikem. Zíral na svůj talíř a předstíral, že tam víno není, nutil se soustředit se na výtečné jídlo před sebou.

Sklenka si tam hověla a po celou dobu večeře se mu vysmívala prchavými vizemi a ošklivými vzpomínkami, kterých si zoufale přál se zbavit. Jídlo bylo vynikající, atmosféra poklidná a přátelská, ale Dracovi se v hrudi rozbušilo srdce.

„Ochutnej to víno, Draco, je to výborný ročník.“

´Dejte si to víno, pane Malfoyi. Je to znamenitý výběr.´

„NeneneneneNE!“

Dracův výbuch večeři zcela přerušil a on si najednou uvědomil, že ze současnosti se ve vzpomínkách vrátil do minulosti. Zrudlý ponížením, Draco zíral na podlahu a blekotal omluvu.

„Omlouvám se. Omlouvám se. Velice se omlouvám. Já... jen jsem zapomněl... na chvíli jsem zapomněl, kde jsem. Měl bych... měl bych jít...“

Artur ho rychle přerušil. „Draco, na tom není nic špatného. Jezte dál. Jen jsme rádi, že jste tu dole s námi a je vám lépe. Ještě pár takových jídel a budete v pořádku coby dup.“

Molly mávla hůlkou, víno se vzneslo do vzduchu, nalilo se do sklenek ostatních stolujících a prázdná sklenička přistála v dřezu, aby si tam počkala na umytí.

„Tady to máme, drahoušku. Nedělejte si starosti, chlapče. Jestliže víno nechcete, stačí nám to říct. Nikdo se neurazí, když požádáte o něco jiného. Teď se párkrát zhluboka nadechněte a myslete na to, že my všichni tady jsme rádi, že vás dnes večer vidíme u stolu. Dobře, drahoušku?“

Připadal si směšně. Útržek vzpomínky z něj u večeře udělal naprostého idiota, ačkoli by měl být vděčný, že tu je. Bylo nesnadné odolat přátelskému chování Molly a Artura a Draco se několikrát nadechl a pocítil, jak se k němu částečně vrací jeho předchozí klid a pustil se znovu do jídla.

Jen Harry celou scénu pozoroval potichu. Na rozdíl od ostatních u stolu jen on věděl, jaké to je, když se hranice mezi minulostí a přítomností rozplyne před očima, a sledovat jak Draco prožívá totéž, jej znepokojilo více, než si chtěl přiznat.

Po Dracově jediném výbuchu pak večeře uběhla poměrně klidně a potom jen seděli a povídali si o všem možném. Artur je informoval o povýšení Percyho na zastupujícího asistenta zástupce ministra Oddělení kouzelných tvorů. Percy upadl v nepřízeň stejně jako Kornelius Popletal, a když byla o rok později uvnitř ministerstva odhalena korupce a vliv Smrtijedů, byl důkladně lustrován bystrozory. Jeho domýšlivý pocit vlastní důležitosti a zesměšňování vlastní rodiny ho rychle přešly, když mu Kingsley Pastorek během prvních týdnů ve funkci ministra kouzel poslal Huláka vysvětlujícího, že za zachování svého zaměstnání vděčí jedině neposkvrněnému rejstříku svého otce, který byl velebený jako hrdina války proti Voldemortovi. Potom, co ho Pastorek podrobil nemilosrdnému křížovému výslechu, přišoural se Percy domů se sklopenýma ušima - příkladný návrat ztraceného syna, a prosil o odpuštění, kterého se mu rychle dostalo.

Percy byl svým způsobem velmi schopný a konečně se v novém oddělení vypracoval alespoň do nějakého postavení. A od doby před dvěma lety, kdy byl jeho nabubřelý egoismus rozdrcen na padrť, podstatně zlidštěl. I Harry musel připustit, že si Percyho návštěvy docela užíval. Byl z celé Weasleyovic rodiny nejvíce intelektuálně založený a Harry si diskusí s ním užíval mnohem více, než tomu bylo před léty. Byl hlavně rád, že ošklivý rozpor mezi Molly a jejím synem byl překonán, jelikož bylo strašně těžké, koukat na Mollyinu utrápenou tvář pokaždé, kdykoliv o něm padla zmínka. Dobré zprávy o Percym byly pro Molly ty nejlepší z dobrých zpráv a Harry byl rád, že je šťastná.

Molly vstala, aby odnesla nádobí a zbytky a Harry jí, jako vždycky, pomáhal. Draco se s námahou postavil, nejistý tím, co by měl dělat, a začal sbírat drobné předměty a příbory , aby měl jistotu, že neupustí nic cenného nebo křehkého, kdyby se roztřásl. Molly se otočila od dřezu a zmateně se na něj podívala.

„Draco. To je od vás velice laskavé, ale nemusíte dělat vůbec nic. Jste náš host a nemůžeme vás nechat starat se o takové maličkosti. Běžte si sednout s Arturem a trochu si odpočiňte, Harry a já to zvládneme za pár minut.“

Draco se zarazil, pak se odkulhal k lince a položil na ni stříbrné příbory, které držel. Trochu vyzývavě zvedl bradu a podíval se Molly zpříma do očí.

„Chci pomoci. Nemohu toho udělat moc a nemám hůlku, ale budu se tak cítit líp. Prosím? Jen mi řekněte, co mohu udělat.“

Mollyin úsměv byl sám o sobě odměnou. Jak se ukázalo, Draco neměl nejmenší tušení, jak se umývá nádobí mudlovským způsobem, ale rychle to pochopil, a když se opřel o linku, dokázal zůstat na nohou po celou dobu práce. Bylo to příjemné, pustit se do jednoduché monotónní činnosti. Rychle si tak pročistil hlavu od nepříjemných myšlenek a očividně udělal radost hostitelce.

Harry měl po celou dobu zvláštní, pobavený výraz, když pozoroval, jak Draco nemotorně zápolí se systémem ručního utírání nádobí utěrkou a jeho pohled byl alespoň lehce souhlasný, i když trochu překvapený. Malou zásobu energie, která mu zůstala, vyčerpal Draco ještě než bylo nádobí hotovo, a tak byl vděčný za měkká křesla v obýváku a za šálek čaje, který mu Molly podávala, ještě než se stačili usadit.

V krbu tiše praskal oheň, Molly pletla a Harry s Arturem hráli docela dobře rozehranou partii kouzelnických šachů. Draco tu scénu poklidně pozoroval ze svého křesla a cítil, jak se ho pomalu zmocňuje malátnost. Jeho mysl se nechala unášet, jak pozoroval surrealistický obraz normálního života před sebou a udiveně se sám sebe ptal, jak vůbec dokázal stát se jeho součástí. Ani čaj jej neudržel vzhůru a Draco několikrát cítil, jak se mu pomalu zavírají oči, než ho spánek přemohl.

O chvíli později Harry slavil jedno z řídkých vítězství nad Arturem, který naučil Rona všechno, co sám o kouzelnickém šachu věděl, když mu Molly pošeptala prosbu.

„Chudáček. Je celý vyčerpaný po cestě po schodech a troše nádobí. Harry, drahoušku, použij nějaké kouzlo a doprav ho do postele, prosím. Nemám to srdce ho budit.“

Harry souhlasně přikývl a s napřaženou rukou zvedl Draca z křesla, aniž ho probudil. Draco se před ním vznášel, lehce dýchal a celou cestu do svého pokoje tvrdě spal. Jedno rychlé gesto, deky se rozhrnuly a Draco byl uložený a přikrytý bez toho, aby se jej dotkla něčí ruka. Harry stál několik minut u dveří a zíral na to křehké tělo, které odpočívalo jen pár stop od něj.

´Co si to, k sakru, myslím? On je skutečně... takhle je zatraceně krásný. Nikdy bych si nepomyslel, že bych pro Draca použil přívlastek nevinný, ale on tak teď vypadá. Nevinný. Hodný. Tichý. Přál bych si, aby byl býval takový vždycky. Bože, kdybych byl býval skončil ve Zmijozelu... kdyby jen byl takový, když jsme byli děcka. Byli bychom přátelé? Políbil bych ho? Kdyby byl býval ohleduplný, milý, a laskavý... myslím... myslím, že by se mi býval mohl zalíbit. Nebylo by to tak zlé, být teplouš, kdybych mohl být s ním. Tuším, že teď je to všechno v prdeli. Nikdo se ho nemůže ani dotknout, aby nezpanikařil a pochybuju, že by vůbec pohlédl na jiného kluka po tom všem, čím si prošel, i kdyby byl sám buzoš, pro začátek. Do prdele se vším. Tak blízko něčemu, co si tak přeji, a přitom miliony kilometrů daleko. Pěkně se vyspi, Draco. Ti hajzlové, co ti tak ublížili, mi to jednou zaplatí.´

 Harry se vrátil dolů do obýváku, usadil se se svým šálkem čaje a začal předstírat únavu, zatímco v jeho mysli vířily plány na dnešní noc. Hodiny ubíhaly a Molly s Arturem konečně zamířili do postele a nechali Harryho o samotě. Harry se vrátil do pokoje a začal se oblékat na naplánovanou práci.

Černé roucho mělo po stranách rozparky do výše stehen, aby se mohl snadněji pohybovat. Opasek a nůž v pochvě byly na svém místě, vrhací nože a škrtící struna bezpečně pod kontrolou. Světlometné bombičky byly v kapsách, amulety ovíjely zápěstí a zdobily prsty. Nakonec si Harry pověsil kolem krku Utlumovač a zastrčil ho pod tričko. Cítil, jak mu chladné stříbro amuletu klouže po nahé kůži. Všechno tohle mělo svůj čas. Dá Molly a Arthurovi chvilku, aby mohli v klidu usnout, a pak může jít.

Harry se uklidnil a zastavil myšlenky s přesností ostříleného mistra nitrobrany. Tak, v klidu jeho mysli, jej nemohlo od jeho cíle nic rozptýlit. Přemítal o různých možnostech. Možné volby, které bude muset během útoku udělat, prostředky k zabránění útěku, výběr kouzel, aby rychle znehybněl soupeře nebo ho jinak paralyzoval, než od něj vybere poslední splátku za jeho zločiny. Hodiny za ním tiše a pomalu tikaly, a když nadešla půlnoc, Harry klidně vstal a zamířil ke dveřím. Když prošel okolo Dracova pokoje, jeho klid se rozpadl pod slabým hláskem, který ho přímo oslovil.

„Tak je to pravda... co psal Denní Věštec... co všichni ti lidi o tobě říkají. Je to pravda.“ Dracův hlas zněl skutečně smutně.

Harry potlačil zavrčení a zatímco zíral chodbou ke schodům a svaly na jeho krku ztuhly, krátce odpověděl.

„Běž zas spát. Tohle se tě nijak netýká.“

„Je to špatné.“

Harry se otočil a jeho oči se zabodly do Dracových. Draco zaťal pěst a naklonil hlavu. Mohl téměř cítit nebezpečí, které viselo v ovzduší, a nezávisle na tom, jak laskavý Harry poslední dobou byl, zmocnil se ho skutečný strach, že by mohl dojít k újmě. 

„Ty. Ty mi budeš říkat, co je správné nebo špatné? Tak nějak se necítím povinen zrovna před tebou se jakkoliv obhajovat .“

Pohrdání čišící z Harryho hlasu ho bodlo, ale Draco pokračoval dál, v pasivním postoji se skloněnou hlavou. Nechtěl budit dojem, že by mohl podněcovat násilí a jeho minulost ho dobře naučila uklidnit dravce.

„Jestli někdy někdo věděl, co je špatné, pak jsem to já. Ty... ty bys tohle neměl dělat. Ty máš být hrdina, ne vrah.“

Poslední slova zazněla jako šepot, ale Harry cítil, jak se jej zmocňuje vztek a v okamžiku byl u Draca, ruce se mu natahovaly, zatímco přemáhal, jak nejlépe dokázal, nutkání, aby jej zardousil a umlčel. Něco černého a hrozivého se vynořilo v popředí jeho duše a Harry té zlobě potřeboval dát průchod, než vybuchne. Draco zanaříkal a zavřel oči v očekávání nevyhnutelného.

„Ty je bráníš? Po tom, co udělali? Měl bys jásat. Mohu je všechny přinutit zaplatit. Už nikdy nikomu neublíží. Jedině... jedině, že bys to chtěl, aby tam zůstali, vraždili, mrzačili, znásilňovali. Jsi pořád ještě posedlý tím posraným znamením na ruce! Mohl bych to zjistit. Mohl bych tvou mysl otevřít a sám se podívat. Máš tam jména, obličeje, místa, podrobnosti, o které ses nepodělil. Skrýváš je? Chceš, aby byli volní? Řekni mi, kdo jsou a na co si vzpomínáš, co by mi mohlo pomoci je najít nebo, hádám, budu muset rozloupnout tvůj mozek a přebrat tvoje vzpomínky, dokud nenajdu, co hledám!“

Hrozba, že by na něj mohl být použit nitrozpyt, byla horší, než by mohlo být jakékoliv fyzické násilí. Draco začal tlumeně vzlykat.

„Ne! To nedělej! Já... nemůžeš vidět... udělám, co budeš chtít. Cokoliv! Prosím, prosím, nedělej to. Cokoliv, jenom to ne. Řeknu ti všechno, co budeš chtít. Nikoho nekryju. Já jen nechci... nechci na ně myslet... chci zapomenout! Oni patří do Azkabanu, Harry. Nemělo by... neměl bys to být ty... dělat tohleto. Nemůžeš to být ty... je to špatné... je to špatné... je to špatné.“

Draco se schoulil do klubíčka, zamotaný do přikrývek ležel na boku, kolena přitisknutá k hrudníku a zrudlý hrůzou na něj hleděl skrz clonu slz. Vzpomněl si na Harryho s nožem hned po svém příchodu, ale tohle... tohle byl chladnější a krutější Harry, než by si kdy dokázal představit, a to prostě bylo špatné. Otřáslo to jeho pohledem na svět až do samých kořenů.

Harry stál s očima široce otevřenýma a chvějícím se chřípím, balancoval na pokraji zběsilosti a pozoroval, jak se Draco hroutí. Jedině skutečnost, že se nalézal ve vlastním domě a pronikavé vědomí, že Draco není hrozba, mu zabránily udeřit myslí nebo tělem. Harry se otočil na podpatku a odcházel pryč.

„O tebe se postarám později. Teď potřebuju být někde jinde.“

Tiché kroky na schodech byly jediný zvuk, který se ve Weasleyovic domě ozval. Harry zmizel do noci a nechal za sebou Draca samotného, třesoucího se a v slzách, vyděšeného tím, do čeho se to dostal.

--------------------------------------

V podřadném motelu v Závětrově, se chvěl muž středního věku, kdysi při těle, nyní vyhublý více než ročním strádáním, v ruce ruksak se svým skromným majetkem. Jedno místo bylo stejné jako druhé a byl čas, aby se znovu přesunul. Tentokrát se přemístí do Brightonu, pak možná do Glasgow. Nikdy stejné místo, vždycky ale dost veliké, aby se v něm dalo skrýt.Přitiskl si batoh k tělu a snažil se přemístit. Nic se nestalo. Zkusil to znovu, ale výsledek byl stejný. Na obličeji mu vyrazil studený pot a vlasy na krku se mu zježily. Něco bylo strašně špatně. Okolo jeho pokoje byla rozmístěna kouzla, znemožňující přemístění. S hůlkou připravenou vyrazil ke dveřím.

Dveře se dramaticky roztříštily pod tlakem exploze, která ho odmrštila, pokrytého třískami, k nohám postele. Než se mohl narovnat, byla nad ním černá smršť, noha v bagančeti se mu zaryla do hrudníku a přes všechnu jeho snahu se postavit ho přitiskla zpět k podlaze. Snažil se dostat k hůlce, která mu vypadla z ruky. Hrudník ho bolel od kopance, který dostal a o okamžik později se nad ním objevil krutý stín a ocelová špice bagančete ho udeřila do čelisti. Bolest to byla oslepující a on se se zasténáním svalil zpět.

„Slitování. Já... vzdávám se.“

„Na to je pozdě.“

Hlas, který mu odpověděl, bylo rozzlobené zasyčení, stejně děsivé jako zasyčení jeho bývalého pána, muže, který jej na celý život poznamenal Znamením, co z něj v očích ostatních udělalo věčného vyděděnce.

„Ty jsi slitování neměl... tehdy. A nyní prosíš? Na prosby jsi měl čas, ale promrhal jsi ho. Teď už nejsi nic jiného, než lekce pro ostatní.“

Měsíční světlo, pronikající oknem, odhalilo přibližující se siluetu v plášti, s obrovskou čepelí v jedné ruce. Záblesk rudé a jeho ruka zabolela, jak se to nestalo už více než rok. Když mu čepel prudce přejela přes krk a rudý pramen vytryskl, vyslovil Kaminský v největší hrůze poslední slova.

„Smilování... můj Pane.“

Pozn. Mandragory: Chtěla bych poděkovat sssnake a Istar Halabábě za spolupráci na této kapitole. Děkuji. :)

14. kapitola - Nikdy tě nenechám upadnout

16. kapitola - Pravda a následky