| Zobrazeno: 3021
/ 7
Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka
Párování: Harry Potter/Draco Malfoy
Rating: slash, 18+
„Měla bych vám to přečíst, pane ministře?“
Pastorkova sekretářka k němu zdvořile hovořila a nervózně svírala poslední vydání Denního věštce. Dobře věděla, že nebude o nic příjemnější to slyšet než to bylo číst.
„Pusť se do toho, Alice. Aspoň to budu mít za sebou.“
Pastorek si třel skráně a naklonil se nad stůl. V tyto dny prostě očekával to nejhorší, neboť se od předcházejícího roku už poučil, a to tvrdě, že to lepší, nebo alespoň to přijatelné, se téměř nikdy nepřihodilo.
„V podřadném hotýlku pro cestující mudly, na okraji Závětrova, byl dnes ráno nalezen bývalý Smrtijed Viktor Kaminski, 53 let. Úmrtí bylo oficiálně označeno jako vražda, ale, jak už je to pro ministerstvo typické, žádné oficiální prohlášení učiněno nebylo.
Přesný důvod úmrtí je zatím neznámý, ale nejmenovaný zdroj nás informoval, že tělu byla po smrti sťata hlava, a ta pak byla vystavena strašlivým způsobem tak, aby na ni bylo vidět od vchodu do místnosti. Na zdi byla krví oběti napsaná slova ´žádné slitování´.
Pan Kaminski, vdovec, po sobě zanechal pozůstalé: syn Milo, 33 let, snacha Saša, 32 let a dvě vnoučata. Milo Kaminski nebyl zastižen, aby situaci komentoval.
Toto je osmnáctá nevyřešená vražda bývalého následovníka zesnulého Toma Rojvola Raddlea, dříve známého pod šlechtickým predikátem Lord Voldemort, jímž se sám tituloval. Stejně jako v předcházejících případech, nebyla zaznamenána žádná kouzelnická evidence a na místě činu nebyla zjištěna žádná specifická kouzla . Na základě zjištěných skutečností bylo možno potvrdit jenom to, že tam během posledních dvaceti čtyř hodin byla použita magie a to ve velkém množství. Zatím nebyl nikdo zadržen, a přes ujišťování ministerstva ohledně vyšetřování těchto vražd, zatím nebyl jmenován žádný podezřelý.
Reportér uctivě podotýká, že může být souvislost mezi touto epidemií krvavých vražd a Harry Jamesem Potterem, označovaný také jako Chlapec-který-přežil. Je dobře známo, že po porážce Lorda Voldemorta Harry Potter krátce spolupracoval s bystrozorským oddělením na zadržování členů Voldemortovy armády následovníků, takzvaných Smrtijedů. Během té doby došlo k řadě pochybných ´zabití v boji´, všechna rukou Harryho Jamese Pottera, který krátce po tom, co ministerstvo zahájilo vyšetřování, přerušil s bystrozory všechna spojení. Od té doby bylo brutálně zavražděno osmnáct nezadržených a neodsouzených mužů a žen, všichni bývalí Smrtijedi.
Čas k činům již dávno vypršel a pokud by Ministerstvo kouzel mělo kompetentní vedení, již dávno by, vzhledem k této krizi, nabídlo mnohem více než otřepané fráze a odmítání situaci komentovat. Ministerstvu, kterému se nedá věřit v tom, že důkladně vyšetří veřejně známého podezřelého, se zřejmě nedá důvěřovat v čemkoliv jiném. Ministr Pastorek by měl brzy poskytnout veřejné vysvětlení k otázce realizovaných kroků ministerstva při řešení této krize, nebo odstoupit a jmenovat dočasného ministra, který by prozatímně zastával úřad, dokud nebudou moci být vyhlášeny řádné volby.“
„Je to podepsáno ´člen redakce´, takže jedině vydavatel může říci, kdo to mohl napsat, ale z celého textu čpí styl Rity Holoubkové. Měla bych Dennímu věštci poslat sovu?“
Pastorek sepjal ruce a povzdechl. Tato práce byla každým dnem horší. Ministerstvo potřebovalo vůdce, ale on si nikdy nepředstavoval, že by to bylo takovéto.
„Pošlete dvě. Jednu zdvořilou žádost vydavateli, informujte ho, že urážka na cti je také zločin a zveřejnit takovéto obvinění bez jakéhokoliv důkazu JE, a priori, urážka na cti. A za druhé, svolejte na zítřejší ráno tiskovou konferenci. To se jim bude líbit, těm mrchožroutům. Ještě, než odešlete sovy, víte, kteří bystrozorové byli posláni k případu Kaminského dnes ráno?“
„Hart a Dawlish, pane. Mám pro ně poslat?“
„Mmm-hmm. Jen pro Dawlishe, prosím. To bude vše.“
„Budete kontaktovat pana Pottera?“
„To nechte na mně, Alice. Dnes večer se s ním setkám osobně, začněte ale pracovat na dokumentech potřebných ke zrušení jeho ministerské licence jako nezávislého agenta.“
„Ano, pane.“
Alice se pustila do akce ve změti papírů, letaxových hovorů a soví pošty. Byla to nejlepší sekretářka, jakou kdy Kingsley měl a nebýt její záhadné schopnosti uhodnout, co potřebuje ještě než to sám vyslovil, nelze říci, oč by jeho práce byla těžší.
Kingsley prostudoval hlášení o ranních událostech, hledal zmínku o čemkoli natolik vážném, aby bylo třeba jeho intervence. Ale kouzelnický svět neznepokojovalo nic jiného, než smrt Kaminského a série vražd, která jí předcházela. Kingsley vpravdě omezil korupci, zorganizoval správu, prudce snížil výdaje, vyrovnal rozpočet a zvýšil počet bystrozorů na ulicích. Tak nějak si představoval, že aspoň něco z toho neujde něčí pozornosti, ale mrtvoly jsou lepší zprávy, nebo aspoň zajímavější informace a to bylo vše, co v novinách poslední dobou četl.
Harry v tom byl až po krk, a i když neměli žádné důkazy, Kingsley byl bystrozorem dost dlouho na to, aby věřil svému instinktu. Po válce se Potter stal natolik nebezpečným, že lidé pochybovali o jeho zdravém rozumu, ale potom, co přerušil spolupráci s bystrozorským oddělením, se situace ještě zhoršila. Všechno ukazovalo na Pottera. Motiv, způsoby, moc a minulá činnost, z toho všeho byla jasná jeho vina, a i Kingsleyho subtilní pokusy o zdržení nebo odvedení pozornosti od jeho mladého přítele už začaly selhávat. Pokud by v zájmu Harryho zasáhl znovu, pravděpodobně by to skončilo ostudou. Byl čas, aby Harryho konfrontoval přímo.
Bystrozor Dawlish vešel do místnosti a posadil se s úsměvem, který napovídal, že za své vynikající služby v Kaminského případě očekává povýšení. Jeho současný partner byl nováček, prý chytrý, ale Kingsley si připomněl, aby s Hartovým nadřízeným promluvil, že by měl nově příchozí trénovat s těmi, co mají více zkušeností a lepší rejstřík.
„Dawlishi. Kdy vyšetřování dnes ráno skončilo... oficiálně?“
„V půl sedmé, pane ministře. Zavolali nás pět minut po šesté, byli jsme tam a o všechno jsme se postarali během necelých dvaceti pěti minut.“
„Velmi dobře. Velmi působivé. Tááák... v kolik hodin jste se tedy vrátili na bystrozorské oddělení?“
„Asi pět minut po sedmé, pane.“
„A doba od chvíle než jste skončili a do vašeho návratu... jak jste ji strávili?“
„Snídali jsme v malé cukrárně níže v ulici. Bylo velice časně a my jsme ještě neměli snídani, tak jsme se tam zastavili pro něco k zakousnutí. Najedli jsme se rychle a účtenku mám u sebe, pane, kdybyste ji chtěl vidět.“
„Oh, dobře. Velmi dobře. Moc děkuji, Dawlishi. Řekněte mi, mimochodem, bavili jste se u snídaně o případu? Však víte, probírat detaily a tak, po skončení akce.“
„No... ano. Porovnávali jsme si poznámky a podobně. Proč se ptáte, pane?“
Kingsley před něj pleskl vydáním Denního Věštce, otevřeného na stránce s dotyčným článkem a vyčkával, zatímco bystrozor junior pokašlával a nesrozumitelně huhlal.
„Jestli ještě někdy náhodou COKOLIV prozradíte... Ať jste raději natolik zraněný, že vás to omluví z práce, protože já budu hlídkovat po chodbách a půjdu vám po krku. A teď máte neplacené volno! Dáme vám vědět, až vás budeme potřebovat zpět. Člověk nikdy neví, mohli bychom potřebovat někoho k provádění důkladných inventur v cukrárnách! Hlupáku! Jděte mi z očí!“
Dawlish se vyřítil z místnosti, zatímco Kingsley dával průchod svému pobouření. Bylo teprve deset ráno a už měl den zkažený. Ministr Pastorek otevřel další složku plnou problémů a vrátil se k práci a přitom si každou chvíli sakroval pod nos.
-------------------------------------------------------------------
´Dejte si to víno, pane Malfoyi. Je to znamenitý výběr.´
Draco, ve spárech noční můry, sebou zmítal a obracel se. Po Harryho odchodu plakal, dokud vyčerpáním neusnul, vzlykal, až ho z toho rozbolel hrudník. Dřímota přišla pomalu, a i tak byla přerušovaná záblesky náhlé hrůzy, jak se k němu navracel Harryho zlostný pohled.
Muž, se kterým se setkal v Příčné ulici, ho pozval na večeři s dalšími uprchlíky před ministerskou spravedlností. Žaludek mu kručel nedočkavostí a pozvání přijal téměř bez zaváhání. Hyde-Pratt je oba přemístil a bylo to.
´Zde´ se ukázalo být opuštěným panstvím, zarostlým břečťanem a přerostlým živým plotem, někde, kde to připomínalo skotskou nížinu, ale nebyl si jistý. Jakmile se ocitli uvnitř, bylo to docela příjemné, pěkně zařízené místo. Byl uvítán pohledem na dva známé obličeje. Jeden z nich, mohutná bestie MacNair, pohlédl na Draca chladně, neprojevil žádný odpor ani přízeň. Rodolphus LeStrange povstal a usmál se, čímž Draco získal dojem, že i dravci mohou ve skutečnosti dostat vzteklinu.
„Ale, ale, pane Malfoyi, to je mi neočekávané potěšení. Už nějakou dobu jsme tu byli opuštěni, bez nové společnosti, váš příchod je velice vítaný. Posaďte se a ohřejte se u ohně, zatímco Hyde-Pratt připraví večeři.“
Rodolphus LeStrange byl vysoký a, na muže blížícího se střednímu věku, v dobré kondici. Vlasy, které mu začínaly pouze nepatrně ustupovat, měl protkané stříbrnými pramínky, což jeho vzhledu dodávalo aristokratické distinguovanosti. Každý jeho pohyb byl přesný a promyšlený a on tak zkušeně předváděl stejně tak neúprosný klid jako přezíravé znudění. Jen jeho dravčí úsměvy a občasné zablýskání v očích naznačovaly nějaké emoce a Draco to vzal jako varování, že má co do činění s mužem, který nemá žádné svědomí a každou vteřinou by se mohl stát nebezpečným.
Ukázalo se, že ti tři byli spolu téměř od konce války a díky kouzelnické dovednosti LeStrangea zde byli bezpečně ukryti. Místo bylo zajištěno proti objevení a s výjimkou občasných výprav na nákupy tady žili stranou veškerého ruchu a v pohodlí. Hyde-Pratt se zdál z těch tří nejvyrovnanější, staral se o nákupy a o domácnost. MacNair představoval očividně jejich svaly a nebylo pochyb, že Rodolphus LeStrange byl mozkem této nesourodé sebranky. Draco tedy soustředil svou pozornost na to, aby ho zabavil. Neměl v úmyslu urazit své hostitele dokud nebude mít v žaludku dobré jídlo.
Jejich klid a příjemné chování mu připadaly falešné a Draco měl podezření, že mají za lubem nějaké plány a pohnutky. Ovládal se, aby jeho ruka nesáhla po hůlce a připravil se psychicky na to, že po večeři se při první příležitosti přemístí pryč, i když v tom nebyl zrovna moc dobrý.
Ať už měl jakékoliv chyby, LeStrange trval na tom, že budou stolovat jak se patří a o dobré jídlo tam nebyla nouze. Po dovyprávění cenzurované verze zpráv o jejich aktivitách za minulý rok se usadili ve skromně zařízené jídelně, která budila neurčitý dojem velikosti. Draco se cpal, užíval si každé vteřiny a třikrát si přidal od všeho, co bylo na stole. Nemohl vědět, kdy se mu zas podaří dostat se k jídlu.
„Dejte si to víno, pane Malfoyi. Je to znamenitý výběr.“
Kdyby nebyl tak vyhladovělý. Kdyby jídlo nebylo tak neuvěřitelně dobré. Kdyby nebyl tak vyčerpaný, téměř ke zhroucení. Kdyby... kdyby... kdyby.
Draco víno vypil. Nechutnalo nijak špatně. Ve skutečnosti to byl opravdu znamenitý výběr. Uběhlo pět minut a jeho víčka začala ochabovat. Cítil se příjemně odpoutaný od reality a také strašně unavený, ale místnost se mu začala před očima rozmazávat a nedokázal zaostřit pohled. Začala se jej zmocňovat panika, pokusil se vstát ze židle a sáhnout po hůlce, ale výsledkem jeho snahy bylo, že se sesunul na podlahu. Podlaha byla z leštěného dřeva. Velmi jasně si na ten vzor vzpomínal.
„Běda. Obávám se, že pan Malfoy příliš pil. Dopravte jej, prosím, do ´pokoje pro hosty´, MacNaire.“
A pak už nebylo nic.
Draco neklidně mumlal ze sna. Jeho tělo sebou křečovitě škubalo, ve strachu z doteku i ve spánku a dýchal těžce a přerývaně.
„Vidím, že jste se probudil, pane Malfoyi. Doufám, že jste si našeho pohostinství užil. Obávám se, že víno vám neudělalo dobře, ale zdá se, že už jste se z toho vyspal.“
Draco se cítil zcela zvláštně. Jeho tělo vibrovalo podivnou energií a jeho představivost vzlétala v nepravidelných intervalech mezi skutečností a různými přeludy. Soustředil se jen ztěžka a vše mu připadalo vzdálené... i hlasy... a přece jen se cítil neurčitě příjemně. Zcela uvolněný a plný pohody a s trochou lehkomyslnosti, i přes to, že jeho rozum křičel, že je v nebezpečí.
Ležel na malé posteli, přikrytý jedinou pokrývkou. Uvědomil si, že je pod ní nahý a do tváří se mu vkradl ruměnec, když mu došlo, že ho museli svléci jeho hostitelé. Najednou byl rozrušený ze způsobu, jakým se pokrývka dotýkala jeho nahé pokožky. Tenká, hřejivá a jemná, a pokaždé, když se v ní zahýbal, jeho tělo vibrovalo neznámou rozkoší tam, kde se látka a kůže setkaly. Zapomněl na svůj záměr a jednoduše vrněl blahem, když o sebe třel látkou přikrývky.
„Víte, mnoho mudlů vašeho věku konzumuje ilegální látky, aby povznesli nebo pozměnili stav své mysli. Považuji mudly za pouhý dobytek, pane Malfoyi, ale to neznamená, že nemají použití. Studoval jsem jejich farmakologii... jejich techniky výroby lektvarů, jestli chcete, a objevil jsem množství užitečných látek. Právě teď si užíváte několika z nich. Extáze, také nazývaná E nebo X, je základní ingrediencí, kterou v tuto chvíli zkoušíte. Zdá se, že z toho máte požitek.“
Draco se uchechtl a pak zíral na svou ruku a vychutnával si příjemný pocit z toho, jak se jeho prsty kmitaly, i když si nemyslel, že jimi skutečně hýbe. LeStrange pokročil kupředu a sedl si k němu na postel, zatímco Draco ho převážně ignoroval, jak soustředěně zíral na svou vlastní ruku.
„Měli bychom se podívat, co je v té vaší pěkné hlavičce, co říkáte? V tomhle stavu nic nepocítíte.“
Pronikavé hnědé oči se zlatavými tečkami se zabodly Dracovi do hlavy a jeho myslí probíhaly obrazy, ale vůbec to nebylo bolestivé, dokonce ani ne znepokojující. Vzpomínky a zlomky jeho myšlenek kmitaly a hromadily se a Draco s nimi spokojně splýval a užíval si představení.
„Snape. Po celou dobu to byl on, ten špeh, ale ani vy jste to nevěděl. Hmmm. Ani zabiják nejste, chlapče? Tak nějak si myslím, že ne. Nemáte nervy svého otce. Jaké je pro vás štěstí... že máte jeho podobu. Potter. Záviděl jste mu, bál jste se ho, nenáviděl jste ho, ale nedokázal jste na něj přestat myslet, že? Jak zajímavé. Pláč kvůli kabinetu. Jste takový malý sentimentálek. Malá Parkinsonová... váš první polibek. Jak sladké... přesládlé, ve skutečnosti. Vidím, že jste si to sotva užil. Zdá se, že váš otec zabírá ve vašich vzpomínkách hodně místa jako zdroj strachu, úzkostí... a intenzívní potřebou uznání. Ale, ale. Sotva znáte sám sebe, drahý chlapče. Rozkoš, kterou byste mohl poznat, závratné výšky extáze, vše vám bylo odepřeno ze strachu, kterým vás váš otec naplnil. Nesmysl. Znám každé vaše přání a všechna vám je dopřeji.“
Ruka vklouzla pod přikrývku, pomalu přejížděla Dracův hrudník a on měl pocit, že všude, kde se ta teplá kůže setkala s jeho vlastní, začalo jeho tělo pulzovat a chvělo se touhou po dalším doteku. Palec a ukazováček jemně hnětly bradavku a Draco povzdechl, stěží si vědomý očividné reakce svého těla.
Draco si nedokázal jasně vzpomenout na mnohé momenty, ty byly zastíněny celkovým pocitem lehkosti, přerušovaným dovedným laskáním, kterým ho Rodolphus obšťastňoval. Prsty, ruce a jazyk něžně pracovaly, aby mu poskytly rozkoš způsoby, které si do té doby nedokázal ani představit. Neměl strach a přísná slova jeho otce byla z jeho mysli odplavena zvedajícím se přílivem touhy. Nemohl by spočítat, kolikrát byl přiveden k orgasmu, ale každý z nich byl jedinečný a skvělý hold smyslnosti.
„Tak citlivý. Drahý Draco, nepromrhal bych vaše panictví během jediné mizerné noci bezmyšlenkovitého páření. Taková věc si zaslouží být obětována bohům s určitým citem. Buďte klidný... slibuji, že si to vychutnáte.“
Rodolphus nelhal. Dlouho předtím, než bylo Dracovi dopřáno potěšení z penetrace, toužil po ní způsobem, jaký si nikdy nepředstavil. Prsty v něm elegantně probudily místo, jejich pohyb byl usnadněn šikovným použitím hedvábného jazyka a jeho penis byl ztopořený bolavou touhou i přes to, že byl zrovna několikrát uspokojen. Slyšitelně naříkal touhou, když ucítil tlak na svůj vstup. Protože byl víc než připraven, umožnil mu okamžitý přístup. Byl to nádherný pocit, ve spojení s pozměněným stavem jeho vědomí a jeho zostřeným prožitkem doteku. Každý pohyb v něm za sebou zanechával stopy hvězd, explodujících za jeho víčky a vlny touhy čeřily jeho mysl.
Nedokázal si vzpomenout na nic, co by v něm v jeho dosavadním životě vyvolalo tak příjemné pocity. Penis v něm způsobil, že nyní vzdychal, vzlykal a nesouvisle prosil o více, a Rodolphus mu to dopřál. Tělo staršího muže bylo štíhlé a v dobré kondici a každý jeho pohyb byl kontrolovaný a plánovaný, s cílem dostat Draca na nejvyšší stupeň slasti. Zbytky chladnoucího semene odkapávaly Dracovi z břicha a hrudníku a mísily se s produkty každého dalšího vyvrcholení. Už ani nebyl ztopořený, ale pocity v něm jej pobízely k dalšímu orgasmu a ponechaly jej, chvějícího se, ve stavu chlípného vyčerpání.
Realita se k němu vrátila až později, když, uspokojený a ochablý, dřímal Rodolphovi po boku. Uvědomoval si jemnou a precizní ruku, která mu hladila hruď a jeho oči se otevřely a upřely se na štíhlého, snědého džentlmena, který mu ukázal slast, přesahující jeho nejodvážnější sny.
„Jak jste krásný, drahý pane Malfoyi. Vůbec ne jako syn svého otce. Ve skutečnosti mnohem lepší.“
Draco cítil, jak mu rudnou tváře. I když si sotva vzpomněl, jak k tomu všemu došlo, pamatoval si dost na to, aby věděl, že by měl být vděčný komukoliv, kdo nešetřil úsilím, aby ho potěšil... a to s takovým úspěchem.
„Děkuji vám. To... bylo to neuvěřitelné. Nádherné.“
Draco se zarazil, nejistý, co by měl ještě říci, nenáviděl se, že se cítí tak strašně neohrabaný. Rodolphus LeStrange se zlomyslně usmál.
„Vaše uznání je vítáno, ale je velmi pošetilé.“
Jeho hostitel se zvedl z postele a vklouzl do županu a ze stolku prudce sebral skleničku vína.
„Bylo by to skutečné plýtvání, uplatnit na vás všechny mé dovednosti, kdybych vám nejprve neumožnil nahlédnutí do výší rozkoše. Jaký by bez této znalosti měly smysl hloubky utrpení?“
Rodolphus mávl rukou, zatímco Draco zmateně mrkal, stále ještě otupený drogami, ospalý a příjemně obolavělý. V tu chvíli byl Znehybněn. Když Rodolphus otevřel dveře malé místnosti, ve které pravě prožili tak intimní chvíle, MacNair a Hyde-Pratt vešli s krutými úsměvy na tvářích.
„Pánové. Byl tak příjemný, jak jsem očekával, dokonce více. Nyní mu ubližujte, jak se vám zlíbí a nijak nespěchejte. Až s ním skončíte, nechejte ho ve sklepení. Mám naplánovány nějaké nové ´pokusy´, na kterých chci zítra začít vážně pracovat. A MacNaire, postarej se, ať ho zahojíte dostatečně na to, aby přežil, když do něj vrazíš tu hrůznost, co nazýváš penisem. S tímto vás ponechám vaší zábavě. Příjemné odpoledne, pane Malfoyi.“
A Draco vstoupil do pekel.
Draco křičel celou noc, úplně zbrocený potem. Přikrývky smotal do uzlíku, který vlekl přes podlahu, když se schoulil v koutě. Zakutal se do nich a dřepěl tam stejně jako v kobce, která mu vzala téměř rok života. Každý jeho výdech byl doprovázený krátkým, pronikavým panickým výkřikem, Ani kouzla ostatních, ani lektvary, které mu lili do krku, nedokázaly utlumit muka jeho napolo probuzené mysli.