Labyrintem slov...

Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka

Párování:  Harry Potter/Draco Malfoy
Rating:  slash, 18+

Draco se to ráno probudil brzy, trochu ztuhlý dlouhým spánkem po Doušku bezesného spánku, ale jinak se cítil docela dobře. Zatímco se zdržoval ve sprše a v koupelně, přemýšlel nad svými plány o komunikaci s Harrym, a i když pořád ještě potřeboval židličku, aby se při sprchování mohl posadit, cítil se mnohem lépe. Díky vydatnému jídlu a spánku pomalu překonával malátnost, která se ho držela od jeho příchodu a on doufal, že by dnes večer opravdu mohl sám zvládnout schody a přidat se k Molly, Arturovi a Harrymu u večeře. Většina lidí nereagovala na lektvary, které dostal, tak špatně, ale jeho stav při příchodu do Doupěte byl tak strašný, že na něj působily intenzivněji, než na většinu ostatních.

Artur, který se zrovna připravoval k odchodu do práce a ve spěchu usrkával čaj, pozvedl klobouk Dracovi na pozdrav na své cestě po schodech ke krbu. Draco se s úlevným povzdechem svalil do postele, šťastný, že se dostal zpět bez dohlížení a bez pomoci.

Dnes pro něj byl poslední den léčení. Už mu zbylo k zacelení jen několik ran na zádech, a až je Harry a Molly doléčí, zůstane jen mazání Jizvomizem. Draco si stáhl vršek pyžama a pohlédl dolů, na svůj hrudník a břicho. Jeho kyčle stále ještě příliš vyčnívaly a jeho břicho bylo vydulé, ale aspoň jeho žebra už nebyla vystouplá tolik, jako dříve. Rudá, hnědá, fialová a šedá změť jizev se rozprostírala všude, kam dokázal na svém těle dohlédnout, ale už se naučil nedívat se na ně moc dlouho, jelikož riskoval, že na povrch vypluje příliš mnoho vzpomínek, pokud by se jimi příliš zaobíral.

Už se skutečně uzdravoval a pořád ještě se mu zdálo neuvěřitelné, že před pouhým týdnem utekl hrobníkovi z lopaty. Zaslechl, jak si Molly na cestě po schodech pozpěvuje a věděl, že snídaně je na cestě. Při tom pomyšlení se mu již sbíhaly sliny, ale nikoliv bez malého hryznutí svědomí, že zůstává v posteli, i když by mohl vstát… tak nějak. Čím dříve dokáže zvládnout schody, tím líp!

Molly vstoupila, se širokým úsměvem a položila podnos na postel. Klobásky a vejce, chléb s marmeládou, čaj a džus, všeho velká porce a Draco jen ztěžka potlačil slzy štěsí, když se pustil do jídla. Molly mu v odpověď na díky, zamumlané ústy plnými vejce a klobásky, jemně pocuchala vlasy a ponechala ho, aby se věnoval snídani. Draco si dopřával v relativním tichu a těšil se na dnešní léčebné sezení více, než bylo obvyklé. Stále ještě nenáviděl napětí, způsobené důvěrným dotykem, ale dnes měl záměr a plán a dnes budou zahojené jeho poslední rány. Už nepocítí svědění po těle od pomalu se zacelujících ran, už nebude sedět před namířenou hůlkou se zatnutými zuby, až by ho z toho bolela hlava. Tohleto všechno ohlašovalo pěkný den.

Draco dojedl snídani a s lehce zmateným úsměvem se posadil. Přes stěnu slyšel hluk z Harryho pokoje a znovu pocítil potřebu ukázat, že dokáže být zase samostatný, vůbec ne proto, že potřeboval strávit více času rozmlouváním s Harrym. Draco odsunul podnos, přesunul nohy přes okraj postele a začal se pomalu pohybovat směrem ke dveřím, přitom se jednou rukou stále přidržoval stěny, aby neztratil rovnováhu. Cesta ke dveřím Harryho pokoje mu nezabrala více než minutu nebo dvě. Jemně na ně zaťukal, najednou nejistý, jak Harry zareaguje na neočekávanou společnost.

Dveře se otevřely samy, nepochybně následkem Harryho kouzla bez hůlky. Jak se dveře pomalu otevíraly, Draco nahlédl dovnitř a v šoku zíral na mladíka, který na zemi dělal sklapovačky.

Ať už se minulá léta podepsala na Dracovi jakkoliv, na Harryho měla vliv naprosto opačný. Harry na sobě neměl nic jiného než sportovní šortky a s fascinující energií a lehkostí dělal prudce sklapovačky. Byl lehce zarudlý námahou a celé tělo se mu lesklo potem. Každý sval byl vyrýsovaný a pevný, bylo jasné že takhle cvičí již dlouho a pravidelně. Jeho hrudník vypadal jako vytesaný z žuly a stejně tak pevný, a jeho postava vypadala jako tělo běžce nebo plavce; štíhlý, pružný a mocný, když bylo potřeba. Dlouhé tmavé vlasy byly svázané dozadu jednou černou stužkou a Harryho obličej byl zcela klidný, jako by ho z jeho zaujetí nemohlo nic vyrušit. Draco také postřehl, že boule v Harryho šortkách byla… no… přinejmenším k sakru nápadná a bylo naprosto zřejmé, že ani není ztopořený!

„Co se děje? Kromě toho, že jsi mimo postel.“

Otázka byla věcná a téměř bez emocí, ale Draco ji sotva zaslechl. Nedokázal odtrhnout oči od lesknoucí se plochy tmavého a svalnatého těla před sebou. Stále ještě něco drmolil v odpověď, když příroda udeřila s krutou přesností. Dracovo libido bylo již více než rok mrtvé a zraněné ještě mnohem déle. Dobře živený, dobře odpočatý a spokojený ve svém novém prostředí, Dracův sexuální élan dostal znenadání metaforický záhlavec, který jej docela neočekávaně probudil k životu. Draco si najednou uvědomil, jak mu erekce hrozí zvednout jeho kalhoty od pyžama a s umocněnou intenzitou si uvědomil jalovost představy, která mu vytanula na mysli. Chtěl natáhnout ruku a dotknout se toho nádherného snědého těla před sebou.

Realita ho prudce vrátila zpět k jasnému vědomí a Draco kulhavě couval zpět do svého pokoje a překotně brebtal omluvy, které ani on sám neslyšel.

‘Nemocnej! Špatnej! DO PRDELE! Co je se mnou špatnýho? Co mi to udělali? Nemůžu… já nemůžu chtít… tohleto!’

Nejhorší ze vzpomínek probíhaly jeho myslí. Nejprve jeho vlastního znásilnění v rukou jiných, zcela nedobrovolně, pak tupé podřízení nevyhnutnému, a nakonec bolest z abstinence při drogové závislosti, aby se zavděčil svým trýznitelům. Nikdo by takové věci neměl chtít. Něco mu udělali, zavinili, že je nemocný, odporný a naprostá zrůda. Nikdy dříve na takové věci ani nepomyslel, a i kdyby snad náhodou ano, nikdy by to neudělal! Tváře mu zahořely při myšlence, že ho jeho vlastní péro zradilo, ztopořilo se, vystaveno ostatním na pohled, při pomyšlení, že by se dotýkal jiného muže. Zvedl se mu žaludek a zničil tak příjemný pocit nasycení, kterého si od snídaně užíval.

Jedna ze vzpomínek, která mu bleskla hlavou, byla mnohem starší než jakákoliv jiná. Pobouření jeho otce, na zahradní oslavě, když byl Draco přistižen, jak políbil jiného chlapce během nějaké banální dětské hry. Dostal výprask hůlkou téměř do bezvědomí a roky, které následovaly, byly plné přednášek o vhodném mužském chování a o jeho povinnostech ke svému rodu. Takoví čistokrevní kouzelníci, jací následovali Voldemorta, považovali buzerantství ve vlastních řadách za mnohem vážnější hřích než bylo smíšení krve. Rozhodnutí nepřivést na svět dědice a vyhledávat namísto toho muchlování s jinými muži a tím vyčerpávat již tak omezené genetické zdroje, no… horšího zločinu se dopustit nemohl.

Výprask hůlkou mu utkvěl v paměti již navždy, chvíle ostrého a oslepujícího děsu, sebou nesla stejné poselství, znovu a znovu… Takové věci byly špatné… a Draco tomu věřil, protože mu bylo teprve sedm let a nikdy by ho bývalo nenapadlo, že by se jeho otec mohl v čemkoliv mýlit. I v jeho racionální mysli dospělého člověka, o více než celé desetiletí později, Draca zachvátila instinktivní hrůza při pomyšlení, že by mohl skutečně toužit po Harrym. To, co dělal v minulosti bylo znásilnění, vynucené nebo potřebné. Nikdy z takovýchto věcí neměl žádný požitek a kdyby mělo být po jeho… nikdy mít nebude!

Draco, třesoucí se napětím a sebenenávistí, se svalil zpět do postele a přetáhl přes sebe přikrývky. Chvíli se přehraboval v nočním stolku, až našel Uklidňující doušek a hodil ho do sebe. Harry vstoupil do místnosti, na sobě měl župan a zpocený obličej si otíral ručníkem, na tváři se mu zračila směs podráždění a znepokojení.

„Jsi v pořádku? Nečekal jsem, že tě uvidím bezcílně se procházet. Bravo.“

Pochvala zněla Dracovým uším neupřímně, když tak zíral na strop a odmítal pohlédnout na muže ve dveřích.

„J- jo. Fajn, jen… víš… cvičení. Jsem v pořádku, fakt. Díky.“

Slova se z něj sypala rychle a nervózně a Draco sám sebe proklel, že je takový mizerný lhář, jako bonus k tomu, že je nejspíš i potenciální teplouš. Nebyl si jistý, co z toho bylo v tu chvíli horší a nutkání rozplakat se bylo nepřekonatelné, ale on skutečně nechtěl, aby Harry tohle viděl!

Harry pokrčil rameny a k Dracově značné úlevě se vydal chodbou pryč.

„Dobře. Jdu se osprchovat. Hned jak se obleču, pustíme se do hojení posledních zranění. Asi tak za čtvrthodinku. Odpočiň si, vypadáš, jako bys skládal uhlí. Nebude ti lépe, když se budeš příliš namáhat.“

Draco ta slova vnímal jen napůl. Bezduše zamumlal zdvořilý souhlas, jak jeho myšlenky ještě bloudily jinde a on musel vyvinout značnou snahu, aby v sobě udržel jídlo, které před chvílí snědl. Chtěl, aby mu bylo lépe, chtěl být zdravý a chtěl pomoci Molly, ale jak mohl vydržet pobyt s Harrym v jedné místnosti, když se stalo něco takového? Neměl žádné peníze, ani hůlku a ani kam by mohl jít… takže ani odejít, aby se vyhnul naprostému ponížení nebylo reálné řešení. Všechno to bylo podělané a on se do dnešního rána odvážil cítit šťastný. Uklidňující doušek bylo vše, co ho drželo, aby nepodlehl záchvatu paniky a svět se náhle znovu zdál být tím hrozným místem, kterým už téměř zapomněl, že může být.

Molly vstoupila do místnosti a švihnutím hůlky odsunula Dracův podnos. Jejím očím nic neuniklo a Draco věděl, že si všimla prázdné lahvičky od lektvaru na nočním stolku. Její tvář vyzařovala sympatie k Dracovi.

„Je mi líto, drahoušku. Měl jste těžké ráno? Uvidíme, jestli se nám podaří to změnit. Nemusíte si tu dělat žádné starosti.“

Slova to byla uklidňující, ale Dracovo napětí neustupovalo. Molly se o tomto nesměla dozvědět. Vymáčkl ze sebe několik vágních vět o špatných vzpomínkách, což byla naprostá pravda, a vynechal specifické podrobnosti. Svým způsobem, říci té báječné ženě, která mu poskytla azyl ve svém domově: ‘Ach, mimochodem, jsem podělaná bukvice a buzna, a přes to všechno, co se přihodilo, mám nevhodné myšlenky o muži, který je prakticky vaším adoptovaným synem. Nejste šťastná, že jste mě vpustila dovnitř?’ se nezdálo tím nejvhodnějším způsobem, jak jí vysvětlit svou náladu.

Naštěstí ho Molly vzala za slovo, nechala to téma být a začala probírat lektvary a studovat seznam doporučení od Poppy Pomfreyové.

„Mám dobré zprávy, drahoušku. Už nejsou třeba další lektvary, aby se vám nenavrátily infekce, což znamená, že se za pár dní budete cítit natolik zotavený, abyste mohl chodit. Strašné vedlejší účinky, tohleto, ale je to nejúčinnější prostředek proti infekcím, který známe. Ještě kousek dole na zádech a léčení vašich poranění bude skončeno, a pak se můžeme soustředit na řešení vašich jizev. Připravila jsem pořádnou zásobu masti a kdyby bylo třeba, připravím jí víc. Některé z těch starších mohou potřebovat opakované ošetření a Poppy mě upozornila, že mocné temné kletby se mohou hojit zvláště pomalu, ale jsem si jistá, že to zvládneme. Doposud jste si vedl mimořádně dobře. Jsem na vás velmi hrdá, abyste věděl. Žádný z mých kluků nebyl tak dobrý pacient. Bývaly to boje, abych do nich dostala třeba jen lžičku lektvaru, a můj Bože, k tomu, abych je udržela v posteli více než hodinu, jsem musela použít všechna kouzla co jsem znala, včetně Petrifikus totalus!“

Draco se jejím laskavým slovům usmál. „Já… vydržím to. Jsem v pořádku. Dnes bych chtěl přijít večeřet… ke stolu. Jen jsem… znepokojený.“ Draco začal šeptat, protože slyšel, jak ve sprše přestala téct voda. Harry zde za chvíli bude.

„Mám nějaké nápady, jak Harryho přimět k tomu, aby začal mluvit o těch věcech. Zkusím to zatímco mě budete hojit. Stejně se potřebuji nějak rozptýlit, abych na to nemyslel.“

Molly střízlivě přikývla a hlasitě změnila téma, doufala, že Harry tak bude jejich malé spiknutí i nadále ignorovat. Chvíli tlachali o jiných věcech a schválně to protahovali, než Harry přijde, vlasy ještě vlhké ze sprchy ale naštěstí (pro Dracovy nervy) zcela oblečený.

Draco věděl, k čemu dojde a vzhledem k umístění ran a události dnešního rána, se cítil celý nesvůj z toho, že by měl být před Harrym polonahý. Díky Bohu, že hojili jeho záda! Nedej Bože, aby se jednalo o jeho kyčle a stehna! Dřív byl příliš otupělý a vyčerpaný, než aby reagoval na jakékoliv nepřirozené nutkání, ale zdálo se, že nyní se jednalo o jinou hru. Napolo, jen aby se odvrátil od takovýchto myšlenek, a napolo, aby odvrátil nevyhnutelné, zahájil Draco konverzaci něčím, nad čím posledních pár dní dumal.

„Harry… Molly, než začneme, je tu něco, co bych potřeboval vědět. Nějakou dobu jsem nebyl schopen jasně přemýšlet ale vím, co chci teď říci. Můžu?“

Harry souhlasně přikývl, jeho obočí se zájmem lehce svraštilo. Molly zadržela dech, doufajíc, že Dracův taktický krok neselže. Ten chlapec byl její poslední naděje, že v Harrym probudí svědomí ve vztahu k jeho akcím. Zdálo se, že Harry byl v rozpacích.

„Jistě. O co jde?“

Draco se zhluboka nadechl, zavřel oči a začal.

„Nechtěl jsem o tom mluvit, dokud jsem se necítil natolik dobře, abych se vyjádřil jak se patří. Už jsem vám poděkoval za věci, co jste pro mě oba dva udělali… nechali jste mě tady, tak dobře mě léčíte a živíte…, ale je tu ještě něco, o čem jsem se zatím nezmínil a je čas to udělat.

Omlouvám se. Omlouvám se za všechno, co jsem ve škole udělal. Tehdy jsem ani nechápal, jak to bylo všechno špatné. Teď toho vím mnohem víc, než jsem věděl tehdy a vím, že jsem ublížil hodně lidem, ne vždycky schválně a většinou ne zle, ale nestaral jsem se o to, co dělám nebo komu ublížím, staral jsem se jen o sebe. Omlouvám se, že jsem ublížil Ronovi a Katie. Omlouvám se za Albuse. Omlouvám se za Šedohřbeta a Billa. Bože, omlouvám se i za Hagrida a za Klofana. Omlouvám se za skoro všechno, co jsem kdy řekl nebo udělal ode dne, kdy jsem vstoupil do Bradavic až po den, kdy jsem odešel.

Nic z toho nemohu vrátit. Stalo se a nemohu udělat nic, co by to změnilo. Jen jsem chtěl, abyste věděli, že nyní se změnilo všechno… jsem jiný a už nikdy nebudu jednat bez rozmýšlení. Slibuji, že už nikdy se nebudu chovat jako dřív. Je jedno, jestli mi věříte nebo ne, důležité je jen, že to myslím vážně a vím to, ale rád bych myslel na to, že víte, jak vážně to myslím. Jste jediní lidé v celém kouzelnickém světě, co pro mě kdy něco udělali bez požehnání z vyšších míst. Přísahám, že na to nikdy nezapomenu. Děkuji vám.”

Draco otevřel oči. Molly měla semknuté rty a utírala si oči. Harry vypadal nevyzpytatelně, jako by mu v to hlavě pracovalo na plné obrátky. Konečně Harry promluvil.

„No, Draco… raději bys měl přestat takhle mluvit, nebo si lidi začnou myslet, že jsi slušný kluk. Já ti věřím… že jsi teď jiný. Zdáš se takový, a myslím si, že rozumíš, že nikdo nikdy nezapomene, co jsi udělal, ale můžeme se spokojit s tím, co děláš teď.“

Molly pokračovala tam, kde Harry přestal, její třesoucí se hlas jasně dokazoval hloubku jejích emocí, i když se snažila udržet nehnutou tvář.

„Velice rádo se stalo, Draco. Minulost je minulostí, ale vy máte před sebou krásné dny, tím jsem si jistá. Teď se jen otočte a ukažte nám záda, drahoušku. Podíváme se, jestli vás můžeme dát rychle do pořádku, ano?“

Draco pocítil, jak se mu hrudník sevřel, i když se otočil na břicho a stáhl si přikrývku až k pasu. Přítomnost dvou lidí za zády, kdy byl v podstatě bezmocný, byla něčím, co mu hrůzou stahovalo žaludek. Ani Uklidňující doušek nedokázal zcela otupit hrany jeho reakce. Ale tohle byl okamžik, kdy se Dracův plán dal do pohybu. Slova šla ven jen ztěžka, jak byl celý napjatý, ale byla naprosto pravdivá a sloužila ješte ke jinému cíli. Vznešenému cíli. Molly brebentila o jeho napjatých svalech a prosila ho, aby se uvolnil a to mu dalo šanci vyslovit žádost o zabavení.

„Potřebuji myslet na něco jiného. Je mi líto, jen nemohu… nedokážu to jen tak snadno překonat. Harry? Vím, že všichni ostatní to již pravděpodobně slyšeli, ale mohl bys mi říci o tom, jak jsi porazil Temného Pána? Rád bych to slyšel od tebe.“

Mohl téměř cítit, jak se v Harrym za ním rvou emoce. Přítomnost moci a lehké zloby za zády mu strachy rozechvěla vnitřnosti. Připomněl si, že Molly je tady a nic se mu nemůže stát. Nic… že?

„Proč tu starou historku? Denní Věštec ji měl kupodivu téměř správně. Jen pár částí tam nebylo zmíněno a o některých z nich nemohu mluvit vůbec a počet lidí, kteří znají celou pravdu by se dal spočítat na prstech jedné ruky, a někteří z nich už nežijí. Ty části, které zbývají, se ani moc neliší od toho, co jsi pravděpodobně slyšel, takže skutečně není důvod, abych to znovu opakoval.“

Draco otočil hlavu na polštáři a pohlédl Harrymu do očí.

„Ten den jsi nás všechny zachránil. V tomto domě není nikdo, mě nevyjímaje, kdo by ještě žil, kdybys neudělal to, co jsi udělal. Nejen, že mě to zabaví od… však víš… rád bych věděl více o tom, zač je ti celý svět vděčný. Prosím.“

Laskavost dokáže věci, které nafoukaný postoj a arogantní chování nikdy nedocílí, jak se Draco rychle učil a potvrdilo se to znovu, když Harry přikývl. Molly začala potichu pracovat, zatímco Draco se snažil soustředit na zvuk Harryho hlasu a zapomínal na hrozivý pocit ohrožení a bezbrannosti, který jej při těchto léčebných procedůrách pronásledoval.

„Na konci jsme byli jen Ron a já. Pronikli jsme tam přes sklepy, zatímco zbytek Řádu zaútočil na hlavní vchod. Dostali jsme se dále do nitra Rojvol Manor než ostatní, částečně díky mému plášti a částečně díky několika kouzelným vynálezům Freda a George. Okolo se bojovalo, ale my jsme měli zvláštní cíl. Řekněme, že Voldemort měl jisté očarované objekty, které mu dodávaly zvláštní ochranu. Než mohl být potenciálně zabit, museli jsme je zničit.

Když jsme zaútočili na Rojvol Manor, zbýval z nich už jen jeden, a všechno by bývalo bylo zbytečné, kdybychom to nedokázali. Nagini, ten had, byl jedním z nich. Udělal ze svého hada živý artefakt a já s Ronem jsme ji ve sklepě našli. On ji chytil a držel, abych ji mohl zabít a já jsem ji rozsekal na kousky. Ale to jsme se konci ještě ani nepřiblížili. Už předtím jsme zničili všechny ostatní a byl tedy čas najít Voldemorta a skoncovat s ním.

Všude se bojovalo. Na pozemcích, v chodbách… všude. Stoupali jsme ze sklepení nahoru, ale tam to bylo jako v mraveništi a my jsme byli ti, co rušili. Pokaždé, když jsme zahnuli za roh, narazili jsme na další Smrtijedy. Ron bojoval jako tygr. Jeden vstoupil dveřmi a skoro nás překvapil ale Ron ani nemrkl, chytil ho za plášť a bušil jím o zeď, dokud neodpadl. V chodbě před Voldemortovým doupětem to bylo nejhorší. Nevím, jestli měl skutečně takovou ochranku nebo se nás snažil oslabit, než vyleze osobně, ale byly to hůlky, nože, pěsti a bagančata déle, než si dokážu vzpomenout.

Vzpomínám si, že jsem byl obklopený těly, a Ron měl docela ošklivou řeznou ránu, ale stále se držel na nohou, připravený bojovat. Voldemort vyšel ze svých pokojů, jako kdyby šlo o nedělní procházku. Smál se nám a vzpomínám si, že mě to rozzuřilo. Ron použil kouzlo, ale bylo zablokováno a on pak byl zasažen a upadl. Měl jsem aktivované své ochranné kouzlo a tak mě úplně minul. Nebylo toho moc, ale šel jsem chodbou k němu, odrážel jsem kouzla, jak jsem se k němu přibližoval. Stále se smál jako blázen, když jsem se dostal na posledních pár stop od něj a pak jsem mu zabodl do hrudi nůž a zakroutil jím.

Výraz na jeho tváři byl skoro komický, jako by nedokázal uvěřit, že jsem ho zabil zbraní místo kletbou. Když mu poklesla hlava a sklouzl mi z čepele, bylo to jako výbuch… čistá síla, odrazilo mě to zpět do chodby. Až jsem ztratil vědomí. Probral jsem se, když mě Ron nesl přes rameno. Našel mě na hromadě Smrtijedů a jen si mě hodil přes rameno a probojoval si cestu ven, kde se mohl spojit se zbytkem Řádu.

Zvláštní je na tom tohle. Brumbál pořád tvrdil, že ta zmínka v proroctví, o ‘moci, kterou Temný Pán nezná’, znamená lásku. Myslel, že vyhraju, protože dokážu milovat a Tom Rojvol nedokázal. Moc, kterou Temný Pán neznal, byla devět palců dlouhá, kalená uhlíková ocel, zaražená přes jeho hruď do jeho černého a bídného srdce. Všechno to mistrovské ovládání kouzel, všechna ta nenávist k mudlům, a na konci ho zabil standardní mudlovský bojový nůž. A to je konec. Nebyla to všechno kouzla a proslovy a šťastné konce, ale takhle se to stalo.”

Draco přemítal nad historkou, kterou si právě vyslechl. Mrazilo ho z ní až do morku kostí a on úplně zapoměl na ostatní záležitosti, které by ho jinak stresovaly. Molly dokončila poslední starou, ošklivou ránu na jeho zádech a Draco děkoval Harrymu za vyprávění. Byl psychicky zcela vyčerpaný a prosil, aby si mohl zdřímnout, když už skončili. Stovka nových otázek mu vířila myslí, ale neklidný spánek se jej zmocnil rychleji, než se mohl dostat k tomu, aby si je mohl uspořádat. Za několik minut už Draco usínal a sotva zaznamenal zvuky, jak Harry a Molly odcházeli, aby ho ponechali spánku.

 11. kapitola - Včera a zítra

13. kapitola - Spojenci a artefakty