Labyrintem slov...

Fandom:  Harry Potter
Autor:  Quill Lumos
Originál:  For Services Rendered   

Překladatel:  Alcea
Beta:  Georgia
Páry:  Harry Potter/Severus Snape

Varování:  18+, slash, násilí, vulgární výrazy, sexuální scény, nedobrovolný sex (znásilnění), alternativní vesmír.

Remus ho dohnal, když kráčel chodbou do svých pokojů.

„Severusi,“ volal, zatímco ho dobíhal dlouhými kroky. „Počkej!“ Severus se zastavil.

„Jsi v pořádku?“ zajímal se Remus. Měl ustaranou tvář, když jej dostihl.

Severus se zatrpkle pousmál. „Vlastně ani ne,“ odvětil. „Nemohu uvěřit, že jsem udělal, co jsem udělal. Když jsem si vyslechl, jak mi ty děti, které všechno slyšely, vyložily, co jsem vyslovil, toužil jsem se jen schoulit a zemřít. Nejhorší na tom je, že jsem mu potom ublížil ještě víc. Nemyslím, že si někdy odpustím, Remusi. Vždyť jsem mu tolik ublížil.“

V cestě do sklepení pokračovali spolu. Přitahovali na sebe zvědavé pohledy, nikdo se však k nim nepřiblížil, ani se je nepokusil zastavit.

„Myslím, že bys měl, Severusi,“ odpověděl Remus. „Už tak ses dost pranýřoval. Jestli ti Farid odpustí, pak by sis měl odpustit i ty.“

„Nevím, mohu-li, Remusi,“ pronesl Severus přiškrceným hlasem. „Ale jedno vím: Musím překonat své pocity nejistoty a žárlivosti. Přece jsem dospělý, a je na mně alespoň se pokusit být tím rozumným. Farid je ještě skoro dítě a přesto mě utěšoval, podporoval, miloval, až jsem se tak zatraceně opil a sžíral žárlivostí, že jsem si nevšiml, že byl napadený, a pak jsem ho sám napadl. Většinu svého života jsem se nechával ovládat hořkostí a hněvem, a přesně na to se pouto zaměřilo a zneužilo to proti mně. Musel jsem zdolávat Imperius, bojovat s Cruciatem a půlku života se potýkat se Znamením zla. To pouto už mě nebude ovládat. Je čas hodit minulost za hlavu a konečně dospět.“

Jejich oči se střetly a Remus přikývl. Severus si pomyslel, že ve vlkodlakových očích zahlédl hrdost.

„Víš, kde mě najít, kdybys mě potřeboval, viď, Severusi?“ řekl pevně, naklonil se, a Severuse objal. Pak se obrátil na podpatku a odešel.



Už se zbavili většiny dárků, až na klec s kluběnkami - která byla připravena pro dívčí ložnici prvního ročníku - a malý proutěný koš, jenž došel ráno, ale ještě ho neotevřeli.

Kdesi v Severusových pokojích se zcela určitě ukrývala růžová opice. Tu a tam, se musela objevit se svou cedulkou, ale Severus ji i tak nedokázal chytit. Black odešel už dávno; právě on pomáhal Faridovi, než se Severus vrátil. Podle Blacka hoch nechtěl dlouho létat, jen chtěl čekat v jejich pokojích pro případ, kdyby se jeho pán vrátil a potřeboval ho.

Severus měl o chlapce čím dál větší strach. Vždyť Farid nade vše miloval létání. Severus se na něj kradmo díval, když přemýšlel, jak nadhodit téma, jež právě nejvíce tížilo jeho mysl.

Farid klečel u kluběnek; kontroval je, zda jsou všechny v pořádku. Horlivě pracoval, když pomáhal s roztříděním ohromného množství dárků, ale po příchodu Severuse řekl sotva jedno slovo.

Pak se otočil, otevřel proutěný košík před sebou, a zkoprněl s vytřeštěnýma očima. Severus spěchal, aby zjistil, co se děje, ale dřív, než se k němu dostal, Farid z košíku vytáhl kouličku černé srsti. Přitiskl si ji k hrudi a lehce jí prstem přejel po hlavičce. Takto seděl několik okamžiků a jemně svíral toho drobečka. Po chvilce promluvil, nejistě, opatrně:

„Páne, bojí se,“ prosebně se díval na Severuse s doširoka otevřenýma očima. „Músíme ho dát prrvačkám? Myslím, že se bojí jít.“

Severus se skoro zasmál. Bylo to vůbec poprvé, kdy ho Farid skutečně o něco pro sebe požádal. I když prosba byla nepřímá, bylo jasné, že chce mít to kotě. Přesto si Severus pomyslel, že to Faridovi trochu ztíží, aby si zasloužil odměnu, než mu dovolí si jej ponechat.

Přešel ke chlapci, stočenému na podlaze s drobným tvorečkem v náručí, a klekl si vedle něj: „Ty bys chtěl to koťátko, Faride? Je to to, oč mě prosíš?“

Farid strnul. Severusovi bylo smutno. Co se s tím hochem stalo, že měl strach někoho poprosit i o nejtitěrnější laskavost, dokonce i Severuse, jenž by ho ani jednou neodmítl?

Zjevně ale to stvoření chtěl, poněvadž Severus skoro viděl, jak se utužilo jeho odhodlání.

Kývl, ale stále uhýbal Severusovu pohledu, a slabě řekl: „Áno, prrosím, páne, můžu si ho nechat?“

„Jistě, že ano, má lásko, pokud chceš,“ přisvědčil Severus. Chtěl s ním radostí točit, chtěl vykřičet jeho úspěch až po hřebeny střech. Byl to sice maličký úspěch, ale bylo to vlastně to, o co usiloval. Farid po něčem zatoužil a poprosil o to.

Posadil se pohodlněji a sklesle zaznamenal ztuhlost v kolenou, když klečel. Rukou pohladil hlavičku kotěte, čímž vyvolal slabounké předení. Zvířátko se na něj zahledělo a všiml si, že jeho oči jsou skoro tak zelené jako Faridovy. „Už jsi přemýšlel o jménu?“ zeptal se, a snažil se této významné události nepřikládat důležitost.

„Já mu můžu vybrrat jméno?“ užasl Farid, a tentokrát se podíval na Severuse. Jeho oči byly ještě větší než předtím.

„Je to tvé koťátko,“ odpověděl mírně Severus. „Je jen správné, abys ho pojmenoval. Potom si promluvíme o tvých právech, jaká od této chvíle můžeš čekat.“

Hoch nato svěsil hlavu, zřejmě si nebyl jistý, co čekat.

Ale vstal jako Severus a poslušně následoval svého pána do kuchyně, kde kotěti nabídl misku mléka, které horlivě chlemtalo. Potom se se svým vzácným uzlíčkem v náručí vrátil do obývacího pokoje a přisedl si k Severusovi na pohovku.

„Už je čas, abychom si promluvili, Faride,“ začal Severus, ale všiml si, že chlapec měl skloněnou hlavu a oči upřené na podlahu. Proboha, co to dítě čeká, že mu poví? Už nemělo smysl ho dál napínat, proto Severus spustil:

„Nenávidím to pouto, Faride,“ začal, ale téměř znejistěl, když smaragdové oči zalétly vzhůru a podívaly se na něj, a skoro ho spalovaly svou intenzitou.

„Nenávidím, co se mnou provádí. Pohrává si s mými nižšími pudy, většinou negativních emocí a deformuje je a pokřivuje. Pak tuhle v noci…“ v tomto místě zaváhal, „tuhle v noci mě přemohly, Faride. Mé pocity zlosti a žárlivosti, a ve spojení se vším tím alkoholem, který jsem vypil, bylo to, co mě přimělo ti tak strašlivě ublížit. Ani vůbec nedokážu pořádně vyjádřit, jak toho lituji. Rád bych udělal něco, abych vrátil, co jsem ti provedl a co jsem ti řekl. Rozumíš?“

Chlapcovy oči byly opět sklopené; díval se na kotě stočené ve svém hábitu, skoro jako by předstíral, že je sám, přesto však přikývl. Pro někoho, kdo to nehledal, by to bylo téměř neznatelné, ale skutečně to tam bylo.

„Nyní jsi a vždy budeš se mnou v bezpečí,“ řekl mu Severus. „Už nikdy nedopustím, aby mě ovlivnil alkohol jako tuhle v noci. To ti slibuji.“

Zatímco mluvil, Severus přešel ke zdobenému sekretáři u stěny. Otevřel skříňku, v níž měl uloženy své drahocenné whisky a začal vytahovat jednu láhev po druhé. Sbíral je mnoho let a nesmírně si potrpěl na každým z těchto sladových nápojů. „To už se nikdy nestane,“ řekl chlapci. „Nikdy nedopustím, abych se před tebou přestal takto ovládat, Faride. A abych se o tom ujistil, s tímto skoncuji.“ Pak, jakoby to chtěl dokázat, ustoupil a namířil hůlkou na alkohol. Všechen zmizel, láhev po láhvi, a Farid to sledoval přivřenýma očima.

„To pouto se asi nedá zrušit. Remus, Hermiona a Ron pátrali měsíce, a přesto nikdo nenalezl způsob, jak se ho zbavit. Myslím, že možná budeme spolu svázaní navždy.“

Farid se na něj pořád díval, ale tentokrát přes řasy. Očividně si nebyl jistý, co se to Severus snaží říct.

„Kdyby se nejednalo o takové nepřiměřeně silné pouto a tak omezující, určitě by mi to tolik nevadilo. Jenže ono je omezující. Nutí tě říkat mi ‚pán‘ a mě nutí o tobě smýšlet jako o majetku. Už nedovolím, aby mě ovládalo. Je to nátlak a já s ním budu bojovat.

Ráno jsem šel za Hermionou, a bavili jsme se o tom, jak ti můžu dát trochu víc svobody. Vyprávěla mi, že američtí mudlové, a vlastně i mnoho jiných zemí, mají něco, co se nazývá Listina práv. Myslím, že američtí kouzelníci také. A mají něco nazývané ústava. V tomto dokumentu jsou ustanovena práva všech Američanů. Jsem si jist, že vše nejde tak, jak by mělo pro všechny americké občany, ale aspoň se pokusili zajistit rovná práva. To je to, co si přeji, abys měl, Faride: práva. Práva, která budeš znát a rozumět.

Kdybys věděl před třemi dny, že já bych se o tebe s nikým nikdy nedělil, že bych po tobě nikdy nepožadoval to, co Jusuf, vím, že by ses nikdy nedostal do Nottových spárů. Pravděpodobně bychom se pořád hádali, nebo spíš, já bych se asi k tobě choval špatně, ale nebyl bys znásilněný.“

Odmlčel se, aby nabral dech. Faridův výraz byl nečitelný, ale ze Severuse nespouštěl pohled. Jeho oči prozrazovaly bolest, smutek, osamělost a nejistotu. Tentokrát se musel Severus odvrátit a polkl velký knedlík v hrdle, jenž hrozil, že ho zadusí.

„Takže jsme přišli na toto,“ vytáhl pergamen, na němž s Hermionou pracovali skoro celé ráno. „Pouto mě zřejmě omezuje v jistých volbách, a zdá se, že i ve stylizaci textu. Pokaždé, když jsem se pokusil napsat něco, co bylo v rozporu s jeho omezeními, pocítil jsem na hrudi ostrou bolest. Ale díky spoustě práce a hromadě pokusů a úsilí, jsme vytvořili, myslím, něco, co je alespoň uskutečnitelné.

To je seznam tvých práv, která ti dávám já v souladu s omezeními pouta, což dosvědčili Hermiona, Draco a Ron. Rád bych tě požádal o tvůj názor, ale pouto by mi to nedovolilo. Ale snažil jsem se zajistit trochu volnosti. Můžeme si to přečíst společně?“

Farid přikývl a přisunul se na pohovce trochu blíž k Severusovi. Severus cítil chlapcovu nohu, jak se přitiskla k té jeho a také jeho teplý dech na své ruce, když rozložil pergamen a dal se do čtení:

„Já, Severus Tobias Snape,

tímto poskytuji mému otrokovi, Harrymu Jamesi Potterovi, obvykle známějšímu jako Farid a doposud tak jmenovanému, následující práva k jejich požívání a, jakmile je nabude, ze žádných důvodů nebudou mnou odňata, dokud budeme oba žít:

1. Farid má právo říci ne na jakékoliv sexuální požadavky, na nichž se nepřeje podílet, ať už tyto požadavky pocházejí ode mne či od kohokoliv jiného;
2. Farid má právo odmítnout vykonat jakýkoliv úkon, ledaže se jedná o přímý rozkaz, neboť pouto samo vyžaduje naprosté dodržování rozkazů dávaných mnou, Severusem Tobiasem Snapem;
3. Farid má právo odmítnout být vlastněn či zneužíván kýmkoliv jiným a může se bít na život a na smrt s kterýmkoliv možným budoucím vlastníkem či pánem, jenž by chtěl uzmout vlastnictví Severusi Tobiasi Snapeovi či jej zneužít pro jakýkoliv důvod vůbec nespecifikovaný Severusem Tobiasem Snapem v jeho přítomnosti;
4. Farid má právo na veškeré peníze, jež mu darovali jeho rodiče, pro své výlučné užití;
5. Farid má právo na vlastnictví veškerého majetku darovaného Severusem Tobiasem Snapem a ostatními se stejnou pravomocí;
6. Farid má právo vyjednávat se Severusem Tobiasem Snapem, je-li požádán činit něco, co si nepřeje, či si tím není jistý, nebo přeje-li si činit něco, k čemu mu nebylo dříve uděleno svolení;
7. V mimořádné situaci je Faridovi dovoleno ignorovat veškerá předchozí omezení a příkazy, aby pomohl ostatním či uchránil své vlastní bezpečí.
Tato práva jsou udělena bezvýhradně a naprosto bez omezení.

Podepsán,

Severus Tobias Snape

Dosvědčili

Hermiona Jane Grangerová
Draco Lucius Malfoy
Ronald Bilius Weasley

14. prosince 1998.“

Dokument, s nímž se s Hermionou tolik natrápili, musel číst pomalu a pořádně, aby Farid mohl číst zároveň s ním. Ukazoval na každé slovo a dával si čas na vysvětlení delších slov. Stejně jak se dělo, když společně četli noviny, nebo nějaký z hromady dopisů, jež dostávali, Farid artikuloval slova, zatímco jim pán předčítal.

Poté, co dočetl, sáhl pod pohovku, na níž seděli, a vytáhl složitě vyřezávanou dřevěnou kazetu. Otevřel ji a Faridovi dal klíč. „To je tvá kazeta, Faride,“ pronesl. „Je jen pro tvou potřebu. Dovnitř jsem uložil tvou hůlku, fotografie tvých rodičů, které mi dali Remus s Blackem a, samozřejmě, klíč k tvému trezoru. Klíč, který držíš, je jen k této kazetě, a slibuji ti, že ji nikdy nebudu po tobě vyžadovat zpátky nebo do ní nahlížet bez tvého svolení.

To jsou práva, která jsem ti mohl dát, Faride. A pokud tě jednou dokáži osvobodit, je to to nejlepší, co mohu teď udělat. Ale snažil jsem se ti dát mnohem více možností, jak jen jsem mohl, protože nechci, abys byl omezovaný víc než já. Opravdu si přeji, abych tě dokázal osvobodit. Ale až na toto, je to ta nejlepší možnost, na kterou jsem přišel, alespoň prozatím.“

Když Severus domluvil, Farid byl tichý, zamlklý. Seděl a upřeně hleděl na uzlíček srsti na svém klíně a svíral pergamen, jenž mu Severus právě podal. Na chvíli se zahleděl do Severusových očí. Ve tváři měl užaslý výraz, v očích se mu třpytily slzy a otevřel ústa, jako by chtěl promluvit, ale zase je zavřel. Zjevně se mu nedostávalo slov. Opět shlédl do klína, stále tichý, stále zamlklý.

„Rozuměl jsi, co jsem říkal, Faride?“ zeptal se Severus.

„Áno, páne,“ šeptl Farid a pak se upřeně zahleděl na Severuse. „Můžu sedět a o tom přemýšlet? Jén chvíli?“

„Pokud je to, co chceš, pak samozřejmě smíš,“ odvětil Severus jemně. „Ale už jsem unavený, má lásko, tak si půjdu lehnout.“ Políbil Farida na čelo, vstal a zamířil do ložnice.

„Páne?“ zavolal na něj Farid.

Severus se zastavil a obrátil. „Ano, lásko?“ odpověděl.

„Tó kotě, asi mu budu říkat Tárik. Znamená to Jitřenka. Myslím, že mu slúší, ne?“

Chlapcova otázka zněla nejistě. Koukal na něj přes řasy jakoby očekával odmítnutí nebo zavržení.

„Myslím, že je to nádherné jméno, Faride. Bude mu moc pěkně slušet.“

Slabý, vděčný úsměv, jenž Farid na něj vystřelil při tomto prohlášení, poslal Severuse do postele s pocitem, jakoby se vznášel v sedmém nebi.

Za poskytnuté služby - 36. kapitola

Za poskytnuté služby - 38. kapitola