Labyrintem slov...

Fandom:  Harry Potter
Autor:  Quill Lumos
Originál:  For Services Rendered   

Překladatel:  Alcea
Beta:  Georgia
Páry:  Harry Potter/Severus Snape

Varování:  18+, slash, násilí, vulgární výrazy, sexuální scény, nedobrovolný sex (znásilnění), alternativní vesmír.

Ráno byl Farid stále schoulený u něj, hluboce oddaný spánku. Faridovy vlasy byly v naprostém zmatku, jednu ruku měl položenou na Severusově hrudi, druhou sevřenou v pěst u tváře. Takto rozespalý a zahřátý spánkem vypadal prostě roztomile. Severus neodolal a něžně ho políbil na hlavě, pak otřel tvář o chlapcovy rozcuchané vlasy. Zavřel oči a jen vnímal jejich hebkost, a nadechoval se slabé vůně jahod z Faridova šampónu.

Když se pak podíval dolů, Farid na něj vážně hleděl.

„Ahoj, maličký,“ pronesl Severus. „Dobré ráno. Spal jsi dobře?“

Farid se usmál a kývl.

„Poslyš, Faride,“ začal. „Jen chci říct, jak mě mrzí…“ Dál se už nedostal, protože Farid zvedl ruku k Severusově tváři a přiložil prst na jeho rty.

„Šš,“ šeptl. „Skončilo to, páne, je po všem. Ššš!“

Severus se pousmál. Vždyť takto sám Farida tišil.

„Ale Faride…“ Pro změnu byl umlčen polibkem, polibkem tak něžným a vášnivým, že Severus cítil, jak na něj jeho penis reaguje.

Farid se pustil do oždibování Severusova dolního rtu, což zaručeně vyvolalo jeho vášeň. Zasténal a zaznamenal chlapcovu ruku, jak sem a tam běží po jeho břiše, lehce se otírá o jeho tvrdý penis a vysílá jím chvění očekávání.

Farid uvolnil jeho ústa a přejel cestičkou z polibků dolů k zvětšenému orgánu; Severus znovu zasténal, a prohýbal se pod polibky. Farid se zachichotal, a při tom zvuku se Severusovo srdce dmulo štěstím. Přišel o všechny stopy racionálního myšlení, když se Farid dostal k naběhlému penisu a začal pomalu přejíždět jazykem kolem špičky. Pak hoch vzal konec penisu do úst a hluboce ho pohltil. Severus vykřikl, zmítal se, tušil, že nesouvisle blábolí, jak ho Faridův šikovný jazyk neúnavně škádlil a vzrušoval, opakovaně ho dostával na pokraj vyvrcholení a zase mu ho upíral, dokud to Severus nemohl vydržet; skoro nesouvisle začal prosit o uvolnění.

Farid se pochichtával a vibrace v jeho hrdle konečně poslaly Severuse přes hranici ovládání. Křičel, zdánlivě skoro jako jeho penis, když vybuchl; jeho orgasmus byl dlouhý, prudký a hlasitý.

Připadal si jako loužička lektvaru, jeho končetiny byly uvolněné a měl pocit, jakoby už žádné neměl.

Farid se culil nad jeho uspokojením.

„Vám to je líto. Vím to. Odpúsťte si, páne,“ prohlásil. „Skončilo to. Je po všem, áno? Móc vás miluju. My je v pořádku, áno?“

Severus byl naprosto ohromený; měl za to, že bude trvat přinejmenším týdny, než mu Farid odpustí. Asi tomu tak bylo. Kdyby byli v opačných rolích, napadlo jej, jestli by dokázal tak lehce odpustit vše, čeho se dopustil, buranského a opileckého chování tolik připomínající jeho vlastního otce. Zvedl se na jednu ruku a tou druhou pomalu posunul Farida na postel. Lehce ho přidržoval na místě a zkoumal jeho tvář. Hluboce se mu zahleděl do očí, aby posoudil jeho upřímnost.

Je to tak, úplná a absolutní pravda. Farid se upřeně díval a neodvracel pohled. Vše, co Severus viděl v těch krásných zelených očích, byla upřímnost a láska, třebaže smíchané s nemálem smutku.

„Tys to myslel vážně, můj milý?“ ptal se. „Tys mi odpustil?“

Farid mlčel, oči mu jiskřily, byl lehce zardělý, a jeho rty se jen trochu třásly. Přesto rozhodně přikývl. Pak silně polkl a šeptl:

„Áno, páne.“

Severus ho ještě chvilku zkoumal, stále se kochal výrazem Faridových očí. V tomto okamžiku cítil k chlapci více lásky než kdy dříve. Byl připravený kát se za své chování, i kdyby to mělo trvat do konce jejich dnů, Farid ho však opět překvapil.

Teď se zase uculil Severus. „V tom případě se domnívám, že je řada na mně, abych ti poděkoval, miláčku, viď?“ pronesl, zatímco se jeho úsměv rozšířil, a jal se věnovat Faridovu tělu, s cílem opětovat nesmírnou rozkoš, již právě prožil.



Avšak neměli moc času těšit se z nádherných dozvuků uspokojení. Farid zvedl ruce, aby se postaral o hlasité, úzkostlivé kotě. Nyní seděli u stolu, a v poklidu snídali. Dnes byla sobota a Severus neměl vyučování, tudíž nebylo kam spěchat. Severus si jen nadšeně užíval Faridovy společnosti.

I přes jejich dřívější milování a jasnou dohodu mezi nimi, Farid byl stále zamlklý, stále smutný. Sice mohl Severusovi odpustit, ale to neznamenalo, že byl na tom nějak zázračně lépe, připomněl si. Z  takových zážitků se přece nemohl jen tak vzpamatovat. Vlastně vzhledem k tomu, čím si Farid prošel v minulých týdnech a měsících, nemluvě o všech těch letech předtím, byl zázrak, že z hocha není drmolící troska.

Farid jedl croissant a statečně se snažil bavit, když Tárik skočil na holý prst u jeho nohy a zakousl se do něj ostrými zoubky. Farid vykvikl. Severus se neovládl a rozesmál se.

„To se stává, když chodíš ke snídani bez bot, můj milý,“ prohlásil trochu samolibě. Avšak jeho smích se rychle změnil do jeho vlastního bolestivého vyjeknutí, když se kotě rozhodlo vylézt na Severusovu nohu, aby se dostalo na stůl.

Farid propadl záchvatu smíchu. Smál se a smál se, a Severus cítil, že mu také cukají koutky.

Bylo báječné vidět smějícího se hocha. Severus v duchu žehnal Hermioně za její příhodný dárek, i když si z holeně vytahoval drápky. Položil kotě na zem a rychle přeměnil kousek chleba do žlutého míčku, který poslal kotěti po podlaze, aby se zabavilo. Kotě se nemohlo zaběhnout, poněvadž Farid vyčaroval ochrany, jež jim dovolovaly se libovolně pohybovat, zato kotěti v tom bránily. Severus ani nechtěl pomyslet na to, jak a kde se něco takového naučil.

Potom přiletěl Severusův puštík Merkur, obtěžkaný poštou. Severus odvázal dopisy a nakupil si je před sebe. Merkurovi podal pěkně špekatý plátek slaniny a lehce ho pohladil po peří. Sova nato roztáhla křídla a letmo si prohlédla Tárika, když se vracela do Sovince.

Severus se probíral štosem pergamenů. Bylo to několik obchodních dopisů, a jeden od fotografa Adriana Barnarda. Nejspíše je to jeho obvyklý upovídaný dopis, protože už poslal Faridovi přání k uzdravení a celou hromadu čokoládových ropušek (což je americká obdoba čokoládových žabek). V té poslední várce byly skvělé přírůstky do jeho sbírky karet z čokoládových ropušek - nyní měl celou řadu slavných amerických kouzelníků včetně P. T. Barnuma a Harryho Houdiniho, ale ještě mu chyběli Lyman Frank Baum a Geronimo.

A také tu byl dopis od Brumbála.

Opatrně ho otevřel, a všiml si, jak se starostí rozšířily Faridovy oči, když si Severus zhluboka povzdechl.

Hoch si hrál s kotětem; koulel míčkem kolem své nohy, a jen tak tak zvládal uhnout prsty pokaždé, když Tárik skočil.

Severus se pár minut dohadoval sám se sebou, zda má říct Faridovi, co stojí v dopisu. Copak však neřekl chlapci, ještě včera v noci, že mu dovolí s ním vše projednat? Už nemohl činit rozhodnutí za Farida, aniž by se s ním prvně poradil. Musel mu říct, co Brumbál vzkazuje. Proto se zhluboka nadechl, sdělil Faridovi, že ten dopis přišel kvůli němu, a nahlas se dal do čtení.

Ve chvíli, kdy dočetl, skoro zalitoval svého rozhodnutí. Farid se zase chvěl, a měl uštvané oči.

Nad chlapci, kteří napadli Farida a Draca, padlo konečné rozhodnutí. Skutečně byli vyloučeni, a na mimořádném zasedání Starostolce se dále usneslo, že budou poslání do Azkabanu. Colburn a Johnson stráví každý ve vězení pět let, ale Nott, jako strůjce, stráví ve vězení deset let.

Farid seděl bez hnutí; jeho dýchání se při čtení dopisu zrychlilo, a Severus vycítil, že sotva potlačuje paniku. Farid se však pomalu, pomalounku opět začal ovládat, a pak stočil rozšířené oči na Severuse.

„Páne, když odchází, může je vídět?“

Severus byl v šoku. Tohle bylo vůbec to poslední, co od Farida čekal, že poví. Nebyl si moc jistý, že je hoch připravený se podívat do tváří svých útočníků. Určitě, bezpochyby ještě nemohl být připravený?

Farid ale stiskl čelisti; ve tváři měl zcela jasně odhodlaný výraz. „Prrosím, páne,“ řekl. „Ještě sem neměl příležitost vídět muže, kteří mě znásilnili. Dřív to bylo v pořádku. Chci se dívat do jich očí, chci jim říct, có udělali.“

Severus nepromluvil, ale zasmušile přikývl.

„Půjdu s tebou, Faride,“ prohlásil. „Nemůžeš se jim postavit sám.“

Cesta do vstupní síně byla dlouhá snad tisíce mil. Severus kráčel vedle svého tichého hocha, sledoval jeho odhodlanost, ztuhlá ramena, slabý třes rukou a spodního rtu. Toužil ho drtit v náručí, všechno zlepšit, všeho se zbavit. Ale musel to chápat jako první krok. Setkat se svými trýzniteli bylo Faridovo rozhodnutí. Pokud ho Severus miloval, pokud chtěl, aby se rozvíjel, musel ho podporovat. Proto s tím souhlasil.

Stáli ve stínech u dveří. Severus si pomyslel, že Farid byl sotva vidět; měl skloněnou hlavu, a něco si mumlal v zoufalé snaze se uklidnit.

Chlapci měli odejít v deset hodin. Tento čas byl zvolen hlavně proto, že většina studentů v této době vstupní síní neprochází. Dávno je po snídani a děti mohou být ve svých ložnicích nebo venku, když je krásně. Nott, Colburn a Johnson byli včera dost prokleti při návratu do Komnaty nejvyšší potřeby, i přes přítomnost bystrozorů, jak poznamenal Brumbál v dopise. Tentokrát nehodlal nic riskovat; chlapce měli tajně odvést, než si jich někdo pořádně všimne.

Jenže měli zpoždění. Ještě po nich nebylo ani vidu. Občas kolem procházely skupinky dětí a zdravily Farida, a ptaly se jej, jak mu je. On se na ně usmíval a nesměle jim říkal, že je v pořádku. Brzy však bylo poklidněji, a Albus se objevil ze směru od své pracovny se čtyřmi bystrozory a chlapci v závěsu.

Farid se chvěl; čekali moc dlouho. Severus neměl pochyb, že by to hoch už párkrát vzdal, ale zůstal, a nyní, když viděl přibližující se skupinu, na níž čekali, několikrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil, a vykročil na světlo.

Albus se zastavil, tvářil se rozpačitě.

„Ehm, Severusi, můj chlapče, a Faride. Proč jste oba tady?“ Jeho oči se uzamkly s těmi Severusovými; zračilo se v nich překvapení a nesouhlas. Albus nemusel pronést slova, aby Severus věděl, nač se Albus ptá: ‚Měli jste tu být, Severusi? Co se děje?‘

Slova se však ujal Farid: „Chtěl sem přijít, chtěl sem je vídět, Albúsi Šedovousi,“ prohlásil. „Chtěl sem se jich zeptat, prróč to udělali. Už nebúdu oběť!“

Bystrozoři jej bedlivě sledovali, když přicházel k chlapcům. Mezi ostatními vyhlížel tak male a křehce. Ale jako tehdy v ten den, kdy byl Farid zařazen, projevil svou nebelvírskou statečnost, a postavil se proti těm, kdo mu ublížili.

Přišel přímo k nim a postupně se každému upřeně zahleděl do jejich tváří. Colburn nedokázal pohlédnout do jeho očí, a pohled upínal na podlahu před sebou.

Johnson se rozplakal. Mnul si ruce. „Je mi to líto, Faride,“ zamumlal, „moc líto.“ Farid mu odpověděl, něco, co by mohlo být prokletí, ale místo toho to bylo stručné odpuštění: „Vím, už to vidím, teď je to v pořádku.“ k chlapci natáhl ruku a položil ji na jeho paži. Hocha to zjevně povzbudilo; narovnal se a podíval se přímo na Farida: „Jednou ti to vynahradím,“ pronesl. „Slibuju.“

Zato Nott byl vzpurný; jeho oči měly pro Severusova chlapce pouze nenávist. A byl tím, k němuž Farid patrně choval nejvíce opovržení.

„Prróč si to udělal, Notte?“ ptal se. „Prróč sis zničil život a ostatním?“

„Jdi do prdele, ty malá děvko,“ sykl Nott. „Měl jsem tě zřídit víc, měl jsem tě kurva zabít.“ Pak spustil litanie nadávek. Jeden z bystrozorů vykročil, ve zřejmé snaze ho umlčet, ale Farid stočil na muže tmavé zelené oči a zakroutil hlavou, jen jednou.

Nott už teď Faridovi vyhrožoval, ale nadávky byly zastaveny dřív, než vlastně začaly. Farid uvolnil svou moc; nechal ji tančit kolem sebe, jiskřit ve vzduchu, což Notta umlčelo, a každý užasl nad množstvím čiré surové moci, jakou disponoval. Všichni bystrozoři ustoupili s ohromenými tvářemi, ale Farid pouze stáhnul ruku a tvrdě plesknul Notta přes tvář.

Zvuk plesknutí se nesl síní, Faridova další slova byla ale sotva slyšitelná pro někoho, kdo nestál poblíž.

„Je mi tě líto. Odvrrhl si svou budóucnost kvůli rrychlýmu zašukání. Dóufám, že to za tó stálo! Až ty sedět ve své céle deset let, pamatuj si, že búdu žít svůj život s lidmi, kteří mě milují. Zatímco ty hnít. A pókud se někdy ještě přiblížíš ke mně nebo lidem, kterré miluju, zabíju tě, rroztrhám tě vlastníma holýma rrukama.“

Když Farid mluvil, napětí znatelně pokleslo. Nott vypadal, jakoby chtěl odpovědět, ale nemohl zjevně otevřít ústa. Farid na něj ještě chvilku hleděl, a pak se otočil a dlouhým krokem kráčel se vztyčenou hlavou zpět k Severusovi.

Severus měl knedlík v hrdle. Byl tak moc, moc hrdý na svého hocha, ale nic neřekl. Jen vzal Farida za ruku a společně sledovali, jak odváděli chlapce pryč. Všichni tři se dívali docela ustrašeně na Severuse a Farida, když kolem nich procházeli.

Farid počkal, dokud nebyli zpátky ve svých pokojích, než se zhroutil. Neplakal, jen se začal silně chvět, a neschopen se ovládat, klesl na kolena před krb. Severus si klekl k němu a přitiskl ho k sobě. Občas ho políbil jemně na hlavu a záda mu třel v líných kruzích ve snaze ho utěšit. Pomalu, velice pomalu, chvění ustalo, ale ještě dlouho poté seděli spolu propleteni. Vnitřní očista nikdy tak snadno nepřicházela? Ani jeden z nich nepromluvil; koneckonců už nebylo co říct.

Za poskytnuté služby - 38. kapitola

Za poskytnuté služby - 40. kapitola