| Zobrazeno: 2096
/ 3
Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka
Párování: Harry Potter/Draco Malfoy
Rating: slash, 18+
Draco znovu procházel chodbami Bradavic po boku Molly Weasleyové. Bylo to stejné jako minule, jenže tentokrát ho místo strašné nejistoty doprovázel pocit naléhavosti. Co bude muset udělat, bylo nyní mnohem jasnější než dříve a předcházející den to zcela potvrdil.
V jednom jediném dni se toho tolik přihodilo. Podrobně prostudoval kouzla, která mu přinesl Dula a hned tu samou noc mu až krutě dobře posloužila. V podstatě poskytovala moc vidět kouzelné a duchovní aury kouzelníkovi, který k tomu neměl vrozenou schopnost. S těmito kouzly získal Draco prostředky, aby mohl vidět energii, která se držela okolo lidí, míst a předmětů, a s poznámkami, které mu Dula napsal, dokázal určit význam barev, které spatřil.
Použil kouzla těsně předtím, než se vrátil do Doupěte, a když vystoupil z krbu, byl přivítán rejem barev, které představovaly magii míst v Doupěti. Kouzelnické fotografie a vzpomínky všechny lehce zářily aurami kouzel a ochranná kouzla na domě byla silná a mohl je jasně vidět. Staré hodiny Weasleyových zářily jak maják do noci svou spletí složitých kouzel a Draco to všechno pomalu nasával, pak zamířil po schodech do Harryho pokoje.
Harry byl v tu chvíli venku, ale jeho pokoj byl stále zdrojem informací. Nůž, který měl neustále po ruce, ležel poklidně na stole a očekával akci, ale Draco ho nyní viděl v úplně jiném světle.
Pulsovala okolo něj stagnující, krvavě rudá energie, ze které probleskovaly tmavší barvy. V jeho blízkosti visela ve vzduchu smrt. Po jeho povrchu se mrzutě pohybovaly stíny bolesti a násilí. Přesto v té odporné věci nenalezl přítomnost žádné spirituální entity, a už jen z toho získal Draco důležitou informaci. Potřeboval rychle najít Harryho, protože už věděl, že v noži se Voldemortův duch nenalézal a to znamenalo, že buď byl Harry nakažen vystavením černé magii, nebo že Harry sám byl viteál. Draco horečně doufal v první možnost, ale obavy a svírající strach se již uhnízdily v jeho srdci.
„Vítej doma, lásko. Molly má už večeři skoro hotovou. Budeme jíst za půl hodiny nebo tak nějak… hned jak se vrátí Artur. Ten dopis jsem odeslal, a jakmile můj kontakt přijde na adresu, kam ho soví poštou poslat, bude na cestě ke Snapeovi. Jak ti to dnes s dvojčaty šlo?”
Draco sebou trochu cukl. Neslyšel Harryho za svými zády přicházet. Pomalu se otočil, aby se ocitl čelem k Harrymu a nechal kouzlo Vidění, aby mu ukázalo, co se dalo vidět.
Harryho aura byla jedna z nejhrozivějších a nejmocnějších věcí, které Draco kdy spatřil… a z toho, co z ní vyčetl, ho zamrazilo až do morku kostí.
Harry stál v chodbě, usměvavý a uvolněný, očividně šťastný, že vidí Draca zpět doma. I přesto, že slyšet Harryho nazývat ho ‘láskou’ ho hřálo u srdce, to, co Draco spatřil, ho naplnilo atavistickou hrůzou. Harryho aura nebyla jako ty, co doposud spatřil. Většina ostatních byla tělu docela blízko, zatímco Harryho jasně vyzařovala dál. Záchvěvy energie přeskakovaly a jiskřily skoro metr od něj. Barvy bujely, splývaly a vířily jedna přes druhou v divokém tanci. Žlutá a zlatá, světle zelená a třpytivě bílá se proplétaly tmavou a zakalenou rudou, šokující fialovou a hnusně olejnatou černou. Nejhorší to bylo těsně u jeho těla. Přítomnost duchovní entity byla očividná, Draco ji viděl stejně jasně jako slunce na nebi. Doutnající, odporná, pulsující temnota, krvavě rudá a olejnatě černá, byla připoutaná k Harryho bytosti, vysávala energii a sytila se temnotou a nenávistí. Metafyzický puch koncentrovaného zla byl drtivý a Draco jen velmi obtížně myslel na to, že musí zachovat klid a chovat se, jako by nic neviděl. Když Harrymu odpovídal, bojoval s hlasem, aby zněl přirozeně.
„Uh… fajn. Jsem vyhladovělý. Dnes jsme se v práci pěkně pobavili… a Dula se stavil, jen aby ujistil Charlieho, že jsem v pořádku po… po tom, co se před pár dny stalo. Poděkoval jsem mu za dračí slzu pro mou hůlku. Dvojčata jsou… docela fajn, když na to přijde. Ella je taky milá. Omluvíš mě, Harry? Přišel jsem nahoru a doufal jsem, že tě najdu, abych ti řekl, že jsem se vrátil, ale skutečně musím nutně do koupelny. Je to fajn, být doma.”
Harry byl v rozpacích. „Jasně. Za chvilku se uvidíme dole.”
Draco se obrnil, naklonil se kupředu a vytáhl vzhůru, aby dal Harrymu malý polibek na tvář a pak zamířil do koupelny. Jakmile za ním dveře bezpečně zapadly, prudce vydechl a zachytil se umyvadla, aby se podepřel. Panika mu svírala dech a nechal svou myslí volně plynout nejhorší obavy.
‘Och, do prdele! Merlinemerlinemerline! Sakra! Je to tak. On je podělaný viteál… a já nemám představu, jak to překazit! Nagini byla taky viteál, ale oni ji zabili, aby to kouzlo zrušili… Kdybych požádal o pomoc, zabili by Harryho? Věděl by někdo, co dělat? Voldemort žije… jsme v prdeli! V prdeli!’
Voldemort je živý, nebo aspoň tak živý, jako byl po tom, když před osmnácti lety způsobil Harrymu jeho jizvu… zlovolná přítomnost bez těla, bez vlastní formy, ale tentokrát měl Voldemort hostitele… a jeho hostitelem byl nejmocnější kouzelník na světě. Harry. Dracovo srdce prudce bušilo, zatímco vstřebával, co se dozvěděl.
Nagini byla živý viteál a Ron s Harrym ho zlikvidovali tak, že Nagini prostě zabili. Co když jiný způsob ani neexistuje? Bylo to to, co bylo nyní nutné k poražení Voldemorta? Jeho potřeba vidět Brumbála exponenciálně vzrostla.
Otrávená vědomost v Dracově mysli mu zkazila zbytek večera i ráno potom. Musel přemáhat odpor, jen aby byl schopen pobývat v blízkosti Harryho, který byl milý a chápající, co se týkalo Dracova váhání oné noci. Harry předpokládal, že má Draco stále přetrvávající obavy z toho, jak daleko zašli předcházející ráno, a byl kvůli té příhodě ještě rozpačitý a ostýchavý. To vše byla pravda, ale Draco by dal cokoliv, aby se tak znovu cítil a v přítomnosti Harryho měl pouze nepříjemné pocity, bez oné hrozné jistoty, že poslední zbytky Temného Pána spočívaly v noci vedle něj.
Ráno, potom, co se v noci několikrát zneklidněně probral ze spánku, Draco nevraživě cvičil vedle Harryho a tentokrát z toho neměl žádné potěšení. Aby přiznal pravdu, ani dřív z toho neměl moc potěšení, ale nebyl v tom strach ani nenávist. Harry tu kyselou náladu cítil a zdál se rozmrzelý. Očividně si myslel, že to bylo kvůli něčemu co řekl nebo udělal a Draco nevěděl, jak ho toho dojmu zbavit. Bylo to prostě nesnesitelné, vědět, že to stvoření, které ho ocejchovalo, poškodilo jeho tělo na celý život znamením, které z něj dělalo vyvrhele, se skrývalo v Harryho duši a přetavilo hodného a slušného muže, muže, o kterém Draco nepochyboval, že ho chce jako milence, v psychotického vraha bez svědomí. Myslet na to zvedalo Dracovi žaludek, ale nedokázal se těch myšlenek zbavit.
K snídani mohl být stejně dobře popel. Celou tu dobu byl pobledlý a stísněný, aspoň dokud nevyskládal na stůl svou výplatu za minulý týden. Výraz v Mollyiných očích, když Draco rozdělil peníze na hromádky pro ni a pro Harryho a trval na tom, že jelikož je už psychicky v pořádku a pracuje, měl by přispívat na domácnost a splatit Harrymu svůj dluh, byl neocenitelný. Jen když se skoro začal vztekat tak polevili ve svém odporu a dovolili mu, aby jim zaplatil, protože to bylo očividně jediné pro Draca přijatelné řešení.
Čtvrtinu své výplaty dal stranou pro Molly a osminu pro Harryho, dokud mu nesplatí za svou hůlku a oblečení. Zbytek hodlal šetřit, aby si mohl koupit další věci pro sebe, a, a to ještě Harrymu neřekl, měl představu, že každý týden přidá pár mincí do důchodového účtu, který Harry obhospodařoval pro Weasleyovy. Zdálo se mu to jako to nejmenší, co mohl udělat pro lidi, kteří ho navrátili k životu, který stálo za to žít. K sakru, nebylo to ani zdaleka dostačující, ale bylo to jediné, co byl schopen udělat teď hned, a to bude muset postačit.
Když Molly a Draco vyrazili do Bradavic, jeho polibek Harrymu na rozloučenou byl zdráhavý, a Dracovi to zlomilo srdce, když viděl neklid na Harryho tváři. I bez Nitrozpytu se dalo říci, že byl Harry nervózní a smutný, vyděšený, že náhodně Dracovi ublížil nebo ho zranil. V tu chvíli si slíbil, že se bude více snažit ovládat se a udržet své vlastní obavy pod pokličkou a kvůli Harrymu bude předstírat, že je v pohodě a šťastný. Nebyla to Harryho vina, že se v něm ta věc ukrývala a neměl by kvůli tomu trpět. Právě už platil cenu za to, že zachránil kouzelnický svět, a to bylo více, než by měl platit kdokoliv.
Tak se věci měly, když Draco dorazil do Bradavic a s každým krokem měl pocit, jako by stoupal do kopce v olověných botách. Mollyiny kroky byly rázné a radostné, a když přišli ke kanceláři madame Pomfreyové, jejich cesty se rozdělily.
Molly se na něj podívala způsobem, který nemohl být označen jinak než jako mateřský. „Dobrá, drahoušku. Budu hotová docela brzy, ale když už jsem tady, dám si s Poppy šálek čaje a trochu si popovídáme. Ty udělej, co musí být uděláno a o čas se nestarej.”
Draco přikývl a ujistil Molly, že se nezdrží déle, než bude nutné, ale nebyl si jistý, jak dlouho to může zabrat, než proberou vše, co potřeboval prodiskutovat. Jakmile se Molly ujistila, že je v pořádku, vyrazil Draco rovnou do kanceláře profesorky McGonagallové, doufaje, že bude mít lepší náladu než minule. Její přísný pohled v něm vždycky vyvolával pocit vlastní neschopnosti a její hlas k němu byl vlídný, jen když ji viděl naposledy.
Dveře do kanceláře profesorky McGonagallové byly otevřené a ona seděla u hromady papírů a obálek. Na židli vedle ní sváděl souboj s obálkami a dopisy muž, kterého Draco neviděl od svého třetího ročníku v Bradavicích. Remus Lupin. Když Draco nervózně zaklepal na okraj dveří, McGonagallová vzhlédla, krátce se na něj usmála a pokynula mu, aby vešel.
„Draco. Náš bývalý ředitel mi řekl, že za ním pravděpodobně zase přijdete. Určitě si pamatujete na profesora Lupina. Co o vás Molly pečuje, vypadáte lépe. Než se vydáte za Albusem, dáte si šálek čaje?”
„Nazdar Draco. Tonksová mi řekla, že se poslední dobou pohybuješ v jiné společnosti. Byla šťastná, že tě viděla. Víš, že se stavíme v Doupěti někdy okolo svátků, že? Za nic na světě bych si to nenechal ujít. Posaď se… jestli chceš?”
Ošumělý znavený muž, kterého si pamatoval ze školy se radikálně změnil. Lupin vypadal zdravěji, šťastněji a mnohem lépe, než když byl ve škole. Zdálo se, že mu manželství prospívá. Draco stále ještě nedokázal uvěřit, že by si kdokoliv spřízněný s Malfoyi vzal vlkodlaka, ale Tonksová měla vždycky svoje vlastní zákony. Aspoň ji profesor Lupin miloval a ona zcela jistě milovala jeho. Poslední dobou pomyšlení na dva lidi, kteří jsou spolu šťastní stačilo k tomu, aby Draco jakýkoliv vztah schválil.
„Uh… děkuji vám, ale řekl jsem Molly, že ji nenechám dlouho čekat. Já jen… mám toho hodně, co potřebuji prodiskutovat… s Brumbálem. Byl to… těžký týden. Raději bych o tom mluvil s ním. Omlouvám se.”
Nedokázal ze svého hlasu vytěsnit rozladěnost a měl chuť sám sebe nakopnout, že zněl tak žalostně. Výraz na jejich tvářích naznačil, že pravděpodobně velmi dobře věděli, co se mezi Dracem a Harrym dělo. Zvláště pokud viděli stranu šest.
McGonagallová přikývla na souhlas. „Samozřejmě, Draco. Reme… vezmi našeho mladého hosta do ředitelské kanceláře. Já budu pokračovat v těch slavných dopisech dokud se nevrátíš. Mějte se pěkně, Draco.”
Remus Lupin vstal, usmál se na Draca, a když Draco popřál Minervě dobrý den, vedl ho ven. Draco neměl nejmenší představu, co by měl vlkodlakovi-změněnému-v-profesora říci, tak jen nervózně poklusával vedle něj a doufal, že se do ředitelny dostane bez dalších komplikací.
„Strana šest, eh? Tisk může být přelétavý, ale vy dva aspoň vypadáte spolu šťastně, co, Draco? Ty a Harry tvoříte pozoruhodný pár. Nikdo z nás určitě nepředpokládal, že by k něčemu takovému mohlo dojít!”
Konec nadějím. Dracovi hořely tváře a koutkem oka mohl vidět, jak se Lupin škodolibě culí, jasně si vědom, jak se Draco cítí nepříjemně.
„V tu chvíli jsem na fotoaparáty nějak nemyslel. Harry… Harry a já jsme… je to složité, ale děkuji… za kompliment… myslím. Pokud vás to uklidní, taky jsem nepředpokládal, že by se to mohlo stát. Jen to… tak nějak… stalo se, a tady to máme.”
Vchod do ředitelské kanceláře byl před nimi a Draco vydechl úlevou, vděčný že s profesorem Lupinem nebude muset nadále probírat toto choulostivé téma. Draco už měl dost obav a starostí kvůli tomu, co se mezi ním a Harrym dělo a nepotřeboval, aby otázky někoho dalšího toto napětí ještě zhoršovaly.
Remus Lupin vyslovil heslo a kamenné schodiště zaskřípělo, jak se otevíralo. „Draco… kdybych tě už neviděl než odejdeš, pozdravuj ode mě Harryho, ano?”
Draco přikývl na souhlas a spěchal do soukromí kanceláře, nedočkavý, aby se usadil před Brumbálem. Ve chvíli, kdy za ním zapadly dveře, seděl už Draco u ředitelova stolu a se zoufalým výrazem ve tváři zíral na portrét. Brumbál byl pryč! Malba byla na místě, ale vyobrazení bývalého ředitele bylo někde jinde. Draco podupával nohou, netrpělivě čekal a modlil se, aby nebyl Brumbál na nějaké delší návštěvě v jiném rámu. Mohl být na hradě kdekoliv a Draco měl při nejlepším několik hodin… méně, pokud se chtěl vyhnout nechtěným dotazům.
Draco byl na pokraji paniky, když vyobrazení starého kouzelníka vkráčelo konečně zpět do rámu a usmálo se na něj.
„Draco, můj chlapče! Jsem tak rád, že tě zas vidím! Vypadáš líp, než když jsme se setkali minule… kuchyně Molly Weasleyové ti musí jít k duhu. Mohu jen doufat, že jsi přišel s otázkami… uvidíme, s čím ti budu moci být nápomocen, ano?”
Draco výmluvně povzdechl, pak se zhluboka nadechl. Měli toho k probrání více, než mohl vůbec očekávat.
„S čím nepotřebuji pomoct? To by byla snadnější otázka. Všechno… všechno je špatně, profesore. Konečně jsem dostal svou hůlku… díky Fawkesovi a Harrymu, ale zároveň se hroutí stovky věcí a já to sotva dokážu zvládat. Našel jsem způsob, jak vidět Harryho auru, a… a… Voldemort žije. Celou dobu jste měl pravdu… a je připoutaný k Harrymu. Viděl jsem to v auře… tmavé, černé a rudé stíny, jak z Harryho vysávají energii a do jeho aury vypouštějí čiré zlo.
Harry zase někoho zabil. Jen před pár dny. Rovnou u Svatého Munga. Ten muž, co ho zabil… mi ublížil… a Ron Weaslley ho za to skoro umlátil, ale Harry pronikl ke Svatému Mungovi a pomocí pokročilého Nitrozpytu ho zabil. Ron to málem odnesl sám. Harry mi slíbil, že už zabíjet nebude... a ten člověk nebyl ani Smrtijed. Jsem… mám strach, pane. Nemyslím si, že Harry ví, co dělá. Vím, že to myslí vážně, když tvrdí, že se bude snažit neztratit kontrolu, ale svůj slib nedokázal dodržet a já si nemyslím, že by to kdy dokázal.
Když se rozzlobí, vzduch okolo něj je horký… skoro živý. Pořád se hádá s Kingsley Pastorkem, ale když se hádali naposledy, tak jsem je přerušil… protože se Harry snažil použít Nitrozpyt, aby ovlivnil ministrovu mysl. Překazil jsem mu to a on se rozzuřil. Je k neuvěření, že se jedná o stejného člověka, když je tak rozzlobený.
Je tak mocný… nevím, jak by ho kdokoliv mohl zastavit. Dokáže se Přemístit přes ochranná kouzla a pomocí Nitrozpytu dokáže kontrolovat myšlenky lidí. Co když mu nebudu moci pomoct? Jak by ho mohl kdokoliv kontrolovat? Je živý viteál, jako byla Nagini, a tu zničili tak, že ji zabili. Jak bychom vůbec mohli doufat, že Voldemorta z Harryho bezpečně dostaneme? Je toho příliš. Nemůžete po mě chtít, abych se zúčastnil něčeho takového. Nemohu to udělat. Protože… protože…”
Brumbál ho konečně přerušil, jak se Dracův hlas bezútěšně vytrácel. Hlas portrétu byl vážný a klidný.
„Protože ho miluješ… viď?”
Draco pomalu přikývl, kousal se do rtu a snažil se zůstat vyrovnaný.
„Jo. Miluju. Když… když je normální… když je to jen Harry… je tak milý, a hodný, a skvělý. S nikým jsem se nikdy předtím takhle necítil. Nikdy jsem po nikom tak netoužil. Ani jsem si nemyslel, že bych mohl… a pak jsem se ocitl u Weasleyových a Harry tam byl a pečoval o mě. Není to ani celý měsíc a já si nejsem jistý, jestli bych kdy dokázal být bez něj šťastný. Neumíte si představit, jak moc se o mě stará… co pro mě dělá.
Posledních pár týdnů kvůli mně studoval, snažil se najít způsob, jak mi pomoci zvládnout… věci, které… které mám ve vzpomínkách. Jak mi pomoci ke spánku, aniž bych se s křikem budil. Nějakou dobu jsme používali pomocná opatření, ale on nikdy nepřestal hledat způsob, aby mi pomohl se cítit líp trvale. Já… mohu spát… skoro celou noc, ale moje sny jsou strašné. Myslím, že jsem si na to už zvykl. Občas se roztřesu, když si vzpomenu… na určité věci. Co je horší… já… nenávidím, když se mě někdo dotýká. Nebo jen být obklopen lidmi. Je to, jako bych nemohl dýchat a čekám, kdy mi někdo z nich ublíží a chce se mi začít křičet nebo prostě utéct, abych byl sám.
Přišel na to. Harry přišel na způsob, jak mi pomoci. Byl tak pyšný. Chtěl okolo mých vzpomínek vybudovat ochranu pomocí Nitrozpytu a Nitrobrany… ale… nemohu ho do své mysli vpustit. Řekl jsem mu… řekl jsem mu, že je to proto, že nechci, aby viděl věci, co jsem udělal… věci, které jsem musel udělat, abych mohl přežít… a nelhal jsem. I když jsem mu neřekl všechno. Nemohl jsem připustit, aby se dozvěděl, co jste mi řekl, nebo co jsem věděl, nebo co jste řekl, že budu možná muset udělat. Nenávidím to. Nenávidím to! On se tolik snaží, aby mi pomohl… a já jsem mu musel říct ne… a teď se snažíme najít profesora Snapea, protože on by to pro mně mohl udělat… jestli ten dopis nespálí, když ho uvidí. Nevím, kolik toho ještě dokážu zvládnout!”
Draco se úplně zhroutil, skryl si obličej do dlaní, zatímco Brumbálův portrét sklonil uctivě hlavu a na portrét, vyčarovaný z plátna a barev, vypadal pozoruhodně zkormouceně. Albus tiše promluvil a popotahující Draco se zarudlýma očima zvedl hlavu a naslouchal.
„Draco. Draco… je mi to líto. Možná toho na tobě leží příliš mnoho. Kdybych mohl, něco z toho bych ti odebral, udělal bych to, ale bohužel... nemohu. Od chvíle, kdy jsi mi řekl o Harryho nevyrovnaném chování jsem se obával, že Voldemort smrt zase podvedl, a vědomí, že Harry je skutečně viteál je strašná zpráva, ale říkám ti, že všechno není ztraceno.
Teď, když jsem si jistý Harryho problémem, mohu ti říci pár dalších věcí. Aby byl Voldemort navždy zničený, není potřeba vzít Harrymu život. Řekl jsem ti, že moc, kterou Harry má je láska… moc, proti které se Temný Pán nedokáže postavit. Láska může Harryho osvobodit, stejně jako navždy vypudit Lorda Voldemorta z našeho světa.
Duch Toma Rojvola není skutečně mrtvý, a tak nemůže být zapuzen jako nějaké nicotné strašidlo. Je k Harrymu připoután krví i duchem. Hodně Harryho neobvyklé moci pochází z druhého ducha, který se v něm skrývá a čeká, až bude moci znovu povstat. Je jasné, že Voldemort a jeho ohromná moc se spojili s Harryho vlastní mocí a Harry bojuje vnitřní válku, chycený v tichém zápase, který nikdo nevidí. Teplo jeho zloby, které cítíš, je odezva, když se jeho pravá povaha střetne s Voldemortovým hněvem, v jeho blízkosti to můžeš cítit. Není to skutečné teplo… nedokáže spálit, ale tímto způsobem tvoje duše takovou věc zaznamenává.
Aby Voldemorta vypudil, musí mu Harry sám odpustit. Musí se zbavit vší nenávisti, vší zloby a postavit se Voldemortovi s láskou. To musí udělat sám o sobě, při plném vědomí, a může to udělat jen on sám. Jsem si jistý, že Voldemort zorganizoval smrt Harryho blízkých, pomocí svých přisluhovačů, pouze kvůli tomu, aby, až se Harrymu postaví, nezbyla v Harryho srdci žádná láska a jeho prorokovaná porážka se nekonala. Použil Harryho vztek a svou násilnou smrt, aby sám sebe katapultoval do Harryho duše, a tak znovu unikl smrti. Podstatné je, až bude Harry čelit tomu, co v něm přebývá, aby jednal s láskou. Harry musí Voldemorta odvrhnout a to bez nejmenší stopy zášti v srdci. Beze zloby, strachu nebo nenávisti, kterých by se zachytil. Temný Pán zůstane bez prostředků, aby mohl na tomto světě setrvat a bude tak vypuzen ven a konečně bude čelit poslednímu soudu v budoucnosti.
Všechno není ztraceno, Draco. Protože, jestliže Harry dokáže milovat, jak miluje Weasleyovy, jak miluje tebe, jeho předpoklady pro dobro, laskavost a slušnost jsou stále netčené, i přes všechny Voldemortovy snahy.
Je toho více, co ti musím sdělit. Svěřil jsem Harrymu artefakt neobyčejné moci. Netušil jsem, že ho jednou zneužije. Chlapec, kterého jsem kdysi znal, by věc, kterou jsem mu dal, nikdy nezneužil. Je to stříbrný amulet s vyleptanými starobylými runami. Nemá žádný skutečný název, ale říkalo se mu Utlumovač. Říkalo se mu tak pro jeho schopnost učinit kouzelníka nebo čarodějku neviditelným kouzelným ochranám a nevystopovatelným žádným kouzlem. Nosil jsem ho desítky let, používal jsem ho jen ve chvílích nejvyšší potřeby a o jeho existenci jsem řekl jen dvěma lidem. Minervě McGonagallové a Harrymu… a nyní tobě. Pokud Harry nebude moci být přiveden k rozumu, ztráta onoho amuletu podstatně vyrovná šance s těmi, kdo se ho budou snažit chytit. Pokud to bude nutné, vezmi mu ten amulet a vrať ho profesorce McGonagallové. Přesto skutečně věřím, že to nebude nutné.
Důvěřuji ti, Draco. Vím, že je to pro tebe další zátěž a rmoutí mě, že v sobě neseš tolik utrpení, ale kvůli Harrymu, a snad i kvůli našemu světu… musíš v tom pokračovat. Sílu na to v sobě máš. Ve chvíli, kdy jsi se dozvěděl o viteálech, jsi se dostal do společnosti několika prokletých… nás, kteří víme o jejich moci a jsme zavázáni, že budou ostatními navždy zapomenuty. Dal bych mnoho, abych to břemeno z tebe mohl sejmout, nebo se do toho pustit sám, ale nemohu. Musíš to být ty.
Máš to v sobě, schopnost vykřesat lásku v Harryho srdci a to bude Voldemortův konec. Právě jsi dokázal, že je teď Harry pro Voldemorta nepřátelské prostředí. Domnívám se, že Harryho výbušný temperament by mohl být způsobovaný Voldemortovou zákeřnou snahou získat zpět kontrolu a vytlačit lásku, co se v Harryho srdci zakořenila. Právě teď toho děláš více, než by dokázal kdokoliv jiný, a děláš to dobře. Co se pomoci týče, myslím, že co hledáš, nalezneš na mé staré polici s knihami. Příručka lektvarů hned nahoře. Zajdi pro ni a nalistuj stranu třista dvacet šest.”
Draco doposud v údivu naslouchal, střídavě zmatený, vylekaný a povznesený. Vstal a zamířil k polici. Věděl Brumbál o lektvaru, který by mohl zachránit jeho duši a zbavit jeho sny strašných vzpomínek? Existovalo něco bezpečnějšího a lepšího, než Bezesný Doušek?
Draco otevřel příručku a listoval stránkami, až našel tu pravou. Jednalo se o popis vzájemného působení rozdrceného měsíčního kamene a oměje, když jsou míchané proti směru hodinových ručiček... Dracovy oči se zabodly do proužku pergamenu složeného naspodu stránky. Známým rukopisem na něm byla napsaná adresa... v němčině. Profesor Snape žil ve Stuttgartu a tohle bylo jeho bydliště. Tímto způsobem jej Draco mohl zkontaktovat soví poštou nebo navštívit letaxem ještě před koncem týdne, za předpokladu, že k tomu bude mít dostatek soukromí.
Draco se otočil zpět k portrétu a ke stolu. „Děkuji vám… ale myslíte, že přijde?”
Brumbálovi se zajiskřilo v očích. „Draco, ujišťuji tě, že Severus byl mým přítelem dlouhá léta a znám ho lépe než by mohli mnozí jiní. Nezahrne tě laskavostí, ale získat jeho pomoc nebude tak těžké, jak by sis mohl myslet. Ačkoliv v sobě Severus nese dávnou zášť, není bez srdce a má vážnější smysl pro odpovědnost než mnozí jiní muži. Pokud se ujistíš, že bude vědět, co je v sázce… slibuji ti, že udělá, co je třeba udělat.”
V Dracově hrudi drobnými záchvěvy znovu ožívala naděje. Voldemorta nemohl porazit sám… to byl Harryho úkol, ale mohl podstatně ztížit Voldemortův cíl o dobytí Harryho, jen tím, že bude Harryho milovat a tím, že dosáhne toho, aby Harry stále miloval jeho. Čím více lásky měl Harry ve svém srdci, tím menší moc nad ním Voldemort dokázal mít. Mohl se spojit se Snapem téměř okamžitě a jakmile bude uzdravený, bude moci s Harrym sdílet věci, o kterých dříve jen snil.
Brumbál Dracovo ohromené snění přerušil.
„Hmm. Dvě hodiny. Náhodou vím, že v sobotu bývá Severus vždycky touhle dobou doma. Pokud by si nějaký podnikavý mladík přál s ním mluvit… no… ve vedlejší místnosti je krb…”
Draco ucítil, jak se mu rozbušilo srdce. Stálo to za to. Setkání se Snapem za to stálo… pokud by mu pomohl od jeho nejhorších vzpomínek. Harry potřeboval Dracovu pomoc, a to brzy, a největší překážkou na Dracově cestě byla jeho vlastní neschopnost vyrovnat se s intimnostmi. Bylo to jen na druhé straně krbu. Snape mohl přijít do Doupěte, vybudovat ochranu okolo Dracovy mysli a jeho vzpomínek a Draco bude volný, aby se mohl soustředit na Harryho. Teď si jen musel obrnit nervy a udělat to.
Vzal proužek pergamenu a zamířil ke krbu ve vedlejší místnosti, a když byl pryč, Brumbálův portrét úsečně přikývl v hrdém schválení. Draco vzal do hrsti trochu letaxového prášku, zamumlal adresu a strčil hlavu do zelených plápolajících plamenů.
Ve Stuttgartu, usazený v pohodlném křesle a zabraný do historické studie o klasické přípravě lektvarů v různých dobách, Severus Snape pozvedl zrak od knihy a šálku čaje a zíral do zelených plamenů, pak zavřel oči a zvedl je ke stropu, jako by obviňoval nebesa za tvář, kterou v plamenech spatřil.
‘K sakru! Já to věděl… Já jsem to věděl, že jsem měl mezi Bradavicemi a mnou raději nechat celý oceán.’