| Zobrazeno: 2329
/ 3
Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka
Párování: Harry Potter/Draco Malfoy
Rating: slash, 18+
Severus Snape otevřel oči a otočil se obličejem přímo ke krbu, přičemž velice dobře věděl, co v míhajících se zelených plamenech spatří. Upřel tam pohled, ze kterého by komukoliv útlocitnějšímu než Draco naskočila husí kůže.
„Pane Malfoyi. Zdá se, že jsem se dopustil omylu, když jsem zanechal v Bradavicích údaje o mém pobytu. Věřil jsem tomu, že zůstanou utajené a nebudou použity, s výjimkou nejvážnějších naléhavých případů. Vy se jako takový zcela jistě nekvalifikujete. Mohu se zeptat, jak vás napadlo domnívat se, i kdyby jen na chvíli, že pohled na vás v mém krbu by mohl být příjemný?”
Jeho hlas odkapával jako žíravina, a pokud by byl tekutý, zasyčelo by to, jak by slova dopadala na podlahu. I přes léta pravidelného kontaktu se svým bývalým ředitelem koleje, zalapal Draco po dechu. Navzdory všem Brumbálovým ujištěním si Snapeovou ochotou pomoci najednou nebyl jistý.
„Pane… profesore… potřebuji s vámi mluvit. Prosím, věřte mi, když říkám, že je to vážné. Neodvážil bych se vás obtěžovat něčím nicotným… přísahám. Mohu vstoupit?”
Severus ze zamračil. Ve skutečnosti bylo těžké říci, že to udělal, jelikož rozdíl mezi jeho obvyklým opovržlivým pohledem a naprostým zamračením byl opravdu velmi nezřetelný. Zamračil se a jen s krajní nechutí se smiřoval s představou, že by si znovu vyslechl slova Draca Malfoye. Jeho oči se zúžily zlou předtuchou.
‘Nepochopitelné. Nemůžu uvěřit, že to skutečně říkám… ale…’
„Vstupte… když musíte. Buďte stručný, buďte přesný a pokud to zvládnete, rychle potom… zmizte.”
Draco vstoupil krbem a v závanu kouzelných zelených plamenů a obláčku sazí se vynořil v Severusově Stuttgartském bytě. Byl tak spartanský, jak si to kdokoliv mohl představit, spíše jako mnišská cela než obydlí. Kromě skromné kuchyně v jednom rohu, přeplněné materiály k přípravě lektvarů, jen polička knih vedle nízké postele poukazovala na to, že místnost byla určena i k něčemu jinému než jen ke spánku. Skutečný mistr lektvarů neměl na takovémto místě co dělat. Draco se oprášil a nervózně si mnul ruce. Se Snapem musel jednat opatrně a bylo téměř nemožné se ho něčím nedotknout, ale Draco doufal, že nebude odmítnut hned.
„Pane… profesore. Myslel jsem… myslel jsem, že bych se měl nejdřív omluvit, ale…”
Snape, s pozvednutým obočím a ledovým tónem, ho přerušil.
„Zaprvé. Nejsem profesor. Ne nyní. Je bezpředmětné opakovat důvody, které ke změně mého stavu vedly… jsem si jistý, že to víte velice dobře. Zadruhé. Myslel jste? To samo o sobě u vás poukazuje na změny kolosálních proporcí. Zatřetí. Pokud si přejete omluvit se, vyslechnu vás, ale přiznávám, že je to z morbidní zoufalé zvědavosti, zač se mi hodláte omluvit… zvláště proto, že tvrdíte, že váš příchod je zapříčiněn mimořádnými okolnostmi a pravděpodobně mě budete žádat o nějakou laskavost nebo pomoc. Váš optimismus musí být bezmezný, když o takové představě uvažujete, ale vaše odvaha je chvályhodná… i když marná. Tak do toho. Pobavte mě.”
Draco si povzdechl. Tohle bylo beznadějné. Stejně dobře to mohl všechno vyklopit, aby to měl za sebou, protože ať řekne cokoliv, na skutečnosti to nic nezmění. Snape ho odtud vyhodí, jakmile se Dracovi dosyta vysměje do obličeje, a to tomu udělá konec.
„Pane… dostanete dopis. Nevím kdy, ale brzy. Je od Harryho. Žádá vás v něm, abyste se vrátil zpět do Anglie… a pomohl mi. Potřebuji pomoc… a musí to být vaše pomoc. Přišel jsem, abych vás požádal osobně, abyste… souhlasil. Vím, že k tomu nemáte žádný důvod, ale musel jsem to zkusit… a omluvit se vám. Měl jsem vám věřit. Vím, že jste se mi snažil pomoci, ale já jsem neposlouchal a zaplatil jsem za to. Nevíte, jakým způsobem jsem za to zaplatil. Já… staly se věci… a… já… nejsem… v pořádku. Pár měsíců potom, co jste odešel, jsem hladověl. Nikdo… vůbec nikdo se mnou nechtěl ani promluvit. Byly to špatné časy, ale ještě se to zhoršilo.
Našel mě Hyde-Pratt a on byl, po několika týdnech, prvním člověkem, který byl ochotný se mnou mluvit. Nabídl mi jídlo, ještě s několika dalšími, poznamenanými Znamením zla… a vyvrženými. Byl to můj strýc Rodolphus… a MacNair. Dávali mi drogy, drželi mě v zajetí celé měsíce, zlomili mou hůlku… a bylo toho víc. Však víte, jací byli. Já jsem to netušil… do té doby. Drželi mě zavřeného skoro celý rok. Ale nenechali mě umřít. Pak byl jeden z nich někde spatřen a museli se odstěhovat jinam. Vyhodili mě z auta v mudlovském Londýně. Nějací lidi mě našli a udrželi mě při životě dost na to, abych se z toho vylízal, a já… já jsem se dostal zpět do Příčné ulice. Rodina Weasleyových mi poskytla… azyl. Trvalo to dlouho… týdny… než mě dali dohromady… a odstranili mi jizvy, ale dokázali to. Mám práci a něco… něco jako život, ale potřebuji pomoc.
Nemohu zapomenout na to, co se stalo. Jsou věci, které nedokážu ani vyslovit nahlas. Pořád ještě nedokážu pořádně spát… nedokážu snést doteky… od nikoho. Probouzím se, jak se snažím potlačit křik. Je toho moc. Nemohu to vydržet. Harry… Harry přišel na něco, co by mi mohlo pomoci. Pokročilý Nitrozpyt. Říká, že by mohl vytvořit štít okolo mých vzpomínek. Neodstranit je, ale omezit, aby mě vzpomínání tolik nebolelo… kontrolovat je. Ale já ho to nemohu nechat udělat. Nemohu vám říct proč… jedině když budete souhlasit, že mi pomůžete, ale nemohu Harrymu dovolit, aby viděl moje myšlenky. Nechci, aby viděl… nic z toho… nebo jiné věci.
Jste nejlepší Nitrozpytec, o kterém Harry ví. Jedině mistr Nitrozpytu by mi mohl pomoci. Je mi líto všeho toho, co jsem udělal, ale vím, že nic z toho nemohu změnit. Jen chci začít nový život... a to se mi nikdy nepodaří... v tomhle stavu. Nikdy bych vás o to nežádal… kdyby… kdyby mi Brumbálův portrét neřekl, abych to zkusil. Prosím… prosím, pomozte mi.”
Snape netečně poslouchal, zatímco Draco koktal a zaplétal se do svých doznání a proseb. Tmavé oči sledovaly každý jeho pohyb, studovaly řeč chlapcova těla, zaznamenávaly i ty nejmenší detaily. Bylo jasné, že se Draco za poslední rok hodně změnil a z jeho slov zněla otevřená upřímnost, kterou by ten arogantní spratek z minulosti nikdy nedokázal předstírat.
Ach ano… Draco byl ve škole bystrý, ale zkažený. Předčasně vyspělý, nadaný a znalý kouzel, ale domýšlivý, nevychovaný a ve své rozmazlenosti míval různé vrtochy. Oba jeho rodiče ho odporně rozmazlili, a tak nakonec dokázali chlapce, ze kterého mohl vyrůst opravdu výjimečný mladý muž, změnit na nadmíru zhýčkaného puberťáka bez jakékoliv sebekázně.
Když se Draco zmínil o Smrtijedech, ke kterým se dostal, Snape sebou vnitřně cukl, ačkoliv na jeho obličeji zůstala apatická maska. LeStrange byl mnohem horší než ostatní a MacNair byl neurvalý a brutální zločinec. Hyde-Pratt byl pouze servilní patolízal se sklony ubližovat bezmocným, ale všichni tři dohromady, to byla znepokojující představa. Severus nepotřeboval žádnou obrazotvornost, aby si představil, co mohl Draco vytrpět… protože sám byl svědkem tisíců podobných činů bestiálního hulvátství na setkáních Smrtijedů. Přežil to, protože dokázal neukázat žádné emoce, kromě těch, které si přál, a často tak pozoroval, s výrazem chorého nadšení, jak byli mudlové týráni, znásilňováni a nakonec zabíjeni jako ovce. Jeho na odiv stavěné potěšení bylo pozorováno a ostatní vzhlíželi k jeho klidnému výrazu a věřili mu, ale byli na omylu.
Každá spatřená hrůza na obětech Voldemortových nohsledů byla nesmazatelně vryta do Severusova mozku, a kdyby nebylo jeho odborného používání myslánky, pravděpodobně by se již dávno zbláznil.
Pohled na Draca byl rozčilující i po tak dlouhé době, ale nemohl chlapce úplně ignorovat. Draco prokázal upřímnost a odvahu, které Severusovi byly naprosto neznámé, a pokud jeho slova byla pravdivá, pak si málokdo zasloužil pomoc tak jako on. Bylo to lákavé… vylít si hněv na tom nešťastníkovi, který způsobil jeho pád a jediným projevem hrdosti a zbabělosti změnil tolik životů k horšímu, ale Severus se rozhodl pro jednoduchý test. Pokud Draco dokáže snést jeho sarkastické údery a bez cukání vytrpět přehled všeho, co způsobil a po tom všem si udržet odvahu žádat ho o laskavost… no… tak si možná to, oč žádal, zaslouží.
„Vidím.”
Severus nechal slova viset ve vzduchu mezi nimi, díval se Dracovi přímo do očí a opatrně hodnotil, co v nich viděl.
„Draco… řekněte mi, bez přikrašlování a zbytečných vysvětlování, kdo si myslíte, že jsem.”
„Jste… jste mistr lektvarů, pane.”
„Velmi dobře. Nyní… můžete mi stručně říci, do jaké míry je skutečný mistr lektvarů ceněný?”
„Těch, co skutečně ovládají umění výroby lektvarů je velice málo. Tak málo, že když to někdo dokáže, jeho jméno je známé po celém světě. Kouzelnické školy a bohatí zákazníci se mistrům lektvarů prakticky vrhají k nohám s nadějí, že se jim podaří s nimi uzavřít smlouvu.”
„Opět jste odpověděl správně. Nikdy jste nebyl hloupý. Nerozumný, ale nikdy hloupý. Dovolte mi, abych vám předložil eventuální scénář… takový, který téměř nedává smysl… a uvidíme, jestli nám to dokážete vysvětlit.”
Hedvábný, kousavý sarkasmus a nezřetelná hrozba prosakovaly z každého Snapeova slova. Draco chabě přikývl, tušil, že Snapeovo odmítnutí zahrne i hrozné ponížení.
„Co, jestliže by se tak stalo, by mohlo způsobit, že mistr lektvarů, muž respektovaný po celém světě pro své zkušenosti v jednom z nejžádanějších oborů kouzelnictví, opustil rodnou zemi, přebývá ve Stuttgartském ghettu a dře v ubohé lékárně, místo aby přijal místo na škole nebo u dvora, když jsou jeho schopnosti tak očividně ceněné, že žádají úctu a vážnost? Co, dle vašeho názoru, by mohlo způsobit, že by tak podivná a vysoce nepravděpodobná situace mohla nastat?”
Draco sklopil oči k podlaze, sklíčený a zjevně mu bylo velice trapně.
„Podívejte se mi do očí… a řekněte to! Co si myslíte, že tuto situaci mohlo způsobit? Hned!”
Draco vzhlédl a snažil se snést Severusův pohled, jak nejlépe dokázal a měl očividně na krajíčku. Pokud se ten strašný ubožák teď neovládne, mohl pro něj udělat jen málo. Dracův hlas byl napjatý a nejistý.
„Já jsem to způsobil. Snažil jste se mi pomoci. Složil jste neporušitelný slib a já jsem vás odstrčil, a já… vaše renomé bylo zničeno. To je… proto jste zde. Je mi to líto a… neměl bych vás zdržovat.”
„Opět správně. Nyní, když jsme si ty věci jednoznačně ozřejmili, podívejme se na zbytek. Jestli dobře rozumím, tak zchudlý, pomluvený a zatížený vědomím, že můj nejlepší přítel a učitel zamřel mou rukou, bych kvůli vám měl na vaše požádání poskytnout pomoc a záchranu, tomu člověku, který tento stav způsobil?”
Draco se zrovna otáčel směrem ke krbu, když Severus tiše promluvil.
„Sedněte si.”
Chlapec se otočil nazpět a vypadal, jako by dobře neslyšel.
„Cože?”
„Řekl jsem… sedněte si. Pojďte ke stolu, a sedněte si na druhou židli. Nemohu odhadnout co bude potřeba bez předchozího vyšetření. Pokud si nesednete, než to dokončím, pravděpodobně upadnete. Jestli chcete, můžete odejít, nebo můžete zůstat a dovolit mi, abych pokračoval. Je mi lhostejné, jak se rozhodnete.”
Draco si pospíšil usednout na židli a sypal ze sebe slova.
„Děkuji vám. Nevím, jak bych…”
„Buďte zticha. Nepotřebuji naslouchat vaší pošetilé chvále. Nehýbejte se, držte jazyk za zuby a já se podívám, co se dá nebo nedá udělat.”
Snapeovy oči se zaryly Dracovi do hlavy. Draco cítil tlak vědomí vstupujícího do jeho vlastního. Bylo to, jako by se špičky prstů lehce dotýkaly látky jeho mysli. Tady zlehka dloubly, tam něco odsunuly. Napětí bylo nesnesitelné, a pak se to ještě zhoršilo. Klíčové vzpomínky byly vytaženy do popředí jeho mysli a pak neúnavně zkoumány jejich podrobnosti. Věci, které se snažil zapomenout byly vytaženy zpět na světlo, přinuceny se znovu odehrát v jeho představách, které byly jasnější než jakákoliv mlha zlého snu.
‘Pocit dlažebních kostek, které po něm házeli rozhněvaní podomní obchodníci, narážejících mu do zad. Směs radosti a odporu, studu a úlevy které ho naplnily, když v popelnicích v Příčné ulici nebo v Prasinkách nalezl vyhozené jídlo, které ještě nebylo úplně zkažené. Hyde-Pratteovy oči, třpytící se potěšením, když Draco souhlasil s pozváním na jídlo. Odporný klid jeho strýce, když rozřezal a otevřel Dracovo břicho a poklidně na toto téma rozprávěl, zatímco si pohrával s jeho vyhřezlými vnitřnostmi. MacNairův divoký smích a hrubé nadávky během nekonečných znásilnění. Hyde-Pratteovy škodolibé pohledy a pochechtávání, když na citlivou kůži vnitřní strany stehen tiskl doběla rozžhavené železo. Vzpomínky na pach jeho vlastního škvařeného masa. Slzy, výkřiky, zvratky, šílenství, pocit útěchy navozený drogami a abstinence, které srážely Draca na kolena.
Mudlové. Draco ve světě mudlů, otupělý a mechanicky jednající, když vyměňoval své tělo za potravu. Nekonečné řady automobilů a kolemjdoucích, každý z nich hledající rychlé uspokojení, horečně poskytnuté hubeným, vyhladovělým mladíčkem s prázdným výrazem v obličeji. Hořká chuť semene, které vyplivoval z úst na dlažební kostky. Bolestivé pomalé odvykání na drogy, umožněné tuctem náhražek, které omezovaly ty nejhorší příznaky. Poslední zhanobení, tentokrát nikoliv podle podmínek, tradičně zaběhnutých mezi šlapkami a podvodníky, ale provedené násilím. Křik utlumený ranou do hlavy, která způsobila, že Draco ve své, už tak zamžené vizí spatřil hvězdičky. Bolest. Slzy bezmoci. Hrubé přirážení, které rvalo a pálilo. Úleva, když byl ponechaný o samotě, chvějící se ve vlhkém sklepním bytě, zabalený do laciných přikrývek, nyní poskvrněných krví a semenem.
Zdánlivě nekonečná cesta, aby znovu dosáhl urážky a nadávek v Příčné ulicí. Záchranný autobus. Harry. Molly. Artur. Dula. Ron. Harry. Molly. Dula. Albus. Harry. Fenton. Ron. Tonksová. Harry. Albus.’
Posledních pár týdnů proběhlo jeho myslí a prozradilo jeho tajemství muži, který se jimi rychle probíral. Každá obava, každá touha a každá představa nebo nálada byla zvážena a posouzena, nic nezůstalo nepřečteno ani nebylo odsunuto stranou jako nehodné zájmu. Draco měl pravdu… nemohl dopustit, aby Harry ty věci viděl. Když se Snapeova mysl odtáhla zpět od Dracovy, v její stopě následovala příšerná bolest hlavy. Spojení bolesti se znovu prožitými hrůzami minulého roku způsobilo, že se Draco zhroutil na stůl, zajíkal se, tekly mu slzy a bolestí byl téměř v bezvědomí.
Severus Snape mávl hůlkou. Otevřela se skříňka a na stůl mezi nimi se snesla řada lektvarů, každý z nich pečlivě zazátkovaný a zapečetěný.
„Lidská mysl nebyla nikdy určena k psychickému vpádu. Bolest hlavy je cenou za každé větší vniknutí, způsobené Nitrozpytem. Vypijte ty lektvary jeden po druhém. Podstatně sníží vaše nepohodlí. Jen vás varuji, že bolest, kterou pociťujete nyní je jen pouhým nástinem ve srovnání s tou, která setrvává po jakékoliv formě psychické chirurgie. Nedá se tomu úplně zamezit. Musí se to přetrpět. Očekávám, že budete dostatečně silný, abyste to zvládl.”
Draco chvilku nebyl schopen slova, potlačil zavzlykání a natáhl se pro první lektvar. O tři lektvary později byla bolest pouze nepříjemná a jeho mysl byla dostatečně otupělá, aby tolerovala přetrvávající náhledy do minulého roku, které se stále ještě míhaly před jeho zrakem, přinášely momenty paniky, hnusu, sebenenávisti a hrůzy. Severus Snape povstal a přecházel po místností, zatímco Draco měl hlavu v dlaních a bojoval sám se sebou, aby se dal dohromady a dokázal znovu promluvit. Bylo nesnadné soustředit se na Snapeův monolog, ale jeho slova byla příliš důležitá, aby je propásl.
„Dá se to zvládnout… tu věc, oč žádáte… ale nebude to bez oběti… nebo bez bolesti. Potrvá to hodiny, Draco. Izolovat kouzlem tolik vzpomínek bude nesnadné a potrvá to dlouho, ale dá se to zvládnout. Udělám to. Máte skutečně štěstí, že se Potter nepokusil to udělat sám. Neřekl vám o riziku. Tápe životem a používá svou moc se stejnou jemností, jako kdyby bušil kyjem do hlavy a stejně si představuje, že by tohle dokázal precizně? Naprostá domýšlivost! Jeho vlastní mysl by se ve vaší mohla ztratit a zcela jistě by selhal. Takové použití Nitrozpytu vyžaduje od oné osoby určitý odstup, neboť pohled na trpícího milovaného člověka dokáže zmařit rozum i opatrnost. Nepochybuji o tom, že by se o to Potter pokusil a nepochybuji o tom, že by neuspěl. Udělal jste dobře, že jste přišel sem, a až dostanu dopis, dostavím se za vámi.”
Snape přestal přecházet, stoupl si naproti Dracovi a tiše čekal na znamení, že ho vnímá. Draco konečně zvedl hlavu a kalným zrakem se svému bývalému profesorovi podíval do očí. Snape hovořil klidným, odměřeným hlasem, ve kterém po jeho bývalém sarkasmu nezůstala ani stopa, a Draco byl tím co slyšel naprosto ohromený.
„Draco. Mimo mou zahořklost kvůli minulosti, je mi líto, že jste toho tolik vytrpěl. Takové věci bych vám býval nepřál, ale city nic nezmění. Dopustil jste se omylů, jak se to lidem často stává, a za omyl, ať už bylo selhání soudnosti jakkoliv vážné, by takovou cenu neměl platit nikdo. Albus by to chtěl a já mám pocit, že nemám moc na výběr a mou povinností je pomoci jak jen to půjde, abyste potom měl nějakou naději na úspěch a na život.
Začal jste nebezpečnou hru a Potter je vinný tím, že ignoroval každý Albusův pokus o jeho vzdělání. Neposlouchal, když mu bylo řečeno, že Temného Pána zničí láska a nevěřil, ani když mu předložili důkazy až pod nos. Bez ignorantství a domýšlivosti nezodpovědného a mocného kluka by nic takového nebylo potřeba. Já přesto pomohu, jak budu moci, ale dávám vám tuto radu. Vaše ‘zapletení’ s Harry Potterem vás staví do přímé opozice s duchem, který v něm sídlí a staví vás do první linie v bitvě vůle, která zuří už téměř dva roky. Ať jsou vaše přesvědčení jakákoliv, ať už jste si zvolil cokoliv, tím, že jste si tento způsob života zvolil, berete na sebe velké riziko pro vaši duši i zdraví. Pro vaši vlastní bezpečnost, opusťte toho chlapce a vzdalte se od něj tak daleko, jak jen to bude možné. Čím budete dál, tím to pro vás bude bezpečnější. Po tom všem, co jsem vám řekl… jste si jistý, že to chcete udělat?”
Draco stroze přikývl, bradu vystrčenou ve vyzývavém úhlu. Jeho rozhodnutí už bylo uděláno ještě než se sem vydal, a ani Severusova nejnaléhavější varování by ho nyní v tomto bodě nedokázala odradit. Ať už bude potřeba cokoliv, pomůže Harrymu, i kdyby to znamenalo, že ho bude následovat do hrobu. Jeho život měl jediný účel… a konečný cíl. Jako by ho pozoroval zvětšovacím sklem, zahalený vzdáleností a závojem možností, mohl Draco vidět budoucnost, ať už byla jakkoliv vzdálená. Jednou, nějak, bude mít partnera a život s ním, a ten partner bude Harry. Draco byl rozhodnutý. V minulosti byl ponížený, zneužitý a vysmívaný a vytrpěl naprostou a kompletní degradaci. Nyní ho již nemohlo nic zastrašit, protože už měl za sebou všechno zlo, které na něj osud nebo náhoda mohly uvrhnout. Ať nastane co chce, buď bude Harry v pořádku, osvobozený od Voldemortovy přítomnosti, nebo zemře ve snaze toho dosáhnout. Odpověděl bez zaváhání nebo dokonce beze stopy nejistoty.
„Ano.”
Severus Snape tiše povzdechl.
„Velmi dobře. Až dopis dostanu, odpovím na něj a uděláme, co bude třeba udělat.”