| Zobrazeno: 2345
/ 4
Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka
Párování: Harry Potter/Draco Malfoy
Rating: slash, 18+
Hned příští den byl Harry vyslaný na nákupy do Příčné ulice, zatímco Draco s Molly vyrazili na diskrétní návštěvu ordinace madame Pomfreyové v Bradavicích. Molly Harrymu oznámila, že hodlá vzít Draca s sebou na pořádnou prohlídku, ale o návštěvě Brumbálova portrétu nepadla ani zmínka.
Draco byl mnohem nervóznější a náladovější, než by si byl představil, a co se mu před pár dny zdálo skvělé, nyní, jak se to přibližovalo, začalo vypadat hrozivě. Brumbál ho vždycky děsil, díval se na něj očima, které se zdály pronikat každou přetvářkou a zavrtávaly se mu do hlavy a duše, zvažovaly a soudily a bezpochyby ho shledávaly nedostatečným. Kdyby jen býval poslouchal, nebo se svěřil, nebo požádal jen o malou pomoc, tolik věcí by se nikdy nepřihodilo.
Brumbál mohl ty věci opravit. Mohl zachránit Dracovu matku, oba je před Voldemortem skrýt a nechat je v bezpečí přečkat, až se válečná bouře přežene, Draco by nikdy tu skříň neopravil, nikdo by nebyl zraněný, on by stále ještě měl svou hůlku, panství a budoucnost v kouzelnické společnosti, a především, nikdy by nepadl do spárů LeStrangea, MacNaira a Hyde-Pratta. Jak by byly věci jiné, kdyby jen poslechl jednoho starého muže, místo aby ho zabil, i když neochotně. Portrét nebo ne, Brumbál byl hořkou připomínkou každého špatného rozhodnutí, které kdy Draco udělal, a které nakonec tak draze zaplatil. Nebylo to setkání, na které by se těšil, a to ještě nebylo jisté, že se mu vůbec podaří ho zorganizovat.
Molly a Draco vstoupili do krbu a s mohutným zahučením zeleného plamene se vynořili, v záchvatu kašle a intenzivně mrkajíc, v čekárně madame Pomfreyové. Kromě Molly a Draca tam nikdo jiný nečekal, a tak madame Pomfreyová rychle uvedla Molly do ordinace. Draco nervózně posedával, obával se, že kdyby někdo vešel zatímco je sám, mohl by ho obtěžovat, než by Molly nebo Poppy mohly jeho přítomnost na hradě vysvětlit. Naštěstí, jelikož byly Bradavice stále ještě v procesu před znovuotevřením, se tam jiní návštěvníci nenacházeli a Draco vydechl úlevou, když byla řada na něm, aby vstoupil do ordinace.
Madame Pomfreyová se stále ještě zdála škrobená a formální, jako byla vždycky a v jejím hlase nebyla zášť ani odstup, když věcně nařídila Dracovi, aby odpovídal na její otázky zatímco ona na něj používala zdlouhavé série diagnostických kouzel. Potom co si napsala nějaké poznámky a použila několik dalších, složitě znějících kouzel, si sedla a otočila se k Dracovi, zatímco on se neklidně ošíval a čekal na její vyjádření.
„Gratuluji, Draco. Už jste se téměř zotavil a odvážila bych se říci, že z největší části je to zásluhou Molly. Ještě zbyly nějaké věci, o které je nutno se postarat, jako jsou zbývající jizvy a já bych si s vámi o tom ráda chvilku promluvila.
Zaprvé, pořád ještě jste podvyživený, nejméně o nějakých patnáct liber a já váhám vás prohlásit za ’zdravého’, dokud těch několik posledních liber nepřiberete.
Zadruhé, prodloužená podvýživa a nucená nečinnost způsobily jistou míru atrofie svalstva. Důrazně vám doporučuji režim cvičení, zvláště na ruce a nohy, abyste si vybudoval nové svalstvo tam, kde se to staré ztratilo. V tomhletom vám nemohu kouzly nijak pomoci, tak se snažte držet se mé rady… nebo to bude trvat velice dlouho, než budete mít moc a sílu jakou by měl mít mladý muž vašeho věku a vzrůstu.
A nakonec, máte několik jizev, které byly způsobeny černou magií a obávám se, že na ně není léku. Opakované léčení je může o něco zmenšit, ale zůstanou už napořád alespoň částečně viditelné.
Pokud se budete snažit, můžete být do nového roku ve špičkové kondici. Pevně doufám, že oceňujete úsilí, které na vás Molly Weasleyová vynakládá. Není mnoho těch, kdo by něco takového udělali.”
Draco soustředěně poslouchal, sliboval si, že začne pravidelně sportovat a trochu sebou cukl nad chladnou připomínkou madame Pomfreyové, jak hluboko v očích kouzelnického světa poklesl. Podíval se jí do očí tak zpříma jak jen to dokázal a odpověděl s naprostou upřímností.
„Ano… chci říci, že to oceňuji. To všechno. Kdyby mě u nich nenechala, už bych nebyl naživu a dobře to vím. Nemyslete si, prosím, že ne. Udělal jsem plno chyb, ale její laskavost nikdy nezneuctím.”
Tvář Poppy Pomfreyové se rozjasnila, a ona zlomila napětí souhlasným přikývnutím a odložením svých poznámek.
„Velmi dobře. Hodně štěstí, Draco. Doufám, že vás na další ošetření hned tak neuvidím. Dobře o sebe pečujte.”
V jejím hlase byla lehká vřelost, kterou Draco nikdy předtím neslyšel. Překvapilo ho to, vzhledem k tomu, že se na něj madame Pomfreyová vždycky dívala s lehkou nechutí, jelikož byla už dávno svědkem jeho dětinských sklonů k simulování, vymlouvání se, náchylnosti k vydřidušství a svádění viny na druhé. Po cestě ven Draca napadlo, že přes všechno, co si ještě před několika dny myslel se zoufalou nadějí po tom, co sám sebe téměř zabil, měl Harry pravdu. Lidé cítili, že se změnil, a podle toho s ním také jednali, jakmile měli možnost zjistit, že ta změna byla skutečná a ne jen jedna z dalších léček.
Molly čekala vedle Minervy McGonagallové, nynější ředitelky Bradavic, přestože jejich učebny stále ještě zely prázdnotou. Příští rok, na konci léta, Bradavice budou znovu otevřeny a některé z těch škod, které Draco způsobil, budou jednou pro vždy odstraněny. Ředitelka pohlédla přes svůj nos dolů na Draca, očividně znepokojeného, a promluvila svým ostrým a iritujícím skotským přízvukem.
„Pane Malfoyi. Paní Weasleyová velice vášnivě hovořila na vaši obranu, jinak bych nikdy o podobné žádosti ani nezauvažovala! Zradil jste školu, která podporovala schopnosti, a ta zrada měla za výsledek smrt vašeho ředitele, zranění mnoha lidí a zavření školy na téměř tři roky. Neříkám vám tyhle věci, protože bych si myslela, že o nich nevíte... jsem si jistá, že víte. Říkám vám to, protože vám nemohu neopodstatněně povolit vstup, aniž bych po vás žádala osobní zodpovědnost za zločiny, za které jste byl jen pokáraný, a které školu poškodily téměř nenapravitelně.
Paní Weasleyová mě ujišťuje, že je vaše žádost podložena vážným důvodem a dále trvá na tom, že jste se v četných směrech změnil a vytrpěl více než pár těžkostí. Já samozřejmě doufám, že je to pravda. Škoda, kterou jste způsobil, nemůže být nikdy napravena, a nikomu to neprospělo… tak doufejme, že jste získal trochu moudrosti, jinak by vše, co se přihodilo, bylo zbytečné.
Než vás pustím samotného do kanceláře, žádám jen jednu věc. Proberete ten důvod, nebo důvody, proč chcete hovořit s Albusovým portrétem se mnou a odpovíte na mé otázky k mé spokojenosti. Je to jasné?”
Draco měl pevně sevřené rty a na tváři měl masku apatie. Opovržení ho pálilo jako vždy a on věděl, že ty pocity bude mít, kdykoliv bude konfrontován s tím, co během svých posledních dní zde způsobil. Přikývl na souhlas, pak se zhluboka nadechl a začal vysvětlovat svou žádost.
„Paní profesorko… nebyl bych zde, kdyby se nejednalo o něco důležitějšího než o pocity, které pobyt zde ve mně vyvolává. Je mi to líto víc, než jsem vůbec schopen vyslovit a není nic, co bych mohl udělat, abych to napravil, ale potřebuji pomoc. My potřebujeme pomoc… pro Harryho. Četla jste noviny, a Molly vám důvěřuje, že to zůstane mezi námi. Ty pověsti o Harrym jsou pravdivé. Všechno, co se mu přihodilo během války, ho poznamenalo a jsou okamžiky, kdy… není tak docela… tak docela ve své kůži. Nemyslím si, že je to jen stresem nebo špatnými vzpomínkami. Myslím si, že jde o něco víc… možná dokonce z toho, jak byl vystaven černé magii, se kterou musel bojovat, aby porazil Voldemorta. Nemohu to dokázat, ale myslím si, že Brumbál by mohl být jediným člověkem, kterému Harry důvěřoval dost na to, aby s ním probral podrobnosti. Mohl by být schopen pomoci nám pomoci Harrymu.
Vím, že si pamatujete, že jsme se ve škole neměli moc rádi, ale teď spolu vycházíme docela dobře. Molly si myslela už dávno, že Harry potřebuje pomoci a mně samotnému se podařilo dát dohromady několik věcí, ale potřebujeme více informací… strašně moc. Molly mi zachránila život a já bych udělal cokoliv… cokoliv, abych jí to oplatil.
A mám ještě jeden důvod, proč jsem sem přišel. Chtěl bych s Brumbálem mluvit osobně. Vím, že je to jen portrét se vzpomínkami, které měl v době, kdy byla použita kouzla na jeho vytvoření, ale jsou věci, které mu potřebuji říci. Pravděpodobně víte, že se mi snažil pomoci… ale nevíte, jak moc si přeji, abych tu pomoc býval přijal.
Ten portrét je jedinou jeho částí, která se kdy dozví, jak moc si přeji, abych ho býval nechal mi pomoci. Ze života mi toho moc nezůstalo a já tak nějak začínám úplně znovu a vše, co si skutečně přeji je, abych to tentokrát dokázal lépe. Rád bych mu řekl, že je mi to líto… osobně, a také chci pomoci Harrymu, aby mu bylo lépe. Je mi jedno, co pro to budu muset udělat. Jestli chcete, vezmu si veritasérum. Cokoliv. Jen mě, prosím, nechte s ním promluvit a nechte ho rozhodnout, jestli mě chce vidět nebo ne. Prosím?”
Minerva si nebyla tak docela jistá, jak na Dracův výlev zareagovat. Určitě se zdál upřímnější než cokoliv, co ze rtů mladého Malfoye splynulo před léty. Ve škole býval Draco notorický lhář, podvodník, surovec, a zbabělec a Minerviny vzpomínky bojovaly s obrazem člověka, kterého měla před sebou. Přítomnost zvítězila. Tento Draco se téměř ničím nepodobal svému mladšímu já. Byl příliš hubený a nezbylo v něm ani za groš marnivosti, byl oblečen do obnošeného šatu a jeho vlasy nebyly perfektně upravené. Jeho řeč nenesla žádnou známku povýšenosti, ale byla z ní znát zoufalá snaha osvědčit se a potřeba splnit úkol, který si mohl vyžádat nutnost podrobit se zkoumání a opovržení. Ne… tento chlapec nebyl ten Draco Malfoy z minulosti. Minerva neměla další dotazy a před Dracovou ponížeností pocítila podivný záchvěv studu za svou předchozí drsnost, ať už byla jakkoliv zasloužená.
„Jak si přejete. Následujte mě do kanceláře, Draco.”
Od doby, kdy mu bylo šestnáct, to bylo poprvé, co znovu procházel těmito chodbami. Uplynulé dva roky a několik měsíců bylo hořce těžkých a při pohledu na školu něco v Dracovi téměř zavzlykalo touhou se tam navrátit. Bylo by to pěkné, zase vědět, co zítřek přinese, nebo mít rozvrh hodin a nemuset se starat o nic jiného než o známky a sociální postavení. Nyní neměl žádné postavení, o kterém by se dalo hovořit a neměl ani hůlku a ani šanci nějakou si sehnat. Jediná věc, o které si byl Draco jistý, že má, byl dům plný lidí, kteří si ho, ať už to bylo z jakéhokoliv důvodu, oblíbili a chtěli mu pomáhat. Pokud by setkání s Brumbálem mohlo pomoci Harrymu a přinést do Mollyina domova klid, ať tomu tak je.
Brumbálova kancelář byla stejná, jak si na ni vzpomínal, a to naznačovalo, že z důvodů Dracovi neznámých tam ředitelka zatím neuskutečnila žádné změny. Portréty, na které si Draco vzpomínal, byly všechny zavěšeny na stejném místě, a v ozdobném rámu proti obrovskému psacímu stolu odpočíval ve velkém křesle, ve kterém za svého života sedával u svého stolu, Albus Brumbál. Na stole na portrétu se nacházela malá miska s bonbóny, mohl to docela dobře být perfektní obraz z jeho života. Vypadal uvolněný a nedotknutý časem, křehký muž, který tehdy Dracovi nabídl cestu ke svobodě. Jakmile Draco vstoupil do místnosti, Brumbál na portrétu byl okamžitě ve střehu a upřeně se na něj zadíval, pak pohlédl na Minervu, a zdvořile čekal až ho osloví, než na některého z nich promluví sám.
McGonagallová si odkašlala a pak k portrétu promluvila.
„Zdá se, že máte návštěvu, pane. Draco Malfoy byl zcela neústupný, aby vás mohl spatřit a já se domnívám, že s vámi chce hovořit v soukromí. Rozhodnutí, zda ho zde mohu s důvěrou nechat bez dohledu, nechám na vás.”
Albus Brumbál shlédl znovu na Draca a vřele se usmál.
„Bohužel, obávám se, že vám nemohu potřást rukou, pane Malfoyi, i když jsem rád, když vidím, že jste v pořádku. Mohl byste mi objasnit důvod své návštěvy?”
Draco byl k profesorce McGonagallové otočený zády a tak riskoval vše a těsně před tím, než odpověděl, rty neslyšně naznačil slovo ‘viteál’.
„Mám ke své návštěvě dva důvody. Ten první je, abych se s vámi setkal a omluvil se vám za… za… mnoho věcí. Ten druhý je Harry. Od konce války není v pořádku a já se domnívám, že o tom, co tehdy dělal víte více než kdokoliv jiný. Jestli se má jeho stav zlepšit, potřebuji pomoc. Harry si zaslouží být šťastný… a já předpokládám, že byste to chtěl.”
Brumbálův portrét vypadal velmi rozpačitě, ale zvedl hlavu a o vteřinku později promluvil k McGonagallové.
„Aha. Paní ředitelko? Věřím, že záležitosti mladého pana Malfoye jsou dostatečné důležitosti a jeho úmysly jsou jen dobré. Věřím, že pokud nás necháte chvíli o samotě, bude to naprosto v pořádku. Děkuji vám, Minervo. Posaďte se, pane Malfoyi.”
McGonagallová portrétu na zdi souhlasně přikývla a s posledním pohledem na Draca vyšla z místnosti do chodby. Brumbálův obraz obrátil všechnu svou pozornost k Dracovi.
„Velice se vám omlouvám, Draco. Zklamal jsem vás a to ve chvíli, kdy jste mou pomoc nejvíce potřeboval. Harry se snažil zajistit bezpečnost všech stejně jako překazit vaši snahu dovést válku do Bradavic, a kdybych býval lépe naslouchal, nebo jednal dříve, mohl jsem toho hodně vykonat. Bohužel, staří lidé někdy zapomínají na detaily… ve snaze pochopit celek. Ukázalo se, že ať už jsem byl ve svém umění jakkoliv výjimečný, fatálním chybám jsem se stejně nevyhnul. Upřímně se vám za to omlouvám.”
Draco seděl v křesle s ústy dokořán. Ze všeho toho co očekával, že dnes uslyší, tohle to rozhodně nebylo. Albus Brumbál se omlouval… jemu!
„Ale… ale já… zapříčinil jsem vaši smrt. Nebyl jste… nemohl jste…”
„Draco… byl jsem a mohl jsem. Myslíte, že jsem nevěděl, že máte Znamení? Věděl jsem to už v létě. Severus mě upozornil na každý detail, o kterém věděl, Harry mě informoval o dalších a já jsem měl prostředky, jak získat znalosti, o kterých jste vy neměl ani tušení. Měl jsem v úmyslu vám nabídnout bezpečný úkryt, ale nepředpokládal jsem, že budete mít úspěch dříve než se tu noc dostanu do Bradavic. Nyní vím, že kdybych byl jednal dříve, mohl jsem zachránit více životů než jen můj vlastní.
Severus by byl hrdina a ne můj vrah, Harry by nebyl přinucen pozorovat mou smrt, Bill Weasley by nikdy nebyl zohaven a vy… vy, Draco byste nikdy nebyl přinucen být venku ve světě války jen se Severusem jako ochranou.
Ujišťuji vás, Draco, jestli jste přišel s úmyslem splatit dluhy, že ve vašem životě žádné nejsou, s výjimkou těch, které někdo dluží vám. Namísto toho vás prosím, abyste nahlédl do svého srdce a udělil mi odpuštění. Možná, že jste chyboval a jistě jste se dopustil omylů, ale oč větší jsou omyly muže, který jim mohl zamezit, když věděl, co se chystá a nic neudělal. Ublížil jsem vám, Draco. Můžete pošetilému, starému muži odpustit jeho omyly?”
Dracovi se sevřelo hrdlo… oči se mu rychle zamlžily a to bylo více, než dokázal snést. Přemožený, Draco několik minut bez zabrán tiše plakal, zatímco Brumbál k němu shora tiše pronášel několik uklidňujících slov.
„Tady na stole je kapesník, pokud byste ho potřeboval. Za emoce se nestyďte, Draco. Jen ti, kteří žádné nemají, mají důvod se stydět. Jak se zdá, jste lepším mužem, i když poněkud hubenějším, než jste byl před všemi těmi léty chlapcem. Až budete připraven, velmi rád bych si vyslechl, co se přihodilo.”
Draco nemotorně bojoval s kapesníkem, utřel si oči a nos a dumal, jak je to skvělé, že i Brumbálův portrét je tak moudrý a mocný. Že pouhý portrét byl tak moudrý prozrazovalo mnoho o míře moci, kterou Brumbál měl za svého života.
„Bylo to… bylo to těžké, pane. Skutečně těžké. Neměl jsem představu, co se chystá. Myslel jsem, že mám, ale neměl jsem… skutečně ne. Profesor Snape mě schovával tak dlouho, jak mohl. Když válka skončila, vzal mě s sebou na ministerstvo. Harry mu řekl, že má opustit zemi, jinak bude zle, i když jsme na ministerstvu byli souzeni a po několika měsících osvobozeni. Nikdo mi nechtěl pomoci. Já… dostal jsem se ke skupině dalších Smrtijedů… myslel jsem, že se o mě postarají.”
Draco se morbidně uchechtl, se zastřenýma očima a podivnou úlevou, že to dokázal vyslovit nahlas.
„Postarali se o mě, to ano. Krmili mě břečkami a zbytky, když se nudili, tak mě mučili, a když měli náladu, tak mě znásilnili. Ukázali mi, co to skutečně znamená, nést Znamení Zla. Nikdy jsem skutečným Smrtijedem nebyl. Myslel jsem, že je to sen čistokrevných kouzelníků, řád, kde by kouzelníci byli zase mocní. Teď vidím, že všichni, kdo se tím znamením honosili, ho měli proto, aby mohli beztrestně ubližovat a zabíjet, a když neměli ke zneužití nikoho jiného než další čistokrevné kouzelníky, stále si dokázali najít způsoby, jak ublížit i jim. To je všechno, co je zajímalo. Tím, že vyhlásil válku, jim Voldemort jen poskytl širší okruh obětí. Byl jsem idiot, a věřte mi, že jsem za to draze zaplatil.
Odhodili mě, protože se báli, že by je Harry našel. Od konce války pronásleduje Smrtijedy. Několik jich zadržel, ale většinou je jen zabije. Nechali mě v mudlovském Londýně na kraji silnice. Podařilo se mi dostat se do Příčné ulice, a potom autobusem k Weasleyovým. Předpokládám, že jsem si myslel, že mě Harry zabije, nebo zachrání a v tu dobu mi to bylo naprosto jedno. Molly mu zabránila, aby mě zabil a poskytla mi azyl. A proto jsem tady. Harry je většinou v pohodě, ale jsou chvíle… kdy je hrozivý. Je příliš mocný a když se rozzlobí…”
Draco potřásl hlavou a minutu si rovnal myšlenky.
„Molly říká, že byl normální až do konce války a většinou se i teď chová normálně. Pronásleduje a zabíjí Smrtijedy a už jich moc nezůstalo, ale on stále pokračuje. Přišel o ministerskou licenci a tisk ví, že je za vším tím zabíjením. Přísahal, že s tím přestane, dokud Molly a já budeme potřebovat jeho pomoc… abych se dal zase do pořádku, ale už brzy budu zdravý a bojím se, že jestliže se mi nepodaří přijít na způsob, jak ho odpoutat od minulosti, tak začne zabíjet znovu a ministerstvo po něm půjde. Nechci, aby se dostal do problémů… nechci, aby zase zabíjel a mám jen pár záchytných bodů.”
Brumbál ho zdvořile přerušil. „Takové, jako ten, o kterém jste se zmínil aniž byste ve skutečnosti promluvil? Harryho chování je znepokojující. Nevypadá to, že by byl tím mladým mužem, kterého jsem znal. Harry byl mnoho věcí a byl mi velmi drahý, ale nikdy to nebyl vrah a nikdy by se jím nestal, kdyby se věci měly tak, jak se mít měly. Řekněte mi všechno co víte, a podumáme, co bychom v Harryho záležitosti mohli podniknout.”
„Přiměl jsem Harryho k tomu, aby mi o válce trochu povídal. Mezery jsem si musel doplnit informacemi, které jsem náhodně zaslechl. Něco z toho si jen domýšlím, ale… tohle je všechno, co vím. Harry byl na nějaké misi s Ronem a s Hermionou, než byla zabita. Pátrali po nějakých artefaktech, které Voldemort očaroval, aby ho ochraňovaly, a nikomu o tom neřekli, protože se tam jednalo o černou magii a jejich vlastní přátelé se mohli snažit jim v tom zabránit, kdyby o tom věděli.
Nějakou dobu po tom, co zabili Hermionu Grangerovou, byl zahájen útok na Raddleovo panství, tam našli poslední artefakt a zničili ho. Pak bojovali s Voldemortovým úzkým kruhem Smrtijedů, většinu jich zabili a Harry zabil Voldemorta. Ron ho pak přenesl do bezpečí a bylo po válce. Harry pak spolupracoval s bystrozory, dokud se ho nesnažili zastavit, aby nezabíjel Smrtijedy, a on pak začal pracovat sám a od té doby zabíjí lidi.
Jeden den, než odešel z domu, jsem se mu to snažil vymluvit a myslel jsem, že mě kvůli tomu zabije… rozzlobil se tak, že jsem měl pocit, že hoří a já se spálím jen tím, že jsem u něj příliš blízko. Většinou… je báječný. Je trpělivý a zdvořilý a nápomocný. Já to prostě vím, že je skutečně dobrý člověk… cítím to, ale viděl jsem ho, když byl připravený zabíjet a to bylo ještě hroznější, protože je to tak špatné… vůbec není sám sebou. Myslím, že byl vystaven černé magii, nebo že použil nějaké kouzlo, které na něj bylo příliš silné a destabilizovalo jeho duši.
Jedinou další stopou co mám je slovo, kterému nerozumím a vím, že k smrti vyděsilo jediného člověka, kterému jsem se o něm zmínil. Řekl mi, že bych ho ani neměl vyslovit nahlas. Harry a Ron se jednu noc opili a zatímco si povídali, zmínili se o tom, že během války pátrali po viteálech, a že to bylo nutné. To je jediná stopa, kterou mám. Jestliže ty viteály jsou skutečně ty artefakty co Harry likvidoval, mohl být jimi nějak prokletý nebo postižený na mysli, zatímco jimi manipuloval?”
Portrét na zdi vypadal velice ponuře a Draco pocítil slabý záchvěv strachu, i když věděl že to, co na něj shlíží, je jen plátno a barvy oživené kouzlem.
„Draco, tohle je vážnější, než jsem si dokázal představit. Zaprvé, musím po vás žádat přísahu, že zachováte tajemství. To, co vám svěřím, se nikdo jiný nesmí dozvědět. Už jen ta znalost by je přivedla do nebezpečí a já nechci zničit další životy. Vy už o tom víte dost, a přejete si jednat správně. Zasloužíte si, dozvědět se i ten zbytek, ale než vám řeknu více, musím po vás žádat přísahu zachování tajemství.”
„Přísahám, že nikomu neřeknu to, co se tady dozvím, pokud to nebude jediný způsob, jak získat pro Harryho pomoc. To je jediná výhrada, kterou si přeji. Nevím, jestli to zvládnu sám a pokud budu potřebovat pomoc, nevyberu si k tomu někoho, komu nebudu naprosto věřit. Budete mi muset důvěřovat, ale já nechci ve vztahu k Harrymu selhat, ať už by to mělo být za jakoukoliv cenu.”
Brumbál přikývl, pak vstal a pocházel sem a tam, po celé délce rámu, vypadal mnohem nervózněji, než měl jakýkoliv portrét právo.
„Co se týče viteálů, máte, Draco, naprostou pravdu. Jsou to artefakty černé magie, vyrobené kdysi Voldemortem, a Harry s ostatními po nich pátrali a ničili je. Byl to jediný způsob, jak zajistit Voldemortovu porážku. Dokud by existoval jediný viteál, Harry by nemohl Temného Pána porazit a všechno by bylo ztraceno.
Co nevíte, a co vám téměř nikdo z žijících lidí, kromě Harryho a Rona, nemůže říci je, že Vodemort vyrobil viteály v úsilí dosažení nesmrtelnosti tím, že rozdělil svou duši na osm dílů a sedm z nich uložil do oněch artefaktů. Viteál slouží k uložení části duše, a tím k umožnění návratu z možné smrti, pokud lze získat nové tělo. K dosažení takové věci je potřeba obrovská moc a tato síla může být získána pouze smrtí jiných. To je důvod, proč jsou viteály nejčernější kouzlo z černé magie. Nemohou být získány jinak, než smrtí a utrpením.
Voldemort vyrobil během svého života sedm viteálů a dobře je ukryl, některé z nich dokonce na dobře viditelném místě, protože nikdo, kromě něj samotného, nevěděl, co jsou zač. Já jsem Harryho vyslal na misi, aby je vypátral a zničil a z jedné takové výpravy jsme se vrátili tu noc, co jsem zemřel. Harry v úkolu, který jsem mu uložil, pokračoval a Minerva mi dala vědět, když byl Voldemort poražen, a když jsme ve válce nakonec zvítězili. To vědomí mi dodalo odvahy ale obávám se, že jsme slavili předčasně.
Draco… říkáte, že Harry zabil Temného Pána v závěrečné bitvě. Řekl vám, jak toho dosáhl?”
Draco cítil, jak se ho zmocňuje hrůza. Jeho kůže a chloupky na rukách a na krku se mu začínaly ježit.
„Ano. Zabil Voldemorta nožem do srdce. Vysílali na sebe kouzla, dokud se Harry nedostal blíž… pak ho Harry bodl do hrudi. Řekl, že nastal výbuch, pak se probral, když ho Ron vynášel z budovy. Co si myslíte, že se stalo?”
Brumbálův portrét vypadal bledší a vážnější, než ho Draco kdy viděl během života.
„Draco. Moje nejhorší obava… všechny naše nejhorší obavy se naplnily. Draco, Voldemort… Voldemort není skutečně mrtvý.”