| Zobrazeno: 2191
/ 4
Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka
Párování: Harry Potter/Draco Malfoy
Rating: slash, 18+
Následující dny se měl Draco docela dobře. I když byl neklidný a blížící se cesta do Bradavic ho trochu znepokojovala, měl toho stále ještě dost, nad čím se mohl radovat. Molly souhlasila, že ho vezme s sebou, za podmínky, že se tentokrát nechá Poppy Pomfreyovou pořádně vyšetřit, a pak si bude moci jít popovídat s Brumbálovým portrétem. Kdyby měla zasáhnout, aby Dracovi k dosažení jeho cíle pomohla, tak to udělá, a to pro něj byla úleva. Už tak byl dost nervózní. Setkat se s Brumbálem byl výborný nápad, ale jak se jeho realizace blížila, jeho strach z konfrontace rostl. Zítra tam bude a představa, že bude hovořit s obrazem muže, kterého zradil, se stane bezprostřední a děsivou skutečností. Merlinovi díky, že tolik dalších věcí dopadlo dobře.
Zaprvé, kouzlo, které Dula naučil Harryho, zabíralo docela dobře, a i když nedokázalo jeho noční můry potlačit, Draco mohl nyní každou noc obvykle počítat se třemi až čtyřmi hodinami nepřerušeného, i když poněkud neklidného, spánku. Harry si zvykl spávat v křesle vedle jeho postele, alespoň až do poloviny noci, kdy použil druhé kouzlo, které Dracovi vydrželo až do rána. Pořádný spánek dělal s Dracovým chováním zázraky a on si teprve teď uvědomil, jak velká část jeho dřívějšího neklidu byla spojena s nedostatkem zdravého spánku.
Za druhé, Mollyina kuchyně měla své vlastní kouzlo a Draco si všiml, jak kruhy pod jeho očima postupně mizí, barva pleti se zlepšuje a jeho žebra se už nedala tak snadno spočítat. To všechno způsobilo, že když se na sebe díval do zrcadla, už to nebylo tak k pláči. Nicméně ke svému zděšení zároveň zjistil, že jeho břicho poněkud změklo. Nic takového jako Neville Longbottom, samozřejmě, ale pro Draca bylo velice odpuzující, když na sobě měl i ten nejmenší náznak tuku... a přísahal si, že začne pěstovat i jiný pohyb, než jen domácí práce.
Každý den toho týdne pracoval Harry na Dracovi s Jizvomizem, dokončil jeho ruce a významně pokročil na jeho lýtkách. V tomto bodě, kdyby nebyla zima, Draco by mohl odejít z domu v šortkách a tričku bez rukávů a nikdo by si ničeho zvláštního nepovšiml, jen toho, že byl o něco hubenější, než bylo všeobecně považováno za zdravé, a že blednoucí zbytky Znamení zla byly pořád ještě viditelné. To Jizvomiz odstranit nemohl, nic ho nikdy neodstraní, ale alespoň už pohled na jeho tělo nebude v lidech vyvolávat chuť s řevem utéct pryč.
A ze všeho nejlepší bylo zapřádat s Harrym každý den hovor, a i když z něj nedostal žádné konkrétní podrobnosti o válce nebo o Viteálech (o nichž se neodvážil zmínit), přinášelo mu jeho pobývání s Harrym značné potěšení. Několik posledních dní tak uběhlo rychle a příjemně.
Jednou Harryho v kouzelnickém šachu porazil, po necelých třech dnech tréninku, ale Artur je pak porazil oba se zarážející snadností, a připomněl tak Dracovi, že Ron své umění ve hře získal poctivým cvičením.
Popravdě řečeno, když byl Harry klidný a v pohodě, byl okouzlující a neprojevoval žádné známky, že by byl člověkem, schopným chladnokrevně popravovat a mrzačit jiné. Draco si říkal, zda bylo jeho podezření důvodné a zda další zkoumání Harryho minulosti bylo opravdu nutné. Nechtěl Harryho urazit tím, že by trval na vysvětlení podrobností. Ale Harry neměl až do předešlé noci žádné další noční můry a neústupně tak Dracovi připomínal, že nějaké zbytky válečného dědictví v sobě má.
Draco se probudil okolo třetí hodiny ráno, zpola rozhozený svými vlastními nočními můrami, které zrovna začaly získávat podobu, a zpola ze zvuků, které Harry vydával ze spánku. Draco nebyl zpočátku schopen si dát dohromady první část, ale jakmile se probral, uslyšel Harryho drmolení jasněji, spatřil na jeho tváři pokřivenou grimasu a pochopil, že se Harry nalézal ve spárech noční můry ne nepodobné jeho vlastním.
Několikrát zaslechl Hermionino jméno, pak volal Ginny a Siria a také Brumbála. V tu chvíli Draco věděl, že Harry ve svých snech viděl mrtvé a zůstal potichu sedět, ve strachu dotknout se Harryho ve spánku. Téměř instinktivně věděl, že když nad sebou Harry neměl vědomou kontrolu, mohl by být nebezpečný. Několikrát zkusil Harryho oslovit jménem, ale k ničemu to nebylo. Noční můra skončila jen když se Harry náhle probudil, ztěžka oddechoval, oči široce rozevřené, potom se Dracovi omluvil a znovu na ně na oba použil kouzlo proti nočním můrám. Tím to skončilo, pro Draca to bylo připomínkou, kterou ohledně Harryho stavu potřeboval. I když ty věci nebyly tak strašné, jak se Draco obával, Harry pořád ještě potřeboval pomoc, a Draco měl v úmyslu nalézt způsob, jak mu ji poskytnout.
---------------------------------------------------
Harry se hrabal ve skříni, hledal nějaké věci, o kterých věděl, že by z nich Draco měl skutečně radost. Byl to náročný víkend, i když několik posledních dní bylo celkem příjemných. Co se Harryho týkalo, Draco si trochu zábavy zasloužil a byla by to pěkná změna, nebýt stále zavřený v domě. Harry odsunul z cesty hromadu kabátů a bot a konečně objevil věci, které hledal.
’Bingo! Dvě stejné Komety. Nebylo by to spravedlivé, kdybych letěl na mém Kulovém Blesku a vytahoval se před ním, na těchhle dvou košťatech budeme na stejné úrovni. Vsadil bych se, že na koštěti neseděl, co odešel z Bradavic, a jestli ho tohleto nerozveselí, tak už to nedokáže nic.’
Ne, že by byl Draco ve strašné náladě, nic takového, ale poslední dobou se zdál být ustaraný. Stále zíral z okna nebo tiše posedával v nezvyklou dobu, a dumal nad něčím, co měl právě na duši, jeho tvář byla vždy velmi vážná, vyjma chvíle, kdy spolu hráli kouzelnické šachy nebo něco podobného. Dracovo jediné vítězství nad Harrym mu na tváři vykouzlilo úsměv a Harry shledal, že bylo velmi příjemné ten úsměv pozorovat. A doufal, že tohle přinese podobný výsledek.
Harry velmi dobře věděl, že Dula během svého pobytu s Dracem hovořil, ale Charlieho tajemný přítel odmítal o těch rozhovorech cokoliv sdělit, prohlašuje, že mu ty věci byly sděleny s důvěrou, kterou on nikdy nezradí. Bylo to poněkud frustrující, jelikož Harry svou zvědavost, co se Draca týkalo, nedokázal přemoci. Vše, co se mu podařilo z Duly dostat, bylo důrazné prohlášení, že by měl ‘být trpělivý a dát věcem čas, který potřebují’… ať už to znamenalo cokoliv.
Po několika dnech ošetřování Dracovy kůže Jizvomizem měl Harry nervy jak špagáty. Bylo trapné to připustit i sám sobě, ale nyní se ukájel jedině nad představami Draca. Jeho fantazie se ale stále soustřeďovaly na stejné věci, jako vždycky předtím… doteky, blízkost, polibky a tak podobně… nic nijak zvláště pornografického, ale vždy to byl Draco a Harryho mysl měla zmapován každý kousíček Dracova těla, od hlavy až k patě a představoval si, jaký by to byl pocit, kdyby se každá z těch částí těla k němu tiskla. Bylo to poněkud rozptylující, ale kladnou stránkou bylo, že jeho vyvrcholení bylo znatelně intenzivnější, i když se jeho technika masturbace nezměnila ani v nejmenším.
Harry nad tím přestal dumat, když si uvědomil, že se jeho penis začíná v kalhotách probouzet k životu a on si byl zcela jistý, že se nechtěl, s koštětem v ruce, ptát Draca, zda nemá zájem o jízdu… a mít při tom penis zcela ztopořený!
Vzal košťata a zamířil s nimi po schodech nahoru. Draco odpočíval v křesle ve svém pokoji a listoval přitom knihou ‘Kouzelně indukovaný spánek a protikouzla’. Když Harry vstoupil do místnosti, zvedl k němu oči a když spatřil obě košťata, tázavě se na něj zahleděl.
„Patřila Fredovi a Georgeovi, když byli v Bradavicích. Od doby, co odtamtud odešli a začali podnikat, tady ta košťata leží, a když si ti dva chtějí zalétat, mají k tomu poslední modely. Jen jsem si řekl, že bychom si mohli chvíli zahrát na Chytačovu honičku. Však víš… čerstvý vzduch, trocha zábavy. Kromě toho, nějaký pohyb opravdu potřebuješ. Není to zdravé, pobývat stále zavřený v domě. Máš chuť si zalétat?“
Dracův úsměv skutečně stál za námahu, kterou na nalezení starých košťat po dvojčatech vynaložil. Draco tiše vstal a jedno si vzal, potěžkal ho, zkoušel jeho rovnováhu, pak se ušklíbl, jako by byli zpět ve škole a jeho oči se nebezpečně třpytily.
„Děkuju… a připrav se, že ti nakopu prdel, Pottere. Nemůžu uvěřit, že tě tohleto napadlo. Kouzelnické šachy nejsou zrovna mou silnou stránkou, ale i po několika letech přízemního života tě na koštěti nechám daleko za sebou! Honem do kabátů!”
Harry to chvástání přešel a s utajeným pobavením pozoroval, jak Draco, který své vzrušení sotva ovládal, popadl své zimní oblečení. Bylo snadné si toho všimnout, ať už se to Draco snažil skrývat jak chtěl, byl velice šťastný, že měl zas možnost si zalétat a Harry si gratuloval, že měl tak dobrý nápad.
Neměli k dispozici velké hřiště nebo cokoliv, co by se podobalo vybavení, ale na Chytačovu honičku, při které se hráči měli dotknout koštěte druhého, bylo potřeba jen dvou hráčů a dvou košťat. I v listopadovém mrazu to byla ohromná zábava. Létali sem a tam, až téměř necítili tváře, mezi stromy, kterým opadalo listí již před dlouhými týdny, a pak několikrát okolo domu. Hodiny ubíhaly jedna za druhou, aniž by ti dva věnovali pozornost čemukoliv jinému než svazkům proutí na koncích jejich košťat, ruce neustále natažené kupředu, aby dali svému soupeři babu. Jejich pozornost byla náhle upoutána přilétající sovou, kterou vylekali tak, že se od své dráhy odchýlila a oba si náhle uvědomili, že už dávno zameškali oběd, a i přes teplé zimní oblečení na svých košťatech pořádně vymrzli.
Přistáli několik kroků od dveří, těžce dýchali, každý pozoroval, jak se jeho dech před ním mění v páru a, aniž by si všimli, že to je vzájemné, obdivovali jeden druhého, jak vypadali s tvářemi zbarvenými studeným větrem a námahou. Pokud se Harryho týkalo, Draco vypadal po dvou týdnech poprvé zdravě… a pravděpodobně po stejném množství let.
Draco popadl dech a zavtipkoval: „Nebylo to špatné. Měl jsi štěstí, že mě ta sova vyrušila, nebo bych tě byl dostal… znovu. Vyšel jsi ze cviku stejně jako já.”
„Jo, jo. Byla to vyrovnaná hra… ale než jsi mi dal tu poslední babu, honil jsi se za mnou půl hodiny. Řekni mi, že to nebylo super lítaní… no dělej… řekni mi to do očí, že jsi sebou necukl, když jsi uviděl můj střemhlavý pád. Zkus to.”
Za zvuku Dracova smíchu kráčeli zpět k domu.
„Fajn. No dobře! Ten let střemhlav byl dobrý. Nemůžu uvěřit, že jsi to udělal na Kometě! Mohl ses zabít, když jsi se snažil v poslední vteřině zastavit takový vrak. Když sis chtěl zalítat tímhle způsobem, proč jsi nevytáhl z komory tvůj Kulový Blesk?”
Harry se na chvilku zarazil, jen se na Draca díval a přemýšlel, jestli mu má říci pravdu.
„Draco… myslel jsem, že tě to napadne. Je mi úplně jedno, kdo vyhraje, ale kdyby hra nebyla vyrovnaná, nebylo by to tak zábavné.”
Draco neměl to nejmenší tušení, co na to odpovědět, jen se zastavil a téměř minutu na Harryho upřeně zíral, než ze sebe dokázal vůbec něco vypravit.
„Přál bych si, abych tě býval znal… takhle… ve škole. Mohlo to být zábavné, že? Jen si tak létat, pro zábavu… nebo si spolu povídat o různých věcech. Myslím, že bych tě býval měl hodně rád… kdyby se věci mezi námi nepokazily… v prvním ročníku, ve vlaku. Můžeš tomu věřit, že to bylo teprve před osmi lety?”
Harry se posadil na verandě, náhle pocítil vážný tón, kterým se konverzace začala ubírat, a pokrčil rameny.
„Sotva. Přihodilo se mi toho tolik, tak rychle, že jsem si sotva zvykl na jednu věc, když se druhá změnila. Víš, strašně jsi mě vystrašil… u madam Malkinové… v prvním ročníku. Byl jsem chudý jak kostelní myš, neměl jsem tušení, kolik peněz mi rodiče skutečně zanechali a vylekaný po tom, co jsem opustil tetu a strýce. A pak jsi tam byl ty a zatímco na nás zkoušeli oblečení, povídal sis se mnou jako normální člověk, ale všechno na tobě stavělo na odiv peníze a kvalitu. Nevěděl jsem, co si myslet. Když jsi se mi ve vlaku pak znovu představil, za necelou minutu jsi urazil Hagrida a Rona, kteří byli jediní další dva lidé, se kterými jsem mluvil. A potom, kdykoliv jsme na sebe narazili, jsi se ke mě choval jako naprostý hajzlík. Nemyslím, že bych si nepřál, aby to bývalo bylo jiné. Přál bych si to. Skutečně. Pořád ještě si říkám, jestli jsme spolu mohli dobře vycházet, kdybych ti tehdy aspoň potřásl rukou.”
Draco si k němu přisedl a zíral si na nohy, stále ještě pořádně zadýchaný.
„Možná. Ale když jsem byl malý, byl jsem strašná bestie. Ani jsem netušil, jak moc jsem byl rozmazlený, dokud jsme nebyli ve válce. Bylo to poprvé, co jsem se staral o něco jiného, než o svůj status. Myslím, že bys se mnou stejně nechtěl nic mít, i kdybychom si potřásli rukama, pravděpodobně bych se stejně moc nezměnil a choval bych se k tobě jako hajzlík. Nemáš ponětí, jak moc to bolelo, že jsi nade mnou ohrnul nos a odmítl mě kvůli Ronu Weasleyovi. Tehdy jsem se ještě domníval, že peníze nějaký rozdíl dělají.
„Možná. Možná možná možná. Příliš mnoho možná. Jdem dovnitř a dáme si svačinu. Do večeře je ještě daleko a Molly nás hladovět nenechá, zvlášť když na ni uděláme smutné oči a omluvíme se, že jsme zmeškali oběd. Pojď, kámo.”
Harry vstal a zamířil k domu, Draco ho poklidně následoval a vychutnával si ten zvuk slova ‘kámo‘. Na kuchyňském stole čekal dopis, adresovaný Harrymu, který nesl pečeť Gringottů. Harry klel už když ho začal otevírat.
„Do prdele! Úplně jsem zapoměl na majetkové formuláře. Ne, že by mě to nějak zasraně vzrušovalo, to ne. Má to být hotovo do tří dnů, a já jsem zrovna myslel na tolik věcí, že mi to úplně vypadlo z hlavy. Takže příštích pár dní budu mít co dělat. Ale neboj se. Pořád si k tobě budu sedávat a všechno ostatní. Jen nebuď překvapený, že teď pár dnů budu mít hlavu zavrtanou v hromadě papírů a proklínat den, kdy jsem se narodil.”
Harry se sesul ke kuchyňskému stolu, sundal si šálu a čepici a frustrovaně si rukou prohrábl vlasy. Draco, oproti tomu, vypadal zmateně.
„Vážně, Harry. Nechceš mi tvrdit, že máš problémy vyplnit běžné formuláře od Gringottů, co se týče tvého majetku a trezorů? To nemůžeš myslet vážně.”
Harry k němu popuzeně vzhlédl, ale ostrý komentář, který už měl na jazyku, si odpustil. Věděl, že byl jen naštvaný, protože měl před sebou úkol, který nenáviděl. Neměl důvod, aby si svou zlost vylil na Dracovi.
„Hele. Byl jsem vychovaný mudly, vzpomínáš? Navíc, dokud mi nebylo sedmnáct, o všechno se mi starali u Gringottů sami. Pak to na mě všechno nahrnuli a je toho víc, než si myslíš. Zdědil jsem panství Blacků, část Brumbálova majetku, mám k ohlášení obchodní investice a úroky. Není to tak snadné, jak se zdá, věř mi.”
„Chceš pomoci?”
Draco nechtěl, aby to zaznělo jakkoliv přezíravě, ale bylo mu jasné, že Harry toho měl až nad hlavu a jen ta jeho hloupá nebelvírská hrdost ho nutila dělat to všechno už tak dlouho sám. Harry mu odpověděl odfrknutím a překvapeným pohledem.
„Cože? Ty o těchhle věcech něco víš?”
„Probuď se! Jsem bývalý dědic největšího kouzelnického panství v Anglii! Míval jsem letní kursy v etiketě, genealogii a správě majetku každé léto od mých třinácti let. Možná, že jsem vždycky nedokončil každý kurs, ale tohleto zvládnu. Ukaž mi cestu!”
Harry zamířil ke schodům a překvapením si přitom brblal pod nos. V pokoji vytahal pro Draca všechny svoje spisy a ten je začal rychle třídit, ještě než se pustil do formulářů od Gringottů.
„Nemůžu věřit, že jsi to takhle zanedbal. Nemohl jsi použít nějakou důmyslnější metodu uspořádání, než ’všechno na jednu hromadu’? No vážně!”
Harry drmolil omluvy, když si Draco na papírech povšiml nějakých čísel a docela rychle je začal sčítat.
„U posraného Merlina, Harry! Víš ty vůbec, kolik máš peněz?! Podíval ses vůbec někdy na tohleto?”
„Upřímně? Poslední dobou ne. Povídej.”
„Za předpokladu, že mám všechny dostupné dokumenty, a tím si nejsem tak docela jistý, už v srpnu jsi překročil million galleonů! Harry, ty jsi skoro stejně bohatý, jako kdy byla kterákoliv čistokrevná kouzelnická rodina. Moje rodina byla výjimkou… vždycky jsme měli více než kdokoliv jiný, ale na devatenáctiletého kluka, který řekl, že byl chudý jak kostelní myš, když začal studovat, jsi jedním z nejbohatších kouzelníků v Anglii! A co je k sakru tohle? Ty máš na skoro všechno trezory zvlášť, za nejvyšší sazbu u Gringottů, když bys mohl požádat o spojení a dost ušetřit na poplatcích. Tady je dokonce naprosto oddělený účet, u kterého ani není označeno, k čemu je určený.”
Harry se naklonil, pak se pleskl dlaní do čela.
„Sakra! Tak tohleto jsi vidět neměl, ale když si to necháš pro sebe, řeknu ti, k čemu ten trezor je.”
Draco zaváhal, dumal nad možnostmi, ale pak to vzdal.
„Dobře. Mé ticho máš zaručeno. Co to je?”
„To je důchod pro Molly a Artura. Charlie, Bill, Percy, dvojčata a Ron, všichni do něj přispívají a já taky. Založili jsme ho, když Ginny zemřela. V té době neměli peněz nazbyt, a i když se jejich situace od té doby zlepšila, my jsme se domluvili, že pro ně budeme dávat něco stranou tak často, jak to jen půjde. Za nějakých deset let bude na účtu dost úroků, aby to pro ně znamenalo podstatný rozdíl a Artur bude moci jít do důchodu, dokud je ještě na kouzelníka dost mladý. Jestli to prozradíš, zkazilo by to překvapení, které jim připravujeme a věř mi, že by byli všichni pěkně nasraní, takže ani muk, jasné?”
Draco se kousal do rtu. Byla to ta nejhezčí věc, o které kdy slyšel, že by někdo udělal… hned po poskytnutí azylu známému Smrtijedovi. Napadlo ho, a nebylo to poprvé, že to, že se dostal na tohle místo, mezi takové lidi, byl zázrak.
„Jasně. Ani slovo. Je to sakra skvělé a ani za všechno zlato u Gringottů bych to neprozradil.”
Harry přikývl a oba se vrátili k práci a namísto toho, aby Harry ztratil několik dnů prokousáváním se stohy papírů, Draco si proklestil cestu všemi formuláři s lehkostí někoho, kdo se k té práci narodil. Co chvíli mu Harry odpověděl na otázky a pomáhal roztřídit stohy zpráv. Draco vykonal několik svých vlastních zázraků, tentokrát pouze perem a trochou inkoustu.