| Zobrazeno: 2303
/ 5
Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka
Párování: Harry Potter/Draco Malfoy
Rating: slash, 18+
Draco a Dula se procházeli po zahrádce Doupěte a povídali si. Na zahradě už leželo několik palců sněhu, ze kterého všude vykukovaly holé haluze. Nejdřív se bavili o bezvýznamných maličkostech, až se Draco cítil natolik klidný, že se osmělil stočit hovor na věci, o nichž by se dříve neodvážil ani zmínit. Dula se zdál schopen vyslechnout cokoliv, aniž by člověka soudil a Draco ze sebe sypal své myšlenky volněji než kdykoliv předtím.
„Dulo, nechci aby se to zdálo hrubé, ale nevím, koho jiného bych se na tohle mohl zeptat.”
„Jednoduše se zeptejte. To nejhorší, co se může stát je, že řeknu, že na to nemohu odpovědět.”
„Jaké to je… být s Charliem… víte… jak jste vy dva?”
„Chápu to tak, že chcete vědět… jaké to je být gay, alespoň co se týče Charlieho a mě?”
„No… ano. Proč… proč by si měl kdokoliv vybrat tohle? Mohl jste být dědic… kdybyste jím chtěl být. Co bylo tolik důležitého na… na tom, že jste… jiný, že to stálo za to se toho vzdát?”
„Draco… lidé vědí, co si přejí. I ti, kteří by si přáli, aby věci byly jinak, vědí, v tichu svých srdcí, kdo jim zrychlí tep a způsobí, že nebudou moct najít slova, kdo jim jediným pohledem dokáže rozproudit krev. To si člověk nevybere. Co si můžeme vybrat je, zda za hlasem svého srdce půjdeme či ne. Je to jednoduché, lhát. Upřímnost vás učiní zranitelným a můžete kvůli ní o hodně přijít, ale když vytrváte, také vám přinese uspokojení, které by nebylo možné vybudovat na lži. Můj život s Charliem není o nic lepší nebo horší než životy lidí, kteří preferují jiné pohlaví. Jednoduše jsme, i když připouštím, že jsem s Charliem šťastnější než jsem si před čtyřmi lety dokázal představit. To je pro každého jiné, všechno záleží na tom, kolik úsilí dva lidé do svého vztahu vloží… jejich pohlaví na tom nic nemění.”
Draco se chvíli procházel, šoupal nohama, a dumal nad Dulovými slovy. Chtěl se zeptat ještě na další věci, a ještě další jen říci, ale zatím se ty věci neodvážil vyslovit. Byly způsoby, jak se k tomu tématu dopracovat, aby to nebylo příliš očividné, ale Dula byl inteligentní... kdyby býval studoval v Bradavicích, jistě by byl Zmijozel. Draco si nedělal velké naděje, že jeho myšlenky zůstanou ještě dlouho utajeny.
„Kdyby… kdybych vám něco řekl… jako věci, které jste mi řekl… nikomu se o tom nezmíníte, že?”
Dula pomalu přikývl.
„Pokud mi svěříte něco soukromého, tak vaši důvěru nezradím. Právě jsem vám také řekl věci, které bych si jinak nechal pro sebe. Nebylo by pěkné, kdybych vám to stejnou důvěrou i neoplatil. Můžete mi říci, cokoliv chcete.”
Draco se zastavil a začal sebou vrtět, nejdříve si pohrával s palčáky, pak s knoflíky u kabátu.
„Mám Harryho rád.”
„To je očividné. Je tu co mít rád. Má svoje vlastní problémy, jak už lidé mívají, ale Harry je velmi pozoruhodný člověk a stojí za to mít ho rád.”
„Ne… vy mi nerozumíte! Mám Harryho rád. Moc. Tak… tím způsobem, jak jste říkal. O zrychleném tepu a slovech a … všechno. Myslím… myslím, že ten, koho mám rád, je Harry. Co mám dělat?”
Draco cítil, jak mu hoří tváře. Pořád tomu nemohl uvěřit, že ta slova ze sebe dokázal vypravit. Zatímco Dula přemýšlel, Draco se několikrát zhluboka nadechl a netrpělivě čekal na odpověď.
„Vy nemusíte dělat nic, ale jste velice odvážný, že jste o svých citech dokázal hovořit. Mnoho starších a moudřejších lidí by to, co jste právě řekl vy, vyslovit nedokázalo. Harry je dobrý člověk pro vaši lásku a já váš výběr schvaluji… i když, přiznám se, že já jsem spíše nakloněný zrzavým krotitelům draků, ale to je jen moje rozhodnutí. Jednejte tak, jak vám to bude připadat přirozené. Užívejte si jeho přítomnosti, pobývejte v jeho společnosti, povídejte si s ním otevřeně o tom, co si myslíte a cítíte, abyste ho lépe poznal. Nemohu Harrymu číst myšlenky o nic více, než mohu číst ty vaše, ale mohu vám říci, že by vaše přátelství uvítal a vaše city by nezranil, stejně jako vy ne.”
Draco cítil, jak se mu svírá žaludek a zašklebil se, cítil se bídně nad problémy, které se v jeho představách kupily už jen při pouhé myšlence, že by se snažil Harrymu přiblížit.
„Jiní lidé… mají kamarády ze školy, mají přítelkyně a normální životy. Dulo… já nic z toho nemám. Nevím, co dělat. Byl jsem ve válce a… a … a tak jsem takové věci nikdy neměl. Byl jsem ve službách Temného pána, nebo jsem utíkal, abych si zachránil život, když na to jiní lidé přišli. Co když udělám něco špatně? Co když to pokazím stejně, jako jsem zkazil vše ostatní ve svém životě? Nevím, co to je ‘přirozeně’… dokonce ani nevím, jak to předstírat!”
„Uklidněte se. Dýchejte zhluboka, Draco. Nestresujte sám sebe. Žádné záruky neexistují, Draco. Buďto budete riskovat, jako riskují ostatní, nebo nebudete. Nikdo… nikdo neví, co vlastně dělá, dokud to alespoň jednou nezkusil. Někdo, kdo vás má také rád chápe, že jste jedinečný a neurazí se, když něco řeknete nebo uděláte jinak, než ostatní. Tak to už bývá. Nemyslete si, že se musíte nutit k něčemu, nač nejste připraven. Nikdo to od vás neočekává … zcela jistě ne Harry. Dejte si načas a počkejte, až budete v Harryho přítomnosti v pohodě. Znal jsem Charlieho celý půlrok, než jsme spolu začali chodit a trvalo to další půlrok, než jsme pokročili od základních věcí trochu dále. Je toho hodně, čím se teď musíte zabývat… více, než je spravedlivé nebo správné… a pravděpodobně pro vás bude lepší, když se začnete starat, abyste se uzdravil a všechno ostatní nechte na později.”
Draco se posadil na starý kořen a popotahoval v tom mraze.
„Jo. Myslím, že ano. Je to jen… dlouhou dobu jsem nebyl schopen nic cítit… nic kromě strachu… a teď… sype se to na mě všechno dohromady. Pořád si ještě zvykám, že jsem vůbec schopný něco cítit, a pak začnu přemýšlet o Harrym, tím způsobem… a jen mám chuť vyběhnout s řevem z místnosti. Je toho příliš mnoho. Měl bych Harrymu pomáhat…”
Draco se odmlčel. Nevěděl, kolik toho Dula a Charlie vědí o Harryho ‘aktivitách’. Věděli, že je Harry zabiják? Schvalují to nebo ne? Bylo těžké představit si Dulu podporovat vraždění, ale zdálo se, že jsou oba Harryho blízcí přátelé. Draco si zvolil cestu obezřetnosti.
„Měl bych Harrymu a Molly pomáhat s jistými plány. Myslím na tolik věcí, že jsem sotva zvládl něco udělat, a protiví se mi být zbytečný, zvlášť když ani nemám hůlku. Hele… Dulo? Vy jste chodil na Kruval, takže znáte plno věcí, o kterých se v Bradavicích neučí, že?”
Dula se kysele usmál. “Ano, předpokládám, že znám. Bradavice a Kruval jsou velmi rozdílné školy. Obě svým způsobem dobré. Proč se ptáte?”
„No, narazil jsem na slovo které neznám a to mi připadá divné, protože jsem byl ve škole docela dobrý. Tak jsem si řekl, že se o tom v Bradavicích pravděpodobně učí až v sedmém ročníku, ale pak už jsem se k tomu nevrátil. Co je to Viteál?”
Dula, který byl od přírody snědý, byl najednou bledý jako stěna. Prudce se k Dracovi otočil, oči měl vážné a doširoka rozevřené. Z jeho hlasu a postoje bylo znát, že již není klidný a sebejistý, a že se příliš neovládá.
„Cože?! Kde jste takovou věc slyšel? Odpovězte!”
„Já… jen jsem to někde zaslechl. Nevím, co to znamená, ale…”
„Draco! Ta věc, o které hovoříte, je nevýslovné zlo! Už jen to, že to slovo znáte, je pro vás nebezpečné! Je to ta nejčernější magie, zakořeněná ve smrti a zkáze. Vystavujete se nebezpečí už jen tím, že o tom hovoříte! Četl jsem o tom v jedné staré knize, před lety, a když jsem se zeptal otce, co to znamená, byl jsem zbit jen proto, že jsem to slovo doma vyslovil nahlas! Knihu pak z naší knihovny vzali a zničili, což bylo jediné správné řešení! Kde jste o té strašlivé věci slyšel? Kde!?”
Ve frenetickém vzplanutí bylo veškeré zdání klidu naprosto zapomenuto. Dula chytil Draca za klopy kabátu a přitáhl si ho k sobě tváří v tvář. Draca zachvátila panika. Začal couvat, snažil se Dulu odstrčit, ale jak couval, klopýtl a upadl do sněhu.
„Nechte mě! Omlouvám se! Nic jiného nevím… přísahám! Děsíte mě!”
Dula přestal a těžce dýchal, když si uvědomil, co udělal. Klekl si do sněhu před Draca a, jelikož se neodvážil k němu vztáhnout ruce, tak sepjal dlaně, jako by prosil.
„Draco… velice se omlouvám, já… přehnal jsem to, ale nežertuji! To, o čem jste se zmínil je strašlivé tajemství, a bylo by nejlepší, kdyby bylo všemi zapomenuto. Pokud jste zapojený do něčeho, co s tím má co do činění, pak jste v nebezpečí života a dokonce své vlastní duše! Nesmíte se o tom zmiňovat nahlas… a bude lépe, když zcela zapomenete, že taková věc vůbec vyšla z rtů někoho jiného. Prosím vás o to, pro vaši vlastní bezpečnost, a pro bezpečnost ostatních kouzelníků a čarodějek všude jinde. Pohřběte to slovo, a už nikdy je nevytahujte. Nechtěl jsem vás vyděsit, ale musíte… musíte pochopit, jak velice je tato záležitost vážná! Z takové věci vzejde jen žal a já bych vás chtěl takového osudu ušetřit. Rozumíte mi, Draco?”
Draco nervózně přikývl, stále ještě vystrašený způsobem, jakým Dula zareagoval na jedno prosté slovo. Dula vstal a s bolestivým výrazem na tváři nabídl Dracovi pomocnou ruku. Draco nabízenou ruku opatrně sevřel a nechal Dulu, aby mu pomohl vstát. Setřásli s šatů sníh a vykročili zpět k domu. Když se přiblížili ke dveřím, Dula se obrátil k Dracovi se zahanbeným výrazem ve tváři.
„Velice se omlouvám, Draco. Stává se to velice zřídka, že jsem něčím vystrašen, ale dnes jsem měl ke strachu dobrý důvod a nedokázal jsem se ovládnout. Strach je drak srdce a tohoto draka jsem ještě nezkrotil. Nechtěl jsem vás tak náhle uchopit, pouze jsem vám chtěl dát na vědomí, že jde o vážnou záležitost. To, co jsem udělal bylo ode mne pošetilé a prosím vás o odpuštění. Přál bych si, abych vás mohl počítat mezi své a Charlieho přátele, a můžete nám letaxovat nebo psát, jestli chcete ale pochopil bych, kdyby pro vás bylo těžké odpustit mi mou chybu. Jen jsem se obával o vaši bezpečnost a o bezpečí tohoto domu, ve kterém se nachází tolik lidí, kteří jsou mi drazí.”
Draco byl v tu chvíli nerozhodný a jeho srdce stále ještě bušilo z adrenalinu, který mu pulsoval v žilách od chvíle, kdy vyslovil ono osudové slovo. Dula byl hodný, a zdál se moudrý a dobrý, ale jelikož ho právě tak strašně vyděsil, nebyl Draco příliš horlivý, aby mu cokoliv odpustil.
„Omluva přijata. Já… potřebuji teď odejít do svého pokoje. Omluvte mě.”
Draco vstoupil dovnitř, svlékl si kabát, čepici, palčáky a šálu a zamířil po schodech nahoru. Prchal do svého nového, důvěrně známého, útočiště, kterým byl jeho pokoj a ignoroval přitom zvědavé pohledy lidí v obýváku. Jakmile za sebou zavřel dveře, Draco si stáhl těžké boty a sedl si na postel, hlava se mu stále ještě točila ze všech těch informací, co se dozvěděl. Některé věci do sebe zapadaly, ale i tak jen vyvolaly další otázky, na které nebyla žádná snadná odpověď, zvláště ne na tu, která tak hrozně vylekala Dulu.
Podle Molly začal Harry zabíjet až po válce, nějakou dobu potom, co zabil Temného Pána. Byl násilnický dokonce během svých prvních měsíců jako Bystrozor, a to ho přinutilo aby začal pracovat sám. Harry měl také noční můry, co mu zbyly po jeho ztrátách a po akcích během války a po ní. Útržek konverzace Harryho a Rona, který Draco zaslechl, naznačil, že ti dva po Viteálech pátrali, alespoň po pěti z nich, a podle toho, jak to znělo, snad i po dalších. To, co Dula řekl, znělo velice temně a naznačovalo to, že Harry a Ron si zahrávali s magií tak černou, že i student Kruvalu byl vyděšený už při pouhé zmínce o něčem takovém.
Draco si vzpomněl na Harryho okleštěný popis Voldemortova zániku. Harry mu řekl, že o některých událostech nebude moci nikdy mluvit. Události, o kterých ví jen několik málo dosud žijících lidí. Jak přesně zněla jeho slova?
‘Jsou tu věci, o kterých se nemohu ani zmínit a počet lidí, kteří znají celou pravdu by se dal spočítat na prstech jedné ruky, a to je několik z nich již mrtvých.’
Kdo by věděl o věcech, které se Harry neodvážil ani vyslovit? Zcela jistě Ron. Byl Harrymu po boku během celé války. Hermiona musela být dalším z nich a byla zabita, když Harry s Ronem pátrali po ‘pátém Viteálu’. Dracovi se dralo na mysl ještě něco dalšího. Harry to řekl, když mu vykládal o Voldemortově smrti.
‘Strašně se tam všude bojovalo, ale my jsme měli zvláštní cíl. Řekněme, že Voldemort měl takové očarované artefakty, které mu poskytovaly dodatečnou ochranu. Než bylo možné ho zabít, museli jsme je všechny zničit.’
Pokud ty artefakty byly Viteály, vysvětlovalo by to, proč se o nich Harry nikdy nezmínil a řekl, že bylo nutné, aby, své vyprávění upravil. Doufal, že ve skutečnosti Harry ve válce nepoužil takovýto druh černé magie, že to udělal jen Voldemort, ale neměl způsob, jak se o tom ujistit, aniž by si promluvil s někým, kdo tam v tu dobu byl, a kdo zná ta nejskrytější tajemství Harryho válečných aktivit.
Kdo tu ještě byl, komu by Harry byl důvěřoval? Molly, jak se zdálo, o celém tomto případu nic nevěděla, a to byla Harrymu stejně blízko jako kdokoliv z ostatních, kromě Rona. Ron zdrojem informací pravděpodobně nebude… navíc už do Doupěte ani nesměl. Komu Harry v té době bezvýhradně důvěřoval?
Odpověď jej osvítila jako záblesk a Draco věděl, co bude muset udělat, i když to zahrnovalo jistou míru riskování a velmi vysokou úroveň osobního nepohodlí.
Bude se muset dostat do Bradavic. Draco se bude muset setkat s jediným zbývajícím zlomkem muže, jehož smrt napomohla jejich boji. S Albusem Brumbálem.
Harry by Albusi Brumbálovi důvěřoval více než komukoliv jinému, kdo ještě žil a bývalý ředitel měl nyní jistě obraz, visící v ředitelně, kde kdysi sám pobýval. Obraz v místnosti, kde se nalézal jediný klíč, ke kterému se mohl Draco snadno dostat a docela dobře mohl být jedinou možností, jak mohl pokročit ve své snaze dát dohromady události, které způsobily, že se z Harryho stal zlostný a nelítostný zabiják, pronásledovaný nočními můrami, které ho stále ještě soužily.
Nebude to snadné, ale Molly se měla někdy v týdnu vypravit do Bradavic za Poppy Pomfreyovou. Draco se k ní mohl přidat, a kdyby Molly pochopila, z jakého je to důvodu, mohla by ho nechat, aby ji doprovodil a použít svého vlivu, aby mu pomohla dostat se k Brumbálovu portrétu. Zatím by mohl trochu využít Dulovy rady a jen trávit čas s Harrym, dostávat z něj útržky informací o válce nebo se ho možná zeptat, čeho se týkají jeho noční můry, ať už je to téma citlivé jak chce.
Chtěl se u myšlenek na Harryho na chvíli zastavit a dumat o něm dál, ale to téma ho znervózňovalo, a to i když byl sám. Rozčilovalo ho to, když zjistil, že je… ’vzrušený’… při pomyšlení, že se Harryho dotýká, nebo že ho líbá a Dula měl pravdu, co se Dracovy připravenosti týkalo. Byl žalostně nepřipravený na cokoliv složitějšího, než aby si s Harrym povídal… nebo ho držel za ruku, ale chtěl to, a stejně tak toho chtěl ještě více.
Dracovi unikl žalostný povzdech a zamířil, v ponožkách, zpět po schodech do přízemí. Bude to dlouhý týden, čekat na šanci promluvit si s Brumbálovým portrétem, ale v tu chvíli jinou stopu neměl.
----------------------------------------------------
Večer v Doupěti proběhl v poklidu. Než se Dula vrátil krbem domů, naservíroval jim jak oběd, tak i večeři. Artur s Molly strávili den povídáním a plánováním různých podrobností setkání rodiny Weasleových o vánočních svátcích a Harry byl ponořen do rešerší. Jedinou přestávku si udělal, když ho Draco vyzval ke hře kouzelnických šachů. Draco docela ztratil cvik a Harry vyhrál, i když se při tom pěkně zapotil. Draco si slíbil, že bude trávit dole více času a pokud většinu z něj prosedí s Harrym u stolu, tím líp.
Později večer dorazila poslední sova se svazkem dopisů přivázaných k noze. Molly sovu nakrmila a sotva spatřila rukopis na dopisech, zneklidněla. Byly od Rona.
Byl tam dopis pro Artura, dopis pro Molly, jeden pro Harryho a jeden pro Draca. Molly je bez komentáře odevzdala adresátům a napětí v místnosti bylo tak husté, že by se dalo krájet nožem. Draco pozoroval, jak ostatní čtou, pak otevřel svůj dopis.
Draco,
Dlužím Ti omluvu. Taky se domnívám, že Ti dlužím mnohem víc, než jen to. Ve škole jsem Tě doopravdy nenáviděl. Neřekl bych, že jsem k tomu neměl svoje důvody, to bych lhal. Co je právě teď důležité, od předešlé noci zapomínám všechno, co jsem o Tobě věděl a začínám znovu.
Harry přísahá, že jsi slušný a jeho slovu bez výhrady věřím. Máma s tátou, Charlie a Dula, ti všichni jsou slušní lidé a vím, že nejsou hloupí, ani se nedají snadno oklamat. Jestliže říkají, že jsi se změnil, pak jsi se změnil a to je všechno.
Myslím, že jsem Tě vinil z věcí, kterých ses ani nezúčastnil, kromě Znamení na Tvé ruce. Je po válce a tak to Znamení už vůbec nic neznamená.
Snažil ses pomoci mé mámě a já jsem si myslel, že jsi jí ublížil a není způsob, jakým bych to mohl odčinit. Všechno, co můžu udělat je, napsat Ti, že jsem se zmýlil a doufat, že mi odpustíš, že jsem svou rodinu včera v noci zhanobil.
Dnes jsem seděl na lavičce a pozoroval zápas. Kanonýři vyhráli 170-10. Bylo to k sakru blízko a byl to hlavně náš Chytač, kdo konec zápasu urychlil.
Stejně, hlavní je, že jestli vyhrajeme ještě pár dalších zápasů, budeme zápasit o Pohár, takže těch několik dalších her budou lidi skutečně sledovat. Lístky se prodávají rychle, ale já jsem pro Tebe a pro Harryho právě rezervoval místa v ministerské létající lóži na zápas, co budeme hrát za dva týdny, jestli se pořád ještě budeš chtít přijít podívat.
Pochopil bych, kdybys nechtěl, ale budeš vítaný a já bych moc rád viděl na zápase nějaké přátele. Tréninky teď budou těžší, se zápolením o Pohár na obzoru, takže bych se stejně nebyl schopen dostat často domů. Lístky jsou v Harryho obálce, spolu se vstupenkami VIP na večeři a oslavu po zápase. Doufám, že přijdeš-
Je mi opravdu moc líto, že jsem Ti ukřivdil. Už se to nestane… máš na to mé slovo.
Upřímně, Ron Weasley
Draco vzhlédl k ostatním v místnosti. Molly si při čtení svého dopisu stírala slzy z očí a Artur se usmíval a zářil, vypadal tak hrdě, jak ho Draco ještě nikdy neviděl. Harry byl tichý, poskládal svůj dopis a strčil si ho do kapsy, vypadal, že se mu ulevilo a byl spokojený. Kdo by to byl řekl, že ten hulvát, co jen včera Draca málem zabil by dokázal udělat takový obrat?
Ukázalo se, z toho, co Draco pochopil z útržků rozhovoru ostatních, že když on sám byl v bezvědomí, Charlie promluvil Ronovi do duše a přiměl ho tak pohlédnout tváří v tvář věcem, kterým se od konce války vyhýbal. Zdálo se, že Ron přestal pít, našel si koníčka, aby se ve volném čase zabavil, přes trenéra jejich mužstva si domluvil setkání s poradcem a přemýšlel, jaké další změny ve svém životě udělá, to všechno kvůli vzplanutí předcházejícího večera. Bylo to šokující, ale Draco doufal, že je to všechno pravda.
Harry vytáhl lístky a vstupenky na párty a zeširoka se usmíval. Draco na ně šokovaně zíral. Na famfrpálovém zápase nebyl od doby, kdy mu bylo čtrnáct. Myšlenka, že za tím, že zas jeden zápas uvidí, byl Ron Weasley, byla dost ohromující, ale ne tolik, jako náhlé uvědomění, že půjde… na zápas… s Harrym. Bude to skoro jako rande. Na veřejnosti… s Harrym. Nedokázal by upřímně říct, zda byl v povznesené náladě… nebo vyděšený k smrti, ale ať už to bylo jakkoliv, tuto šanci si ujít nenechá.
„Tak jak se těšíš na Kanonýry?”
Draco se zeširoka usmíval a pokrčil rameny.
„Vypadá to, jako to nejlepší, co se mi přihodilo od doby co jsem se sem dostal. Vezmeš mě s sebou?”
Harry krátce přikývl a jeho úsměv nezakolísal.
„Bude mi ctí.”
‘Kromě mých snů, jsem ten nejšťastnější člověk pod sluncem. Jdu na famrfpálový zápas, budeme mít lóži, kde i můj otec seděl jen jednou! Život je možná kurva, ale z místa, kde jsem teď vypadá docela dobře.’