| Zobrazeno: 2036
/ 4
Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka
Párování: Harry Potter/Draco Malfoy
Rating: slash, 18+
Ron Weasley vystoupil z krbu, prošel svým spoře zařízeným bytem a svalil se na gauč, hlavu sevřenou v dlaních. Předtím nepil, ale z hloubi duše si přál, aby byl opilý. Whisky by mu aspoň umožnila zapomenout na to, co zrovna udělal. Narovnal se a třel si spánky po dobu, která se mu zdála jako celá věčnost.
Jakmile se s Charliem vrátili zpět, šli se společně podívat na svou matku a dozvěděli se, že se u ní pouze projevily časné příznaky přechodu. Byla to úžasná úleva, ale to, co nastalo pak, bylo naprosté peklo. Molly Weasleyová se optala na Draca, který, v době kdy ztratila vědomí, měl pouze řeznou ránu na ruce. Když se dozvěděla, že ho Ron znovu napadl a v zaslepeném vzteku málem zabil, téměř se přestala ovládat a Artur s Charliem ji museli uklidnit.
Už to bylo dost zlé… ale pak Harry našel Draca nahoře se zápěstím rozříznutým až na kost, v kaluži vlastní krve. Ostatní se vrhli ke schodům, aby mu pomohli a nechali tak Rona s matkou o samotě. Její slova mu ještě zněla v uších, i přesto, že hovořila tiše a klidně. Ten klid byl hrozivější než cokoliv jiného… bylo jasné, že Molly Weasleyová je v mnohem horším rozpoložení, než je jenom obyčejný vztek.
’Ronalde Biliusi Weasley, doufám, že jsi hrdý. Právě jsi naši rodinu zostudil na celé generace. Ten chlapec mi nic neudělal, ani tobě ne, a ty jsi ho téměř zabil. Náš host, kterému jsme poskytli azyl. Všichni, co kdy nesli jméno Weasley, se musí studem a odporem obracet v hrobě. Draco právě začínal věřit, že ještě existují lidé, kterým může důvěřovat, že jim na něm záleží a ty jsi pro něj útočiště v tomto domě zničil. Určitě uvěřil, že tu nenajde bezpečí a útěchu, jinak by takovou věc neudělal.’
„Ale...je mi to líto, mamko! Omluvím se mu... a nějak to pro něj to odčiním. Prosím! Charlie si se mnou povídal o nějakých věcech... změním se... polepším se... uvidíš, maminko!“
„Už ani slovo, Ronalde. Od doby Percyho pobláznění jsme se modlila, abych už nikdy nic takového nemusela zažít a ty mi téměř nedáváš na vybranou.“
„Maminko! NE! Prosím?!“
„Už v tomto domě nejsi vítaný, Ronalde. Odletaxuj domů a nechoď mi na oči. Jestli chceš, můžeš psát dopisy a pokud to uděláš, pamatuj na to, abys napsal jeden Dracovi, stejně jako ostatním, kdo tu dnes večer byli. Omluv se jak nejlépe umíš a pak uvidíme, jestli si dokážeš znovu získat právo být členem této rodiny... tím, že se budeš chovat jako jeden z nás. Jdi pryč.“
Ron zůstal zaraženě stát, zbledl šokem a třásl se, jako by nebyl dospělý muž.
„Mami... jen jsem...“
„Odejdi, Ronalde. Než řeknu něco, co nebudu moci vzít zpět.“
„A-“
„VEN Z TOHOTO DOMU! OKAMŽITĚ!!!“
Rezignovaně shrbený se vrátil sem, do bytu, který si už rok pronajímal. Ve skutečnosti to ani domov nebyl, spíše místo, kde si mohl příležitostně odpočinout a uskladnit svou výstroj. Všude se povalovaly lahve a on nepoužil svá obvyklá uklízecí kouzla už několik týdnů. Ne všechny lahve byly prázdné. V kuchyni měl několik plných, které ho lákaly písní sirény, slibující sladké zapomnění, roztříštěné na skalách opojného a silného alkoholu.
Ron váhavě došel do kuchyně, kam až jeho paměť sahala, měl nejistou chůzi poprvé. Vedle dřezu tam měl láhev speciální rezervy jemné staré Ogdenské starorežné pro zvláštní příležitost, ročník 1911. Prodávala se za několik set galeonů za láhev. Byla to jedna z nejjemnějších existujících whisky.
Ron odstranil uzávěr. Vůně to byla nádherná. Mohl skutečně cítit slaboučký náznak rašeliny, kterou topili pod kotlem, kde se vařil slad. Tohle by ulevilo každé bolesti… odehnalo by všechny starosti.
Ron obrátil láhev dnem nahoru a trhl sebou, když její obsah začal odtékat výlevkou. Ostatní, méně kvalitní, ohnivé whisky následovaly, potom gin a vermut. Rum, tequila a vodka byly na řadě hned po nich, jejich stopy smyl zkvašený mošt, pivo a několik lahví ucházejícího vína.
Konečně v celém tom prokletém místě nezbyla ani kapka chlastu, ale teď se potřeboval zbavit lahví… vzpomínky mu nedělaly o nic lépe než skutečné pití. Jelikož den odvozu odpadků byl ještě daleko, usadil se a začal je Přeměňovat. Zpočátku používal jednoduchá kouzla, ale rychle ho to znudilo a měl plno volného času, když se jeho budoucnost nyní rýsovala ve znamení střízlivosti. Pak si Ron zvedl laťku a pokusil se o několik složitějších kousků. Dříve zvládl přeměnu malých savců na vinný pohár a bylo snazší změnit tvar než přeměnit materiál. Přeměňovat sklo ve sklo nechávalo otevřené pole jeho tvořivosti a on vytvářel malá zvířátka a velká, složitější i jednodušší. Okolo půlnoci mu zbývala už jen jediná láhev, ta od Ogdenské starorežné. Zabralo mu pěknou chvíli, než to zvládl, ale zelené žilkované sklo, které obsahovalo nejjemnější whisky na světě, se proměnilo v malého zeleného dráčka, vypracovaného do těch nejmenších detailů šupin.
Ron se narovnal, najednou si uvědomil, že je unavenější, než si myslel. Místnost byla poseta maličkými skleněnými figurkami, trofejemi jeho dlouhé střízlivé noci. Než ho opustí kuráž, musel udělat ještě jednu věc. Ron se vrátil ke krbu a nabral si letax akorát na jeden hovor.
Jeho hlava se objevila v zelených plamenech v domě trenéra a denního školitele jeho týmu.
„Trenére! Trenére? Tady Ron. Ron Weasley. Potřebuju s vámi mluvit. Jste vzhůru?“
Muž ve středních letech s mírně vypouklým břichem a těžkými tvářemi se vynořil z chodby, v županu. Nakoukl do ohniště a zamračil se.
„Pro Merlina, Weasley. Už je po jedné ráno! Co to znamená? A doufám, že je to důležité!“
„Trenére. Zítra budu připravený sedět u zápasu, ale po hře chci mít domluvenou schůzku... se specialistou, o kterém jste mi říkal. Však víte... když jsem dostal ty dva borce do nemocnice, během zápasu před třemi měsíci? Chci mít schůzku tak rychle, jak jen to půjde. Jo?“
„Dobře, dobře, dobře. Ujednáno. A teď MAZEJ DO POSTELE. Považuj tu schůzku za domluvenou. Dobrou noc.“
„Díky, trenére!“
Ron zamířil do postele. Nespal o nic víc nebo líp než dřív, ale probudil se s mnohem lehčím srdcem, než si dokázal za celé měsíce vzpomenout.
---------------------------------------------------
Harry spal i přesto, že seděl stísněný na židli vedle Dracovy postele. Když přišel Draco k vědomí, okolo půl páté ráno, Harry se probudil také.
Draco se probral, zachvácený panikou z nočních můr, které se mu vrátily, jakmile byla jeho mysl dostatečně při vědomí, aby je zpracovala. V hlavě mu bušilo a byl promočený studeným potem. Okamžitě si připomněl minulou noc, otočil se a spatřil Harryho, jak ho ve sporém světle pokoje pozoruje.
„Harry. Co... co tu děláš? Je pozdě.“
„Ty si myslíš, že odejdu? Po poslední noci. Po... chci říci... Merline, Draco. Ty posraný...“
Draco se svalil zpět na postel a pevně zavřel oči. Nemohl se na Harryho dívat a říci takové věci.
„Já... já vím. Proč jsi mě zastavil? Chci odejít, Harry. Jsem unavený. Jsem unavený z nočních můr, z lidí, co mě nenávidí pro to, co jsem udělal kdysi před léty, z toho všeho. Nemám žádnou budoucnost, i kdybych se uzdravil. Odejdu odtud a všechno se to na mě znovu navalí. Nikdo mě nechce, já nejsem ve stavu, abych mohl někoho chtít, takže je lepší, když ty sračky opustím.“
Nebylo možné zapřít, že Draco na tom byl špatně a Harry nevěděl, co říci. Narovnal se, založil ruce a když promluvil snažil se, aby jeho hlas zněl klidně a racionálně. Ale spíše chtěl Draca obejmout a držet ho a bojovat proti té touze bylo vyčerpávající. Nikdy by nepomyslel, že bude tak šťastný, když uslyší Dracův hlas. Kdyby mu před dvěma týdny někdo řekl, že bude mít k Dracovi takové city, smál by se, až by se za břicho popadal.”
„Podívej, Draco. Ron je idiot... a všichni to ví. Molly je jen v přechodu. Je v pořádku. Nikdo si ani na minutu nepomyslel, že bys jí něco udělal a chceme tě tady.“
Draco potlačil vzlyknutí. Harry nic nechápal. Některé věci se ani neodvážil říci a nevyslovil by je, ani kdyby lépe ovládal své emoce.
„To s Ronem nemá nic společného! On je jen součástí toho všeho... a ani ne velkou částí! Copak tomu, do prdele, nerozumíš?! JÁ SE BOJÍM I ZAVŘÍT SVOJE ZKURVENÉ OČI! Je toho příliš... příliš zasraně moc, Harry! Já už nikdy nebudu v pořádku. Nedokážu spát, abych se neprobudil s řevem. Nedokážu přestat myslet na... na věci, co se přihodily. Pořád. Nikdy to nepřestane. Jizvy odstranit můžeš, ale v hlavě mi to spravit nedokážeš! V ní... mám v ní chvíle... kdy jsem... kdy chci někoho držet tak zoufale, až mě z toho bolí zuby, ale něčí dotyk mi způsobuje mravenčení... a já se zas probudím s řevem! Už to dál nevydržím... být takhle sám. Když jsem byl v Londýně, měl jsem drogy, které mi umožnily zapomenout, a když jsem byl ještě nemocný, měl jsem horečky a byl jsem tak otupělý, že jsem nedokázal na nic myslet... a už nemám ani to! I kdybych se uzdravil a jizvy byly pryč, a já bych našel místo, kam jít... co budu dělat? NIKDO MĚ NEMÁ RÁD! A i kdyby měl, nemohl bych je nechat, aby se mě dotkli. Ron mi jen pomohl si to uvědomit, a neexistuje nic... nic, co bych mohl udělat, abych to napravil! Je mi to líto, Harry... je mi to líto... ale chci odejít. Prosím, necháš mě jít... prosím?“
Draco se naprosto zhroutil a mezi tlumenými vzlyky a hysterickým lapáním po dechu vyrážel svá neuspořádaná vysvětlení. Harry měl pevně sevřené ruce. Byl nebezpečně blízko tomu, že Draca chytne, do hajzlu se strachem, a přitáhne ho k sobě, dokud nepochopí, že je chtěný a milovaný. Harry se zhluboka nadechl a sesunul se k okraji postele, zaujal pozici téměř vhodnou k modlitbě a promluvil tak pomalu a klidně, jak to jen dokázal.
„Chci, abys mi naslouchal a než cokoliv řekneš, chci, abys mě nechal domluvit. Poslouchám tě... poslouchám, co jsi řekl a vím, že to zrovna teď tak vypadá, ale mýlíš se. Prostě se v tom všem mýlíš, a já ti řeknu proč. My tě máme rádi. Molly, Artur, já… i Dula a Charlie. Ron byl idiot, a ano, je to jen malá část věcí, ale je toho víc. Draco, přísahám, že kdybych jen na vteřinku pomyslel, že tě to nevyděsí, držel bych tě v náruči, dokud se nebudeš cítit připravený stát sám. Promluv si s Molly, nikdo tě odtud nevyhodí ven, dokud nebudeš schopný se o sebe postarat. Můžeš tu zůstat tak dlouho, jak bude potřeba, abys byl v pořádku… ve všech ohledech… nejen tvoje tělo. Omlouvám se, že jsem tě včera v noci nechal samotného, neměl jsem to udělat, a odteď se to už nestane. Budu tady, kdybys mě kdykoliv potřeboval, na cokoliv. Draco… měl jsi pravdu. Měl jsi pravdu… v tu noc, co jsem šel po Kaminském. Teď to vím. Kdybys jen s námi zůstal, přísahám, že je přestanu pronásledovat. Jen, prosím, neodcházej. Neubližuj si, protože jsme se nesnažili dostatečně, abychom ti pomohli. Přijdeme na způsob, jak bys mohl dobře spát… jen potřebujeme trochu času. Jen trochu času… prosím, Draco.”
Rozprostřelo se mezi nimi ticho. Harry vzhlížel k Dracovi očima, které zářily a prosily a Draco se na něj podíval, váhavý a uslzený, nejistý co říci po takovém výstupu. Harry Potter... ho prosil, na kolenou, aby zůstal... a aby žil. Bylo to opojné a stoupající do hlavy. Harryho slova mu dělala dobře, lépe než jakákoliv hojící mast nebo Uklidňující doušek kdy mohly. On tu prosil o azyl a oproti všem předpokladům ho dostal, ale tohle bylo něco jiného. Harry ho žádal, aby zůstal, odvlekl ho od prahu smrti a jasně mu řekl, že ho má rád, že o něj chce pečovat, a to bylo více, než Draco v tu chvíli dokázal přijmout.
„Ty... myslíš to vážně?“
Harry z toho tlaku vybuchl.
„Do prdele, ano! Máš vůbec představu, jak moc to bolí, najít tě takhle... ve svém pokoji? Nechci, abys umřel! Chci, abys byl v pořádku! Udělám, co bude potřeba. Budu hledat, dokud se mi mozek nezavaří, budu využívat známostí, které bude potřeba... ale přijdu na způsob, abys mohl zase klidně spát... a jestli to půjde... najdu také způsob, aby ses zase mohl v pohodě dotýkat lidí! Cokoliv, Draco. Řekl jsem to, a vím, co to znamená a to, co jsem řekl myslím vážně! Nejsi tím, za koho jsem tě ve škole považoval. Toho člověka už neznám. Znám tebe... a... já... mám tě takového rád. Moc rád bych tě chtěl nazývat svým přítelem ... jestli mi to dovolíš.“
Harry ke konci nenalézal vhodná slova a Draco měl oči jako tenisáky. Poslouchat takové věci, z úst Harryho Pottera bylo více, než kdy vůbec doufal. Otřel si nos a oči do svého příliš velkého rukávu a potlačil další vzlyk.
„Já... věřím ti. Jen... nemůžu tomu uvěřit, že ti věřím, víš?“
Harryho zaplavila úleva a jak si vydechl, opřel se čelem o pelest postele.
„Já vím. Hodně se toho teď děje. Ha! Děkuju ti. Děkuju ti. Doufám, že mi odpustíš, věci, co jsem řekl a udělal. Už nikdy ti nenechám ublížit, a udělám všechno, co bude potřeba, abys zas mohl žít normálním životem.“
Harry najednou ztuhl. V jeho vlasech byla ruka! Draco… Draco se ho dotýkal! Uvolnil se, když se zdálo, že ji Draco odtáhne, vyděšený, že by ho mohl urazit. Ruka se vrátila k probírání jeho kadeří. Teď, když byly jeho vlasy delší, kontrolovaly se snadněji, ale na temeni se vlnily a Draco se jimi probíral rukou a každou chvíli plačtivě popotáhl. Pocit to byl… no… příjemný, ale těžko definovatelný. Věděl, že to byla hranice toho, jak se Draco dokázal dotýkat někoho jiného. Držení za ruce ukázalo, že když potřeboval, Draco se dokázal k doteku někoho jiného přinutit, ale tohle bylo… něco víc, a Harry mohl ten rozdíl pocítit.
„Harry... kdybych tě o něco požádal... a tobě by se to nelíbilo, slíbíš mi, že se... nenaštveš?“
Dracova ruka znehybněla a Harry bez rozmýšlení odpověděl.
„Slibuju. Máš moje slovo.“
„Kdyby... kdybych zůstal pod dekou a ty bys jen... jen si lehl na postel. Mohl bych... nechal bys mě, abych tě držel? Nemyslím... nemyslím, že bych mohl nechat někoho jiného držet mě... ale já se mohu dotýkat ostatních. Už je to moc dávno. To by... pomohlo. Myslím, že bych spal líp... kdybych někoho mohl sevřít. A jediný člověk, koho bych chtěl držet jsi ty. Jen tuto noc. Prosím?“
Harrymu krev divoce bušila ve spáncích Byl Draco… gay? Neodvážil se považovat ten požadavek za víc, než byl, a pokud měl šanci být Dracovi blízko a sebeméně mu pomoci tím, že pro něj bude pasivní lidský medvídek, pak mu to stačilo. Harry neodpověděl slovy. Vstal, sundal si boty a vlezl si na postel, která však nebyla určená pro dva. Ležel na své straně tak daleko jak jen to šlo, na zádech, ruce u těla a ani se nehnul. Draco se k němu přisunul, s přikrývkami mezi nimi jako poslední bariérou, aby si udržel pocit odstupu, ale ruka, zabalená do přikrývky a do deky se přisunula na Harryho hruď a teplo blízkosti prostupovalo i přes vrstvy látek mezi nimi.
Draco byl schoulený na boku, tváří k Harrymu, dýchal tak pomalu jak jen se dokázal přinutit, zatímco jeho srdce divoce bušilo. Nikdy ještě nebyl nikomu tak blízko. Ani Pansy ne, a zcela jistě ne od doby, kdy odešel ze školy, tedy ne v žádném nevinném a zdravém smyslu slova. To, že to Harry pro něj udělal znamenalo strašně moc, a Draco se uvolnil do mlhavého tepla, které ta blízkost přinášela, a najednou pocítil všechny ty vůně, které Harry s sebou přinesl do postele. Harry se zdál strnulý, rezervovaný a nejasně nervózní, ale právě teď to Dracovi bylo zcela jedno. Během celého svého života blízkost druhého člověka vždycky zahrnovala ponížení a bolest a tohle bylo to nejlepší, co pocítil za celá léta. Tohle bylo téměř to, co cítili zdraví, normální lidé a byl to závan čerstvého jarního vzduchu do zatuchlých a děsivých koutů jeho duše.
Draco se znovu posunul o trochu blíž a opřel si hlavu o Harryho paži, dýchal pravidelně a mělce. Ucítil lehkou vůni Harryho mýdla, stejně jako slabé náznaky potu a něco jako čerstvě pokosené seno. A zatímco se ho konečně pomalu zmocňoval spánek, nechal ty vůně, aby mu zastřely smysly a zbavily jeho mysl všech starostí.