| Zobrazeno: 2189
/ 3
Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka
Párování: Harry Potter/Draco Malfoy
Rating: slash, 18+
Když ostatní doběhli do kuchyně, Ron mezi jednotlivými údery vyřvával kletby a nepříčetně ječel. Charlie ho uchopil za zátylek, a přestože byl o chlup menší a o něco lehčí, bez zjevné námahy odtáhl Rona od Dracova zhrouceného těla a přitiskl ho k podlaze. Ron s ním zápasil a skrze slzy plival další kletby. Harry klečel vedle Draca a Artur s Dulou prohlíželi Molly. Jedno rychlé Enervate a Molly se navrátila barva a víčka se jí začala pohybovat. Vypadala zmateně a ještě byla očividně příliš dezorientovaná na to, aby byla schopná mluvit. Po celou tu dobu Ron v pozadí ječel, napůl šílený při představě, že jeho matka byla právě zabita nebo zmrzačena. Harry se od Draca obrátil k Dulovi a zoufale na něj volal.
„Dulo! Prosím, pomoz mi! Kouzla na tohle neznám! Má nějaká přeražená žebra, proražené plíce... umírá! Prosím! Musíš mu pomoci... hned!“
Dula a Charlie byli vyškoleni k ošetřování vážných zdravotních potíží. Při své práci s draky se nezřídka ocitali v nebezpečných situacích a často potřebovali velmi účinné léčení, když krotili své ještěří svěřence. Dula ze sebe chrlil kouzlo za kouzlem a z Dracova hrudníku bylo slyšet křupání kostí a chrupavek. Draco se probral a začal vykašlávat a zvracet krvavou pěnu, jak si čistil plíce od výměšků. Draco zhluboka nabral dech a znovu ztratil vědomí. Dýchal mělce a Dula několika posledními kouzly zakončil svou práci a zajistil mu rychlé zotavení.
„Harry. Vezmi ho nahoru a ulož do postele. Potřebuje si odpočinout. Za chviličku přijdu a zkontroluji ho.“
Když se Molly začala probírat, Artur k ní starostlivě promluvil. „Už je to dobré holčičko. Jak se cítíš, miláčku? Jsi v pořádku, Mollynko? Řekni nám aspoň pár slov, drahoušku. Abych věděl, že jsi v pořádku. Dulo? Co se stalo?“
„Nejsem si jist, pane. Vše, co vám mohu říci s jistotou je, že omdlela.Kouzla, co jsem použil, ukazují, že je zdravá. Bohužel nejsem vyškolený léčitel, i když toho musím znát hodně kvůli práci. Molly by měla navštívit profesionální léčitelku a nechat se pořádně vyšetřit. Lékouzelníci budou vědět více než já. Já vás jen mohu ujistit, že žádné velké nebo okamžité nebezpečí nehrozí. Charlie, lásko moje, můžeš si bratra trochu uklidnit? Nemohu se soustředit.“
Ron byl stále hysterický a Harry, s Dracem v náruči, se přes ten zmatek na kuchyňské podlaze nedokázal dostat. Charlie problém rychle vyřešil tím, že vytáhl hůlku a Rona na místě Znehybnil a pak ho odtáhl Harrymu z cesty.
„Postarám se o Ronalda, ty se jen postarej o mamku. Tati, můžeš madame Pomfreyové zaletaxovat takhle pozdě? Pokud někdo může vědět oč jde, je to ona.“
Charlie si přehodil Rona přes rameno a zamířil k hlavnímu vchodu, následuje Harryho, který šel ke schodům s Dracem v náručí. Draco vážil okolo padesáti kil, a tak pro něj sotva představoval zátěž. Charlie odnesl Rona ven, zavřel za nimi dveře a nonšalantně ho nechal spadnout na zem. Pak kouzlo zrušil.
Ron se probral a hned se dral směrem ke dveřím. Jeho hlas zněl jako drsné skřehotání.
„Maminko... maminko...“
Charlie znovu svého bratra sevřel, tentokrát ho přitáhl k sobě a přitiskl mu ruce k hrudníku.
„Klid, brácho. Máma je v pořádku. Nikomu se nic nestalo, jen Dracovi, a to jsi zavinil ty, ty zatracenej mizero. Pořádně se nadechni. Všechno to ze sebe dostaň, kámo.“
Ron se úplně zhroutil, úlevou v náruči svého bratra ochabl a tiše plakal.
„Já... do prdele, já myslel... myslel jsem, že on... ji zabil. Je máma v pořádku? Říkáš mi pravdu?“
„Draco se řízl na ruce. Máma jen omdlela. Ty jsi ho skoro zavraždil, ty neskutečný idiote. Co je to k sakru s tebou?!“
Nyní, když se Ron uklidnil a dokázal relativně souvisle vnímat, Charlie ho pustil a vzpřímil se .
„V novinách tě odhalili správně. Jsi naprostý blbec. Je mi jedno, s čím to bojuješ, Rone, ale udělal bys líp, kdyby ses přes to k sakru přenesl... a to rychle. Až máma zjistí, že jsi zmlátil hosta v azylu jen proto, že jsi zpanikařil, bylo by pro tebe lepší, kdybys nebyl v jejím dosahu.“
„On... měl její... hůlku. Co jsem si měl myslet?“
„TO JE ONO! TY JSI MĚL MYSLET! Déle než půl vteřiny! Je mi z toho zle! Nám všem je z toho zle! Snažíš se uchlastat se k smrti a vše co dokážeš je vrhat se na věci a na lidi a ohánět se pěstmi! Už je načase, abys toho nechal, bratříčku! Ta zkurvená válka už dávno skončila! Jsou tu lidi, co tě mají rádi a oni tě k sakru potřebují... teď hned!“
„Ale... ale...“
„HERMIONA JE MRTVÁ, RONE!“
„NE! To, do prdele, neříkej!“
„Hermiona je mrtvá! Nebyla to, kurva, tvoje chyba a lidi, co to udělali, jsou už taky mrtví a pohřbení!“
„NEEEEEE!“
Ron se vrhl na Charlieho, ale ten ho bez obtíží strhl k zemi, a pak ho stisknul tak obratně, že sebou nemohl ani hnout.
„Z toho se vymlátit nedokážeš, Ronánku! Přijmi to! Už před tím dál neutíkej. Hermiona se nevrátí a ty sám sebe pomalu zabíjíš, protože si to nechceš připustit. Kdyby ses takhle choval když ještě žila, rozešla by se s tebou už ze zásady! Když jsi ji miloval jak říkáš, tak, do hajzlu , žij, jak by si přála, abys žil.“
Ron se vzepnul a snažil se z jeho sevření vykroutit, plival kletby a skřípal zuby v bezmocné zuřivosti. Po několika dlouhých minutách se strhla bouře. Ron se zhroutil do vzlykající trosky a plakal bratrovi na rameni. Charlie konejšivě poplácával mladšího bratra po zádech a uvolnil sevření. Věděl, že nejhorší už mají za sebou. Zbytek už záležel na Ronovi. Vše, co mohl udělat bylo nabídnout Ronovi svou oporu všemi možnými způsoby.
Nebyl si jistý, jak dlouho seděl na sněhu, držel Rona a poslouchal svého nejmladšího žijícího sourozence naříkat, ale po nějaké chvíli se Ron začal vrtět, lehl si do sněhu na záda a zíral na hvězdy. Potom popotáhl a rukávem si utřel nos.
„Měla se stát mou ženou, Charlie. Měli jsme mít děti... haldu dětí. Malí Weasleyové, které by mamka s taťkou mohli rozmazlovat. Jsem posraný válečný hrdina... hraju profi famfrpál jako nic. Ona byla druhou polovinou mých snů. A už ji nemohu dostat zpět. Všechno to je pryč. Už je pryč navždy. To je zasraně dlouho, kámo. Co budu dělat?“
Charlie se natáhl na sníh a zhluboka se nadechl.
„Čert mě vem, jestli to vím, Rone. Žij jeden den po druhém. Choď do práce, scházej se s přáteli a lidmi, co tě mají rádi. Přestaň se snažit zabít každého, kdo se ti dostane do cesty. Ach... a přestaň s tou prokletou whiskou... zničí tvoje schopnosti hrát a kde pak budeš? Určitě by se s tebou rádo seznámilo aspoň milion holek. Choď s nimi na rande, s jednou po druhé, a jeden den se můžeš setkat s tou, co budeš mít rád. Nehledej druhou Hermionu, tu nenajdeš, a nikdy bys nebyl šťastný. Hledej takovou, která je fajn taková, jaká je, pro to kdo je a měj ji rád, jako by byla jedinou ženou ve tvém světě. Možná se pletu... a to všechno je jen co si myslím... ale pro začátek to můžeš zkusit. Jestli si budeš potřebovat popovídat, jsem tu pro tebe. Stejně jako Harry nebo kdokoliv z nás tady, pro ten případ. Jen to zkus, kámo. To je všechno, co bychom my všichni rádi viděli.“
Ron si znovu utřel nos.
„Jo. Já... To můžu udělat. Pokud mě máma dřív nezabije.“
Charlie se uchechtl.
„Tak s tím ti, kámo, nepomůžu. Tohleto jsi bezpochyby posral víc než důkladně. Navrhuju, abychom se vrátili dovnitř, zjistili, co je s mámou a pak se podíváme, jestli se můžeš jít omluvit Dracovi. Viděl jsi ho, toho střízlíčka? Přerazil jsi mu polovinu žeber , až plival krev vlevo vpravo. Dlužíš mu mnohem víc, než nějakou zabrblanou omluvu, Rone. Tady sis udělal opravdový dluh k vyrovnání. Jsi připravený se vrátit?“
„Ach jo.“
Charlie se posadil, podal Ronovi ruku a pomohl mu se postavit. Oprášili ze svých hábitů sníh a zamířili dovnitř, postavit se důsledkům předchozích událostí.
----------------------------------------------------
Harry uložil Draca do postele a přikryl ho až k hrudníku přikrývkami a dekou, pak se nervózně posadil a naslouchal Dracovu lehce chrastícímu dechu. Zaslechl, jak v krbu dole zahučel Letax, když Artur přivolával Madam Pomfreyovou. Dracova víčka se zakmitala, otevřel oči, nadechl se a divoce se rozkašlal, stále při tom na povlečení i na svoje ruce plival kapičky krve.
„Har-Harry. Molly... já jsem nic... přísahám, že jsem...“
„To je v pořádku... nemusíš nic říkat, jen si zas lehni a odpočívej. Já vím, že bys jí neublížil. Ron ji uviděl ležet na zemi... a krev na tvé ruce... a na místě vypěnil. Není to tvoje vina... nic z toho. Je moc dobře, že u toho byl Dula, jinak bychom byli v pěkné kaši. S Molly v bezvědomí, nikdo nevěděl, jak ti dát do pořádku žebra a uzdravit tvoje plíce. Kdyby tak rychle nepoužil kouzla, která jsi potřeboval, už bychom si tu takhle nepovídali.“
„Molly, Harry. Je v pořádku? Musí být v pořádku... prosím!“
„Dula řekl, že je zdravá. Jen omdlela, ale nevědel proč. Madam Pomfreyová je na cestě a ta na to přijde tak rychle, že se ti z toho zatočí hlava. Věř mi... Molly bude v pořádku.“
Draco zavřel oči a hlasitě vydechl.
„Harry... já... jsem v pořádku. Běž se podívat za Molly. Až bude Pomfreyová hotová, pak mi přijď říct, co se děje, jo? Jen chci vědět, že bude v pořádku.“
Harry vypadal trošku zmateně, nebyl si jistý, proč Draco tak naléhal, když se měl hlavně starat o sebe, ale povolil a zamířil zpět dolů. Od doby, kdy se Draco dostal do Doupěte to bylo poprvé, co použil zmijozelskou lstivost k účelu, který nebyl naprosto ušlechtilý. Když vstal z postele, škubl sebou při pocitu ustupující bolesti v hrudníku. Věděl, co má dělat a bez hůlky zde existoval jen jeden způsob, který pro tento účel znal.
Draco se belhal chodbou a do Harryho pokoje. Tam, na jeho psacím stole, ležel obrovský černý nůž ve stejně černé pochvě. Draco bojoval s řemenem, který ho jistil na místě, ale nakonec ho vytáhl a klekl si s ním. Jeho ruce se třásly příliš na to, aby si věřil, že tu věc udrží, na nůž byl až příliš těžký, ale konec konců, on nikdy předtím takový ani nedržel. Opřel si jílec mezi koleny, ostřím směrem od těla.
’Nepatřím sem. Nikdo ve mi nikdy nebude skutečně věřit… ne natolik, aby na tom záleželo. Vždycky uvidí jen to posrané Znamení, jako Ron. Jsem pro charitu, bez hůlky, a navíc podělaný buzerant. Měl jsem umřít už tenkrát. Nemám být naživu… Snape mě měl zabít, nebo mě Brumbál měl nechat neuspět… nechat Temného Pána, aby mě zabil. Nepatřím sem. Jsem z toho tak zkurveně unavený. Možná, že posmrtný život existuje, možná, že ne. Je mi to jedno. Já jen… jen si už chci odpočinout. Už na tyhle věci nemyslet… nikdy. Musím odejít, nebo to nikdy nepřestane. Je to jediný způsob.’
Draco přiložil obnažené zápěstí dole k noži, kousl se do jazyka a pevně semknul víčka, aby zarazil slzy, trhl nožem dopředu, a nechal tak Harryho čepel, ostrou jako břitva, zaříznout hluboko do masa. Bolest to byla příšerná a on vyjekl i přestože se snažil zůstat zticha. Jeho krev rychle vytékala, nůž mu vyklouzl ze sevření a zařinčel o podlahu, zatímco Draco v šoku zíral na to, co provedl. Viděl přes kůži a svaly, byl si jist, že vidí i bílou kost. Zatmělo se mu před očima a on, stále při vědomí, se svalil dopředu. V ruce cítil palčivou bolest a pak teprve se jeho vědomí zahalilo do milosrdné mlhy.
Madam Pomfreyová se rychle dostavila, jako vždy ochotná pomoci v nouzi. V Bradavicích se stále ještě pracovalo na přípravách k jejich znovuotevření a ona toho neměla moc na práci, jen péči o personál. Nalezla Molly ležící v obýváku na gauči, Artur seděl vedle ní a poslouchal jejím lehce hysterickým výlevům o jejím pevném zdraví.
„Molly, drahoušku. Prosím, uvolni se a pomalu dýchej. Nenech se vynervovat. Jen použiju pár kouzel a budeme vědět víc. Jestli mě, prosím, omluvíš.“
Artur uhnul, aby Poppy v její práci nepřekážel, ale nervózně přecházel opodál a užíral se starostí a odmítal cokoliv říct, zpola vyděšený, že by před celou rodinou blábolil jako idiot.
Harry sešel dolů zrovna když Poppy zahájila sérii diagnostických kouzel a pozorně a tiše ji sledoval, zatímco pracovala. Nejdřív se Poppy zamračila, pak vychrlila druhou řadu diagnostických kouzel a moudře si sama pro sebe přikyvovala, když byla hotová.
„Dobré zprávy, Molly, drahoušku. Jsi naprosto v pořádku. Na ženu tvého věku jsi modelem dobrého zdraví. Nejde o nic, oč bychom se s trochou snahy nemohly postarat.“
Artur se zamračil, zmatený očividně rozporuplným sdělením.
„Jak to můžete říci? Naše Molly tu dočista omdlela... co chcete říci tím, že ’ona je obrazem dobrého zdraví’, když nám takhle omdlívá a padá?!“
Molly promluvila. „Pst, Arture, miláčku. Jsem v pohodě. To kouzlo mi jen způsobilo závrať. Nic mi není. Pokračuj, Poppy. Není nic, co bych chtěla před Arturem, Harrym nebo Dulou tajit.“
„Neřekla jsem, že se nemusíš o nic starat, pouze, že jsi zcela zdravá. Jsi v přechodu, Molly. Není to nic vážného, mohlo by být pouze kdybys to zanedbala, a to ne vždy, a my jsme na to přišly docela včas. Existují lektvary, které se nemusí brát moc často a také jednoduchá kouzla, která dokáží udržet příznaky v rozumných mezích. Časem se tvoje hormony přizpůsobí nové hladině a ty zas budeš čilá jak rybička. Je velice nepravděpodobné, že bys měla před sebou další těhotenství, ale to je pro tebe přijatelné, jsem si jistá, s tolika nádhernými potomky v rodině.
Ráno ti pošlu sovu s lektvarem a s receptem na něj, a teď, než odejdu, vysvětlím ti nějaká ta kouzla. Doufám, že tě příští týden zase uvidím. Poznáme, jak se budeš cítit potom, ale mohu tě ujistit, že je to naprosto přirozený stav a že, s výjimkou obvyklých příznaků přechodu, jsi model dobrého zdraví. Přesto bych ti radila, aby sis udělala den volna a trochu si odpočinula. Až si vezmeš ten lektvar, uleví se ti, ale do té doby toho na sebe moc nenakládej, Molly.”
Atmosféra v místnosti byla plná naprosté úlevy a Molly vypadala trochu zmateně a překvapeně. Zbytečně si dělala starosti, že se děje něco horšího a neodvážila se o tom zmínit, aby ostatní neznepokojovala, když toho bylo třeba tolik udělat. Když konečně slyšela, že při tom všem byla v pořádku, úlevou dostala závrať. Artur sebou žuchl do křesla, vypadal, jako by ho vytáhli ze ždímačky a usmíval se na Molly s bezmeznou úctou. Nic pro něj nemohlo být strašlivějšího, než představa, že by o svou ženu mohl přijít a nedokázal si vzpomenout, že by se kdy cítil šťastnější, než v tu chvíli, kdy uslyšel, že je Molly v pořádku. Otřel si kapesníkem obočí a zakryl tak před ostatními, že si při tom setřel z koutků očí i slzičky. Dula ho poplácal po zádech.
„Teď to začíná dostávat smysl. Jsem rád, že to nebylo nic vážnějšího než tohle, Arture. Tvoje manželka je velmi vzácná žena, nedokáži ani vyslovit, jak velice mě těší, když vím, že je v pořádku.“
Artur se natáhl a poplácal Dulu po ruce.
„Děkuji, chlapče. To pochopení je vám k dobru. Jsem jen rád, že jste tu byl. Dnes večer to mohlo být tragické, kdybyste s Charliem nepřišli, Bůh vám žehnej,oběma.“
Harry rychle sdělil Molly, jak moc se mu ulevilo a zamířil po schodech zpět nahoru.Věděl, že Draco bude šťastný, když se dozví, že to nakonec není nic vážného. Dveře do Dracova pokoje byly otevřené a jeho postel byla prázdná. Harry se vrátil do chodby a nakoukl do koupelny.
„Draco?“
Odpovědi se nedočkal a koupelna byla stejně prázdná jako pokoj. Draco byl trošku ‘mimo’ a mohl někam odejít… ale kam? Harry procházel chodbou zpět, připravený zkontrolovat všechny místnosti. Byl připravený, že Draca někde nalezne plačícího. Už se to přihodilo dříve. Věděl, že předcházející noc Draco vůbec nespal, a tak byl příliš unavený a mohl velice snadno ztratit vědomí. Vůbec ale nebyl připravený na to, co nalezl, když otevřel dveře svého vlastního pokoje.
Draco se sesunul stranou, oči otevřené a skelným, strnulým pohledem zíral na stěnu. Harryho nůž, rudě potřísněný, mu ležel u kolen, kam po použití sklouzl a na Dracově ruce zela rána otevřená až na kost a pomalu krvácela. Dracův obličej ležel napůl v kaluži jeho vlastní krve, která se rozlévala více než dvě stopy okolo jeho rozříznuté ruky a on vypadal téměř stejně přízračně bledě jako když do Doupěte přišel. Na jeho tvářích ještě zasychaly stopy prolitých slz.
Harry už viděl smrt zblízka ve všech podobách a po zvláště namáhavých nájezdech byl dokonce pokrytý krví. Nic ho ale nemohlo připravit na pohled na člověka, na kterém mu záleželo, jak balancuje na hranici mezi životem a smrtí, a své zranění si způsobil sám. Harry na okamžik ztuhl, příliš zhrozený i na to, aby dokázal zavolat o pomoc. Svět se zastavil a čas přestal plynout a Harry jen stál a zíral na to, co si Draco způsobil. Zdál se tak silný, potom, co přestál tolik věcí, které se mu přihodily, že se zdálo nemožné, že by byl Draco skutečně zlomen. Bylo strašlivě ironické, že sem přišel, aby se uzdravil a nakonec zde byl zraněn do té míry, která překonala jeho touhu po životě.
Realita ho vrátila zpět na místo, Harry zhluboka nasál vzduch a zaječel na Dulu. Drmolil každičké kouzlo, na které si vzpomněl, aby zacelil řezné rány na Dracově ruce a pozoroval, jak maso pomalu srůstá, ale Draco přišel o ohromné množství krve a na to žádné kouzlo neznal. Dula tam ve vteřině byl a Harrymu přes rameno používal kouzlo za kouzlem, klidný a rozhodný, zatímco Harry klečel před Dracovým tělem a hladil jeho bezvýraznou tvář. Jeho kůže byla studená a přesto téměř horečná a Harry ztratil vědomí o tom, co se okolo něj děje. Vnímal jen to, že následoval Draca, když byl levitovaný z podlahy a přemístěný zpět do své postele, zápěstí čerstvě zahojené a slabě zčervenalé.
Seděl a zíral, zatímco Dracovi podávali lektvary nálevkou, jelikož byl v bezvědomí a nějakou dobu tak ještě zůstane. Slyšel okolo sebe hlasy, vnímal, že lidé přicházeli a odcházeli a něco mu říkali zatímco on jim přikyvoval, ale nebyl si jistý, co to bylo. Dole proběhla hlasitá, i když krátká hádka a pak zahučení v krbu, jak někdo letaxoval, aspoň dvakrát. Nic z toho jej nezajímalo. Jeho celý svět se smrštil a sestával pouze z malé místnosti s postelí, dvěma židlemi a malého, strašlivě bledého, blonďatého chlapce, který měl zavřené oči a dýchal mělce a přerývaně.
’Co můžu dělat? Jak mohu dosáhnout toho, aby chtěl žít? Můžeš říci někomu, koho skutečně znáš jen něco málo přes týden, že ho miluješ? Přijal by vůbec něco takového dobře? Je mi líto, že jsem křičel, když řekl ty věci o Dulovi a Charliem. Byl prostě jen trochu vyvedený z míry… přehnal jsem to já… zase. Měl jsem si k němu včera v noci sednout, ale zapomněl jsem na něj a místo toho jsem se ožral s Ronem. Neměl jsem ho nechávat samotného. Jak může vědět, že o něj někdo stojí, když péči o jeho potřeby pořád odkládáme na později? Když řekl, že doufal, že ho zabiju, to bylo dost děsivé, ale nemyslel jsem, že bychom ho dohnali až k tomu, že by se mohl pokusit sám zabít. Co to, k sakru, dělám?’
Smrt je definitivní, a to Harry věděl lépe než kdokoliv jiný. Nedokázal utéci před myšlenkou, že, i když to myslel dobře, byl částečně zodpovědný za to, že nechali Draca, aby si myslel, že bylo v pořádku udělat si něco takového. Právě si začal zvykat, že se mu jeho bývalý soupeř zalíbil a zvyknout si na to, že ho vidí každý den bylo zvláštní, ale příjemné. Nyní se svět, kde by Draco už nikdy nebyl, nikdy nedělal zlomyslné poznámky, nikdy plaše nepoložil otázku, nikdy se neusmál, zdál pustým a prázdným místem, jaké Harry už nechtěl vidět. Byl na hony vzdálený zaslepenému nutkání zabít, které cítil téměř před dvěma týdny, když poprvé Draca spatřil.
Harry seděl ve starém křesle vedle postele a nechával proud slz stékat po tvářích. Od teď bude Draco na prvním místě. Už nesmí nechat odvést svou pozornost. Žádná krutá slova, když bude mrzutý. Už si neřekne, že se o Dracovy potřeby postará později a nic neudělá ani neřekne, aniž by nejdřív pomyslel na to, jak by to na Draca mohlo zapůsobit.
Měl na svých rukou tolik krve a nic z toho nebylo náhodou nebo od nevinného člověka. Draco měl naprostou pravdu. Pořád to bylo špatné, vzít život. Zabití Voldemorta bylo nutné kvůli kruté zálibě Temného Pána v teroru a ničení. Ale neměl omluvu pro věci, které udělal od té doby. Někteří z lidí které zabil toho neudělali ani tolik jako Draco, pouze utíkali ve strachu o svůj život. Jiní byli nenapravitelně zlí, jako LeStrange a jeho sebranka, ale ti si zasloužili, aby je pochytal a nechal zavřít. Už nikdy jim nemělo být dovoleno znovu škodit. Pobíjet je jako dobytek stavělo Harryho na úroveň Voldemorta, i když Voldemort nikdy nehlásal, že by byl něco jiného, než co ve skutečnosti byl… Temný Pán, nasáklý zlem a krvežíznivostí. Jakou měl pak Harry omluvu?
Harry plakal dokud neusnul. Zítra… budou věci jinak.