| Zobrazeno: 5391
/ 16
Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader: Georgia, Mandragora a Jezinka
Párování: Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 18+
Trvalo to hodiny, než se dostali k cíli své cesty. Vyrovnávací kouzlo udržovalo plavbu klidnou a zaštiťovací kouzla je uchránila před nejhorším větrem a vodními sprškami. Přesto to nebyla příjemná plavba, čekání šlo všem třem na nervy víc než cokoliv jiného.
Často kontrolovali mapu a sledovali, jak se obrázek jejich lodi stále víc a víc blíží ke břehu. Když se konečně přiblížili, většina noci uplynula a východní nebe už se začínalo rozjasňovat úsvitem. Harry byl pryč už hodiny; nemluvili o tom, co se mu mezitím mohlo stát.
Jakmile se dostali na břeh, vytáhli loď na skalnatou mělčinu, vedle několika vikinských lodí, které už byly uvázané poblíž. Remus zamířil okamžitě k jedné z nich, zachytil se přídě a vytáhl se nahoru, aby nahlédl dovnitř. O chvíli později seskočil dolů a jeho oči se v předjitřním světle leskly.
„Harry byl v téhle,“ oznámil. „Pach je stále ještě výrazný.“ Sirius se široce usmál - vlkodlačí smysly je zavedou přímo k Harrymu, když teď zachytily jeho vůni.
Popadli svoji výbavu, Sirius a Severus si přivázali meče na záda, zatímco Remus si hodil železnou palici na rameno. Před sebou viděli linii stromů - okraj tmavého, rozlehlého lesa.
„Pohybujte se tak potichu, jak dokážete,“ řekl Snape těm dvěma. „Vzpomínám si, že jsem četl o kočkám podobných stvořeních, nazývaných gredlingové, která v těchto lesích loví ve smečkách. Nechtěl bych je přilákat příliš brzy.“
S tím trojice zamířila vpřed. Remus se ujal vedení, jak sledoval Harryho cestu do lesa.
Sirius odhadl, že ušli možná pět mil, když se Remus najednou zastavil a zvedl ruku, aby byli potichu. Sirius i Severus věděli, že vlkodlak slyší a cítí věci, které oni nemohou, proto ztuhli a čekali, až jim předá nějaký náznak toho, co upoutalo jeho pozornost. Větřil, s tváří pobledlou v rostoucím ranním světle. Pak se rychle přesunul zpět k nim a potichu tlumeně promluvil.
„Před námi cítím krev,“ informoval je. „A je tu něco, co se pohybuje lesem směrem k jihu. Je to pořád ještě daleko, ale zůstaňte zticha, abychom neupoutali pozornost.“
Oba muži přikývli a následovali Rema, opatrně se pohybujíc lesem. Kráčeli několik dalších minut v naprostém tichu, když dorazili ke zdroji krvavé stopy, o které se Remus zmínil. Před nimi se objevila malá mýtinka, kde ležela těla zvířat. Byla to ohromná stvoření se svalnatými těly, dlouhými drápy, pokrytá černou kožešinou. Opravdu v nich bylo něco kočičího, ale zadní polovina jejich těla byla podivně utvářená, jako kdyby mohli chodit vzpřímeně stejně snadno jako po všech čtyřech. Země kolem nich byla černá od krve a viděli, že zranění těchto zvířat jsou podle všeho způsobená meči.
Všichni tři se opatrně pohnuli vpřed, prohlíželi zem a vyhýbali se tratolištím krve. Remus najednou šokovaně sykl a přikrčil se, aby něco sebral ze země. Sirius zhnuseně zíral, když pochopil, že to, co drží, je lidská ruka.
Přinutilo je to prohlížet těla podrobněji a každý se děsil, že jedna ze zkrvavených hromádek na zemi by mohlo být lidské tělo. Nicméně Remus své hledání najednou přerušil a rychle se k nim přesunul, popadl Siriovu paži a táhl ho k Severusovi, kterému pokynul, aby se vzdálil od krve. Ani jeden z mužů se nevyptával, protože jeho úsudku věřili, ale pohlédli na něj pro vysvětlení. Remova tvář byla smrtelně bledá.
„Musíme pokračovat v cestě. Kolem té mýtinky je blednoucí ochranný kruh,“ zašeptal, když odcházeli. „Překřížil jsem silné zbytkové kouzlo. Poznal jsem ten pocit - vytvořil ho Harryho Patron. Zůstávají po něm velice výrazné vibrace.“
Sirius pocítil, jak mu srdce začíná v hrudi bušit, když ho začala ovládat mrazivá panika. Samozřejmě to znamenalo, že Harry byl na živu a měl svou hůlku, když se to stalo; znamenalo to také, že byl Harry v centru srážky, která si vyžádala lidské životy. Ale především to znamenalo, že tu byli mozkomorové. Neexistoval jiný důvod pro to, aby Harry použil Patrona.
Rychle a mlčky se pohybovali pozvolna se rozjasňujícím lesem v čele s Remem. Ale asi o míli dále jim dal Remus pokyn, aby zastavili, a sám zůstal stát s hlavou nakloněnou na jednu stranu, jak soustředěně naslouchal nějakému zvuku. Sirius se musel brzdit, aby se nepřeměnil na Tichošlápka, protože pes měl mnohem citlivější nos a uši, takže mohl zachytit všechny zvuky a vůně, které rozrušily vlkodlaka. Ale věděl, že jako Tichošlápek je sice rozhodně schopný běžet rychleji než jako muž, zato v boji bude mnohem užitečnější jako člověk.
Remus se k nim zase rychle vrátil, tvář smrtelně vážnou. „Vědí, že jsme tady,“ oznámil jim. „Chtějí nás odříznout. Pohybují se rovnoběžně s námi na jih tak, aby nás předběhli a mohli nám zablokovat cestu vpřed.“
Jeho slova způsobila, že se Siriovo srdce znovu zběsile rozbušilo. Po všech těch letech, kdy se potuloval s Náměsíčníkem Temným lesem, rozuměl podstatě lovu. A po rocích, kdy ho honili mozkomorové, věděl přesně, co to znamená být kořistí.
„Jsi si jistý, že loví nás?“ vyptával se Snape.
Remus ponuře přikyvoval. „Poznám, kdy jsem loven.“
„Kolik?“ zeptal se Sirius. „A dokážeš říci, co jsou zač?“
„Přinejmenším deset,“ odvětil Remus. „A odhaduji, že to jsou ti grendlingové, o kterých jsi mluvil. Jsou nejasně cítit kočičinou. Je kolem nich pach krve, takže je to pravděpodobně zbytek smečky, která napadla Harryho skupinu.“
„A mozkomorové?“ naléhal Sirius, protože dobře věděl, jak smrtící dokážou být v boji. Jejich síla byla v rozrušení, které způsobovali - ve schopnosti naprosto ovládnout protivníka tak, že se k němu může dostat něco jiného.
Ale Remus zakroutil hlavou. „Harryho Patron je odsud zahnal daleko. Bude jim trvat nejméně den, než se pokusí na toto území vrátit. Myslím, že jsou to jenom grendlingové, s kým musíme zápolit.“
Pak se obrátil a napjal: „Přicházejí.“
Celá trojice se přeskupila tak, aby stáli k sobě navzájem zády; Sirius držel hůlku ve své dominantní ruce a meč ve druhé. V souboji je kouzelníkovou nejlepší zbraní hůlka, proto byl vytrénován tak, aby ovládal meč levou. Vedle sebe viděl Severuse a Rema, kteří udělali totéž, vlkodlak potěžkával obrovskou palici, jakoby nic nevážila.
Nemuseli čekat dlouho. Za zvuku narážejících větví se na ně vrhla mohutná chlupatá stvoření, rudé oči planoucí ve stínu. A pak už bestie byly u nich, zuby a drápy se smrtelně blýskaly v ranním světle.
Všichni tři věděli, jak používat v takovémto boji ty nejvražednější kletby - Sirius ji uvolnil s úžasným výbuchem ohně, který první bestii zasáhl do hrudi a zvedl ji ze země. Mrštil jí proti stromu se silou, která lámala kosti. Proti další mávl mečem a zablokoval tak ránu, která mířila na jeho břicho, potom ji udeřil dalším výbuchem ze své hůlky. Za sebou slyšel Rema a Severuse, jak vykřikují svoje vlastní kletby. Les se zalil červení blesků a výbuchů ohně. Jekot grendlingů a nechutné, kosti drtící údery Removy palice byly ohlušující. Sirius si byl nejasně vědom spršky krve, která mu postříkala tvář, když jeho meč zasáhl hrdlo jedné z kreatur. Zpráskal ještě jedno pohybující se tělo a pak zůstal stát, když si uvědomil, že se už nic jiného nehýbe. Rychle se otočil a přejel Rema pohledem, aby se ujistil, že je nezraněný. Byl také pokrytý krví, ale nezdálo se, že by byla jeho.
„To jsou všichni?“ ujišťoval se Severus, z jehož meče kapala krev.
„Ano,“ potvrdil Remus. „Je některý z vás zraněný?“
Sirius věnoval okamžik tomu, aby se sám prověřil. Něčemu se podařilo zasáhnout jeho levou nohu, ale nedostalo se to skrz tuhou dračí kůži. „Trochu pohmožděný, ale v jednom kusu.“
„Jsem v pořádku,“ potvrdil Severus, zatímco prohlížel mrtvá stvoření kolem nich. Bylo jich celkem devět a Sirius si nemohl pomoci, aby neuvažoval, že kdyby jich bylo jen o málo víc, nevyvázli by bez zranění. Nikdo z nich nebyl zvyklý na takovýto způsob boje. Sirius ani nechtěl pomyslet na to, jaké by to pro ně bylo, kdyby uprostřed podobné šarvátky zaútočili mozkomorové. Harry už takovou hrůzu ve svém mladém životě zažil; z toho, že byl zatažen do něčeho takového, ho bolelo srdce.
„Pohněme se dál,“ nutil je Severus. Remus, který se pokoušel zbavit se nechutných zbytků, které ulpěly na bodcích jeho palice, souhlasně přikývl a znovu se ujal vedení. Sirius musel obdivovat jeho statečnost. Nic ho nadlouho neudrželo dole. Jeho schopnost vydržet vše, co mu život naložil, byla jedním z důvodů, proč ho tak miloval.
- - -
Alrik a Asgeir shromáždili velkou skupinu bojovníků v hlavním sále pevnosti. Nejstarší byl šedovlasý, zjizvený muž, nejmladší nebyl víc jak o tři, čtyři roky starší než Harry. Mezi muži existovala hierarchie, jak mohl Harry poznat podle toho, kdo vykročil vpřed, aby prostudoval velkou mapu, kterou Asgeir rozložil na stole. Nejmladší bojovníci byli přinuceni stát nejvíce vzadu a ustoupit starším a zkušenějším mužům. Harry se cítil trapně a hloupě, když zjistil, že přestože je nejmladší, všichni ti muži mu ustupují. Dostal místo mezi Asgeirem a Alrikem a všichni ho pozorovali. Více než jednou zaslechl, jak někdo šeptá 'chlapec, který přežil'. Mladší válečníci nakukovali přes ramena ostatních, aby zahlédli jeho proslulou jizvu.
Ukázali Harrymu na mapě umístění Studny a kamene a podrobně mu vysvětlili polohu pozemku a s čím by se tam mohli setkat. Bylo mu řečeno, že je hromadně napadnou grendlingové, proto sebou vezmou velké množství šermířů a lukostřelců, kteří se s nimi utkají. Byla tu také možnost, že by z hor mohli sestoupit černí wyrmové a zaútočit. Harrymu trvalo několik minut, než pochopil, že wyrmové, o kterých mluví, jsou ve skutečnosti druhem draků.
Navzdory tomu, co mu bylo řečeno o mudlovské zbrojní technice, si nemohl pomoci, ale napadlo ho, že několik kulometů a granátometů by se hodilo. Určitě by způsobily větší škodu než meče. Ale nechal si svůj názor pro sebe, protože se cítil příliš bezradný, než aby mluvil nahlas. Pokud mohl vidět, nebylo v této společnosti ani stopy po mudlovské technologii. Místo toho mluvili o něčem, co nazývali kouzelnická ocel, a tak v duchu uvažoval, jestli to snad není nějaký druh kouzla na jejich meče, aby byly dokonalejší.
Ukázali mu nejlépe uhájitelné pozice kolem Studně, protože bude patrně muset uzávěr nejen zvednout, ale také přepravit asi třicet stop.
„Ve chvíli, kdy se přiblížíme ke Studni, se určitě objeví i mozkomorové,“ řekl mu Alrik. „Kolik jich dokáže tvůj Patron zadržet?“
Harry se zamračil. Tehdy v noci ve třeťáku, když napadli Siria, jich bylo nejméně padesát. Měl podezření, že jeho Patron jich dokáže udržet tolik, kolik bude zapotřebí, ale viděl jiný problém.
„Jsem si jistý, že je můžu držet mimo všechny,“ vysvětlil Alrikovi. „Nebo je aspoň zahnat zpátky, ale v tom není problém. Patron je volně pohyblivé, ale řízené kouzlo, kdežto levitace je souvislé zaklínadlo.“
„To znamená, že jakmile začneš přesunovat kámen, nebudeš už schopný zároveň řídit svého Patrona?“ hádal Asgeir.
Harry přikývl. „Mohu mu přikázat, aby zaútočil na mozkomory, ale nemám žádnou záruku, že bude pronásledovat všechny, možná vybere jednoho a toho bude honit. Je tady někdo, kdo to kouzlo umí taky použít?“
„Potom, co jsi předtím viděl - ne,“ řekl mu Alrik. Harry pohlédl na Bjorna a Gudrika. K jeho překvapení ani jeden z nich nevypadal uraženě. Ačkoliv to pro Harryho bylo nepředstavitelné, měl obavy, že Patron byl mimo jejich možnosti; stejně tak by od nich mohl žádat, aby letěli na měsíc.
„Známe rizika,“ ujistil jeden z mužů Harryho, na tváři pochmurný, rozhodný výraz. „My všichni jsme kvůli těm stvůrám někoho ztratili. Jestliže dokážeš zapečetit tu pekelnou jámu, jsme ochotní to risknout.“
„I když zapečetím tu jámu, nezbaví vás to těch dvou stovek, které už jsou tady,“ řekl jim Harry a žaludek se mu sevřel při pomyšlení na to, čemu by tito lidé čelili. A to vše pro tak nuznou vyhlídku. Chystal se vést tyto muže do bitvy a měl by sledovat, jak umírají, pozorovat, jak je mozkomorové připraví o jejich duše. A i se vší jeho magií není nic, co by mohl udělat, aby tomu zabránil.
„Tímto problémem se budeme zabývat později,“ rozhodl Asgeir. „Postarejme se o problém, se kterým můžeme něco udělat nyní.“
Chápal praktičnost jeho slov, ale nebylo v jeho povaze čelit takovému selhání a nazývat to vítězstvím. Příliš mu to připomínalo Odinovo oko. Kouzelnický svět to viděl jako vítězství, ale Harry si nedokázal pomoci a musel myslet na všechny ty dobré muže a ženy, kteří pak zůstali ležet mrtví na bojišti.
Strávili pak delší dobu nad bojovými strategiemi, ale po většinu času zůstával Harry zticha. Strategie byla vždycky Ronova silná stránka, ne jeho, a tak si pomyslel, že tito muži, kteří jsou válečníky celý svůj život, vědí lépe, co dělat. Ale přesto se k němu obraceli pro souhlas, překládajíce mu vše, jako by byl nějaký vůdce jako Asgeir. Tíha jejich naděje těžce spočívala na jeho ramenou a on si nedokázal vybavit dobu, kdy se cítil tak osamělý.
Když bylo vše řečeno a uděláno, muži odešli, aby si připravili zbroj a brnění a nepochybně aby strávili poslední noc se svými rodinami. Vyrazí za rozednění a Harry věděl, že mnozí se nikdy nevrátí. On sám tiše proklínal ministerstvo, že dovolilo, aby se stalo něco takového.
Alrik, jehož rodina byla v bezpečí High Hill, neměl takové plány, proto se místo toho nabídl Harrymu, že mu ukáže Bifrost Hall. Harry, vděčný za rozptýlení, šel s ním, odhodlaný důkladně se poučit, jak žije většina kouzelnického světa.
Neviděl tu žádné známky mudlovského vlivu, dokonce i džíny, které měl na sobě, tu vypadaly nemístně. Tito lidé žili ponejvíc tak, jako jejich předkové, a pravděpodobně se tak dělo po staletí.
A přesto tu neviděl jediný náznak stagnace. Přes nedostatek magických schopností ovlivňovala magie každý aspekt jejich životů a vylepšovala ho podobně, jako technologie zlepšovala životy mudlů. Vypadalo to, že je magie v tomto společenství mnohem více specializovaná než v Bradavicích. Lidé měli jednu kouzelnickou schopnost a té se drželi, v ostatních záležitostech se spoléhali na svoje okolí. A nebyl tu ani nedostatek magických předmětů - cokoliv od kouzelnického zemědělského nářadí po smetáky, ačkoliv si nevšiml, že by měli cestovní košťata. Předpokládal, že kvůli neustálé hrozbě mozkomorů prostě nebylo bezpečné cestovat za zdi pevnosti.
Během krátké prohlídky Bifrost Hallu získal Harry určitou představu o tom, jak je hrad velký - všechny rodiny a místní farmáři žili uvnitř zdí pevnosti, dobře chránění před mozkomory a grendlingy. Hradby bránily vstoupit grendlingům a ochranná kouzla zadržovala venku mozkomory. Ale lidé riskovali každý den, jakmile vyšli za zdi hradu, aby obstarali svá hospodářství. Byli si dost jistí, že se vypořádají s hrozbou grendlingů, ale neměli žádnou obranu proti mozkomorům, jejichž drzost stále vzrůstala s jejich narůstajícím počtem.
Nakonec se Harry vrátil zpátky do hlavní síně, kde ho brzy obklopili místní obyvatelé, kteří usilovali o rozmluvu s ním. Všichni znali a naslouchali příběhům o Chlapci, který přežil a měli na něj stovky otázek, které zodpovídal tak trpělivě, jak dokázal. Přestože byl součástí jejich bohaté historie, cítil se Harry mnohem izolovanější, když zjistil, jak málo toho o jejich světě ví.
Naslouchal skupině bojovníků, kteří prodiskutovávali nejlepší způsoby boje se smečkou grendlingů, když se rozezněl poplach - volání strážního rohu z hradeb pevnosti.
„Harry,“ volal Alrik, když vbíhal do haly. Harry okamžitě vyskočil na nohy, protože ho napadlo, že možná útočí mozkomorové. „Pojď rychle,“ naléhal Alrik. „Zničí nás, jestli je nezastavíš.“
Harry ho následoval ze dveří.