| Zobrazeno: 5386
/ 16
Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader: Georgia, Mandragora a Jezinka
Párování: Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 18+
Sirius běžel zpět do hradu, do Remova bytu, vlkodlak pouze o krok za ním. Bez domlouvání oba začali shromažďovat svou cestovní výbavu a převlékli se do těžkých kalhot z dračí kůže a magicky vyhřívaných plášťů a rukavic. Protože se teprve nedávno vrátili z průzkumné mise pro Brumbála, měli svou výstroj hned po ruce a trvalo jim jen chvíli, než se připravili.
Pak zamířili do sklepení hradu. Nepotřebovali spolu mluvit, byli jak jedné mysli. Vyzvednou Severuse Snapea a pak půjdou za muži, kteří odvezli Harryho z Bradavic.
Měl by to být James, kdo pocestuje s námi, pomyslel si Sirius. James by je měl vést, s Remem a Siriem po boku. Místo toho to byl Severus Snape, kdo nyní získal v Harryho životě přední místo, a Sirius si nemohl pomoci, aby neuvažoval, že svého přítele z dětství zklamal v mnoha směrech.
„Nemohli bychom si přát lepšího společníka, než je Severus,“ pronesl Remus náhle, čímž Siria překvapil. Pohlédl na přítele a viděl v jeho jantarových očích chápavý výraz. Bylo to tak tajuplné, když tohle Remus dělal, téměř jako by mu četl myšlenky. „Severus se nezastaví před ničím, dokud nebude Harry v bezpečí.“
„A ty si myslíš, že by James neudělal to samé?“ připomněl Sirius. Pořád pro něj bylo těžké pochopit, proč Remus Severuse tak přijímá. Zmeškal léta, během kterých se stala Snapeova loajalita známou, a bylo pro něj těžké chápat víc, než si o Zmijozelovi pamatoval.
„Někdy je zapotřebí krutost,“ řekl mu Remus. „A James byl vždycky příliš laskavý.“
Sirius se otřásl. Zneklidňovalo ho, když slyšel Rema říkat takové věci. Byl tím nejlaskavějším, nejmírnějším člověkem, kterého kdy poznal. Vždycky ho zaskočilo, když Remus pronesl něco, co mu připomnělo, že velice dobře chápe také temnotu.
Našli Dianu Snapeovou, jak čeká v chodbě vedle portrétu Salazara Zmijozela a velkého hada. Vzhledem k možnému dobru, které by mohlo vzejít ze zápisníku, jenž Harry přeložil k Vánocům, nedokázal se Sirius přinutit dívat se na Lorda ze Zmijozelu i nadále tak kriticky.
Sirius ženu ignoroval a zabušil na podobiznu. O chvíli později se odklopila a Severus Snape je všechny uvedl do svých pokojů. Rychlý pohled na něj Siria ujistil, že Snape je připravený na cestu. Také měl černé kožené kalhoty vyztužené dračími šupinami. Přes ně měl oblečený plášť z kůže černé wyverny, která, jak Sirius věděl, dokáže odvrátit většinu ostří - byl to styl, který mělo v oblibě mnoho zmijozelských, když chodil do školy.
K jeho překvapení se Snape zlobně zadíval na svou sestru. „Znáš Zimní země?“ vymáhal od ní.
Ale ona zakroutila hlavou. „Ne, nikdy jsem tam nebyla. Alrik mi vždycky říkal, že je to příliš nebezpečné. Celou dobu bydlím v Anglii.“
To Snapea, zdá se, překvapilo. „Alrik s tebou nežije?“
Žena pokrčila rameny a její tmavé oči zajiskřily. „Jenom jeden týden v měsíci,“ přiznala. Siriovi přišlo divné, že tohle Severus Snape o své sestře neví, ale pak si připomněl, že jeho vztahy s rodinou byly nevalné.
„Co je to za manželství?“
Letmo se podívala na Siria a Rema, ale pak jen pokrčila rameny. „Miluji ho, Severusi,“ řekla jednoduše. „Beru to, co mohu dostat.“ Povzdechla si a odhrnula si černé vlasy z bledého čela. „A upřímně, můj život v High Hill se mi líbí. Nic mi nebrání ve studiu knih.“
„A jak dlouho víš o tom spiknutí proti Harrymu?“ tázal se Severus.
Věnovala mu jen smutný úsměv. „Právě jsem se o tom dozvěděla, těsně předtím, než odešli. Řekli mi to, aby to někdo věděl a dohlédl na ostatní děti, aby nezůstaly osamělé ve sněhu.“
K Siriovu překvapení se Severus na svou sestru ušklíbl, pak svůj pohled obrátil na ně dva. „Pojďte se mnou,“ vyštěkl. Přešel do knihovny a mávl hůlkou směrem k velké polici u vzdálené stěny.
Regál okamžitě sklouzl stranou a odhalil zeď pokrytou zbraněmi - meči, luky, samostříly, sekyrami. Byla to působivá sbírka ze všech období dějin. Blackova rodina měla ve svém rodovém domě podobnou sbírku.
Severus ihned uchopil dlouhý tenký meč s ostřím pokrytým runami. Když vyzkoušel jeho ostří, pokynul Siriovi a Removi. „Vyberte si, co chcete,“ oznámil jim.
Sirius nezaváhal, rychle sňal ze zdi dlouhý anglický meč a zavířil jím v ruce, aby otestoval jeho váhu a ovládání. Tohle byl meč, se kterým on i jeho bratr Regulus cvičili nejčastěji. Byla to zbraň, kterou ovládal nejlépe.
„Vezmi si jeden,“ naléhal Severus, a když se Sirius obrátil, uviděl, že Remus stále ještě stojí u dveří knihovny. Věděl, že jeho přítel nikdy nestudoval šerm. Jeho rodina byla příliš chudá, než aby si mohla něco takového dovolit. A jeho povaze souboje nikdy nevyhovovaly.
„Nikdy jsem se neučil, jak používat meč, Severusi,“ řekl s potřesením hlavy.
Severus zaklel pod vousy, přešel zpět ke zdi a z jejího místa strhl velkou železnou palici. Soudě podle toho, že ji Severus zvedal oběma rukama a při tom se mírně zašklebil, vytušil Sirius, že je výjimečně těžká - velká rukojeť s obrovskou pichlavou železnou koulí na konci. Nabídl ji Removi.
„Tohle nevyžaduje zas tak moc zkušeností. Prostě jí zatočíš a praštíš do všeho, co se hýbe.“
Sirius zahlédl v Remových očích záblesk úzkosti, ale zvedl ze Severusových rukou zbraň lehce a vůbec si, jak se zdá, nevšímal její váhy. Občas bylo pro Siria snadné zapomenout, jakou má vlkodlak sílu; naučil se, jak to skrývat.
„Tohle by rozštíplo lebku kohokoliv, koho s ní udeřím,“ řekl mu Remus.
„A ty ji použiješ na každého člověka, který se tě pokusí zastavit,“ oznámil mu Severus a Sirius nyní viděl, co měl Remus na mysli tou krutostí. „Ale já se neobávám lidí. Zimní země obývají různé druhy nestvůr. Temný les je proti nim krotký.“
Remus jenom přikývl a pohlédl přes místnost na Siria. Ten se na něj pokusil povzbudivě usmát, ale měl podezření, že se mu to nepovedlo, protože muž nevypadal povzbuzeně. Upřímně, Sirius nedokázal snést pomyšlení na to, v jakém nebezpečí by právě teď mohl Harry být.
O chvíli později vstoupila Minerva a zavolala na muže, zatímco čekala v hlavním pokoji. Připojili se k ní se zbraněmi v rukou. Kriticky si je prohlédla, než Severusovi předala cestovní kabelu. „Jídlo a nejnovější mapa Zimních zemí, kterou jsem našla,“ vysvětlila. „Děti se probraly. Hermiona řekla, že je zasáhl nějaký druh třaskavého granátu. Nikdo není zraněný, ale všechny bolí hlava. Neviděly muže, kteří Harryho unesli.“
„Vrátil se už Albus?“ tázal se Severus.
Ale Minerva zakroutila hlavou. „Víš, jaké je ministerstvo.“
„Nemůžeme čekat,“ rozhodl Severus a pak pohlédl na svou sestru. „Chceš tady zůstat?“
Přikývla. „To je to nejmenší, co mohu udělat. Postarám se o tvoje hodiny, jestli se nevrátíš, než začnou.“
Oči se mu zúžily, ale souhlasně přikývl. „Chystáš se mě prosit, abych ušetřil jeho život?“
Sirius se při tom odvrátil. Tohle byl typ otázky, jakou by položil jeho otec. Zmijozelům nikdy neporozumí.
„Přineslo by to něco dobrého?“ zeptala se Diana, hlas plný hořkosti. „Unesl tvého manžela. Vždycky jsem věřila, že jsi dobrý člověk, ale nikdy jsi nebyl milosrdný.“
K Siriovu překvapení Minerva Severusovi za jeho krutá slova nevynadala. „Buďte opatrní, vy tři,“ řekla prostě, jako by ji neznepokojilo, že tento muž právě pohrozil, že zabije manžela své sestry. Připusťme, že kdyby se chystal ublížit Harrymu, udělal by to Sirius sám… ale přesto.
Severus zmenšil zavazadlo, které mu dala Minerva, a z pohovky popadl plášť. Remus a Sirius ho následovali ven ze sklepení.
Hagrid na ně čekal u bradavické brány a držel kouzelnickou lucernu, která zahnala temnotu z koutů. „Zamkni bránu, až odejdeme,“ řekl mu Remus. „Jestli se rozšíří zpráva, že Harry zmizel, bude tohle místo zaplaveno bystrozory a novináři.“
Hagrid přikývl. „Přiveďte ho domů,“ naléhal a sledoval, jak trojice mizí do noci.
Rychle se dostali za hranice ochrany proti přemisťování kolem hradu. „Znáte přemisťovací bod pro Hallow Hill v Icefellu?“ zeptal se jich Severus, jmenoval při tom bod na malém pobřeží v nejsevernějším nezakreslitelném hrabství Británie. Oba přikývli. „Uvidíme se tam. V přístavišti bude mít jistě službu dozorce, takže navrhuji, aby ses nejprve přetransformoval a Lupin tě vezme s sebou.“ A s tím se Severus přemístil.
Sirius pohlédl na Rema, který se na něj jen ponuře usmál. Sáhl ke své magii a nechal se přeměnit, cítil, jak se jeho tělo mění a utváří do důvěrně známé podoby Tichošlápka. Proměna byla trochu pomalejší než obvykle kvůli meči, který teď nesl - nebyl zvyklý kouzlem přeměňovat kov, ale nebyl ochoten se zbraně vzdát.
Když byl hotov, Remus se vedle něj přikrčil a položil paži kolem jeho krku, čímž si ho přitáhl k tělu. Na okamžik se oddával teplu svého společníka a pak byl Removou magií tažen pryč, napříč zemí.
Znovu se objevili na dřevěném přístavišti v městečku Hallow Hill. Siria okamžitě začal bičovat ledově studený vítr, který foukal nad malou zátokou. Byla příliš tma, než aby přehlédli celou zátoku, která se otvírala do rozlehlého otevřeného moře. Podél doku byly zakotvené malé rybářské lodi, seřazené podle velikosti od malých člunů pro dva lidi až k mnohem větším lodím. Žádná z nich neměla mudlovský vzhled a žádná nebyla poháněná motory.
Severus už rozmlouval s velitelem přístavu a Remus s Tichošlápkem se k nim vydali.
„Viděl jsem je,“ říkal stařec Severusovi, právě když se k nim přiblížili. „Velká skupina Brandových mužů ze Zimních zemí. Měli svou vlastní dlouhou loď, ohromné neohrabané monstrum s třiceti vesly.“
„Jak je to dlouho, co odpluli?“ vyptával se Severus.
Stařec se poškrábal na hlavě pod tlustou vlněnou čepicí. „Muselo to bejt před skoro dvěma hodinama. Přišli sem pomocí přenášedla, velká skupina.“
„Byl s nimi chlapec?“ naléhal Remus.
Ale muž pokrčil rameny. „Nevšim sem si. Ale je to dost šílený nápad vydat se přes moře v téhle roční době.“
„Budeme potřebovat člun,“ oznámil mu Severus a pohlédl na lodě zakotvené v doku. „Tamhleten.“ Ukázal na dlouhý člun s celkem deseti vesly, pěti na každém boku. Seděl nízko na vodě, ale měl vysoké boky, zvýšenou lodní příď a tvar, který se umí prořezávat vysokými mořskými vlnami. Sirius věděl, že to bude neklidná cesta, ale člun bude mnohem bezpečnější než košťata. Větrné proudy nad mořem by v této roční době mohly létání znemožnit a nezakreslitelné ochrany kolem Zimních zemí vylučují přemístění.
Stařík jen zakroutil hlavou, ale pokývl jim ke člunu. „Je to váš funus,“ prohlásil. „Já sám bych v tomhle období v noci nechtěl jít ven, ale mějte si ho. Ale chci zálohu v plné výši ceny člunu, dokud se nevrátíte. Šedesát galeonů a ani o svrček méně.“
Severus mu bez dohadování předal váček zlata a pak pokynul Removi a Tichošlápkovi, aby ho následovali.
Sirius nešikovně vhupsul do loďky, svými drápy zaškrábal po dřevěných prknech, jak se pokoušel udržet rovnováhu. Remus se k němu přidal, usadil se na jednu z dřevěných lavic a popadl Tichošlápka za kůži, aby ho podepřel. Ten se ztěžka opřel o kamarádovy nohy, vděčný za společnost.
Severus se také usadil a vytáhl z rukávu hůlku. Rychlé kouzlo a člun se odvázal a vesla ožila. Pohybovali se vodou a využívali světlo přístavu jako vodítko, aby se vzdálili od břehu.
Když byli dost daleko od přístavu, z dohledu jakýchkoliv zvědavých očí a člun byl pohlcený temnotou zálivu, Tichošlápek se přeměnil zpět na Siria. Severus už vyndal mapu z vaku, který mu dala Minerva, a použil jen malé Lumos, aby osvětlil mapu, kterou rozprostřel na dřevěnou lavici.
„Pamatuješ si navigační kouzlo?“ ujišťoval se Remus.
Sirius přikývl: „Budu řídit loď, vy hlídejte mapu.“
Severus zúžil oči, ale nic neřekl, když Sirius vytáhl hůlku a zamířil jí na lodní příď. Remus ukázal vlastní hůlkou na mapu a mumlal dlouhé zaklínání. Na pergamenu, poblíž linie břehu, se objevila malá značka ve tvaru lodičky, mírně světélkovala a začala se pomalu pohybovat napříč mapou. Kdyby byl Severus obeznámený s Pobertovým plánkem, bylo by mu to povědomé.
Jakmile byl Remus se zaklínadlem hotov, dokončil Sirius svoje vlastní a svázal navigační kouzlo přímo s loďkou na mapě.
„Kde chceme přistát, Severusi?“ zeptal se Remus a pokynul k obrysu Zimních zemí na mapě.
Vypadalo to, že Severus chápe, co ti dva dělali, a proto nežádal o vysvětlení. Ukázal na místo na mapě. „Bifrost Hall je tady. Pokud půjdou nejkratší cestou, přistáli by tady,“ ukázal bod na linii pobřeží Zimních zemí. Sirius spojil svoje navigační kouzlo s tímto místem. Ihned se na mapě objevila stříbrná čárka spojující pohybující se člunek s místem přistání. Loď se automaticky stočila k tomuto kursu a sama se řídila vodou. Jediné, co teď museli dělat, bylo čekat a doufat, aby se k Harrymu dostali dřív, než se mu stane něco zlého.
Severus svinul mapu a všichni seděli mlčky. Když se dostali z relativního závětří zálivu, krutě je zasáhl ledový vítr a loď se začala divoce zmítat na vlnách. Několik vyrovnávacích kouzel část kývání zklidnila, ale i tak bylo zřejmé, že to nebude příjemná cesta. Sirius si ani neuměl představit, jaké to muselo být pro Harryho, kterého musela nepochybně bolet hlava z třaskavého granátu, který ho omráčil. Byl jen vděčný, že Harry netrpí mořskou nemocí.
On a Remus se dělili o jednu lavici uprostřed lodi, protože tam bylo houpání lodi zdánlivě menší, a Sirius se přisunul blíž ke svému příteli kvůli teplu. Když Remus neudělal žádný náznak, že by se chtěl odtáhnout, vložil zahřívací kouzlo na svůj plášť a přehodil jim ho přes ramena, přičemž toho využil jako záminky a sklouzl rukou kolem Remova pasu. Remus se na něj slabě usmál a k jeho překvapení se přisunul ještě blíž, usazuje se po jeho boku. Odmítl většinu Siriových dřívějších pokusů o flirt, takže tohle byla vítaná změna.
Ale možná, že to neviděl jako flirtování - bylo to víc o hledání pohodlí na obou stranách. Sirius si to nechtěl připustit, ale byl vyděšený. Přestože Diana trvala na tom, že únos nemá nic společného s Voldemortem, nemohli si být jistí. A i kdyby měla pravdu, ve světě byla další nebezpečí. Zimní země nejsou místo pro bezbranné dítě. Pochyboval, že by Harry věděl, že takové místo vůbec existuje. Byl překvapený, když se dozvěděl, že v Anglii existují nezakreslitelná hrabství. Pravděpodobně si nedokázal představit, že jsou celé země, o kterých mudlové tam venku ve světě neví zhola nic.
Uvědomil si, že zatímco mlčky plují po vlnách, zírá na Severuse. Muž seděl poblíž předku lodi, několik stop od nich. Ignoroval je, jeho tmavé oči prohledávaly vody kolem nich, i když Sirius věděl, že nemůže nic vidět. Obloha byla zatažená a nebyly vidět ani hvězdy nebo měsíc nad jejich hlavami. Záře kouzla Lumos, které zůstalo na lavici mezi nimi, bylo jediné světlo, které mohli pozorovat.
Severus vypadal tak tvrdě a zahořkle, jak ho Sirius ještě nikdy neviděl. Vítr šlehal prameny vlasů kolem jeho hlavy a noc vložila těžké stíny podél ostrých rysů jeho obličeje. Není na něm nic krásného, nic laskavého, pomyslel si Sirius. Nezaslouží si někoho, jako je Harry, a Sirius nechápal, jak někdo jako jeho mírný Remus mu může důvěřovat.
Je na naší straně, Remus i Brumbál mu to zas a znovu opakovali. A podle nich se pokusil zachránit Jamese a Lily tím, že Brumbála varoval, když se dozvěděl, že je Pettigrew zradil. Ale stejně - z toho, co Sirius mohl vidět, nebylo v něm žádné světlo. Neusmíval se, nebavil se, nežertoval. Zdálo se, že ho baví jenom spílat a trápit studenty.
Byl brilantní v lektvarech - to mu Sirius přiznával. A pomyšlení na to, že by brzy mohl existovat lék pro jeho ubohého Rema… zesílil své objetí kolem vlkodlaka. Dokud bude žít, nezapomene na výraz zoufalé naděje, který viděl v Remových očích o Vánocích, když jim Harry vysvětlil, v čem jeho dar spočívá.
Divné, uvažoval Sirius. Ani na minutku nezapochyboval, že by Snape ten lektvar pro ně neuvařil. Dokonce ho ani nenapadlo, že by mohl odmítnout, a tak dumal, co to vypovídá o jeho pocitech.
Ale samozřejmě, že by neodmítl, zdůvodňoval si Sirius. Sama pýcha by ho přiměla to udělat - něco, co žádný jiný mistr lektvarů kromě Salazara Zmijozela nikdy nedokázal. A jistým způsobem byl také vázaný povinností - Harry byl jeho manželem a Remus, alespoň pro Harryho, patřil do rodiny. Sirius musel připustit, z toho, co viděl, že Snape bere svoje povinnosti jako Harryho manžela opravdu vážně.
Zamračil se na něj a pokusil se vyřešit, co ho přimělo účtovat. Jak tak zíral, všiml si, že má Snape přes kolena přehozený plášť, jednu ruku téměř zoufale sevřenou v jeho záhybech. To bylo podivné; plášť měl oblečený. Proč by potřeboval dva? Ačkoliv na tom, který držel v klíně, bylo něco známého.
„Pro koho je ten druhý plášť, Snape?“ přepadla ho zvědavost.
Snapeova ruka na plášti se sevřela, jako by si myslel, že by mu ho Sirius chtěl vzít, ale jeho tvář zůstávala tvrdá a nečitelná. „Je Harryho,“ řekl jednoduše. „Zapomněl si ho obléknout.“
Sirius na něj civěl, ale muž nereagoval ani se neotočil. Jeho tvář nic neprozrazovala. Přesto jeho ruka stále pevně lpěla na tom plášti, téměř jako sám Sirius držel Rema. Majetnicky, pomyslel si. Ale byl tohle důvod, proč on držel Rema? Nemyslel si to - byla to útěcha, kterou hledal a pokoušel se nabídnout. Ale proč by Snape hledal útěchu v plášti?
Nehledal by, odůvodňoval si v duchu. Ale to něco naznačovalo - mlčky předpokládalo, že Snape věří, že Harry bude ten plášť potřebovat, a Snape byl připravený mu ho přinést. Také to znamenalo, že si dělal starosti, že by Harrymu mohla být zima.
Najednou Siriovi došlo, že z nějakého důvodu, ať už se to u Zmijozela zdálo nemožné, Severus Snape má jeho kmotřence rád. Jakýmsi podivným způsobem to, jak jeho ruka pevně svírala plášť, který si Harry zapomněl, prozradilo víc, než by Severus mohl vyjádřit slovy.
Pohlédl na Rema, jenom aby zjistil, že se také dívá na Severuse a na plášť, který má položený na kolenou. Ve vlkodlakových očích byl smutek a rty měl slabě zkřivené v tom, co, jak Sirius věděl, byl úsměv porozumění. Ale Remus byl koneckonců v takových záležitostech vždycky bystřejší.
Merline, pomyslel si a poznání ho udeřilo jako rána do žaludku. Snapeovi opravdu na Harrym záleží. Snape možná dokonce Harryho miluje. Hlavou spočinul na Remově rameni a srdce ho zabolelo kvůli něčemu, co nedokázal vysvětlit. Kam proboha tenhle svět spěje?
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Poznámka autorky: Několik lidí se mě ptalo, jaké měl Alrik důvody, že nepožádal o pomoc Severuse, a také na jeho zapojení v celé té Juliově aféře - takže jsem si řekla, že něco uvedu v poznámce. Za prvé, Alrik nemá žádný důvod věřit Severusovi a nikdy neměl. Dvacet let věřil, že je Smrtijedem, a jak už jsme viděli, celý svět má důvod nejen nenávidět Smrtijedy, ale také se jich obávat. Kromě toho věděl, že Severus byl ve Zmijozelu a dobrovolně se zúčastňoval v 'krvavých sportech', a to natolik, že měl mezi zmijozelskou elitou velice nechvalnou reputaci. A i když se dokázalo, že nebyl Smrtijedem, přinejmenším tato část jeho pověsti je pravdivá. Co se týče Alrika, žádat o pomoc Severuse by bylo nesmyslné a možná i životu nebezpečné nejenom pro něj, ale i pro jeho národ.
Pokud jde o jeho spoluodpovědnost v Juliově záležitosti - především, jak zmínila Diana, Alrik ve skutečnosti tráví většinu svého času v Zimních zemích a svou manželku a dcery jezdí navštěvovat (žádnou z nich by nepřivedl do Zimních zemí ze strachu před nebezpečím, ve kterém by tam byly). Takže není pravděpodobné, že by Julia znal až tak moc dobře - a určitě by nebyl součástí intrikaření, ke kterému možná došlo mezi Marcellem a Claudiem před večeří - pokud vůbec k nějakým úkladům došlo. (Je mnohem pravděpodobnější, že to nechali na Juliově vůli - to odpovídá víc jejich povahám, netečnost spíš než přímá pomstychtivost.)
Ale když si pak všiml Juliovy nepřítomnosti a odhadl, kde by mohl být Harry, považoval Alrik nejspíš celou situaci za zábavnou a jednoduše se rozhodl držet se zpátky a sledovat, jak to chlapec zvládne. Pochází z válečnické společnosti - od někoho v Harryho postavení se očekává, že je schopný se o sebe postarat. Dalo mu to také ideální příležitost zjistit, jak bude reagovat Severus - vzpomeňte si, že počítal s Harryho významem ve vyšších společenských kruzích a rozhodoval se, jestli má jeho únos cenu. Když viděl, jak Severus propadl panice a zoufale se za ním vyřítil, jenom to posílilo jeho víru, že jestliže unese Harryho, udělá elita kouzelnického světa vše, o co požádají, aby ho dostali zpět.
Děkuji za překlad.