| Zobrazeno: 5524
/ 15
Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader: Georgia, Mandragora a Jezinka
Párování: Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 18+
Bifrost Hall se objevil mezi stromy. Obrovský hrad, pevnost na skalnatém kopci, který dohlížel na zemědělské pláně Zimní země. Brandova zástava povlávala z nejvyšší věže a oznamovala, že pán hradu je ve svém sídle. Přestože bylo ještě denní světlo, brána byla zavřená a na hradbách hlídkovali ozbrojení muži.
Severus, přikrčený za padlým stromem, cítil, jak se Sirius a Remus přesunuli vedle něj. Trojice mužů pozorovala ozbrojenou jednotku, která střežila hradby.
„Na bráně budou silná ochranná kouzla,“ informoval Severus, zatímco Remus ukázal na lukostřelce, skrývající se ve stínu strážních věží, kterých si Severus nevšiml. „Ale kromě toho tam bude velice málo útočné magie. Jestliže budeme přinuceni bojovat, bude to fyzický útok a oni mají některé z nejlepších zbraní široko daleko. Dokonce ani dračí kůže jejich ostří neodvrátí.“
„Máme tedy v úmyslu zaútočit otevřeně?“ zeptal se Sirius. Severus z jeho tónu hlasu mohl říci, že nebyl nezbytně proti tomu,spíš byl jenom zvědavý. Na druhou stranu Remus nespokojeně zasyčel.
„Určitě se nejprve pokusíme vyjednávat,“ zdůvodňoval. „Uvnitř těch zdí jsou ženy a děti. Raději bych neriskoval, že zraníme nevinné, pokud se tomu budeme moci vyhnout.“
„Oni s tím začali,“ připomněl Severus vlkodlakovi. „Finta bude v tom, strhnout ochrany tak rychle, jak to bude možné. Jakmile budeme uvnitř zdí, měli bychom být schopní dost pohotově si válečníky podrobit kouzly. Alrik je jediná skutečná magická hrozba a s ním se snadno vypořádáme. Má jen malé schopnosti v soubojích.“
„Remus a já zničíme ochrany,“ řekl mu Sirius. „Ty od nás jenom drž šípy.“
Ačkoliv Severus neměl oba muže nijak zvlášť v oblibě, velice dobře si uvědomoval, že jsou schopni používat magii v tandemu, což je velice ojedinělá dovednost. Roky přátelství, nemluvě o poutu mezi nimi, které se začínalo vytvářet, z nich udělaly velice impozantní sestavu. Byl si jistý, že když budou mít dost času, dokážou strhnout všechna ochranná kouzla starobylých hradeb.
„Stačí, když dostanete dolů ochranu pouze z jedné brány,“ připomněl jim Severus, protože dobře věděl, že Nebelvíři by pravděpodobně tento fakt přehlédli a pustili by se do úplné devastace - a to by je stálo čas, kterým nechtěl plýtvat.
„Co když ublíží Harrymu?“ zeptal se Remus a vyjádřil tak nahlas obavu všech tří.
„Nedáme jim šanci,“ naléhal Severus. „Budeme se pohybovat rychle a zastavíme každého, kdo nám vstoupí do cesty. Neplýtvejte časem.“ Věděl, že když bude muset, vezme si ty ženy a děti, o kterých se Remus zmínil, jako zástavu pro Harryho bezpečný návrat. Použije jejich slabiny proti nim - udělá cokoliv, aby znovu získal Harryho živého. Nechtěl uvažovat o možnosti, že Harry je možná už zraněný - když použil Patrona, byl živý. Neměl důvod pochybovat o tom, že je v pořádku.
Meč v jedné ruce, hůlku v druhé, Severus kývl oběma mužům. „Jdeme na to.“ Jako jeden opustili svůj úkryt a rychlým během přes otevřenou plochu za okrajem lesa mířili k bráně hradu. Jakmile se vynořili ze stínu lesa a pustili se cestou přes sněhem pokrytou zem, slyšeli z hradeb roh, jak vytrubuje poplach. Další ozbrojení muži se přesunuli ke zdi a lukostřelci pozvedli svoje luky.
Chvíli jim trvalo, než překonali vzdálenost mezi krajem lesa a zdmi hradu. Zatímco běželi, cítil Severus, jak muži po jeho boku vyvolali svoje síly, zvedli hůlky a zaútočili na kouzla, která pulzovala zemí a chránila starobylou bránu. Severus vztyčil nahoru štít, aby odvrátil šípy, které by mohly letět jejich směrem. Ale dřív, než mohli oba muži vrhnout svoje první útočné kouzlo na zeď, pozdravil je z hradu nějaký muž.
„Vítejte, cizinci!“ zavolal na ně dolů. „Můžeme vám prokázat nějakou službu?“
Nebyla to ani hrozba, ani varování, ten rozdíl vycítili všichni tři. A přestože všechny instinkty uvnitř něj křičely, aby prostě nejprve pálil a až pak se ptal, věděl, že nemůže, a také věděl, že oba nebelvírští vedle něj by nikdy nezaútočili jako první, když jsou tak očividně nevyprovokovaní. Přesto ho potěšilo, že zatímco oba muži prozatím zadrželi síly, které shromáždili, ani jeden z nich nesklonil hůlku. Neustále mu to připomínalo, že Nebelvír neznamená nutně hlupák.
Neměl na vybranou a musel na pozdrav z hradu odpovědět.
„Vraťte nám Harryho Pottera nebo zbouráme vaše hradby!“ zakřičel Severus na muže na cimbuří a zvedl varovně svou hůlku. Štítové kouzlo, které vyčaroval, kolem nich pulsovalo a pableskovalo v bledém slunečním světle.
Ale než mohl muž odpovědět, uslyšeli za zdí jiný hlas, který zavolal: „Otevřte bránu!“ Zaskočený Severus pohlédl na své dva společníky.
„Harry?“ zamumlal Remus překvapeně, pro kterého díky jeho zvýšeným smyslům byl ten hlas nesporně ještě jasnější než pro Severuse.
„Nechte je projít!“ vykřikl hlas znovu a tentokrát si byl Severus jistý, že ten volající je Harry. Kupodivu se muž na hradbách okamžitě pohnul, aby provedl, co mu bylo přikázáno. Severus zaslechl, jak se těžké řetězy ohromných koles a ozubených převodů, které udržovaly bránu zavřenou, začaly otáčet. Byl trochu v rozpacích - jak by mohl Harry vydávat rozkazy, když to byl on, kdo byl unesen? O co tu jde?
Ale jen o okamžik později uviděl, jak se velká hradní vrata rozletěla a, přestože muži stojící na hradbách nepolevili v ostražitosti, luky a šípy se sklonily. O chvíli později, k Severusově úžasu a naprosté úlevě, uviděl proběhnout bránou známou štíhlou postavu. Tmavovlasý mladý muž se zářícíma zelenýma očima mířil k nim a smál se od ucha k uchu, jako by právě dostal největší dárek, jaký si lze představit.
Sirius byl první, kdo se neudržel a rychle vykročil vpřed, aby se s ním setkal. Napjal se, když se na něj mladík se smíchem vrhl. Sirius ho zachytil ve zdrcujícím objetí a vykřikoval jeho jméno, když ho na pohled nezraněný Harry Potter objal. O chvíli později se mu chlapec vyvinul a stejně tak nadšeně se vrhl kolem krku rozšklebenému vlkodlakovi, objímaje ho jako svého kmotra.
A pak, k Severusově úžasu, když přestal objímat Rema, se vrhl na něj a na jeden krátký blažený okamžik měl náruč plnou Harryho Pottera, jeho pružné mladé tělo se důvěrně tisklo k jeho a žár jeho těla spálil všechny jeho obrany a dotkl se něčeho naprosto neznámého uvnitř něj. Severus zjistil, že zrudl a jako opilý se tiskne k mladíkovi se zoufalstvím, které nechtěl pojmenovat. Jediné, co věděl, bylo, že Harry je živý a zdravý a z nějakého bláznivého důvodu momentálně v jeho náruči. I když objetí trvalo jenom chvilku, věděl, že na tu chvíli nezapomene, co bude živ.
Teprve když se Harry stáhl zpět a obrátil k široce se usmívajícímu Siriovi a Removi, povšiml si Severus skupiny mužů, která v poklidu mířila branou k nim, nemluvě o zástupu lidí, který se shromáždil ve vstupu do pevnosti a zvědavě je sledoval.
Severus ve skupině ihned rozpoznal Alrika a jeho vztek a ochranné instinkty se vrátily v plné síle. Neměl žádné pochyby, že se tu děje něco nečekaného. Nevypadalo to, že by byl Harry vězněm. Ale to nic neměnilo na tom, že tento muž, jeho švagr, zradil jeho důvěru a unesl jeho manžela.
Jakmile Alrika poznal, zvedl znovu hůlku a jeho tvář ztvrdla nevolí. Harry, který se stále ještě smál s oběma Nebelvíry, si všiml změny v jeho chování a rychle vstoupil mezi Severuse a jeho kořist. Když na konci své hůlky Severus uviděl svého manžela, značně ho to zaskočilo. „Harry,“ zasyčel a v obavách svou hůlku stáhl - copak ten kluk nemá žádný rozum, že se před něj takhle postaví!
Nicméně ta akce zastavila postup lidí, kteří se přibližovali, a přestože ani jeden z nich proti nim nepozvedl svou zbraň, viděl v jejich očích ostražitost. A Harry skutečně zvedl tvář nahoru k cimbuří, kde pozorující lukostřelci byli stále ještě v pohotovosti - jednu ruku zdvihl k nim, jako by je varoval před vypálením jediné střely.
„Severusi, přestaň!“ naléhal Harry. „Věci nejsou takové, jak se zdají. Prosím!“
Severus na chlapce zmateně zíral - dokonce i Remus a Sirius nyní sledovali jednání nejistě a nedůvěřivě hleděli na válečníky. Harry se zamračil a kývl hlavou k jednomu muži, který postoupil vpřed. Alrik, jenom krok za ním, se mu postavil po bok. Bylo tu dost rodinné podoby, aby Severus odhadl, že starší muž je lord Asgeir Brand, pán těchto zemí.
„Lorde Brande,“ pozdravil ho Harry a na okamžik byl Severus zaražený důvěrou v chlapcově hlase. „Tohle je můj manžel, Severus Snape.“
Lord Brand sklonil uctivě hlavu k Severusovi, který, ačkoliv byl stále ještě rozzuřený, neměl jinou možnost než vrátit gesto, protože to zvyk vyžadoval. „Lorde Snape, vítejte na Bifrost Hall. Přijměte prosím naše pohostinství.“
Severus se na něj chtěl obořit a říct mu cosi o zdvořilosti, již nabízí muž, který unesl jiného, ale Harry už přešel vpřed a ukázal na svého kmotra.
„A tohle je--“ začal Harry, jen aby byl přerušen Asgeirovým překvapeným hlasem.
„Sirius Black!“ překvapeně vykřikl a vylekaný šepot se vzedmul mezi bojovníky a houfem lidí za branou. Přestože byly od Anglie izolované, stále ještě se Zimní země doslechly všechny příběhy o hanebném vrahovi Siriovi Blackovi a ti tři při svém spěchu neudělali žádný pokus uprchlíka zamaskovat. Ale než mohl vzniknout nějaký poplach nebo se šokované mumlání mohlo změnit ve strach, Harryho zvolání to všechno uťalo.
„Je to můj kmotr! A nevinný muž!“ zakřičel na dav a jeho oči se zableskly prudkostí, kterou Severus nikdy předtím neviděl. „A vyzvu každého, kdo řekne něco jiného!“
Jeho slova měla na zástup pozoruhodný účinek, na všechny padlo mrtvé ticho. Sirius, Remus a Severus jenom zírali v překvapeném šoku. Byl to Asgeir, který náhle ticho prolomil, když graciézně před Harrym sklonil hlavu.
„Není tu nikdo, kdo by se postavil proti tobě, Harry Pottere, a když nás ministerstvo opustilo, bude tu zákonem tvoje slovo. Buďte vítán v mém domě, lorde Blacku.“ Jeho slova ohromila Severuse dokonce ještě víc než ta Harryho - ačkoliv oni nebyli zatíženi nejasnostmi ohledně Blackovy viny či neviny, Lord Brand právě nabídl Siriu Blackovi ve své zemi útočiště, a to výhradně na slovo chlapce, se kterým se setkal jen před pár hodinami. Bylo jisté, že se tu stalo něco mimořádného.
Sirius, tímto jednáním oněmělý, sklonil hlavu na pozdrav, zatímco Harry přešel k Removi. „A tohle je Remus Lupin,“ oznámil Asgeirovi. „Byl to on, kdo mě naučil používat Patronovo zaklínadlo.“
Ačkoliv bylo Lupinovo příjmení Asgeirovi neznámé, uklonil se před ním, jako by zdravil sobě rovného. „Jste v mém domě také vítán, pane,“ přivítal ho. „A jsme vám opravdu zavázání za to, co jste Harryho naučil - jeho Patron dnes zachránil mnoho životů.“
Remus, který očividně nechápal, o co jde, jenom zopakoval Siriovo gesto a zůstal zticha. Ale Harry se teď zubil, vrátil se k trojici, pak se obrátil a usmál na Asgeira. „A teď, když jsou tady, můžeme toho udělat o hodně víc než jenom zapečetit díru v zemi. Mozkomoři pro ně nejsou žádní soupeři!“ Přestože Severus neměl ani ponětí, o čem to u všech všudy Harry mluví, zástup lidí kolem zřejmě měl, protože se najednou ozvalo provolávání slávy a uznání a tázavé mumlání, jak byla Harryho slova opakována skrz zástup.
„Harry, co propána…“ začal Sirius a Remus i Severus přistoupili blíž, aby zaslechli vysvětlení přes rostoucí hlasy lidí kolem nich.
Ale Asgeir jim všem pokynul k bráně. „Pojďte dovnitř,“ zval je. „Všechno vám vysvětlíme.“ Zavolal na muže u vrat, aby zavedl celý ten dav zpět do hradu, a než si to Severus uvědomil, cloumal Harry jeho paží a táhl ho k hradní bráně. Harry se chopil jeho a Siriovy ruky, Remus s nimi srovnal krok, a chlapec je všechny vedl do Bifrost Hall, jako by nebyli před chvílí připraveni hrad srovnat se zemí.
Všechny je zavedli do Bifrost Hall a uvedli do síně pro shromáždění, kde Alrik a Asgeir trojici vysvětlili, s jakými problémy se potýkají a jak se ministerstvo vyhýbá tomu, aby jim pomohlo. Sirius Black, který měl víc důvodů než kdokoliv jiný obávat se mozkomorů, se otřásl při popisu, jak se ta monstra volně potulují zemí a jejich temné síly nejsou kontrolovány žádnými kouzly.
„Takže sis myslel, že unést Harryho je řešení?“ dožadoval se Severus odpovědi po svém švagrovi, protože nebyl ochoten tak snadno zapomenout na slepou hrůzu, kterou pocítil, když se dozvěděl, že byl Harry odvlečen.
„Byli jsme zoufalí, Severusi,“ vysvětlil mu Alrik, v očích stud, ale ani náznak lítosti. „Zkusili jsme všechno ostatní - ale když jsem tehdy večer v Briarwoodu viděl, jak na něj lidé reagují, věděl jsem, že pak nás nikdo nebude ignorovat.“
„Ignorovat vás!“ Severusovi museli fyzicky zabránit, aby nevstal a toho chlapa neuškrtil - nicméně Remova ruka na jeho rameni byla dostatečnou zábranou, protože se nijak nemohl rovnat síle vlkodlaka. „Nenapadlo tě přijít za mnou?“
„Viděl jsem, co jsi schopný udělat, Severusi,“ odvětil Alrik prostě. „Nevěřil jsem ti.“
Jeho slova byla jako políček do tváře. Samozřejmě mu nevěřil - kdo ano? Byl Smrtijedem - přinejmenším v očích kouzelnického světa. Nezáleží na tom, co udělal, aby pomohl Světlu - pokud se týkalo ostatních, pořád byl poskvrněný, i kdyby pro nic jiného, tak proto, že byl Zmijozel. Tohle pravděpodobně nic nezmění.
„Nenapadlo tě, že místo, abyste získali pomoc, mohli jste na sebe prostě přivolat hněv ministerstva a celého kouzelnického světa?“ štěkl Severus - rozhodně on byl připravený sem přijít a zničit každého, kdo se mu postaví do cesty.
„Harry mi řekl přesně totéž,“ přiznal Alrik k velikému Severusovu překvapení. Pohlédl na Harryho, který seděl tiše vedle Siria Blacka, a oba naslouchali rokování. „Bylo to riziko, které jsem byl ochoten přijmout.“
„Opravdu?“ Severus se na muže ledově usmál. „A co další riziko, Alriku? Také jsi byl ochoten ho přijmout?“
„Věděl jsem, že budeš zuřit,“ začal Alrik, ale Severus ho uťal.
„Nemluvím o sobě. Co byste dělali, kdyby se Pán Zla dozvěděl, že je Harry tady, v Zimních Zemích, a bez ochrany? Co byste dělali, kdyby si pro něj místo mě přišel Voldemort?“ Všichni, kdo byli poblíž, sebou v hrůze ze jména Temného pána trhli a udělali staré ochranné znamení proti zlu. Jak Alrik, tak Asgeir značně zbledli a vypadali, že jsou naprosto neschopní slova.
„Severus má pravdu,“ řekl jim Sirius a jeho oči vztekle blýskaly. „Všechno, co jste viděli, jsou ty malé šťastné historky, které o něm píšou noviny, ale zapomněli jste, kým jeho nepřítel skutečně je. Riziko, které jste přijali, když jste ho přivedli sem, bylo větší, než tušíte.“
„Máte tedy v úmyslu ho od nás odvést?“ zeptal se Asgeir s obavami, ale Harry odpověděl dřív, než mohl promluvit někdo jiný.
„Ne,“ prohlásil rychle a Severus zaraženě na chlapce pohlédl. Nechce po tom všem odejít?
„Harry?“ Sirius se ujišťoval a vypadal právě tak popleteně.
Ale Harry na všechny tři muže vrhl nečitelný pohled, než se obrátil zpět k Asgeirovi. „Slíbil jsem vám svou pomoc a budete ji mít. Ale myslím, že bude lepší, když to své rodině vysvětlím já sám.“
Asgeir okamžitě vstal. „Ovšem,“ souhlasil a trojici zdvořile pokývl. Pokynul svým lidem, aby se stáhli. „Nyní vás opustíme. Pokud budete něco potřebovat, stačí požádat.“
Severus a druzí dva se obrátili k Harrymu pro vysvětlení. Zamračil se na ně a pohlédl ke dveřím na konci velké síně. „Pojďme se projít na nádvoří,“ navrhl. „Potřebuju trochu čerstvého vzduchu.“
Následovali ho ven z haly beze slova a Severusovi neuniklo, kolik očí v místnosti mladíka sleduje. Co, u Merlina, se tady stalo, divil se. Co měl na mysli Harry tím 'slíbil svou pomoc'? Co to slíbil lidem, kteří ho unesli, a jaký slib mohl přimět tyto lidi, že s chlapcem jednali s takovou úctou? Měli k němu dost málo respektu, když ho zasáhli třaskavým granátem a hodili ho do lodi.
V mdlém zimním světle kráčeli nádvořím nerušeni obyvateli. Harry se zastavil před obrovskými slunečními hodinami a zíral na ohromný kámen. Pohled na značky na zemi ukazoval, že právě minulo poledne.
„Reme,“ zeptal se Harry najednou, čímž trojici překvapil. „Je to pravda, že pět procent světové populace jsou kouzelníci?
Tři muži se na sebe zmateně podívali. „Ano, Harry,“ přikývl Remus. „Tu či onde přidej nebo uber pár milionů.“
Harry jenom zamyšleně pokýval hlavou. „A je také pravda, že Bradavice jsou jediná kouzelnická škola v Británii?“
„Ano,“ zase souhlasil Remus.
Harry se zamračil. „Nevěděl jsem, že je nás tak moc. Předpokládám, že Ron a Neville to asi vědí - koneckonců v tomto světě vyrostli. A Hermiona to nepochybně také ví; určitě to je někde v nějaké knize. Ale já to nevěděl. V Británii je přes půl milionu kouzelnických dětí dost starých, aby mohly jít do Bradavic - ale chodí jich do nich jenom čtyři sta. Hagrid mi řekl, že mé jméno je v Bradavicích zaznamenáno od chvíle, co jsem se narodil. Nikdy jsem doopravdy nepochopil, co to znamená, až teď.“
Severus se zamračil. Mohl Harry skutečně nechápat výsadní postavení, které zaujímal v jejich společnosti? Věděl, že se mudlové už moc nedrží starých zvyklostí - nyní vidí monarchii jako sotva málo víc než něco, o čem čtou v novinách. Ale to nic nemění na tom, že dokonce i mudlovské děti chápou sociální strukturu a postavení. A ačkoliv mudlové rádi tvrdí, že jsou součástí rovnoprávné společnosti, stále ještě rozumí společenským třídám a postavení.
„O Vánocích jsi řekl, že nemáš žádný hlas, Reme,“ pokračoval Harry a Severus si uvědomil, že ho poněkud zlobí, že Harry žádá odpovědi jenom od Rema. Byl Harryho učitelem o hodně déle než Remus a přesto to byl pořád vlkodlak, ke kterému se obracel pro informace. „Tvrdil jsi, že nemáš žádnou hodnotu jako vazal. Ale to není tak úplně pravda, že?“
Remus se nad tím zachmuřil. „Harry, moje podstata omezuje moje možnosti. Kouzelnické schopnosti nic nemění na mém postavení ve světě.“
„Možná ne pro ministerstvo,“ souhlasil Harry. „Ale mění to všechno pro tyto lidi.“ Ukázal na muže a ženy, kteří pracovali kolem nich, v očích jasný záblesk, kterému Severus skutečně nerozuměl. S čímkoliv se Harry potýkal, rozrušilo ho to a podráždilo a vyneslo ven některé emocionální odpovědi, které, jak měl Severus podezření, byly naprosto odlišné od toho, co by mohli cítit Ron, Neville nebo Hermiona.
„Víš, když jsem překládal Zmijozelovu knihu,“ začal Harry tichounce a tentokrát Severus rozhodně zahlédl na jeho tváři něco smutného. „Myslel jsem si, že jsem našel lék na lykantropii. Myslel jsem si, že to může vyléčit všechny vlkodlaky. Ale nemůže - protože většina vlkodlaků je přesně jako tito lidé zde. Oni nedokážou vyčarovat Patrona, že ano?“
„Ne, Harry,“ souhlasil Remus mírně. „Většina kouzelníků to nedokáže.“
Harry si povzdychl a projel svými prsty skrz vlasy, vypadal přitom podivně ztracený a zranitelný. Severus bojoval s nutkáním obejmout ho. „Tito lidé jsou proti mozkomorům bezmocní. Řekl jsem jim, že jim pomohu.“
A s těmito slovy si Severus pomyslel, že konečně chápe, co jde Harrymu hlavou. Nevidí své postavení ve společnosti jako výsadu, ale jako povinnost - povinnost chránit a sloužit těm, kteří jsou slabší než on.
„Harry, nic jim nedlužíš,“ pronesl Severus rozhodně. „To v tobě mluví Nebelvír. Tohle je práce pro ministerstvo, ne pro tebe. Jsi šestnáctiletý chlapec, který dokonce ještě ani nedokončil školu. Nejsi bystrozor, nejsi bojovník. Tohle není tvoje zodpovědnost.“
„Ale ano, je,“ trval na svém Harry.
„Harry,“ pronesl Sirius laskavě a dotkl se ramene svého kmotřence tak, jak to chtěl udělat Severus. „Severus má pravdu. To není tvoje starost. Jsi ještě dítě. Nikdo nečeká…“
„Vzali mi mou hůlku, Sirie,“ přerušil ho Harry. Sirius se zamračil, ale nechal ho pokračovat. „Minulou noc mi vzali hůlku a já byl bezmocný. Stál jsem tam a díval se, neschopný cokoliv udělat, zatímco jednomu muži urvali hlavu od těla.“ Jeho slova způsobila, že Severus zbledl, jeho srdce se sevřelo při pomyšlení na to, čím Harry prošel - proč, když ho tolik lidí chtělo chránit, byl tento chlapec tak trápen?
„Stál jsem tam a sledoval, jak jsou muži trháni na kusy, a pak jim mozkomoři vysáli duše a já si představuju, že na těch pár krátkých okamžiků jsem se cítil přesně tak, jak se tito lidé cítí celou dobu - slabý a bezmocný.“
Všichni viděli v chlapcových zelených očích problesknout hrůzu, když mluvil a vzpomínal na to, co se stalo minulou noc.
„A pak jsem dostal do ruky hůlku a zahnal jsem mozkomory kouzlem, které jsem se naučil, když mi bylo třináct.“ Vzhlédl na trojici mužů a v jeho očích zazářilo něco tvrdého a bolestného. „Musím pomoct těmhle lidem, protože jsou odvážní a stateční a dobří, ale nejsou schopní udělat, co se musí udělat. Já jim musím pomoct, protože mohu. Musím jim pomoct, protože mě o to požádali. Neodejdu, dokud neudělám, co jsem slíbil, a prosím vás, abyste mi pomohli.“
Severus zíral na mladíka před sebou a zjistil, že je naprosto neschopný slova. Měl veškerá práva okamžitě odvézt Harryho zpět do Bradavic - měl by ho vzít zpátky a zakázat mu byť i jen pomyslet na tyto lidi a jejich problémy. Ale něco se změnilo - něco drobného, ale nesporného a on to viděl zářit v těch pronásledovaných zelených očích. Dvakrát ho teď označili jako dítě, ale nic dětského v něm už nebylo, a možná nebylo už delší dobu. A zdálo se, že tomu možná poprvé sám Harry rozuměl - mohli mu přikázat, aby se vrátil do Bradavic, ale on by to neudělal. Mohli se pokusit přinutit ho, ale selhali by. Viděl něco, odhalil něco sám o sobě i o světě, co nemohli změnit.
Sirius i Remus na něj hleděli a podle záře v jejich očích mohl říci, že to v Harrym také spatřili. Oni tři se mohli považovat za Harryho opatrovníky, ale pochopili, že Harryho z jeho kurzu neodkloní. Severus pochyboval, že by to dokonce i Albus dokázal.
„A co je to, co chceš, abychom udělali?“ zeptal se Severus opatrně a mluvil i za druhé dva muže. Věděl, že ani Sirius, ani Remus by neodmítli, i kdyby je Harry požádal, aby s ním prošli branami pekla.
„Zítra půjdeme do srdce území grendlingů a já chci zapečetit Studnu zoufalství, ze které mozkomorové přicházejí. Ale nemůžu přesunout uzávěr a zároveň řídit Patrona. Alrikovi muži mohou bojovat s grendlingy, ale potřebuju, abyste od nich vy tři udrželi mozkomory. Se třemi Patrony byste mohli být schopní dokonce zahnat mozkomory zpět do Studny a můžeme je uvnitř uvěznit - nebo aspoň některé z nich.“
Opravdu branami pekla, pomyslel si Severus. Chlapec mluvil o tom, že se chystá jít do války - bylo to tak jednoduché.
„Harry, máš vůbec představu, jak nebezpečné to bude?“ zeptal se ho Remus nedůvěřivě.
Harry přikývl: „Viděl jsem grendlingy bojovat minulou noc. Byl jsem v dost bitvách, abych věděl, jaké to bude.“ A bohužel, přestože mu bylo jenom šestnáct, žádný z nich nemohl jeho tvrzení popřít.
„Harry,“ povzdechl si Sirius. „Nemůžu říct, že jsem nadšený myšlenkou na to, jít proti tolika mozkomorům.“ Viditelně se otřásl, když mluvil, a Severus viděl znepokojený výraz, který se okamžitě rozprostřel po Harryho tváři. Severusovi nedošlo, že bývalý obyvatel Azkabanu možná nebude schopný vypořádat se s tolika mozkomory. „Ale zvládnu to, pokud to potřebuješ. Ale opravdu chápeš, co od tebe žádají, abys udělal? Vysvětlili ti, co to je kamenný uzávěr? Jak je velký?“
Harry se nad tím zmateně zamračil, ale pak přikývl hlavou. „Ano, jasně,“ řekl jim. Ukázal na obrovský monolit uprostřed slunečních hodin. „Řekli, že je asi dvakrát větší než tamten kámen, a já jím dneska ráno pohnul bez velkých obtíží. Dokonce i kdyby byl třikrát tak velký, zvládl bych ho přesunout.“
Všichni tři muži se obrátili, zahleděli se na kamenný kolos a na okamžik byla Severusova mysl prázdná, jak se pokoušel vstřebat slova, která právě Harry pronesl. Když si je konečně dvakrát nebo třikrát v hlavě zopakoval, zaplavily ho otázky, o kterých si nebyl jistý, jestli je moudré je položit. Trojice si vyměnila významné pohledy a zdálo se, jako by Remus i Sirius zvažovali přesně stejnou věc.
Harry, který si zřejmě jejich neklidu nevšiml, se zeptal: „Pomůžete?“
Byl to Sirius, který ze sebe ten šok setřásl jako první - Nebelvír v něm byl zvyklý slepě souhlasit s jakýmkoliv šílenstvím, o které byl požádán. „Samozřejmě ti pomůžeme, Harry,“ ujistil mladíka. „Upřímně, znovu tě z dohledu nepustím. A když se vrhneš do tohoto bláznivého plánu, tak já taky.“
Pokud si Harry všiml, jak byl Black bledý, když pronášel tato slova, tak to nedal znát. Místo toho se jen na trojici vděčně usmál a pak je vybídl, aby se vrátili do hradu, kde na ně obyvatelé čekají s horkým jídlem.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Poznámka autorky: Mám ještě pár dalších kapitol hotových, než moje zveřejňování zpomalí - doháním sama sebe. Ale buďte bez obav, nejprve uvidíte výsledek nadcházející bitvy. Poté to sem pošlu, jakmile dopíšu úsek. Za dva týdny budu mít dovolenou, takže budu moci víc psát (skutečný život si žádá svůj čas!).
Několik lidí se mě ptalo, jak dlouhý tento příběh bude. Odpověď zní - DLOUHÝ, ačkoliv stále ještě jsem uprostřed psaní. Ve svých poznámkách jsem zmínila, že Voldemort brzy obhájí svůj titul Pána Zla - a přitom se doposud ještě neobjevil. Harry, Severus a jejich podivná rodinka mají před sebou ještě dlouhou cestu - což je nepochybně dobře, protože zamilovat se bude pro ně dost pomalý proces.
Ráda bych všem poděkovala za báječné komentáře. Jestli jste si toho ještě doteď nevšimli, hodně jsem polevila v odpovídání na ně. V reálném životě jsem nyní dost zaneprázdněná a těžko si hledám čas na psaní příběhu, natož na odpovídání na emaily. Ale cením si všech vašich skvělých a povzbuzujících slov. Ačkoliv je většina tohoto příběhu podrobně naplánovaná, vaše recenze formují budoucí kapitoly. Dodáváte mi nápady pro detaily, o kterých jsem ještě neuvažovala - a pokládáte otázky, které bych si měla položit sama. Opravdu mě těší slyšet to od vás - doposud mám téměř 1500 hodnocení (všechny jsem je četla), 7 nabídek k sňatku (myslím, že by bylo nelegální říct ano vám všem) a jenom jeden výhružný dopis (který byl ve skutečnosti docela zábavný). Děkuji vám!