| Zobrazeno: 5550
/ 15
Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader: Georgia, Mandragora a Jezinka
Párování: Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 18+
Trvalo to další půl hodiny, než dosáhli cíle své cesty, a do té doby se obloha značně rozjasnila. Adrenalin vyvolaný bitvou nakonec poklesl a Harrymu nezůstalo nic než čirá hrůza z toho, co viděl. Jak postupovali výš, plahočili se sněhem a Harry se v mrazivém větru silně třásl. Ohřívací kouzlo vložené na šaty mu pomohlo, ale přál si, aby na začátku neztratil ten kožich.
Dosáhli vrcholu stoupání a Harry konečně spatřil vysoké kamenné cimbuří ohromné pevnosti, které se zvedalo ze skal před ním. V kalném ranním světle na zdech ještě plápolaly pochodně a Harry viděl bojovníky hlídkující na cimbuří, všechny ozbrojené těžkými samostříly. Hrad byl obrovský, ale v naprosto odlišném stylu nežli Bradavice. Tento byl chudý na ozdoby, spíš pevnost určená k válce. Byl tvořen vysokými stěnami a rozsáhlými hranatými budovami a jak se Harry pohyboval výš do kopce, mohl sledovat, jak se zdi rozbíhají daleko do obou stran. Uvnitř takové stavby mohlo žít tisíc lidí a, podle vzhledu mužů na hradbách, to byla fungující pevnost mnohem víc, než do jaké se podařilo změnit Bradavice.
Když se přiblížili, zatroubil do bledého ranního světla z hradeb roh a Harry viděl, jak strážní u vstupu do pevnosti vytahují ohromnou železnou padací mříž. Jak následoval své průvodce dovnitř, řada mrtvol se pohybovala před ním a on pocítil zachvění, které způsobila ochranná kouzla, když jimi procházel. Aspoň tohle bylo známé - přinejmenším to bylo něco, co chápal. Toto místo bylo, stejně jako Bradavice, střeženo magií. Ale proč viděl tak málo jiných důkazů o jejím využití mezi muži, kteří ho unesli, tomu pořád nerozuměl.
Vítaly je výkřiky hrůzy a žalu, když nasměroval těla doprostřed nádvoří a složil je tam na zem. Ženy se nahrnuly ke skupině mrtvých těl a naříkaly smutkem nad ztrátou svých milovaných. Harry tam tiše stál ochromený - nebyl si jistý, co má dělat. Viděl malé děti, jež svíraly zakrvácené ruce svých otců, a mlčky s hrůzou sledoval, jak dívka, jen o několik let mladší než on, hladí vlasy na hlavě jednoho z mužů, než zjistila, že hlava už víc není spojena s tělem.
„Pojď pryč, Harry,“ naléhal Alrik a Harry mu dovolil, aby ho odvedl od hrozné scény do srdce hradu.
O chvíli později se ocitl v obrovské hale, která mu nejasně připomněla Velkou síň. Nebyly tu žádné poletující svíčky ani oživlé nebe. Ale byly tu dlouhé dřevěné stoly a stěny pokryté těžkými tapisériemi. V jedné stěně byly tři obrovské krby, každý osvětlený bouřlivým ohněm. Alrik ho vedl k jednomu z nich a on usedl na lavici, jenom vzdáleně si uvědomoval činnost kolem něj.
Na stoly přinesli jídlo a pití a muži a ženy se motali kolem. Viděl několik stařen, které mohly být léčitelkami, jak pečují o zraněné muže, kteří s nimi přišli, jak používají lektvary a masti, aby uzavřely jejich rány. Dvě ženy se zastavily u něj a vyptávaly se, jestli je raněný, a když je ujistil, že není, použily na něj několik čistících kouzel. Někdo jiný vtiskl do jeho ruky pohár a on se napil obsahu, aniž by si ho nejprve zkontroloval - rozkašlal se, když si až podle chuti uvědomil, že je to nějaký druh sladkého piva. O chvíli později někdo jiný nahradil pivo číší čisté vody a Harry vděčně pil. Jeho žaludek se konečně začínal zklidňovat a jeho myšlenky se pročistily.
Pak k němu přistoupil Alrik s vysokým, zlatovlasým mužem po boku. Neznámý byl oblečený v kalhotách z dračí kůže. Přes ramena měl přehozený tmavomodrý sametový plášť. Vlasy měl zapletené do dvou copů a do dlouhého vousu měl vpletené korálky. Ačkoli vypadal stále ještě mladě, Harry hádal, podle rodinné podoby, že tento muž je Alrikův otec.
„Harry, toto je lord Asgeir Brand, pán Bifrost Hall,“ představoval Alrik.
Harry se postavil, protože dobře poznal, že v tomto případě není 'lord' samozvaný titul. Chopil se ruky, kterou mu Asgeir nabídl, a pevně jí potřásl. „Lorde Brande,“ pozdravil a vycítil hodně z jeho síly.
„Vítej na Bifrost Hall, Harry Pottere,“ přivítal ho Asgeir. „Alrik mi pověděl, že jsme tvými dlužníky. Že jsi svým Patronem zahnal mozkomory.“
Protože nevěděl, jak odpovědět, Harry jenom pokývl hlavou.
„Také mi řekl, že jsi sem přišel dobrovolně.“
Při tom Harry střelil pohledem po Alrikovi, ale Asgeirova ruka ztěžka spočinula na jeho rameni. „Já vím, že tě unesli proti tvé vůli, Harry,“ opravil se rychle. „Ale rozhodl jsi se přijít sem a vyslechnout nás, když jsi znovu získal svou hůlku. Musel jsi vědět, že by ti Alrik nedokázal zabránit v návratu.“
„Vyprávěl mi, že mozkomorové ohrožují vaše děti,“ řekl mu Harry rozzlobeně.
„A tak jsi sem přišel, abys nám nabídl svou pomoc.“
„Přišel jsem, abych zjistil, co se to děje. Přišel jsem si pro vysvětlení,“ zavrčel Harry. „Unesl mě, aby mě držel jako rukojmí proti ministerstvu. Proč? Co s tím má co dělat ministerstvo?“
Asgeir s pochopením přikývl. „Je to dlouhý příběh, ale povím ti všechno. Myslím, že máš však víc otázek než jenom toto.“
Harry se ohlédl na Bjorna a Gudrika - byli příliš zaměstnaní tím, že hltali velké kusy zvěřiny, kterou jim přinesla jedna z žen. Harryho žaludek se sevřel při pomyšlení na jakékoliv jídlo.
„Vy všichni jste kouzelníci, ne?“ zeptal se strnule. Soudě podle množství lidí, které viděl na hradbách, podle příchozích i všech, které nyní viděl v síni, odhadoval, že tohle je celá komunita. Město uvnitř pevnosti se stovkami, možná tisíci muži, ženami a dětmi.
„Ano,“ potvrdil Asgeir.
„Tam venku vytáhli hůlky jenom tři muži,“ prohlásil Harry, zatímco se pokoušel v hlavě si všechno srovnat, pochopit to, co tady vidí.
„Ti tři jsou naši nejlepší,“ oznámil mu Alrik. „Jsou jediní, kteří dokážou použít Patronovo zaklínadlo.“
Harry se rozhlédl po dvoraně. Na vzdálené straně místnosti zahlédl muže, který rozsvěcoval několik svic rychlým švihnutím hůlky. A několik žen nechalo plout malé soudky piva před žhnoucí špičkou svých hůlek. Poblíž dveří uviděl několik malých dětí, které hrály jakousi verzi Řachavého Petra. Tohle nebyla mudlovská společnost. „Nejste motáci. To vidím,“ řekl prostě, ale stále ještě nebyl schopný porozumět tomu, co se stalo.
Alrik a Asgeir si vyměnili významný pohled a pak Asgeir poklepal Harryho po rameni. „Pojď se mnou, Harry. Vezmu tě na místo, kde si můžeme promluvit otevřeně.“
Srovnal krok s oběma muži a následoval je ven z haly a do malé boční komnaty. V krbu hořel oheň a před ním bylo několik čalouněných židlí. Velký dřevěný stůl, který byl odsunut stranou, byl pokrytý starými knihami a mapami, a jediné okno vyhlíželo na velké nádvoří dole.
Zatímco Asgeir přikazoval jedné z obsluhujících žen, aby jim přinesla jídlo a pití, Harry přešel k oknu a zíral skrz zamrzlé sklo na lidi pod sebou. Viděl skupinu lidí, kteří vykládali velký nákladní vůz plný sudů a beden poblíž vstupu na nádvoří, a nedaleko nich tucet mužů, vyzbrojených luky a šípy, střílel do terčů umístěných podél vzdálené zdi.
Na vzdálenější straně dvora mohl spatřit obrovský kamenný monolit obklopený kruhem malých bílých kamenů. Uvědomil si, že jsou to obří sluneční hodiny a sledoval skupinku dětí, které si hrály ve stínu, jenž vrhal gigantický kámen posazený uprostřed.
„Připojíš se k nám, Harry?“ zeptal se Asgeir. Harry se obrátil. Asgeir a Alrik přesunuli židle přímo před krb. Na nízký stolek mezi nimi kdosi naskládal větší množství jídla a pití. Harry se posadil a znovu se natáhl pro pohár s vodou.
„Povězte mi o mozkomorech,“ požádal.
Asgeir se zamračil, ale přikývl na souhlas a ve světle ohně mohl Harry zahlédnout několik stříbrných pramenů v jeho vlasech. „Co víš o Azkabanském vězení?“
Harry se otřásl. „Vím, že je hlídají mozkomorové,“ řekl a dohadoval se, jak tahle informace souvisí s rozhovorem.
„Nebylo vždycky střeženo mozkomory,“ objasnil mu Asgeir. „Před mozkomory je hlídali trolové. Ale trolové jsou pozoruhodně tupá stvoření a vězení nebylo nikdy příliš bezpečné. Před asi stopadesáti lety někdo přišel s myšlenkou najít temnější bytosti, které by vězení uhlídaly. Už dávno byly známy příběhy o místě nazvaném Studna zoufalství a o děsivých stvořeních, která žijí na jejím dně. Muži z Ministerstva kouzel přišli sem do Zimních zemí pátrat po této Studni zoufalství. Našli ji hluboko v srdci našich lesů. Byla uzavřena obrovským kamenným víkem. Použili svou magii, aby uzávěru odstranili, a čekali, až se zjeví tato stvoření. O půlnoci v předvečer Nového roku se ze Studny vynořili dva mozkomorové. Ministerští kouzelníci je zajali a udělali z nich strážné v Azkabanu.“
„O rok později v předvečer nového roku se ze studny vynořili dva další mozkomorové a ministerstvo je také odvedlo. Po celých padesát let sem jednou za rok přišli a zajali mozkomory, kteří vystoupili ze Studny zoufalství. Po padesáti letech měli stovku nemilosrdných hlídačů pro Azkabanské vězení a už se nikdy nevrátili.“
Harry si přitáhl bundu pevněji kolem sebe při pomyšlení na mozkomory, kteří stále ještě střežili Azkaban, kreatury, které pronásledovaly jeho kmotra. „Co to má co dělat s mozkomory, kteří jsou tady?“
„Když ministerstvo opouštělo Zimní země, nepodařilo se jim uzavřít Studnu zoufalství. V té době byla tato část lesů považována našimi lidmi za prokletou a ovládali ji grendlingové, takže tam vůbec nikdo nechodil. Proto jsme nevěděli, že je Studna stále otevřená. Další rok z ní vystoupili opět dva mozkomorové, ale tentokrát tu nebyl nikdo, kdo by si je odvedl. Léta plynula a každým rokem se zjevili dva mozkomorové. Konečně si toho můj lid všiml a uvědomil si, co se stalo. Ale mezitím tu už byly tucty mozkomorů, kteří se volně potulovali naší zemí. Prosili jsme ministerstvo, aby se vrátilo, zapečetilo Studnu a odvedlo si mozkomory. Ale na naši výzvu neodpovědělo. Vypadá to, že kouzelník, který lov na mozkomory zorganizoval a především odpečetil Studnu, zemřel. Naše žádost zůstala nepovšimnuta.“
„V té době ohrožoval svět černokněžník Grindewald a ministerstvo bojovalo, aby ho zastavilo. Naše žádosti měly při tomto boji minimální pozornost. Roky šly, Grindewald byl poražen, ale přesto zůstávaly naše prosby nevyslyšeny. Nakonec se k moci začal hlásit Ten-který-nesmí-být-jmenován a Zimní země byly úplně zapomenuty. Prošlo sto let a ministerstvo nás stále ignoruje. Můj lid žije v těchto zemích tři tisíce let. Víme, jak bojovat s grendlingy, obry i černými wyrmy, kteří žijí v horách. Ale proti mozkomorům nemáme žádnou obranu. Žádný způsob, jak je zastavit, když polykají naše vesnice a hltají duše našich dětí. A ministerstvo si nás pořád nevšímá.“ V jeho hlase zněl hněv a v očích měl strašný vztek.
Harry seděl nějakou dobu mlčky, jak se pokoušel vstřebat vše, co vyslechl. Sto let - to znamená, že tu bylo nejméně dvě stě mozkomorů, kteří se bez zábran toulají v této zemi. Skutečná armáda z temnoty.
„Pořád to ještě nechápu,“ nakonec řekl Harry. „Musíte mít tisíc čarodějů jenom v této pevnosti. Mozkomorové se dají zahnat Patronem.“
„Musíš být schopen Patrona vyčarovat, Harry,“ řekl mu Alrik.
„Jediné, co potřebuješ, je silná vzpomínka,“ trval na svém Harry. „Můžu vás to naučit. Naučil jsem se ho vyčarovat, když mi bylo třináct.“
Oba muži si vyměnili další významný pohled. „Harry, máš vůbec tušení, kolik kouzelníků a čarodějek je na světě?“ zeptal se ho Alrik a zarazil Harryho tou nijak nesouvisející otázkou.
Harry se zamračil a podivil se, co má tohle u všech všudy společného s Patronovým zaklínadlem. „Ne,“ přiznal. „Desítky tisíc, řekl bych.“
Muži se ponuře usmáli a Harry měl podezření, že to číslo je mylné. „Harry, pět procent celé světové populace je kouzelnické.“
Harry nad tím vykulil oči a pokoušel se si to v hlavě spočítat. Věděl, že počet lidí na světě se v současné době blíží k šesti miliardám. „To by znamenalo, že na světě je nás… téměř tři sta milionů!“ Neměl ani ponětí, že to číslo je tak ohromné.
Alrik přikývl. „Velká Británie má v současnosti téměř 60 milionů obyvatel. To znamená, že jenom v samotné Velké Británii jsou téměř tři miliony kouzelníků a čarodějek. A teď, z těch tří milionů je přibližně 20 procent ve věku mezi 11 a 18 lety. Kolik studentů chodí v současné době do Bradavic?“
Harry se zamračil. „Skoro čtyři sta.“
„Čtyři sta z přibližně 600 000 dětí,“ řekl mu Alrik. „Kde si myslíš, že se učí ty další děti?“
Harry na něj jen nevěřícně zíral. Věděl, že existují další školy - Krásnohůlky a Kruval, ale ty byly ve Francii a Německu, které samy měly svou vlastní velkou populaci, kterou museli zajistit. „Nejsou tady jiné školy?“
Ale Alrik zakroutil hlavou. „Ne pro magicky nadané. Všechny ostatní učí doma jejich rodiče. Naučí je všechna zaklínadla, která jsou schopni vytvořit a použít. Jenom elita jde do Bradavic, nejlepší z nejlepších. Těch čtyři sta studentů, kteří jsou na škole, není dokonce ani celé jedno procento z těch 600 000 dětí. Chápeš už, o kolik jsi silnější než my ostatní? Dokonce i ti nejhorší studenti na tvé škole mají k dispozici víc moci než průměrný kouzelník nebo čarodějka. Tento výkvět naší společnosti si dokonce stěží všimne, že my ostatní existujeme.“
Asgeir pohybem ruky ukázal na pevnost kolem sebe. „Toto je jedna z dvanácti silných držav v Zimních zemích, každá s několika tisíci obyvateli. Tady můj syn je jedním z pěti kouzelníků ze všech našich lidí, kteří studovali na kouzelnické škole.“
„Byl jsem v Krásnohůlkách,“ vysvětlil Alrik. „Jsem docela dobrý v přeměňování.“ Vytáhl svou hůlku a mávl jí nad jednou číší, čímž ji přeměnil na lžíci. „Ale neumím vyvolat Patrona. Nikdy jsem neuměl. Většina kouzelníků to neumí. Nedivil jsi se, proč jsou Pán Zla a jeho Smrtijedi tak obávaní? Mohou zabít tucet lidí jedinou kletbou. Používají zakázané kletby tak, jako my ostatní používáme kouzla na uklízení. Jen malý zlomek kouzelníků je vůbec schopný používat kletby, které se nepromíjejí. My ostatní je nedokážeme ani vytvořit.“
Harry vstal a začal přecházet po malé místnosti, přitom se pokoušel srovnat si v hlavě to, co mu řekli. Čtyři sta studentů z potencionálně 600 000. To mu připadalo nemožné. Pouhá představa toho, že někdo tak nešikovný jako Neville Longbottom předčí téměř všechny kouzelníky a čarodějky na světě - to nemůže být pravda.
„Nepřemýšlel jsi někdy o tom, proč mají čarodějové košťata, když se mohou přemisťovat?“ zeptal se Alrik. „Nebo proč máme obchody s oděvy, když bychom si mohli prostě přeměnit lístek nebo větvičku do jakéhokoliv kousku oděvu, který chceme? Proč nejsou všichni kouzelníci bohatí, kdyby si mohli vyčarovat zlato ze vzduchu?“
Pravdu řečeno, Harry o takových věcech nikdy nepřemýšlel. Teď viděl, že možná měl. Odpověď prostě byla, že většina kouzelníků a čarodějek takové věci dělat nedokáže.
Znovu zíral z okna na malou skupinku dětí, které si hrály kolem obrovských slunečních hodin. Asgeir vstal, postavil se vedle něj a dlouhou dobu jen stáli a sledovali děti, jak si hrají s malým míčkem, který poletoval vzduchem kolem nich jako zlatonka. „Nejsou to žádní motáci,“ řekl mu Asgeir. „Všechny jsou schopné nějakého druhu magie. Ale nedostanou žádný dopis z Bradavic, až jim bude jedenáct. Polovina z nich se dokonce nikdy nebude obtěžovat tím, aby si koupila hůlku.“
„Myslel jsem si, že hůlky reguluje ministerstvo. Myslel jsem si, že musíte složit OVCE, než smíte používat hůlku jako dospělí,“ řekl mu Harry. „Jestliže nikdo z vás nechodí do školy, jak skládáte OVCE nebo NKÚ?“
„To pravidlo platí jenom pro elitu,“ vysvětloval Asgeir, „kvůli potencionální škodě, kterou jste schopni způsobit s hůlkou. Vzdělávají vás a cvičí v magii, protože tak to být musí. Jste příliš mocní, než abyste zůstali bez kouzelnického vzdělání. Dokonce vaše nahodilá magie může způsobit pohromu jak v našem, tak v mudlovském světě. Ale to neplatí pro zbytek kouzelnického světa.“
„Takže vaši lidé opravdu nemají žádnou obranu proti mozkomorům,“ zašeptal Harry a zalila ho vlna zoufalství nad myšlenkami, které plnily jeho hlavu. „A žádnou ochranu před Voldemortem a jeho Smrtijedy.“
Oba muži sebou při jeho slovech trhli a udělali znamení proti zlu. A poprvé ve svém životě Harry pochopil, proč se tak bojí i pouhého jména Pána Zla. Voldemortova síla daleko předčila moc kteréhokoliv Temného pána před ním. Byl doslova bůh mezi lidmi.
„Vidíš už, proč tě má svět v takové úctě?“ zeptal se ho Asgeir. „Chápeš teď, proč jsme si mysleli, že když tě uneseme, obrátí se oči celého světa na naši nešťastnou situaci?“
Harry se obával, že konečně pochopil. Voldemort byl bohem mezi lidmi, a přesto mu Harry zas a znovu vzdoroval. Pokud by měl věřit tomu, co vyslechl, on a jeho spolužáci byli výkvětem jejich světa, a i když Harry věděl, že není zdaleka tím nejlepším studentem, jeho síly ho od jeho vrstevníků vyčleňovaly.
Jedna věc byla myslet si, že několik tisíc kouzelníků a čarodějek, což byla podle jeho představ kouzelnická populace Velké Británie, vytvoří jistý druh spojenectví proti Temnému pánovi a jeho Smrtijedům a porazí je. Něco naprosto jiného bylo vědět, že místo toho jedná s milionovou populací a že většina z těch milionů je naprosto bezmocná. Jestli rozuměl nerovnovážnosti sil, pak si Voldemort mohl doslova vzít celý svět a zotročit celé lidstvo. A v tomto světě bylo jenom několik lidí, jako Brumbál a, co bylo nejhorší, on sám, kdo mohli byť jenom snít o tom, že se ho pokusí zastavit.
Možná sem byl přivlečen proti své vůli, ale nyní viděl, že tito lidé se jenom pokoušejí přežít proti temnotě, na kterou nestačí. Jestliže opravdu byl jedním z elity jejich světa, pak má povinnost alespoň se pokusit jim pomoci.
„Ministerstvo je kvůli mně ve válce,“ oznámil Asgeirovi. „Někteří z nejmocnějších kouzelníků a čarodějek našeho světa bojují o místo ministra kouzel. Já jsem hlavní figurka v jejich politické hře. Nenapadlo vás, že jediné, čeho jste dosáhli tím, že jste mě unesli, je, že sem proti sobě přivoláte armádu silných kouzelníků? Mohli by se prostě rozhodnout odvést mě zpátky násilím, místo aby vám nabídli pomoc, o kterou žádáte.“
Oba muži při tom zbledli. „Víme, že je to možné,“ přiznal Asgeir. „Ale museli jsme něco udělat.“
Harry se dohadoval, že jsou tu už přinejmenším tři velice silní a velice rozzuření kouzelníci, kteří jdou po jeho stopě. Znal zkázu, kterou by mohli Severus, Sirius a Remus způsobit, jestli udeří. Pohlédl na Alrika. „Oženil ses s Dianou Snapeovou. Proč jsi o pomoc nepožádal Severuse?“
„Požádat Smrtijeda, aby nám pomohl?“ zeptal se Alrik.
Harry se při tom komentáři naježil. „On není…“
„Vím,“ přerušil ho Alrik. „Ale teprve nedávno jsem tomu začal věřit.“
„Tak proč jste nešli za Brumbálem?“ vyptával se Harry, zatímco se pokoušel pochopit, proč nezkusili nějakou jinou možnost.
„Jak?“ odvětil Alrik. „Řekli jsme ti, že ministerstvo ignoruje naše prosby už sto let. Jak myslíš, že bychom mohli získat přístup k někomu tak významnému, jako je Albus Brumbál? Králové a faraoni po celém světě u něj jen těžko získávají audienci. Je tím nejvyhledávanějším čarodějem na světě.“
Harry tvrdě dosedl na židli. Pravidelně se uchyloval do ředitelovy pracovny a povídal si s ním. Jedl s ním každý večer ve Velké síni. Jen před dvěma dny o Vánocích s ním hrál Řachavého Petra. Opravdu jsme všichni tak izolovaní od zbytku svého národa? Jsme všichni tak slepí, že nevidíme, co se kolem nás děje? Ale odpověď znal v okamžiku, kdy si položil tyto otázky. On dokonce ani nevěděl, že místo jako Zimní země existuje!
„Co potřebujete udělat?“ zeptal se a třel si spánky, jak se pokoušel vyčistit si hlavu.
„Co tím myslíš?“ zaváhal Asgeir.
„Potřebujete zapečetit Studnu zoufalství, správně?“ naléhal Harry. „Co by muselo ministerstvo udělat, aby ji uzavřelo?“
„Musí být obnoven kamenný uzávěr,“ vysvětlil Alrik. „Potřebujeme, aby byl přesunut zpět nad otvor a hermeticky jej uzavřel.“
Musí být přesunut kámen. Harry zakroutil hlavou. „Řekl jsi, že vás v Zimních zemích jsou tisíce. Co kdybyste vy všichni spojili svou magii a přesunuli kámen společně?“
„Zkoušel jsi někdy magii v tandemu s jinou osobou?“ zeptal se ho Asgeir zvědavě.
Harry zakroutil hlavou. Nedokázal si vzpomenout, že by se to vůbec někdy učili.
„Spojení magie dvou kouzelníků je jedním z nejtěžších druhů magie, který existuje,“ vysvětlil Asgeir. „To je důvod, proč se lidé tolik bojí Znamení zla. Připojuje magii Smrtijedů k Temnému pánovi. Nikdo z nás tady nemá schopnosti nebo sílu zkombinovat magii dohromady.“
„A co takhle mudlovské řešení?“ vyptával se Harry. „Určitě by se dal ten kámen přesunout nějakým mudlovským zařízením? Mají jeřáby, které dokážou zvednout tisíce liber. Jak velký ten kámen je?“
Asgeir ukázal na velký monolit venku. „Je přinejmenším dvakrát tak velký než tamten, jako kameny ve Stonehenge. Nejméně deset tisíc liber. A jeřáb by nám nijak nepomohl. Je to magický artefakt - musí být přesunut pomocí kouzel a jenom kouzlo ho může usadit na místo.“
Deset tisíc liber. Zíral na kolos na nádvoří. „A nikdo z vás nedokáže pohnout něčím tak velkým?“ ujišťoval se.
„Jednou jsem zvedl dva sudy piva,“ oznámil mu Alrik. „Vážily dohromady asi osmdesát liber. Proč si myslíš, že jsme byli tak ohromení, když jsi sem přepravil těch osm těl? Nikdy předtím jsme nic takového neviděli.“
A Alrik byl ten, který byl v Krásnohůlkách! Pokoušel se vzpomenout si na nejtěžší věc, kterou kdy viděl kouzelníka nechat levitovat. Profesor Kratiknot pravidelně levituje vánoční stromky hlavním vchodem do Velké síně, ale Harry neměl žádnou představu, kolik váží vánoční strom. Ale byl to jen kámen, uvažoval. Proč by na něj nemohl nejdřív použít odlehčovací kouzlo a pak ho zvednout? Svůj kufr zvedal pomocí Wingardium leviosa pravidelně a nevzpomínal si, že by někdy cítil jakoukoliv námahu. Nikdy ani neuvažoval o tom, jak těžký by mohl být - prostě to bylo něco, co udělal. Byla to magie.
Vyskočil na nohy a s rozhodným výrazem na tváři zamířil ke dveřím. „Harry?“ znepokojeně se zeptal Asgeir. Oba muži spěchali za ním, ale nepokusili se ho zarazit, když rychle kráčel dvoranou. Muži i ženy vzhlédli, když procházel, ale nikdo se ho nepokoušel zastavit.
Dveře na nádvoří byly otevřené dopoledním paprskům slunce a Harry kráčel nádvořím ke slunečním hodinám. Lukostřelci, kteří trénovali na střelnici, přestali střílet a sledovali jeho i jejich lenního pána, jak je míjejí. Někteří z válečníků, kteří předtím doprovázeli Alrika, je zvědavě následovali.
Když došel Harry ke slunečním hodinám, zastavil se a dlouhou dobu tam jen stál a hleděl na to, jak kolem nich víří ranní opar. Dvakrát tak velký, pomyslel si. Kámen před ním vážil pravděpodobně něco mezi dvěma a třemi tunami. Ale ti bojovníci dneska měli každý téměř dvě stě liber, pokud pomine to, že některým chyběly údy a krev. Zvedl jich osm.
Pomalu vytáhl z kapsy bundy svou hůlku a ukázal na kámen. Děti, které si hrály poblíž, rychle spěchaly pryč, mizíc z jeho stínu. Na nádvoří padlo ticho, jak se všichni otočili a dívali se.
„Wingardium leviosa!“ vykřikl Harry, nechal svou magii plynout ze sebe a obklopit velký kámen.
Kratičký okamžik se nedělo nic a pak, zatímco všichni zírali, se kámen uvolnil ze země a tiše se vznesl do vzduchu. Harry na něj hleděl a jeho hůlka ho držela nahoře. Když se nyní soustředil, mohl cítit jeho váhu, dokázal cítit magii, která proudila jeho žilami a ven skrze jeho hůlku. Ale nebylo to neúnosné. To vůbec ne.
Opatrně ho uložil zpět do jeho lože v hlíně a nechal zemi, aby se znovu přizpůsobila jeho váze, než kouzlo uvolnil. Pomalu sklonil ruku s hůlkou a obrátil se čelem k Asgeirovi. Muži i ženy z Bifrost Hallu na něj hleděli v tichém úžasu, v očích nedůvěru.
„Já pro vás ten kamenný poklop přesunu,“ oznámil Asgeirovi. „Jestliže mě tam vezmete.“
Asgeir užasle pokýval hlavou. „Leží v srdci teritoria grendlingů a mozkomorové se ti v tom pokusí zabránit.“
Po těch slovech Alrik tasil meč a zvedl ho před sebe jílcem k nebi. „Přísahám na svůj meč a život, že tě před grendlingy ochráním.“ Jeho slova povzbudila ostatní muže na nádvoří k tomu, že vytáhli vlastní meče z pochev či pozvedli vzhůru svoje luky a pokřikem mu slibovali podporu, že mu v boji budou stát po boku. Muži na hradbách zvedli své vlastní zbraně k potvrzení, a ačkoliv Harry věděl, že všichni tito muži se právě zaslíbili smrti, měl podezření, že samotný oheň naděje, který vzplál v jejich očích, měl dost síly, aby zahnal všech dvě stě mozkomorů zpět.
Asgeir poklepal Harryho po rameni. „Vraťme se dovnitř, můj příteli. Musíme naplánovat bitvu.“ Obrátil se k mužům a ženám kolem sebe a zvýšil hlas. „Dnes večer budeme oslavovat! A zítra…“
„Zítřek se o sebe postará sám!“ vzkřikli mu v odpověď.
Asgeir přikývl: „Zítřek se o sebe postará sám.“
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Poznámka autorky: Konečně se Harry dozvěděl pravdu o kouzelnickém světě a o tom, kde stojí v hierarchii moci. Nebojte se, Severus, Sirius a Remus se objeví brzy.
A pro ty z vás, kteří jste se ptali na mou inspiraci pro Zimní země - vy všichni jste uvažovali o zdroji příliš nedávném. Musíte se vrátit tisíce let. Toto vše vychází z Beowulfa.
Děkuji za překlad