| Zobrazeno: 5688
/ 14
Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader: Georgia, Mandragora a Jezinka
Párování: Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 18+
Harryho probralo dunění v hlavě. Nejistě se pokusil zvednout ruku, aby se dotkl spánku, ale pocítil, že mu něco drží zápěstí dole. Zmateně zamrkal, když zaregistroval chlad z mimořádně ledové vody, která mu pronikala oblečením až na kůži, a silný kývavý pohyb země, na které seděl. Jak se jeho zrak projasňoval, zjistil, že hledí na těžké železné okovy, které spoutávají jeho zápěstí, a krátký napjatý řetěz mezi nimi. Svět kolem něj se kymácel a on sklouzl stranou k velkému dřevěnému předmětu, zatímco jeho tvář pokropila ledově chladná sprška. V šoku vzhlédl a pokusil se pochopit, co vidí.
Byl na prostorné lodi, usazený poblíž zádi, přimáčknutý pohybem lodi k velkému dřevěnému sudu. Ze svého místa na dně lodi mohl vidět zvedající se příď ve tvaru draka. Příď stoupala a klesala, jak bušící vlny houpaly lodí. Jen několik kroků od něj seděli na dřevěných lavicích dva mimořádně obrovští muži zahalení do těžkých kožešinových plášťů. Oba měli divoce vyhlížející vousaté obličeje, jako by ošlehané životem, který si Harry nechtěl ani představovat.
Letmý pohled po celé délce lodi mu ukázal, že tu je tucet dalších mužů podobného vzhledu, kteří sedí po celé lodi. Zčeřenými vodami loď poháněla dřevěná vesla, jež se sama pohybovala.
Na okamžik Harryho ovládla panika, když si pomyslel, že je možná na lodi, která ho veze do Azkabanu. Sirius mu vyprávěl, že Azkaban je na ostrově a vězňové jsou tam odváženi na člunu spoutaní řetězy. Ale přestože mu srdce v hrudi divoce tlouklo, přinutil se Harry nebrečet. Nikdo neměl žádný důvod, aby ho vezl do Azkabanu. A kromě toho, proč by člun do Azkabanu vypadal jako vikinská 1) loď? To nedávalo smysl.
Pokusil se vybavit si, jak se sem mohl dostat. Hrál si ve sněhu s Ronem, Hermionou a Ginny. Nejasně si vzpomínal, že viděl, jak směrem k nim letí něco malého a stříbrného. Na chvíli si myslel, že během jejich koulování někdo vypustil zlatonku, ale pak ta věc udeřila o zem a Harry si už nepamatoval nic víc, dokud se neprobudil tady.
Omračující granát, pomyslel si. Slyšel o takových věcech v mudlovském světě. Možná existoval jeho magický ekvivalent? Ale jestliže on i ostatní byli omráčeni, kde jsou oba Weasleyovi a Hermiona? Na lodi nikoho jiného v řetězech neviděl.
Proti němu zavál mrazivý poryv větru a téměř ho oslepil svým ledovým chladem, až se roztřásl. Kde jsou Smrtijedi, divil se. Vezou ho teď k Voldemortovi? Ale proč ho unesli? Proč ho prostě přímo nezabili?
„Je ti zima, chlapče?“ Jeden z mužů s pochmurnou vizáží si všiml jeho pohybu a zaměřil na něj pichlavé modré oči. Někdo vzadu v lodi hodil dopředu těžký kožešinový plášť a muž ho přehodil přes Harryho. Vypadal, jako by byl z medvědí kůže - i když Harry si nevzpomínal, že by slyšel v poslední době nějak moc o medvědech, potulujících se Anglií. Nicméně kožich popadl a zabalil se do něj, vděčný za jeho teplo. Když si ho urovnával přes ramena, rychle zkontroloval svůj stav.
Kromě bolesti hlavy, zdá se, nebyl zraněný, a i ta už ustupovala. Víc než kdy předtím byl vděčný za lektvar na korekci očí, který mu Severus uvařil, protože pochyboval, že by jeho brýle přežily únos. Rychlé prohledání bundy, kterou měl na sobě, potvrdilo, že jeho hůlka je pryč. Byl naprosto bezmocný.
Nechtěl na sebe přitahovat pozornost, ale musel zjistit, kde je a co s ním zamýšlejí udělat. Očividně nechtěli, aby umrznul. Nemuseli mu ten plášť dávat, takže nacházel útěchu v tom, že ho chtějí živého. Ačkoliv vzhledem k tomu, že věděl, co Smrtijedi dělají se svými vězni, možná být naživu nebyla až taková výhra.
„Kde to jsem?“ zeptal se muže, který mu hodil plášť.
Muž se pod svým vousem zamračil a zakřičel cosi někomu jinému dál v lodi. Harry nejasně některá slova poznal - nebo přinejmenším měl ten pocit, ale měl jen malé ponětí o tom, co muž řekl. Znělo to téměř jako stará angličtina.
Na zádi lodi došlo k nějakému pohybu a Harry se otočil, aby viděl lépe na ostatní. Jeho dřívější názor na loď se jen utvrdil, když měl nyní na muže lepší výhled - vypadali jako Vikingové. Obrovští muži s dlouhými, spletenými plavými nebo rudými vlasy a hustými plnovousy. Teď také viděl, že jsou všichni ozbrojeni těžkými meči a sekyrami. Ale pokud věděl, na světě už nebyli žádní Vikingové - přinejmenším ne takoví. Ale zase jednou ho, zdá se, kouzelnický svět zaskočil. Vážně by měl na hodinách profesora Binnse dávat víc pozor.
Vysoký plavovlasý muž přešel ze zádi lodi a usadil se nedaleko místa, kde seděl Harry. Přestože byl oblečený o dost jinak, než když se s ním setkal poprvé, poznal ho Harry okamžitě. Pěkný kabátec a sametový plášť nahradila drátěná košile a těžký kožich, ale vlasy a bradka byly tytéž. V šoku zíral na Alrika Branda, manžela Diany Snapeové.
„Alriku!“ vykřikl pohoršeně, na jazyku cítil hořkou příchuť zrady. Nebyl by překvapený, kdyby se dozvěděl, že Julius Snape podporuje Pána Zla, ale nikdy by si to nepomyslel o Alrikovi. Přestože byl muž nevrlý a dost neomalený, měl Harry rád jeho i jeho mírnou manželku. „Proč?“ dožadoval se vysvětlení a zaplavil ho vztek.
Alrik se zamračil. „Uklidni se, chlapče,“ přikázal. „Nejsi v žádném nebezpečí.“
„Žádné nebezpečí!“ zavrčel Harry. „Vezete mě k Voldemortovi!“
Jeho slova vyvolala znepokojivou reakci, způsobila, že všichni muži na lodi zalapali po dechu a zavrčeli, pak všichni udělali pověrčivé gesto k zahnání zla. Byl to pohyb rukou, který jim ukázala profesorka Trelawneyová, takže v jeho účinek neměl Harry moc velkou důvěru.
Alrik se naklonil vpřed, popadl Harryho za rameno a drsně jím zatřásl. „Nevyslovuj to jméno! Chceš, abychom šli ke dnu?“ Pustil Harryho rameno a opřel se dozadu. „Tohle nemá co dělat s Tím-kterého-nesmíme-jmenovat. Pravdu řečeno, nesouvisí to ani s tebou. Potřebujeme něco od Ministerstva kouzel a unést tebe je jediný způsob, jak to můžeme získat. Slibuji, že ti neublížíme a propustíme tě, jakmile se naše záležitost vyřeší.“
Harry na něj nedůvěřivě hleděl. Bylo to v jeho životě něco nového, že to ve skutečnosti nemělo co dělat s Voldemortem – a znělo to nepředstavitelně. „Držíte mě jako rukojmí?“ zeptal se nevěřícně.
Alrik přikývl. „Bereme tě do mého domu v Zimních zemích. Vrátíme tě bezpečně Severusovi, až bude všechno řečeno a uděláno. Přísahám jako tvůj švagr, že nejsme smluveni s tvým nepřítelem.“
„Když mi nechcete ublížit, tak mi dejte mou hůlku,“ naléhal Harry.
Ale Alrik jen zakroutil hlavou. „Nemohu riskovat, že se pokusíš utéct. Vrátím ti hůlku, až vrátím tebe.“
V Harrym se svářel vztek a zklamání, ale věděl, že je jen málo, co může udělat. „Je součástí toho i Diana?“ zeptal se, protože potřeboval vědět, jestli ho Snapeova sestra také zradila. Kupodivu ta otázka také vyvolala projevy nelibosti některých mužů a několik jich zopakovalo gesto proti zlu, ačkoliv tentokrát už ne tak naléhavě jako minule.
Alrik se ohlédl na muže, pak zase zpět na Harryho. „Pronést ženské jméno na moři nosí smůlu,“ informoval Harryho. „Ale ne, moje žena s tím nemá nic společného. Ona i moje dcera jsou zpátky v High Hill.“
„Lorde Alriku?“ zvolal jeden z mužů. Stál na nejvyšším místě na zádi lodi a hleděl přes vodu. „Vidím signální světlo.“
Alrik ponuře přikývl a obrátil se k mužům. „Musíme se pohybovat rychle. Rychlost je naší nejlepší ochranou. Chlapec se musí dostat do Bifrost Hall za každou cenu.“
Harry si uvědomil, že jeho hněv slábne s tím, jak mu v srdci narůstá znepokojení. Muži kolem něj si chystali zbraně, tasili meče a zvedali železné štíty. Teď viděl, že jsou všichni oblečeni v různých druzích brnění - od kůže po kroužkovou košili. Několik mužů si na hlavu nasadilo otlučené kovové helmy. Harry měl skličující pocit, že je před nimi víc než jen prostý výlet do nějaké země. Tito muži se připravovali na boj.
Alrik ho znovu poklepal po rameni, aby upoutal jeho pozornost. „Až přistaneme, přesuneme se rychle do lesa. Nemluv a nedělej zbytečný hluk. Jestli se od nás pokusíš utéct, zemřeš.“
„Řekl jste, že mi neublížíte,“ protestoval Harry, srdce až v krku.
„A taky že ne,“ ujišťoval ho Alrik. „Jsme tady, abychom tě chránili. Náš svět není tak krotký jako ten, ze kterého pocházíš.“ Ukázal na trojici nejblíže stojících mužů. Viděl, že kromě mečů tito tři vytáhli také hůlky - nikdo jiný se nezdál podobně vyzbrojený. „Tohle jsou Gudrik, Olaf a Bjorn. Jsou to naši nejmocnější kouzelníci. Zůstaneš s nimi, ať se děje, co se děje. Rozumíš?“
Harry přikývl, vyděšený tím, do čeho se to dostal. Noc byla černá jako uhel, těžká mlha plnila vzduch kolem nich, ale cítil, jak se loď začala houpat divočeji, když se přibližovali k neznámému břehu. „Co je tam venku?“ zeptal se a uvažoval, čeho se všichni ti muži bojí.
„Smrt,“ sdělil mu Alrik ponuře. Dal mužům pokyn. Napjali se, jako by se připravovali vyskočit z lodi. Muž, kterého Alrik označil jako Gudrika, se natáhl a popadl Harryho paži. „Zůstaň se mnou, chlapče, ať se stane cokoliv,“ potichu zašeptal, jeho starostlivá tvář byla pochmurná a děsivá.
Harry zaslechl, jak dno lodi skřípá o útesy a písek temné pláže, a o chvíli později byl vytažen ze svého místa a vlečen přes bok lodi. Kdosi vysoký a statný ho popadl a Harry jen otřeseně zalapal po dechu, když jeho nohy zalila ledová voda, než byl železným sevřením popostrčen na pevnou zem.
Na břehu byli další muži, kteří na ně čekali, všichni po zuby ozbrojení, a nesli pochodně, jež ve vlhkém vzduchu prskaly a kouřily. Někdy během té cesty mu z ramen sklouzl těžký kožešinový plášť, ale Harry si toho sotva všiml, tak byl nyní vyděšený. Muži ho postrčili do svého středu a pak ho skoro táhli pryč od vody a do černého lesa v dáli.
Mohl slyšet řinčení kroužkové zbroje a křupání štěrku pod nohama mužů. Pochodně se třepotaly a syčely v mlze, vrhaje všude kolem sebe hrůzné stíny. Harry, s rukama stále ještě spoutanýma těžkými železnými okovy, zápolil, aby jim stačil ve tmě, sotva byl schopný vidět, kam šlape navzdory svému nyní dokonalému zraku. Nevěděl, proč někdo nepoužije Lumos, když by kouzlo bylo lepší než nekonečné pohybující se světlo pochodní.
Když pochodovali, nikdo nemluvil, ale přinejmenším měl dojem, že všichni vědí, kam jdou. Když se Harrymu zdálo, že nehrozí bezprostřední útok, pokusil se, navzdory Alrikovu hroznému varování, zjistit, kde by mohl být. Nikdy neslyšel o Zimních zemích nebo Bifrost Hall, ale vždyť předtím neslyšel ani o hrabství High Hill. Domníval se, že není vyloučeno, že je zase v nějakém nezakreslitelném kraji. Náš svět není krotký, řekl Alrik - ačkoliv si Harry neuměl představit, co by to mohlo znamenat.
Uvažoval, jak dlouho byl na lodi v bezvědomí, než se probral. Mohly to být minuty nebo taky hodiny. Byla stále tma, ale nedokázal odhadnout čas bez dalších informací. Koncem prosince slunce vycházelo pozdě. Mohl být mimo hodiny, než se vzbudil.
Kráčeli dál, vůbec nezpomalovali a Harrymu připadalo, že se ani neunavili. Odhadoval, že šli přinejmenším dvě hodiny, než si vůbec všiml nejslabšího světla na obloze. Když Harry uviděl, že přichází svítání, zoufal si, protože si uvědomil, že opravdu musel být v bezvědomí několik hodin. Za tu dlouhou dobu ho mohli odvléct kamkoliv na světě.
Zvuk mezi blízkými stromy způsobil, že se všichni muži v chůzi zarazili, ruce na zbraních se sevřely pevněji. Tři kouzelníci se okamžitě přesunuli a obklopili Harryho, ostatní kolem nich vytvořili kruh. Když na jejich tvářích uviděl obavy, měl Harry dost rozumu, aby nemluvil, ale pohlédl na Alrika pro nějaký náznak vysvětlení, o co tu jde.
Zvuk zazněl znovu - pronikavý jekot, který do Harryho páteře vyslal děsivé zachvění.
„Grendlingové,“ sykl Alrik. „Zachytili náš pach.“
„Jsou sami?“ zašeptal jiný muž a všichni pohlédli na trojici kouzelníků, jež střežila Harryho.
Olaf se zamračil, ale zakroutil hlavou. „Necítím nic jiného,“ oznámil jim, ačkoliv co tím myslel, neměl Harry tušení. Přesto se zdálo, že jeho slova muže poněkud uklidnila. Ale křik se nyní stále blížil a oni se napjali.
Pod prskáním pochodní a svistem větru zaslechl Harry zvuk něčeho pohybujícího se mezi stromy. Jeho srdce bušilo a navzdory chladu a ledovému vzduchu cítil, jak mu po zádech stéká pot. Zběsile prohlížel les a pokoušel se zachytit aspoň letmým pohledem to, co by mohlo být tam venku. Jeho ruce se svíraly a rozevíraly kolem studeného řetězu, který mu poutal zápěstí. Přál si, aby měl svou hůlku, a nenáviděl ten pocit bezmoci. Ale kolem něj bylo asi dvacet mužů, dvacet těžce vyzbrojených kouzelníků, kteří vypadali, že vědí, jak používat meče, jež nosí. Ale ani za nic nedokázal pochopit, proč jenom tři z nich tasili hůlky.
A pak zahlédl záblesk rudých očí hluboko v černi lesa a během okamžiku byli obklíčeni. Temné přízraky seskakovaly ze stromů a útočily zuby a drápy. Ticho bylo roztříštěno a naplněno ohlušujícími válečnými výkřiky okolo bojujících mužů. Meče sekaly maso a kosti. Jejich ocelová ostří zářila ve světle pochodní.
Zástup mužů kolem něj se přeskupoval a pohyboval, takže byl utlačován ze všech stran, jak se ho pokoušeli udržet ve svém středu. Nyní ty stvůry mohl vidět - přibližně humanoidní postavy, které se, jak se zdálo, cítily lépe na čtyřech nežli na dvou, s obrovskými tlamami plnými zubů jako břitvy a s drápy tři palce dlouhými. Medvědi, pomyslel si, nebo obludné divoké kočky - grendlingové byli pokryti hustou kožešinou a jejich oči v temnotě rudě hořely. Skákali a řvali, míhali se smrtící drápy, které skřípaly o kroužkovou zbroj. Silná těla se lámala jako kámen o spěšně zvednuté štíty.
Harry, uvězněný uprostřed bojujících mužů, v hrůze zíral, jak byl jeden muž napaden skupinou čtyř grendlingů a ti ho srazili k zemi. Jeho hlava byla odtržena od těla dřív, než mohli jeho společníci bestie srazit meči a zahnat zpět. Krev stříkala vzduchem a křik se nesl nocí. Harry klopýtl a zapotácel se, a s otupující hrůzou si uvědomil, že kráčí po tělech - mužů a grendlingů, kteří padli v prvních minutách boje.
Najednou tu byla pauza, přestávka, přechodný klid uprostřed bitvy, když se grendlingové zarazili a pak se stáhli, aby udělali místo dalšímu útoku. Muži zpevnili kruh kolem Harryho.
A pak všechny zamrazilo, jako by zima teprve teď dorazila, a navzdory bledému světlu úsvitu se stíny rozrostly. Ledový mráz je naplnil přes všechen žár bitvy.
„Mozkomorové přicházejí!“ vykřikl Olaf, varuje tak ostatní. Harrymu se srdce v hrudi téměř zastavilo.
A už je mohl i cítit - tu hnusnou, příliš známou hrůzu, jak přes ně proudila jejich temnota, která pohlcovala všechny myšlenky, všechnu naději a sny. Grendlingové, kteří cítili jejich příchod, zesílili útok a boj znovu začal. Ale nyní Harry viděl postavy mozkomorů v pláštích, jak se vyrojili z lesa. Několik se jich rozletělo k jednomu ze zraněných mužů, který ležel zkroucený mimo kruh válečníků. Harry viděl, jak se připravují k polibku.
„Expecto Patronum!“ vykřikl Olaf a spolu s Bjornem a Gudrikem se oháněli hůlkami. Z konce jeho hůlky vyrazil tenký stříbrný proud, zaskočil jednoho mozkomora a okamžitě ho odehnal od umírajícího muže. Pět dalších se pohnulo, aby zaujalo jeho místo.
Harry zděšeně zíral - druzí dva muži měli ještě menší úspěch. Stříbrného světla, které se linulo z jejich hůlek, si mozkomorové sotva povšimli a pokračovali v postupu vpřed. Dva další muži padli, sraženi nikoliv grendlingy, kteří nyní spokojeně trhali mrtvé muže, ale zoufalstvím, které je přemáhalo. Harry mohl vidět stále více stvůr, které mířily pro polibek.
„Mou hůlku,“ řval v hrůze. „Dejte mi mou hůlku!“ Neměl ani ponětí, kde je Alrik nebo zda ještě vůbec žije. Ale bleskově pochopil, že tito muži nemají proti stvořením, která se na ně hrnula, žádnou obranu. Jestliže tito tři kouzelníci, kteří stáli vedle něj, byli ti nejlepší mezi nimi, pak byli všichni ztraceni.
Zatímco křičel a zoufale se rozhlížel kolem po něčem, čím by se mohl bránit, uviděl, jak Olafovo kouzlo zablikalo, když se jeden grendling dostal přes jeho pohybující se meč a strhl ho k zemi. Mozkomorové a grendlingové se přihnali, aby ho zabili. V blikavém světle dohořívajících pochodní Harry uviděl Olafovu hůlku, ležící u svých nohou.
Neuvažoval, prostě se jen sehnul a hůlku popadl, zdroj síly uvnitř něj se probudil k životu. Zachytil se na jedné ze svých nejsilnějších vzpomínek a zvedl hůlku. Magie uvnitř něj zpívala a hořela jako požár.
„Expecto Patronum!“
Jeho hlas se odrážel mezi stromy a z konce hůlky explodovalo oslepující světlo, které vyvolalo k životu stříbřitý tvar Dvanácteráka. Zahnal mozkomory přímo před Harrym, napadal jejich stínová těla svými obrovskými parohy, před kterými se rozprchli do noci. Potom se Dvanácterák obrátil a kruhem se vracel zpět a účtoval s ostatními. Parohy se blýskaly a kopyta drtila temnotu pod sebou.
Dvanácterák zanechával cestičku stříbrného ohně všude, kamkoliv stoupl, a grendlingové v hrůze prchali pryč. Bojovníci, osvobození od děsu, způsobeného mozkomory, vyrazili na grendlingy, sekali a řezali do nich a během okamžiku jediné, co zůstalo, byly zvuky sténání zraněných mužů. Grendlingové byli mrtví nebo zmizeli a mozkomorové všichni prchli do tmy.
Dvanácterák znovu zakroužil kolem nich a všechny je obklopil kruhem ohně, jak Harry používal hůlku, aby vyznačil ochranný kruh okolo nich. Muži ztichli, oči upřené na zářivé stvoření, které se pak otočilo a hluboce se Harrymu uklonilo, než skočilo a zase zmizelo do jeho hůlky. Harry se třásl hrůzou. Byl pokrytý krví, jež nebyla jeho. Pomalu sklonil hůlku k boku.
Dlouhou dobu se nikdo nepohnul a Harryho oči se ponořily do noční můry kolem něj. Z dvaceti mužů, kteří ho střežili, žilo už jen dvanáct, všichni zranění. Pět stop od jeho nohou leželo tělo tak ošklivě potrhané, že pochyboval, jestli budou vůbec schopní identifikovat pozůstatky. Mrtvoly obludných grendlingů je obklopovaly, zem byla zčernalá jejich krví. Věděl, že nejméně polovina z mužů, kteří tu leželi mrtví, ztratila víc než jenom svůj život. Přišli i o duše, které zhltli mozkomorové, které, jak se zdálo, nebyli tito lidé schopní zahnat zpět.
Tři muži s hůlkami - čarodějové, kteří používali raději meč než magii, aby odrazili nepřítele, jakého si nikdy předtím nedokázal představit. Muži, kteří dobrovolně vstoupili do lesa ovládaného mozkomory. Žádné ublížení, řekl Alrik. Nikdo mu neublíží.
Harry znovu zvedl hůlku. „Accio hůlka Harryho Pottera.“ Nevšiml si, odkud přiletěla, ale o okamžik později ho do volné ruky udeřila jeho vlastní důvěrně známá hůlka. Okamžitě odhodil tu Olafovu do bláta a svou vlastní obrátil na pouta kolem zápěstí. „Alohomora,“ přikázal a řetězy poslušně spadly na zem. Váha pout bylo jediné, co bránilo jeho rukám, aby se třásly.
Pak se jeden z mužů pohnul, oddělil se od stínů a přistoupil k němu. Přestože byl od hlavy k patě pokrytý krví, poznal teď Harry Alrika. Výraz na jeho tváři však nerozeznal. Harryho ruka se okamžitě zvedla a hůlkou namířil přímo doprostřed mužovy hrudi. Harry cítil, jak mu po tváří stéká pramínek teplé krve, kterou byl postříkán; jeho srdce bušilo tak hlasitě, že mohl slyšet dunění krve ve svých žilách. V tuto chvíli sám sebe nepoznával, nedokázal říct, co cítí - strach, vztek, nenávist nebo vůbec nic. Všechno, co věděl, bylo, že v tuto chvíli míří hůlkou na jinou lidskou bytost a věřil, že by ho mohl zabít pouhou myšlenkou.
Alrik před Harrym padl na kolena, ruce držel od těla, jako by se vzdával. „Prosím tě,“ žádal a zvuk jeho hlasu do Harryho prázdné mysli vrátil jisté zdání života. „Neopouštěj nás.“
Šokovaný Harry sledoval, jak všichni zbývající muži také poklekají. „Prosím tě,“ opakoval Alrik. „Nenech nás tu zemřít.“
Jeho slova zapůsobila jako studená sprcha a Harry překvapeně ucouvl, zatímco pach smrti dál stoupal z pařící země.
„Proč jste mě sem přivedli?“ Harry sotva poznával svůj hlas - zhrublý a ochraptělý. „Proč jsme tady?“ To oni ho sem zavlekli! Alrik vedl své muže sem do této smrtelné pasti. A i když se svými meči a sekyrami mohli postavit proti grendlingům, neměli žádnou ochranu proti mozkomorům. Přijít sem bylo šílenství toho nejhoršího druhu.
„Tohle je náš domov,“ řekl mu Alrik a na vousy mu kapala krev z malé rány na hlavě. „Tady žijeme. Ale jsme zamořeni mozkomory a nemáme proti nim dost sil na obranu. Prosili jsme ministerstvo, aby nám pomohlo, ale obrátili se k nám zády. Proto jsme tě sem přivedli. Aby nás museli vyslechnout, protože by se všechny oči v Británii obrátily na nás a naši mizérii. Mozkomorové požírají naše bratry, naše manželky a naše děti. A pokud nás opustíš, my všichni zemřeme.“
Harry na něj zíral s nedůvěrou a zděšením. „Vy tady máte děti?“ zašeptal.
„Ano,“ přikývl Alrik. „Mozkomorům nezáleží na tom, koho si vezmou. Nemají v sobě žádný soucit a my nemáme, jak s nimi bojovat. Proto tě prosím, pojď s námi do Bifrost Hall a promluv si s mým otcem. Neobracej se k nám zády tak jako ministerstvo. Prosím.“
Všichni před ním klečeli, odevzdaní a prosící - několik mužů, kteří se zdáli příliš slabí, aby to dokázali. Harry zjistil, že, aniž by uvažoval, sklonil hůlku. Přesto Alrik ještě nevstal, v jeho očích zářila otázka. Harry pomalu sklonil hlavu.
Alrik se strnule postavil. „Shromážděte raněné a mrtvé!“ vyštěkl rozkaz ostatním mužům a všichni se ihned vrhli do práce. Harry stál opodál, otupělý a příliš rozechvělý, aby přemýšlel.
Sledoval, jak muži na bojišti rychle oddělili lidi od grendlingů. Gudrik a Bjorn dělali to málo, co kouzly mohli, aby uzdravili zranění, jež by mohla ohrozit život. Olafovi, jak viděl Harry, chyběla jedna noha a polovina břicha. Jeho nehybné oči zmrzly ve výrazu hrůzy. Kdyby neměl Harry prázdný žaludek, byl by ho v tu chvíli vyprázdnil.
Rychle mu bylo jasné, že tito muži nemají žádnou možnost, jak těla přepravit. Z dvanácti přeživších byli tři stěží schopní chůze a potřebovali pomoc některého ze svých společníků, aby mohli pokračovat v cestě. To ponechalo pouze šest mužů volných, aby nesli osm těl, ačkoliv jedno z těl bylo sotva něco víc než pouhé torzo.
„Tak je tady necháme,“ prohlásil Alrik zachmuřeně. „Nemůžeme se zdržovat.“
„Nemůžeme je tu nechat vlkům,“ sykl jeden z mužů zoufale.
„Ale nemůžeme čekat, až se vrátí grendlingové,“ odvětil Alrik.
Harry nechápal, o co se jedná. Po šesti letech v Bradavicích si myslel, že začal rozumět tomu, jak kouzelnický svět funguje - ale tohle bylo mimo jeho chápání. Co bylo s těmito lidmi v nepořádku? Dospělí lidé by neměli takhle jednat.
Zvedl hůlku a ukázal na první trup: „Mobilicorpus,“ přikázal. Tělo, jež nyní držela pohromadě magie, se vodorovně zvedlo ze země a přesunulo k okraji mýtinky. Sedmkrát kouzlo zopakoval a zbývající těla se seřadila. Muži na něj překvapeně hleděli, výrazům na jejich tvářích Harry znovu neporozuměl nebo je nepochopil. Jeho žaludek se neklidně sevřel.
„Jděte napřed,“ zavrčel na jednoho z mužů, který právě zíral na plovoucí mrtvoly, jako by nevěřil svým očím.
Harry nedokázal určit, jestli pocit, který v něm víří, je hněv nebo smutek. A v tuto chvíli si nebyl jistý, jestli mu na tom záleží. Jediné, co věděl, bylo, že strašně chce jít domů. Ale nedokázal snést pomyšlení na mozkomory, kteří pohlcují duše dětí. A tak srovnal krok s pohybující se řadou mrtvých těl a následoval vikinské bojovníky do lesa.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Poznámka autorky: Umístila bych Zimní země severně od Skotska, ale přímo na jih od Faerských ostrovů. Jako takové jsou dni kratičké, protože je to uprostřed zimy. Slunce vychází v průměru kolem 9:20 ráno a zapadá v 15:20 odpoledne.
A mám otázku pro britské čtenáře - protože k tomu mělo tolik lidí komentář. Zatímco já žiji v USA, celá moje rodina se narodila a vyrostla v Irsku tak daleko, jak dokážu v naší rodové linii jít dozadu. Ale my všichni, moje generace, generace mých rodičů, mých prarodičů a dál, všichni vždycky oslovovali svou matku jako „mommy“. (Ačkoliv nemáme sklon vyslovovat to jinak než typičtí američané - zvuky samohlásek jsou mírně odlišné.) Přirozeně v USA je to mladší generací zkráceno na „mom“. Je to v Anglii jiné? Myslela jsem si, že „Mum“ je krajová záležitost - nebo je to používáno univerzálně po celé Anglii, Skotsku a Walesu? Ráda bych to věděla, abych to opravila, pokud to bude v následujících kapitolách nezbytné, jestliže se znovu objeví Hermionini rodiče nebo Dursleyovi. Zdá se, že v oslovování otců je větší variabilita - cokoliv od Daddy, přes Dad a Da' k Papa - záleží to na tom, jak blízcí jste si se svým otcem.
Poznámka překladatelky: 1) Možná vás zarazilo námi použité slovo vikinský. Možná, že někteří z vás si řekli, že tam máme chybu a že by správně mělo být vikingský. Ale není tomu tak, vikinský je podle pravidel českého pravopisu. Nahlédněte ZDE