| Zobrazeno: 5594
/ 14
Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader: Georgia, Mandragora a Jezinka
Párování: Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 18+
Harry sotva vnímal důvěrně známý pocit tažení a pádu, když ho přenášedlo transportovalo do Severusových pokojů ve sklepení. Byl si jenom nejasně vědom toho, že ho Severus odvedl k pohovce a tlakem přiměl usednout. Zmateně sledoval, jak se plameny v krbu rozhořely a udržovaly si jeho naprostou pozornost. O několik momentů později pocítil, jak je do jeho rukou vtisknuto cosi chladného.
„Vypij to,“ přikázal Severus. Harry bez uvažování zvedl ruce a vypil obsah sklenice, kterou mu Severus dal. Slabě mu to připomnělo brandy, kterou předtím ochutnal, ale toto na něj mělo téměř utišující účinky. Pocítil, jak se jeho tělo okamžitě uvolnilo a mysl se vrátila z otupělého stavu, do kterého ji poslal.
Otřásl se, zavřel oči a konečně cítil, jak ho opouští jakýkoliv démon, který ho předtím posedl. „Jsi v pořádku,“ řekl mu Severus laskavě. „Jenom jsi v šoku.“
„Už jsem byl napaden dříve,“ připomněl mu. Znal šok - zrovna minulý týden byl v šoku, když Smrtijedi proměnili jeho tělo v jehelníček. Rozdíl byl v tom, že tentokrát to nebolelo. Nedokázal vůbec vysvětlit, proč reaguje takhle.
„Ne sexuálně,“ řekl Severus prostě.
Harry otevřel oči a vyhledal Severusovu tvář. Samozřejmě měl pravdu. Tohle bylo jiné. Juliův útok nebyl jako žádný z těch předchozích, a přesto svým lhostejným pohrdáním k Harryho pocitům či přáním se nijak nelišil od Smrtijedů. Když na svém těle cítil Juliovy ruce, nebolelo to jako Cruciatus, ale pocit bezmocného vzteku byl týž. A co bylo možná ještě děsivější, byla síla jeho vlastní zuřivosti - chtěl ho zabít! Mohl ho lehce zabít, kdyby ho Severus nezastavil. V tu chvíli nebyl schopný se zarazit sám.
„Děkuji vám,“ zašeptal. „Za to, že jste mě zastavil.“
Severus jen chápavě přikývl a jeho tmavýma očima problikly nějaké nečitelné emoce. Skláněl se k Harrymu, který seděl na pohovce, jedna jeho ruka lehce spočívala na chlapcově koleni, jako by ho chtěl uklidnit. Najednou se zamračil a jeho pohled sklouzl na Harryho čelo.
„Ukaž, podívám se, jestli to můžu dát do pořádku,“ řekl jemně, zvedl ruku a zlehka odhrnul Harryho ofinu z čela. Kupodivu Harry nepocítil žádnou touhu ucuknout před jeho dotykem. Cítil, jak mu v hlavě divoce buší, a prsty mistra lektvarů na jeho kůži byly chladivé a konejšivé, když jemně přejížděl přes modřinu, kterou si způsobil sám, jak hlavou udeřil do Julia. Znovu zavřel oči a vychutnával si tu nečekanou pohodu.
Severus vytáhl hůlku a tiše pronesl jednoduché hojivé kouzlo. Harry pocítil, jak se bolest zmenšuje, když modřina zmizela. Chladné prsty ještě krátce prodlely a pak byly pryč. Harry otevřel oči a sledoval, jak se Severus přesunul do sousedního křesla.
„Omlouvám se za dnešní večer,“ promluvil muž lítostivě a vypadal opravdu nešťastně.
„To nebyla vaše chyba,“ uklidňoval ho Harry.
„Je to můj bratr,“ prohlásil Severus se zlobným potřesením hlavy.
„Jsem snad já vinen za chování Dursleyových?“
Severus rychle vzhlédl: „Jistěže ne!“
„Tak jak můžete být vy vinen za Juliovo chování?“ zeptal se ho Harry. „Dokonce ho ani pořádně neznáte.“
„Nikdy jsem tě tam neměl přivést,“ odpověděl Severus. „Nikdy jsi se neměl dostat do takové situace.“
„Chtěl jste vidět svou sestru,“ připomněl mu Harry. „Já vám vinu nedávám. Stálo za to ji poznat. Líbí se mi.“
Severus se hořce usmál: „Škoda toho zbytku.“ Vzhlédl a polapil Harryho oči svýma vlastníma. Harry v průběhu let viděl na Severusově tváři mnoho různých emocí, většinou záporných jako hněv a podráždění. Nikdy si nepomyslel, že by jednoho dne uviděl vděčnost; bylo to podivně pokořující.
„Děkuji ti za to, co jsi dnes večer řekl,“ pronesl muž potichu a Harry věděl, že mluví o tom, jak ho při večeři bránil.
Harry trapně zrudl a sevřely ho emoce, které nedokázal vůbec definovat. „Podívejte, já vím, že my dva jsme spolu nikdy moc dobře nevycházeli,“ začal Harry. „Vlastně vůbec,“ opravil se. „Většinou protože… no, nikdy jste nebyl příliš milý…“ Severus si při tom pobaveně odfrkl a Harry si uvědomil, že se usmívá. „Ale bez ohledu na to jsem si dobře vědom všeho, co jste pro mě udělal. Vím, že jste opakovaně zachránil můj život. A vím, že jste riskoval, když jste se stal špionem u Voldemorta. A vždycky jsem vás za to respektoval… dokonce i když jsem to nikdy neřekl.“
Harry se znovu začervenal a pod Severusovým intenzivním pohledem se cítil podivně zranitelný. „Taky vím, že jste mohl říct ne, když šlo o tu záležitost s manželstvím,“ pokračoval. „A navzdory všemu jste byl ke mně opravdu slušný, což jsem nečekal.“
„Protože jsem, kdo jsem?“ zeptal se Severus a jeho hlas zněl spíš zvědavě než cokoliv jiného.
„Ano,“ připustil Harry a vydržel úšklebek, kterým Severus reagoval na váhavou přezíravost jeho přiznání. „Ale myslím, že taky proto, že jedna moje část vlastně nečeká, že by ke mně byl někdo slušný.“ Věděl, že tím sdělením připustil daleko víc, než měl v úmyslu, a přišlo mu to zvláštní, že, jak se zdálo, ze všech lidí ve svém životě se otevřel nejvíc právě Severusovi Snapeovi.
„Znám ten pocit,“ řekl Severus tak potichu, že ho Harry sotva slyšel. A poslední věc, kterou by očekával, byla, že by Severus tak ochotně připustil něco takového, že by mu dobrovolně ukázal svou zranitelnost.
Napětí pro něj bylo téměř nesnesitelné; pro oba, jak tušil. Rychle vstal a přistoupil k ohni. „Oh, bože, neříkejte mi, že tu máme okamžik souznění,“ zažertoval Harry nesměle. „Zavolejte do novin. Harry Potter a Severus Snape mají něco společného.“
„Merlin chraň!“ souhlasil s ním Severus s nervózním zasmáním. Na dlouho zůstali zticha a Harry zíral do tančících plamenů. Mohl v sobě cítit Severusův lektvar. Uklidňoval jeho nervy, které by jinak, jak se obával, byly kompletně rozhozené.
„Jsi si jistý, že jsi v pořádku?“ zeptal se po chvíli Severus a Harry věděl, na co naráží.
„Ano,“ ujistil ho. „Jsem v pořádku.“ Křivě se na něj usmál. „I když musím přiznat, že najednou chápu, proč dala čarodějnice Sněhurce to otrávené jablko.“
Severus se tomu upřímně zasmál a opřel se v křesle. „Bohové, není to ten nejsměšnější příběh, který jsi kdy slyšel?“
„Pěkně legrační,“ souhlasil Harry s pokývnutím. Studoval Severusovu tvář. Nikdy nebude soupeřem pro Juliovu krásu, ale v jeho rysech nebylo nic špatného. A Harrymu se opravdu líbilo, ať už to bylo cokoliv, co si udělal s vlasy. Už dávno se uvolnily ze stuhy, kterou je svázal, a teď visely volně podél jeho tváře, jemné a divoké. A když se smál, vypadal téměř jako jiný člověk. „Opravdu byste to bludiště spálil?“ zeptal se.
Severusovy oči ztvrdly. „Ano,“ prohlásil důrazně. „Nemůžu si pomoci, abych neuvažoval, komu jinému to ještě Julius udělal. Zdá se, že si myslí, že jeho vzhled omlouvá jeho chování. A moji bratři jsou právě tak vinni. Věděli, co Julius dělá. Nemůžu to nechat nepotrestané.“
Harry si nemohl pomoci, aby nepřemýšlel o věcech, ze kterých Julius Severuse obvinil, že udělal. Ministr Popletal věřil o mistru lektvarů témuž. Dokonce i Sirius vyjádřil starost, že by se mohl Severus pokusit Harryho přinutit k něčemu, co nechtěl. Uvažoval, jestli vůbec někdo opravdu zná tohoto muže. Možná Albus Brumbál - od začátku Severusovi bezvýhradně důvěřoval.
„Dobrá, pokud se s ním nemusím zase setkat,“ prohlásil Harry s pokrčením ramen.
Severus rychle vzhlédl: „Nemusíš. Slibuji.“
Harry přikývl na souhlas a cítil, že ho události dostihly. Bojoval se zíváním a byl vděčný, že zítra ráno nemá nic důležitého. „Myslím, že půjdu spát. Dobrou noc, Severusi.“ Už mířil do ložnice, když si uvědomil, co právě řekl a jak samozřejmé mu to připadalo, přestože předtím mu to na jazyku znělo tak cize. Ohlédl se na Severuse a všiml si, jak upřeně ho sleduje. „Vadí vám to?“ zeptal se tiše. „Myslím, že vám tak říkám?“
„Nevadí,“ ujistil ho, na rtech slabý úsměv. „Dobrou noc, Harry.“
Harry se usmál a zavřel za sebou dveře ložnice.
- - -
Té noci vzbudila Severuse ze zdravého spánku nepřítomnost tichého dýchání vedle něj. Rychlé otočení v posteli potvrdilo, že Harryho půlka je prázdná. Letmý pohled na kouzelnické hodiny na nočním stolku mu odhalil, že ručička ukazuje na 'hluboká noc' a ještě zbývá několik hodin do 'čas vstávat'.
Znepokojený Severus opustil postel a rychle se rozhlížel po pokoji, kde chlapec je. „Harry?“ zavolal potichu a nahlédl do otevřených dveří koupelny. Místnost byla také prázdná.
Kvapně prošel dveřmi ložnice. Nejdříve nahlédl do obývacího pokoje a pak zamířil do pracovny. Potom zatlačil na dveře knihovny, a když se otevřely, objevil Harryho, jak klečí na podlaze uprostřed místnosti.
„Harry?“ zeptal se a opatrně se k němu přibližoval. Harry, oblečený v pyžamu, se pevně objímal rukama. Pohupoval se dopředu a dozadu, po tváři mu proudily slzy, v očích výraz hrůzy. Co však bylo nejvíce znepokojivé, že jizva na jeho čele byla rudá a zanícená a na bledé kůži se ostře odrážela.
„Harry?“ pronesl mírně Severus, který se natáhl, aby se dotkl jedné jeho ruky. Chlapcova kůže byla ledově studená. „Harry, je něco špatně? Co se stalo?“ Měl podezření, že ve všem tom vzrušení uplynulého večera si zapomněl vzít svůj Doušek bezesného spánku. Ale to nevysvětlovalo tu naběhlou jizvu.
Když Harry hned nezareagoval, dotkl se Severus jeho tváře a obrátil ji k sobě tak, aby mohl vidět chlapcovy oči. „Harry, odpověz mi,“ skoro prosil, pokoušel se, aby to neznělo příliš hrubě, ale každou vteřinou byl znepokojenější. „Co se děje?“
„Něco se změnilo,“ zašeptal Harry, jeho hlas podivně ochraptělý. „Něco je jiné.“
Takže ne noční můra, hádal Severus. Albus mu vyprávěl, že čas od času mívá Harry spíš vize nežli prosté sny. Něco v jeho jizvě ho spojovalo s Pánem Zla, umožňovalo mu letmo nahlédnout do té kruté mysli. „Co je jiné?“ zeptal se. On sám necítil nic, co by přišlo ze znamení na jeho paži. Albusovo kouzlo ho chránilo před hněvem Temného pána, ale stále ještě mohl něco cítit. Bodnutí nebo záblesky bolesti - trochu.
„Severusi,“ šeptal Harry a v jeho hlase bylo cosi děsivého, jako kdyby odhalil hrůzné tajemství a bál se je vyslovit. „Je šťastný, Severusi. Je potěšený.“
Severus se zamračil. Nepochyboval, koho Harry myslí tím ON - ale Albus trval na tom, že Harry býval ovlivněn pouze hněvem nebo vztekem Pána Zla. Proč by byl tak rozrušený tím, že je Temný pán potěšený - ačkoliv to samo o sobě se zdálo velice nepravděpodobné. Lord Voldemort utrpěl hrozný neúspěch, když mu tento chlapec před několika měsíci ukradl Odinovo oko - od té doby o něm slyšeli jen málo. A určitě by neměl radost z toho, že sotva před týdnem přišel o několik Smrtijedů, když se zase jednou pokusili zabít Harryho Pottera. Jak by vůbec mohl být kvůli něčemu šťastný?
Ale ať to bylo cokoliv, co si chlapec myslel, že vidí nebo že se mu zdá, jeho strach byl skutečný. Severus mohl vidět, jak se chvěje, celé jeho tělo se otřásalo, jako by drželo pohromadě jenom pouhou silou vůle. Zoufale zatoužil přitáhnout si chlapce do náruče a utěšit ho svou blízkostí. Ale tak nějak pochyboval, že jeho dotek by měl účinek, ve který doufal, zvláště ne kvůli chování jeho bratra dříve toho večera.
Ale nemohl tu jen sedět a nic nedělat a sledovat, jak se mu chlapec hroutí přímo před očima. Harry měl už zase pevně stisknutá víčka a znovu se pohupoval, jako by se sám pokoušel utěšit. Uvažoval, jestli ho vůbec někdy vzal někdo po některé z jeho nočních můr do náruče - určitě se mu útěchy, jakou potřebuje dítě, nikdy nedostalo od Dursleyových. Náhle měl vizi chlapce, malého dítěte zamknutého v tmavém přístěnku, zatímco pláče a touží, aby ho někdo, kdokoliv utěšil.
Ale i když nedokázal nabídnout chlapci útěchu, kterou potřeboval, znal někoho, kdo by mohl.
Rychle vstal a přešel do hlavního pokoje. Do ohně vhodil Letax a zvolal: „Pokoj Rema Lupina,“ a pak do plamenů strčil hlavu. Okamžitě zjistil, že se přes krb dívá do pěkně zařízeného bradavického pokoje pro hosty. Jen několik stop před ním stál gauč, na kterém tvrdě spal velký černý pes.
„Blacku,“ sykl Severus. „Vzbuď se!“ Ten zvuk psa okamžitě probral a stejně tak vyvolal polekané zalapání po dechu z jednoho ze sousedních pokojů. Remus Lupin se téměř ihned objevil v jedněch dveřích, což naznačovalo, že ještě nespal navzdory pyžamu, které měl oblečené. Pes, když uviděl v ohni Severusovu hlavu, se ihned přeměnil do známé podoby Siria Blacka.
„Co je? Děje se něco, Severusi?“ zeptal se Remus v obavách.
„Projděte do mého pokoje,“ nařídil Severus. „Chlapec vás potřebuje.“
Okamžitě se stáhl zpátky a ustoupil od ohně. O chvíli později plameny jasně zeleně zazářily a prošel jimi Sirius Black v závěsu s Remem Lupinem. Severus ukázal ke dveřím knihovny: „Tam.“
Nepřátelství stranou, Sirius se okamžitě hnal do knihovny, Severus a Remus ho, mnohem pomaleji, následovali. Když se Severus dostal ke dveřím knihovny, viděl, že Black už sedí na podlaze vedle Harryho a třesoucího se chlapce objímá. Harry se k němu pevně tiskl, tvář zabořenou do jeho krku, zatímco Black něžně třel jeho záda a hladil jeho vlasy, přitom mu něco laskavě šeptal. Neznámá směs úlevy a žárlivosti zasáhla Severusovo srdce. Samozřejmě věděl, že Black může Harrymu nabídnout útěchu, kterou potřebuje, ale přál si, aby to mohl být on. Nepochyboval, že se chlapec obrátil k němu v tu chvíli, kdy Black řekl jeho jméno, nepochyboval, že se vrhl Blackovi do náruče. Jemu se to nikdy nestane.
„Co se stalo?“ zeptal se tiše Remus a lehce se dotýkajíc Severusovi paže ho vedl stranou. Severus dovolil, aby byl odtažen pryč, a vůbec si nebyl vědom toužebného pohledu, který vrhl přes rameno na oba muže v knihovně. „Severusi?“ Lupinův hlas byl jemný, pohled v jeho očích podivně soucitný a Severus zjistil, že se trapně červená.
„Sen,“ vysvětlil. „Nebo vize. Něco s Pánem Zla. Před pár okamžiky jsem ho takhle našel.“
„Nechme Siria, ať si s ním trochu promluví,“ navrhl Remus. „Uklidní ho - v tom je dobrý.“
Severus se zamračil, protože si vzpomněl, že minulou noc byl úplněk. Nepochyboval, že Sirius udělal, co bylo v jeho silách, aby povzbudil Lupina po jeho transformaci - ačkoliv si všiml, že ten zabedněnec pořád ještě spí na gauči. Rychlý pohled na Lupina mu ukázal temné kruhy pod očima a vyčerpání na jeho tváři. S povzdechem se Severus ponořil do křesla s tušením, že tohle bude dlouhá noc.
Bylo to téměř o čtvrt hodiny později, když se Black vynořil z knihovny a Harry klopýtal po jeho boku, téměř spící ve stoje. Blackova paže byla stále kolem chlapce a podpírala ho, když kráčel přes pokoj směrem k ložnici. Jak Severus, tak Lupin vyskočili na nohy a následovali Siria, když ho vedl zpět do postele. Zatímco Black chlapci pomáhal uložit se, přešel Severus ke svému nočnímu stolku a našel lahvičku Doušku bezesného spánku, který připravoval pro Harryho. Black nic neřekl, když Severus přiměl Harryho, aby malou dávku vypil. O několik okamžiků později už Harry tvrdě spal a všichni tři muži se přesunuli zpátky do obývací místnosti, aby ho dál nerušili.
„Je v pořádku?“ zeptal se Remus Siria úzkostlivě.
Black si rukama prohrábl vlasy a vypadal poněkud rozervaně a celý nesvůj. „Já nevím - nikdy jsem ho takhle neviděl. Míval noční můry už dřív, ale tohle bylo jiné. Co se k sakru stalo?“ Civěl na Snapea, jakoby to všechno byla jeho chyba.
Snape jen zakroutil hlavou. „Jsem si jeho nočních můr vědom - ale tohle takové nebylo. Nevydal jediný zvuk - vzbudil jsem se a byl pryč. Našel jsem ho v knihovně přesně tak, jak jsi ho viděl. Řekl, že se něco stalo - něco se změnilo. Že Temný pán je šťastný nebo něčím potěšený.“
Sirius pokýval hlavou. „Mně taky řekl něco podobného - ale proč by ho to tak moc polekalo?“
„Proč by nemělo?“ odpověděl Remus a Severus i Sirius na něj překvapeně zírali. „Přemýšlejte o tom,“ pobízel je Remus. „Co by mohlo udělat Pánovi Zla radost? Zuří a vzteká se, když nejdou věci podle něj nebo když se jeho plány zhatí. Aby byl šťastný, muselo se stát něco hrozného - něco dobrého pro něj a špatného pro nás.“
K Severusovu zděšení to dávalo smysl. „Nemyslel jsem si, že Harryho vize fungují takhle,“ řekl a pokud snad připadalo oběma mužům to, že použil Harryho křestní jméno, nezvyklé, nic na to neřekli. „Myslel jsem si, že má vize, jenom když je Temný pán tak rozzuřený, že mu něco uklouzne. Proč by poutem mezi nimi prosakovaly kladné emoce?“
„Možná, že tentokrát chtěl, aby to Harry věděl,“ hádal Remus. „Možná, že to, co se stalo, je něco, co chtěl, abychom se dozvěděli. Nebo něco, co čeká, že se o tom dovíme - nebo že se toho budeme bát.“
„Takže naznačuješ, že se Harrymu posmívá,“ zeptal se Sirius a jeho hlas při té myšlence přešel téměř do vrčení.
„Nebylo by to poprvé, kdy by se nám posmíval,“ odpověděl. „Každopádně bychom měli informovat Albuse.“
„Ráno k němu vezmu Harryho na návštěvu,“ souhlasil Severus. „Až potom, co se trochu vyspí - má za sebou dlouhý večer.“
Black se při tom zamračil: „Stalo se něco na vaší večeři?“
Severus neklidně poposedl. Měl v úmyslu nechat Harryho, aby o incidentu s jeho bratrem Blackovi řekl on, ale pak ho napadlo, že by Harry pravděpodobně nic neřekl. Harry byl pozoruhodně dobrý ve skrývání takových věcí v sobě, třebaže by si o tom měl promluvit s někým, komu důvěřuje.
„Můj nejmladší bratr Julius se pokusil Harryho napadnout,“ přiznal Severus.
„Cože?“ zasyčel Black, oči vzteky rozšířené. „Napadnout?“
„Sexuálně,“ potvrdil Severus. „Harry vytasil hůlku dřív, než to mohlo zajít daleko, ale otřáslo jím to.“
Mohl vidět vztek, který bouřil v očích jak Lupina, tak Blacka. „Zpropadeně, Snape!“ zavrčel Sirius a sevřel pěsti. „Zabiju toho bastarda!“
„Postaral jsem se o to, Blacku!“ informoval ho Severus. „Harry je v pořádku - a s Juliem jsem se vypořádal. Mám v úmyslu se tam zítra vrátit a ujistit se, že další příležitost nedostane. Julius stráví zbytek života na velice krátkém řetězu.“
„Neměl mít ani tu první příležitost,“ trval na svém Black. „Jak jsi mohl připustit, aby se to stalo? Přísahal jsi, že ho budeš chránit!“
„Chránil jsem ho,“ tvrdil Severus, ačkoliv pro něj bylo těžké bránit se, když sám cítil vinu za to, co se stalo. „Už se to znovu nestane.“
„To máš sakra pravdu, že ne,“ vztekle na něj zíral Black. „Neopustí znovu hrad, jestliže s ním kromě tebe nebude ještě někdo jiný.“
Blackova slova naplnila Severuse hněvem a najednou stál své Nemesis tváří v tvář a vrhal na něj pohledy jako dýky. „Naznačuješ, že nedokážu chránit svého vlastního manžela?“
„Není tvůj!“ syčel Black.
„Je můj,“ prskl na něj Severus vztekle a projela jím vlna majetnické žárlivosti. O sekundu později je od sebe odstrčil rozzlobený vlkodlak. Síla Lupinových rukou poslala Siria i Severuse na podlahu a z první ruky jim připomněla, jak silný je vlkodlak dokonce i v lidské podobě.
„To stačí,“ zadíval se na ně oba Remus vztekle, jeho jantarové oči ve světle ohně hořely téměř divoce. „Vzbudíte Harryho, jestli nesklapnete.“ Oba muži se při tom varování téměř okamžitě uklidnili.
„Náměsíčníku,“ téměř zakňučel Sirius. „On je…“
„Teď s tím přestaň, Tichošlápku,“ odsekl Remus. „Řekl, že je Harry v pořádku, a já mu věřím. Urážky teď nikomu nepomůžou. Pro jednou jsem vděčný, že měl dost soucitu, když tě zavolal, abys tu byl dnes v noci pro Harryho, vzdor tomu, že postrádáš vychování. Možná příště nebude tak horlivý, aby tě zavolal.“
Jeho slova měla žádoucí efekt, protože Sirius okamžitě zarazil cokoliv, co se chystal říci. Oba muži se opatrně postavili na nohy a Severus se na vlkodlaka ostražitě podíval. Remus Lupin se vždycky choval tak mírně, proto zapomněl, že dokonce i v lidské podobě má ten muž nadlidskou sílu.
„Děkuji ti, že jsi nás zavolal,“ řekl Remus Severusovi. „Vrátíme se ráno, abychom si promluvili s Harrym, jestli ti to nevadí?“
Severus přikývl hlavou, raději zůstal zticha tváří v tvář tomuto nezvykle zastrašujícímu vlkodlakovi. Remus spokojeně pokývl hlavou, pak popadl Siria za paži a táhl ho ke krbu a Letaxu. Když to vypadalo, že Sirius začne protestovat, Remus se na něj jen pronikavě zadíval, čímž ho znovu umlčel. O chvíli později byli oba pryč a oheň zase uhasl.
Utahaný Severus se vrátil do své ložnice. Opatrně vlezl do postele vedle spícího mladíka, pohyboval se pomalu, aby ho nevyrušil. Když se ujistil, že Harry tvrdě spí, natáhl se a jemně odhrnul vlasy z jeho tváře a svými prsty něžně přejel podél stále ještě zanícené jizvy. Chlapec si mírně povzdechl, ale nevzbudil se. „Omlouvám se, Harry,“ zašeptal zlehka, lítostivě. A pak, navzdory svému nejlepšímu přesvědčení, se naklonil a lehce jeho bledé čelo políbil. Uvědomil si, že bohatá sytá vůně, jež stoupala z chlapcovy kůže, je uklidňující a opojná zároveň.
Merline, pomyslel si, jak snadné by bylo zapomenout se, když leží vedle tohoto krásného mladíka. Jak snadné by bylo stát se tím netvorem, za jakého ho všichni, včetně jeho vlastního bratra, mají a vzít si, co je jeho podle manželského práva. Měl podezření, že za správných okolností by možná mohl být schopný přimět chlapce, aby to přijal - přijal jeho doteky. Moc dobře věděl, jak manipulovat lidmi a chlapec, lačnící po lásce, by pro něj nebyl žádným soupeřem. Nitrozpyt sám o sobě by mu dal dost možností nahlédnout do mysli mladého muže, aby dokázal zjistit, které knoflíky stisknout, aby to nezpůsobilo příliš obtíží.
Ale to by nebylo správné. Přísahal, že ho bude chránit - dokonce i před sebou, pokud na to přijde. A dospěl k závěru, že z nějakého důvodu, ačkoliv ho chlapec tak moc nemá rád, přinejmenším se zdá, že mu věří. A nic na světe nepřinutí Severuse znesvětit tuto důvěru. Dokonce ani jeho vlastní touhy ne.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Poznámka autorky: Jak už někteří z vás, kteří četli mé poznámky a životopis, víte, mám už velký kus tohoto příběhu napsaný a to, co během těch posledních pár týdnů dostáváte tady, jsou editované a opravené kapitoly. Pokračuju také v psaní nového textu, zatímco edituju tento starý materiál - přesto bych vás měla varovat, že přijde doba, kdy doženu sama sebe a pak moje aktualizace nebudou tak časté. Ale napadlo mě, že se s těmi z vás, které to zajímá, podělím o některé zvláštní proměny, kterými tento příběh prošel.
Když jsem s tímto příběhem začínala po 4. dílu, nebylo to doslova nic víc než můj pokus o klišé - Harry je přinucený si vzít Snapea. První kapitola vyžadovala pozadí, které by naznačilo, co se stalo v Harryho 5. ročníku, a bylo uvedeno Odinovo oko - ale příliš jsem o tom neuvažovala. Hned se samozřejmě objevil Kámen manželství a v tomto místě mě napadlo - jé, to by bylo zábavné trochu si s tím pohrát. Ale pořád ještě to nebylo nic víc než povídka o manželství - skutečně jediné, co jsem v tu chvíli věděla, bylo, že jsem nechtěla, aby spolu ti dva hned skočili do postele. Chtěla jsem, aby prodělali dlouhý proces vzájemného poznávání.
Scéna jejich úplně první noci, kdy Harry uvidí Snapeovy jizvy a tetování, dala zrod kouzelnické společnosti tak, jak existuje v tomto příběhu - a povídka se okamžitě změnila. Teď už to byla povídka o manželství s vlastním vytvořeným světem.
Pak byl Harry napaden v Prasinkách a já uvedla Králův hlas - a v tomto bodě vzal příběh dramatický obrat naprosto jiným směrem. Najednou jsem viděla zápletku, kterou jsem neočekávala, a opravdu jsem se pustila do příběhu (zápletka se ještě skutečně nerozehrála, ale nakonec se k ní dostaneme).
Snapeova rodina byla jen vedlejší příběh, o kterém jsem si myslela, že pobaví - až do chvíle, kdy jsem napsala tuto kapitolu. Kupodivu ta scéna, kde Harry klečí v knihovně, vyděšený vizí, ve které je Voldemort šťastný, značí bod, ve kterém se mi celý příběh ukázal se zarážející jasností. Vypadá to jenom jako taková maličkost - a tahle kapitola měla být původně o rozhovoru mezi Harrym a Snapem a o okamžiku, kdy se pouto mezi nimi upevňuje. Ale když jsem napsala scénu v knihovně, tak jsem uviděla, kam celý příběh směřuje, a přestalo to být pouhé klišé. Nejlepší z toho je, že když jsem se podívala zpátky na všechno, co jsem už napsala před tímto bodem, tak všechny kusy v předchozích kapitolách byly a jenom čekaly, až je dám dohromady.
Pochybuji, že si už nyní všimnete, kam toto všechno směřuje, ale určitě to bude bomba, všechno to napsat. A vaše hodnocení, komentáře a maily mě jenom povzbuzují, abych s tímto příběhem pokračovala bez ohledu na to, jak moc divokým se může stát.
Komentáře
