Labyrintem slov...

Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader:  Georgia, Mandragora a Jezinka

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating:  slash, 18+

Následující dopoledne měl Harry posezení se Siriem a Remem. Poté, co se vzbudil, ho Severus vzal nahoru na návštěvu k řediteli, kde oběma pověděl o svém snu všechno, co si pamatoval. Pravdu řečeno, nebyl si jistý, o čem jeho sen přesně byl - věděl jenom, že se něco změnilo. Pán Zla něco objevil - kouzlo, zbraň nebo rituál - a to ho naplnilo tak strašnou radostí, že pouhá síla této emoce vzbudila Harryho ze spánku. Věděl, že, ať už to bylo cokoliv, bylo to děsivé, něco naprosto nečekané.

On to cítil tak, jako by Voldemortovi darovali celý svět, a věděl najednou naprosto, zcela jistě, že neexistuje nic, co by ho mohlo zastavit. Harry se nikdy ve svém životě necítil tak osamělý - jako by byl úplně izolovaný nebo odříznutý od všech - jako by byl najednou posledním člověkem na zemi a neměl nikoho, na koho se obrátit. Ale když se pokusil ten sen zprostředkovat řediteli a profesoru Snapeovi, znělo to podivně ploše a v ranním světle tak nějak pošetile.

Později ho Severus doprovodil do pokoje Rema Lupina a rozloučil se s ním - vysvětlil mu, že má v úmyslu vrátit se na Briarwood Hall, aby se ujistil, že z růžového bludiště odstranili všechna kouzla.

Poté, co svůj sen odhalil podruhé, tentokrát svému ustaranému kmotrovi, Remus i Sirius se ho podrobně vyptávali na večer se Snapeovými. Soudě podle jejich otázek měl podezření, že už vědí o jeho střetnutí s Juliem. Pověděl jim, co se stalo, tak klidně, jak dokázal, a pak jim do nejmenšího detailu popsal ten jediný Severusův úder, který zlomil Juliovu čelist a po němž se rozplácl na zemi. Ačkoliv nepoznal kouzlo, které na svého bratra Severus použil, pamatoval si slova a oběma mužům je tedy zopakoval. Z nějakého důvodu Sirius dostal záchvat smíchu.

Ohromený Harry se obrátil na Rema pro odpověď. Vlkodlak se na něj jen uculil: „Je to kouzelnický ekvivalent pásu cudnosti, Harry,“ vysvětloval. „Kouzlo u oběti nejen zabrání jakémukoliv druhu fyzického vzrušení, ale také způsobuje prudkou bolest a křeče, jestliže přemýšlí o čemkoliv sexuální povahy.“

To, co jim řekl, oba muže poněkud uklidnilo. A Harry teprve teď pochopil - jeho kmotr prostě potřeboval ujištění, že Severus skutečně bránil jeho čest.

Protože i nadále cítil potřebu Snapea bránit, přidal i vylíčení konfliktu mezi Snapem a Draco Malfoyem, který se stal den po jejich svatbě - příběh, který stále ještě patřil v nebelvírské věži k nejoblíbenějším.

Strávil s nimi celý den a opustil je až večer, aby se připojil k přátelům na večeři ve Velké síni. Tam byl přinucen ještě jednou obšírně vylíčit svůj večer se Snapeovými svým spolužákům. Většinu času strávil popisem Snapeovy sestry, komentováním jeho bratrů, ale o tom, co se mu stalo s Juliem, neřekl nic. Všichni nebelvírští vypadali nadšení historkou o Harryho ubohých stolovacích způsobech a nedokázali pochopit, že Snape takové chování ve skutečnosti povzbuzoval. Zas a znova vrhali poněkud pochybovačné pohledy k učitelskému stolu a na mistra lektvarů, který tam seděl a zlobně zíral.

„Zdá se to jenom mně nebo Snape opravdu vypadá jinak?“ zeptal se nakonec Dean Thomas, když se po sedmé ohlédl přes rameno na profesora. Všichni ostatní se otočili, aby se znovu podívali.

„Teď, když jsi to řekl, vážně vypadá jinak,“ souhlasil Seamus.

Ron se zamyšleně mračil: „Má menší nos nebo co?“

Jeho slova způsobila záplavu hihňání a výbuchů smíchu všech kromě Harryho, který zjistil, že zase chce toho muže bránit. Rychlý pohled na profesora ho ujistil, že si výměny nevšiml - také zpozoroval, že Severusovy vlasy jsou jako včera večer volné a rozevláté, už dál nebyly zatížené vlasovým gelem, kterým je obvykle uhladil dozadu. Uvnitř ho příjemně hřála myšlenka, že Snape možná změnil svůj účes jenom proto, že mu Harry včera řekl, že se mu to líbí.

„Myslím, že vypadá docela hezky,“ přiznala najednou Hermiona. Chlapci u stolu se obrátili a šokovaně na ni civěli, zejména Ron.

„Myslím si to taky,“ souhlasila Ginny, čímž si vysloužila stejně překvapené pohledy. „Je na něm něco jiného. Vypadá dobře.“

Navzdory všemu se Harry při jejích slovech usmál od ucha k uchu. Ron na něj zíral: „Čemu se usmíváš, Harry?“

„Ničemu, Rone,“ jen se zasmál Harry a uvažoval, co by udělali, kdyby jim podrobně popsal Julia Snapea. „Vůbec ničemu.“

Pondělí následující po Harryho večeři se Snapeovými začal famfrpál. Tři večery v týdnu byl zaneprázdněn se svým týmem, přestože nebyl schopný úplně ze sebe setřást přetrvávající účinky toho snu. Protože měl obavy z toho, co by mohlo přijít, přemluvil Rona a Hermionu k zahájení jejich soukromých studijních sezení obrany proti černé magii. Většinu večerů trávili v rohu knihovny, protože Remus i Sirius byli Brumbálem vysláni na misi. Když si potřebovali procvičit nová kouzla, která se naučili, vklouzli do Komnaty nejvyšší potřeby.

Obvykle, když se Harry vrátil do svého pokoje, byl Severus ještě vzhůru, pracoval na svých studijních plánech nebo opravoval školní práce ve společném pokoji. Nikdy nic neřekl bez ohledu na to, jak pozdě se Harry vrátil. Ač bylo zřejmé, že se kouše do jazyka, aby mu za pozdní dobu neodebral body. Když mu kladl otázky, bylo očividné, že je to jenom proto, aby si potvrdil, že byl s Hermionou a Ronem. Nejprve s odpověďmi poněkud váhal, protože si myslel, že i když nesebere Severus body svému manželovi, mohl by to dohnat tím, že potrestá Rona a Hermionu. Ale zariskoval a stejně mu řekl pravdu, a byl překvapený, když na jeho tváři uviděl úlevu, kterou si nedokázal úplně vysvětlit. Nic dalšího nenásledovalo.

Kupodivu nebyl Severus jediný učitel, který jednal najednou jinak než obvykle. Harry si všiml, že profesorka Sonara Sinistrová se o něj náhle začala zajímat, přestože s ní neměl žádné hodiny. Hermiona ji měla na astronomii, ale Harry ji znal vlastně jen podle jména. Zvláštní bylo, že ho začala zastavovat na chodbách, aby se s ním pozdravila. Vyptávala se ho, jak mu jde škola, a řekla mu, že se těší, až uvidí jeho první famfrpálový zápas. Přestože byla ze Zmijozelu, tvrdila, že je jeho fanouškem. Celkem vzato připadalo Harrymu její chování poněkud zarážející - zvlášť, když ho jednoho dne v říjnu zastavila a požádala, jestli by nebyl ochotný pomoci jí o víkendu s vybalením nějakých nových dodávek. Harry si nebyl jistý, jestli dostal trest nebo ho jen žádá o laskavost, proto s odpovědí zaváhal.

Usmívala se na něj a Harry byl náhle zasažen její dokonalou krásou. Nebylo to časté, aby byl podroben intenzivnímu pohledu od ženy tak půvabné. „Bude to trvat asi hodinu,“ ujišťovala ho. „Možná byste mohl přijít v sobotu večer po famfrpálovém tréninku.“

„Asi jo, madam,“ souhlasil neohrabaně a trochu ho překvapilo, jak se jí rozzářily oči.

„Výborně! Tedy se uvidíme,“ zopakovala, odspěchala chodbou a opustila Harryho, který ji sledoval poněkud zmateným pohledem. Později ten večer, během jejich studijního sezení, vyprávěl o tom podivném setkání Ronovi a Hermioně.

Hermiona byla okamžitě podezíravá, protože věděla, že Harry s ní nemá žádné hodiny. Na druhou stranu Ron se začal tiše pobaveně pochechtávat, což oba jeho přátele zmátlo.

„Já jenom říkám, že je to trošku divné, když tě žádá o pomoc,“ prohlásila Hermiona. „Proč nepožádá jednoho ze svých vlastních studentů ze Zmijozelu, jestli potřebuje pomoc?“ Rozzlobeně se zadívala na Rona, který se pořád ještě hihňal.

„To jsem si taky myslel,“ souhlasil Harry. „Nedávno se se mnou začala bavit - zastavuje mě na chodbách, aby mě pozdravila. Přitom jsem s ní nikdy neměl jedinou hodinu.“ Jeho slova způsobila, že se Ron smál ještě hlasitěji, čímž si od svých přátel vysloužil další pronikavé pohledy.

„Nemyslíš si, že to má co dělat s Ty-víš-kým?“ zeptala se Hermiona.

Harry zakroutil hlavou. „Učí tady už několik let a nikdy nikdo dokonce ani nenaznačil, že by ona nebo její rodina podporovali Voldemorta.“

Navzdory tomu, že použil jméno Pána Zla, se Ron začal smát ještě silněji, dokud toho jak Harry, tak Hermiona neměli dost a nepraštili ho, i když ne tvrdě.

„Co to s tebou je?“ dožadovala se Hermiona. „Jestli víš, o co tady s profesorkou Sinistrovou jde, tak nám to prostě řekni. Směješ se pořád jak blázen.“

„To je prostě tak legrační!“ šklebil se Ron. „Že pro jednou vím něco, co vy dva nedokážete vyřešit.“

„No to je toho,“ zabručel Harry.

„Ani ty s ní nemáš žádné hodiny,“ připomněla Hermiona. „Jak můžeš vědět, co má za lubem, když já to nevím?“

„Protože profesorka Sinistrová je jedním z nejlépe střežených bradavických tajemství - i když už ne tak tajným, jestliže máš pět starších bratrů.“

„O čem to mluvíš?“ zeptal se ho zmateně Harry a uvažoval, jestli to má co dělat s Ronovou rodinou.

Ron se jen šklebil. „Má ráda mladé muže, Harry. Čím mladší, tím lépe.“

„Ráda?“ ptal se Harry.

„Ano,“ Ron se zakřenil a podnětně zakroutil obočím. „Má ráda… moc… Jestli chápeš, co tím myslím.“

Harry cítil, jak se jeho tvář zalila sytou červení, když konečně pochopil, co má Ron na mysli.

Zato Hermiona vypadala pobouřeně. „To je prostě absurdní, Rone. Harry je student. Snad nechceš tvrdit, že by navrhovala něco… nezákonného?“

„Nezákonného,“ culil se Ron. „To slovo se mi líbí. Ano, to je přesně to, co tvrdím. Ví se, že čeká, dokud neskončí škola, a pak uloví jednoho kluka z absolventského ročníku - podle dvojčat to dělá každý rok.“ Naklonil se k Harrymu a šťouchl do něj loktem. „Podle toho, co jsem slyšel, tak jestli o tebe projevila zájem, je to jistá věc, kámo.“

Harrymu i Hermioně okamžitě došlo, co Ron myslí slůvkem 'to'. Hermiona se mračila, zatímco Harry zrudl ještě víc. „Rone!“ vykřikla Hermiona.

„Jenom říkám, co jsem slyšel,“ bránil se Ron, když si uvědomil, že Hermiona je víc než jen šokovaná - vypadala naprosto šílená.

„Tohle jsi slyšel od jednoho z dvojčat?“ vyptával se Harry.

Ron se znovu zaculil. „Ne že by to věděli z první ruky, chápeš,“ vysvětloval. „Minulý rok si vybrala zřejmě někoho z Havraspáru. Ale všichni máme podezření, že Bill ví mnohem víc, než přiznal.“

„Z tvého vyprávění to vypadá, jako by byla nějaká coura,“ zareptala Hermiona.

Kupodivu při tom Ron zrůžověl - a překvapeně na Hermionu civěl. „Hermiono!“ otřeseně prskl. „Nemůžu uvěřit, že jsi použila takové slovo!“

Harry a Hermiona na sebe zmateně pohlédli a uvažovali, proti kterému slovu to má Ron námitky. „Eh?“

„Coura?“ ujišťovala se Hermiona a zmateně zamrkala očima.

A znovu Ron zrudl. „Hermiono! Říkej jí 'nevěstka babylónská', ale nepoužívej takový hrubý výraz.“

Hermiona se zamračila. „Vtipkuješ o ženě, která láká do své postele mladé muže, jakmile dokončí školu, a pak se urazíš při slově, které jsem použila k jejímu popisu? To nedává vůbec smysl.“

„Tedy, já jsem neřekl, že její jednání omlouvám!“ vykřikl Ron, ačkoliv znovu šťouchl loktem do Harryho. „I když myslím, že budeš předmětem hovorů v nebelvírské věži, až to klukům povím, Harry.“

„Rone!“ Harry a Hermiona zhrozeně vykřikli. „Kromě toho, jsem teprve v šesťáku - ještě jsem nedokončil školu. Nemluvě o takové drobnosti, na kterou jsi zapomněl - jsem ženatý. Dokonce i kdyby byla taková, jak tvrdíš, tak to nevysvětluje ten její náhlý zájem o mě.“

„Aha, ano,“ zamračil se Ron. „Na to jsem zapomněl.“

„Přesně tak,“ nakvašeně prohlásila Hermiona. „Zřejmě jde o něco jiného než o tvé slaboduché fantazie o profesorce Sinistrové. Těžko bych uvěřila, že žena tak chytrá jako profesorka Sinistrová by se chovala tak nevhodně. Musí to být něco jiného.“

„Možná,“ pokrčil Ron rameny. „Ale i tak - stejně si myslím, že se o Harryho zajímá.“

„Tedy, bez ohledu na to, o co jde, si myslím, že bys to měl povědět profesoru Snapeovi,“ rozhodla Hermiona. „Možná je to něco naprosto neškodného, ale každopádně to zní divně. Když je to nevinné, tak tím, že to Snapeovi řekneš, se nic nestane. Jestli je to to, co si Ron myslí, pak je tvojí povinností to Snapeovi říct. A jestli to má něco společného s Ty-víš-kým, pak to Snape musí vědět, aby tě mohl ochránit.“

„Nejspíš je to maličkost,“ odpověděl Harry a najednou si přál, aby s tím především vůbec nezačal.

„Stejně mu to pověz,“ trvala na svém Hermiona.

Harry se zamračil, ale nakonec souhlasil, že Hermiona má pravděpodobně pravdu.

Později večer, když se vrátil do svého pokoje, sledoval chvíli poněkud mrzutě Severuse, než to konečně vytáhl. Severus zase známkoval eseje před ohněm, přesto vzhlédl, když Harry vyslovil jeho jméno.

„Ehm, profesorka Sinistrová mě požádala, abych jí s něčím v sobotu pomohl,“ zamumlal a uvědomil si, že navzdory všemu jeho tvář zrudla.

Snape najednou ztuhl a jeho tváří přeběhl podivný výraz, který Harry nedokázal rozluštit. „To udělala?“ zeptal se, hlas sice mírný, ale jaksi napjatý.

„Ano, pane,“ přikývl. „Ona se mnou… v poslední době mluvila a dnes odpoledne mě požádala, abych jí pomohl něco vybalit.“

„Vybalit,“ zopakoval Severus. Upřeně se na dlouhou dobu zadíval na Harryho, jako by se pokoušel přečíst jeho myšlenky. Harry věděl, že muž je zkušený nitrozpytec, proto odvrátil pohled a nepohodlně se na sedadle zavrtěl. „Chápeš, na co se ptala, že ano?“ pronesl konečně Severus podivně plochým hlasem.

Harry šokovaně vzhlédl, jako by v té větě zaslechl víc, než čekal, že uslyší. „Chcete říct, že pokud jde o ni, měl Ron pravdu?“ vykřikl a jeho hlas se zlomil v jakési trapné zapištění.

Severus se zamračil. „Nevěděl jsi to?“ utvrdil se.

Harry zase zrudnul. „Ron o ní něco povídal, ale já si nemyslím…“

Na Severusově tváři se objevil chladný, napjatý výraz, který tam už dlouho nebyl. „Žádala tě, abys přišel v sobotu do jejího bytu a měl s ní sex.“

Ve způsobu, jakým to řekl, bylo něco podivně definitivního, jako kdyby z toho jeho slova udělala nezvratný fakt. Po vlně rozpaků, která Harryho zalila, se mu udělalo nevolno.

„Ale já jsem student,“ protestoval. „A jsem…“ Cítil náhle, že nedokáže větu dokončit. Ne, když na něj Snape takto zírá, tmavé oči nebezpečně jiskřící.

„Jsi co?“ dožadoval se Severus.

„Ženatý,“ dokončil Harry slabě.

Severus dlouho nic neříkal, jen na něj upřeně hleděl. Nakonec se na sedadle posunul a povzdechl si, čímž přerušil pohled, kterému Harryho podrobil. „Harry,“ začal a konečně zmizelo něco z chladu v jeho hlase. „Ve skutečnosti tě oslovila právě proto, že jsi ženatý. Z některých věcí, které jsi pronesl na začátku našeho manželství, tuším, že sňatek jako náš by v mudlovském světě nebyl přijatelný?“

Harry zakroutil hlavou. „Ne, pane,“ rychle souhlasil. „Pro mudly je velice neobvyklé ženit se před dosažením osmnácti let - a obvykle to je ještě mnohem později. A učitel by byl zatčen, kdyby se zjistilo, že on nebo ona byla zapletena se studentem.“ Neobtěžoval se vysvětlováním, že sňatky mezi stejným pohlavím také nejsou dovolené - protože kouzelnický svět měl dost problémů s tolika různými druhy, předpokládal, že zabývat se pohlavím by byla zbytečná věc.

„Chápu,“ povzdechl si Snape. „Ani v našem světě není dovoleno, aby se učitel zapletl se studentem, Harry.“

„Cože?“ dožadoval se Harry. „Ale nikdo nic neřekl, když…“

„To proto, že my nejsme zapleteni,“ objasnil Snape. „Byli jsme zasnoubeni Kamenem manželství a oddáni vysoce respektovaným starším. V našem svazku nebylo nic skandálního.“

I kdyby Harry žil tak dlouho jako Brumbál, pochyboval, že by dokázal porozumět zvláštním zvykům, které vládly v kouzelnickém světě. Nikdy ho nepřestanou překvapovat.

„Tak proč mi profesorka Sinistrová navrhuje, že já… však víte… Pořád ještě jsem student.“

„Jsi ženatý student, Harry,“ vysvětlil Severus. „Proto jsi v našem světě považován za plnoletého. Už dál nemáš tatáž omezení jako ostatní studenti.“

„Ale jsem ženatý!“ protestoval Harry a divil se, proč Severus nedokáže pochopit, na co se pokouší upozornit - jestli vůbec něco, tak tohle mu dává ještě větší omezení.

„Ano,“ souhlasil Severus. „Jsi ženatý - v dohodnutém manželství. V takovém, ve kterém, jak ona odhaduje, nemáš žádné citové závazky. Pro dva lidi v dohodnutém manželství není neobvyklé, když mají bokem milence za předpokladu, že na veřejnosti jsou diskrétní. V případě Sinistrové jsi pro ni ideální partner, protože ví, že si nemůžeš dovolit zaplést se příliš citově. Protože víš, že z vašeho spojení nikdy nic nemůže být.“

Harryho oči se šokovaně rozevřely. „Ale to je… to je… to je…“ nevěřícně se zakoktal.

Severusovy oči se zúžily: „To je co, Harry?“

„Odporné!“ vyvřískl Harry a vyskočil na nohy, celé jeho tělo vibrovalo nepojmenovatelnou energií.

V Severusových očích zablesklo něco tvrdého. „Odporné,“ opakoval.

Harry byl rázem rozzuřený. „To není správné!“ objasnil a zatoužil muže uškrtit. „Je to špatné! To je… celá ta záležitost je prostě špatná!“

„Mám to chápat tak, že o nabídku profesorky Sinistrové nemáš zájem?“

„Jasně že nemám zájem!“ křičel Harry, každou sekundou vzteklejší, ačkoliv kdyby se ho v tuto chvíli někdo zeptal, proč přesně zuří, nedokázal by to vysvětlit. Jen nejasně si byl vědom skutečnosti, že jeho zuřivost začínala způsobovat, že nábytkem v pokoji lomcovala neviditelná síla.

„Uklidni se, Harry!“ nařídil Severus.

„Ne!“ ječel na něj Harry a cítil, že svůj vztek zaměřil na tohoto muže, se kterým byl přinucen se oženit. „Neuklidním se! Nechci!“ S tím proběhl pokojem do knihovny a zabouchl za sebou dveře v zoufalé snaze být sám. Jak už se stalo dřív, jeho vztek srážel z polic knihu za knihou. Padaly na zem s hlasitým a poněkud uspokojivým BUM. Severus se ho moudře nepokusil následovat.

Tentokrát mu to trvalo o hodně déle, než se uklidnil, a pak zase jednou seděl vyčerpaný na podlaze uprostřed knihovny a pokoušel se ujasnit si, kvůli čemu vlastně ten náhlý výbuch prudkých emocí byl. Věděl, že zčásti se zlobil na Sinistrovou - hodně podobně jako byl rozzlobený na Julia Snapea. Přestože neudělala nic, aby ho do něčeho nutila. Chtěla navázat známost a intimnost, která ale byla pro něj neomluvitelná a nevítaná. Ona po něm šla především proto, že byl ženatý, a za druhé proto, že byl mladý. To bylo právě tak špatné, jako chtít ho ulovit proto, že byl ten pitomý Chlapec, který přežil. Vlastně to do jisté míry bylo horší, protože to mlčky předpokládalo jistou míru zvrhlosti, o které jeho mudlovská část nechtěla ani přemýšlet.

Kupodivu také zjistil, že se zlobí na Severuse. Především se s ním nikdy nechtěl oženit - byl k tomu přinucen. I když se jeho teta a strýc nikdy nepokusili vštípit mu nějaký druh náboženského smýšlení, přesto v sobě měl určité jádro, které se vehementně vzpíralo konverzaci, kterou měl právě za sebou. V první řadě v tom, že bylo dovoleno, aby k jejich sňatku vůbec došlo, to byl kus ostudy - ale dobrá, dokázal se vyrovnat s faktem, že kouzelnický svět umožňuje svazky, které by si nikdy tak či tak nedokázal představit. Dokonce se dokázal srovnat s tím, že z nějakého důvodu neměl kouzelnický svět problémy s tím, že se šestnáctiletý chlapec oženil s šestatřicetiletým mužem. Když z rovnice odstranil určité faktory, bylo to podivným způsobem staromódní - jako něco z románů z dob regentství, pokud se jednalo o způsoby a zasnoubení a dědické smlouvy.

Ale když Harry přemýšlel o manželství, myslel na své rodiče, Jamese a Lily Potterovy, kteří ho milovali tolik, že pro něj zemřeli. Myslel na pana a paní Weasleyovy, kteří byli ten nejvřelejší, nejlaskavější pár, se kterým se kdy v životě vůbec setkal, tak oddaní sobě navzájem i svojí rodině. Když uvažoval o manželství, myslel kupodivu na Rona a Hermionu a věděl, prostě VĚDĚL, že jednoho dne budou svoji a že on bude stát vedle svého nejlepšího přítele, zatímco bude sledovat, jak Hermiona v bílém kráčí uličkou. A když teď viděl pouto mezi nimi, byl sňatek i o Siriovi Blackovi, pokud přesvědčí Rema Lupina, že jeho oko nezabloudí, že jeho oddanost je opravdová a že jeho srdce už navždy bude náležet jedinému muži.

Manželství nebylo o tom, že si budete bokem držet milence a na veřejnosti budete diskrétní.

Ale očividně bylo pro něj a pro Snapea. A upřímně, měl by být vděčný - vděčný za to, že navzdory tomu, že byl v šestnácti letech přinucen ke sňatku, nikdo neočekává, že po celý svůj život zůstane úplně sám. Že zřejmě existuje skulina v pravidlech, která mu dovolí přece jen se do někoho zamilovat - pokud se prostě na konci dne vrátí domů ke svému manželovi. To pomyšlení mu zkroutilo útroby, když se pokusil zatlačit všechen ten vztek hluboko do sebe, kde by se na něj nemusel dívat příliš zblízka.

Hořce si povzdechl a začal sbírat knihy, které shodil. Zřejmě mohl být vděčný za to, že vběhl do knihovny místo do Snapeovy laboratoře. Jeho záchvaty nahodilé magie byly dost destruktivní. Nemluvě o tom, že byly trochu zvláštní - jen velice málo studentů podléhalo podobným výbuchům, ať už byli vzteklí sebevíc. Všichni prováděli nahodilou magii jako děti, ale zřejmě z toho všichni vyrostli, jakmile dostali do ruky svou první hůlku. Harry se domníval, že je prostě jen pomalý žák.

Nebo to možná má co do činění s tím bizarním spojením, které měl s Voldemortem. Možná měl sklon k podobným výbuchům kvůli jizvě na svém čele.

Zastavil se uprostřed zvedání jedné z knih, jak se mu náhle se zarážející jasností vybavila vzpomínka. Knihy! V jeho snu té noci, kdy si zapomněl vzít lektvar - v tom snu si Voldemort prohlížel nějaké staré knihy. Nyní je mohl vidět, vázané v temné, popraskané kůži, stránky pokryté divným klikatým písmem. Voldemort odhalil něco v jedné staré knize - něco, z čeho měl radost.

A pak, stejně tak zřetelně, Harry věděl, odkud tyto knihy pocházely. Upustil knihu z ruky a řítil se ke dveřím. „Severusi!“ křičel, ale hlavní pokoj byl prázdný. Rychlé propátrání ostatních místností mu ukázalo, že Snape je pryč.

Nevadí, pomyslel si Harry. Věděl, odkud ty knihy jsou - věděl, kam má jít. A pravdu řečeno, v tomto hradě nebyl nikdo vhodnější se podívat, jestli tam ještě něco zbylo. Nikdo jiný se dokonce ani nemohl dostat do místnosti, ve které bývaly uloženy. Popadl svůj Kulový blesk, neviditelný plášť a zamířil do Tajemné komnaty.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Poznámka autorky: Chystala jsem se napsat scénu, ve které se Snape vrátí do Briarwood Hall a postaví se svým bratrům, ale pravda je, že to nemá co dělat s vývojem zápletky tohoto příběhu. My už víme, že s nimi 'jednal' - a naznačím v pozdější kapitole, že když se Snape vrátil, vložil na ně sledovací kouzlo. Takže se omlouvám těm z vás, kteří jste chtěli vidět velké střetnutí - opravdu to pro pokračování příběhu nebylo důležité. Možná napíšu později vedlejší scénu.

A pro ty z vás, kteří se ptáte, proč Snape Julia nevydědil - nesrovnávalo by se to se Snapeovou představou povinnosti. Jestliže byl Snape ochoten zabít svého otce za zneuctění rodinného jména, mohl stěží Julia jenom zapřít a nechat ho jít. Snape se cítí zodpovědný za to, že bude mít Julia odteď pod dohledem - upřímně, Snape se nepochybně cítí vinen za to, že během těch let na rodinu lépe nedohlédl. Kromě toho, jako hlava Domu Snapeů má takto nad Juliem větší kontrolu. Podle způsobu, jakým jeho druzí dva bratři a jeho švagrové jednali kvůli sídlu, kontrola rodinných financí se zdá být jedním z nejlepších způsobů, jak je mít pod dohledem.

A pokud jde o Harryho - ano, podléhá výbuchům vzteku. Je mu 16 let a je zmatený. Myslím si, že si konečně uvědomil, že je ženatý. A napadlo mě, že by mohlo být zajímavé udělat z Harryho jednoho z těch, co mají silné, hluboce zakořeněné představy o tom, jaké by manželství mělo být. Nakonec si Harry uvědomí, že jestliže věří v monogamii, znamená to, že až přijde čas, bude muset spát se Severusem - nebo stráví zbytek svého života v celibátu. Vlastně - někdo ho na tento drobný detail bude muset upozornit - je v těchto záležitostech pořád ještě trochu pozadu. Ale přinejmenším se to pokouší dohnat.

Snape na druhou stranu velice přesně pochopil, co to znamená - je to jeho první záblesk naděje pro jejich budoucnost.

Ve věci astronomie - nevzpomínám si, jestli vůbec Harry měl astronomii v průběhu těch prvních 4 knih. Možná ano a já si to jenom nepamatuju. Bez ohledu na to, pro tento příběh nikdy neměl Sinistrovou jako učitelku. Prostě jsem předpokládala, že by to mohl být jeden z těch mnoha předmětů, které Hermiona měla ve třetím ročníku navíc.

 Pouta - 19. kapitola

Hadi - 21. kapitola