Labyrintem slov...

Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader:  Georgia, Mandragora a Jezinka

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating:  slash, 18+

Nějakou dobu seděli v salonu a Diana se pokoušela udržovat mezi bratry zdvořilou konverzaci. Ale Harry viděl, že nepřátelství, přinejmenším mezi třemi nejstaršími, se nedá překonat za jediný večer. Julius se, jak se zdálo, o rodinnou hádku nestaral a rozhovoru se účastnil jen málo. Místo toho, k Harryho zděšení, strávil většinu času tím, že zíral na něj. Kdykoliv se Harry na Julia podíval, viděl, jak na něj ty tmavé oči hledí hloubavě, až téměř hladově. Bylo mu to velice nepříjemné.

Přesně jak Severus předpověděl, našli si Claudius, Marcellus, Delphina i Julliana každý chvilku, aby si s Harrym promluvili v soukromí a vyptávali se ho na jeho plány se Snape Manor. Obě ženy mu laskavě nabídly, že je pro něj znovu vymalují, zatímco muži poukazovali na to, jak je důležité, aby měl někdo jeho postavení přiměřený dům, kde by mohl hostit důležité hodnostáře. Harry se na ně všechny jenom usmál a poradil jim, aby si o této záležitosti promluvili se Severusem, protože on je příliš zaneprázdněn školními povinnostmi, než aby o takových věcech uvažoval. Vypadali zklamaně, ale nezdálo se, že by je odradil.

Konečně je Delphina a Julliana uvedly do jídelny k večeři. Harry byl usazen vedle Julia, Severus seděl přes stůl přímo naproti němu. Jediný pohled na stůl mu ukázal očekávané dýky, o kterých mluvil Neville. K jeho úlevě tam byly také u každého místa vidličky, ale byly prostřeny ve zvláštním úhlu - jak mu vysvětlil Neville, je to znamení, že jsou tam jenom jako zdvořilost vůči jejich hostu s mudlovskou výchovou, ale nejsou zamýšleny pro používání.

Než byl servírován první chod, Claudius pronesl přípitek. Poněkud zdlouhavou řeč, kterou vítal Harryho do rodiny - což by samo o sobě bylo pěkné, kdyby to ovšem velkoryse neprošpikoval narážkami na to, jak bylo jejich rodinné jméno dříve tak neslýchaně poskvrněno. Severus překvapivě vydržel tyto komentáře mlčky, nejspíš kvůli Dianě, ale Harryho rozzlobily. Nebylo to tak moc odlišné od toho prvního dopisu, který poslali Severusovi. Harry se Severusem nikdy nevycházel, ale věděl naprosto přesně, jaké to je, když s někým vlastní rodina jedná jako s vyvrhelem. A vzhledem k tomu, že Severus byl ve skutečnosti hrdina tohoto malého rodinného dramatu a ne zloduch, jak jeho bratři každého přesvědčovali, bylo to dvojnásob nespravedlivé.

Výborně, pomyslel si roztrpčeně. Když jsou oni hrubí, nebude si on dělat starosti s tím, že by je snad urazil. Když byl naservírován první chod, rozvinul svůj hedvábný ubrousek jednoznačně mudlovským způsobem a okamžitě sáhl po vidličce, přičemž zcela pominul dýku. Když zběžně pohlédl na Severuse, zdálo se mu, že na jeho tváři objevil nejslabší náznak úsměvu; v jeho očích rozhodně byl jasný záblesk pobavení. Harry se na něj jenom ušklíbl a zvažoval, jaké další chyby by mohl udělat.

Jeho způsoby prošly zcela nekomentované - ne však nepovšimnuté. Harryho docela pobavilo, když viděl, že Julliana skutečně udělala ochranné znamení proti zlu, když podával sůl špatným směrem. Ale nikdo k tomu nic neřekl.

Julius ho rozptyloval po většinu večeře, když se ho vyptával na jeho pozici v nebelvírském famfrpálovém týmu, což byl předmět, o kterém mluvil velice rád. Zatímco si povídali, zapomněl na jeho intenzivní pohledy, které ho tolik znervózňovaly, a skutečně se bavil. „A co ty?“ nakonec se zeptal Julia. „Hrál jsi ve škole?“

Julius pokrčil rameny. „Zkoušel jsem se dostat do týmu, ale nikdy jsem nebyl opravdu dobrý letec. Ale tak moc mi to nevadilo - myslím, že sledovat hru je stejně zábavné.“

V tom s ním Harry nesouhlasil, ale neřekl to. „V jaké koleji jsi byl?“

„Koleji?“ zeptal se Julius a krátce vypadal zmateně. „Ach ano, ovšem. Koleje. Nechodil jsem do Bradavic. Byl jsem v Krásnohůlkách. Všichni jsme tam chodili, kromě Severuse.“

„Opravdu?“ Harry cítil, že překvapení je z jeho tváře jasně čitelné.

Marcellus, který zaslechl jejich rozhovor, se předklonil. „Ano, Harry,“ řekl tak nahlas, aby ho zaslechl i zbytek rodiny. „Severus byl jako jediný v Bradavicích. Obávám se, že otec se příliš zajímal o dekorum. Nemyslel si, že bychom my ostatní byli zařazeni do té správné koleje.“

„Té správné koleje?“ Harry se zamračil, protože poznal urážku, i když netušil, co s tím udělat.

„Myslí samozřejmě Zmijozel,“ informoval ho Severus, hlas hedvábně hladký s příměsí nepřátelství.

„To byla přece tvoje kolej, že ano, Severusi?“ poznamenal Marcellus, ačkoliv bylo zřejmé, že odpověď zná předem. „Je nemyslitelné, aby byl syn Smrtijeda zařazen do jiné koleje než do Zmijozelu. Obávám se, že nám ostatním otec skutečně nevěřil.“

Harry cítil, jak se jeho hněv znovu rozhořívá, ne snad, že by cítil nějakou lásku ke Zmijozelu, ale protože tyto útoky proti Severusovi byly příšerně nespravedlivé. Mohl vidět chladný záblesk v Severusových očích a - Diana sem, Diana tam - Harry takové jednání už dál snášet nehodlal.

„Víte, myslím, že máte zkreslenou představu o kolejích a Smrtijedech,“ prohlásil Harry.

„Sotva,“ posmíval se Marcellus. „Všichni vědí, že ze Zmijozelu vychází jenom Smrtijedi.“

Tentokrát to byl přímý útok a Severusova ruka bezděčně sevřela jeho dýku pevněji. Harry zpražil Marcella pohledem. „Vlastně nemáte pravdu, pane. Smrtijedi mezi sebou mají zástupce všech kolejí, nemluvě o nemalém počtu absolventů z Krásnohůlek i Kruvalu. Ve skutečnosti Petr Pettigrew, muž, který před dvěma lety vyvolal Voldemorta z nebytí, byl z Nebelvíru.“

S výjimkou Severuse sebou většina z nich při zvuku Voldemortova jména trhla. Byl to Alrik, kdo se přes ten šok dostal nejrychleji a promluvil: „Zdá se, že máš zmatek ve faktech. Petr Pettigrew byl před lety zavražděn Siriem Blackem.“

Harry zakroutil hlavou. „Sirius Black je nevinný. Petr Pettigrew na něj ty vraždy hodil. Dva Nebelvíři - jeden dobrý, druhý zlý. Všechny koleje jsou takové. Severus je nejlepší příklad. Zachránil mi život vícekrát, než bych dokázal spočítat. A roky riskoval svůj život, aby chránil kouzelnický svět před Smrtijedy. Řekl bych, že vy všichni máte zmatek ve faktech, jestli si myslíte něco jiného.“

Po jeho slovech následovalo ticho, všichni slyšeli výzvu v jeho hlase. Harry zariskoval letmý pohled na Severuse. Muž na něj zíral, na tváři výraz překvapení, které hraničilo se šokem. Harry si nemohl pomoci a uvažoval v duchu, jestli se vůbec někdy dřív za něj někdo postavil? Bylo to to nejmenší, co mohl udělat, pomyslel si. Stále ještě mu dlužil za to, jak ho první den jejich manželství hájil proti Dracovi.

„Správně, to je přece hlavní důvod této večeře, že ano?“ řekla rychle Diana, čímž ukončila nepohodlné ticho, a rozhlédla se kolem stolu s úsměvem plným naděje na tváři. „Konečně si porovnat naše informace a nechat minulost za námi.“

Marcellus a Claudius se na sebe podívali a pak zdráhavě přikývli. „Ano, samozřejmě,“ souhlasil Claudius. „Předpokládám, že pokud by to vůbec někdo měl vědět, tak Chlapec, který přežil.“

A ke svému úžasu Harry poznal, že dokonce i tohle bylo bodnutí do Severuse - Harryho slovům věří. Severusovo ujištění nebylo dost dobré. Ale uviděl, že Severus téměř neznatelně potřásl hlavou, čímž mu naznačoval, aby to nechal být. Harry si povzdechl a uvažoval, jak to může vydržet.

„Chlapec, který přežil,“ přemítala Julliana trochu zasněně, čímž zlomila napětí. „Jak báječně to zní. Pověz mi, Harry, jaké to je, být Chlapec, který přežil?“ pronesla jeho tzv. titul s něčím blízkým úctě.

„Promiňte?“ Harry se na ni zahleděl a nebyl si jistý, co má na mysli.

„Představuji si, že to musí být naprosto vyčerpávající,“ pokračovala a usmívala se na něj.

Delphina pokyvovala na souhlas. „Naprosto vyčerpávající,“ opakovala. „Zdá se mi, že nejtěžší částí toho všeho by mohlo být všechno to podepisování.“

„Och ne, má drahá,“ nesouhlasila Julliana. „Řekla bych, že odpovídání na dopisy všech jeho obdivovatelů bude daleko horší. Při tom musí napsat v podstatě mnohem víc než jen svoje jméno.“

„Tedy, co na to říkáš, Harry?“ dožadovala se Delphina. „Co bys řekl, že je nejhorší část z toho být Chlapcem, který přežil?“

Harry na ně jen nevěřícně zíral. „Myslím,“ řekl váhavě, „že by to mohli být všichni ti lidé, kteří se mě pokoušejí zabít.“

Jeho slova byla uvítána pohledy naprostého šoku a jedním jen tak tak potlačeným vyštěknutím smíchu, které, jak si s úžasem Harry uvědomil, pocházelo od Severuse. Ve skutečnosti měl Severus jednu ruku před ústy a viditelně sváděl boj o to, aby zadržel další smích. Tentokrát to rozhodně byly jiskry souhlasu, které v těch temných očích viděl zářit.

„Och,“ řekla Delphina nejasně. „Předpokládám, že to by mohlo být obtížné.“

„Přesto,“ dodala Julliana, která očividně nepochopila, co Harry řekl. „Myslím si, že mě by začala bolet ruka, kdybych musela napsat tolik autogramů.“

„Severusi,“ vložila se rychle Diana, aby změnila předmět hovoru. „Proč nám nepovíš něco o své práci? Soudím, že tvoje lektvarové schopnosti už dávno překonaly cokoliv, co dokonce i matka dokázala.“

Severus, který už dostal svůj smích pod kontrolu, jen přezíravě pokrčil rameny. „Tedy, vzhledem k tomu, že ta žena otrávila sama sebe, to nebylo nijak obtížné.“

Harry na něj překvapeně pohlédl. „Tvoje matka otrávila sama sebe?“

Severus se zlomyslně usmál. „Ano, to je jedno z těch nepříjemných drobných rodinných tajemství, které, jak jsem si jistý, budeš považovat za fascinující.“

Harry pohlédl na ostatní a byl zvědavý, jestli mu to někdo objasní. Diana se na něj usmála. „Je to zvláštní příběh, Harry,“ vysvětlovala. „Mnoho lidí ho nezná. Naše matka měla dosti podivnou, jedinečnou posedlost. Slyšel jsi někdy pohádku o Sněhurce?“

Harry se zamračil. „Sedm trpaslíků, otrávené jablko, kouzelný spánek, polibek pravé lásky. Tuhle pohádku?“

„Tedy, ve skutečnosti to bylo sedm domácích skřítků,“ opravila ho Diana. „Nepochybně jsi slyšel mudlovskou verzi toho příběhu. Kouzelnická verze se dost liší. Nicméně matka se zajímala o tento příběh z hlediska vaření lektvarů.“

„Ona chtěla vytvořit otrávené jablko?“ vyptával se Harry a uvažoval, jestli tohle byl způsob, jak se žena otrávila.

„Vlastně, Harry, udělat otrávené jablko je pozoruhodně snadné,“ poučil ho Severus. „Dokonce i uvařit nápoj na kouzelný spánek a ta část s polibkem z pravé lásky je dost lehká. Tisíce čarodějů přišlo s nějakou variantou toho starého kouzla. Tato část příběhu matku nezajímala.“

Zmatený Harry se obrátil zpět na Dianu. Nedokázal si vybavit žádný další lektvar, který by se v příběhu vařil.

„Byl to začátek pohádky, který naši matku zajímal,“ vysvětlovala Diana. „Ta část o královně, která chce dokonalé dítě. Nejkrásnější dítě v zemi, s vlasy černými jako noc, rty rudými jako krev a pletí bílou jako sníh.“

Bílou jako sníh… Harry se zamračil a o chviličku později ho zasáhlo poznání, mrazení mu běželo dolů páteří, když se šokovaně rozhlédl kolem stolu po všech Snapeových před ním. Všichni s nejčernějšími vlasy a nejbělejší pletí - otočil se k neskutečně krásnému Juliovi. Harryho oči se šokovaně rozevřely, protože ten popis mu padl dokonale. Muž se na něj pobaveně usmál a sklonil hlavu jako potvrzení Harryho myšlenek, které sice nevyslovil, ale byly zřetelně vepsány na jeho tváři.

„Zkoušela to s námi se všemi, samozřejmě,“ pokračovala Diana. „A neustále selhávala. Dokud nepřišel Julius.“

„Tvrdil jsi, že otrávila sama sebe,“ řekl Harry a přinutil se odtrhnout pohled od Julia Snapea.

Severus se hořce usmál: „Ano, matka zapomněla na jeden drobný detail tohoto patetického příběhu. Královna zemřela při porodu a nikdy nepohlédla na své dokonalé dítě. Každým pokusným lektvarem, který si vzala, riskovala vlastní život a zdraví svých dětí pro něco tak pošetilého jako je marnivost.“

„Zeptal ses jí někdy, proč to bylo pro ni tak důležité?“ vyptával se Harry, který byl tímto vyprávěním fascinovaný. Uvažoval, jestli mají všechny kouzelnické rodiny ve své minulosti podobné kuriozity.

„Matka o své práci nemluvila,“ odpověděl Harrymu Marcellus. „Je pravda, že jsme věděli, že na něčem pracuje, ale nevěděli jsme, na čem. Po její smrti prošel Severus její poznámky a odhalil, co dělala.“

„Kvůli tomu jsi se začal zajímat o lektvary?“ zeptal se Harry.

Severus pokrčil rameny. „Měl jsem o ně zájem už předtím,“ připustil. „Ale určitě to nezaškodilo. Nic nepovzbudí zájem tak, jako rodinné tajemství.“

Mluvili dál o své matce a Harry pozorně naslouchal, protože byl zvědavý na Severusovu minulost. Vypadalo to, že dokud se v hovoru soustředí na svoje dětství a nezmíní se o svém otci, dokážou tři starší bratři udržet docela zdvořilý tón. Julius se konverzace zúčastnil pouze příležitostně a Diana se starala, aby se všichni drželi bezpečných témat.

Tak večeře skončila bez krveprolití, což Harry považoval za úspěch. Když se všichni znovu vrátili do salonu, Harry se omluvil, že jde do koupelny, a potom lelkoval na chodbách poněkud déle, než bylo nezbytně nutné. Zdálo se mu, že by Severus mohl chtít strávit nějaký čas se svými sourozenci o samotě, nebo přinejmenším s Dianou, ale nebyl si jistý, jak to zařídit.

Jak se ukázalo, nemusel se obtěžovat. Julius ho odchytil na chodbě ještě předtím, než se mohl zase vrátit do salonu. „Myslel jsem si, že by ses možná rád podíval do zahrady, Harry,“ nabídl. „To dá Severusovi možnost promluvit si s ostatními o samotě. Mám dojem, že si přejí prodiskutovat budoucnost Snape Manor. Vždycky to byl mezi nimi dost bolavý bod a já pochybuji, že se chceš nechat vtáhnout doprostřed boje.“

Harry si vzpomněl na Severusovo varování ohledně Manor a proto jen souhlasně přikývl. „Ovšem,“ souhlasil a srovnal krok s nejmladším Snapem. „Ačkoliv je trochu tma na prohlídku zahrady, ne?“ Myslel si, že prohlídka domu by byla příhodnější.

Julius na něj zazářil oslnivým úsměvem a jeho tmavé oči jiskřily. „Ó, s tím si nemusíš dělat starosti. Všechny jsou dobře osvětlené kouzelnými světly. Briarwood je pověstný svou růžovou zahradou. Musíš ji vidět, než odejdeš.“

Otevřel boční dveře, které vedly na vnější nádvoří a zahradní pěšinu. Jak jimi Harry procházel, byl by přísahal, že cítil ruku, která lehce pohladila jeho záda, a pohlédl zvědavě na Juliana, který šel vedle něj. Ten se jen znovu usmál a rozmáchlým gestem jedné ruky ukázal na zahradu za nádvořím.

Setmělo se a nad nimi svítil ještě téměř plný měsíc. V jeho světle mohl Harry na vršku kopce vidět vzdálený obrys Snape Manor, ale jeho oči k sobě přitáhla zahrada, kterou mu Julius hodlal ukázat. Viděl už obrázky zahradních labyrintů - ohromné živé ploty upravené do vzorce bludiště - ale nikdy neviděl žádné zblízka. A toto zahradní bludiště bylo mimořádné, protože je tvořily obrovské shluky popínavých růží, jež se kroutily a proplétaly do sebe navzájem a vytvářely tak živé ploty. Tyčily se vysoko nad jeho hlavou, všechny v plném květu. Obrovské rudé růže, které plnily těžký noční vzduch svou vůní. Jak Julius řekl, bludiště bylo osvětlené žhoucími koulemi světla, jež hořely v základech živých plotů, a dodávaly tak celé zahradě tajemnou namodralou záři pod chladným měsíčním světlem.

Když vstoupili do bludiště, Harryho udeřila opojná vůně. Harry si všiml, že trny popínavých růží vypadají nebezpečně dlouhé a příšerně ostré. Nezáviděl zahradníkovi, který o ně musel pečovat.

Chvíli kráčeli a Harry položil několik jednoduchých otázek o statku, na kterém byli, a o nemovitostech, které se nacházely poblíž. Připadalo mu zvláštní pomyšlení na to, že Malfoy Manor je jen několik mil vzdálené. A jak se zdálo, za ním měli dům Lestrangeovi, spolu s Goyleovými a Parkinsonovými. Harry měl nepříjemný pocit, že většina obyvatel High Hill se ho buď pokusila zabít nebo byla zabita, když bojovala proti němu.

„Líbí se ti?“ zeptal se Julius, jak tak šli. „Myslím zahrada?“

„Je překrásná,“ přiznal Harry. U Dursleových se dost nazahradničil, aby dokázal ocenit práci, kterou si bludiště vyžádalo. Ačkoliv předpokládal, že kouzelníci mají nepochybně všemožná zahradní kouzla, aby si práci usnadnili. Měl pocit, že madame Prýtová by toto místo milovala.

„Je v mojí rodině po staletí,“ řekl mu Julius, když ho vedl hlouběji do bludiště, pohybujíc se po zakroucených stezkách a pěšinách. „Má matka tuto zahradu milovala.“

Harry se nad tím zamračil. Z toho, co si dal dohromady z příběhu, který předtím slyšel, myslel, že Juliova matka zemřela, když se narodil. Jak by mohl vědět, že jeho matka tuto zahradu milovala?

„Nechceš se raději vrátit a povídat si s ostatními?“ zeptal se ho Harry, protože se domníval, že je to od něj nejspíš nepěkné, když brání Juliovi být v bratrově společnosti. Pravděpodobně Severuse tak dobře nezná a chtěl by si s ním také promluvit. Harry byl naprosto schopný prohlédnout si zahrady sám. Kromě toho ho vůně růží přemáhala a on se nemohl dočkat, až se vzdálí z dosahu jejich parfému.

Ale Julius se jen zasmál. „Byl jsem dítě, když Severus odešel,“ vysvětlil Harrymu. „Sotva ho znám. Kromě toho, mnohem raději bych poznal tebe. Připadáš mi mnohem zajímavější.“ K Harryho překvapení zvedl, zatímco mluvil, ruku a zasunul mu pramen vlasů za ucho v nápadně důvěrném gestu, po kterém si Harry připadal nesmírně nepříjemně. Dokonce ani Ron by neudělal něco takového, a Rona znal daleko lépe než tohoto muže. Najednou pocítil závrať a měl podezření, že na něj začíná působit vůně růží.

Ale Julius se zase jenom usmál a pokračoval, jako by se nic nestalo. „Domnívám se, že to pro tebe musí být obrovské zklamání,“ poznamenal Julius, zatímco vedl Harryho kolem dalšího rohu a na malé nádvoří s besídkou uprostřed. „Zjistit, že jsi ženatý se Severusem.“

Harry se v chůzi zarazil. „Co tím myslíš?“

Julius se obrátil a znovu se na něj usmál, v očích chápavý výraz. „Myslím tím, že stěží může být tím druhem milence, o jakém mladík jako ty sní.“ Při té představě se zasmál. „Musel jsi být zděšený, když jsi zjistil, že jsi vydán na milost někomu tak tvrdému a chladnému. A na Severuse určitě není příjemný pohled. Přikrčíš se pokaždé, když se tě dotkne, nebo sis zvykl, že jsi nucen se mu podrobit?“

„Cože?“ Harry na něj hleděl v šoku a neměl ani tušení, jak na jeho slova zareagovat. Když zmijozelští dělali svoje sprosté poznámky, měly alespoň podobu hrubých urážek. Tohle bylo jiné; tohle bylo nějakým způsobem daleko osobnější a jemu se vůbec nelíbil směr, kterým se tento rozhovor ubíral. A byl by přísahal, že vůně růží zesílila a jejich parfém byl zvláštně opojný.

„Jsi naprosto okouzlující, víš,“ řekl mu Julius a Harry shledal, že se proti své vůli červená. „Řekl bych, že Severus nečekal dlouho, než na tebe vložil své ruce. Jak musíš nenávidět, když se tě to monstrum dotýká.“ Natáhl se, aby se znovu dotkl Harryho vlasů, ale Harry jeho ruku odrazil a ukročil zpět.

„To je tvůj bratr, o kom tu mluvíš!“ vykřikl nevěřícně. Monstrum? Dobrá, nebelvírští ho během těch let označili horšími jmény než tímhle, ale tohle je Severusova vlastní krev, pro pána krále! A kromě toho, Severus byl vůči němu víc než slušný. Nemluvě o tom, že Julius zřejmě neměl tušení o tom, čím jeho bratr byl nebo proč se v první řadě vzali. Předpokládal, že je to jenom Claudius a Marcellus, kdo věří, že Severus je pořád ještě Smrtijed. Teď mohl vidět, že Juliův názor na něj není o nic lepší.

„Ano, je to můj bratr,“ souhlasil Julius a stále se usmíval. „Což mě staví do pozoruhodné pozice, abych mohl utišit tvoje trápení. Nikdo nebude dvakrát přemýšlet nad tím, proč trávíš tolik času ve společnosti svého švagra. Takové rodinné vazby se povzbuzují.“ Jak mluvil, postoupil o několik kroků blíž k Harrymu; Harry stejně tak rychle couval a začínal si uvědomovat, kam tento rozhovor míří.

„Snad si nemyslíš, že bych měl o tebe zájem?“ vykřikl ohromeně Harry. Nemohl uvěřit tomu, že se ocitl v takové situaci - dostat návrh od bratra Severuse Snapea. To bylo absurdní.

Julius se potichu zasmál. „Samozřejmě, že máš zájem,“ odpověděl. „Viděl jsem, jak se na mě díváš. Vím, že mě chceš. Kdo by mi nedal přednost před Severusem?“

Harry zrudnul rozpaky - dobrá, možná si pomyslel, že je to krásný muž, ale to by si myslel každý. Ale zdá se, že od své matky získal víc, než jen svou magickou krásu - Julius zřejmě zdědil i její marnivost. „Neznáš mě,“ řekl. „A neznáš svého bratra. Nemám zájem. Sbohem!“ Obrátil se k odchodu, ochotně doznávajíc, že pro jednou z pasti uteče. Neměl žádnou představu, jak reagovat na milostné návrhy od muže, který si, jak se zdá, myslel, že je neodolatelný.

Průchod, kterým vstoupili na nádvoří, byl pryč.

Harry poplašeně hleděl na neproniknutelnou zeď popínavých růží přímo před sebou. Otočil se a rychle se rozhlédl kolem, protože ho napadlo, že možná jen popletl směr. Ale nezdálo se, že by v hradbě živého plotu byl nějaký otvor.

„Je tam východ,“ ujistil ho Julius s vláčným posměškem. „Ale jenom když víš, kam se dívat. Koneckonců, tohle je bludiště. Trny na úponcích jsou dost silné, aby ti servali maso z kostí, když uděláš sebenepatrnější chybu. A já jsem jediný, kdo zná tajemství bludiště, jediný, kdo tě může vyvést ven.“

Harry cítil, jak se mu rozbušilo srdce a žaludek se scvrkl, když pochopil, že sem byl přiváben a že byl dost pošetilý, aby přišel dobrovolně. Svedený ze správné cesty hezkou tvářičkou. Znovu se vzdálil od Julia, zamířil do besídky, protože doufal, že by odtud mohl vidět východ. Předpokládal, že kdyby došlo na nejhorší, mohl by živý plot spálit - pokud ovšem nebyl proti takovým kouzlům chráněný.

Julius ho následoval do besídky. „Líbí se ti vůně těch růží?“ ptal se zvědavě. „Jsou dalším odkazem mojí matky. Používala tyto dokonalé květiny ve svých lektvarech. Jsou v mé krvi. O jejich vůni je známo, že v mužích i ženách vyvolává šílenou touhu po mně.“

Harry zbledl, když pochopil, o čem mluví. Nebyl tak daleko od pravdy, když se mu zdálo, že je ta vůně opojná. Zřejmě funguje jako jakýsi druh nátlaku nebo kouzla, možná jako afrodiziakum nebo kouzlo lásky. Ale on zas a znova odolal Imperiu a nehodlá podlehnout ani tomuto!

„Řekl jsem ti, Julie, že nemám zájem!“ zavrčel Harry. Nemohl uvěřit tomu, že skutečně čeká, že mu prostě padne do náruče. Byl naprosto šílený!

Juliovy oči potemněly a jeho úsměv byl náhle mrazivý. „Myslíš si, že mi na tom záleží?“ Julius se zasmál a pak jedním rázem, mezi dvěma údery srdce, přiskočil k Harrymu. Vlastním tělem ho surově zády natlačil na jeden ze sloupů besídky, sklonil hlavu a přiblížil rty.

Útok byl tak náhlý a tak nečekaný, že měl Harry stěží čas zareagovat. Jediné, co zvládl, bylo odvrátit hlavu, aby se tak vyhnul brutálnímu polibku zaměřenému na jeho rty. Nicméně Julia to neodradilo. Místo toho se vrhl na jemnou kůži jeho krku, jeho ruce se pohybovaly po Harryho vzpírajícím se těle.

Harry nečekal fyzický útok - nic, co Julius doposud udělal, nenaznačovalo, že by mohl zkusit Harryho přemoci. A byl silnější než Harry - o hodně silnější, věk, výška i svaly, všechno pracovalo v jeho prospěch. Harry věděl, že se musí dostat ke své hůlce - kdyby dovolil, aby to pokračovalo na fyzické úrovni, byl by ve vážném maléru. Jeho strach se přetavil do oslepujícího vzteku, když ucítil, jak jedna z Juliových rukou tápe mezi jeho nohama a dotýká se ho přes kůži kalhot.

Bez přemýšlení vyrazil hlavou vpřed a udeřil jí do Juliovy hlavy dost tvrdě, aby nakrátko muže odrazil. Ta mezera byla vše, co Harry potřeboval. Odstrčil Julia hrubě od sebe, vytáhl svou hůlku a zároveň vyrazil ven z besídky. Špička jeho hůlky už žhnula. Harry sotva zadržoval kletbu, jak se pokoušel ovládnout svůj hněv. Mohl by mu ublížit, uvědomil si, možná ho i zabít, tak byl rozzuřený. Jeho tělo vibrovalo vztekem.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Poznámka autorky: Ne, nechystám se odhalit, co se stane příště. Chci jen krátce okomentovat celou tu záležitost se Sněhurkou dřív, než si někdo začne myslet, že chci tento příběh vést naprosto jiným směrem. Je to jen zábavný příběh, který mě napadl, když jsem psala scénu s večeří - nic víc. Nedokázala jsem odolat, abych ji použila, a zdá se, že dokonale ladí s bludištěm z růží a Juliovým chováním. Víc o tomto předmětu v další autorské poznámce.

A sláva všem mým chytrým čtenářům - vy jste viděli Juliovy úmysly okamžitě!

BTW - když jsem řekla, že Severus je latinsky, myslela jsem latinu jako jazyk, kterým mluvili Římané, ne Latinoameričané. Vyvolalo to několik dost zábavných mailů.

Setkání s příbuznými - 16. kapitola

Srdce labyrintu - 18. kapitola