Labyrintem slov...

Fandom:  Harry Potter
Autor:  Quill Lumos
Originál:  For Services Rendered   

Překladatel:  Alcea
Beta:  Georgia
Páry:  Harry Potter/Severus Snape

Varování:  18+, slash, násilí, vulgární výrazy, sexuální scény, nedobrovolný sex (znásilnění), alternativní vesmír.

Byl konec srpna. Za několik málo dní dorazí bradavický spěšný vlak a přiveze zpátky do školy hordu dětí. Severus se toho svým způsobem hrozil - poslední dva měsíce byly pro něj čisté blaho; uvědomil si, že je klidný a konečně opravdu šťastný.

Právě šel za Faridem na famfrpálové hřiště; jeho milenec nacvičoval letecké techniky s Ronem a Dracem. Severus se usmál, moc se mu líbilo, že může vyslovovat slova ‚můj milenec‘. Chtěl vidět svého chlapce, doprovodit ho domů; nebyli spolu celý den. Severus měl moc práce; vařil několik lektvarů a dával do pořádku učebny. Ráno proběhla porada učitelského sboru. Severus věděl, že dlouhé líné dny letních prázdnin se chýlí ke konci.

Farid byl na tom mnohem lépe. Ještě byl oslabený a nějakou dobu bude. Dlouho byl moc nemocný, ale každým dnem vypadal o něco silnější, o něco zdatnější. Severus na něj nemohl být pyšnější.

Zařídil, aby se večeře podávala pro ně všechny v jeho bytě: Rona, Seamuse, Hermionu, Draca, Nevilla a Pansy. Všichni sem přišli na pár dní před začátkem školního roku. Severus si uvědomil, že je docela rád vidí. Každý z nich začal brzy pracovat a už tady nemohou tak často být. Věděl, že Farid moc rád vidí své přátele. Farid začne chodit do své nové práce až za několik měsíců; vybrali ho, aby hrál famfrpál za Pýchu Portree - obrátili se na něj koncem druhého pololetí. Farid sice samozřejmě od doby po bitvě s Voldemortem nelétal, ale jeden lovec talentů se podle všeho objevil na zápase, v němž celkem lehce porazil Draca Malfoye, a nezapomněl, jak je Farid dovedný na koštěti.

A tak v červenci těsně před jeho narozeninami, Farid odešel se Siriusem na zkoušku do tohoto týmu. Podle velice bujarého Blacka, Farid všem vyrazil dech, když strčil do kapsy zkušené, profesionální hráče, i ve svém oslabeném stavu. Takže se nyní Farid těšil na svou budoucnost chytače za jeden z nejlepších týmů ligy. Severus byl na něj pyšný.

Sotva ostatní kluby zaznamenaly, že je Farid k dispozici, několik dalších jej oslovilo, ale on je všechny odmítl ve prospěch Portree. Byla ostatně blízko a Farid bude doma každou noc. Pro něj, být blízko svého Seva, bylo ze všeho to nejdůležitější.

V těchto dnech příliš neviděli Siriuse Blacka; byl dost zaměstnaný. Vzal si na starost opatrovnictví „Potterových dětí“, jak byli známi omlazení Smrtijedi. On a Adrian Barnard se během měsíců, kdy se Farid zotavoval, velmi sblížili. Adrian byl dobrý pro Siriuse; usměrnil ho, klidnil ho, když se vrhl na další ze svých šílených plánů a pomohl mu sblížit se s Faridem. Adrian patrně rozuměl chlapci lépe než kdokoli jiný. Nikdy nezapomněl na první setkání s mladíkem nebo na to, jak byl ohromen Faridovým duchem a statečností.

Amerického kouzelníka velice ohromilo i Faridovo řešení, jak si poradit s bývalými Smrtijedy. Byl přesvědčen, že většina z nich byla svedena z cesty, vychovávána předsudkům a nenávisti, a potřebovali, aby jim byl ukázán jiný způsob myšlení.

Sirius chtěl pomoci dětem, poněvadž nebyl s to pomoci nebo zachránit Harryho, nebo ostatně svého bratra Reguluse, o nějž ho připravil Voldemort dlouho před Harryho narozením. A tak si pořídil prostorný dům na venkově a naverboval celou armádu pomocníků, včetně domácích skřítků, Remuse a mudlorozené Hermiony Grangerové, jež ráda učila tyto děti o svém světě. Možná se tentokrát děti, jež byly vychovávány v prostředí nedůvěry a lží, naučí jinému myšlení, když budou vyrůstat ve zcela odlišném světě.

Ostatní v kouzelnickém světě to posoudí, až budou děti starší, ale většina lidí jim byla zřejmě příznivě nakloněna; koneckonců to byl nápad jejich milovaného Záchrance.

Některé děti měly ještě rodiče. Někteří chtěli opět vychovávat své děti, ale teď už jinak. Nicméně další měly děti, jež byly nyní starší než ony, ale jež o světě smýšlely úplně jinak. Draco Malfoy převzal odpovědnost za výchovu Luciuse, a i Greg a Vincent převzali odpovědnost za výchovu svých vlastních otců.

Takto Severus dumal, zatímco mířil k famfrpálové tribuně. Hermiona tam četla knihu o vývoji dítěte od Lva Vygotského*; líčila Severusovi, že tento muž měl některé vynikající myšlenky, jež mohou být docela dobře aplikovány do kouzelnického světa a na výchovu tolika dětí.

Chvíli seděli a povídali si, zatímco nebe potemnělo a na obloze klesaly tři tečky, až nakonec přistály přímo před nimi. Pak zničehonic se Severus přistihl, že se nemůže hýbat: ztuhl na svém místě. Ostatní byli podobně zasaženi; vlastně jediným, kdo se mohl zjevně pohybovat, byl Farid.

Už nastal soumrak - večer se přiblížil rychleji a v tu chvíli Severus spatřil siluetu člověka, jenž k nim přicházel. Vysoký a impozantní, tmavé vlasy na spáncích prošedivělé a tmavší oči, jež jakoby pronikaly do nitra lidské duše; byl to Faridův někdejší pán, Jusuf.

Farid si poradil s touto výzvou tak, jak si poradil se všemi výzvami: napřímil se, vyrovnal se v ramenou, a upřeně hleděl upírovi z očí do očí.

„Có chceš?“ pronesl chladně, když k nim alfa upír došel.

Jusuf se zastavil před ním, napřáhl ruku, aby se dotkl Faridových vlasů; Farid ji odrazil.

Jusuf se usmál.

„Maličký, ty ses nezměnil. Pořád máš lví srdce, že?“ Farid neodpověděl; jen zúžil oči a vrhnul po Jusufovi takový pohled, při němž by Severus sebou trhl, kdyby se mohl hýbat. Zoufale se snažil prolomit kouzlo, ale bezúspěšně.

„Opouštím Evropu, maličký,“ Jusuf hovořil vyrovnaným hlasem. „Přišel jsem tě požádat, aby ses přidal ke mně, šel se mnou. Nemohl jsem na tebe zapomenout a vím, že nikdy toho nebudu schopen.“ Usmál se a zahleděl se do Faridových očí. „Udělal jsem chybu, že jsem je změnil, tvé oči,“ pokračoval. „Jsou mnohem přitažlivější ve své původní barvě. Kdybych je nechal, tak jak jsou, možná by ses přede mnou nedokázal zapřít, viď?

Měl jsem tušit, jak mocný jsi. Pokoušel jsem se tě dost usilovně zlomit, přesto se mi to nepodařilo. To je důvod, proč jsem tě daroval tvému anglickému kouzelníkovi - nedokázal bych snést vidět mou malou hračku zabitou, vysátý ten báječný život, kterým překypuješ.“

Faridovi to však stačilo: „Poslyš, Jusufe,“ promluvil tiše. Jeho přízvuk se v posledních měsících zlepšil k nepoznání, ale stále byl patrný, zvláště když se naštval. „A có kdybys odprrejsknul! Prrotože tě néchci vidět, prropusť mí přátelé a mého milence a zalez zpátky pod svůj kámen!“

Jusuf zvrátil hlavu a rozesmál se: „Ty máš takovou kuráž, maličký, získal sis mé srdce - víš to?“ Náhle se v jeho očích objevil hluboký smutek. „Víš, jaká osamělá je věčnost, maličký? Budeš ji sdílet se mnou? Budeš mít takovou moc, netušenou moc, všechnu magii, která tebou proudí, bez jakýchkoli morálních zábran, bez výčitek svědomí, které by tě zastavily, jen považ, co bychom dokázali. Proměním i tvé přátele, budeš-li chtít. Dám ti vše, po čem toužíš. Nepustil jsem temná stvoření do tvé bitvy s tím dvojí krve, který se chtěl stát nesmrtelným. Mozkomory jsem sice nedokázal zastavit, ale ostatní ano, jak jsem řekl - všechna temná stvoření.

Žiji dlouho, maličký - osm set let jako ‚Jusuf‘. Předtím jsem míval mnoho jmen: Lucifer, Osiris, Mithras. Po celé generace lidí jsem byl svědkem jejich historie, pil jsem z jejich hrdel, vyžíval se v jejich podrobení, ale ty, ty maličký, jsi jiný, jsi dobře pojmenovaný, ty jsi opravdu jedinečný. Ti ostatní, tolik jiných, byli pro mne jako sny, které rychle uplynuly, několik si jich pamatuji: Alexandr, Caligula, César. Každý mi dal mnoho protislužeb - Temüdžin mi přivedl celé armády, na nichž jsem hodoval. Zažil jsem nejtemnější dny vaší historie a liboval si v krvi hmyzu známého jako lidstvo. Jsou bezcenní, lidé, ale ty, maličký, jsi jiný - nikdy za celý můj předlouhý život jsem nepotkal nikoho tak mimořádného jako jsi ty.“

Farid na něj stále zahlížel: „Už se ke mně népřiblížíš, Jusufe. Jsem teď dospělý, ne malý děcko - rraději bych si zuby rrozerval vlastní žíly, než tě nechal se ke mně přiblížit. Hned odejdi, když jéště můžeš - pokud tě někdy znovu uvidím, zabiju tě.“

Upírova tvář zvážněla: „Tušil jsem, že to řekneš, můj Faride, věděl jsem, že nemám šanci, ale neodpustil bych si, kdybych to nezkusil. Jen jsem si přál ještě jednou ochutnat tu tvoji výjimečně mocnou krev - nikdy předtím ani potom jsem neochutnal nic podobného. Chybí mi, ty mi chybíš, už mi díky tobě nechutná obyčejná krev.

Nyní odejdu daleko. Je mnoho míst, kde můžu žít z utrpení jiných - vždy tu bylo a bude i nadále. Ale ty a tvé děti a děti tvých přátel, budete přede mnou a mým druhem v bezpečí. Poněvadž krev, která proudí tvými žílami, je s příměsí mé krve - jelikož náleží mně, oni tě poznají a neublíží ti. Žij dlouho, maličký, buď šťastný.“

Uchopil Faridovu ruku do své a pomalu ji povznesl ke rtům, Farid se tentokrát neodtáhl.

„Sbohem, milý otroku. Nesmírně tě miluji.“

Nato zmizel, jako by tu ani nebyl, a všichni se mohli opět pohybovat.

Severus se rychle rozběhl a vtáhl svého milence do náruče - Farid se silně chvěl.

„Do prdele,“ ulevil si Ron. „V životě jsem ještě nebyl tolik vyděšenej, ani Voldemort nebyl takhle děsivej jako on. Ještěže mě úplně znehybněl, jinak bych se podělal. Jaks to s ním do prdele přežil, Faride?“

Farid se jen zasmál. To co Severus považoval za strach, bylo vlastně to, jak Farid dusil záchvat smíchu a když to Ron nakonec řekl, Farid se rozesmál naplno. Pořád se smál, zatímco ostatní se na něj užasle dívali.

„On už není tolik děsivý,“ pronesl Farid, když se konečně přestal smát. „Sice je strrašák, ale už mi nemůže ublížit - už se nebojím. Ještě sem slabý, jinak bych ho zabil, tó urrčitě věděl. Prroto přišel teď, když nejsem tak silný. Dlouho se objevoval v mých nočních můrrách, ale už ne, prro mě je mrrtvý, a jednou, až dospěju, nájdu ho a snad ho zabiju.“

Sotva to řekl, jeho moc, jež byla ještě oslabená jeho bitvou s Voldemortem, zajiskřila kolem něj, Severus si uvědomil, že jim to všem připomnělo, jak magicky silný je tento mladík.

Jusuf měl v tom pravdu - kdyby byl Farid proměněn, byl by neuvěřitelně mocný. Lstivý a vypočítavý, okouzlující a bystrý, a svět by neměl šanci. Avšak díky odhodlání a statečnosti jednoho poznamenaného malého chlapce, jenž by neměl být naživu, Armageddon nenastal, svět je v bezpečí a prastaré zlo se, přinejmenším pro teď, odvrátilo.

Severus se otřásl a vzal Farida za ruku. „Půjdeme na večeři, lásko?“ řekl a láskyplně se zahleděl do Faridových očí.

Farid se usmál a kývl, společně se vydali na cestu. Za sebou Severus zaslechl, jak se ostatní baví o tomto podivném setkání: „Jsem zatraceně rád, že ten parchant je daleko ode mě,“ povídal Ron. „Nevydržel bych to. Merline, kdyby se mě zeptal, abych šel s ním, okamžitě bych řekl: ‚Ano pane, kam si přejete?‘ A náš Farid ho snášel celý roky.

Ale jedna věc mi není jasná,“ pokračoval. „Kdo byl proboha Temüdžin?“

Tentokrát mu odpověděl Draco: „Temüdžin bylo pravé jméno Čingischána,“ odvětil druhý hoch.

„No ale, kdo byl zase on? Nějaký slavný mudla, že?“ ptal se na to Ron.

Nakonec se ozval vždy hlasitý a jasný Hermionin hlas, zatímco se vydali ke hradu a domů:

„Rone, ty jsi ztracený případ! Ale já tě miluji.“ Potom už jen zvuky Dracova předstíraného dávení byly unášeny večerním vánkem.



*Pozn. překl.: Lev Semjonovič Vygotskij -  stručná biografie

Za poskytnuté služby - 44. kapitola

Za poskytnuté služby - Epilog