Labyrintem slov...

Fandom:  Harry Potter
Autor:  Quill Lumos
Originál:  For Services Rendered   

Překladatel:  Alcea
Beta:  Georgia
Páry:  Harry Potter/Severus Snape

Varování:  18+, slash, násilí, vulgární výrazy, sexuální scény, nedobrovolný sex (znásilnění), alternativní vesmír.

Popletal přecházel po Albusově pracovně, když přišli, zatímco Lupin s Blackem trpělivě čekali. Minerva se pochopitelně rozhodla připojit k nim, a Severus si pomyslel, že se z celé této záležitosti stává cirkus.

„No, Albusi,“ pronesl Popletal, „kde jste byli? Jak víš, jsem velice zaneprázdněný člověk. Nemohu na vás čekat celý den.“

„Omlouvám se, Kornélie, zdržel nás tisk,“ odvětil Albus mnohem klidnějším hlasem, než by Severus svedl za těchto okolností.

„Ach tak. Tisk, krátce s nimi promluvím. Nepochybně chtějí slyšet, jak si poradím s problémem pouta, že?“

Severus v duchu planul hněvem; Albusovi dělalo starosti, co by mohl říct, proto ho varoval, aby nemluvil, dokud nemusel. Přesto se v duchu usmíval, poněvadž by rád věděl, jaká bude Albusova reakce, až si uvědomí, že žádné takové varování nedal Faridovi.

„Tak tedy, domnívám se, že musíme začít…“ odmlčel se a dychtivě upřel pohled na Farida, jenž vešel do místnosti za Severusem a po boku Minervy.

„Á, pan Potter, jsem rád, že jste se k nám připojil,“ usmál se. „Gratuluji vám k úspěchu, ehm, ve vaší nedávné menší bitvě. Smrtijedi, kteří k nám přeběhli, se velice rozhovořili o tom, jak značně váš útok pošramotil Toho-jehož-nesmíme-jmenovat.“

Farid se podíval dolů na jeho nabídnutou ruku, a pak se obrátil na Severuse: „Můžu si potřást s jeho rrukou, páne?“ zeptal se Farid medově.

Vzhledem ke skutečnosti, že se ještě před několika okamžiky Farid více než rád dotýkal fotografa Adriana bez nějakého svolení, Severus dospěl k jedinému závěru, že Farid musel vycítit jeho odpor k tomuto muži, a dbal na to, aby Popletal věděl, komu patří.

Popletal zamlaskal: „Tak tedy, takhle to nepůjde, pane Pottere. Vždyť jste hrdina a neměl byste se nikomu podřizovat, zvláště ne Smrtijedovi.“

Farid se narovnal do své plné výšky, což bylo nezvyklé, jen tolik, aby se mohl dívat Popletalovi přímo do očí: „Prromiňte, tó neudělám, dokud pán neřekne.“ Otočil se a podíval se na Severuse kvůli svolení. Severus měl na paměti Albusovo varování neříct ani slovo, a tak se jen podíval na Farida a jednou strnule přikývl.

Po tomto svolení Farid popošel dopředu a uchopil ministrovu zavalitou ruku svou štíhlou a pevně s ní potřásl.

Pak se nechal odvést ke stolu, u něhož seděli Lupin a Black. Opět se však podřídil Severusovi a nechtěl si sednout dřív než pán. S Faridem takové striktní zvyky již pár týdnů neudržovali, proto se Severus domníval, že takto Farid jednal díky dřívějšímu výcviku, jenž využil, aby dal ministrovi najevo, kdo je pro něj důležitý. Ujasňoval to Popletalovi, jak uměl, aniž by to přímo řekl, aby věděl, komu patří. Bylo to tak jisté, jako že Kirké není ministryně kouzel.

Popletal však byl vždy obzvláště nechápavý jedinec, a Severus nevěřil, že Faridovy nepatrné náznaky měly vůbec na tohoto muže nějaký účinek. Přesto vypadal, že vzal trochu na vědomí, když Farid čekal, dokud se Severus neposadil, a pak si sám sedl tak, aby Severus byl mezi ním a ministrem. Popletal se tvářil zřetelně zmateně.

Ačkoli ve skutečnosti začal pokašlávat, když Farid vložil ruku do pánovy. Severus, jako Zmijozel, zajistil, aby si Popletal byl vědom jejich spojených rukou na stole.

„Poslyšte, Blacku, Brumbále, nemohu s čistým svědomím dovolit, aby nadále pokračoval tento vztah mezi Harrym a tímto Smrtijedem. Okamžitě musíme propustit to dítě. Rád převezmu odpovědnost pouta, pokud bys to nechtěl udělat ty, Blacku, a já…“

„Ne,“ ozval se Farid.

Popletal se zajíkl.

„Cože? Co jste to říkal, můj chlapče?“

„Říkám ne. Neopustím pána. Nepudu s váma. Zůstanu s pánem.“

Popletal zrudl a postavil se, připravený obrátit svůj hněv na Severuse.

„Poslyšte, můj drahý chlapče, vy nevíte, jaký ten muž je. Nerozumíte tomuto světu, jako já. Vždyť on využívá vaši nevinnost.“

Farid se podíval na Severuse. Mlčky opět prosil o svolení. Severus si nebyl jistý, proč Farid prosí nebo co se chystá udělat, ale chlapcovy instinkty se opakovaně ukázaly jako správné. Severus dal úsměvem souhlas k čemukoli, co hodlal udělat.

Farid vstal.

Vzduch náhle zase jiskřil potlačovanou magickou energií. Severus si uvědomil, že od jeho střetu s Voldemortem se Farid kontroloval o hodně lépe. Nebylo možné, že hoch zrovna teď ztratí kontrolu, ale takový dojem právě nebudil. Popletal vytřeštil oči při tomto mírném projevu chlapcovy ohromné moci. Všichni hleděli na Farida, jenž poté promluvil:

„Prromiňte, pane, ále já nevím, kdo ste. Přišel ste sem a urážíte mého pána a říkáte mi, že sem móc hloupý na to, abych věděl, že je dobrrý člověk? Nejsem nevinný. Nebyl sem velice dlóuho. Jsem člověk, sám se rozhoduji, a chci zůstat s pánem. Nechápu, prroč tómu nikdo nerrozumí. Nechci jít s vámi, pokud pán nechce. Chci s ním zůstat navždy.“

Farid měl slzy v očích a chvěl se emocemi. Severus ho jen toužil sevřít v náruči a držet ho. Faridovi to muselo připadat, že každý nový člověk, jehož potkal, ho chce od něj odloučit, a bylo mu jasné, ne-li někomu jinému, že Farid opravdu nechce být odveden. Severuse samozřejmě napadlo, že ho pouto nutí takto jednat, ale také si pomyslel, že ho možná Farid v hloubi srdce skutečně miluje.

Black se však postavil. Farid se zadíval jeho směrem a zachvěl se. Farid nebyl svědkem toho, že Black změnil názor. Naposledy toho muže viděl, když ho Ron srazil k zemi. Později Voldemort zaútočil a on s Lupinem se ho snažili silou mírnit, proto neměl nejmenší tušení, že se je Black tentokrát chystá bránit.

„To už stačí, děkuji vám, pane ministře. Farid není v nabídce. Jak jsem řekl, je dospělý a jak jsem vám včera sdělil, je šťastný se Severusem.“

Farid koukal na Blacka, zjevně ho přehodnocoval. Zvěromág však ještě nedomluvil: „I když je pro vás možné převzít pouto, my bychom to nepřipustili, protože… ehm….“

Blackovi se patrně chvíli nedostávalo slov, ale to nevadilo, protože Faridovi zřejmě ano, když pokračoval:

„Jediný způsob, jak mě získáte, je tén, pokud mě znásilníte, pane ministře.“

Popletal se zajíkal, ale Farid stále mluvil:

„A tó by trrvalo vážně dlóuho, prrotože sem se už sétkal s takovými muži, jako vy a oni vždycky mají skutečně malý…“ zde se zarazil, neschopen mluvit dál, poněvadž Albus na něj poněkud hlasitě zakřičel: „FARIDE!“

Farida to překvapilo. Odmlčel se a hleděl na ředitele, jakoby byl ta nejpodivnější věc, jakou kdy spatřil. Přesto, i když ho Albus přerušil, nebylo možné se zmýlit v tom, co tím myslel, neboť Farid názorně objasnil svá slova zvednutou rukou a zakroucením malíčku dozadu a dopředu.

Popletal vypadal, že každou chvíli vybuchne, stejně jako Black, Lupin a zajímavé je, že i Minerva, pouze v případě těchto tří posledních to bylo proto, že spíše potlačovali smích, než že se o ně pokoušela mrtvice.

„Tedy, já… nikdy! Chci říct… vážně!“ Popletalovi se nedostávalo slov, to už však Albus stál a naváděl ho taktně z místnosti.

„Domnívám se, že na vás čeká tisk, pane ministře,“ pronesl, když se Popletal pořád zakoktával: „Slyšel jsi to? ...nikdy jsem nebyl tak uražen.“ Zaslechli, jak Albus ministra ujišťuje, že Faridova angličtina nebyla nikdy dobrá, a že to jistě nebylo to, co tím myslel.

Farid se zatvářil dotčeně: „Má angličtina nebyla dobrrá?“ zeptal se všech. „Chtěl sem říct, že má móc malý ocas.“

Nato Severus, Black, Lupin a Minerva propukli v salvy smíchu, což trvalo několik minut, než se utišili, a chudák Farid je jen sledoval a tvářil se vskutku velice zmateně.

Jenže po smíchu nastalo nepříjemné ticho. Farid se posadil zpátky a prostě civěl přes řasy na Blacka a Lupina. Společně se Severusem celkem překonal své zdráhání dívat se lidem do očí, a v poslední době mu to šlo většinou docela dobře. Teď však byl zjevně nejistý, co si má o těchto dvou mužích myslet. Ani jednoho z nich neviděl zrovna v nejlepším světle.

Severus se přistihl, že je oba upřímně lituje. Vždyť to byli nejstarší přátelé Jamese Pottera a slíbili, že ochrání jeho dítě, přesto zde před nimi sedělo, s patrnou nejistotou vůči nim, a svíralo ruku jejich celoživotního nepřítele. Proto se Severus zavázal řádně představit svého otroka oběma mužům, jež ho znali od narození a jistě by, za jiných okolností, bývali byli v jeho dětství oblíbenými kamarády. Ale místo toho, aby je uvítal do svého života, Farid působil nejistě ohledně toho, co po něm chtěli a po zbývající část rána byl nezvykle klidný a zaražený.

Mnohem později byl Farid schoulený u svého pána. Až na svůj obojek neměl na sobě opět nic, a podruhé toho dne měl na tvářích skvrny od slz. Nakonec to setkání byla pro něj velká námaha. Dělal si starosti, že se na něj Albus zlobí z důvodu, jenž nemohl pochopit, a Blackovi rozlil čaj všude po stole, když se ptal Brumbála po jeho návratu, zda chtěl, aby se svlékl kvůli bití. Chudák hoch si byl jistý, že si nějak vykoledoval trest za to, že řekl něco špatného, ač neměl nejmenší potuchy, co by to mohlo být.

Albus vyhlížel nesmírně smutně při Faridových slovech a musel chlapce upokojit a vysvětlit mu, že se vůbec nezlobil. Objasnil Faridovi, že se musí naučit, že jsou jisté věci, které se neříkají ve společnosti lidí, jež neznáme. Black se tvrdošíjně ohrazoval proti Albusovým slovům a poukazoval, že Popletal byl hrubý na Severuse a Farida, a protože bylo Severusovi zakázáno promluvit, Farid pouze hájil sám sebe a svého pána. Pak učinil tu chybu, že se zeptal Farida, jak to bylo, když měl Jusuf důležité hosty, na něž chtěl udělat dojem. Nikdo se necítil dvakrát nejlíp poté, co Farid uvedl, že v tomto případě buď měl pusu zacpanou roubíkem, nebo měl v ní zastrčené jiné věci, a že se ho nikdo nikdy neptal na jeho názor.

O něco později Remus vytáhnul fotografie Lily a Jamese a ukázal je Faridovi. Skleslý výraz v chlapcových očích, když poprvé spatřil své rodiče a teskné slzy zasychající na jeho lících, je všechny ještě víc rozesmutnily. Po celou dobu Farid nechápal, proč jsou všichni tolik zachmuření a co provedl, že je rozrušil, nebo co řekl, aby je to přimělo se kvůli němu dohadovat, a přitom jen o chvilku dříve se všichni smáli.

Nakonec ho Severus odvedl zpět do svých pokojů, aby ho uklidnil a zmírnil jeho neklid, poněvadž několik podivných magických předmětů vyskládaných po Albusových stěnách začalo vybuchovat poté, co Farid přestal kontrolovat svou moc, když byl čím dál více rozrušenější. Při odchodu Severus položil paži přes chlapcova ramena a odvážil se po ostatních ohlédnout, aby se rozloučil. Všiml si, jak byli zničení. Asi bylo potřebné si s nimi později promluvit, až bude Farid na vyučování, a uklidnit je. Tohle jistě byla změna paradigmatu, neboť od kdy Severus Snape někoho utěšoval či se zajímal o pocity druhých?

Trvalo přes hodinu, než byl Severus s to vrátit se na setkání, když nakonec nechal Farida se všudypřítomným Ronaldem Weasleym. Zbývající část rána strávili navrhováním tréninkového plánu pro Farida, na němž by se všichni podíleli. Pak jeden po druhém, Minerva, Lupin, Black a i Albus, vyjadřovali svůj smutek nad tím, jak bylo s Faridem v dětství jednáno, a frustraci nad tím, jak by se s tím mohli vypořádat. Severus poukázal na to, že Farid ušel dlouhou cestu od vystrašeného, pokorného hocha, jehož zachránil jen před několika málo týdny a jenž potřeboval čas a porozumění. Pověděl jim, že by neměl být k ničemu nucený nebo se cítit neschopný. Měl by být jen přijímán a vítán díky své velmi neobyčejné osobě.

Byl vyždímaný tím emocionálním setkáním a nyní se zoufale snažil chlácholit svého otroka, jenž si dělal starosti, že rozrušil lidi, aniž si to uvědomil, a velice se obával bitvy, již by měl jednou svést s Voldemortem.

Nějakou dobu o tom mluvili a Severus se snažil uklidnit Farida, i když si nebyl moc jistý, že uspěl. Pak mluvili o Blackovi a Lupinovi.

„Já nerrozumím, páne, có ode mě chtějí?“ řekl Farid smutně. „Óni něco chtějí a dívají se na mě přimhouřenýma očima. Děsí mě to.“

„Oni se chtějí zprostit viny, miláčku,“ odvětil Severus. „Chtějí, aby jim bylo odpuštěno kvůli tomu, co se ti stalo.“

„To prroto, že sem zlomený, jak říkali? z toho mi pláče srrdce, páne a nevím, có si počít.“

„Ty nejsi zlomený, Faride. Ty jsi jeden z nejsilnějších lidí, s jakými jsem se kdy potkal,“ řekl mu Severus a něžně vtiskl polibek na chlapcovu hlavu.

„Áno, páne,“ opáčil Farid měkkým, smutným tónem a kývl, aby zdůraznil svá slova. „Jsem úplně zlomený.“

Severus si ho vyhoupl do náruče a odnesl ho do postele. Pomalu ho položil doprostřed zelené hedvábné přikrývky, jež pronikavě kontrastovala s hochovou bledou, mléčnou pokožkou. Na Faridův tázavý pohled mu na rty přiložil prst.

„Ššt, můj milý,“ šeptl. „Zavři oči. Nic neříkej. Jen se nech unášet pocity, a já ti dokážu, že nejsi zlomený, vážně ne. Vůbec nejsi zlomený.“

Pak beze spěchu a velice láskyplně začal posévat drobounkými polibky chlapcovu tvář a uplakané líce. Nechtěl nic uspíšit. Šel na to pomalu. Umanul si, že se celou noc bude milovat se svým drahým chlapcem. Předtím si vzal dvojitou dávku Lektvaru proti touze, ačkoli o něm ještě Faridovi neřekl. Usmyslel si, že teď nebude nic překážet chlapcovu potěšení. Nesčetněkrát měl s Faridem sex a poznal, že všechny ty drobnosti chlapce nejvíce vzrušují, nikdy se však takto s ním nemiloval.

Potom ho s něžnou laskavostí olizoval a drobně oštipoval. Dál v tom setrvával a nepolevoval, zatímco Farid sténal a svíjel se na posteli, když se prohýbal při jeho opečovávání a rozhodném milování. Dokud nakonec z vlastního popudu, a naprosto bez příkazu, nezačal sám od sebe tvrdnout Faridův penis.

Severus se skoro dravě usmál: „Hodný, chytrý kluk,“ šeptal Faridovi, přitom si po celou dobu hrál s Faridovým údem, hladil ho a laskal, zatímco tvrdnul s každou něžnou pozorností. Trvalo to dlouho, Severus si však nedělal starosti, měl celou noc, pokud šlo o něj.

Uctíval Faridovo tělo vším, co měl. Kůži otíral o kůži, hedvábnou a teplou, a dál líbal a lízal Faridovo torzo od shora dolů, ochutnával Farida, a liboval si v dokonalé esenci jeho skvostného těla. Zastrčil jazyk do chlapcova pupíku, a sjel s ním dolů až k Faridovým rozkošným růžovým varlatům, jež lehce oždiboval. Farid sténal a kroutil se pod Severusovým neodbytným jazykem, ale jak měl nakázáno, stále nepromluvil.

Pak Severus přejel jazykem po Faridově penisu. Podél délky a přeběhl krátce po štěrbince. Chlapcovy oči byly pevně semknuté, tváře měl zrudlé, prohýbal záda a zatínal pěsti do hedvábné pokrývky. Konečně, spokojený, že Farid byl už dostatečně tvrdý, Severus otevřel ústa a chlapce pohltil tak hluboce, jak mohl, a kdyby jeho ústa nebyla tak zaměstnaná, jistě by se smál nahlas tomu, jak Farid vykřikl a bezděčně vyrazil boky vpřed.

Severus roztáhl ruku a položil ji na Faridovo ploché, dokonalé břicho. Láskyplně se usmíval, a hluboko v hrdle vyvolal dunivou vibraci, jež zapříčinila, že se otrok svíjel ještě víc. Jemně ale neústupně zatlačil hocha zpátky na postel.

Tou samou rukou přešel nahoru po Faridových žebrech, a pak si škádlivě pohrával s kroužky v bradavkách. Slabé záchvěvy procházely jeho otrokem, když Severus tisknul a potahoval za citlivé, propíchnuté výčnělky. Druhou rukou bral postupně do dlaně Faridova varlata a mnul je palcem. Lehce mozolnatá kůže na jeho prstech měla trochu větší účinek na chlapcův vnímavý šourek, což vyvolávalo báječnější chvění s každým něžným pohlazením.

Farid v tuhle chvíli skoro nesouvisle prosil.

„Prrosímprrosímprrosímprrosímprrosímprrosímprrosímprrosím,“ slova přecházela do nářků a nakonec se nářky změnily do delšího pronikavého výkřiku, když Farid úplně ztratil zdání kontroly a prudce se udělal v Severusových ústech.

Severus potěšeně polkl, posadil se a široce se usmíval; byl se sebou více než spokojený.

Farid se třásl. Vzal ho do náruče, objal a kolébal ho sem a tam, když silné vzlyky trápily chlapce v jeho objetí.

„Ach, páne, ach páne. Já nikdy, ach, páne.“

„Ššt, miláčku,“ šeptl Severus do chlapcova štíhlého krku, stále ho lehce líbal, utěšoval, a miloval ho celou svou bytostí.

„Netušil sem, že tó může být takové!“ vzlykal Farid. „Tó bylo, ách! To bylo nádherrné. Vybuchnul jsem, třásl jsem se. Rroztávalo mě to.“

„Chytrý kluk,“ opakoval Severus. „Tak chytrý a hodný, chytrý, chytrý kluk.“

Vzlyky nakonec utichly a nepravidelné dýchání se urovnalo, když Farid pomalu prohrál boj se spánkem. Severus ho pořád držel, a smutně si uvědomoval svou vlastní, nemalou erekci, jež nyní pozvolna opadala. Sám pro sebe se usmál, i přes své nesporné schopnosti, tentokrát lektvar naprosto selhal.

„Ty nejsi zlomený, miláčku,“ řekl tiše spícímu chlapci. „K tomu máš daleko, má lásko.“

Za poskytnuté služby - 28. kapitola

Za poskytnuté služby - 30. kapitola