Labyrintem slov...

Fandom:  Harry Potter
Autor:  Quill Lumos
Originál:  For Services Rendered   

Překladatel:  Alcea
Beta:  Georgia
Páry:  Harry Potter/Severus Snape

Varování:  18+, slash, násilí, vulgární výrazy, sexuální scény, nedobrovolný sex (znásilnění), alternativní vesmír.

Museli nechat zmizet klec, aby z ní Farida dostali. Severus držel vzlykajícího chlapce, hladil ho, pevně ho sevřel v náruči a pomalu nesl zpátky do hradu. Chlapec byl bledý a chvěl se v měsíčním světle, rozpitém všemi barvami noci.

Vzal ho do svých komnat a položil ho na postel.

„Ach Bože,“ šeptl do Faridových vlasů, tvář pevně přitiskl k té chlapcově. Ucítil nerovnost na místě, kde byly zaschlé slzy a vlhko tam, kde nové stékaly. „Myslel jsem si, že jsem tě ztratil,“ šeptl. „ Myslel jsem si, že jsi pryč.“

„Prromiňte,“ Farid zašeptal. „Prromiňte, páne, ten zlý muž vám ublížil? Viděl jsem to, cítí to!“

„Jsem v pořádku, můj milý, dotýkej se mě, hlaď mě, sám se přesvědč.“

Faridovy ruce navedl na svou tvář. Nechal ho, aby ji zkoumal, zatímco svlékal chlapce a téměř zoufale ho prohlížel, aby se ujistil, že nebyl zraněný. Když byl nakonec nahý, běžel rukami po chlapcově hedvábné kůži a měl radost, že se ho dotýká. Přetočil chlapce a začal prozkoumávat jeho záda, nohy a zadek. Když přejel prsty rýhu, vtlačil je jemně do análního otvoru.

„Potřebuji být v tobě, Faride, je to v pořádku?“ zamručel chraptivě toužebným hlasem.

Farid měl stěží čas kývnout, než do něj Severus hluboce pronikl a zatlačil ho do matrace. Byl to živočišný sex. Tvrdě do chlapce přirážel, zmocňoval se ho a označil si ho, protože náležel Severusovi. Všechny starosti a všechno zoufalství, jež Severus cítil, se nyní dostávalo ven, když si chlapce tvrdě bral. Přirážel do něj tak dlouho, dokud se prudce neudělal s výkřikem, který byl svou intenzitou téměř primitivní, dlouhý, nízký a hluboký.

Pak se zasténáním přepadl na chlapce, ochablý penis stále ponořený v otrokově zadku. Severus plakal.

„Myslel jsem si, že jsem tě ztratil, myslel jsem si, že jsi pryč.“

Otočil Farida a v jeho očích uviděl smutek a strach. Farid se neudělal, jak si uvědomil, Severus mu neřekl, aby se vzrušil, proto nebyl. Na chlapci seděl pořád obkročmo, a tím ho stlačoval.

„Měl jsem velké obavy,“ vzlykal, „byl jsem hrozně vyděšený!“

„Prromiňte,“ opakoval Farid, natáhl se k Severusovi, lehce pohladil jeho tvář a řekl: „Farid byl také vyděšený, páne.“

Pak pažemi objal svého pána, když ho plačící muž pevně sevřel, zabořil se do něj a vzlykal, jakoby byl dítě.

„Farid byl také vyděšený.“



Druhý den byl chlapec dost zaražený. Co si myslel, Severus neuměl odhadnout. Následoval ho na snídani, jako obvykle, dva kroky za svým pánem. Seděl vedle něj u profesorského stolu a způsobně jedl, právě tak, jak ho to Severus naučil. Pak ho opět následoval do ředitelovy pracovny, chrlič, jenž stráží vchod jen ustoupil, když se přiblížili, aniž Severus řekl jediné slovo.

Albus na ně čekal. Dole na snídani nebyl, vypadal unaveně, ale současně tak nějak rozradostněně. Oba se posadili v příjemném posezení vedle velkého kamenného krbu v rohu Albusovy pracovny. Farid seděl strnule, zády se přímo neopíral o polštáře jako Severus, bradu měl mírně nakloněnou a s Albusovým pohledem se střetl, aniž se odvrátil nebo mrknul.

„Chci se vás na néco zeptat, Albúsi Šedovousi,“ řekl přímo. „Chci se vás zeptat ná Zlého, a proč můj pán mu slouží a co chcete ode mě. Musím od vás vědět o všem, co se stalo. Nemluvím anglicky dobře, jen néco, nejsem žádný hlupák. Budem mluvit anglicky, pokud souhlasíte, a můžete mi to říct kazašsky, jestli nebudu rozumět?“

Severus žasnul; chlapec právě oslovil jednoho z nejmocnějších kouzelníků této doby, jako by se právě setkali na zdvořilém koktejlovém večírku. Jak si Severus všiml, Albus ho vůbec nevyváděl z míry a zjevně potřeboval vědět víc o situaci, v níž se nacházel. Severusovi se zdálo, že se nad tím Farid dříve nezamýšlel, dokud mu nebylo povězeno o Voldemortovi. Severus zachytil Albusův pohled a uvědomil si, že starý kouzelník byl stejně tak ohromený jako on, možná více, poněvadž nikdy nezahlédnul záblesky Faridovy vnitřní síly, kdežto Severus ano.

Proto se Albus zhluboka nedechl a začal vysvětlovat. Vyprávěl Faridovi vše o vzestupu Toma Raddlea, smrti dítěte v Tajemné komnatě, o Voldemortovi, o tom, jak mocný byl, a jak vytvořil viteály, a proč se k němu Severus přidal. Severus měl strach z toho, jak bude Farid reagovat na skutečnost, že kdysi byl věrný Smrtijed spíše než špeh, ale když nabral dost odvahy, aby se podíval na chlapce, všiml si, že jeho tvář byla bezvýrazná, když se usilovně soustředil na to, co mu Albus vyprávěl.

„Chápu, že je Volddemort zlý a musíte ho porrazit,“ řekl Farid, jenž se jen trochu zadrhl v tom dlouhém slově, „a že músíte znamená, že někdy músíte dělat vjeci, kterré se vám nelíbí. Potřebujete je zničit, ale proč potřebujete Harryho Pottera, có je Vyvolený?“

Albus mlčel. Poskytl Faridovi pouze nejnutnější informace a nic víc, ale chlapec chtěl znát vše, co mohl. Očividně byl chytrý. Co si Severus vzpomínal, nikdo takto s Albusem dříve neseděl a dožadoval se pravdy takovým klidným ale neoblomným způsobem. Albus ho podcenil, všichni úplně podcenili jeho inteligenci. Od minulé noci, od maličkostí, jež se udály za posledních pár dnů, objevil dílky skládačky a zřejmě byl odhodlaný ji složit. Mezi nimi se rozprostřelo ticho, Albus se patrně snažil rozhodnout, kolik toho může chlapci říct.

„Albúsi Šedovousi, potřebujete, abych zničil viteály. Já je zničím, ale músíte mi říct vše, có potřebuju. Nebúdu používat. Ani můj pán.“

Severus málem spadl ze svého křesla.

Měl to vědět, opravdu měl. Mladík, jenž před ním seděl, nebyl ten sladký, pasivní Farid, jak ho všichni znali. Toto byl Farid, jenž odolal Jusufovu mučení, protože si raději vybral mučení, než ztrátu své duše, kdyby byl přeměněn. Toto byl člověk, jenž je zachránil před vlkodlaky a přežil deset let nepředstavitelných ukrutností, a jenž to nějak zvládnul sám, tak, že jeho laskavost a šlechetnost zůstaly netknuté. Netušil, co Farid udělá, pokud mu to Brumbál odmítne povědět, ale také zaslechl jeho nepatrnou obranu a rozhodl se, že ho podpoří.

Albus se však zjevně rozhodl, že skutečně potřebuje Faridovy schopnosti, a že mu všechno hodlá říct, poněvadž se dal do Harryho příběhu. Pověděl Faridovi úplně vše, jelikož bylo zřejmé, že by se mladík s málem nespokojil. Albus ještě nikdy nebyl tak otevřený, ani před ním. Pověděl Faridovi o věštbě, jak vznikla, a že prozradili Voldemortovi její část, s vírou, že opravdu mohl „poznamenat sobě rovného“. Řekl mu, že Severus byl už špeh a jen sdělil Voldemortovi z věštby tolik, aby mohl jednat, neuvědomili si, že by mohl být tak zlomyslný a zabíjet takovým způsobem.

Ale alespoň zachránili chlapečka a dali k milujícím příbuzným, jež ho pro jeho dobro poslali k jedné rodině do Států, která si to pak podle všeho rozmyslela, a byl adoptován někým jiným. Severus pečlivě pozoroval Farida a překvapilo ho, když si všiml slz, jež se objevily ve Faridových očích, když Brumbál mluvil o smrti Potterových. Toto byl chlapec, po němž pátrali, Brumbál pokračoval, měl na čele jizvu ve tvaru blesku, v místě, kde ho zasáhla smrtící kletba. On však přežil a stal se tak jedinou osobou, která něco takového přežila. On byl jediný, kdo mohl zabít Voldemorta, ale nejprve, nejprve museli zničit viteály.

Farid vzhlédl, když Albus domluvil, a na poslední chviličku se strnule podíval do svého klína. Jediná osamocená slza si našla cestu z koutku jeho oka a kutálela se po líci, kde ji rychle setřel a chladně se střetl s Albusovým pohledem.

Severuse ohromilo, jak dobře Farid porozuměl tomu, co bylo řečeno. Jen jednou či dvakrát Albuse přerušil a zeptal se na něco rychlou kazaštinou, ale většinou vypadal, že rozumí. Na Severuse udělalo dojem, jak moc se Farid dostal do angličtiny v tak krátké době, co byl s ním. Předpokládal však, že chlapec anglicky mluvil do svých osmi let. Bylo to snad díky kombinaci toho, co se naučil a pamatoval?

„Dnes zničím dva, áno? Pák budu móc unavený, a můžu spát, áno?“

Albus souhlasil, že to bude v pořádku. Přinesl dva předměty, jež Farid určil předchozí noc, i když o nich tehdy nevěděl, že to jsou viteály. Farid zavřel oči a intenzivně se soustředil, zvedl ruce dlaněmi dolů tak, aby byly na opačných koncích podnosu, na němž byly rozloženy ony předměty. Nejdříve se zvedl jeden předmět, pak i druhý a zprvu pomalu a pak stále rychleji se začaly točit. Jeden předmět byl těžký medailon s ornamentem a druhý zrcátko s rytinou stylizovaného ptáka. Začaly zářit oranžově, pak rudě a pak jasnou, čistou bílou. V této chvíli se točily tak rychle, že začaly hučet až do okamžiku, kdy najednou, jak se zdálo, světlo před nimi vybuchlo a Severuse s Albusem odhodilo dozadu do polštářů nábytku, na němž seděli. Farid se nepohnul, místo toho na ně stále hleděl a řekl: „Hotovo,“ předtím, než omdlel.

Farid prospal zbývající část dopoledne i většinu odpoledne.

A teď přicházejí studenti.

Když se Farid probudil, Severus s Albusem chlapci vysvětlili, proč bylo důležité uchovat jeho otroctví v tajnosti. Ohrozilo by to Severusovo postavení, pokud by Voldemort věděl o Faridovi, pak by ho chtěl pro sebe a Severus by tohle nikdy nedovolil. Jeho špehové ve škole, děti Smrtijedů, by to však ohlásili, kdyby nebyli opatrní. Pověděli mu, že by měl Severusovi na veřejnosti říkat pane, ale v soukromí si můžou dělat svobodně, co chtějí, tohle však nemusí nikdo vědět.

Pak se Albus zmínil o tom, jak Sirius s Remusem našli dům, v němž mělo Potterovic dítě žít, jenže chlapec byl až do konce týdne pryč. Potom měli s Albusem další zuřivou hádku o Harrym a Severus řekl strašlivé věci o tom, že když sem ten kluk přijde, bude je všechny komandovat a nejspíše bude stejně tak rozmazlený a nemožný jako jeho otec. Když se Severus obrátil k Faridovi, aby ho odvedl z místnosti, překvapilo jej, když v jeho očích opět spatřil slzy. Domníval se, že ho Potterův příběh dojmul, ale on neznal tu rodinu jako Severus. Severus si slíbil, že nedopustí, aby syn s Faridem jednal tak, jak s ním jednal jeho otec a společně se vydali dolů, aby se setkali s nově příchozími.



Farid stál s profesorkou McGonagallovou a spoustou malých dětí, jež, jak mu bylo řečeno, byly prváci. Albus vysvětlil, že byl zachráněn před upíry. Neřekl, co se stalo Faridovi, pouze to, že zjistil, že má magii a nastoupil do školy na poslední rok jako učedník.

Malé děti jedno po druhém přicházely dopředu, aby si sedly pod klobouk. Některé z nich byly vystrašené, pár jich plakalo a Farid se sklonil a utěšoval je, když jim říkal, že budou v pořádku, že jim nikdo neublíží, dokud nakonec, když byly všechny zařazeny, se na řadu dostal Farid.

Bylo pro něj hrozně těžké jít do přední části síně. Byl obklopený tolika lidmi, více lidmi, než viděl za celý svůj život, co si vzpomínal. A také tu byly děti. Farid ve svém životě nepoznal mnoho dětí. Poznal jen ty, jež přicházely na hrad, snadno se zlomily a rychle zemřely, ty znal. Tyto děti by mu však neublížily; jen se na něj dívaly a mezi sebou si o něm špitaly.

Konečně, když už mu připadalo, že čeká celou věčnost, se dostal ke stoličce a posadil se. Den byl pro Farida velmi zvláštní. Dostal odpovědi na mnoho otázek. Nyní věděl, že jeho pán je skutečně tak dobrý muž, jak si o něm Farid myslel; takto špehovat v nepřátelském táboře vyžadovalo odvahu a to mohl jen obdivovat. Přesto měl zlost na Albuse Šedovouse za to, co se stalo jeho rodičům, někomu jinému překáželi ve válce a zemřeli. Farid tušil, že kdyby nezemřeli, jeho život by byl zcela jiný.

Přemýšlel, jaký by byl jeho život, kdyby vyrůstal jako milované dítě než nenáviděné, a pak jako zneužívaný otrok. Podle Albusova popisu jeho rodičů to byli dobří lidé, a proto Farid nedokázal pochopit, proč jeho pán nenáviděl jeho otce. Ale to, že nenáviděl Faridova otce, vyplynulo z hádky pána a Albuse, která dnes později proběhla. Farid se rozhodl, že zjistí víc, poněvadž byl-li Harry Potter jediný, jenž mohl porazit zlého kouzelníka, znamenalo to, že to Farid musel vykonat a nebyl si jistý, co si má o tom myslet.

Na hlavu mu byl nasazen klobouk, starý pořádně rozedraný klobouk, jenž vypadal, že se rozpadne. Farid prudce vyskočil, když v jeho hlavě promluvil, tak jasně, že rozuměl každému slovu a ani se nemusel tolik usilovně namáhat nebo soustředit.

„No tohle,“ řekl klobouk. „Copak to tu máme? Jsi dost starý na to, abys nebyl zařazen, a propána, jakou spoustu tajemství skrýváš. Polovina našeho světa tě hledá, viď, Harry Pottere?“

Farid se už chystal strhnout klobouk z hlavy, ale klobouk se pochichtával.

„Neměj strach, dítě, tvé tajemství je u mne v bezpečí, pokud nedokáží vidět, co mají přímo pod nosem ti chytří kouzelníci, neprozradím jim to, o své tajemství se poděl, až budeš na to připraven!“

„Ale kam tě mám poslat, hmmm? Myslím, že máš jednu z nejzajímavějších myslí, se kterými jsem se kdy setkal, ó, a jaké srdce! Jsi loajální, velice loajální, bez váhání by ses obětoval za ty, jež miluješ. Máš velmi dobrou mysl, jasnou a zvídavou, jen nezkušenou. Jsi také velmi lstivý, jinak bys nepřežil, kdybys nebyl génius ve skrývání svých tajemství. Skutečně dobře by se ti vedlo v koleji hada, bylo by to snadné rozhodnutí, Harry Pottere, nebýt jedné věci. Myslím, že jsi nejstatečnější dítě, se kterým jsem se kdy setkal, máš tolik odvahy a lásky, srdce lva. Lepší tedy bude…“

„…Nebelvír!“

Síň vypukla ve sborovém šepotu a připomínek. Když se Farid ohlédl na učitelský stůl, všichni, včetně Albuse, se tvářili překvapeně. Ale jeho pán? Proč byla pánova tvář strnulá šokem? Farid přemýšlel, proč tomu tak bylo.

Za poskytnuté služby - 13. kapitola

Za poskytnuté služby - 15. kapitola