Labyrintem slov...

Fandom:  Harry Potter
Autor:  Quill Lumos
Originál:  For Services Rendered   

Překladatel:  Alcea
Beta:  Georgia
Páry:  Harry Potter/Severus Snape

Varování:  18+, slash, násilí, vulgární výrazy, sexuální scény, nedobrovolný sex (znásilnění), alternativní vesmír.

Farid stál tak blízko u svého pána, jak bylo vůbec možné, když se díval na příchozí studenty. Severus byl vyčerpaný. Dvacet čtyři hodin od chvíle, kdy odešli od Ollivanderových bylo dost rušných. Severus byl z toho všeho ještě otřesen. Minulou noc spolu naposledy jedli v Severusových komnatách, poněvadž se Brumbál rozhodl, že i když Farid je zvláštní případ - jako učedník není student, bude zařazen a bude jíst se členy své nové koleje, nehledě na to, která to bude.

Profesorský sbor se rozdělil v názoru, ve které koleji by mohl Farid být. Většina, včetně Albuse, byla přesvědčena, že bude v Mrzimoru, kvůli své loajalitě k Severusovi a pokorné povaze. Severus si však myslel, že Farid je skrz naskrz Zmijozel. Ať už klobouk pro něj vybere jakoukoli kolej, stejně s nimi bude mít jen některé hodiny a dál bude žít, spát a z velké části se zaučovat se Severusem.

Od jejich poslední noci v upírském hradu Farid vždy seděl a jedl se Severusem, na vlastní židli a s vlastním příborem, ačkoli jejich židle byly mnohem blíž, než by měly obvykle být. Už znovu neklečel u svého pána, aby se najedl, kvůli Severusovi; v době jídel to celé nabývalo zcela nového významu, protože Severus pochopitelně zbožňoval pozorovat svého otroka při jídle. Farid v této prosté svobodě nacházel takovou radost, že si chtěl vychutnávat každé sousto a pak si s velkým gustem olízat prsty, poměrně často poté, kdy by také olízal Severusovy prsty a skončili by spolu v posteli a Farid by nastavoval ústa k jiným záměrům, záměrům, jež byly zrovna tak příjemné, ne-li víc. Severus se však vynasnažil, aby Farida naučil, že jíst takovým způsobem je možné jen v soukromí.

Farid nedokázal pochopit, že nemohl sát pánovy prsty na veřejnosti, nebo klečet a sát také jinou jeho anatomickou část, když už to vlastně nejednou prováděl, poněvadž toto bylo to, co Farid vždy dělal a problém byl, že byl velice dobrý ve všem, v čem byl vycvičen, když stisknul všechna Severusova tlačítka vzrušení a Severus mu jednoduše nedokázal odolat.

Dnes večer se jim poprvé podařilo najíst bez jakýchkoli erotických incidentů. Severus byl poměrně absurdně sám se sebou spokojený a zároveň ohromně zklamaný. Slíbil si, že později vezme Farida do ložnice a umiluje ho do bezvědomí, ale právě když jim servírovala puding poměrně nervózní domácí skřítka jménem Bluie, jež se sama od příchodu Farida neústupně připojila k Severusově zvláštní nové rodině, ucítil známé, ostré, palčivé bodnutí na svém předloktí. Těžce dýchal, chytil si paži, kterou se stále více šířila bolest a rozčilený se zatnutými zuby celou svou pozornost soustředil na toto místo; několik okamžiků Severusovo znamení zla pálilo stále silněji, a pak pálení ustoupilo do tupé, ale trvalé bolesti. Byl povolán.

Proklínal se, že Faridovi nevysvětlil své špionážní aktivity a teď na to nebyl čas. Poprvé od chvíle, kdy byli spolu, musel Severus nechat Farida doma. Měl jen minuty na rozhodnutí, kdyby rychle nedorazil nebo neměl vysvětlení, z jakého důvodu se zpozdil, pak by byl Severus bolestivě potrestán.

Propustil skřítku a Farida vzal za ruku: „Rychle, Faride, musíme jít za Brumbálem, pán musí odejít,“ a běželi tak rychle jak mohli chodbami, míjeli portréty, dokud se nedostali k úpatí schodiště, jež vedlo do Albusovy pracovny. Až tady si Severus s hrůzou uvědomil, že nezná heslo.

V zoufalství zasténal.

„Páne, có se déje?“

„Potřebujeme heslo, Faride,“ řekl Severus, a pak se podíval do chlapcových očí, „aby se otevřela cesta, aby chrlič ustoupil.“ Farid natočil hlavu na stranu a tázavě se díval na Severuse, jenž v zoufalství zavřel oči. Měl minuty na odchod, aby se přemístil k Voldemortovi. Znal důvod tohoto přivolání, věděl, na co se ho hodlal Temný pán zeptat.

Na Farida.

Rodolfus Lestrange je musel vidět u Ollivanderových a ohlásil to. Temný pán chtěl vědět víc.

S Albusem již podrobně projednával tento problém. Severus měl říct Voldemortovi, že Farid byl ztracená existence, jehož zachránil Albus, a že mu ho ředitel nechal na krku a Severus měl předstírat neochotu. Nikdo by neměl přijít na to, jak se věci vlastně mají, poněvadž Temný pán byl žárlivý pán a chtěl by to, co měl Severus, pro sebe. Severus tohle prostě nemohl Faridovi udělat. Nemohl, nebude se o něj dělit, ani kvůli válce, ani proto, aby utajil své krytí, ani za nic. Právě myšlenka na jeho sladkého chlapce, jenž by byl nucen sloužit netvorům, kteří podporovali temného čaroděje, Severuse úplně zamrazila. A naštěstí, protože Severus nevěděl, co mohl jiného dělat, s ním Albus souhlasil.

Znovu však otevřel oči, rezignovaně začal litanie zatracených sladkostí a střetl se s nahoru otočeným obličejem svého zvědavého otroka.

„Otevřít?“ řekl, a na Severusovo kývnutí mávl rukou a chrlič okamžitě ustoupil.

„Otevřeno!“ Tentokrát s širokým úsměvem na tváři.

A opět byl Severus překvapený. To, co Farid právě udělal tak nenuceně, bylo nemožné, vždyť ředitel, jenž řídil školu, ta hesla nastavoval. Nebylo možné, aby Farid byl schopen udělat něco takového, jakoby to nic nebylo, ale to už ho Farid táhl nahoru po schodech.

„My jít rrychle?“ řekl, když za sebou pobízel Severuse nahoru.



Buď nebyl dost rychlý, nebo Temný pán měl tak jako tak mizernou náladu, protože dnes v noci Severus rozhodně trpěl. Alespoň se však zdálo, že mu věřil to o Faridovi. Proto se navzdory způsobené bolesti a vyčerpání, cítil trochu povzneseně a zároveň velmi unaveně. Vše, co chtěl, bylo pár lektvarů, aby se zbavil bolesti z Cruciatu, horká koupel a milující hoch v jeho posteli, ale když se vrátil, hrad byl vzhůru nohama.

Farid se ztratil.

Jak mu řekli, hledali ho všude, absolutně všude a zkrátka nebyl k nalezení.

Albus vypadal zničeně, ale Severuse to výjimečně nezajímalo, byl na starce strašně rozzuřený. Přesto se nechal odvést do ředitelovy pracovny, zatímco Hagrid a skupina učitelů prohledávali hrad od jednoho konce k druhému, aby našli ztraceného hocha.

„Moc se ti omlouvám, můj chlapče,“ řekl Albus. „Měl jsem si tě vyslechnout, když jsi mluvil o Faridově magii. Poslední dvě hodiny byly… pro něj velmi těžké. Tato pracovna, zranila jeho oči, protože tady viděl magii, Severusi. Viděl magii, byl s to mi říct, jakou má barvu, to je fenomenální, úžasné! Zeptal jsem se ho, proč se to nestalo již dříve, ale odpověděl mi, že to bylo kvůli bolesti ze včerejší noci, bolesti v jeho hlavě. Domnívám se, že je s tebou nějakým způsobem spojený, Severusi, poněvadž… on věděl, že tě Voldemort mučí, zoufale se chtěl dostat za tebou, ale neviděl. Říkal, že to bylo kvůli magii v této místnosti a kvůli všem těm temným předmětům.“

„Albusi, mluvíš nesouvisle, nedává mi to smysl, o čem to pro všechno na světě mluvíš?“

„Je mi to líto, Severusi, moc líto.“ Stařec vypadal unaveně a ztrhaně, zhluboka se však nadechl a pokusil se to jasněji vysvětlit. Farid byl zprvu v pořádku, chyběl mu Severus, ale povídal si s Albusem, a pak se Farid ptal Brumbála, proč má všechny ty temné předměty, čímž mínil artefakty, jež patřily Tomu Raddleovi, věci, o nichž si Brumbál silně myslel, že obsahovaly roztříštěné části Voldemortovy duše.

„Věděl, které to byly, které jsou částí Voldemorta, a které byly jen prokleté nebo jinak temné. Seděl právě zde a řekl mi, které jsou bezpečné, a které byly prokleté, řekl, že viděl vlákna temnoty. Celé týdny jsme s Kingsleym na nich pracovali, a to dítě mi o nich řeklo za deset minut víc, než jsme my zjistili za celou tu dobu.“

„Jenže pak se chytil za hlavu a začal naříkat a kolébat se dozadu a dopředu. Řekl, že ten „Zlý“ ti ubližuje, a pak to, jakoby cítil tvou bolest. Rozpoznal jsem, že to byl asi Cruciatus, a že tě pod ním držel moc dlouho! Farid křičel a křičel. Ale pak najednou přestal a řekl: ‚Už to skončilo, pán je teď v bezpečí‘. A po chvilce byl v pořádku, ale pak se Tom musel zaměřit na někoho jiného?“ Zde se Brumbál odmlčel, podíval se na Severuse, aby mu to potvrdil, a na krátké kývnutí mistra lektvarů pokračoval: „Farid to také viděl a cítil, a opět křičel, jak je to možné? Jak je to možné?“

„Ale pak začal vzlykat, Severusi, řekl, že ho ta magie zraňuje a chtěl tě, stále říkal klec nebo pán, pán nebo klec a pořád znovu a znovu. Oni ho dávali do klece, Severusi? Oni to dítě drželi v kleci?“

Albus byl dost rozčilený, ale Severus ho nedokázal uklidnit, byl také naštvaný, ještě pořád nezjistil nic o Faridovi. Kam mohl jít, když se ho pokusil hledat? Utekl z místnosti? Kde ksakru je?

Naplněn zlostí a obavou se utrhl na Albuse: „Samozřejmě, že ho drželi v kleci, Albusi, bili ho, mučili, znásilňovali a ano, zavírali ho do zatracený klece. Tak kde je? Kam šel?“

„Nevím, Severusi, on křičel a já jsem ho držel a snažil se ho uklidnit a pak, a pak jen tak zmizel. Udělal nemožné, přemístil se uvnitř Bradavic. Víme, že neopustil pozemky, poněvadž se nespustily alarmy ochran. Ale to, co udělal, bylo nemožné. Taková moc, Severusi, taková magie!“

„Vím, Albusi, říkal jsem ti, jak byl mocný, tys byl ten, kdo mi nevěřil, i s těmi svými testy a přístroji, ale musím ho najít. Hned ho musím najít, protože bude vystrašený a bude mě potřebovat a já nevím, kde ho mám začít hledat!“



Chlad, tma a malý prostor.

Farid ty klece viděl, když byl před dvěma dny ve stájích, kde pomáhal Hagridovi. Potřeboval být v klidu a v bezpečí, daleko od té veškeré zářivé magie. Být na tomto místě bylo, jako by byl zpátky u upírů. Vždycky se uvolnil, když ho strčili do klece, tehdy se cítil přijatý, přestal se bránit a prostě se poddal, bylo to poklidné. Často měl ústa zacpaná roubíkem či byl svázaný nebo obojí. Obvykle ho nechali o samotě, přesto byla jeho klec téměř jako svatyně, jako útočiště.

Protože byl malý, ještě se namačkal do velmi malé drátěné klece, v níž se stočil do klubíčka. Cítil, jak se na něj tlačí kov a také se cítil uklidněný. Pokud se o něj jeho pán nemohl postarat, pak musel být tady, daleko od té veškeré zářivé magie, daleko od bolesti a dotazů Albuse Šedovouse. Značnou část večera byl v mysli Zlého, byla jako by ponořená ve slizu, černá, temná a hrozivá. Vnímal jeho myšlenky, radost, kterou Voldemort cítil, když mučil své stoupence, když mučil Faridova pána, tolik zla a potěšení z bolesti druhých. Farid cítil znechucení a odpor.

Farid nerozuměl, proč jeho pán byl jeden ze stoupenců Zlého. Neodpovídalo to tomu, co věděl o svém pánovi, nebo ostatně o Šedovousovi. Myslel si, že jeho pán něco skrýval, stejně jako on skrýval svou magii, když žil s upíry. Nebyl si však jistý, měl pocit, že by měl věřit pánovi, ale byla doba, kdy se Severus těšil z jeho bolesti, a pak tu byl problém, co pán cítil k Harrymu Potterovi, Vyvolenému.

Znamenalo to, že byl vyvolen? Kvůli čemu vyvolen? Byl vystrašený. Měl-li být upřímný, vyděšený. Měl jakési spojení se Zlým, už trvalo několik let, ale bylo tlumené, jen na okraji jeho vědomí. Tady však Temného cítil mnohem blíž. Zatím si Farida nevšiml, ale pokud ano, přijde za ním? Přijde za jeho pánem? Bylo to tohle, co ten stříbrný muž zmiňoval?

Farid si přál mluvit se Severusem, a zeptat se ho, ale pak by se musel přiznat, že je Harry Potter. Neunesl by, vidět zlost v pánových očích, zlost, která byla tak zjevná, když Šedovous zmínil jeho jméno. Albus, jenž toho tolik od Farida potřeboval, se na něj díval s dychtivostí v očích, když mu Farid pověděl o tom, že vidí magii.

V klidu a v temnotě byly jeho oči doširoka otevřené, skousl si spodní ret, hřbetem ruky si pohladil tvář. Od útlého věku se naučil utěšit, a to právě udělal. Obavy ho unavily, aniž si to uvědomil, aniž to poznal, ukolébal se do spánku.

Severus konečně našel Hagrida poblíž skleníků, pokud někdo věděl, kde se na tomto místě nacházely klece, pak to byl on. Farid vypadal, že se cítil s Hagridem dobře. Severus netušil proč, ale měl dojem, že se Farid cítil v bezpečí s tímto dobrosrdečným poloobrem. Farid byl vychováván jako zvíře, bez jakýchkoli základních lidských práv, jeho chování bylo naučené, něco z něho bylo natolik hluboce zakořeněné, že Severuse zajímalo, zda by se někdy mohlo změnit. Hagrid však neodsuzoval, přijal Farida, jako by přijal jakékoli jiné poraněné mládě. Farid si s ním mohl povídat, a poslouchat ho, čímž se učil velice zvláštnímu druhu angličtiny z takového nezvyklého zdroje.

Společně s Hagridem a Albusem, jehož trápila vina, protože nebyl s to uklidnit chlapce a připojil se k nim, se vydali na cestu ke stáji, kde Hagrid choval stádo testrálů. A tam v rohu byla nevelká hromada klecí, otlučených, rezavých a zapomenutých. Ten, co tvrdě spal stočený v klubíčku v té nejmenší kleci, vlasy měl úplně volné a neupravené a měl skvrny od slz, jež stekly na bledé líce, a pro celý svět vypadal jako padlý anděl, byl Farid.

Za poskytnuté služby - 12. kapitola

Za poskytnuté služby - 14. kapitola