| Zobrazeno: 2407
/ 6
Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka
Párování: Harry Potter/Draco Malfoy
Rating: slash, 18+
„Vždy to směřovalo k tomuhle, Harry. Konec konců, předpokládalo se, že to budeš ty nebo já… nebo ne?”
Voldemortova podoba se pozvolna měnila, až se vyschlý tvor změnil v muže středních let, tmavovlasého a mocného; v jeho intenzivním pohledu se zračila jeho moc… a její původ. Harry cítil bolest kletby Cruciatus a Linie Duše i ve svém snovém stavu. I v bezvědomí a s duší vznášející se mimo realitu jej jeho představy zavalily agonií. Jediné, co dokázal, bylo lapat po dechu, jak na sobě cítil Voldemortův zkoumavý pohled.
„Předpokládalo se vždy, že to budeš ty NEBO já, Harry? Proč si myslíš, že jsme dostali role jako protiklady, dvojníci předurčeni skončit zánikem? Bylo to skutečně třeba? Kdysi jsem si to myslel… ale měl jsem čas, Harry. Čas k přemýšlení. Čas ke snění. Čas k pochopení. Existovala jiná možnost, ta, kterou se nikdo neodvážil říct nahlas ani jednomu z nás. Tehdy jsem byl šílený, Harry, ale už nejsem… teď už chápu, co mohlo být. My. Spojenci. Naše duše a naše moc, navždy spojené dohromady. Mohli bychom vše změnit! Každou nespravedlnost napravit, každou slabost zničit, každou zradu potrestat. Jediné, co musíš udělat je, vpustit mě dovnitř. Ne jako pouhý přívažek… jako rovnocenného partnera. Vpusť mě dovnitř, Harry, a tahle muka ustanou.”
Harry se svíjel na tmavé podlaze svého podvědomí a bojoval, aby dokázal zformulovat odpověď.
„Ne! N-nikdy! Nenávidím tě! Ty… ty zkurvená obludo! Mí rodiče! Mí přátelé! Vzal jsi mi je! Ty! Seru na tebe! Patříš do pekla!”
Bolest Crucia zesílila a Harry ztratil dech. Voldemort mlaskl jazykem a usmál se.
„Harry… skutečně! To bylo tehdy a tohle je nyní. Musíš žít v přítomnosti, Harry. Nemáš moc na výběr. Můžeš počkat, až bude tvoje vůle zlomena, v tom případě zemřeš a můj duch převezme toto tělo, než naposledy vydechneš, nebo se můžeš připojit ke mě a umožnit, abychom se stali jednou bytostí a navrátit se znovu na svět… tentokrát jako jeho vládce! Co jiného máš? Kluka, kterého jsi před chvílí skoro zabil? Couru, která by ti vrazila dýku do zad? Bandu podivínských obdivovatelů mudlů, která se vyhřívá na výsluní tvé slávy a moci? Mohl jsi to dotáhnout mnohem dál, ale oni se připoutali ke tvému srdci a uvázali tě do ohraničeného a omezeného světa! Já ti mohu dát mnohem víc než jen tohle. Mohu ti dát celý svět a vše na něm! Zvaž to dobře, Harry… volba je jasná.”
Harryho svaly se prudce sevřely, i v této říši snů. Začal polohlasně naříkat. Krutá připomínka toho, oč přišel, se zaryla hluboko. Neměl nic, k čemu se navrátit. Žádnou lásku, jen zradu a strach. Báli se jeho moci, přestože ji nikdy nepoužil proti nim. Ve své zlobě dokonce zapudil Draca. Jeho první a jediná láska byla pryč. Když se násilím dostal do mysli svého milence a zjistil jeho tajemství, téměř ho zabil a i nyní, přes zrady, tajemství a všechno ostatní, jeho srdce bolelo prázdnotou nad tím, co ztratil.
„Dra… Draco.”
„Takových jako on existují miliony, Harry. Ženy, muži, o tvou přízeň jich bude škemrat tolik, že ti už nikdy nebude chybět společnost. Budeš se moci potěšit s kýmkoliv z nich, kdykoliv se ti zachce. Už nikdy ti nic nebude chybět, Harry. Už nikdy. Žádný přístěnek pod schody, žádný hlad, žádná samota. Když si to budeš přát, bude tma, a když nebudeš, bude světlo. Můžeš zabít nebo dát milost, vládnout železnou pěstí nebo sametovou rukou, ale musíš se rozhodnout. Pokud to neuděláš… rozhodnu za tebe. Vše záleží jen na tobě, Harry.”
Bolest Crucia náhle polevila a zmizela a Harry znovu popadl dech, najednou byl schopen se soustředit i přes bolest své rozpolcené duše. Někde z velké vzdálenosti Harry zaslechl hlas. Byl známý a drahocenný, a dral se k němu přes temnotu, zoufalý a velmi naléhavý.
‘SLYŠÍŠ TO, HARRY? MILUJU TĚ!’
Harry zmateně zíral na vlastní ruku, díval se na prsten, který měl stále ještě na prstu. Ani ve své zlobě ho neopustil a Draco neopustil jeho. Možná, že to bylo šálení smyslů nebo nějaký záblesk jeho podvědomí, ale bylo to něco, že? Miloval Draca a ve svém srdci i v duši nestál o nic jiného, než vědět a cítit, že je ta láska vzájemná. Jediná věc v životě ztrát a truchlení, která jeho srdci navrátila štěstí, byla láska. Dracova láska. Byla skutečná. Musela být! Dracův hlas znamenal, že byl blízko… blízko LeStrangea! Přišel sem i přes všechno, co mu Harry udělal, přes všechno, co mu řekl, riskoval svůj život… pro Harryho! I když měl tajemství, který zrádce by riskoval život, aby mohl ještě jednou vyslovit ta slova! Harrymu se podařilo dát dohromady svou odpověď, cítil se silnější než před několika vteřinami.
„Ne. Možná… možná, že zemřu, ale svou moc si vezmu sebou. Nikdy ji nepoužiješ, abys někomu ublížil. Nikomu. Už nikdy. Odpověď je ne.”
Voldemort vypadal pobouřeně stejně jako naprosto zmateně. Skřípal zuby a oči měl vypoulené vzteky. Maska byla pryč a na jeho tváři se znovu zračil výraz nenávisti a zloby. Toto byl Voldemort, kterého vždy znal. Tvor divoké vášně a nepochopitelného zla.
„Ty zvíře! Ubožejší než ta mudlovská šmejdka, co tě porodila! Jsi špína! Svinstvo! Nejsi hoden, abys mě hostil! Nabídl jsem ti všechno a ty mě stále odmítáš? Proč? Kvůli nějakým malicherným citům? Nějaké pomýlené představě útlocitných básníků a puberťaček? Kvůli tomu bys zemřel? Tak zemři! Já si vezmu tělo, co po tobě zůstane, a utiším svůj hlad dušemi všech bláznů, kteří v tobě tu nemoc živili!”
Harry se snažil dostat na ruce a kolena. Ten hlas k němu zase dorazil, utlumený v mlze jeho duše, ale ta slova zněla v jeho duši jako zvon.
‘Harry! Láska je odpověď! Láska, Harry! Musíš mu odpustit! Miluji tě, Harry! Pamatuj si to! MILUJU TĚ!’
A Harry pochopil. Vůbec poprvé, Harry pochopil svůj úkol a Brumbálova slova mu konečně zazněla jako pravda. I vlastní slova Voldemorta… Toma Raddlea zradila jeho slabost. Tvor před ním se ani jednou neodvážil vyslovit slovo láska. A bylo toho víc. Brumbál toho Harrymu tolik ukázal, vzpomínky a útržky vzpomínek malého Toma Raddlea, každá z nich mu ukázala malý střípek duše komplikovaného mladého muže. Mladého muže s touhou po moci, lačného po strachu jiných a tolika vlastními strachy, pohřbenými hluboko ve jeho srdci. Tom Raddle nikdy nemiloval a nikdy nebyl milován.
Nenáviděl to, čeho se obával nejvíc na světě. Nenáviděl to, co nemohl nebo nedokázal pochopit. Jeho nenávist k lásce se zrodila ve strachu a moc, kterou získal pomocí strachu, mohla být zlomena láskou. Harry zde nebyl, aby Toma Raddlea zabil, byl tu, aby Tomovi ukázal, co je láska. V tu chvíli ze sebe Harry nechal sklouznout všechnu nenávist a všechny zášti, kterých se tak slepě držel. Toto byla svoboda… toto byla odevzdanost. Jen nyní byl schopen vyslovit, co mělo být vysloveno. Harry s úsměvem povstal, láska, o kterou se celý svůj život dělil, zářila z podstaty jeho bytosti. I zraněný, i zastrašovaný, i manipulovaný za účelem zla, ta láska nebyla nikdy uhašena, protože jeho nepřátelé tomu nikdy skutečně neporozuměli. Tom Raddle o krok ustoupil, zmatený tou náhlou a mírnou výzvou.
„Odpouštím ti.”
Okázalá podoba Voldemorta jako muže se rozplývala a měnila, až dostala podobu mladého Toma, s jakým se Harry setkal v Tajemné komnatě.
„Cože?! Co je to za žvásty? Jsi tělo, Pottere! Jsi jen příliš hloupý a tvrdohlavý, abys to přiznal. Já jsem BŮH! Zničím tě… a zničím všechny ty ubohé tvory, na kterých ti kdy ve tvém ubohém životě záleželo!”
Harry s klidem potřásl hlavou.
„Ne. To neuděláš. Nepochopil jsem, co se mi snažil vysvětlit… Brumbál, to je to. Chtěl mi ukázat, co sám propásl. Omyl, kterého celý svůj život litoval. Trápil se tím až do smrti. Nyní ho tomu rozumím. Je mi to líto, Tome. Odpouštím ti.”
Tom se začal chvět vzteky, divoce šermovat pěstí a jeho tvář zrudla.
„JÁ JSEM LORD VOLDEMORT! Svými bagančaty jsem drtil novorozeňata… rval jsem život z panen a používal kouzla tak zlá, že si slušní lidé zacpávají uši, už jen když slyší jejich názvy vyslovit nahlas! Jsem nesmrtelný! Věčný a nehynoucí! Stal jsem se Smrtí. Jsem zhouba světů! Jak se odvažuješ mi tu kňourat své ubohé odpuštění? Jak se opovažuješ?!”
„Nikdo by neměl procházet životem s pocitem, že je nemilovaný. To si nezaslouží nikdo. Ne ty, ne já, nikdo. Byl jsi jen malý chlapec. Tehdy jsi to nemohl vědět. Brumbál byl velmi zaměstnaný muž, ale svým způsobem mu na tobě záleželo. Kdyby si byl uvědomil, jak jsi byl vyděšený, byl by se ti snažil pomoci. Nesledoval tě dostat pozorně a než se to dozvěděl, vyrostl jsi. Pak už bylo příliš pozdě. Nesl si to selhání v sobě po celý zbytek života. Vědomí, že kdyby tě naučil jen trochu více, pomohl ti najít lidi, kterým by na tobě opravdu záleželo, byl bys poznal lásku.”
Tomovi se začala dělat na ústech pěna, křičel z plných plic urážky, nyní už za bodem racionálního vyjadřování.
„TEN BÍDNÝ STARÝ PODIVÍN! POZOROVAT MĚ SPATRA! CHCÍPNI TY STARÝ ZMETKU, CHCÍPNI! NENÁVIDÍM TĚ! TEBE! POTTERE! ZAPLATÍŠ ZA TO JAKO ZAPLATIL ON! UVIDÍŠ! VŠECHNY VÁS NENÁVIDÍM! ZNIČÍM TĚ! VŠECHNY VÁS ZNIČÍM!”
Harry před tím přívalem nadávek poklidně stál, zářící a mírný jako jehně. Jeho zelené oči lehce zářily prvním náznakem slz, které nevzešly z jeho vlastní bolesti, nýbrž z bolesti někoho jiného.
„Tvá matka milovala příliš tvého otce. Nikdy se tě skutečně nevzdala. Ne ve svém srdci. Umírala, Tome. Zajistila, aby se o tebe někdo postaral, abys netrpěl hlady a zimou. Milovala tvého otce tolik, že bez něj nedokázala žít. Nikdy nechtěla, aby ses cítil takhle. Nikdy nechtěla, abys byl sám ve tmě. Milovala tě. Milovala tě natolik, aby tě nechala žít.”
„ZTICHNI! ZAVŘI SVOU ŠPINAVOU ULHANOU HUBU! NIC NEVÍŠ! SLYŠÍŠ?! NIC NEVÍŠ! NIC!”
Tom Raddle ztratil dech, svíral si hrudník a poklesl na kolena, hruď se mu zachvívala zvuky, znělo to téměř, jako by se chystal zvracet, ale pak se změnily a Harry pochopil, že to byly vzlyky. Tom Raddle si svíral své kudrnaté vlasy a sevřené pěsti si přitiskl na oči, jak bojoval s tím, co v něm vřelo.
„NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!”
„Odpouštím ti. Byl jsi vyděšený. Hodně lidí tě opustilo. Vím, co to znamená, mít strach. Vím, co to je, být sám… ve tmě. Vyrostl jsem bez mámy a bez otce a měl jsem strach hodně dlouho, ale když mi někdo nabídl svou lásku, tak jsem ho neodstrčil. Mám rád všechny. I ty, co mi ubližují. Někdo to myslí vážně, někdo ne. Mám je rád všechny. Doufám, že budou mít lepší život. Doufám, že to, co je přimělo ty věci dělat, se pro ně změnilo, a doufám, že s lidmi, co jim na nich záleží, jednají lépe něž se mnou. Láska nemá nic společného s tím, dostat něco na oplátku… je to o tom, čím se staneš, když ji nabídneš svobodně. Já… mám tě rád, také. Ne to, čím jsi se stal, a ne to, co jsi udělal, ale mám rád toho, kým jsi a kým jsi být mohl. Byl jsi jedinečný a mocný a mohl jsi toho dokázat o tolik víc… jen kdyby někdo bojoval, aby ti pomohl pochopit, že jim na tobě záleží. Odpouštím ti… a mám tě rád.”
Postava se rozostřila a naposledy se změnila, a nyní byl Tom Raddle malý tmavovlasý klučík, bledý a chvějící se, zatímco Harry stál nad ním a pozoroval, jak vzlyká. Harry pocítil jak do jeho těla v reálném světě znovu udeřila kletba Cruciatus, ale nezajímalo ho to. Zde, v srdci Linie Duše, dosáhl sám v sobě skutečného míru a žádná síla na zemi by nedokázala otřást jistotou a jasností, které nyní měl. Malý chlapec chraplavě zašeptal.
„Nechci odejít. Chci žít navždycky. Bojím se. Bude tam tma. Nechci tam jít. Co se mi stane? Kam se dostanu?”
Harry poklekl vedle Toma, smutně se usmál a setřel chlapci s tváří slzy a pokrčil rameny.
„Nebudu ti lhát. Nikdo neví, kam se dostaneme dokud tam sami nejsme. Všichni se bojíme temnoty, ale nikde nemůžeš zůstat navěky. Navěky je strašně dlouhá doba. Nemůžu to tvrdit s jistotou, ale myslím, že jsem několikrát viděl svoje rodiče, díky magii. Když jsem se bál, že umřu, obvykle jsem myslel na ně, jak na mě čekají. Nepoznal jsem je, když ještě žili, ale vím, že mě milovali. Jako tvoje máma, udělali všechno co mohli, aby se ujistili, že budu v pořádku, a pak byli pryč. Všechno nevyšlo perfektně, ale vím, že se snažili. Vůbec se na ně nezlobím. Rád myslím na to, že jednoho dne se s nimi zase setkám. Kromě toho… kdo tvrdí, že tam bude tma? Co my víme, třeba tam bude stále světlo.
Malý chlapec tázavě vzhlédl a na Harryho obličeji nespatřil lstivost ani klam. Otázky z něj lezly váhavě, jako by je nikdy nepoložil nikomu jinému.
„Myslíš… myslíš, že moje máma na mě čeká? Kdybych chtěl zůstat kde je světlo, myslíš, že mě nechají?”
„Řekl jsem, že ti nebudu lhát, Tome. Nevím, dokud se tam sám nedostanu. Vím, že všichni musíme jednoho dne odejít. Každý z nás. Budou tam jiní. Jsem si jistý, že tam nebudeš sám. I kdyby tam byla tma, když se s ostatními skamarádíš, nebude to tak špatné. Když máš kamaráda, nic není nikdy tak zlé, ani pobyt ve tmě. A kromě toho, jsme přece kouzelníci! Když je tma, použijeme Lumos! Ne?”
„Jasně! Já vím, jak ho použít! Harry? Vzpomeneš si na mě, že ano?”
Harry se zasmál a rozcuchal chlapci vlasy. „To ti absolutně mohu slíbit! Nikdy na tebe nezapomenu, Tome. Budu na tebe vzpomínat.”
Malý kluk se na Harryho podíval, slzy byly pryč a když konečně znovu promluvil, byl jeho hlas velice mírný.
„Omlouvám se. Nemůžu to všechno vzít pryč, ale je mi to líto. Přál bych si, abych mohl zůstat s tebou. Ty jsi hodný. Myslím… myslím, že teď musím odejít, ale… budeš mi scházet. Děkuju ti, Harry.”
Harry si uvědomil, že se náhle ocitl ve velmi intenzívním objetí a zareagoval stejně. Tom se chvěl a cítil se maličký, téměř křehký a Harry si uvědomil, že už nebyl tak skutečný nebo materiální, jestli vůbec něco v jeho snovém místě mohlo být skutečné. Tomovo nervózní zašeptání připoutalo naposledy jeho pozornost.
„Myslím… myslím, že tě mám taky rád, Harry. Sbohem.”
„Sbohem, Tome.” A Harry si uvědomil, že byl sám. Energie, která ho udržovala se vytratila, a Harry pocítil, jak sám padá do temnot. Už se opravdu nebál, ani když si nebyl jistý, kam míří nebo jestli je ještě naživu. Pokud byl tohle konec, doufal, že znovu uvidí své rodiče. A Brumbála a Siria, Ginny a Hermionu… je všechny. Ale hlavně, ať už se dostane kamkoliv, doufal, že brzy znovu uvidí Draca.
------------------------------------------------------
Dracovi se vše vybavilo v jasných konturách několik vteřin potom, co se mu navrátila paměť. Jediné, co ze sebe dokázal vydat, byl nejprve křik, pak neartikulované vytí a tiché kňourání. Nyní byl schopen už jen zrychleně lapat po dechu, zatímco mu myslí probíhaly kruté představy minulosti.
V nose měl znovu puch té strašné cely a bolest, která svírala celé jeho tělo, byla znovu skutečná. Zachvátila ho neurčitá hrůza, když pohlížel na zhnisané stopy zanechané jehlami na jeho pažích. Pocit nevolnosti, který se ho zmocnil potom, co vděčně slízal sperma z MacNairova penisu, jen aby dostal píchnutí, které odstranilo jeho bolest. A nakonec pasivní odevzdání, když si pro něj přišli. Každý den mu byl novým peklem, dokud toho neviděl tolik, že nic dalšího ho už skutečně nemohlo šokovat. Schlíple se šinul vstříc svému osudu, za bodem, kdy ještě doufal ve smrt. Vydával příhodné zvuky, když do něj MacNair přirážel. Zdálo se, že reagoval na horká železa nebo na nůž, ale poznali, že se něco změnilo. Něco se zlomilo. To proto ho odhodili. Ani ne tolik kvůli Harrymu. Proto, že mu vzali všechno, co se vzít dalo.
Kdyby nebylo jednoho podivného měsíce mezi mudly v Londýně, nakrmený, zahojený a oblečený jak nejlépe se dalo, to poslední znásilnění by jeho duši přimělo k bdělosti. V jeho mysli byl každý muž stvořením temných a odporných chtíčů, toužící skočit po něm a rvát a ubližovat. Přidržet si ho a proniknout do něj, ať už jemně, s téměř vynuceným souhlasem, nebo násilím, s morbidní rozkoší z krutosti aktu, všichni byli stejní. A co byl potom Draco, který toužil po podobné věci od Harryho?
Harry.
Harry se od něj nacházel jen několik stop.
Žil s touto bolestí již dříve a vydržel a fungoval tváří v tvář těmto hororům dlouhou dobu, než Snape jeho duši uzdravil. Harry ho potřeboval a on s tím musel bojovat, pokud měli mít nějakou naději, že to všechno přežijí. Draco bojoval ochabujícími přízraky své mysli a snažil se vyvolat do popředí ty nejlepší vzpomínky, co na Harryho měl.
Harry, jak ho něžně levituje ze schodiště do křesla. Harry, jak mu v chodbě nabízí ruku a pomoc. Harry, jak ho drží za ruku, když byl vyděšený nočními můrami a vzpomínkami, které ho nyní děsily znovu. Jemnost Harryho rtů v chladné temnotě jejich pokoje. Harry, jak jej ukládá do postele potom, co ho Dawlish zdrogoval do bezvědomí. Harry, pod ním, na tváři výraz bezmezného obdivu, vděčný za moc jen se dotýkat někoho, koho tak miloval. Harry byl centrem všeho, co Draco ve svém životě miloval A ten Harry, kterého miloval celým srdcem i duší, zcela jistě zemře, pokud Draco tohle nepřemůže.
Draco s úsilím otevřel oči a tlumená elektrická světla mudlovské stavby ho pálila. Krátké záblesky ponížení a zhanobení se mu odehrávaly před očima, on ale odvrátil hlavu a spatřil Harryho. Rodolphus LeStrange klečel nad Harryho tělem, ležícím na břiše a co chvíli použil další Cruciatus. Draco neměl u sebe svou hůlku, ale jeho strýc k němu byl otočený zády. Musel to zkusit.
---------------------------------------------------
Rodolphus LeStrange věděl, že něco je špatně. Jeho Znamení zla vyrašilo, celé a silné, jako v den, kdy bylo do jeho kůže vypáleno, ale necelou minutu nato znovu ochablo a nakonec vybledlo ještě více než předtím. Něco bylo velice špatně. Používal na tělo Harryho Pottera kletbu za kletbou, ale ten bastard sebou už ani nehnul! Už se chystal zkusit použít jinou kletbu, když nakonec došlo k nemyslitelnému.
Potter ztěžka zaúpěl, jeho záda se prohnula a zapraskala, jak se zasvíjel, a olejnatá temnota vyklouzla z jeho úst a z nosu, aby se pomalu vypařila do klidného ovzduší skladiště. Jeho tělo naprosto zkolabovalo a Rodolphus téměř instinktivně věděl co se událo, ale stále ještě tomu nemohl uvěřit!
„Ne… ne… to… to prostě… to nemůže být! Můj… můj Pán! NE! To je nepřípustné! Nemožné! Ty… TY ZBYTEČNÝ, DRZÝ, BEZVÝZNAMNÝ ZMETKU!”
Chvilka ztracené kontroly polevila a Rodolphus byl otřesen svou vlastní emotivitou. Mrtvý. Jeho Pán byl ztracen. Potter vyhrál. Nepředstavitelné se stalo skutečností a on bude muset utéci. Už nebude Temný Pán. Tentokrát… byla válka skutečně u konce, nejen pouhá bitva. Bylo po všem.
Něco chladného a odporného se v Rodolphusově horečnatém mozku probralo zpět k životu. Toto byla neodpustitelná potupa. Krev si žádala krev, a pokud svět neměl mít Temného Pána, on se postará, aby neměl ani hrdinu Světla.
„Velmi dobře, Pottere. Blahopřeji ti. Nikdy se nedozvím, jak jsi to udělal, ale kašlu na to. Půjdeš za mým Pánem do hrobu! Sbohem, pane Pottere.”
Rodolphus sklonil hůlku k čelu Harryho Pottera, sbíral svou vůli a vybíral kletbu, která to jednou pro vždy ukončí.
„Avad-URK!”
Rodolphus pohlédl dolů zatímco jeho mysl si pomalu uvědomovala neuvěřitelnou bolest, která projela jeho zády a hrudníkem. Ocelově černá špička Potterova nože vyčnívala z jeho obnažené hrudi a pomalý pramínek husté krve skapával dolů a špinil jeho košili. Ještě mohl pocítit poslední panické zatlučení svého srdce, které prasklo, když jím čepel projela a Rodolphus LeStrange zemřel, než mohl zformulovat další myšlenku.
Tělo žuchlo na stranu a objevil se Draco, který zrovna upustil jílec nože, malé rudé šmouhy pokrývaly obě jeho ruce. Draco si přál uchopit Harryho a vykřičet všechnu svou lásku pro něj, teď, když byli v bezpečí, ale krev na jeho rukou ho hypnotizovala.
Zabil. I když to byl jeho strýc, dokonce i po tom všem co se stalo, byl by chtěl, aby se to bylo událo jinak. Když mu bylo šestnáct, neměl odvahu aby zabil ani pokoru, aby poprosil o pomoc a v tu dobu se jeho život nezvratně změnil. Dnes v noci vzal život, a i když to bylo pro Harryho, i kdyby to bylo aby zachránil celý svět, měl žaludek naruby a jeho mysl vířila nad tím, co zrovna udělal.
Jeho krví potřísněné ruce se nekontrolovaně třásly. Snažil se otřít je o podlahu, dostat z nich tu špínu, ale jen ji rozetřel a vetřel do dlaní. Její kovový pach mu pronikl do nosu a dusil ho zápachem smrti a úmrtnosti. Zabil. Bylo to skutečné. Zabil člověka jediným bodnutím.
Draco se zoufale drápal těch několik metrů ke zdi, pryč od Harryho, právě včas aby se vyzvracel a vyprázdnil z žaludku všechno jídlo a taky žluč, kterou jeho strach vyvolal. Mezi návaly se draly vzlyky a slzy si propalovaly cestičky po jeho tvářích, stékaly z jeho obličeje společně s hlenem z nosu a žlučí. Byl tak unavený. Tak velmi, velmi unavený. Pak zaslechl zvuk, jak se něco škrábalo po podlaze.
Harry se doplazil vedle něj, oči podlité krví a rozostřené, ale s lehkým náznakem úsměvu na tváři. Draco si na chvíli pomyslel, že je to zajímavé, že ve chvílích jako je tato mu ještě zbývalo dost ješitnosti aby cítil rozpaky, že ho Harry viděl usopleného, umatlaného krví a s kalným zrakem. Harry se chraplavě uchechtl. Jeho hlas byl chraplavý z řevu vyvolaného Cruciem. Zněl jako popel a štěrk, ale jeho slova se dotkla Dracova srdce, když se Harry opřel o stěnu.
„Rád… žes to… zvládl, lásko. Škoda… žes nebyl… na té párty v mé hlavě. Dobrá zpráva. Temný Pán už není… jen… jen někdo… kdo doufá… že ho stále ještě miluješ.”
Draco si utřel ústa a bradu do rukávu od pyžama, popotahoval a lapal po dechu, pak dolezl k Harrymu a stulil se mu v náruči, choulil se mezi jeho dlouhýma nohama. Harryho pohyby byly trhané a nedokázal sevřít Draca docela, ale ty bylo následkem kletby Cruciatus. Draco se těsně přivinul do Harryho tepla, stále ještě se chvěl jak chladem, tak šokem, který utrpěl. V prosinci bylo pyžamo téměř zbytečné, zvlášť po půlnoci v Londýně. Nestaral se, že jeho kůže z doteků mravenčila, vše oč stál byl Harry. Nasával odér Harryho potu a lehkou vůni Doupěte a levného mýdla, které Harry obvykle používal. Vonělo mu to domovem a bezpečím a duševním zdravím, a to byly věci po kterých zoufale toužil.
Draco zavřel oči a tiše naříkal, a Harry každou chvíli zaslechl Dracův hlas kuňkat sliby lásky, proložené zoufalými omluvami za zklamání, které mu způsobil.
Harry něžně hladil rozcuchané blonďaté prameny a zíral na protější stěnu očima, které se sotva dokázaly zaostřit, a snažil se Draca uklidnit natolik, nakolik mu to jeho omezený dech umožnil.
„Je to fajn, lásko. Já… já rozumím. Já vím, lásko. Já vím. Snažil ses… snažil ses mě zachránit. Přes všechno, tys… přišels pro mě. Slyšel jsem tě, lásko. V mé duši. Slyšel jsem tě. Ty… dals mi sílu, lásko. Myslím, že bych umřel… nebýt tebe. Tolik tě miluju. Rozumíš? Miluju tě víc než cokoliv jiného. Moc, peníze, život… cokoliv. Miluju tě, Draco. Navždy a stále. Miluju tě.”
Ochranná kouzla, která Harry na to místo použil, aby znemožnil útěk Rodolphusovi a jeho přisluhovačům, se rozpadla. Odevšad zazněly výkřiky a dusot bagančat. Bystrozoři v plné polní zaplavili budovu a za necelou minutu ji prohlásili za bezpečnou pro civilisty. Lékouzelníci a vyšetřující tým se nahrnuli dovnitř a za nimi vešel Kingsley Pastorek s celým týmem specialistů. Kingsley zamířil k Harrymu a Dracovi, tiše jim přikývl a pak se otočil ke svému týmu.
„Máte deset minut! Chci mít tohle místo bez poskvrny! Na každého obyvatele čtvrti, včetně toulavých koček, chci mít použito kouzlo Zapomeň! Žádní svědci, žádný nepořádek, nikde nic! Tohle vyřídíme na ústředí a chci, aby se lékouzelníci postarali o tyhle dva… HNED! Dělejte!”
Nymphadora Tonksová přistoupila, ve vleku za sebou stabilizovaného a kouzlem znehybněného Hyde-Pratta.
„Tenhle žije, ministře. Beru ho do bezpečnostní cely, jakmile nám ho dají dohromady. Kompletní výslech?”
Kingsley se při pohledu na Hyde-Pratta ušklíbl.
„Dobrá. Odstraňte mi tu špínu z očí. A během výslechu nařiďte prohledání dutiny. Důkladné. Řekněte jim, aby hledali, dokud zuby toho hajzla nenajdou!”
Tonksová na Harryho významně a pobaveně mrkla, a briskně Pastorkovi zasalutovala.
„Ano, pane!”
Harrymu nezůstalo dost síly ani k tomu, aby se zasmál, ale cítil, jak okolo něj používají kouzla a slyšel, jak otevírají lahvičky lektvarů. Lékouzelníci byli připraveni, a pravděpodobně to bude dlouhá, velmi dlouhá noc, než zas uvidí domov.