| Zobrazeno: 2068
/ 4
Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka
Párování: Harry Potter/Draco Malfoy
Rating: slash, 18+
Harry Potter se přemístil na spoře osvětlenou ulici ve skladištní čtvrti mudlovského Londýna jen několik desítek metrů od budovy, do které za chvilku vstoupí. Ať už měl dříve v úmyslu cokoliv, temnou a odpornou zlobu, co jej plnila nyní, mohla uspokojit jen smrt. Zahrne ty muže vší tou odpornou zlostí, kterou nejrůznějšími způsoby vyvolali oni sami. Stále ještě jej pálilo bodnutí zrady. Molly intrikovala spolu s Dracem, který se spiknul se Snapem, Dulou a dokonce i Brumálovým portrétem. Byla řeč o tom, že by ho ‘zkrotili’… jako by mohli!
Byl pošetilý hlupák, že se nechal spoutat těmi pouty lásky, a nyní je ze sebe potřeboval setřást jednou provždy. Za bolest, kterou teď trpěl, musel někdo zaplatit… a v budově před ním čekaly tři černé shnilé duše, aby byly zahubeny, navždy odstraněny z tohoto světa, ale nejdřív… nejdřív je nechá trpět a jejich utrpení mu bude sladkou, přesladkou hudbou.
----------------------------------------------------
Rodolpus tiše zašeptal a v klidu skladiště ho ostatní uslyšeli.
„Je tady.”
Do půlnoci chyběla poslední minuta. Ochranná kouzla se prohýbala pod pevnou výztuhou a kouzla znemožňující přemístění byla umístěna okolo celého bloku. Zvedl se ze židle, odhodil ji z cesty a cigaretu rozdrtil podpatkem. Stál klidně, hůlku v ruce, ve středu kruhu z tajemných symbolů, zatímco ostatní nervózně čekali, připravení k akci.
Dveře vstupní haly jednoduše vybuchly, kusy cihel, malty, sádry a dřeva se rychle rozptýlily a v oblaku prachu byl vidět temný stín. Stín, který rychle vstoupil dovnitř a slabé záblesky červeně byly v šeru sotva viditelné. Rodolphus se v duchu radoval. Jejich Pán byl již těsně pod povrchem! Nemohlo by to vycházet lépe, ani kdyby on sám dohlížel osobně na každý Potterův pohyb!
MacNair okamžitě zaútočil, používal kouzla svým vlastním neobratným způsobem. Výrazná postava v černém zaplápolala a nevysvětlitelně zmizela. Nějaký druh iluze? Pak, jak jedna představa zmizela, jen několik stop od MacNaira se zjevila skutečná postava, a Potter nedržel hůlku ale nůž, a to pěkně velký. Jeho pohyby byly sporé, vypočítané a bez vynaložení jakéhokoliv zbytečného úsilí. MacNair byl překvapen, a i přes výhodu výšky a váhy se nemohl rovnat rychlému a dravému útočníkovi před sebou.
Hyde-Pratt zpanikařil, vrhal mezi ně kletby, ale ty po Potterových štítech a ochranných kouzlech klouzaly jako rozpouštěné máslo. Rodolphus se klidně díval, nehybný, zatímco Potter udeřil jako vyhladovělý tygr a snadno si skrz MacNairovu ochranu prosekal cestu. Několik úhybných manévrů a lehkých zranění, aby ho zmátl a zabavil a při první pořádné příležitosti, jediný hluboký a nízký řez otevřel MacNairovo břicho jako přezrálý plod. Blýskavé vnitřnosti vyklouzly a padaly z MacNairova rychlého, neohrabaného sevření, zatímco muž řval v šoku a hrůze. Musel dát ruce dolů, aby si jimi přidržel vlastní vnitřnosti a Potterův následující řez mu čistě otevřel krční tepnu, ze které začala prudce tryskat jasně rudá krev. MacNair neměl ani čas upadnout, když jílec té černé čepele vlhce udeřil do jeho čela a špička nože zalitá krví se vynořila z jeho lebky vzadu.
Potter muže pohrdavě odkopl a MacNairovo tělo sklouzlo z čepele jeho nože a zhroutilo se na zem. Hyde-Pratt stále ještě proti Potterově zaštítěné postavě používal zbytečná kouzla a muž v černém s červenýma očima pomalu obrátil svou pozornost na ubožáka, který ho otravoval banálními kouzly. Pak se usmál.
Poryv ryzí moci zdvihl Hyde-Pratta do vzduchu a odhodil ho zpět na zadní stěnu, vzdálenou nějakých deset metrů. Dopadl na ni takovou silou, že staré cihly budovy rozdrtil, částečně stěnu prorazil a zůstaly z něj viditelné pouze dvě ochablé nohy, žalostně visící přes okraj. Bylo slyšet slabé sténání.
Rodolphus si tu chvíli užíval. Byl skutečně ve svém živlu, každý jeho nerv byl napjatý jako struna v pohotovosti na to, co mělo nastat. Síla jeho slov rozhodne, zda bude žít nebo zemře, a Potter byl jen několik kroků od něj. Odměna byla téměř na dosah… musel po ní jen sáhnout a vzít si ji.
„Pěkná práce, pane Pottere! Jakou jste tu předvedl úžasnou podívanou! Velmi působivé! Vůbec jste mě nezklamal.”
V ruce nůž, ze kterého ještě stékala MacNairova krev, se Potter chystal na další útok. Jak kráčel těch několik kroků kupředu, cenil zuby v divokém pobavení. Když promluvil, ozvalo se hrdelní zavrčení.
„To byl jen předkrm… a ty jsi zasraný hlavní chod! Chtěl jsi mě tu? Tady jsem a za pár vteřin toho pozvání budeš litovat… tedy jestli budeš schopný přestat řvát na dost dlouho, aby sis zformoval myšlenku.”
Rodolphus se zlovolně usmál jako žralok, jen vycenil zuby, bez veselí. „Napadlo vás vůbec, pane Pottere, že tohle bylo přesně to, co jsem si přál? Možná, že mám dost světa, ve kterém není místo pro mého Pána. Možná toužím po smrti. Dáte mi, po čem toužím? Můžete? Zabít mě jako jste zabil mého Pána!”
Rodolphus si rozevřel košili a odhalil svůj hrudník, oči se mu třpytily výzvou a pobavením.
„Chci zemřít, pane Pottere, a chci zemřít vaší rukou. Zabijte mě… jestli se odvážíte!”
Chuť zabít byla nesmírná a Harry zavrčel pár posledních slov.
„To přání ti splnit mohu… HAJZLE!!”
Vrhl se kupředu, nůž v ruce připravený k úderu, jak se jeho tělo prudce pohybovalo vpřed, poháněno svaly a nenávistí… a pak překročil kruh symbolů.
Harry se zhroutil k zemi, svíjel se a řval. Nůž mu vyklouzl z prstů a dopadl na druhou stranu hranice nakreslené na podlaze. Jeho tělo se kroutilo a prohýbalo v podivných pozicích, a každý jeho nerv jen hořel. Nebyla to kletba Cruciatus, ale pociťoval účinky mnohem hlouběji. Byla to čistá bolest duše. Rodolpus LeStrange udělal několik kroků a poklekl ke svíjejícímu se tělu před sebou. Promluvil rozhodně ale v tónu jeho řeči zazníval lehce i tón úcty.
„Bolí to, pane Pottere, že ano. Musíte se divit, proč. Hranice, kterou jste překročil, je Linie Duše. Prastará magie, takový druh, který děti jako vy dnes již téměř nestudují. Uvnitř tohoto kruhu musíte čelit své vlastní pravé duši. Někdo by se mohl domnívat, že muž jako já by neměl pobyt v tomto kruhu snést, ale mýlil by se. Vidíte, jsem tu naprosto bez problémů. Ale vy, oproti tomu, v sobě máte dvě duše a zcela jistě nejste smířen s tím, čím jste.
V tuto chvíli si to myslet nemusíte, ale mým přáním je pomoci vám se s touto zanedbatelnou skutečností smířit. Bude to bolet. Ach ano… bude to bolet, stejně jako porod dítěte působí bolest matce, ale z té bolesti se zrodí něco většího. Doufám, že si vzpomenete, jak vám s tím budu pomáhat. Obvykle nenávidím krutost a nenápaditost kletby Cruciatus, ale obávám se, že je to nejsrozumitelnější z dostupných kouzel, které působí bolest, a to je nyní mým cílem. Potřebujete bolest, pane Pottere. Musíte trpět za nás za všechny, a když už vám nezbude žádná naděje, budete pro něj připraven.
Můžete jej cítit? Cítíte jeho majestát a jeho moc pulsovat ve vaší vlastní hrudi? Nebo jste o tom celou tu dobu neměl ponětí? Nezáleží na tom. Za několik vteřin je poznáte dostatečně důvěrně. Sbohem, pane Pottere, a než odejdete, vyřiďte má pozdravení našemu novému Pánovi.”
Rodolphus se k němu sklonil tak, že se ho téměř dotýkal, zatímco se mladý muž v černém třásl a svíjel v agonii, ústa dokořán v tichém šklebu bolesti. Rodolphus zvedl opatrně hůlku a zašeptal to slovo jako požehnání.
“Crucio.”
A Harryho svět sestoupil do začínajícího pekla úzkosti a utrpení. Jeho řev utichal, když bolest způsobila, že jeho hlasivky už nedokázaly vydávat hlas a unikalo mu jen tlumené sténání, zatímco se jeho tělo zmítalo na zemi v křečovitých záchvěvech. Harrymu se zatmělo před očima a jeho vědomí se zastřelo, nahrazeno tichým a podivným místem v jeho duši, prázdné nicotě, kde na ničem nezáleželo, kde byl sám. A náhle tam byl ještě někdo jiný a ta přítomnost byla temná a samolibá, s hlasem jako mastné hedvábí. Hlas, který si velmi dobře pamatoval, ale nemyslel si, že ho ještě někdy uslyší znovu.
„Ahhh, můj drahý, malý Harry. Už je to nějaká doba, co?”
Před Harrym, který se vyčerpáním zhroutil na zem, se tyčil Voldemort. Noc naprosto neprobíhala tak, jak očekával, a upřímně, Harry si byl zcela jistý, že už to nemohlo být horší. Až do teď.
-----------------------------------------------------
Kingsley Pastorek se vracel ze záchodu. Byl na nohou již dávno před svítáním, kvůli panice, kterou vyvolalo Znamení zla a poslední vražda v Londýně. Zatím neměli žádné podezřelé a žádné pořádné stopy, kromě znalosti, že tento zločin byl spáchán dalším Smrtijedem. Byla to krvavá pohroma a chabá iluze bezpečnosti, které se veřejnost těšila, byla nyní zničena. Tisk rozpoutal horečné šílenství a chrlil divoké teorie, které začínaly Voldemortovým návratem a končily označením Harryho jako nového Temného pána, zodpovědného za všechna zabití od konce války, a zdrbaly Kingsleye jako neschopného ministra, který naprosto nemá kontrolu nad situací. Od svítání bez ustání pracoval se svými bystrozory, a upřímně, už byl zatraceně unavený.
V chodbě, po cestě do jeho kanceláře, se proti němu vyřítil mladý asistent, v ruce mával listem papíru, a když konečně doběhl ke Kingsleymu, prudce brzdil.
„Pane! Pane! Právě jsme krbem dostali informaci ze všech lidí z celé Anglie zrovna od Malfoye. Tvrdí, že ten, koho hledáme je Rodolphus LeStrange, a než zas odešel, dal nám tuto adresu. Zatímco jsme na vás čekali, rychle jsem zkontroloval přítomnost magie, a to místo přesahuje všechny naše podělané limity! Fluktuující magie, jakou jsme od války neviděli! Mohlo by to být správné, i když je to od Malfoye. Co máme dělat?”
Kingsley se podíval na adresu a spěchal zpět do kanceláře. Ve chvíli, kdy vcházel do dveří, už byl rozhodnutý.
„Stejně žádnou jinou stopu nemáme… co můžeme ztratit? Jdem tam! Každého muže, každou ženu co máme ve službě, chci mít do deseti minut připravené k odchodu! Všechny šarže v plném nasazení. Odklínače, specialisty na překonání ochranných kouzel, lékouzelníky a bojový personál. Úderkouzelníky a odborníky z Odboru záhad také. Na co čekáš? BĚŽ, K SAKRU! ODCHÁZÍME ZA DEVĚT MINUT!”
Jeho asistent už natahoval ruku po letaxovém prášku, když jeho pobočník zakřičel otázku, než se rozběhl, aby uchopil bojovou výstroj.
„Ministře! Vy jdete také? Jste Ministr kouzel! Měl byste zůstat zde!”
Kingsley se poprvé v ten den usmál.
„Ne dnes večer! Dnes jsem jen nasraný, nevyspalý bystrozor! Teď sebou hoď!”
----------------------------------------------------
Draco se navrátil do existence v centru mudlovského Londýna, potěšený, že je ještě celý. Fungovalo to! Poprvé v životě se přemístil, a nepřišel o žádnou část těla. Byl by si pogratuloval, ale srdce mu ještě divoce bušilo. Adresa na budově před ním byla ta, kterou hledal. Ne že by mu dalo moc práce na to přijít, jelikož tam, kde byl dříve vchod, Harry prorazil dvoumetrovou díru. Draco pospíchal kupředu a okolo jeho nervů začala jiskřit ochranná kouzla, oznamující svou přítomnost, ale on byl chráněný Utlumovačem, tak mu neublížila.
Než došel ke dveřím, zaslechl ty žalostné, téměř zvířecí výkřiky a to, co spatřil, když překročil práh, jej okamžitě zastavilo. Harry ležel u nohou jeho strýce, svíjel se v bezeslovné agonii, za hranicí, kdy byl schopen artikulovat svůj vlastní řev. MacNairovo zakrvácené tělo leželo jen pár stop od Draca a ve vzduchu visel pach krve, byl čerstvý a ostrý. Jeho žaludek se okamžitě vzbouřil a pohled na Rodolphuse LeStrangea, v celé jeho slávě, jak se vítězně tyčí nad Harrym, vrhl Draca znovu na pokraj čiré hrůzy. Tvář, která ho pronásledovala v jeho nejhorších nočních můrách byla jen pár metrů od něj, ale Harry potřeboval jeho pomoc… okamžitě.
Draco pozvedl svou hůlku a vyrazil vpřed, doufal, že jej jeho strýc nespatří, dokud nebude schopen dostat se blízko, aby mohl rázně udeřit. Jeden roztřesený krok, pak druhý, hůlku svíral v ruce, která se třásla, jako by byl obětí epileptického záchvatu. Prošel okolo zhrouceného MacNaira a usilovně se snažil nedívat se na proraženou lebku a vyhřezlá střeva. Teď by stačil okamžik paniky a všechno by bylo ztraceno.
LeStrangeův pohled se zachvěl, jak se bledá postava přibližovala ode dveří. Otočil se právě včas, aby odrazil kouzlo, které mu zasvištělo okolo hlavy. Hůlku připravenou a napřaženou, jeho Cruciatus byl přerušený. Rodolphus se udiveně a lehce pobaveně díval na svého synovce v pyžamu, který držel hůlku v ruce, viditelně se chvějící strachy. Bylo to zároveň udivující a komické. Vůbec by si nepředstavil, že by Draco mohl mít dost síly, aby se tam dostavil, a ještě mnohem méně si uměl představit, že by ho konfrontoval s připravenou hůlkou, a nejsměšnější bylo to, že ten malý spratek skutečně věřil, že by takové gesto mohlo něco znamenat!
„Copak, copak? Jestli to není můj zatoulaný synovec. Mladý pane Malfoyi, je mi potěšením. Jaké štěstí, že jste se mi navrátil, tak silný a svěží. Předpokládal jsem, že už nebudete k použití, ale evidentně si někdo dal tu práci, že vás dal znovu dohromady. Jak radostně se teď budu moci s vámi pobavit! Měl byste vědět, že rozbitý kus nebude už nikdy tak silný, jako když byl celý… ale jaká to bude radost, znovu vás zlomit… jak to dokáži jen já.”
Draco pokročil o další krok. Jeho instinkt na něj ječel, aby utíkal, ale Harry byl jen pár metrů od něj, nehybný po dlouhém vystavení kletbě Cruciatus. Zoufale na svého strýce použil další kouzlo.
“Expelliarmus!”
Rodolphus klidným pohybem své hůlky kouzlo čistě zablokoval a zamumlal kletbu.
„Ubohé. Byl jsem si téměř jistý, že byste to mohl dokázat lépe než takhle. Jediný důvod, proč jsem vám dřív nedovolil vlastnit hůlku, bylo, abych se ujistil, že si nevezmete život. IMPERIO!”
Draco opatrně kletbu zablokoval, síla jeho nové hůlky převládla a kletbu rozptýlila dříve, než mohla uhodit. Rodolphus pobaveně a s lehkým uznáním přikývl.
„Vidím, že v určitých směrech jste své schopnosti zlepšil. Předpokládám, že vaše další ‘nadání’ jsou netknutá. Člověk získává dojem, že pan Potter si nyní užívá toho, co vám bylo tak pečlivě vštípeno. Říká vám, že vás miluje… pro ty rozkoše, které mu poskytujete? Ukojí se do sytosti do té vaší útlé, i když poněkud opotřebované, malé prdelky? Nebo jsou jeho city čisté a nevinné, překrývající kruté vědomí, že by se neušpinil přízní kurvící se coury?”
Draco zasyčel, zatímco jeho mysl sebou škubla ze slov, která si tak často sám o sobě říkal, pojmy, které si v sobě nesl jako hluboké strachy a nejistoty, nyní znovu odhalené a vyslovené jeho strýcem. On si jen přál, aby jeho hlas zněl jistěji, když odpověděl.
„To nic neznamená. Já ho miluju. SLYŠÍŠ TO, HARRY? MILUJU TĚ! Ty nikdy nepochopíš, co k němu cítím. Říkej si co chceš. Už nejsem tvou hračkou! Nedovolím ti, abys mu ublížil! REDUCTO!”
Rodolphus kouzlo odrazil, poslal ho křivolace na stěnu, kde se roztříštila okna a prkna, co je překrývala. Draco pocítil, jak se ho kouzlo jeho strýce téměř dotklo a amulet na jeho kůži se rozpálil. Nějakým způsobem ho chránil, a ubral na síle kouzlu, které mu téměř useklo rameno. Nyní vypadal jeho strýc mnohem méně pobaveně a Draco pokročil o další krok.
„Dovoluji si odporovat, chlapče! Viděl jsem, co se nachází v té vaší malé hlavičce a znám každou vaši slabost, vaše nicotné touhy, vaši ješitnost a vaše falešné představy. Tvrdíte, že milujete? Možná, že jste byl ušetřen lítosti jiných, ale vaše ochota nabídnout spodní polovinu vašeho těla vám toho přinesla o tolik víc! Proklestil jste si cestu k jedinému člověku dost mocnému na to, aby vám nabídl bezpečnost a útěchu, a vaše nástrahy zajistily jeho toleranci. Budete mu sloužit stejně dobře, až povstane jako váš nový Pán? Bude vám pak vaše přízeň co platná? Nebo mi vás daruje, služebníkovi, který ho přivedl zpět na náš svět, znovu mocného a živého a zdravého?
Udělám, že všechno to, co si myslíte, že jste vytrpěl bude ZANEDBATELNÉ ve srovnání s novými mukami, kterým vás podrobím. Než s vámi skončím, budete vzpomínat na naše společné časy v minulosti jako na šťastný a bezstarostný čas klidu! Myslíte si, že jsem své umění vyčerpal? Nestál jste za to, abych je na vás všechno použil! Nadále už takovou lítost cítit nebudu! Vy malý domýšlivý spratku! Skloňte svou hůlku a podrobte se, nebo se o tom, co vytrpíte, bude ještě po dlouhá léta šeptat!”
Draco se neovladatelně třásl a jeho strach byl velice reálný. Opravdu nebyl kouzelnicky svému strýci roven a Utlumovač ho nemohl ochránit před vším. Dříve či později mu něco nevyjde a jeho strýc ho dostane a uvědomění, že by se tohle mohlo přihodit způsobilo, že se Dracovy genitálie scvrkly a vtáhly zpět do bezpečí jeho těla. Pokud se Harry rychle nevrátí k vědomí, bude na Rodolphuse sám a určitě prohraje.
Jeho strýc k němu nepozorovaně vyslal kouzlo a Draco sklonil hlavu a odpověděl mu dalším kouzlem, které ho se zasvištěním minulo po pravé straně. Jeho strýc se ani nepohnul. Draco zariskoval a znovu volal Harryho a modlil se, aby pro něj Harry nebyl už ztracený. Doufal, že jeho slova se dostanou k té pravé duši.
„Harry! Odpověď je láska! Láska, Harry! Musíš mu odpustit! Miluju tě, Harry! Nezapomeň na to! MILUJU TĚ!”
Rodolphus si uvědomil účel malého proslovu svého synovce a oči se mu rozšířily úzkostí. Aby si potvrdil své podezření o tomto nepravděpodobném plánu svého synovce, vyslal k němu krátkou řadu kouzel, aby odvedl Dracovu pozornost, ale jeho mysl pohotově pracovala na jediném cíli. Nitrozpyt bez hůlky.
Dracovy naděje a plány byly na povrchu, snadno čitelné, ale Rodolphus narazil na něco, co vůbec neočekával a to odhalení způsobilo, že téměř selhal při odražení kouzla. Nyní věděl přesně, co udělat.
„Zvláštní! Někdo… někdo zablokoval vaše vzpomínky! Vaše hrdinství je vypůjčené, chlapče! Podívejme se, jak se vám bude dařit bez onoho daru, co?”
Draco zbledl, došlo mu, že jeho strýc spatřil jeho myšlenky. Jednoduché kouzlo nemohlo zastavit dobrého Nitrozpytce a Draca v osudném záblesku zachvátila naprostá hrůza.
„NE! NeneneneNE! PROSÍM!”
Drtící úder moci udeřil do Dracovy mysli a opatrně vybudované dílo Severuse Snapea se zhroutilo. Záplava vzpomínek vtrhla do jeho mysli a přinesla zpět každou zlou vzpomínku, každý nenáviděný dotek, každé spálení, každé říznutí, každý násilnící penis a každý krutý úder. Všechno se to vrátilo v jednom víru a zahalilo jeho svět do temnoty. Jeho hůlka zarachotila při dopadu na podlahu, zatímco on ztuhl, s očima široce rozevřenýma a ústy dokořán, otupený tím vše stravujícím hororem. Pak se Draco zhroutil na podlahu, schoulil se do klubíčka, ovinul okolo sebe ruce a začal nekontrolovaně ječet.
Rodolphus LeStrange si přivolal Dracovu hůlku, spatřil, že je to umělecká práce, a pomyslel si, že to bude pěkný dar pro nového Pána. Otočil se a znovu na Pottera použil Cruciatus, tentokrát se s triumfem smál nad hrůznými výkřiky svého synovce.