| Zobrazeno: 2106
/ 4
Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka
Párování: Harry Potter/Draco Malfoy
Rating: slash, 18+
Navzdory všeobecnému názoru, Ron Weasley nebyl hloupý. Tvrdohlavý, pyšný, značně náchylný k předčasným závěrům, to snad, ale ne hloupý. Člověk, který při hře kouzelnického šachu dokázal vyhodnotit tucet možných tahů dopředu, nebyl v žádném případě slabomyslný. Jisté věci byly očividné během prvních minut po Harryho a Dracově příchodu na oslavu a Ron by musel být slepý, aby to nepostřehl.
Draco se usmíval od ucha k uchu a Harry prakticky zářil. Oba dva se dívali jeden na druhého, jako by si každý z nich myslel, že ten druhý zavěsil měsíc, a i přes zdvořilé díky a vřelá poděkování za dárky a vstupenky, mohl být Ron klidně neviditelný.
‘Šukají spolu. Je to jasnější, než kdyby nosili podělanou ceduli se šipkami ke každému z nich s nápisem ‘Právě jsme šukali’! Já těm sračkám nemůžu uvěřit. Můj nejlepší kamarád a jeho dřívější největší nepřítel… šukají! Ooooch, k sakru! Doufám, pro Merlina, že je Harry aspoň nahoře! Ufff! Hrozná představa, Rone… hróóózná představa. Jen musíš přijít na způsob, jak se s tím vyrovnat a dostat se k Harrymu na pár minut o samotě, abyste si o tom mohli promluvit.’
Oslava byla v plném proudu a Ron neměl ve své snaze odtrhnout Harryho od Draca příliš štěstí… než tam přišel Oliver Wood. Wood po odchodu ze školy podepsal smlouvu s Puddlemerskými spojenci a po čtyřech letech v týmu teď dělal asistenta trenérovi. Jeho rychlý vzestup z něj udělal celebritu mezi kouzelníky, kteří se o famfrpál zajímali, a často se objevoval na oslavách, kde se mohl sejít se starými přáteli. Harry Olivera neviděl už celá léta a Ron poznal, že teď se mu naskytla šance. Už tak bylo dost těžké ignorovat to množství alkoholu a pozorovat k tomu ještě Harryho a Draca, jak se rozplývají jeden nad druhým, bylo příliš obtížné, než aby to mohl nonšalantně přejít.
Oliver si zcela získal veškerou Harryho pozornost a Ron několika vhodně zvolenými větami naprosto vyloučil Draca ze skupinky a vyšachoval ho z konverzace. Kdyby se mu tak podařilo, aby Draco na pár minut odprejskl, mohl by Harrymu položit několik otázek a udělat si v tom všem jasno. Ne, že by byl kategoricky proti tomu, protože, při tom všem, Charlie a Dula byli fajn … a také výborní kámoši, ale Harry a Draco, to prostě nedávalo smysl. Navíc… pohledy které Draco na Rona vrhal, když je přerušoval, byly docela hrozivé. Ne natolik jako starý ‘Malfoyovský vražedný pohled’, ale na jeho vkus se tomu nebezpečně blížily. Výrazně se mu ulevilo, když Draco sžíravě poznamenal, že si půjde pro něco k pití, a pak odhopsal s výrazem jako by kousl do čerstvého citrónu. Harry byl stále plně zaujatý Oliverovým příchodem a vypadal trochu ublíženě, že na něj byl Draco naštvaný. Skutečně… co si Harry myslel? Je to Draco, pro Merlina! On je takový. Možná není ztělesněné zlo, ale stejně je to Draco.
Věci se pomalu uklidnily a on se cítil jako za starých časů, když s Harrym a Oliverem probíral famfrpál. Myšlenka na pořádné pití proběhla Ronovi myslí již několikrát, ale on ji udržel pod kontrolou. Nebyl Nebelvírem bezdůvodně. Složil slib a ten dodrží… za každou cenu.
Téměř se mu podařilo přesvědčit Harryho ke krátké procházce, ale z toho, co spatřil přes jeho rameno se v něm začala vřít krev. S Dracem si povídal Fenton. Chytač Kanonýrů byl nechvalně známý svými sexuálními choutkami. Kdokoliv jen vzdáleně přitažlivý s ním nakonec skončil v posteli … a Draco se tou situací nezdál příliš znepokojený. Jistě, Fenton byl krásný, čistokrevný kouzelník z bohaté rodiny, a tak uhlazený a šarmantní, že se za poslední dva roky objevoval v Týdeníku Čarodějek téměř každý měsíc, ale bylo to prase. Jeho spoluhráči věděli, co se od něj dalo čekat a nepustili si ho k tělu. Mohl být nejnadějnějším hráčem, který přitahoval davy i náboráře, ale byl také naprostý hajzlík.
‘Nemůžu uvěřit tomu, že by si to ta kundička rozdala s Fentonem! Dostanu ho od Harryho jen na pár minut, a on se hned někam zašije s kanonýrskou sexuální mašinou! Nezajímá mě, že se Harrymu líbí… je to podělaná děvka. Já tyhlety sračky velice rychle usměrním.’
Ron se rychle omluvil, nechal Olivera a Harryho v rozhovoru a vyrazil za Malfoyem, doufaje, že Draca od Feltona odtáhne, a že tomu mrňavému bastardovi od plic řekne, co si myslí. Nic hrubého nebo něco takového, ale, Merline, Harry za sebou neměl moc zkušeností s randěním a představa Draca, jak Harrymu leští hůlku, a pak hned odkluše k dalšímu chlapíkovi byla nesnesitelná. Harry by měl před sebou těžké časy, pokud by se Draco rozhodl, že si s jeho srdcem jen pohraje, a Ron mu o tom chtěl říct několik slov, než Harryho nechá Dracovi v něžný plen. Nic víc, nic míň.
------------------------------------------------------
Draco viděl, jak mu skvělý pocit rychle hořkne v ústech. Zaprvé, množství oslavujících lidí, oděných do oranžové, bylo větší, než nač byl zvyklý a za druhé, Harryho věhlas k nim přitahoval téměř každého. Dracovi nevadilo, že zůstal nepoznaný a musel jen strpět několik podezíravých zamračených pohledů od lidí, kteří věděli kdo je, ale to nebyl ten problém. Problém byl, že, jelikož si zrovna tak nádherně užil ve vzducholóži, raději by zůstal s Harrym sám, ale byli obklíčeni lidmi, kteří se dožadovali Harryho pozornosti od chvíle co vešli a Ron nebyl výjimkou.
Než se Dracův bublající vztek dostal na povrch, uběhla téměř hodina. Ron, ten zrzavý strašák, ho přerušoval, nebo mu každou chvilku skákal do řeči a v přítomnosti Olivera Wooda se Harry svými bývalými kamarády z koleje nechtěl bavit o ničem jiném než o famfrpálu. Ne, že by to byla špatná věc, samozřejmě, ale Draco byl ostatními převážně přehlížen a nedokázal prosadit více než slovo nebo dvě, než byl přerušen a ignorován. Bylo to k vzteku a ještě horší bylo, že se zdálo, že si toho Harry nevšímal, nebo mu to nevadilo. Vzhledem k tomu, že se to stalo teď, hned po takovém mimořádném okamžiku mezi nimi, bolelo to o to víc a Draco se snahou bojovat o Harryho pozornost unavil. Nakonec Draco vyklouzl, aby trucoval u stolu s punčem, který byl výborný, a pěkně obrousil hrany jeho roztrpčení. Předtím, ve vzducholóži, byl jen trochu nalíznutý, ale ne opilý a zatím byl stále ještě ve formě, i když se cítil příjemně zahřátý a uvolněný, byl trochu nevyrovnaný, ve srovnání s obvyklým stavem. Nebylo to všechno tak špatné, ale on se rozhodl, že tahle sklenice bude poslední, protože se mu nelíbilo být opilý víc, než už byl.
‘Nemůžu uvěřit, že jsou ti hajzlíci tak bezohlední! Nebelvíři! Jsou všichni stejní! Všichni tři, klidně by to mohla být trojčata, podle toho, jak se chovají… nalepení jeden na druhém jak liány. Ronův dárek byl pěkný a tak, ale on je stále ten velký hrubián… i když se nesnaží mi ublížit. Pitomec! Už toho bylo dost… požádám Harryho, aby mě vzal domů.’
„Toto je naprosto nepřípustné. Ten nejatraktivnější a nejpůvabnější člověk v budově a stojí sám u punče? Myslel jsem si, že mě šálí zrak… jste si jistý, že nejste pod celou řadou kouzel k úpravě zevnějšku, přes která mohu vidět jen já?”
Draco se otočil k hlasu za sebou a vzhlédl. Muž, který promluvil, byl asi o palec vyšší než Harry, s klasickou postavou chytače, štíhlý, ale urostlý. Vlasy, tmavě kaštanové kudrny, měl umělecky rozcuchané, a jeho oči, opalizující jezírka kouřové modři, byly umístěny v krásném, ostře řezaném obličeji tak, až to bralo dech. Nesl se jako čistokrevný kouzelník, s uvolněným sebevědomím, což ho okamžitě zaujalo. Měl přívětivý úsměv, který na Draca zprvu zapůsobil nevinně … a dobrou náladu a byl pravděpodobně jen o pár let starší než Draco. Přestože se Draco domníval, že s ním jen tak ‘plká’, jeho lichotky byly dokonalým balzámem na jeho právě zkaženou náladu.
„Zdá se mi, že vás šálí zrak. Nikdo takový tu není, ale stejně je moc pěkné, co jste řekl. Já jsem Draco... a vy?”
„Jonathan Fenton, chytač, k vašim službám. Je mi ctí se s vámi seznámit, Draco. Tak vy jste přišel s Harry Potterem?”
Jeho pozdrav byl proveden s perfektní krátkou úklonou, obvyklou mezi lidmi z dobrých rodin, a Draco si uvědomil, že si vzpomíná na etiketu, na jejíž znalost byl kdysi tak hrdý. Už to, že s ním zapředl rozhovor někdo tak krásný, bylo lichotkou samo o sobě. Také bylo osvěžující diskutovat s někým mimo Weasleyovic rodinu, kdo se na něj nedíval skrz prsty kvůli jeho pověsti.
„Také mě těší. Harry mě přivedl, ale lístky nám dal Ron Weasley. Byla to fantastická hra. Ve škole jsem hrával chytače za mou kolej a to, co jste dnes předvedli, bylo prostě úchvatné.”
Rozhovor se rychle rozvíjel a Draco si uvědomil, že si znovu užívá a svůj předchozí vztek nechává zase odplynout. Domů mohl jít později a Harry se očividně velice dobře bavil, i když to znamenalo, že Dracovi nevěnoval moc pozornosti. Popravdě, bylo to už velice dlouho, co oba dva hovořili s kýmkoliv mimo Doupě a Draco si uvědomil, že Harry si té změny užívá stejně jako on sám. Jonathan se zdál nadmíru zdvořilý, a úplně ho šokovalo, že Draco ještě klub Kanonýrů nenavštívil. Nepřipadalo mu nic nevhodného na tom, vykonat prohlídku. Při tom všem, Harry bude pravděpodobně vykládat s Ronem a Oliverem ještě kdoví jak dlouho a jakákoliv činnost byla lepší, než tam stát a trápit se. Skutečnost, že jeho společník byl krásný a hovořil vybraně také nebyla na škodu.
Klub Kanonýrů byl víc, než jen kanceláře a hodovní síň. Byly v něm staleté vzpomínky předcházejících týmů, a i přes převážně oranžovou barvu zařízení, které skutečně neodpovídalo Dracovu vkusu, to byl působivý pohled. Fotografie, výstřižky z novin, staré portréty, které hovořily o zápasech z dávných dob a trofeje z minulých let zdobily chodby a místnosti, kterými ho Jonathan prováděl. Poslední místnost byl oficiální Sál trofejí, a zatímco toho Kanonýři v minulém století moc nevyhráli, Fenton napomohl získat několik nových trofejí a poslední dobou vypadala situace Kanonýrů docela dobře. Náboráři pro Světový Pohár v následujícím roce si již domlouvali schůzky a prováděli pohovory a několik hráčů Kanonýrů bylo již považováno za ‘předmět zájmu’. Jelikož uplynulo více než sto let od chvíle, kdy se hráč Kanonýrů naposledy dostal do týmu Světového Poháru, byly to chvíle velkého napětí.
Draco si uvědomil příliš pozdě, že se vzdálil od oslavy a nenacházel se na doslech. Vůbec by ho nenapadlo nad tím přemýšlet, kromě toho, že Jonathan u něj stál příliš blízko, když hovořil o trofejích a jeho naléhání, aby za sebou zavřeli dveře, se náhle zdálo méně jako zdvořilé gesto a více jako opatrný manévr, aby si zajistil soukromí. Nacházely se zde pohovky, staré a dobře umístěné, ale on jistě neočekával nic od chlapce, kterého potkal před dvaceti minutami?
Draco dostal svou odpověď, když o minutu později, zrovna když se chystal podotknout, že ho postrádají a měl by se vrátit, se Jonathan Fenton sklonil a vtiskl na Dracovy rty prudký polibek a jeho ruce se objevily na Dracových kyčlích a obě ho táhly blíž a těsněji k sobě, umožňujíce tak Dracovi cítit erekci, která napínala Fentonovy kalhoty. Zachvátila ho panika a on, neschopen jakékoliv reakce, jen kňoural do Feltonových úst, bezeslovně prosil o svobodu.
Draco se snažil odtáhnout, ale Fenton ho uchopil, snadno mu sevřel paže a nutil ho zacouvat na jeden z gaučů. Draco se zrovna rozplakal, ale byl zcela bezmocný. V koutečku jeho duše byla tato scéna jen opakováním stovek jiných a jeho role již byla předurčená. Dej tomu muži co chce a on ti neublíží. Potěš ho a on půjde pryč. Udělej, co máš udělat, ať to máš za sebou. Toto byly mantry, které mu pomohly přežít předcházející rok a nezmizely jen proto, že se jeho situace poslední dobou změnila k lepšímu.
Dracův svět byla parafráze noční můry, příšerná směs hrozných dní v minulosti, s náhlými a strašnými výbuchy současného a skutečného.
‘Ano! Jaká jsi perfektní kurvička! Štětko… víš, že tohle je, co chceš!’
MacNairův hlas se rozostřil, jen aby změnil tón, až zněl jako Fentonův.
„Mmm. No pojď! Viděl jsem tě ve vzducholóži... víš, že to chceš!”
Ve skutečnosti ani neodporoval, ale stejně dostal po chvíli facku, že plakal a třásl se, namísto aby reagoval, a jeho mysl se prudce vrátila do minulosti. Londýn, LeStrangeovo skryté panství, ulice, jejichž jména neznal a sedadla mudlovských aut, kde rychle měnil potěšení za několik zmačkaných špinavých mudlovských bankovek. Pokud se to nemělo změnit v bolest a naprosté ponížení, Draco věděl, co má dělat.
Fenton rozeznal pozici, kterou Draco zaujímal, ve chvíli, kdy dopadl na kolena a on ve stoji rychle šmátral po poklopci.
„Věděl jsem, že jsi z těch, co to mají rádi drsně a oplzle. Způsob, jakým ses ukázal ve vzducholóži mi napověděl, co jsem potřeboval vědět. To je dobrá kurvička. Něco pro tebe hned tady mám, ty hezoune.”
------------------------------------------------------
Ron Weasley se konečně dostal do slepé chodby, a podivoval se, kam se v honbě za těmi dvěma došel. Nacházel se v nejvzdálenějších místnostech klubu, odkud hluk oslav sotva zaslechl a to nevěstilo nic dobrého. Jestliže byli Fenton a Draco až tady, určitě to nebylo jen proto, aby obdivovali trofeje! Často se při oslavách stávalo, že hráči vyklouzli ven na schůzku, aby si trochu zalaškovali, ale tohle byl Draco! Draco, který byl domněle, alespoň jmenovitě, angažovaný v určitém druhu vztahu s Harrym. Představa Harryho a Draca jako nějakého páru Rona k sakru mátla, ale byl mnohem víc pohoršený nad představou Draca, že si někde s Fentonem na rychlovku užívá, potom, co očividně vznítil Harryho zájem. Věděl, že to bude muset zarazit hned zpočátku, než bude Harry raněný, a zůstala mu poslední místnost, kde ještě nebyl.
Nebylo překvapující, že bylo na dveře zevnitř použito obyčejné Zamykací kouzlo. Ron by válku nepřečkal, kdyby nezískal schopnosti určité úrovně a kouzlo bez mrknutí zlomil. Dveře byly taky zamčené tradičním způsobem a Ron skrz ně mohl zaslechnout pouze nejasné zvuky, včetně Fentonova hlasu. Ron je pronásledoval už dost dlouho, a už byl na pokraji výbuchu vzteku. Jeho povaha, drásaná hodinami abstinence, zatímco všichni okolo něj si dopřávali, a snahou dokázat něco tak jednoduchého a přitom se setkávat s tolika překážkami, vybuchla. Bota v bagančeti dopadla na dveře v místě, kde byly dvojité dveře spojené a ty se prudce rozevřely s praskáním tříštěného dřeva a skřípajícího kovu. Scéna před ním se Ronovi vryla do paměti.
Fenton stál s otevřeným poklopcem, jeho ruka svírala vlasy Draca, který před ním klečel. Dracův obličej byl přitisknutý k mužově rozkroku a Fenton se díval na Rona se směsí rozhořčení a překvapení. Ron nevěděl, co říct. Byla to docela ubohá podívaná a on doopravdy nemyslel, že by se věci mohly dostat tak daleko tak rychle. Vypadalo to, že Harry má co do činění s naprosto zkurvenou děvkou a jakýkoliv jeho zásah je bezpředmětný.
Ale, navzdory všeobecnému názoru, Ron Weasley nebyl hloupý. Tvrdohlavý, pyšný, značně náchylný k předčasným závěrům, to snad, ale ne hloupý. Fenton na Rona křičel, ale ne natolik, aby to odvrátilo jeho pozornost od jistých zásadních maličkostí.
„Pojebanej Merline, ty hajzle! Neser! Nevidíš že si právě užívám? Do prdele, vypadni odtud, Weasley!”
Ron si byl dobře vědom, že děvka zpravidla nemá na tváři pohmožděninu, a že po obličeji dobrovolného partnera by neměly stékat slzy. Ron vtrhl dovnitř. Když se Fenton odtáhl a snažil se zastrčit si genitálie zpět do kalhot, Draco rychle lezl pryč a schoulil se v rohu místnosti, zatímco Ron dosáhl maximální rychlosti dávno předtím, než byl Fenton připraven.
„Weasley! No tak… vždyť o nic ne-“
Ronova pěst zasáhla Fentonův žaludek tak silně, že ho to zdvihlo ze země a dopadl na zeď za ním. Následovaly pádné rány, pak slabé a tlumené praskání. Když Draco konečně otevřel oči, bylo to jen proto, že se Ron nad ním skláněl a mluvil k němu přikazujícím tónem, který nebylo možno ignorovat.
„Draco… Draco! Musíme jít. Právě jsem Fentona přemístil na pohotovost ke Svatému Mungovi a vrátil jsem se. Musíme tě očistit, než to Harry uvidí. Jestli si myslíš, že dělám problémy, tak buď rád, že sem nevtrhl místo mě Harry. Dole v hale je koupelna, ale musíš být chlap. Vstaň a pojď! Dělej! To dokážeš!”
Draco byl stále ještě otupělý, nejistý, co bylo realita. Dopadla na něj náhlá a nezvladatelná touha být zpět v Doupěti, a dopadla na něj prudce. Začal se snažit dostat se na nohy, odstrčil Ronovu nabídnutou ruku, a pak začal prudce zvracet na podlahu pokrytou kobercem, dávíc se slzami smíšenými se žlučí.
„Domů… chci jít domů. Prosím… prosím, vezmi mě domů. Nechci, aby Harry… aby… aby mě takhle viděl. Vezmi mě… vezmi mě odtud pryč.”
„Dobře. Jen pojď se mnou, kámo. Pojď… to je ono… jeden krok za druhým. Jdem. Fenton je strašnej hajzl. Už jsme na něj měli stížnosti dříve, ale v klubu se doposud o nic nepokusil. Jen je mi líto, žes to odnesl ty. Ten zasranej hulvát. Neboj, kámo. Nikoho už tou svou ‘krásnou tvářičkou’ neokouzlí, dokud ho u Svatého Munga nedá dohromady tým specialistů. Pustil jsem se do něj podněkud razantně. Pravděpodobně zas skončím tak, že budu dál zahřívat lavičku, ale stálo to za to, už jen to, jak jsem mu setřel úsměv z toho jeho podělaného ksichtu. Pojď, ať tě očistíme.”
Ron čekal venku, zatímco se Draco umýval v odpočívárně pro hosty. Zrcadlo nad umývadly bylo obrovské a místnost byla čistá a jasně osvětlená. Draco se na sebe díval do zrcadla; bílý jako stěna, na tvářích pohmožděniny a oči červené od pláče. Stále se nedokázal přestat třást.
‘Hloupá, hloupá děvka! Ty jsi tak podělaná kurva. Všichni to mohou vidět. Pár milých slovíček a ty zavrtíš ocasem, jako nějaká nadržená kurvička. Není divu, že se mi přihodí takové sračky… není divu. Ve škole bych něco takového rozeznal už zdálky. Co na mě k sakru Harry vidí? Jak se na mě vůbec dokáže podívat? Jak to, že tohleto nevidí? Nebo to vidí, ale je příliš hodný na to, aby se o tom zmínil? Má soucit s tou hloupou děvkou, co se objevila na jeho prahu? Kdyby skutečně věděl, co jsem byl zač, nemohl by jinak, než být znechucený. Možná, že by to nevyslovil, možná, že by se o mě dál staral, ale byl by chtěl zvracet, kdyby pomyslel na věci, které jsem dělal. Zasloužil jsem si to. Přímo jsem do toho vlezl… vůbec jsem nedával pozor a rovnou jsem do toho vlezl. Zasloužil jsem si to… zasloužil jsem si to… zasloužil-’
Draco se konečně přestal na chvíli ovládat a udeřil pěstí do zrcadla před sebou tak silně, jak to jen dokázal. Zaznělo silné zapraskání a na okamžik se vytvořila pavučina prasklin, než střepiny dopadly na umyvadlo a roztříštily se na ještě menší kousíčky. Slyšel, jak Ron vešel dovnitř. Draco jen zíral na rudou ránu na své ruce, klouby se třpytily stříbrnými střípky, které do nich byly všude zabodnuty. Rudé kapky pomalu stékaly na bílé dlaždičky na podlaze, zatímco on zíral na své rychle otékající klouby. Bolest byla oslepující, ale stejně podivně uklidňující, nabízející mu něco, nač se mohl soustředit, nač se dalo dívat a co se dalo snadněji zvládnout.
„Au, do prdele! Co jsi to provedl? Na minutu tě nechám samotného a ty jsi celý rozhozený. Nehýbej se.”
Ron poklidně odříkal několik hojících kouzel. Jeho lekce z války nepřišly nazmar. Ron neměl Harryho silnou moc nebo Hermioninu naprostou horlivost ke zvládnutí všech předmětů, ale studoval a praktikoval všechna kouzla, která mu po Brumbálově smrti Řád předložil. Časem se změnil, naučil se, co věděl, že se naučit má… věděl, že to může znamenat život nebo smrt. Na hojící kouzla byl lepší než Harry… a to byla stále pravda.
Podlitina na Dracově tváři zmizela ještě rychleji než řezné rány a oteklina na jeho ruce. Draco mezi kouzly rozeznal i Povzbuzovací kouzlo a téměř mu to vadilo, ale stejně mu moc dobrou náladu nenavodilo. Místo toho to jen zklidnilo jeho zmrvený stav sebenenávisti, dost na to, aby mu to na chvíli umožnilo fungovat a jasně myslet.
Ron přemístil Draca zpět do Doupěte a ujistil se, že jeho matka věděla, že Draco měl ‘těžkou chvíli’, čímž zajistil, že Draco nezůstane bez dohledu. Draco jen klidně seděl na okraji postele, zatímco Molly přinesla silný Uklidňující doušek a snažila se zachovat si klidné vystupování, ale bylo očividné, že ji Dracovo mlčení a neschopnost komunikovat strašně znepokojovaly. Reagoval jen nepatrnými pokývnutími, když se Ron přemístil zpět na oslavu, pro Harryho.
Harryho návrat do Doupěte zabral více času, než by si Draco myslel. Trvalo téměř hodinu, než se Harry vrátil a Draco byl napolo přesvědčený, že když Harry uslyšel, co se stalo, tak byl jen příliš zhnusený, aby se vrátil hned.
Harry si sedl vedle Draca a Draco se v tu chvíli neodvážil k němu vzhlédnout a jen nehybně seděl, ruce mezi koleny, zíral na podlahu a dumal, proč mu bylo umožněno přežít válku… jen aby skončil tak, aby snášel takové věci. Byl to nějaký trest, který neskončí, dokud ho nesplatí vlastním zdravým rozumem? Nebo to bylo jen tím, že vyhledával lidi a situace, které mu ublíží? Bylo to to, co skutečně chtěl?
Snažil se zformulovat slova a vydal pár zvuků, než znovu propukl v pláč. Tentokrát… tentokrát ho Harry nechal vyplakat, celou tu dobu mu broukal slova útěchy, a když se vyplakal, otřel mu žínkou obličej.
Pak si povídali, hlavně Draco, a byl si vědom toho, že mu Harry připomínal, že to nebyla jeho vina… ale ta slova mu v uších zněla falešně. Věděl, že to Harry myslí upřímně, ale on tomu nevěřil. Když se připravili ke spánku a nastala tma a ticho, Draco se nedokázal přinutit, aby se dotkl Harryho čekající ruky. Snažil se zavřít oči a nechat svět naprosto vytratit, ale bylo těžké uvěřit, že se vůbec někdy dočká klidu.
Harry ho chtěl utěšit. Skutečně ano… ale slova, která mu zašeptal, zamrazila Draca až do morku kostí.
„Neboj se, lásko. Jsi v bezpečí. Nenechal bych nikoho, aby ti ublížil. Neměj strach. Slibuji ti… on už nikdy nikomu neublíží.”
Dracova mysl zavrávorala, když mu došel význam těch slov. Harrymu trvalo skoro hodinu, než se dostal domů. Jak dlouho mluvil s Ronem? Jak dlouho byl sám? Dost dlouho, aby se dostal ke Svatému Mungovi?
Trvalo dlouho, než přišlo ráno a Draco věděl, že to bude pravda. Jeho oči se ani jednou nezavřely a jeho probuzená mysl hořela obavami, které ještě nedokázal ani vyslovit.