| Zobrazeno: 2164
/ 3
Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka
Párování: Harry Potter/Draco Malfoy
Rating: slash, 18+
Večeře byla ten večer klidná, ale ve vzduchu viselo hmatatelné napětí. Molly byla stále rozzlobená kvůli tomu, že Ron udeřil Draca. Draco byl tichý jako myška, měl sotva chuť k jídlu a vůbec se držel zpátky. Harry se snažil situaci uklidnit a zapříst s Dracem a s Ronem rozhovor, ale vůbec se mu to nedařilo a Artur v duchu litoval, že zrovna dnes se v práci nepřihodilo naprosto nic alespoň trošku zábavného. Nebyla to ideální nálada u rodinného setkání, ale bylo to tu.
Po večeři Harry odtáhl Rona ven na kus řeči a Draco se přidal k Molly, že jí pomůže uklidit kuchyni. Artur odnášel nádobí se stolu, Molly je, se svou obvyklou důkladností, umývala a Draco vesele utíral a užíval si pocitu, že je součástí takové normální rodinky. Bylo to zvláštním způsobem uspokojující, dělat něco tak podřadného, a dokonce mudlovským způsobem. Ale jeho úsilí mělo alespoň očividné výsledky… a necítil se už jako nějaká podělaná pijavice na těle Weasleyovic rodiny. A mělo to i další výhodu. Molly se zdála mnohem méně roztržitá, když viděla, že Draco je mnohem spokojenější teď, než během samotné večeře.
Zatímco bylo v kuchyni rušno, Harry vedl Rona dozadu na zahrádku, aby se s ním pustil do tak dávno potřebného rozhovoru.
„Pro Merlina, kámo. Bylo to skutečně potřeba, srazit ho v momentě, kdy jsi se objevil ve dveřích? Chci říct, k sakru, měl v rukou čaj a sušenky. Opravdu žádná vážná hrozba domácnosti.“
Ron si odfrkl. „Nebylo to ani tolik o podezření, jako spíš všeobecná reakce na Malfoye... ze zásady. Téměř smrtelná otrava to může způsobit, nebo něco takového, jak jsem slyšel.“
„Věř mi, kámo. Draco je úplně jiný. Když se tu ukázal, byl skoro mrtvý, a abych ti nekřivdil, taky jsem se do něj na hranici ochranných kouzel pustil. Vaše máma ho vzala dovnitř a myslím si, že měla pravdu... alespoň teď si to myslím. Už to není ten zmetek, na kterého si vzpomínám ze školy. Jen mi slib, že budeš objektivní dost dlouho, abys viděl, jak nyní jedná, a uvidíš, že je jiný.“
„No, to slíbit můžu... hlavně proto, že mě mamka zabije, jestli mu ještě něco udělám, tomu podělanýmu mrňousovi. Víš, stačí na něj pomyslet, bez jeho peněz, oblečeného do hadrů, kvůli jakým se nám vysmíval... mám zasranou chuť se tomu pořádně zachechtat. To se mi, k sakru, líbí.“
Ron vytáhl z kapsy placatici Ogdenské starorežné a pořádně si z ní přihnul.
„Áááách. Hned je mi líp. Skutečnost, že Draco Malfoy žije v Doupěti volá po mentální anestezii. Dáš si?“
„Ne-e. Není to můj styl. Víš, že víc jak pár máslových ležáků nesnesu, hned se mi motá hlava. Nemůžu uvěřit, že ty splašky piješ. Mohl bys s tím pitím trochu přibrzdit, bavit se můžeš i jinak, víš?“
Ron pokrčil rameny a znovu si přihnul ze své lahve, zíral na hvězdy a pozoroval, jak se jeho dech mění v bílé obláčky páry.
„To by se míjelo s účelem. Teď mám u Kanonýrů pauzu, tak toho aspoň využiju, dokud můžu. A pít bez opití je jak... dýchat bez vzduchu... k čemu by to, do prdele, bylo, ne?“
„No, pokud jsi rozhodnutý a víš co chceš... dej mi hlt.“
Ron mu podal láhev a Harry si pořádně přihnul. Doufal, že když něco vypije sám, ubude alkoholu co si Ron přinesl. Chuť pití skutečně dělala čest svému jménu, jeho hrdlo a ústa ho v okamžiku začaly pálit, jako by hořely. Harry chvíli kašlal a lapal po dechu, pak se zas vzpamatoval, zatímco Ron se uchechtával.
„Ty jsi v pití skutečný amatér, kámo. Konečně chlapec-který-přežil má přeci jen nějakou slabou stránku, a tou je whisky. Hele... slyšel jsem, že jsi minulý týden „udělal“ Kaminského. To byl vydařený kousek, s tou hlavou. Další posranej vražednej hajzl pod zemí!“
Ron pozvedl láhev a přihnul si. Harry si povzdechl. Potom co zabil se nikdy necítil nějak hrdý… nebo rozzlobený. Většinou se jen cítil prázdný a klidný. Bylo to vždycky před věcí a během ní, kdy byl uzlíček nervů, překypující divokou hrdostí a primitivní potřebou přinutit je, aby pykali za své zločiny. Dnes… dnes měl pocit, že to jsou jen prázdná slova, ale stejně odpověděl.
„Jo... myslím, že byl. V tu chvíli jsem skutečně ani nemyslel. Zajistil jsem to místo ochranou proti přemístění a udeřil jsem jak monzun. Než mu došlo, co se děje, bylo po něm. Ta hlava, to byl jen vzkaz ostatním sketám. To, a ta slova na zdi. Sotva si vzpomínám, že jsem to dělal...“
„Hmm. Ale stejně, o jednoho míň, kámo. Brzy budeme mít svět bez těch zkurvených Smrtijedů!“
Ron si dal další důkladný hlt whisky a podal láhev Harrymu, který ho napodobil a zas se tím ohnivým pitím rozkašlal.
„Jo. Víš, takoví dostali Draca. Znamení neznamení, zaťali do něj svoje drápy a jen tak pro zábavu ho rvali na kusy... skoro celý rok. Má na sobě víc jizev než my dva dohromady. Je to těžko uvěřitelné, ale je to par…vda.“
Harry si najednou uvědomil, že se přeřekl. Jeho životospráva se sportováním a procvičováním kouzel nepočítala s přestávkami ke konzumaci alkoholu, a ohnivá whisky na něj zaúčinkovala rychle a prudce. Ron se zachechtal.
„Nemůžu uvěřit, že jsi se zrovna zakoktal, kámo. A co se týče Malfoye, to je docela ironické. Do prdele, označkovaný, Brumbála oddělat nedokázal, přišel o všechno a takhle ho zmasakrují jeho vlastní lidi. To je, k sakru, krása.“
„Ne, kámo. Na tom co mu udělali není nic krásného. Vůbec nic. Strávili jsme s tvojí mámou skoro celý týden jen abysme ho dostali na nohy, a jen teď jsme začali léčit jeho jizvy. Co se sem dostal, nespal bez kouzla nebo lektvaru. Má noční můry... jako my... hned po... však víš.“
Ron do sebe obrátil zbytek whisky a z kapsy vytáhl další láhev. Znovu se zadíval na nebe.
„Jo. Já vím. Taky takový, jo? To je tedy chudák. I když my jsme se bili za něco lepšího než vraždění mudlů a míšeneckých kouzelníků. Blbý, že ho zmasakrovali, ale k tomu dojde, když si zahráváš s temnejma silama.“
A tak to pokračovalo. Procházeli se sem a tam zahradou Doupěte, až nakonec našli útočiště v Arturově dílně. Pár zamumlaných ohřívacích kouzel jim do místnosti přineslo příjemné teplo a oni se mohli začít pořádně opíjet. Za celý svůj život Harry tolik nepil, a u poloviny věcí si nebyl jistý, co to vlastně říká, ale ohnivá whisky ho zaplavila příjemným teplem a on byl rád, že zas Rona vidí. Neměl nikoho jiného, s kým by mohl vzpomínat na věci, které on, Ron a Hermiona podnikli. Oni byli dva poslední žijící lidé, kteří věděli, co bylo potřeba k tomu, aby nad Voldemortem zvítězili. Bylo to nezrušitelné pouto, navždy je k sobě vázalo, jako veterány i jako bratry.
Molly a Artur šli zdráhavě spát, i když Artur nakoukl do dílny, jen aby se ujistil, že jsou oba v pořádku. Draco šel také spát, ale hlodavý strach ze svých snů ho udržoval vzhůru. Zpozorněl, když zaslechl na schhodech klopýtavé kroky a nezřetelné hlasy, které nebyly tak tiché, jak jejich majitelé doufali. Opravdu nechtěl poslouchat, jen to bylo lepší, než se utápět ve svých vlastních ošklivých myšlenkách a strachu. Zvuky z koupelny se také nedaly neslyšet.
„Já... zabilsemji... Har... Harry. Ona... měla tu bejt sssnáma. Spolu snáma. Já-“
Ronův hlas byl přerušen zvuky zvracení, následovanými hlasitými srdceryvnými vzlyky. Pak se ozval Harryho hlas.
„To není pravda... nemůžeš za to, kámo... To válka... Voldemort. Ne ty.“
„Já... nechal jsem ji samotnou... kvůli podělanýmu Viteálu. Žila by... kdyby tam byla s náma. Jsem tak z prdle sám, Harry. Unavenej. Ták unavenej. Už to dál nechci. Chci být s ní.“
Draco se kousl do rtu, který ho stále ještě trochu bolel od rány, kterou ten večer dostal a pohlédl na vybledlé znamení na své ruce. Nevěděl, co je to Viteál, ale věděl, jak zní bolest.
’Tohleto je, co způsobila válka. Takhle by se cítili rodiče Katie Bellové, kdyby se dotkla amuletu jen o trošku víc. Takové pocity má Harry ve vztahu ke svému kmotrovi… k tomu, co ho zabila Bellatrix. Já jsem toho byl součástí… nebo jsem tomu tehdy aspoň věřil. Ron nechce umřít, protože mu někdo ublížil… fyzicky… jako mě. Ona pro něj nebyla jen mudlovská šmejdka. Zabili mu ženu, kterou miloval víc, než cokoliv jiného na světě. Bývalo by bylo laskavější zabít jeho.’
Draco si prohlížel Znamení na své paži a ptal se sám sebe, jestli v Londýně neměl zůstat, aby tam umřel. Možná, že se Molly mýlila. Možná… možná, že by Harry měl zabíjet lidi, co to Znamení měli, a jestli mezi ně patřil, tak nechť tomu tak je. Některé věci jsou tak hrozné, že je nutno je vymazat… zcela je odstranit z lidské paměti, aby se na ně navždy zapomnělo. Voldemort, jeho posrané Znamení a všichni jeho nohsledi takovou věcí byli. Harryho hlas najednou jeho dumání přerušil.
„Rone... k-kámo, museli sme to udělat. Šici... šici mohli umřít... dybysme nezničili... Vileá... Viteály. Byla by... by na tebe hrdá... tě milovala, Rone. Chtěla by, abys žil dál, kámo. Já... já vím... vím, že by chtěla...“
Tady se trochu ztišili, nejhlasitějším zvukem pak bylo dávení a další tlumené vzlyky, zatímco Draco seděl na posteli, tichý a klidný, s takovým množstvím námětů na přemítání, že měl nad čím dumat celou noc. Teď měl více síly… dost na to, aby přemohl spánek, kdyby to bylo potřeba, a dnešní noc to definitivně potřeba bylo. Nebyl jedním z mocných protagonistů války, ale svůj podíl na ní měl. Svůj podíl na ničení životů… připravováním ostatních o jejich nevinnost a štěstí a ničením jejich budoucnosti. Molly, Kingsley a Harry mohli tvrdit co chtěli, ale Draco si hrozivě uvědomoval, že, bez ohledu na to, co ostatní prohlašovali, jeho dluh mu zůstane po celý život, a nikdy nebude splacený.
----------------------------------------------
Ráno zastihlo Draca dříve než ostatní, neboť pozoroval první náznak svítání na nebi a sledoval každý jeho krůček, dokud konečně nevyšlo slunce. Zvuky probouzejících se Molly a Artura byly utěšující, protože byl v noci mimořádně osamělý. Jako společnost až do svítání měl jen svoje myšlenky. Připravil se na to, že se Molly brzy zeptá na Viteály, ale řekl si, že jí raději nejdříve pomůže se snídaní.
Věděl dost na to, aby dal vařit vodu, a věděl, kde má uložený čaj. Nebyl si ale jistý množstvím, aby riskoval jeho přípravu, ale ve chvíli, kdy Molly sešla po schodech dolů, Draco měl pro ni všechno připraveno a ona mu počechrala vlasy a rozespale se na něj usmála.
„Čím to, že jste tak časně na nohou, drahoušku?“
Molly zazívala a protáhla se. Draco se rozhodl, že neformální přístup k pravdě neuškodí a tak Molly řekl přímo, jak se cítí.
„Nemám zrovna moc náladu ke spaní. Řekl jsem si, že sejdu dolů časně a trochu pomohu. Ještě nejsem zrovna připravený na noční můry.“
Molly se hned zamračila, ale nebyl to projev nelibosti, který by naznačil, že se v Dracovi zklamala, jen výraz lítosti, který Dracovi vyjadřoval soucit a pochopení této situace. Nechtěla, aby se vzdal spánku jen z nedostatku Doušku bezesného spánku.
Molly ho něžně vypeskovala a slíbila, že si k němu sedne, když bude potřeba, pak mu podala šálek čaje, dost silného, aby ho naprosto a důkladně probral. Artur sešel ze schodů, než mohl Draco Molly říct, že, popravdě, spíš doufal, že u něj bude sedět Harry, ale raději se toho zadržel a změnil téma na pomoc se snídaní.
Úsvit následovalo ráno, Artur odešel do práce a nechal v kuchyni Molly a Draca samotné. Ti ukládali zbytky a přichystali dva talíře s jídlem pro Harryho a Rona, kteří se určitě hned tak brzy neprobudí. Tak nějak se ráno v Doupěti zdálo mnohem nadějnější, než noc, která byla právě za nimi a Draco nechal odplynout některé ze svých nejhorších myšlenek. Nebylo to snadné, žít, ale věděl jen o jediné další možnosti a nebyl si jistý, zda je na ni již připravený.