| Zobrazeno: 3051
/ 4
Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka
Párování: Harry Potter/Draco Malfoy
Rating: slash, 18+
Draco nemohl uvěřit, že to slovo vůbec opustilo jeho ústa. Kdyby s něčím takovým souhlasil kdekoliv jinde než v domě Molly Weasleyové, byla by to sebevražda. Doufal, že Molly má plán, ve kterém nebude zapotřebí, aby se na něj Harry vážně rozzlobil, protože, i když by mu Harry pravděpodobně v Doupěti neublížil, Draco by se nevsadil, že ho Harry nevytáhne ven a nezabije někde jinde!
‘Merlin mě ochraňuj! Není divu, že potřebuje pomoc. Potter je nejen tvrdohlavý, je taky zatraceně potrhlý a je rozhodnutý na tom nic neměnit. Do čeho jsem se to, do prdele, pustil?’
Molly se usmívala, jak kdyby právě dostala poukaz na nový život, děkovala Dracovi a chválila ho, a Draco si nemohl pomoci, aby se necítil dobře. Jenže Molly začaly vlhnout oči a Draco sebou trhnul, když si uvědomil, že má chuť podlehnout stejným emocím. Jen tak tak se dokázal ovládnout. Když na tom byl nejhůř, své emoce nekontroloval vůbec a naprosto se tak ponížil. Skutečnost, že ho Molly za to nijak neodsuzovala, jen způsobila, že jí chtěl pomoci tím víc.
Z přízemí bylo slyšet, že se Harry vrátil ze svého běhání a Draco s Molly zatím přerušili svůj rozhovor. Draco si náhle uvědomil, že zatímco kuli pikle, byla jeho pravá ruka téměř zahojena, kromě jizvy, o kterou bude postaráno později.
Molly mu ukázala hromádku šatstva, které pro něj dala bokem, a ačkoliv Dracovou primární reakcí byl odpor, jeho praktická stránka uznala, že z jeho dosavadního oděvu zbyly prakticky jen krvavé cáry a že by bylo příjemné mít na sobě cokoliv teplého po tom, co strávil říjen v mudlovském Londýně.
Molly se vrátila do přízemí, aby se poohlédla po Harrym a Draco zíral na svou čerstvě zahojenou ruku. Byl překvapený, že prošel tím, čím prošel, a občas se mu zdálo, že jeho minulý život nebyl nic jiného, než zlý sen. Jindy mu tato surrealistická zkušenost, že žije v domě Weasleyových, připadla jako sen a on se celý vyděsil, že se probudí, zpět v živoucím pekle, ve kterém po celé měsíce žil.
Nenáviděl, že byl tak roztřesený, kdykoliv vstal. Byl takovou dobu tak nemocný, že se s tím už vyrovnal… alespoň do doby, kdy se situace zhoršila natolik, že se musel poohlédnout po pomoci. Draco zavřel oči a bojoval s tichými slzami. V mudlovském Londýně na tom byl velice špatně a měl neuvěřitelné štěstí, že mudlové, kteří ho našli, byli v podstatě laskaví. Ve skutečnosti nebyli schopní mu nějak moc pomoci, s výjimkou trochy oblečení a nějakého jídla a i to pro ně bylo obtížné.
Byl tehdy jako divoké zvíře, tak vzdálený zdravému rozumu, že s ním nemohli ani pořádně komunikovat a jediným důvodem, že se ho vůbec mohli dotknout bylo to, že až do té doby byl zvyklý vůbec neodporovat. Bylo naprostou ironií, že v době, kdy byl jeho duch zcela zlomený, přestal své trýznitele konečně bavit a odhodili ho s přesvědčením, že zemře. Kradené drogy, kradené jídlo, kradené oblečení, to bylo všechno, co jej udržovalo při životě a mudlové, kteří k němu byli tak štědří, nemohli vědět, komu pomáhají.
Představa, že mudlové jsou svým způsobem živoucí urážkou kouzelnického světa, jej během těch týdnů opustila. Některé věci byly všude stejné. Někteří mudlové byli hodní jako svatí, jiní byli bestiálnější než zvířata a většina jich byla někde mezi. Nyní, když se jeho pohled na život naprosto zásadně změnil, bylo nemožné, nahlížet na ně stejně, jako to dělal dřív.
Vracely se mu vzpomínky, nyní, když se mu navracelo zdraví, mnohem zřetelnější než dřív. Nejasné, děsivé vzpomínky na utrpení a ponížení. Věci, které způsobily, že hořel takovým studem, že by se raději zabil, než čelil skutečnosti, že se opravdu udály. Molly něco z toho určitě uhodla a to vědomí bylo dostatečně bolestné, ale nikdy se nemohla dozvědět žádné detaily ani podrobnosti, které se toho dotýkaly. Byly to věci, které se ani neodvážil vyslovit nahlas ze strachu, že když je jednou někomu sdělí, stanou se o to skutečnějšími. Bude lepší je nechat v horečnaté paměti a nikdy se k nim vědomě nevracet.
Harry byl stále problémem a to problémem kolosálních proporcí. Jaký to byl pocit, být Chlapcem-který-přežil, žít s tím, že je vrah, kterým Draco sám být nedokázal? Byl to důvod, proč vypadal tak rozhněvaný? Co mohl Draco, k sakru, udělat, aby mu pomohl z ulity ven? Molly měla představu odpuštění minulých hříchů a nové přátelství, ale Draco si své pochyby schoval pro sebe.
Potter byl vždycky tvrdohlavý. Bylo to tak nebelvírské, že to bylo až pateticky stereotypní. Bylo nemožné přimět jej ke konfrontaci… ten muž by ho mohl zabít, takže jedinou možností byla zmijozelská lstivost. Na té situaci byl jistý cejch zvrácené ironie, která by na Draca apelovala… kdyby se nenacházel přímo v jejím středu. Zmijozelská lstivost použitá na záchranu muže, jehož zásluhou bylo pořádání setkání spolužáků oné koleje po tři generace zcela bezpředmětné? Absurdní!
Ale bylo to něco pro začátek a Draco potřeboval nový život… ten, co měl předtím, byl pryč. Jestliže Molly stála o jeho pomoc, měla ji mít a on se kvůli ní bude skutečně snažit, protože, do slova a do písmene, byl ochoten obětovat zbytek života tomu, aby se odvděčil ženě, která ho zachránila, a aby splnil její sen.
Draco v sobě měl hořkost, ale byla potlačovaná. Měl v sobě lítost, osamělost a zlobu na svět, které byly v podstatě všeobecné, ale ješitnost a povýšenost, které měl v sobě již od narození, byly pryč. Nutkání ubližovat slabším, než byl sám, mu bylo oderváno, jelikož tím ‘slabším’ byl on a už nikdy na ostatní nemohl shlížet způsobem jako dřív. Draco Malfoy byl mrtvý. Zato Draco, naproti tomu, neměl tušení, co by měl podniknout se zbytkem svého života, ale pustit se konečně do něčeho z těch správných důvodů mělo zvláštní přitažlivost a to pro teď muselo stačit.
----------------------------------------------------
Harry vstoupil zas do domu a zamířil do kuchyně. Několik tuctů koleček okolo Doupěte mu pročistilo hlavu od myšlenek, které se netýkaly snídaně a to bylo jedině dobře. Stékal z něj pot a naprosto ho zaplavily endorfiny, které mu zvedly náladu. Mollyina snídaně dá ráno zas do pořádku a Harry se s chutí pustil do porce, která by zahanbila i Rona. O Ronovi se v rodině říkalo, že, co se jídla týče, má bezedný žaludek.
Harry se usmál, když Molly znovu vstoupila do kuchyně. Její obvyklý úsměv se zdál ještě veselejší než jindy a Harry byl rád, že ji vidí šťastnou. Úsměv přinejmenším znamenal, že se Molly nezlobila kvůli tomu, že Harry nechal ráno Draca samotného. Jelikož nebylo nutné se touto myšlenkou dále zaobírat, Harry ji okamžitě vypustil z hlavy, popřál Molly dobré ráno a soustředil se na jídlo před sebou.
„Harry, drahoušku. Náš host se cítí velmi dobře, ale ještě bude třeba hodně práce, co se jeho uzdravení týká. Vím, že docela dobře ovládáš kouzla na zacelení řezných a jiných ran. Nevadilo by ti moc, kdybych tě požádala, abys je na něj použil, zatímco já budu pracovat na těch zraněních, co je třeba potírat mastí?“
Harry rázem ztratil chuť k jídlu. Opravdu to nemohl odmítnout, že? Slíbil, že Molly pomůže jak jen to půjde a Malfoy se tak uzdraví dřív. Bylo to jen… šlo jen o…
’Budu se na něj muset dívat… v pokoji… s Molly. Co když… NE! Není na tom nic špatného, nic se nestane a to je všechno, oč jde! Jde jen o zahojení pár řezných ran a nic jiného.’
Harry mírně pokývl a snažil se navrátit se zpět ke snídani, ale jídlo mu najednou chutnalo jako popel. Proč se, k čertu, cítil jako odsouzenec do Azkabanu? Šlo jen o trochu ošetřování. Zacelit několik malých zranění… na Dracovi… zanechat na něm čistou… zdravou… bledou… kůži.
Do prdele.
Molly zářila nad jeho zdánlivě klidným souhlasem. „Tak je to správné, chlapče! Jsi pro mě požehnání, Harry.“ Molly ho políbila na temeno a drmolila přitom další chválu a Harry cítil, jak se zas červená. Jedině Molly dokázala, že se znovu cítil jako dvanáctiletý nešika. Občas jí tu moc, kterou nad ním měla, téměř zazlíval, ale také ji kvůli tomu vřele miloval.
Jeho jméno bylo přidáno na Weasleyovic hodiny v roce, kdy se k nim přistěhoval. Na jeho osmnácté narozeniny Molly s Arturem odhalili hodiny, na kterých se nyní skvělo Harryho jméno vedle jmen Charlieho, Rona, Freda, George, Billa, Fleur, Percyho a jejich vlastních. Toto gesto, výmluvnější než všechna slova, ukázalo Harrymu, že jeho domov je teď zde. Nejednalo se o oficiální adopci, ale bylo jí to tak blízko, jak to jen bylo možné a Harry je za ta láskyplná gesta, která mu projevovali, miloval celým srdcem.
Molly byla zabraná do organizování svých nových zásob bylinek a třídila si ingredience, které hodlala použít později, podle potřeby. Harry poznal ingredience na Uklidňující doušek a na Jizvomiz. Zdálo se, že toho bylo potřeba více než předpokládali a jeho myšlenky tím zas byly odvedeny zpět, k bledému tělu, zohyzděnému mučením. Aspoň, že po něm Molly nechtěla, aby ho potíral mastmi!
Harry dojedl a uklidil po sobě, kuchyň zůstala tak uspořádaná, jak by ji nechala Molly. Jednou z věcí, za které ho Molly vždycky chválila, byl nutkavý zvyk po sobě vždycky všechno uklidit. Neměla tušení, že jeho původ byl v úmyslné krutosti Vernona a Petúnie Dursleyových a Harry to tak nechal. Dokonce nyní, o tři roky později, představa, že by měl po sobě nechat nepořádek, způsobovala, že ho ruce svrběly potřebou uklidit a jeho obličej zčervenal studem, jak se na něm odrážely nekonečné hubování a tresty, způsobené i tím nejmenším přestupkem. Mollyina chvála byla hudbou pro jeho uši a Harry vždy pocítil úlevu, když ji slyšel, šťastný, že někdo měl pocit, že je hodný.
Zatímco se Molly připravovala ke svému dílu, Harry procházel domem a po cestě drmolil jednoduchá uklízecí kouzla. Dostal se po schodech nahoru a rychle přecházel kolem Dracova pokoje, když periferním pohledem letmo zachytil, co leželo uvnitř.
Draco byl schoulený na boku, zády ke dveřím a jeho přikrývka sklouzla dost nízko na to, aby odhalila jeho nahé tělo. Staré, červeno-šedivé jizvy po bičování vystupovaly v ostrém kontrastu na jeho sněhobílé pleti. Kosti jeho páteře a žeber se jasně rýsovaly, neboť bude potřebovat ještě pěknou řádku dobrých jídel, než se dostane zpět na svou normální váhu. Řezné rány a popáleniny, roztroušené po jeho zádech, které byly dříve odporně infikované, byly nyní zacelené. Ať už byl tento pohled jakkoliv hrůzný, Harry od něj nedokázal odtrhnout oči.
Všiml si, že se Draco lehce třásl… nebo se aspoň ve spánku otřásal. V Doupěti bylo teplo a příjemně, takže to nemohlo být zimou. Harry si uvědomil, že ho svrbí ruka, aby mu přikrývku povytáhl výš... jeho nohy se už daly do pohybu... i když jeho mysl na něj křičela, aby se zastavil.
Harry povytáhl přikrývku a deku a chtěl je zasunout Dracovi okolo krku, ale bylo to gesto odsouzené k neúspěchu. Jakmile pocítil, že přes něj cizí ruka přetahuje látku, Draco se v panice napolo probudil a s přidušeným výkřikem se vrhnul z postele, pryč od Harryho a lezl po podlaze, panicky lapajíc po dechu, než si uvědomil, kde je.
Harry zaraženě znehybněl, napolo rozzuřený sám na sebe, že něco takového dopustil, si přál, aby z toho mohl obvinit někoho jiného, kromě sebe samotného. Draco měl oči jako tenisáky a jeho vyzáblý hrudník se dmul jako měchy. Pak začal plakat.
Draco jen lehce dřímal a jeho sny nebyly dost živé na to, aby si na ně pořádně vzpomněl. Míhaly se v nich představy mudlovských jehel, zapichujících se do jeho svalů a hořké vědomí nastupující letargie. Z místa někde mimo sebe tiše pozoroval, zatímco ho ostatní pustošili, bezvládného. Bylo to všechno tak rozmazané, že bylo těžké si jasně vzpomenout, ale pocit někoho, kdo na něj sahal ve spánku, probudil jeho instinkt... a on se okamžitě probral a tápavě se snažil dostat pryč. Když jeho nohy selhaly, svalil se na zem.
Bylo toho prostě příliš, nacházet se v takovém stavu, vzpomínat si na události, o kterých si nepřál nic jiného, než aby zmizely, vydržet tolik ’doteků’ lidí, když si tak zoufale přál zůstat nedotčený a někdy i nezpozorovaný. Tento stres ho zasáhl těžce a prudce a jeho vůle se zhroutila. Chabě bušil pěstmi do podlahy a zatínal zuby, aby zadržel slzy, které se draly ven.
„Do prdele... do prdele... DO PRDELE! JÁ TO TAK NENÁVIDÍM! Já to tak nenávidím... nenávidímnenávidímnenávidím!“ Draco přešel do potlačeného vzlyku smíšené sebenenávisti a pocitu bezmocné marnosti.
„Podívej, Malfoyi. Omlouvám se... nechtěl jsem-“
„NEŘÍKEJ MI TAK! JEN... JEN MĚ NECH BÝT!“
Molly přišla na místo výstupu a Harry na ni pohlédl s bezhlesnou prosbou o pomoc.
„Jen jsem mu povytáhl přikrývky... vypadal, že je mu zima... nechtěl jsem... tohleto...“
„To je v pořádku, Harry, nechej to na mě. Neudělal jsi žádnou chybu.“
Molly ho přerušila pohledem, který znamenal, že všechno pochopila a tónem, který automaticky přinesl úlevu. Harry opustil místnost, stále ještě v šoku nad Dracovou reakcí. Přes stěnu slyšel zvuk jejího hlasu, jak hovořila k Dracovi, a i když se snažil číst Denního věštce a třídit svou poslední poštu, nedokázal z mysli odsunout obraz plazícího se a vzlykajícího Draca.
Molly přenesla vzlykajícího chlapce zpět do postele rychle vysloveným Mobilicorpusem a mluvila k němu tak konejšivě a mírně, jak jen dokázala. Občas bylo profesionální chování účinnější než otevřený soucit a Dracův stav naznačoval přání cítit se normálně. Aby toho docílila, udržovala tón hlasu téměř znuděný, jako by to pro ni bylo něco obvyklého, že ho najde vzlykajícího a zhrouceného na zemi.
„Správně... dýchejte zhluboka, Draco. Harry nic takového nechtěl. Už se to nestane. Tady jste tak v bezpečí, jak jen můžete být, drahoušku, a pokud byste si chtěl vzít trochu Doušku bezesného spánku, mohl byste si tentokrát zdřímnout jak se patří, co říkáte?“
Draco se nedokázal přestat třást. Mollyina laskavost před jeho patetickým projevem byla milá až k nesnesení, a on se nedokázal zbavit pocitu marnosti.
„Omlouvám se. Nedokázal jsem se ovládnout... když povytáhl tu deku... jen jsem... mám noční můry. Nenávidím to, když jsem takhle... jen chci, aby to přestalo. Já vím... vím, že tím nic nemyslel.“
Když spolkl lektvar, který mu podala, zabořil hlavu do polštáře. „Jen chci, aby to přestalo. Jsem unavený... jsem unavený z... z... z toho věčného strachu. Už se nechci cítit tak vyděšený... ale nedokážu se toho zbavit.“
Draco zašeptal poslední slova a vyhýbal se pohledu na Molly, protože věděl, že kdyby jí teď pohlédl do tváře, ztratil by znovu všechnu svou vyrovnanost. Pocítil, jak se kraj postele prohnul, když se na ni posadila.
„Máte právo se tak cítit. Nemějte pocit, že máte něco tajit, drahoušku. Nemáte. Ne tady. Už ne. Může to trvat hodně dlouho, než ty pocity budou pryč a vy se na ně nemůžete věčně upínat. Jen buďte sám sebou a nikdo tady vám to nebude mít za zlé, nebo se na vás kvůli tomu dívat spatra. Pokud o tom chcete mluvit, vždycky se můžete obrátit na mě a pokud nechcete, stejně tu pro vás pořád budu, až budete chtít.“
Lektvar pohladil jeho rozdrásané nervy a místo hrůzy a strachu se rychle dostavilo vyčerpání. Draco dýchal pomalu a cítil se každou minutou klidnější a ospalejší, zatímco Molly seděla v jeho blízkosti a potichu hovořila. Po dlouhém odmlčení promluvil, jeho hlas byl tak tichý, že jej mohla slyšet jen ona.
„Jehly. Zdálo se mi o mudlovských jehlách. Myslím, že se začali nudit. Píchali mi dávky mudlovských drog, které mě zbavovaly problémů. Já jsem si skutečně myslel, že se nade mnou slitovali. Bylo to tak celé týdny... a pak mi ty drogy přestali dávat. Myslel jsem, že umírám, tak to bylo zlé. Prosil jsem a křičel, i když mi nikdo neubližoval; všechno to bylo uvnitř. Vztekal jsem se a škemral. Sliboval jsem jim všechno. Nabízel jsem jim cokoliv by mohli chtít... jen aby mi zas trochu dali. Dělal jsem pro ně ’věci’… ochotně… poprvé… jen abych měl zas ten pocit. Proto to udělali. Už je nebavilo jen mě tak používat, když jsem křičel nebo omdlel bolestí. Chtěli, abych je prosil o laskavost, aby to udělali... líbila se jim ta ironie.“
Dracův hlas zeslábl a lektvar, který vypil, ho vtáhl do nevědomého spánku, kde se i ty nejstrašnější sny mohly jen dotýkat okrajů jeho mysli. Nikdy se nedozvěděl, že Molly Weasleyová opustila místnost s tichým pláčem a říkala si, zda byla skutečně vůbec nějaká naděje pro svět, kde se mohly odehrávat takové věci a na chvilku se i zamyslela, jestli je správné, aby zadržovala Harryho od jeho přání zabíjet lidi, kteří se takovým zvěrstvům oddávali.