| Zobrazeno: 2848
/ 4
Autorka: Samayel
Překlad: Severka S. Rogueová
Beta-reader: Jezinka
Párování: Harry Potter/Draco Malfoy
Rating: slash, 18+
Harry vyšel ze dveří Doupěte, jeho tep mu pulsoval ve spáncích a bolest hlavy byla zpět s větší intenzitou… to nebylo možné. Takhle to dál nejde. Jak po něm, k sakru, mohl někdo chtít, aby žil pod jednou střechou s Dracem Malfoyem? Zdálo se to jednoduché, ale skutečnost byla mnohem složitější, než si představoval. Takhle nezdravě napjatý se cítil jedině před útokem, ale teď se nedalo dělat nic jiného, než si sednout a čekat, až to přejde a vydržet napětí, které se stupňovalo každou další minutou.
’On doufal, že ho zabiju. Chtěl zemřít. Nemyslím, že čekal, že mě Molly zastaví. Opravdu ho nezajímalo, že zemře. A já jsem ho také málem zabil. Teď… co je na mně, k sakru, špatného? Předevčírem jsem věděl, co dělám. Jak se to, kruci, mohlo tak rychle změnit? To není v pořádku. Tohleto já, k sakru, nezvládnu!’
Harry doufal, že se nic nestane, když nechá Draca samotného, ale, do prdele se vším, on teď potřeboval pryč. Ve sprše by býval… ne… ! Na tom nezáleželo. Byla to jen podělaná reakce na stres, kterému musel čelit. Bylo to peklo, snažit se zůstat v Dracově blízkosti klidný a zdvořilý. Setkání na chodbě, po mizerném spánku, to všechno jen zhoršilo.
Harry si nebyl dost jistý, že Draco neopustí pozemek, ale potřeboval ze sebe dostat stres, ať už ho hlava bolela jakkoliv. Zahájil běh podél hranice pozemku Doupěte. První kolečko mu netrvalo dlouho a než dokončil třetí, bolest začala pomalu ustupovat a při dvacátém ho už nemohlo rozrušit nic menšího, než kdyby si na něj sedl drak.
------------------------------------------------
Molly zkontrolovala Draca a byla ráda, když viděla, že je tak brzy vzhůru a při plném vědomí. Byla to jasná známka rychlého zotavování a to jí po ránu zvedlo náladu. Večer uléhala s hlavou plnou příliš melancholických myšlenek a dobré zprávy byly nejlepší způsob, jak začít den.
Připravila Arturovi dobrou snídani a ten se, po vypití šálku čaje, vydal po schodech nahoru, aby poprvé pořádně pozdravil jejich hosta. Molly zaopatřila jídlo kouzlem, aby zůstalo čerstvé a teplé, protože se nikdo další zatím nedostavil ke stolu a pak připravila tác pro Draca; silný vývar, čerstvý chléb a taky trochu marmelády, k pití čerstvou ovocnou šťávu a čaj.
Molly se najednou roztřásla a na těle jí vyrazil studený pot. Položila tác na kuchyňskou linku a několikrát se zhluboka nadechla. Dnes bylo nezvykle horko. Otevřela okno a vpustila dovnitř čerstvý podzimní vzduch, aby se ochladila. O minutu později se už zas cítila jako rybička a čile se vrátila ke své misi. S tácem v ruce se vydala po schodech nahoru a jen trochu se pozastavila nad tím, že Harry a Artur ještě nesnídají.
„-když o tebe pečuje Molly, tak se nemusíš vůbec ničeho bát. Dokázala mi báječně připevnit zpět prsty, když jsem měl v práci nehodu s očarovaným mixérem. Bylo to tehdy strašné. Ještě několik hodin potom jsem si krvácel na dokumenty, musel jsem se vrátit domů dříve a nechat Molly, aby mi to ošetřila.“
„ARTURE! Je pěkné, že jsi chtěl našeho hosta přivítat, ale dole tě čeká snídaně a za další čtvrthodinku musíš být v práci... víš, že toho moc nezvládneš, když se pořádně nenasnídáš. Tak huš už!“
Mollyin hlas rezonoval předstíraným hněvem, smíšeným s lehkým náznakem obdivu. Artur Weasley se široce usmál, než odpověděl a přitom na Draca stranou s trochou ironie spiklenecky mrkl.
„No dobře, už jdu, ale zas se brzy uvidíme. Budu se snažit občas se zastavit, třeba na šálek čaje, až se budeš cítit trochu lépe.“ Vstal a otočil se k Molly. „Děkuji, že jsi mě upozornila, miláčku... málem jsem zapomněl, jak čas utíká.“
Arthur políbil svou ženu a zamířil do přízemí. Draco se cítil velice trapně při sledování jejich nenucených intimních projevů a zdvořile odvrátil oči. Molly mu uložila podnos pevně na kolenou a Dracovi téměř vylezly oči z důlků, když spatřil marmeládu.
Vzhledem k tomu, že poslední měsíce hladověl a poslední slušné jídlo měl před několika dny, přepych, jakým byl čerstvý chléb a marmeláda pro něj byly malý zázrak. Drmolil nadšené komentáře a radostně polykal každý drobeček a svůj vývar hladově vychlemtal. Molly jej starostlivě sledovala a peskovala ho, aby zpomalil, když se jí zdálo, že nad sebou ztrácí kontrolu.
Molly napadlo, že když Draco trpí pocity úzkosti jakmile se ho někdo dotkne, mohla by mu pomoci dávka Uklidňujícího doušku a pak teprve zahájit hovor. Mezi léčiteli to byl obvyklý postup, ale ona dříve léčila jen svoje kluky a neměla zkušenosti s obětí takové bestiální krutosti, která trpěla opravdovými úzkostmi.
„Popovídal jste si pěkně s Arturem? Vím, jak se o své práci dokáže rozpovídat, ale on vás tolik chtěl pořádně přivítat, ale co jste tu, tak buď byl v práci a když se vrátil, tak jste spal.“
Draco si z prstu olizoval poslední zbytky marmelády a zcela se soustředil požitek z dobrého jídla. Hned ale pohlédl na Molly a spiklenecky se usmál.
„Popovídal. Skutečně. I o práci. Zdá se, že mají v kanceláři plno nehod, ale byl moc milý.“
„Právě... měla jsem dobré důvody, abych si ho vzala... a nejen proto, že Bill byl na cestě! Je to už víc jak třicet let a já toho muže pořád zbožňuji. Nevyměnila bych ho za všechny galeony u Gringottových!“
Draco se podíval z okna. „To je... skvělé. Máte ohromné štěstí... že to tak cítíte. Bylo by pěkné... kdybychom tak žili všichni.“
Molly začala připravovat lektvary a masti a Draco bez reptání přijal nabídnutý Uklidňující doušek. O minutu později už vypadal jako naprosto jiný člověk, bez nervózního cukání a napjatých svalů, což byl jeho téměř trvalý stav. Molly se zase pustila do ošetřování ruky na které začala pracovat předešlý den a Draco, i když stále ještě vypadal nervózně, už se necítil tak nepříjemně jako předtím.
„Paní Weasleyová... kde je Harry?“ Draco formuloval otázku dostatečně nevinně, jak kdyby jej to zajímalo jen trochu. Hlavně jej zajímalo, kam ten slavný hlupák tolik spěchal, ale nehodlal o svém ranním setkání s Potterem nijak debatovat. Draco měl za sebou zrovna dost konfliktů, aby mu to vystačilo na tucet životů... nechtěl riskovat, že si zas způsobí další.
„Ach, asi bude venku, zaběhat si. Mudlovské cvičení... jen běhá a běhá. Ale touhle dobou obvykle už snídá. Je to divné, ale to je náš Harry.
„On... běhá? V tomhle počasí? Dobrovolně?“ Draco potřásl hlavou a celý se otřásl při myšlence, že by se měl zas ocitnout venku. Měsíc v mudlovském Londýně... v nejhorší chudobě... bylo víc než dost, aby se mu při pomyšlení na chladné počasí dělalo zle.
„No ano. Má to moc rád. Většinou běhá déle, když na něčem pracuje. Říká, že ho to uklidňuje. Artur říkal, že mudlovští doktoři takové věci doporučují... kvůli zdraví. Artur a já jsme už dost staří na podobné věci, ale nebudu zpochybňovat, že to Harryho udržuje ve formě. Už dávno není to vyžle, co jsme se s ním před léty seznámili.“
Draco přemýšlel, představa vystresovaného Pottera, který běhal, kdykoliv se potřeboval uklidnit, ovládla jeho přestavy. Pomáhalo mu to nemyslet na ruku, která držela jeho vlastní v klidu, zatímco Molly šeptala další zaříkávadlo… a pak sáhla po další masti. Draco se kousl do rtu a pak položil otázku mnohem delikátnější, než se mu líbilo. Věřil Molly Weasleyové více než komukoliv jinému, koho znal. Zdálo se pravděpodobné, že jeho zvědavost uspokojí. Kromě toho, potřeboval si tu zvyknout a dozvědět se, jak vyjít s Harrym toho bylo součástí.
„Co se Harrymu stalo? Je... je jiný než jakého si ho pamatuji. Nemyslel jsem že bude tak... no... jiný.“
Draco mohl cítit Mollyino překvapení, přes ruku, která stále držela v klidu tu jeho, zatímco na ní Molly pracovala. I přes to, že od své práce ani nezvedla hlavu, cítil Draco změnu nálady v místnosti, jako by námět přešel z nezávazného povídání na téma nesmírné důležitosti s dalekosáhlými následky.
„To je dobře, že jste se zeptal, Draco.“ Molly při hovoru pečlivě roztírala mast. „Chtěla jsem o tom s vámi mluvit, ale nejdřív jsem chtěla počkat, až vám bude lépe. Nebyl jste ve stavu, abyste si dělal takové starosti. V čem je, podle vás, teď Harry ‘jiný’? Jen bych na to ráda slyšela váš názor.”
Draco se na chvíli odmlčel a hluboce se zamyslel, než odpověděl. Neměl moc času, kdy mohl Harryho pozorovat, jen pár setkání, která neproběhla příliš dobře. Nechtěl svou hostitelku urazit, ale chtěl Molly odpovědět upřímně.
„Nejde jen o to, že jinak vypadá. Je vyšší a větší než si ho pamatuji, ale hlavní je, že... no... vypadá rozhněvaně. I když je v klidu. Je to, jako by se to okolo něj dalo cítit... jako teplo, když jste v blízkosti ohně. Ve škole takový nebyl. Nepamatuji si na moc z toho, když jsem se tu objevil, ale vzpomínám si, že když se na mě díval, měl jsem pocit, že mě chce skutečně zabít. Jako by, hned pod povrchem, přemýšlel, jak to udělat. Myslel jsem, že je stále pro všechny hrdinou, ale... nemyslel jsem, že budu... nemyslel jsem, že z něj budu mít strach. Neměl by být takový. Nevím proč, jen se to prostě zdá špatné.“
Molly poslouchala a přitom si uvnitř oddechla. Draco potvrdil její naděje. Měla v tom chlapci potenciálního spojence. Harry na Draca ‘reagoval’ a díky tomu by tu snad mohl být způsob, jak Harryho přivést k sobě. Bude to muset být provedeno opatrně, jak pro Dracovo bezpečí, tak i pro Harryho, ale zvládnout se to dá. Ona jen potřebovala důvod aby věřila, že Draco pomůže… a teď jej měla. Molly svou práci přerušila, narovnala se a podívala se Dracovi přímo do očí.
„Harryho miluju tak, jako by byl jedním z mých vlastních dětí, ale nejsem slepá, abych neviděla, jak se změnil. Válka byla těžká pro každého, Draco, ale Harry... Harry vytrpěl víc než by kdokoliv měl trpět. Vzala mu rodiče, připravila ho o kmotra, jediného slušného příbuzného co mu zbyl, jen rok potom, co ho poznal. Když zemřel Albus, Harry nemohl přestat přemýšlet o způsobu, jak by tomu býval mohl zabránit, ale stále to byl Harry, jakého jste znal ze školy a jakého jsme celá léta znali my.“
Draco uchváceně poslouchal. Směs hluboce dojímavé lítosti a ztráty, zmírněná časem, byla v jejím hlase jasně znát a Draco se ji neodvážil přerušit.
„Naše Ginny byla zabita o několik měsíců později a my jsme truchlili nad naší ztrátou a nemysleli jsme na Harryho. Když byla zabita Hermiona Grangerová, Ronald potřeboval naši pomoc, jinak nevím, co by býval mohl udělat. A o Harryho se zas nikdo nestaral. Zdál se tak silný, tak odhodlaný a všichni jsme na něj byli tolik hrdí, jak bojoval ve válce, která mu byla vnucena, když byl ještě jen dítě. Většinou jsem o něj a o Rona měla strach, ale předpokládám, že jsem v ně po celou tu dobu věřila. Byli jsme tak zaměstnaní oslavováním po tom, co zabil Vy víte koho, že nás nikdy nenapadlo, že by něco bylo špatně.
Harry se jen zdál vzdálený, jak kdyby na něco myslel. Zpočátku pracoval s bystrozory a nikdo mu nemůže mít za zlé, že chtěl dostat zbytek nejbližšího okruhu Vy víte koho. Tehdy přišel bydlet k nám a nejdřív to bylo skutečné požehnání, pořád pomáhal a vždycky měl laskavé slovo pro každého, kdo jej mohl potřebovat. Drbům z Denního věštce jsem nevěřila. Ani potom, když Arturovi kolegové začali tvrdit to samé. Prostě se to zdálo nemožné. Všechno co říkali vypadalo jako něco, co by náš Harry nikdy neudělal.
V noci odcházel a slyšela jsem ho, jak se vrací pozdě. Bystrozoři a ministerští úředníci pak hovořili o tom co ve dnech, které následovaly po oněch nocích, našli. Snažila jsem se s ním o tom promluvit, ale on vždycky nenápadně odejde nebo trvá na tom, že co dělá je nezbytné, ale já se nedokážu přinutit, zmínit se o věcech, co udělal. Přála bych si tomu nevěřit, ale vím, že je to pravda.
Vím, že nás má rád a vím, jaká je v něm velká, nádherná láska. Vím, že pro nás nikdy nebezpečný nebude, ale také vím, že to, co dělá, je špatné. Ti, co je Ministerstvo nechytlo, by měli být zavřeni a někteří z nich si Azkaban určitě zaslouží, ale nezaslouží si smrt, a i kdyby zasloužili, neměl by o tom v žádném případě rozhodovat Harry.
Zabíjí lidi, Draco, a prochází mu to jen proto, že je to on a pro to, co udělal, ale i tak je to špatné. Když v tom bude pokračovat, bystrozoři se už zmínili, že mu seberou Ministerskou licenci, a kdyby ho při tom někdy někdo chytil, ani nechci pomyslet, co by se mohlo stát. I když není moje vlastní dítě, nesnesla bych, kdybych ho měla ztratit.
Nevykládám vám to všechno bezdůvodně. Harry potřebuje pomoc, zoufale, a zdá se, že já se skrz jeho ulitu k němu nemohu dostat. Vím, že nemáte důvod mu pomoci, po tom co udělal, ale já vás o to stejně žádám. Pomůžete mi ho přinutit, aby se rozpovídal, a aby přestal s tím šílenstvím a nechal bystrozory dělat jejich práci?
Ve vás je něco, co v něm provokuje reakci, pocity, vyvolává vzpomínky na Bradavice, na Albuse a všechno ostatní. Vy byste mohl dokázat přimět ho postavit se tváří věcem, které mě nenechá ani naťuknout. Chtěla bych, aby byl zas zdravý, a aby byl jednou šťastný. Draco, nebudu vás o to žádat znovu, jestli se do toho nechcete pustit a samozřejmě to od vás neočekávám, jestli se do toho nechcete zaplést, ale ptám se vás rovnou… pomohl byste mi, prosím, pomoci Harrymu? Může to být jeho jediná naděje.”
Draco pod tím, co slyšel, poklesl. Když se dostal do Příčné ulice, četl noviny a také slyšel na ulicích drby, ale nikdy si nepředstavil, že to bude znít tak skutečně a tak hrozně, jako když mu to Molly vyložila. Harry Potter byl skutečně zabiják a to nelítostný. Nikdy nepřemýšlel nad tím, o co všechno Harry přišel; byl příliš zaměstnaný ztrácením všeho, co kdy znal.
Draco přišel o rodiče, majetek i domov, a dokonce i jeho rozum a zdraví mu byly téměř odervány, nemluvě o jeho životě. Nikdy netvrdil, že je nevinný, dokud nebyl přinucen uznat, jak nevinný a naivní skutečně byl. Během všeho toho, co vytrpěl, jej nikdy nenapadlo, že Chlapec-který-přežil mohl vytrpět něco horšího než pomluvy v novinách.
Molly chtěla jeho pomoc. Jediný člověk v kouzelnickém světě, který byl dost laskavý aby mu pomohl, bez jakékoliv naděje na odměnu nebo prospěch, jej žádal, aby riskoval hněv Harryho Pottera a zachránil Zachránce kouzelnického světa před sebou samým.
A Draco řekl ano.