| Zobrazeno: 2539
/ 2
Autoři: Zuzka a Kája
Beta-readers: Severka S. Rougueová a Istar Halabába
Páry: Je jich moc, ale když ono je tam moc lidí…
Varování: Jako obvykle - slash, 18+
Shrnutí: I takhle to třeba mohlo být
Varování: Jako obvykle
„Nespěchej, Lucie,“ ozval se zpoza stromu tichý, zlověstný hlas.
„Ty?“ zeptal se Malfoy, ale ve skutečnosti tolik překvapený nebyl. Počítal s tím, že si ho Severus dříve či později najde a zabije ho. Pro ten případ už sepsal novou, naprosto seriózní a legální závěť. Svůj majetek rozdělil rovným dílem mezi Tiberia a Ginny Weasleyovou. Tiberius ho překvapil. Ani ne tak svými sklony, nebo snad výběrem. Překvapil ho tím, jak si za svým rozhodnutím dokázal stát. Tohle ještě žádný Malfoy nedokázal, tím méně Tiberiův otec. Lucius ještě stále cítil hořkou pachuť v ústech, když si vzpomněl na svého syna. Ale ještě hůř se cítil, když si vzpomněl na jeho smrt. Ať byl Draco jakýkoli, byl to jeho syn.
A slečna Weasleyová. Ginny… Jeho zrzavé štěstí. Milovala ho. A on miloval ji. Jakkoli překvapivé, stalo se to skutečností. A ještě jeden zázrak se stal. Poprvé za sedmdesát let svého života nechtěl zemřít. Poprvé za sedmdesát let života proti němu stál někdo, koho nedokázal porazit.
„Nevypadáš překvapeně,“ pokračoval Severus a vystoupil ze stínu staré borovice.
„Nejsem. Jsi předvídatelný,“ odpověděl Lucius a chystal se na svůj poslední boj. Nehodlal se vzdát. Odmítal vzít na vědomí chladný pot, který mu stékal po páteři a vpíjel se do sametového pasu kalhot. Malfoyové se nepotí. A už vůbec ne chladně.
„Nezlob se, jsem v tomhle tak neschopný,“ omlouval se Remus a rozpačitě se červenal. Ne, on rudnul. To Harryho ještě víc pobavilo.
„Já se přece nezlobím,“ začal se smát. „Doufal jsem, že mi chceš říci zrovna tohle. Vlastně…“ odmlčel se a ještě chvíli zlobil Rema pátravým pohledem. „Vlastně mě na tuhle možnost upozornila Hermiona. Mě by to nenapadlo, jsem zabedněný. Takže bys mohl ještě bůhví jak dlouho naznačovat a já bych nevěděl, o co ti jde.“
Removi se vrátila do tváře jeho původní barva a už vypadal zase normálně. „Takže Hermiona mě práskla,“ snažil se, aby to znělo ublíženě.
„To ne. Spíš se mě zeptala, co si o tobě myslím. Přiměla mě uvědomit si, co bych od tebe rád slyšel a pak už jsem tě pochopil.“
„To jsem rád. Jen kdyby…“
Harry přešel ke stolu, u kterého seděl na staré, rozviklané židli Remus. Opřel se o hranu stolu tak, aby se nohou dotýkal Remových pokrčených kolen. „Já vím. Zasloužila by si trochu štěstí. Nějak jsou teď všichni šťastní, dokonce i Lucius a Ginny se dali dohromady, takže ona ještě víc vyčnívá z davu.“
Teď už byli vážní oba. „Ano. Chvíli to vypadalo, že by Severus… Co je, Harry?“ vyskočil ze židle Remus, když viděl, jak se Harry zatvářil. „Promiň, nevěděl jsem, že tě to pořád tak bolí, já…“ skoro se začal omlouvat, ale Harry ho prudkým gestem umlčel.
„Promiň, musím,“ řekl po chvíli a přemístil se. Remus si povzdechl. Už si zvykl, že se Harry přemisťuje odkud chce, kam chce, takže ho nepřekvapilo, že se přemístil z podzemního úkrytu, který ještě užívali. Obzvlášť Remus nehodlal jen tak své bydliště z dob odboje opustit.
Pokrčil tedy rameny a vyšel na spojovací chodbu. Teď nechtěl být sám. Za poslední čtvrthodinu se v něm vystřídalo příliš mnoho emocí. Od nejistoty, přes rozpaky a štěstí, až ke smutku. Z protější místnosti zaslechl hlasy a tak vešel dovnitř.
„Moony!“ uslyšel dřív, než se odhodlal omluvit, že ruší a zmizet. Sirius a Tiberius totiž vypadali, jako že si mají co říci.
„Ale…“ chtěl se přece jen vypařit.
„Žádné ale, pojď sem a poslechni si, co Tiberius vymyslel,“ přistrčil mu Sirius židli a Removi nezbylo, než se posadit. Dlužno podotknout, že se vlastně ani moc nebránil.
„No,“ pokrčil Tiberius skromně rameny, „přemýšlel jsem o budoucnosti. Chci být se Siriem, ale pokud se dědovi a slečně Weasleyové nenarodí alespoň jedno dítě, musím se postarat o následníka. Totéž by měl vlastně udělat Sirius. Jenže dva muži nemohou mít dítě. Myslel jsem, že bychom mohli nějaké adoptovat. Třeba dvě, pro každý rod jedno.“
„Není skvělý?“ zavrněl Sirius a jako liána se omotal kolem svého mladého milence.
Remus přikývl. Najednou začal mít obavy. Ani ne tak o potomka svého či Harryho, jako spíš o Harryho samotného.
„Kde je Harry? Rád bych mu to řekl,“ pokračoval Sirius nadšeně.
„Nevím. Někam se přemístil,“ řekl Remus klidně.
Sirius přešel až k němu a chlácholivě mu položil dlaň na rameno. „Neměj o něj strach. Kdo by mu mohl ublížit?“
„Jasně. Jen jsem teď trochu mimo. Podařilo se mi říci Harrymu, co jsem chtěl, a on to pochopil. Dokonce se vůbec neurazil.“
„… a?“ vyzvídal Sirius, kterého to velmi zaujalo. Jakkoli to možná na první pohled nebylo zřejmé, velmi se o Harryho zajímal. Nemohlo mu ujít poblouznění starého přítele. A Harry? Tak u toho si příliš jist nebyl. Ostatně, kdo si mohl být čímkoli jist u Harryho, že…
„Jo…“ usmál se Remus šťastně.
„Tak to blahopřeju!“ Z konejšivého pohlazení se stalo bujaré poplácání po zádech.
„A pak zmizel,“ dodal Remus.
„Zase se objeví, neboj.“
„Jo. Mimochodem, jak se daří Minervě?“
Sirius se posadil na volnou židli, Tiberius si stoupl za něj. „Prý dobře. Hermiona říkala, že to bylo jen vyčerpání z posledních týdnů. Zotavuje se a brzy bude fit. Jihofrancouzské slunce jí jde k duhu.“
„Je hezké od slečny leB… od paní Weasleyové, že ji k sobě vzala.“
„Trvala na tom a nenechala si to vymluvit.“
„Tady jsi, Severe,“ vyhrkl Harry, když se přemístil nedaleko obou mužů. „Já si mohu nohy ušoupat a ty se tady vybavuješ s Luciem. To si to nemůžeš… Děje se něco?“ zeptal se, když si všiml, v jaké situaci oba muže zastihl.
Severus nevypadal, že by Harrymu věřil. Tohle se mu nelíbilo. Jak ten kluk mohl vědět, kde ho hledat? Pátravě se podíval na Malfoye. Ten vypadal jako by se mu ulevilo. Není se co divit, tentokrát ho Harry zachránil.
„Lucie, i vás rád vidím. Ginny se po vás ptala. Prý vás zabije, když se jí nebudete věnovat. Nechci vám do toho mluvit, ale…“
„Já vím,“ přikývl Lucius. „Nesmím ji nechat čekat.“ Otočil se k zamračenému Snapeovi. „Jindy, Severe. A díky, Harry.“
Harry se usmál. „Kdykoli k službám, Lucie. Není nic horšího, než naštvaná Ginny. Od té vám už nikdo nepomůže.“
„Tak dost!“ ozval se Severus. „Mohl bys mi, Pottere, prozradit, jakou frašku tady hraješ? Jak jsi věděl, kde mě hledat?“
Harry zvedl hlavu a zadíval se Severovi do očí. Poznal, že tady vytáčky nepomohou. „Nevěděl jsem, kde najít tebe.“ Kývl hlavou k Luciovi. „Chceš ho zabít a já to poznal.“
„Prosím?“ zeptal se Severus s ledovým klidem.
Smutně se usmál.(Harry se smutně usmál.) „Zaklínadlo gratitudine…“
„Harry…“
Harrymu naskákala husí kůže. Ale nemohl to vzdát. „Musí existovat něco, co pro tebe mohu udělat výměnou.“
„Život za život, Pottere,“ přerušil ho Snape. Takhle ho Harry nikdy neslyšel. „Přivedl jsem ti Blacka, Malfoy bude můj. Nepleť se do toho.“
„Ale já musím. Lucius zabil Draca, aby mi zachránil život. Zabil Nagini, zničil tak poslední viteál. Já vím, mohl to udělat kdokoli jiný, nebo já sám. Ale zkrátil tím bitvu o spoustu mrtvých. Tolika lidem zachránil život! Nakonec zachytil kletbu, která měla zabít Ginny. Nemohu ti to dovolit! Prostě ne!“
Severus pomalu sklonil hůlku. „Naše cesty se rozcházejí, Pottere. Odcházím. Až se teď otočím zády, zabij mě. Využij šance, dokud ti ji dávám.“
„Severe!“ vykřikl Harry nešťastně. Tohle přece nechtěl!
Ale to už se Severus otočil a odcházel. Harry koutkem oka zahlédl Luciův prudký pohyb. Jen tak tak, že stačil srazit jeho hůlku stranou.
„Víš, co ti právě řekl, Harry?“
Harry se díval za postavou mizející v šeru lesa se slzami v očích. Jen pokýval hlavou. Severus už dávno zmizel, když se Harry přemístil z místa, které učinilo definitivní konec jeho vztahu s tmavovlasým mužem.
Magie na něj dýchla hned, jak se objevil před skrýší, která je se Severem po dvacet let ukrývala před děním tam venku. Trochu ho to znepokojilo. Nikdy tu magii tolik necítil, jako teď. Připravil si hůlku a zamířil ke kamenným dveřím. Ty se, poslušny jeho přání, otevřely. Harry opatrně vstoupil. Dech se mu zatajil, když uprostřed místnosti spatřil čtyři postavy.
„Co se děje, Harry?“ vrhlo se na něj hned několik lidí, jen co se vrátil zpět do Doupěte. Tak si navykli z nostalgie říkat podzemním obydlím z doby odboje.
„Nic,“ snažil se je ze sebe setřást. „Došel jsem si pro pár knih,“ dodal a vystrčil balík knih z Godrickovy knihovny před sebe jako nárazník.
„Měli jsme o tebe strach,“ vysvětloval Sirius. „A večeře už vystydla.“
Harry se statečně usmál. Ovšem úsměv ho přešel, když si všiml Lucia, který právě přišel spolu s Ginny. Vypadali tak nějak zvláštně. Šťastně.
Všichni se sesedli kolem stolu, který Sirius v mžiku vykouzlil. Byla by věčná škoda zalézat pod zem, když byl večer tak příjemný. Večeře byla v okamžení na stole. Harry hodil starosti za hlavu a pustil se do jídla, jako by čtrnáct dní nejedl.
Když se všichni dosyta najedli, nádobí zmizelo a zůstaly jen oblíbené nápoje. Harry se rozhlédl kolem. Musel se usmát. Všichni, co tu seděli, k sobě nějakým způsobem patřili. Ať už jako manželé, nebo milenci. Přímo naproti němu dokonce seděla profesorka McGonagallová. Co slyšel, už se jí daří dobře, vyčerpání z války ji nepřemohlo. Hermionu tady neviděl, ale to ho neznepokojovalo. Od té doby, co se Severus zachoval jako idiot… V duchu si povzdechl. Severus… Tak od té doby prostě Hermiona vyhledávala samotu.
„Chtěli jsme vám něco říci,“ začal Lucius s malfoyovským klidem a lehkou přezíravostí. Avšak Harry měl najednou dojem, že ví, co bude následovat. Měl zároveň neodbytný pocit, že to ví všichni. Ale nechtěl kazit ten okamžik, tak mlčel a tázavě vyčkával. „Požádal jsem slečnu Weasleyovou o ruku. Odpověděla -“
„Podívejte!“ vykřikl Tom.
Všichni se zarazili a bezděčně zvedli hlavu k hvězdnému červencovému nebi. Tam, mezi oblaky, za které se měsíc ukrýval jakoby v hrůze, se v závanech větru chvělo znamení Zla.