| Zobrazeno: 2735
/ 2
Autoři: Zuzka a Kája
Beta-readers: Severka S. Rougueová a Istar Halabába
Páry: Je jich moc, ale když ono je tam moc lidí…
Varování: Jako obvykle - slash, 18+
Shrnutí: I takhle to třeba mohlo být
Varování: Jako obvykle
Trhl sebou, když ucítil na rameni nesmělý Harryho dotek. Otřásl se, aby se té ruky zbavil. „Nech mě být!“ řekl, když to nepomohlo. Přitom se snažil dát té větě náležitý podtón. Nechtěl, aby to znělo příliš hystericky. Nakonec se mu to snad podařilo.
„Promiň,“ omlouval se Harry, i když si byl vědom, že to je ubohý pokus.
„Není co,“ zajel Severus do starých kolejí bradavického profesora lektvarů a obrany proti černé magii. „Do tvého sexuálního života mi nic není.“
Harry se zachvěl. Ten tón si dobře pamatoval, i když už je to věčnost, co ho slyšel naposledy.
„Žádný nebyl…“
Jízlivý úšklebek ještě dokreslil určitou regresi v jejich vztahu. „Před časem jsem měl pravdu…“ Nemusel upřesňovat.
„Neměl,“ snažil se zoufale Harry. Ano. Zoufale. Nejenže se mu podařil ten nejhorší možný trapas, nejenže ublížil člověku, který se už věčnost snaží něco ho naučit, ale teď dostal hrozný strach, že tu znovu bude jen s profesorem. Tohle musí nějak vyřešit. Musí… „…nic nebylo.“
Severus si pochybovačně odfrknul.
„Byl jsem příliš malý na to, abych něco chápal. Když jsem pak pochopil, umřel. Dodnes si vlastně nejsem jist, jestli to skutečně byly nějaké náznaky, nebo si jen představuji, že byly…“
„Přesto na něj pořád myslíš. Dokonce tak, že -.“
„Protože mě měl rád! Opravdu rád. Já nevím, jestli takhle, ale to je jedno. Záleželo mu na mně. A mně na něm taky. Bylo to super, nádhera. Byl jsem šťastný. Měl jsem někoho, komu jsem věřil.“
„Což se o mně říct nedá.“
„Já nevím. Někdy už si říkám, že ano. A pak zase, že by byla chyba zvyknout si na dalšího člověka. Co když taky odejdeš? Co když tě zabijou? Byl bych pak zase sám.“
„Před chvílí jsem zjistil, že posledních šestnáct let myslíš na Blacka. A teď se mám dojmout?“ ptal se chladně Severus.
Harry se cítil strašně. Přesto věděl, že tohle musí říci. „Omlouvám se, že jsem to řekl. Ale nemohu se omluvit za to, že na něj myslím. Nedokážu zapomenout na ty, kdo…“ pokrčil rameny. Zdálo se zbytečné něco takového vysvětlovat. „Ani na tebe nikdy nezapomenu,“ řekl, už trochu rezignovaně.
Když Severus dlouho nereagoval, vzal ho za ruku a chtěl ho odvést zpět do postele. Když pro nic jiného, tak aby ho alespoň zabalil do deky. Severus se mu vytrhl. „Jdi sám. Mě přešla chuť.“
Harry poslechl. Zalezl do postele a poprvé po strašně dlouhé době měl chuť začít brečet.
Bylo mu líto, že ta omluva nepomohla. Rád by to nějak napravil. Doufal, že to ještě půjde. Jen nevěděl, co pro to má udělat. Znovu se omluvit? Snad. Jenže i kdyby to pomohlo, nebylo by to nijak dokonalé řešení. Vždycky bude na Siria myslet. Je už takový. Nezmění to jen tak mávnutím hůlky.
Ten sen byl strašný. Znovu prožíval události na Ministerstvu. Znovu slyšel Siriův smích, znovu slyšel kletbu, kterou vyřkla Belatrix.
„Ne!“ křičel, když Sirius padal…
„Vstávej!“ zaslechl do toho strohý příkaz. „No tak, Harry, probuď se!“
Poslechl. Probudil se. Cítil studený pot smáčející jeho tělo a pevné objetí, které mu dodávalo pocit naprostého bezpečí. Nechal se objímat a konejšit.
„Můžeš brečet,“ řekl Severus už tišeji.
Harry zarputile zavrtěl hlavou a pevně stiskl oči. Ne, o Siriovi už nebude mluvit, nebude na něj myslet, pokud bude Severus nablízku a už vůbec kvůli němu nebude…
„Harry,“ otočil ho k sobě, „tohle mi nevadí… Nemůžeš se změnit jen proto, že já bych si to přál. Vlastně bych si to ani nepřál. Když se změníš, už to nebudeš ty.
Pořád vrtěl hlavou, ale svůj boj prohrával. „Měl jsi pravdu. Mohu za to já. Za jeho smrt. Kdybych se učil, kdybych dokázal…“
„Našel by si jiný způsob, jak ti ublížit,“ konejšil ho Severus. Jistě, vadilo mu, že Harry brečí kvůli Blackovi, ale věděl, že to prostě musí strpět. Navíc, v tom, co Harry říkal, byl vidět jistý posun. Ani on, Severus, by Harrymu nikdy nevmetl do tváře pravdu o Blackově smrti. Že to byla Harryho chyba. No, a pak samozřejmě Blacka samotného, který se hnal zachránit svého nezdárného kmotřence, jakkoli věděl, že je to past.
„Krom toho, dneska už nemá smysl nad tím pořád naříkat. Minulost zpátky nevrátíš.“ Harry neodpověděl. Stačil totiž znovu usnout.
* * * * *
„Nemůžu to udělat!“ křičel Harry vztekle.
„Neřvi jak malé děcko a začni konečně něco dělat!“ přikázal Severus, jeho hlas skřípal vzteky, podrážděním a šíleným zoufalstvím. Dvacet let izolace spolu s Harrym měly vliv i na něj, přestože se pořád snažil ovládat. Teď stáli před obrovským problémem. Tedy, on před ním stál. Harry si ho nepřipouštěl, protože on má prostě zase pravdu. Jako vždy. Znalosti, schopnosti a vědomosti měl Harry úžasné. Severus nikoho dalšího takového nikdy v životě nepotkal. Ale kluk nebyl schopen a ochoten tohle všechno použít. Už nějakou dobu se ho Severus snažil vyprovokovat k otevřenému souboji. Věděl, že pokud do toho dá Harry celé své já, on, Severus, dopadne velmi špatně. A to navzdory tomu, že za posledních dvacet let se i jeho skóre značně zvýšilo. To už vůbec nemluvil o lektvarech a… Jenže Harry se prostě vyprovokovat nenechal.
Severovi zbývala poslední možnost. Prostě na něj zaútočit. A riskovat tak, že ho zraní. Zatím vždy váhal to udělat. Ale když dnes viděl, jak se k němu Harry otočil zády a hodlal zase zalézt do postele a trucovat, tak už se neudržel. Nemůžou tu přece být věčně. I oni začnou stárnout. Zdvihl hůlku a mávl s ní. Harry přelétl pokoj a narazil do knihovny. Když se začal sbírat ze země, bylo vidět, jak mu teče krev z rozbitého čela.
„Ty parchante!“ naštval se Harry a vrhl se vpřed… aby znovu naletěl přímo na Severovo nepříjemně bolavé kouzlo.
Nechtěl. Vážně ne. Věděl, že Severus tohle všechno dělá jen proto, aby ho vyprovokoval k nějaké reakci. Jenže on se nechtěl nechat vyprovokovat. Měl strašný strach, že by to mohlo pro Severa dopadnout bledě. Ale něco se stalo. Něco uvnitř něj rozhodlo za něj.
„Jsi hlupák,“ vrčel Severus namáhavě, když se nad ním vyděšený Harry o čtvrt hodiny později skláněl a snažil se zastavit krvácení z mnoha ran. Samozřejmě se mu to nedařilo. „Co takhle použít hůlku?“
V příští vteřině už se Severus zdvihal na nohy. Harry uměl nejenom útočit. Takovéhle kouzlo snad nezvládal ani Brumbál. Severus se podíval na svoji právě uzdravenou ruku. „Skvělé, tohle -.“ Přerušil ho hluk. Kameny v protější stěně se začaly rozestupovat.
„Myslím, že tohle je jasný signál,“ vzpamatoval se Severus jako první. „Vezmeme si věci a půjdeme.“
Vyšli, každý s malým vakem přes rameno. Severus neodolal a vynesl s sebou Salazarovy Zápisky k lektvarům v originále. Ostatní knihy měl už dávno přepsané, takže odnášel pouze kopie. Bylo časné ráno, teprve svítalo.
Rozhlédli se. Ano. Pořád byli v Bradavicích. Až na to, že Bradavice už nebyly. Rozvaliny všude kolem nich byly výmluvné a vyprávěly svůj příběh jejich bolavým srdcím. „To není dobrý začátek,“ řekl nakonec do studeného sychrava Harry. „Zkusíme se vrátit zpět, třeba nás ještě nechají se vyspat. Co tady, teď po ránu?“ Severus s ním souhlasil. Na okamžik ho napadlo, že pokud vejdou zpět do místnosti, zůstanou tam dalších dvacet let. Ale pak to zavrhl. Zakladatelé určitě pochopí nutnost správného načasování. Proto po chvíli následoval Harryho zpět do knihovny, ve které společně strávili posledních dvacet let. Avšak teprve když se přesvědčil, budou moci kamenné dveře opět otevřít, zamířil uklidněně k posteli. Možná není od věci si tu zřídit hlavní stan, alespoň do té doby, než se venku drobet zorientují.
Když se Harry probudil, zjistil, že je sám. Tělo ho ještě bolelo od jejich posledního milování. Severus byl obzvlášť důkladný a Harry se cítil, jako by ho přejel parní válec. Ale bylo mu dobře. Spíš ho znejistilo, že se Severus někam vypařil. Než se však stihl seriózně zamyslet nad tím, co se asi stalo, kamenné dveře se otevřely a Severus vešel dovnitř.
„Kde jsi byl?“ zeptal se Harry.
„Podívat se venku,“ odbyl ho Severus zamyšleně.
„Mohl tě někdo vidět…“ káral ho.
Zavrtěl hlavou. „Jsem zvěromág.“
„Vážně?“ Harry vypadal konsternovaně. „A to tě nenapadlo mi to říct? Jsme tu takových let, spíme spolu a -.“
„Přesně tak. Jen spolu spíme. Hezky jsi to vystihl. Sám bych to neřekl lépe.“
Harry se nadechl k řízné odpovědi, ale prudké mávnutí rukou a výraz Snapeova obličeje ho zarazil. Ztichl. Až po chvíli se zeptal správně. „Co jsi zjistil? Žije ještě vůbec někdo?“
„Neviděl jsem žádné větší město. Jen sem tam nějakou vesnici,“ zavrtěl hlavou. „Obávám se, že…“
„Neříkej to,“ přerušil ho Harry.
„Nezmění se to, když to neřeknu,“ odbyl ho Severus. Ale ve svém dalším výkladu se tomu vyhnul.
Když skončil, chvíli bylo ticho, které nakonec přerušil Harry. „Myslíš, že bychom tu mohli zůstat?“
„Dalších dvacet let?“
„Jistěže ne!“ odsekl Harry. „Jen se sem chodit vyspat, najíst a …“
„…a schovat?“
„Možná. Možná si prostě jen odpočinout.
Severus pokrčil rameny. „Asi ano. Každopádně to zní rozumně a rozhodně to můžeme zkusit. Teď bych navrhoval pořádně se vyspat. Čím víc, tím lépe. Ráno opět vyrazím ven a vyberu si některou z vesnic, abych ji lépe prozkoumal. Ať víme, na čem jsme.“
„A já? Co mám dělat já? Nechci jen nečinně čekat, až se vrátíš.“
„Studuj.“
Harry otočil oči v sloup. „Nedělám nic jiného. Lepší radu nemáš?“
„Ne. A rozhodně si nemysli, že už víš všechno. Například lektvary pro-.“
„To ne!“
Severus se usmál. A přikývl. „Ale transformační kouzla se ti hodit budou. A jestli chceš za každou cenu ven, tak bys mohl prozkoumat zbytky hradu. Sice ho určitě dobře prohledali, ale je možné, že zakladatelé tu udělali víc skrýší, které se otevřou jen tobě. Zkus něco najít. A buď laskavě opatrný. Nerad bych tě odněkud vysvobozoval.“
„Jsem teď přece nejmocnější kouzelník na světě. Copak jsi zapomněl?“ zeptal se ublíženě Harry.
„Možná,“ začal s odpovědí, když si všiml, že si Harry dělá tak trochu legraci. „Ale rozhodně jsi lehkomyslný, zbrklý a neopatrný. To tvou šanci na přežití snižuje o dobrých padesát procent.“
„Dobrá, dobrá,“ vzdal to Harry.
„Teď spát,“ přikázal Severus.
Což se ovšem snadněji řekne, než udělá. Najednou, jak se jejich společný pobyt chýlil ke konci a před nimi bylo pouze neznámo, tak se nemohli nasytit jeden druhého. A Harry až tak moc nevěřil tomu, že spolu jen spí. Na to ho Severus svíral příliš pevně, bral si ho příliš urputně a jeho jméno vykřikoval příliš zoufale…
Sám na tom byl obdobně. Ono, zkuste vymazat dvacet let s tím, že to byla nutnost. Nejde to. Jednou prožité roky ničím nenahradíš. A nikdy je nesmažeš. Harry si to už začínal uvědomovat. Sice byli se Severem příliš rozdílní, ale jedno věděl jistě. Ať se stane cokoli, už vždycky mu na něm bude záležet.
Proto se vždy plně ponořil do jejich milování, stejně tak intenzivně studoval další a další kapitoly, které mu Severus předkládal, zatímco on sám zkoumal okolí. Věděl, že to jednou skončí. Až Severus uzná, že už toho ví dost. Nechtěl o tom přemýšlet.
„Zítra ráno vyrazíme,“ řekl jednou u večeře Severus. „Pokud jsou mé informace správné, zítra dorazí do mé vesnice smrtijedi. Něco jako výběrčí daní. Je na čase s tím skoncovat.“
Harry přikývl, že rozumí. Měl totiž plnou pusu, a tak nechtěl mluvit. Za tu dobu se totiž od Severa naučil nejen kouzlení, ale i slušnému chování.
Ta noc byla strašná. Tedy, byla zvláštní. Ne, nemilovali se. Severus prostě Harryho znásilnil. Až na to, že něco šíleně zvrhlého v Harrym říkalo, že je to úplně skvělé. A nešlo jen o tělo. To se poddalo. Přijalo Severa i jeho pološílený rytmus milování, který Harryho až zbavoval vědomí. To, co však mladíka nejvíc těšilo, byl fakt, že ví, proč se tohle to děje. Za vší tou vášní byl strach. Cítil to. Severus se bál, že ho ztratí. A co může být krásnějšího, než když víte, že se o vás někdo tak šíleně bojí?
* * * * *
„Dnes si přivstali,“ řekl temně Severus, když zahlédli několik postav stojících uprostřed vesnice. Ne, neměli na sobě černé hábity s kápěmi a maskami. Už se neskrývali. Harry se podíval na Severa a odhodlaně přikývl. Jejich vlastní tváře zmizely pod maskami. Harryho srdce se na okamžik prudce rozbušilo, pak se ovšem rychle vrátilo do původního rytmu. Přesně tak, jak se to naučil.
„Pojď, maličká, půjdeš se mnou,“ smál se zrovna jeden smrtijed a táhl po zemi mladou dívku.
„Zkraťte to, Mortimere,“ ozval se panovačný hlas velitele skupiny. Harry se Severem si vyměnili překvapené pohledy. Podle hlasu by oba tipovali na Malfoye staršího. Jak smrtijedi přecházeli po návsi, otevřeli na okamžik pohled na svého velitele. Malfoy! Ale…
„Draco,“ zašeptal Harry a překvapeně sledoval svého nepřítele z dětství.
„Teď, Harry,“ pobídl ho tiše Severus a sám vytáhl hůlku.
Vzduchem zasvištělo několik světelných paprsků. Bylo to rychlé. Tohle nebyla doba, kdy by šlo brát zajatce. Jediný, před kým Harry zaváhal, byl Draco. Znal ho osobně a měl na něj příliš mnoho vzpomínek. Severus to rychle pochopil. Ale rozhodl se, že to nebude napravovat. Někdo musí Voldemortovi podat zprávu.. Pokynul Harrymu a přemístili se.
„Zlobíš se,“ řekl Harry, když unaveně odpočíval v posteli, která jim byla stále otevřená. Tedy, i se zbytkem místnosti. Vždy se za nimi pečlivě zavřely kamenné dveře a poskytly jim tak to nejlepší… bezpečí.
„Ani nevím, Harry,“ řekl po strašně dlouhé době Severus. „Příště se ti to může vymstít. Proto se zlobím.“ Rozpřáhl náruč a Harry se v ní urychleně ukryl. Cítil se jako tehdy, před lety, kdy přímo bytostně toužil po něčí blízkosti. „Ale je to i má chyba. Nedokázal jsem tě připravit na zabíjení.“
„Ani jsi nemohl. Na to se nedá připravit.“
„To nedá.“
„Bude to vždycky takovéhle?“
„Horší. Tohle bylo poměrně rychlé. A také jsme hned zmizeli. Příště se možná budeš muset dívat, jak umírají.“
Harry se pokusil ještě víc přitulit. Už to ani nešlo, jak pevně se Severa držel, a přesto měl pocit, že potřebuje víc. „Nechci to.“
„Já vím, ale my jsme nezačali. Pamatuj si to. Je lepší když umřou ti parchanti, než aby to byl jeden z nás. Nebo někdo z těch bezbranných lidí.“
Chvíli bylo ticho, Severus k sobě tiskl Harryho a přemýšlel, jak ho ochránit před tím, před čím se ochránit nedá.
„Severe…“ špitl Harry.
„Hm?“ zeptal se zamyšleně.
„Mohl bys…“ zajíkl se. Takhle otevřeně to nikdy neřekl. Takže když Severus stočil pohled k němu, zrudl. Přitiskl se k dlani, která se za okamžik něžně dotkla jeho tváře, rtů, brady…
A potom celého těla. Tohle milování bylo úplně jiné než to minulé. Vlastně i jiné než všechna předchozí. Oba si to uvědomovali.
Probudil ho zvuk otevírajících se dveří. Severus se vracel. Vypadal… vypadal hodně zachmuřeně.
„Co se stalo?“ zeptal se tiše Harry, když si Severus sedl k němu na postel.
Zdálo se, že ho Harry svou otázkou vytrhl z hlubokého zamyšlení. „Nic,“ odpověděl prudce. Příliš prudce.
„Severe…“ zvedl se a klekl si vedle něj. Vzal jeho ruku do dlaní. „Vidím, že se něco stalo…“
Povzdechl si a otřásl se, jako by se tím chtěl zbavit zlých myšlenek. „Voldemort poslal na naši vesnici trestnou výpravu.“
„Jak trestnou vý…“ Harrymu to došlo. Vyskočil na nohy. „Chceš říct, že je zabil?!“ Severus přikývl. „Všechny?“
„Ano. Nechal spálit celou vesnici na popel.“
„Ten bastard! Zabiju ho! Říkal jsem… říkal jsem, že máme jít rovnou na něj. Jeho musíme zabít jako prvního! Jinak to nikdy neskončí.“
„To nejde.“
„Umím už všechno!“
„Přesto musíme vyčkat. Je to dvacet let, Harry. Vybudoval celou armádu. Potřebujeme informace. Kde je. Jak je chráněný. Kdo ho hlídá. Budeme mít jen jeden pokus, na to nezapomínej.“
„Ale…“
„Navíc, těch dvacet let se podepsalo i na nás. Zapomněli jsme… já zapomněl, jaký je. Tohle jsem měl čekat. Tohle všechno podporuje můj názor, že musíme být opatrní a postupně ho oslabovat. Navíc…“ odmlčel se, když měl pocit, že ho Harry vůbec neposlouchá.
„Navíc co?“ překvapil ho.
„Myslím, že nejsme sami, kdo proti němu bojuje…“
Harry překvapením prudce vydechl. „Jak to víš?“
Pokrčil rameny. „Nevím. Jen mám ten pocit, že jsem něco zahlédl. Až to budu vědět, řeknu ti. Teď se dej do pořádku, půjdeme do druhé vesnice…“
„Aby zničil i tu?“ zeptal se hořce.
„Tentokrát budeme připravení. Mimochodem, neuškodilo by, kdyby ses stal také zvěromágem.“
Harry kývl. Už o tom také přemýšlel. Trávil teď spoustu času sám, když byl Severus na výzvědech. A byla škoda jen ho prospat. „Naučíš mě to?“
„Já?“
Severus mávl směrem ke knihám. „Informace tu máš. Myslím, že bys to mohl zvládnout sám.“
„Asi ano,“ souhlasil Harry. „Ale Sirius říkal…“ odmlčel se a nadával si do idiotů. Severus to nekomentoval, jen ho vyčkávavě sledoval… „…no… totiž,“ zhluboka se nadechl, „…že je lepší, když se to člověk učí s někým.“
Severus přikývl. „Ale Black byl jen obyčejný kouzelník, Harry. Tvoje kouzelnická úroveň je o něčem úplně jiném.“
Předsevzetí zapracovat na animagii Harryho neopustilo, dokonce se během jedné noci, kdy hlídali další vesnici, ve které zničili skupinu smrtijedů, utvrdilo. Kdyby byl třeba pes, určitě by hlídku přežil lépe. Hm, co takový pes?
Nečekali zbytečně. Harry se rozhodl spoléhat na Severovo vedení. Výsledkem bylo, že půlka trestného oddílu zemřela dřív, než si uvědomili, že je někdo zabíjí. Vesničané s křikem utíkali, jen pár jich zůstalo na nedalekém vršku. To především ti mladí, zvědaví. Severovi bylo jasné, že dříve či později se o nich bude všude mluvit. Nevadilo mu to. Harryho způsob útoku ho fascinoval. Kluk neustoupil ani o krok. Nenechal se vyprovokovat. Zabíjel rychle, účinně.
Rozhlédl se. Uprostřed vesnice ležely dobré dvě desítky mrtvých. Poslední dva stáli… Harry zatajil dech. To byli… Ale ne, už žádné zaváhání. Namířil na ně hůlku. Na poslední chvíli zahlédl Severovo gesto, kterým mu přikazoval hůlku sklonit. Pak něco řekl a z jeho vlastní hůlky vylétl záblesk, který obě postavy spoutal a nehybné, ale živé srazil k zemi.
Harryho to překvapilo. Zatím nebrali zajatce. Bylo by příliš náročné se o ně starat. A hlídat je. Podíval se na Severa. Ten jen kývl, ať to nechá na něm.
„Kam -.“
„Běž domů.“ Harry poslechl.
Severus se vrátil asi za hodinu. „Vysvětlíš mi konečně, co se to děje?“
„Malfoyové.“
„To jsem poznal!“
„Pak víš všechno, co bys měl.“ „Severe!“
Muž se usmál. „No dobrá, pojď, najíme se. A já ti povím, co mám v úmyslu.“
„Stejně je to zvláštní,“ pokračoval Harry, když sedali za stůl. „Já vím, vysvětloval jsi mi, že jsme tu nestárnuli. Ale teprve když jsem viděl Draca, který vypadá, jako vypadal Lucius…“
„Došlo ti, že jsem měl celou tu dobu pravdu?“ usmál se Severus.
„Asi… já nevím. Jen, je to zvláštní… A ten druhý?“
„Syn…“ odtušil něco zcela logického a pustil se do jídla.
„Fakt? Hm. Tak on má dospělého syna. To je divné.“ Severus se na Harryho pátravě podíval, ale pokračoval v jídle. „A co jsi s nimi udělal?“
„Schoval jsem je. Do jeskyně dole u jezera. Tam je nikdo hledat nebude.“
* * * * *
„Děláš víc, než bys musel,“ řekl Harry, když unaveně ležel v Severově náruči. „Pomáháš mi to zvládnout. Nevím, co bych si počal, kdybych tě neměl…“
„Měl bys někoho jiného,“ podotkl Severus.
„Nerozumíš, nebo nechceš rozumět?“ povzdechl si Harry. „Říkáš, že spolu akorát spíme. Ale mně to strašně pomáhá, je to jako bys ze mě smýval ty příšerné chvíle tam… v boji.“
Severus mlčel. Přesně ten samý pocit měl z Harryho. Harryho ruce a ústa jej očistila od prolité krve, byť krve smrtijedů.
„Zítra si půjdeme promluvit s Malfoyovými. Teď spi…“
Harry se nadzvedl na lokti a podíval se mu do očí. „Nechci spát. Řekni mi, jsi gay?“
Severus překvapeně pozvedl obočí. Harry po klenuté lince jemně přejel prstem. „Choval jsem se snad posledních dvacet let jinak?“
„No tak, Severe… Chci vědět, jestli to, že jsme takhle spolu, je výsledkem nouze, nebo…“
Severus se zamračil. Tohle bylo příliš vážné téma na jeho rozpoložení. „Moje vztahy s holkama vždy skončily katastrofálně. Vlastně jsem vůbec netušil, proč bych s nimi měl být…“
„Mně je to jedno,“ připustil Severus. Mohu být se ženou, stejně jako s mužem…“
Tím Harryho překvapil. „To jde?“
Na Severově tváři ten dotaz vykouzlil úsměv. Opravdový. „Ovšem. Je to jen sex. Jen způsob. Nezáleží mi na něm, ale na tom, s kým jsem.“
„Aha. No, takhle jsem o tom nepřemýšlel.“
* * * * *
Stáli v jeskyni, zahaleni od hlavy k patě. Severus Harryho upozornil, že to on sám bude s Malfoyovými mluvit. Kouzlem si upravil hlas.
„Kdo jsi?“ dotkl se špičkou Malfoye mladšího. Tedy nejmladšího.
Mladík se pokusil hrdě narovnat. Šlo to jen obtížně, kouzlo ho drželo na zemi pevně spoutaného. „Tiberius Malfoy. A ty jsi kdo? Ne, neříkej mi to. Není to důležité. Jsi mrtvý muž.“
Úšklebek. „Ani nevíš, jakou jsi vyslovil pravdu. Takže Tiberius…“ Otočil se k Dracovi. „Zmohl ses na syna?“ zeptal se jízlivě.
„Jak se opovažuješ…“ zasyčel Draco. To Severa překvapilo. Malfoy by se neměl nechat tak snadno vytočit.
„Já se neopovažuji. Dělám si, co chci a někdo jako jsi ty, mi v tom nezabrání. Teď k tomu, proč jste tady. Nepotřebuji vás oba. Jednoho pustím, druhého si tu nechám…“
Dracovi se téměř podařilo se posadit. „Půjdu já,“ řekl rozhodně. Harry se pod svou maskou ušklíbl. Jistě. Co se od takového zbabělce dá čekat.
Severa to zřejmě také zarazilo. „Dobrá. Doneseš dopis svému otci. Dej si pozor. Je jen pro tvého otce. Nezkoušej zjistit, co se stane, když se ho pokusí otevřít někdo jiný.“
„Včetně tvého pána.“ Draco se ušklíbl, ale na víc už se nezmohl. Ani na to neměl čas. Ze Severovy hůlky vylétlo jasné světlo a Draco zmizel. Mladíka to dost vyděsilo. I když se snažil ovládat, bylo znát, jak moc se bojí. Harry ho pozoroval. Odhadoval jeho věk tak na šestnáct. Možná sedmnáct, ale to opravdu jen možná. Ještě by měl být ve škole. A oni ho posílají zabíjet.
Rovněž si kouzlem upravil hlas a řekl alespoň něco… „Pokud zemřeš naší rukou, bude to rychlé a nebude to pro zábavu.“
„Nevím, co chcete,“ ozval se Tiberius, „ale ať už je to cokoli, nedostanete to. Kvůli mně nic neudělají…“
Harry zachytil Severův pohled směřující k vaku na jeho rameni. Pochopil. Vyndal jídlo a pití a přiklekl ke spoutanému Tiberiovi. „Nakrmím tě,“ řekl na jeho tázavě překvapený pohled.
Přiložil mu pohár s vodou k ústům a nechal ho napít se. Pak vytáhl z vaku maso a chléb. Odlomil první sousto. Vlastně by ho mohl rozvázat. Kluk by proti nim neměl šanci, ale nechtěl riskovat. Byl si jistý, že by Tiberius zkusil zaútočit.
Severus se usmál. „Zřejmě dostatečně neznáš svého dědu, Tiberie,“ pohrál si s tím slovem. „Zřejmě jsem ho zaujal…“
Tiberius se na něj překvapeně podíval. Ale to už Severus odvedl Harryho, aby mu vysvětlil svůj plán.
„Přemístím ho, kam budu chtít. Nebudou nás moci sledovat. Řeknu mu, co od něj chceme…“
„Řekneš mu, kdo jsi?“
Severus pokrčil rameny. „Uvidím.“
Vyšli z jeskyně. Severus ji vzápětí zamaskoval kouzlem a pak se přemístili.
„Kdo jsi?“
„To tě nemusí zajímat. A pamatuj si, že otázky tady budu klást já. Chci znát další plány tvého pána.“
Starý muž se zasmál. „Tak to budeš čekat dlouho.“
„Zřejmě měl chlapec pravdu,“ ozval se Harry. „V této rodině nemá smysl spoléhat na rodinná pouta.“
V stále ještě hladké tváři bez vrásek se na okamžik objevil záblesk emoce. „Co je s Tiberiem?“
„Je v pořádku,“ pokračoval Harry. „Fakt, že ho tam Draco jen tak nechal, přijal celkem v pohodě. Zřejmě je to u vás běžné.“
„Neopovažuj se-.“ Víc Lucius říct nestačil. Něco ho srazilo k zemi. Znemožnilo mu se hýbat. Na vteřinu měl pocit, že přišel o tělo, že zůstala jen duše, která je takhle naprosto bezmocná. Pak ten pocit zmizel. Muž se ztěžka vyhrabal na nohy. V jeho tváři teď byl znát úžas. A také strach.
„Tak dost,“ vstoupil do jejich sporu Severus. „Víš, co chceme a co za to nabízíme. Tvůj syn je ubožák, ale tvůj vnuk vypadá dobře. Rozmysli si, co uděláš.“
Malfoy zuřivě přemýšlel. Kdo to může být? Kdo…
„Kdo jsi?“ zeptal se znovu, ale už zdaleka ne tak arogantně, jako na počátku tohoto podivného rozhovoru.
„Už jsem říkal, že tě to nemusí zajímat…“
„Mám pocit, že tě znám,“ říkal Malfoy, spíš pro sebe, než pro Severa. „Nejde o hlas. Spíš dikce. Způsob, jakým mluvíš, jak na mě působíš… Už jsem to kdysi zažil… ale to je dávno,“ zavrhl to nakonec.
„Teď běž, ať tě Voldemort,“ na to slovo dal Severus důraz, „nepostrádá. Najdu si tě.“
Lucius zdvihl tvář. V očích se mu zablýsklo, ale nechal si své podezření pro sebe. Přemístil se. Harry se Severem také.
„Myslíš, že udělá, co po něm chceme? Zradí Voldemorta kvůli vnukovi?“
„Určitě. Znám ho. Je krutý a lhostejný k cizí bolesti, ale to, proč se přidal k Voldemortovi, byl jeho vlastní prospěch. A jeho rodiny. Neohrozí nejmladšího člena rodu Malfoyů.“
„Je to dvacet let…“ varoval Harry.
„Malfoyové by nepřežili, kdyby je nezajímal především jejich vlastní prospěch. Draca by možná obětoval, ale ne Tiberia. Tiberius je Malfoy. Draco je ubožák. Proto jsem rád, že se Draco zachoval tak zbaběle.“
„Myslíš, že nás poznal?“
Severus zamyšleně přikývl. „Je na správné stopě. Dříve či později zjistí, kdo jsem já. Nebude problém zjistit, kdo jsi ty. Musíš být na to připraven…“
„To zvládnu.“
„Jen aby. Budou tě chtít dostat za každou cenu. A použijí cokoli. Měli bychom zjistit, jestli tě nemohou nějak vydírat. Co ta tvoje mudlovská rodina? Myslíš, že bydlí stále na stejném místě?“
Harry se zarazil. Nemyslel na Dursleyovy celou věčnost. „Asi ano. Ale nemám je rád. Nebudou pro ně zajímaví. Spíš bychom měli zjistit, jestli třeba Weasleyovi…“
„Tam už jsem byl.“
„To jsi mi neřekl.“
„Není co. Jen hroby.“
Harry věděl, že to Severus nedělá úmyslně. Že si neschovává ty nejhorší zprávy jen a jen pro sebe a zveřejní je pouze pod nátlakem. Ale pořád ho štvalo, že Severus vždy všechno ví a nic mu neříká. Dobrá, možná ho chce chránit, ale… „Už dávno nejsem malé dítě,“ řekl s celkem úspěšným pokusem o klid zbytek své myšlenky nahlas. Než aby se do Severa znovu hystericky pustil, raději se přemístil zpět do Bradavic. Prudce prošel dveřmi, které se za ním okamžitě zavřely.
Severus se nevracel, ale Harry to nevnímal. Jak totiž vztekle a zoufale pochodoval po místnosti, napadlo ho, že by se znovu mohl pokusit stát se zvěromágem. Jakkoli Severovi do očí tvrdil, že se to nemá zkoušet o samotě, říkal to přece Sirius, sám se tím pravidlem neřídil. No, asi dvakrát se mu to dost vymstilo, ale poslední pokusy už byly více než zdařilé. Nevypadal sice tak, jak si představoval původně, ale dost se své představě blížil. Byl z něj vlk. Už docela podařený.
Pokusy s přeměňováním ho vyčerpaly. Lehl si do postele. Teď, když už se nemusel soustředit na kouzlo, ho dostihly myšlenky, kterým chtěl předtím uniknout. A představy. Viděl znovu Rona. Jeho rozesmátou tvář. Fakt, že ve skutečnosti už ji nikdy neuvidí, mu vháněl slzy do očí. Za chvíli už brečel jako malý kluk.
* * * * *
„Pověz mi o tom muži víc, Lucie,“ vybídl ho Voldemort, když Malfoy v krátkosti popsal dopolední setkání.
Lucius trhl rameny. „Můj pane. Víc nevím. Pokud jsem vše popsal nedostatečně, vždy můžeš vstoupit do mé mysli a sám se přesvědčit…“
Voldemort jen mávl rukou. „Dobře víš, že to dělám nerad. Obzvlášť u svých věrných…“
Zamyslel se. „Nejsem si jist, pane. Mám zvláštní pocit…“
„Dobrá. Řekni mu, že souhlasíš…“
„Pane?“
„Ano. Souhlasíš s tím, že na mě budeš donášet…“
„Jestli zjistí, že lžu, můj vnuk…“
„Ach ano, Tiberius… věčná škoda že tam místo něj nezůstal tvůj syn, že, Lucie…“
Muž sklonil tvář. Tohle byla hořká pravda. Jeho syn se nevyvedl v žádném směru, v který otec může doufat. Byl neschopný. Zbabělý. Staral se jen o sebe a ani to nedokázal moc dobře. „Můj pane.“
„Prostřední víska. To bude cíl dalšího útoku. Pošli nějaké podřadnější smrtijedy. Chci se podívat, jak ti dva bojují.“
Harry se zamračil. Zdálo se, že informace, kterou jim Malfoy poskytl, byla pravdivá. Sotva se přiblížili na dohled, zahlédli smrtijedy, jak obraceli vesnici naruby. Ještě pár kroků a… „Stůj, Severe!“ vykřikl Harry polohlasně.
„Co?“ zeptal se, ale poslechl.
„Je to past! Je tady! On je tady! Někde blízko!“ chrlil ze sebe Harry. „Cítím ho a…“
Severus ho popadl do náruče a přemístil se s ním… bůh ví, kam. Harry se překvapeně rozhlížel. „Kde to jsme?“
„Nevím,“ připustil Severus. „Ale pokud máš pravdu a je tam, nemohl jsem nás přenést rovnou domů…“ Harryho zahřál ten pocit, který v něm to prosté slovo vyvolalo. „Musíme ho zmást mnohonásobným přemístěním.
„Dobře, tak pokračuj,“ přikývl Harry a přitulil se k Severovi.
Zdálo se to jako celá věčnost. Harry raději jednotlivá přemístění nepočítal. Bylo mu na zvracení stejně jako před dvaceti lety.
* * * * *
Malfoy se procházel po honosné komnatě. Kdyby to nebyl Malfoy, řeklo by se, že je nervózní. Ba ne, má strach. Ale protože Malfoy není nikdy nervózní a už vůbec nemá strach, rozhodně ne Lucius Malfoy, tak se prostě jen tak procházel. Celá akce vyšla naprázdno. Nechápal to. Svůj úkol přece splnil. Ale ti dva se neobjevili. K čertu s nimi, ale co Tiberius? Stejně tohle všechno zpackal Voldemort!
„Lucie, mazlíčku,“ v otevřených dveřích se objevil sám Temný pán.
Lucius se sklonil, téměř k zemi. „Odpusť, můj pane. Nevyšlo to…“
Voldemort se nepříjemně zasmál. „Ale ano, vyšlo to…“
„Nepřišli…“
„V tom se právě pleteš,“ přešel kolem něj a usadil se do pohodlného křesla nedaleko krbu. „Byli tam…“
„Ale…“
„Ale zjistili, že je to past,“ dodal klidně.
Lucius se zamračil. Byl jediný, kdo o tom věděl a věřil si natolik, že mohl s jistotou říci, že on to neprozradil.
„Jak to mohli zjistit?“
Teď se Voldemort zamračil. „Cítil mě. Tak, jako já jeho…“
„Nerozumím…“
„Harry Potter, příteli…“
Kdyby to nebyl Malfoy, tak by okamžik tupě zíral. „Ale…“
„Není tedy těžké zjistit, kdo je jeho společníkem. Už nemusíš namáhat mozek vzpomínkami, Lucie…“
„Jsou mrtví…“ vyhrkl nemalfoyovsky Malfoy.
Znovu ten nepříjemný smích. „Hloupost. Prostě zmizeli. Jenže jsem nemohl říci, že Spasitel a jeho profesor utekli. Dokážeš si představit, co by se stalo? Pro odboj by to byla jedinečná vzpruha. Víra, že se vrátí…“
„Ale vrátili se… A jsou…“ odmlčel se. Viděl je v boji. Jsou děsiví.
„Ano, vrátili. Konečně tu malou krysu budu moct zabít. A pak už nikdo nikdy…“
Rozesmál se. Luciovi z toho smíchu přejel mráz po zádech. I z toho hlasu. Nebylo v něm nic lidského. „Co můj vnuk, pane? Zabijí ho.“
„Nutná oběť, mazlíčku. Přines mi pohár vína, oslavíme Potterův návrat. A jeho brzkou smrt.“
* * * * *
Harry zrovna krmil nejmladšího Malfoye, když se objevil Severus. On i zajatý mladík se na něj zvědavě podívali.
„Zdá se, že jsem přecenil pud zachování rodu tvého děda, maličký,“ ušklíbl se Severus a Harry viděl, jak mladíkovi naskákala husí kůže. „Byla to past, představ si. Lucius nás chtěl zničit. Zřejmě senilní. Copak ho nenapadlo, že bys zemřel, i kdyby nás zabil? Nikdo neví, kde jsi a postaral jsem se, aby tě nikdo nenašel…“
„Zabijete mě?“ zeptal se klidně, ale hlas mu přeskočil.
„Tvůj děda se se mnou chce znovu sejít. Uvidíme, co nám řekne tentokrát…“
Harry se zvedl od mladíka. „Přemístíš ho sem?“
Severus přikývl.
Za okamžik stál Lucius mezi nimi… Ale nějak… nějak nevypadal, jako Lucius. Držení jeho těla bylo zoufalé. Tohle nebyl Lucius Malfoy, to byl starý zlomený člověk.
„Přišel ses podívat na smrt svého vnuka, Lucie?“ zeptal se jízlivě Severus. Už se neskrýval, ani neměnil hlas.
„Počkej, Severe. Můžeme si o tom promluvit?“ snažil se.
„Není o čem. A ty to dobře víš. Já nemohu couvnout a ty zřejmě také ne. Rozluč se s chlapcem.“
„On za to přece nemůže…“ nepatrně zvýšil hlas.
„Tys to nepochopil. Rukojmí se nezabíjí proto, že by za něco mohl. Zabíjí se proto, že ho ostatní ho zklamali. Harry, zabij ho!“