| Zobrazeno: 3750
/ 1
Autoři: Zuzka a Kája
Beta-readers: Severka S. Rougueová a Istar Halabába
Páry: Je jich moc, ale když ono je tam moc lidí…
Varování: Jako obvykle - slash, 18+
Shrnutí: I takhle to třeba mohlo být
Varování: Jako obvykle
Severus za sebou pečlivě zavřel dveře a opřel se o ně. Tohle potřeboval. Tenhle klid. A ticho. Zhluboka se nadechl. Po rušném dni, jaký byl dnes, vždycky potřeboval trochu volnosti. Setřást ze sebe to všechno. Na nic nemyslet. Usmál se. Vysvobození bylo na dosah. Sice jen na chvíli, ale i tak to bude stát za to. Několika rychlými kroky přešel k okraji astronomické věže a skočil dolů. Vzápětí se ozvalo tiché zatřepetání křídel a soumrakem odlétala malá poštolka.
Miloval tenhle pocit, když všechny jeho starosti odvál vítr, který čechral jeho peří. Neměl hlad a necítil potřebu lovit, ale občas se prostě jen tak střemhlav vrhl k zemi, aby svůj takřka sebevražedný volný pád těsně nad zemí zarazil a znovu se prudce vznesl. Byl svobodný, v bezpečí. Jen jediný člověk věděl o tom, že zvládl obtížné studium animagie a dokázal ho dovést ke zdárnému konci. Ten je teď však, sláva Merlinovi, už definitivně mrtvý. I když, zkušenost Severuse naučila, že zrovna u tohoto muže definitivně mrtvý nemusí být až tak definitivní. Což teď stejně není důležité. Hlavní je, že aspoň na pár hodin nechá všechno za sebou. Vřeštící děcka, vybuchující kotlíky i to věčné slídění Albuse Brumbála. Merline! Jak strašně Severus nesnášel to jiskření v těch modrých očích, které znamenalo, že ředitel ví. Prudce mávl křídly a začal stoupat do výšky. Bradavice tak vypadaly mnohem menší. A mnohem méně důležité. Ještě jeden okruh a bude na čase se vrátit. Vzal to tedy ze široka a zalétl až nad Zakázaný les. Tam se zarazil a dřív, než začal rozumně uvažovat, ukryl se ve větvoví starého dubu. Zatajil dech a pozorně sledoval dění na mýtině pod stromem. Přítomnost smrtijedů v takovém množství mohla znamenat jediné. Voldemort hodlá zaútočit dnes. Zřejmě dnes večer.
Neměl o tom tušení. Což mohlo znamenat jen jediné. Malfoyovi se konečně podařilo přesvědčit Temného pána, aby Severovi nevěřil. Opatrně se schoval do větvoví a pozoroval scénu před sebou. Přemisťovali se sem další smrtijedi. Dokonce i nově zverbovaní mladíčci. Takže útok bude zdrcující. Vedený vší silou. Musí varovat Brumbála.
K čertu s utajením. Ze svého úkrytu zamířil přímo do okna ředitelovy pracovny. Netrpělivě bušil zobáčkem na vitráž, až se dočkal váhavého otevření okna. Vlétl do pracovny, div nevletěl do krbu, ve kterém, navzdory teplému večeru, hořel oheň. V mžiku na sebe vzal svou lidskou podobu. Brumbál nevypadal překvapeně. Ne proto, že by věděl o této Severově schopnosti, spíš pochopil, že jen závažná informace mohla Severa přimět se prozradit. Tázavě se na něj podíval. „Jsou tady. V Zakázaném lese. Svolává snad všechny smrtijedy, určitě zaútočí ještě před úsvitem.“
„Tebe také?“
„Ne.“
„Dobrá. Takže se nehneš z hradu. Slib mi to.“ Kývl. „A teď musíme dostat do bezpečí Harryho.“
„Cože?“
„Ano, to je v tuto chvíli nejdůležitější. Ještě nepřišel jeho čas. Dnes by Voldemortovi podlehl.“
„Dobrá. A ostatní studenti?“
Brumbál se na něj smutně podíval, pak rozhodně zavrtěl hlavou. „Vezmi Harryho a odveď ho do Godrikovy knihovny. I kdyby Voldemort srovnal hrad se zemí, tam budete v bezpečí.“
„Nepředpokládám, že by to Potter ocenil,“ procedil skrz zaťaté zuby. Tohle se mu nelíbilo. Kdo může rozhodnout, kdo si zaslouží být zachráněn a kdo ne?
„Omrač ho, když to bude nutné,“ přikázal nekompromisně Brumbál. Naklonil se k Fénixovi a do pařátku mu vtiskl kus pergamenu. „Doufejme, že zaútočí nejdřív za hodinu. Dřív to Alastor nestihne.“
Severus poslechl. I když naprosto nechápal, proč to nemůže udělat Minerva. On sám by zatím udělal spoustu důležitějších věcí. Připravil si hůlku. Rozhodně se s ním nemíní prát, použije kouzlo hned, jak ho najde. Zamířil do Nebelvíru. Jen doufal, že se ten spratek netoulá po chodbách.
U Buclaté dámy se srazil se slečnou všechno-jsem-četla. Prudce vyrazila z nebelvírské společenské místnosti a hodlala někam běžet. Když však uviděla Severa, sice na chvilku zaváhala, ale pak se k němu prudce vrhla. „Profesore, rychle, Harry…“ Na víc nečekal, odstrčil ji a proběhl obrazem, který se nezmohl ani na stupidní dotaz stran hesla. Vyběhl do chlapeckých ložnic. Nemusel se ptát, ve které Potter spí. Křik ho vedl spolehlivě. Brzy stál u Potterovy postele. Chlapec se svíjel v děsivé noční můře, křičel, sténal… pohled to byl příšerný.
Severus zaváhal jen na vteřinu. Pak zařval na Weasleyova dvojčata, ať Pottera pomohou držet a sám se soustředil. Začal mumlat ochranná zaklínadla. Byl si jistý, že jen s prostým nitrozpytem by neuspěl. Teprve když Harry přestal křičet, pronikl do jeho mysli. Okamžitě uviděl představy, které to vše způsobily. Těla studentů zmučená a spálená k nepoznání. Brumbál, mrtvý a pověšený ve velkém sále. Výbuchy, spadlé mosty, nádraží přeměněná v hromady trosek.
Nezdržoval se v chlapcově mysli dlouho. Když si byl jist, že se oddělil, seslal na Harryho vhodné kouzlo, kterým ho nejen uvedl do bezvědomí, ale naprosto ho odpojil od dění kolem. Tedy i od Voldemorta. Bylo mu jedno, že se tím prozradil. Temný pán věděl, kdo mohl něco takového udělat. Ale to teď nebylo důležité. Popadl chlapce a přehodil si ho přes rameno. Otočil se, aby opustil ložnici. Před ním stáli všichni její obyvatelé, slečna Grangerová a malá Weasleyová. Zdálo se, že jen Hermiona má představu, co se děje. Proč ho to nepřekvapuje…
„Jděte,“ řekla mu a znělo to tak strašně dospěle. „Dávejte na něj pozor…“ Přikývl. Když procházel kolem ní, chytla ho za ruku. Podíval se na ni. „Profesore…“ řekla tiše a prohlížela si ho s takovou touhou a zároveň zoufalstvím v očích, že neodolal. Sklonil se k ní a vtiskl jí na rty jemný polibek.
„Děkuji, slečno Grangerová,“ řekl pak tlumeně a bříšky prstů ji pohladil po tváři, kde se objevila první slza.
Hrdě zvedla hlavu a polkla ty ostatní, než stačily prozradit její pocity. „Už je čas,“ pobídla ho. Ještě jednou ji pohladil a rychlým krokem opustil ložnici a pak i nebelvírskou věž.
Cítil…dojetí? Ne, to ne. To není to slovo. Možná vděčnost. Že aspoň někdo si dal tu práci a pochopil víc než jen tu hloupou roli, kterou je nucen hrát. „Nebelvírské srdce bije na poplach.“ Stupidní heslo. Ale účinné. Ve stěně se objevily kované dveře. Otevřely se a Severus s Harrym v náruči vstoupil. Zamrazilo ho, když slyšel, jak se dveře opět zabouchly. Cítil, že pradávné kouzlo Godrika Nebelvíra se aktivovalo.
„Lumos,“ z nějakého důvodu zašeptal Severus. Něco mu bránilo mluvit hlasitě. Světlo hůlky prozářilo okolí. Zatím jen málo, ale stačilo k tomu, aby došel k široké posteli v rohu místnosti. Ušklíbl se, když zjistil, že kamenné stěny jsou od samotné postele odděleny dřevem a kožešinami. Zřejmě si tedy i Godric Nebelvír potrpěl na pohodlí. Nu ovšem, co čekat od Nebelvíra, že… Odložil své břímě na postel a po krátkém zaváhání přikryl chlapce rudou přikrývkou se zlatými ornamenty. Sám se vydal na průzkum.
Ten však skončil příliš brzy. A to z jednoho prostého důvodu. Nebylo co zkoumat. Severus nechápal, proč se této místnosti říkalo knihovna. On sám měl mnohem víc svazků. Zřejmě se tu projevila ta otřesná nebelvírská vlastnost všechno zveličovat. Přečetl si názvy knih. Neznal ani jedinou. Zato jména ano. Byla to jména všech čtyř zakladatelů. Severus cítil, jak se ho zmocnilo vzrušení. To, co před sebou spatřil, byly poklady nedozírné hodnoty. Toužil se jich dotknout. Vzít je do ruky. Přečíst každičké písmeno. Merline! Tohle Brumbálovi nedaruje. Neříct mu, že to nejsou jen mýty. Že ty knihy opravdu existují. Sáhl po jedné. Stříbrný nápis ho lákal ze všech nejvíc. Salazar Zmijozel Kletby nejmocnější.
Merline! Pohladil knihu a posvátně ji vrátil zpět. Nejdřív musel přemýšlet. Přemýšlet, co dál. Tam nahoře zřejmě co nevidět začne šílený masakr. Existuje jen malá pravděpodobnost, že by vše dopadlo dobře. Dopadne to špatně. Buď zvítězí Temný pán a srovná Bradavice se zemí, nebo stihne Alastor včas dovést svou armádu bystrozorů a pozabíjí se všichni navzájem. Nechápal Albuse a jeho rozhodnutí ukrýt Harryho a jeho právě tady, když se nahoře umírá. Při troše štěstí to už mohl mít Severus za sebou. Jistě, souhlasil s Brumbálem v tom, že teď Harry nemá na to, aby se s Temným pánem střetl. Upřímně, ten na to nebude mít nikdy. Ale proč sem s ním poslal zrovna jeho? Vždyť mohl být cenným bojovníkem v řadách Fénixova řádu. Nejednoho smrtijeda by zničil dřív, než by ho dostali. Třeba mohl hlídat Brumbálovi záda, když by se on sám postavil Voldemortovi… Nebo třeba… Z jeho rozjímání ho vytrhlo zasténání.
Přešel k posteli. Potter se probíral. Za pár okamžiků se Severus dozví, jak moc byl úspěšný při nitrobraně. Nebo neúspěšný. Ta možnost tu vždy byla. Že bude on silnější a znovu Pottera ovládne. Díval se, jak kluk otevřel oči. Jak se nechápavě rozhlíží. Zatím to vypadalo dobře.
Zelené oči zmateně přebíhaly po matně osvětlené místnosti, až se nakonec definitivně zastavily na Severusovi, který držel v ruce jediný zdroj světla - hůlku. Pak si zřejmě vzpomněl na své noční můry. Bezděčně se dotkl jizvy, která ho, než ho Severus poslal do bezbolestného bezvědomí, pálila jako by se ho dotýkali rozžhaveným železem. Teď na ni téměř zapomněl.
„To vy?“ zeptal se nejistě.
„Buďte konkrétní…“
„Zdálo se mi…“ zachvěl se. „Bylo to…“
Severus přikývl. „Vím, co se vám zdálo. Viděl jsem to.“
„Tak jak?“
„Jednoduché, i když téměř zapomenuté kouzlo.“
„To už jako nikdy nebudu mít sny?“ zeptal se s nadějí.
Zavrtěl hlavou. „To kouzlo jen přerušilo spojení mezi vámi. Není trvalého charakteru…“
Teď se zamračil Harry. „Ale proč tedy teď nic necítím? Tedy, nic špatného…“
„Hm, možná vás před Temným pánem zaštítil váš velký ochránce…“ přemýšlel nahlas Severus.
„Profesor Brumbál?“
„Godric Nebelvír. Jsme v jeho knihovně…“
„Ale… proč tu jsme? Co se vlastně stalo?“
Severus zaváhal. Odhadoval, zda bude lepší říct pravdu nebo ho ještě chvíli držet v nevědomosti. Nebo spíš, co bude výhodnější. „Temný pán zaútočil na Bradavice.“
„Cože?! A to říkáte tak klidně? Proč nebojujete?! Proč…“ Harry zbledl. Vyskočil na nohy a snažil se zjistit, kudy odtud. Nikde neviděl žádné dveře.
„Kdybyste se naučil nepouštět ho do své mysli, mohl jste zůstat při vědomí a tuto otázku položit Brumbálovi sám. Dřív, než nás sem zavřel,“ podotkl jízlivě. Ne, proč se ten kluk nemůže alespoň jednou v životě chovat normálně?
„Chcete mi namluvit, že Brumbál rozhodl, abyste mě tady zavřel a sám se tu schoval se mnou? A snad vážně nevěříte, že vám to uvěřím…“
„Doslova řekl: 'Ještě nepřišel jeho čas. Dnes by Voldemortovi podlehl'. A vaše důvěra není to, co mi zrovna působí vrásky. Takže buďte zticha a nechte mě přemýšlet. Nemohu po vás chtít totéž, protože vy považujete slovo myslet za sprosté slovo.“
„Vy…“
V mžiku byl u něj, jednou rukou ho chytil za vršek pyžama a hůlku přitiskl k jeho krku. Ta tím pádem zhasla a všude byla tma. „Ještě slovo, vy drzý spratku a přísahám, že vás zabiju sám!“
Harry zalapal po dechu, ale měl víc vztek než strach. Tedy strach měl, ale nějak ne o sebe. „A ušetříte svému pánovi práci? Jo, to jsem čekal. Konečně jste se vybarvil, vy zbabělče. Před celou školou byste si to netroufl, ale takhle, když jsme sami-.“
„Už ani slovo! Nebo to vážně udělám. A čert vem Brumbála i s Voldemortem dohromady.“ Harry cítil, jak se mu hůlka zaryla hlouběji do krku. Bolelo to. Ta bolest ho přinutila přemýšlet. Nesmí Snapea tak dráždit. Tím, že se nechá zabít nikomu nepomůže. Musí se ovládnout. Musí…ovládnout jeho. Když to půjde.
„Na to ani nemyslete,“ varoval ho.
Vypadni z mé hlavy! pomyslel si Harry naštvaně.
Severus nedal najevo, jestli zachytil tuto jeho myšlenku. Ještě chvíli Harryho držel, pak se zvedl a nechal chlapce ležet na posteli. Vrátil se k činnosti, kterou se zabýval do tohoto nemilého vyrušení. A sice k přemýšlení. Přitom prozkoumával místnost, ve které byli zavřeni. Znovu a pozorně. K Harrymu se vrátil za dvě hodiny.
„Teď mi můžete klást vaše všetečné otázky,“ vybídl ho.
I Harry se za tu dobu už uklidnil. Nebo spíš probral v duchu všechny možnosti a neviděl žádné východisko. To ho dost zdeptalo. „Myslíte, že ještě žijí?“
„To nevím. Nějaká jednodušší otázka?“
„Jo. Umřeme taky?“
Severus si povzdechl. Viděl chlapce, jak bojuje s touhou se schoulit a přikrýt… „Jistěže ne.“
„Jste si jistý?“ zeptal se nedůvěřivě.
„Pottere!“ zavrčel podrážděně. „Zkuste použít hlavu! Albus by nás sem neposlal, kdyby by nevěřil, že přežijeme.“
„I on dělá chyby…“ pochyboval Harry.
Na okamžik se zarazil. Jistě, každý chybuje, dokonce i Albus Brumbál. Ale aby na to přišel Harry tak brzy, to nebylo dobré. Děti by neměly ztrácet víru tak brzy. „Jistě. I on dělá chyby. Pokud je to zrovna tento případ, stejně není co řešit. Takže se na tu smrt raději vyspěte.“
Chtěl se přít a říci Snapeovi, co všechno si o něm myslí, ale najednou se mu oči samy zavřely a brzy spokojeně oddechoval.
„Teď jde jen o to, jestli umřeme hlady, nebo se zabijeme navzájem,“ zašeptal Severus do nastalého ticha znepokojeně. V tu chvíli ucítil závan magie a… vůni jídla. Prudce se zvedl z postele a s rozsvícenou hůlkou se rozhlédl. V místě, kde ještě před chvílí nebylo vůbec nic, stál stůl s jídlem. „Tak to bychom měli,“ přikývl Severus a šel ochutnat.
Bylo to dobré. Jen tak ze zvyku přemýšlel, jak je to možné. Skřítci teď rozhodně nemají čas nic připravit. A jídlo je jedna z mála komodit, které prostě nelze jen tak vyčarovat. Nakonec tuhle úvahu vzdal. Zkusil, co dalšího by se mohlo objevit. Dřevěná káď s horkou vodou. Mýdlo a ručník. To bylo jednoduché. Zkusil myslet na svoje lektvary. I to vyšlo. Objevilo se několik lahviček. Rychle po nich sáhl. Po pár vteřinách už věděl, že to není jeho výtvor.
Najedl se a vykoupal. Dopřál si dlouhou koupel. Bůh ví, jak to tu dál bude. Za svůj život už se naučil brát to, co je, když to je. Nečekat, že to třeba bude i později. Den byl dost dlouhý, noc ještě delší. Oči se mu zavíraly. Přistoupil k posteli. Byla tak velká, že by se na ni vešlo celé famfrpálové družstvo, ale jemu se zrovna dvakrát nechtělo spát s Potterem v jedné posteli. Snažil se myslet na druhou postel, ale tohle přání mu nebylo splněno. S povzdechem si lehl na kraj postele. Zvláštní. Polštář a přikrývka se objevily okamžitě. Uvažoval, jak zabránit Potterovi, aby ho nějak napadl, kdyby se vzbudil dřív. Zvažoval nějaké kouzlo, ale pak zvítězil zdravý rozum. Než se Potter vzbudí, něco vymyslí a odhodlá se něco provést, bude on vzhůru stokrát. Hůlku ukryl mezi matraci a rám postele, aby na ni Potter nedosáhl a zavřel oči. Cítil, že usíná. Což ho překvapilo, ale nestihl to domyslet dokonce. Usnul uprostřed nadávky.
Ráno se skutečně vzbudil jako první. Pokud se tomu dalo říkat ráno. V tomhle temném prostoru se mu to těžko odhadovalo. Neměl ani ponětí, jak dlouho musel spát. Ale cítil se odpočatý, takže pár hodin ano. Chvíli poslouchal, jak Potter klidně oddechuje, a pak začal přemýšlet nad tím, jak rozdělit čas.
Tak předně se rozhodl, že teď je ráno. Povědomí o čase je totiž důležité pro jejich duševní zdraví. Pak by to také chtělo snídani… usmál se a zamířil k prostřenému stolu. Snědl dva tousty s marmeládou, vypil šálek černé kávy a zamířil do rohu místnosti, ve kterém si přál mít koupelnu. Byla tam. Se vším všudy, i s čistým oblečením. Ten někdo se o ně stará skutečně prvotřídně. Pak vyšel ven a sedl si ke stolku s lampičkou. Ještě nechtěl chlapce budit, chtěl mít klid. Až bude Harry vzhůru, určitě rozsvítí. Zatím si tedy napsal do poznámkové knihy den první. A sdělil knize všechno, co se stalo a co ho zatím napadlo.
Včetně toho, co hodlá udělat. Sestavil precizní plán na celý den. Hodinu po hodině. Rozhodl se, že čas bude měřit množstvím spotřebovaného oleje v lampičce. A svou únavou. Věděl, jak dlouho musí sedět u stolu a číst nebo psát, než ho začnou bolet záda.
No a pak také něco s Potterem. Tušil, co ho v nejbližší době čeká. Musí projít všechny knihy v knihovně a nějakým způsobem přimět Pottera, aby se zkusil alespoň něco naučit.
* * * * *
„Proboha, Pottere! Prosím, já vás snažně prosím, používejte hlavu. Zkuste myslet! Copak vám nedošlo, že vás to tu chrání z nějakého důvodu? Z nějakého zcela konkrétního důvodu?“
Harry toho měl právě tak akorát dost. „Nechrání to mě. Chrání to vás. Už jste si mohl všimnout, že se mnou to tu vůbec nemluví!“
„Třeba proto, že s vámi se prostě mluvit nedá!“ zvýšil Severus hlas.
Tentokrát ucítili magii oba. Silnou magii. Uprostřed místnosti se objevila nějaká postava. Harry tiše zíral. Zaregistroval úctu ve Snapeově hlase, když ten zašeptal: „Godric Nebelvír…“ Plně ji sdílel.
„Rád vás vidím, vás oba,“ řekl Godric tiše, ale přitom to bylo velmi dobře slyšet. „Jsi podobný mému příteli,“ usmál se na Severuse. „Už mě neuvidíte. Příliš to odčerpává mou magii. Musíte přežít. Musíte se učit. Tady jste v bezpečí. Až zjistíme, že jste připraveni, opustíte tuto místnost.“
„Ale co moji přátelé? Ron, Hermiona… profesor Brumbál…“
Godric se na něj soucitně podíval. „Teď tě nesmí jejich osud znepokojovat. Poslouchej svého učitele a všechno dobře dopadne…“
„Ale…“
Gestem ho umlčel a podíval se na Severa. „My mu můžeme dát šanci, ale ty ho musíš přimět té šance se chopit…“
Pak se postava rozplynula. Dřív, než měl Severus šanci zareagovat. Možná to bylo dobře. Spolkl svůj hněv a otočil se k Potterovi. „Slyšel jste?“ Ten kývnul. „Tak se podle toho řiďte.“
„Jak?“
„Co jak?“
„No, čím začneme? Chci říct-.“
„To nechte na mě. A na zakladatelích. Vy máte jediný úkol. Všechno pochopit. Snad na to budete stačit.“
„Budu. Nejsem hloupý.“
„Vážně?“
„Vsaďte se.“
Pohodlně se usadil do svého křesla, hodil nohu přes nohu a posměšně se na Harryho podíval. „Tak to je zajímavý návrh. Jsem zvědavý, jak si takovou sázku představujete…“
Harry se zamračil. „Něco vymyslím. Ale…“ rozhodl se změnit téma… „než se naučím všechno, co je v těch knihách, budu mít dlouhý bílý vous…“
„Nebudete,“ ubezpečil ho Snape.
Harry se zrovna otáčel, aby si našel také nějakou židli, ale zarazil se uprostřed pohybu. „Myslíte, že mi to půjde tak rychle?“
„Ne. Ale podle mých propočtů jsme zde již přibližně čtyřiadvacet hodin. Což znamená, že jsem se už plných osmačtyřicet hodin neholil…“
„Co je mi do vašeho holení?“ zeptal se nechápavě Harry.
„Pottere,“ povzdechl si Severus, „dospělým mužům rostou vousy, víte? Musí se pravidelně holit…“
Harry zařezaně mlčel.
„Z čehož vyplývá, že tu buď nejsme tak dlouho a celý den před tím, než jsme se sem dostali, neproběhl, nebo prostě neběží čas,“ dokončil svou myšlenku.
„Nesmysl,“ odbyl ho Harry.
„Možná. A pak si také povídáme s Godricem Nebelvírem…“
„Hm…“ zadumal se Harry. Tohle bylo vážně divný… „Co myslel tím, že jste podobný jeho příteli?“
Severus byl v pokušení seslat na chlapce silencio. Ten zvyk mluvit dřív než myslet ho prostě unavoval.
Místo toho se jen ušklíbl. „Přemýšlejte. Kolik těch přátel Nebelvír asi měl? Opravdových přátel myslím. Historie mluví o jednom.“
„Ale proč byste byl podobný zrovna jemu?“
Teď už se Severus rozesmál. „Hloupá otázka, Pottere.“
Harry stiskl rty. Samozřejmě, že ho napadl ten pravý důvod. Jenže mu přišlo absurdní, že by zrovna Snape byl příbuzný někoho tak významného.
„Berte to prostě tak, že příbuzné si člověk nevybírá…“ ukončil tenhle rozhovor Snape. „A teď jděte spát.“
Když ho Harry poslechl, překvapivě rychle, zabral se do čtení. Jistě, tohle Potter nemusí vědět. To, že je ve skutečnosti jen o kapitolu napřed. No dobře, ne tak docela, ale většina informací, kouzel a kleteb v knihách jsou mimo jeho rozlišovací schopnosti. Zatím. A pak tu jsou Salazarovy poznámky o lektvarech. Těm se věnoval nejvíc. Tak například konečně pochopil, proč digitalis, pokud je smíchán s omějem šalamounkem, reaguje úplně jinak, než je-li smíchán s omějem vlčím morem, tedy s téměř identickou přísadou. Rozdíl mezi oběma oměji není takový, aby zdůvodňoval propastný rozdíl výsledného vzorku.
Po chvíli vystřízlivěl. Jakkoli to byly zajímavé informace, teď nebyly k ničemu. Jako ostatně všechny jeho vědomosti o lektvarech. Rozčiloval ho ten pocit. Že je závislý na…jak že to Nebelvír řekl? Jestli nepřiměje udělat Pottera tu správnou věc, tak je to všechno k ničemu.
S lítostivým povzdechem odložil Salazarovy poznámky a natáhl se pro knihu štítových kouzel. Magie prýštící z knihy a protékající skrz jeho prsty v něm probouzela mírné vzrušení a hlavně údiv. Něco takového nikdy necítil. Rozhodl se nejdřív sám knihu prostudovat a pak ji teprve probrat s Potterem. Tedy, pokud do té doby vymyslí, jak kluka přimět, aby se od něj něco chtěl naučit. Což bude asi na celé věci nejtěžší. Ale, pokud to dokáže a Potter projeví alespoň nějaký pokrok, za odměnu si přečte další dvě kapitoly lektvarů.
* * * * *
„Tak vstávejte. Zkusíte si to.“ Harry neochotně poslechl. Nebyl si jistý, jestli to dokáže. Jediné štítové kouzlo, které znal, bylo Protego. A ani to se mu nepovedlo vždy dokonale. Tomuhle nerozuměl. I když si text několikrát přečetl a byl si jistý tím mávnutím hůlkou, cítil, že mu něco uniká. Mátly ho ty poznámky o vnitřním soustředění. O prožitku.
„Nezkusím,“ řekl proto na rovinu.
„Pottere!“
„Nerozumím tomu. Je to… je to složité. Nerozumím téhle pasáži. Nevím, jak to kouzlo funguje. Nevím, co mám dělat.“
Severus se zamyslel. „Dobře. Zkuste si představit, že jsem chytač…“
„Cože?“
„Jsem chytač. Jdu po zlatonce. Vy mě tímhle kouzlem zastavíte. Nejde ani tak o to kouzlo, jako že si spíš strašně moc přejete mě k ní nepustit. Rozumíte?“
No, když se to podalo takhle, mělo to něco do sebe. Harry to zkusil.
„Znovu.“
…
„Ještě jednou…“
…
„No tak, Pottere, zkuste to pořádně. Začínám věřit, že zmijozelské prohry nebyly způsobeny vašim uměním, jako spíš naší neschopností.“
„Přesné…“ konstatoval tiše, když se Harrymu podařilo vytvořit bezchybný štít. „Teď už půjde jen o to, abyste to kouzlo pořádně zažil. Musíte být schopný vykouzlit ho téměř automaticky při sebemenším náznaku nebezpečí.“ Severus mávl hůlkou a ve vzduchu se zformovala mlžná postava. Vypadala jako mumie. Jako neživý člověk, došlo Harrymu. Už o nich slyšel. Od Hermiony. Tohle byla sice jen představa, ale i tak se otřásl. „Nerozptylujte se. Skloňte hůlku a pusťte ho k sobě tak na tři metry, pak znovu vykouzlete štít.“
„Pottere!“
„Nejde to. Není… není opravdový. Nenutí mě to…“
„Podívejte se na mě,“ přikázal Severus, který se rozhodl přijmout drastické opatření. Sotva zachytil pohled zelených očí, použil kouzlo legilimens. Nepřekvapilo ho, že Harry nestačil ani zareagovat. Ale dnes mu nešlo o to, aby chlapce ponížil. Jen mu vnutil představu, že ten nemrtvý je skutečný.
„Tohle už nedělejte! Slyšíte!?“ křičel na něj Harry, když se zbavil nemrtvého.
„Tak se snažte. Jak dlouho si myslíte, že tu můžeme být? Když už vám nezáleží na všech těch lidech, co tam venku, aspoň doufám, ještě bojují, tak začněte myslet sám na sebe. I když nás tu chrání mocná magie, pořád jsou to kouzla někoho, kdo je tisíc let po smrti. Může se stát cokoli.“
„Proč zrovna vy!“ vykřikl Harry to, co ho trápilo nejvíc. „Proč tu nezůstala třeba profesorka McGonagallová. Nebo Remus!“
Severuse trochu bodlo u srdce. „Ředitel čte zřejmě hodně pohádek.“
„Pohádky?“ divil se Harry.
„Nevíte, co jsou to pohádky?“ odpověděl otázkou.
„Ne,“ odpověděl Harry bezděčně. Uvědomil si to, až když zahlédl Snapeův udivený pohled. „Nikdy jsem žádnou neslyšel…“
Severus si povzdechl. „Pro dnešek končíme. Jak jste na tom s tou knihou, co jsem vám dal?“
„Je moc těžká. Myslím tím složitá…“
V noci se Harry probudil. Vlastně Snape ho probudil. Harry mu za to byl vděčný. Probudil ho totiž z noční můry.
„Ne, to nebyl Vol… vy-víte-kdo,“ opravil se rychle.
„Klidně to řekněte,“ pokrčil rameny Severus.
„Vám to nevadí?“ nevěřil Harry vlastním uším.
„Hm…“ ušklíbl se. „Jsou jiné věci, kterých je třeba se na něm bát.“
Harry přikývl. „Tohle se mi čas od času zdá. Prostě obyčejný zlý sen,“ vysvětloval Harry a schoulil se do klubíčka.
„Pottere…“
„Hm?“
„Pojďte sem,“ řekl Snape rezignovaně a když Harry nechápal, zvoucím gestem rozevřel náruč.
Harry zaváhal. Ještě nikdy se mu nestalo, aby ho chtěl někdo obejmout. Prostě jen tak. Ale Snape… „To není nutné,“ řekl nepříliš přesvědčivě.
„Možná není,“ reagoval Snape, ale jeho náruč zůstala otevřená.
Po chvíli se Harry narovnal a posunul se k němu. Stulil se mu do náruče a užíval si lidského tepla, kterého se mu tak dostalo.
„Spěte,“ přikázal Severus, ale laskavěji, než obvykle.
Sám tím byl překvapen. Je sice nutné udržet Pottera v dobré psychické kondici, ale není nutné… Není. Ale příjemné ano. Vláčné tělo, které se k němu důvěřivě tulilo, v něm vzbuzovalo jen veskrze dobré pocity. Aspoň něco, pomyslel si pobaveně.
Představoval si, jaké by to bylo, kdyby Lily žila. Tenhle kluk mohl být jeho synem, kdyby se věci semlely jinak. Bylo by naprosto normální, že by ho takhle choval v náruči a hlídal jeho sen. Ne, nikdy v životě by nepřipravil svému dítěti stejné dětství, jako měl on. Ale věci se změnily. Lily je mrtvá a její syn, který mu teď slintá na noční košili, je Potter. Ironie může být někdy velmi ironická.
Přesto je to skutečnost. Na které už nelze nic změnit. Severus už nebude mít syna. Ne od Lily. A o jiného ani nestál. Tak si to aspoň vždycky říkal, když roky utíkaly a on zůstával sám. Až moc sám. Pohl rukou a dotkl se Harryho vlasů. Nebylo to úplně pohlazení. Na to ucukl moc rychle. Ale cesta ke smíru to snad byla.
Jenom… problémem byl chlapcův mozek, přesněji jeho mysl. Nebyl zvyklý používat ji. Rád by řekl, že v tom je po Jamesovi, ale když už se rozhodl pro upřímnost, musel připustit, že i Jamesovi to pálilo víc. Po chlapci nikdy nikdo nechtěl, aby cíleně uvažoval. Teď to musí Severus napravit. Dřív, než se bude snažit ho něco naučit. Což ovšem znamená, že tu zůstanou zavření ještě hodně dlouho.
* * * * *
„Pottere! Vstávat.“
„A cvičit.“
„Cože?“
„Eee…nic, to je jen taková hláška. Někde jsem ji slyšel.“
„Hm. Ale v podstatě jste to vystihl. Dneska se naučíte další štítové kouzlo. A co se týká toho cvičení, bude jen rozumné, když se budete trochu hýbat. Musíte být ve formě, až odtud vyjdeme.“
„Vy cvičit nebudete?“ zeptal se zadýchaný Harry, když zvedl oči od podlahy a všiml si, že Snape poklidně sedí u stolu a něco sepisuje.
„Už jsem cvičil,“ odpověděl, aniž by zvedl pohled od pergamenu.
„Vážně?“ neodpustil si rýpnutí Harry a posadil se do tureckého sedu. „Vsadím se, že byste tam tak klidně neseděl, kdybyste měl udělat padesát kliků, co jste předepsal mně.“
Povzdechl si. „Vy byste se pořád o něco sázel, Pottere. Dávejte si na tenhle zlozvyk pozor.“ Viděl, jak se Potter nevěřícně usmál. Zvedl se, zaujal patřičnou polohu nedaleko kluka a odkroutil si svých padesát kliků. Ani se při tom nezapotil. „A ještě jeden zlozvyk si hlídejte. Podceňujete druhé. Kdyby nešlo o kliky, mohlo by se vám to vymstít.“ Klidně se posadil zpět za stůl. „Protože se evidentně nudíte, přidejte si k tomu od každého cviku dalších dvacet opakování.“
Harry ztichl. Částečně proto, že ho Snape překvapil. A hlavně mu po desátém kliku už chyběl kyslík. Po třicátém se mu podlomily ruce a Harry zůstal ležet na podlaze. „Pokračujte. Jste sotva za polovinou.“
„Nemůžu.“
„Tak se překonejte. V boji si taky nebudete moct odpočinout.“
„Kašlu na boj!“ vykřikl hystericky Harry. „Tam venku bojovali před bůh ví kolika dny nebo týdny. Proč myslíte, že by to mělo mít smysl se tu něco učit? Buď ho zabili a je to zbytečné, nebo…“ hlas se mu zadrhl.
„Protože to Brumbál tak chtěl,“ odpověděl Severus. Trochu jemněji, než původně chtěl. Poslední, co mu chybělo ke štěstí, byl vážně hysterický Potter.
„A to vám stačí? To, že je to povinnost? Mně ne. Musím…já…musím něčemu věřit. Nedokážu to všechno dělat jen tak.“
Severus vstal. „Pottere, není jiná volba. To jste ještě nepochopil? Buď budete bojovat a nebo tu zůstaneme zavření do konce života. Což bude naprosto zbytečně prožitý život. Takže sakra už něco dělejte.“
„Klidně tu chcípnu!“
„S politováním musím konstatovat, že nechcípnete. Leda bych vám v tom pomohl. Neplyne tu čas, takže to mé - zavřeni do konce života - musíte brát s rezervou. Možná zjistíte, čemu se říká věčnost!“
„Ty…“ Harry se vrhl na Snapea, který se během diskuse znovu zvedl od stolu. Nestačil se k němu přiblížit, když ho nějaká neviditelná síla srazila zpět.
„Zřejmě jste zapomněl, kdo je naším hostitelem, Pottere. Takže teď se seberte, docvičte, co máte a přestaňte dělat scény.“
Poslechl. Ještě párkrát odpočíval, než všechno odcvičil. Pak si lehl do postele. Schoulil se do klubíčka. Ovládal se natolik, aby přestal vyvádět, ale smutek potlačit nedokázal. A vlastně ani strach. Severus to dobře věděl. Cítil to napětí, které se v místnosti usadilo. Jen se nemohl rozhodnout, co s tím. Pomůže, když ho bude utěšovat? Nebo naopak Pottera zklidní jen ráznost a disciplína.
Znovu se pokusil představit si, jak by se choval, kdyby tu byl místo Pottera jeho vlastní syn. Jeho a Lily. Zvedl se a přešel k posteli. Posadil se na svou půlku, zády se opřel o čelo postele a chvíli se díval na schouleného kluka. „Pojď sem, Harry,“ řekl, čímž Harryho téměř vyděsil. Ale bylo to logické. Když přemýšlí o svém synovi, těžko mu bude vykat a říkat Pottere, že.
Když Harry zjistil, že to Severus myslí vážně, trochu váhal. Pak si ale vzpomněl, jak dobře mu bylo tu první noc, když usínal v pevném Snapeově objetí a rozhodl se. Nechápal, co Snapea nutí chovat se zrovna takhle, ale on toho hodlal využít. Třeba už nebude mít šanci a objetí se mu v životě nikdy příliš nedostávalo. Takže se posunul tak, aby se o nějpohodlně opřel. Přitiskl se, když ho omotaly překvapivě silné paže a zavřel oči.
„Nejsi tu sám. Možná na ten poslední krok budeš, ale i tam budu s tebou.“
Chytil se ho za ruku. „Vážně? Slibujete?“
Severus přikývl. Najednou měl pocit, že objímá vyděšené dítě. Ne skoro dospělého kluka. Ale opravdu dítě. „Slibuju.“
Dlouho takhle seděli. Severus chtěl nadávat na promarněný čas, kdyby se tu čas nezastavil. Usmál se vlastní rozmrzelosti a užíval si nezvyklé blízkosti.
„Mohl bych být vaším synem,“ řekl najednou Harry tiše. „Omlouvám se,“ vyhrkl, když ucítil, jak se Severusovo tělo prudce napjalo. Měl strach, že ho teď Snape odstrčí. Pevně se chytil za jeho košili, jako by tím snad dokázal změnit jeho rozhodnutí.
„Nesmysl,“ odbyl ho, prvně v životě nevěrohodně, Snape.
„Sirius mi to vyprávěl,“ pokračoval Harry.
„Co?“ zeptal se podrážděně.
„No,“ zaváhal, „říkal, že můj otec byl vzteky bez sebe, když zjistil, že dívka, o kterou stojí, miluje vás… Vy… vy jste to nevěděl?“ zeptal se, stižen náhlým osvícením, když viděl konsternovaný výraz páně profesorovy tváře.
Pustil ho. „Máš už dnešní úkol? Ne? Tak si to přečti,“ řekl mechanicky. Odstrčil Harryho od sebe a zvedl se z postele. Zamířil ke křeslu a těžce do něj usedl.
Harry šel za ním. I když mu instinkt říkal, aby to nedělal, tak neposlechl. Chtěl to nějak napravit. „Nechtěl jsem-.“
Víc říct nestačil. Severus ho umlčel. Jednoduše tak, že ho stáhl k sobě na klín a dlaní mu zakryl pusu. „Mlč aspoň pro jednou.“
Harry mlčky přikývl. Jak jinak, když Severova ruka stále ležela na jeho ústech. Teprve po druhém přikývnutí zmizela. Dál se nic nedělo, tak se Harry zkusmo znovu přitiskl ke Snapeovi. Tolik potřeboval cítit něčí teplo a Severus najednou nebyl tím nejhorším kandidátem. A to bez ohledu na fakt, že momentálně také jediným. Věděl však naprosto přesně, že třeba k Ronovi by se takhle nikdy netiskl. Upřímně, k nikomu jinému také ne. Trochu se to podobalo tomu, co cítil, když ho objímal Sirius. Jen… u Siria se nemusel bát, že bude vzápětí shozen na podlahu a odkázán do patřičných mezí. Pak o tom prostě přestal přemýšlet. Bylo mu dobře a to bylo nejdůležitější.
Kupodivu nebyl sám, kdo se takhle cítil dobře. Severus už zpracoval ten šok ohledně Harryho matky. Stejně to byla minulost. A kdo ví, jestli by se něco změnilo, kdyby věděl, že ona ho miluje. Byla to tehdy náročná etapa jeho života. Musel se rozhodnout v mnoha věcech. Možná by si stejně vybral Voldemorta. Tolik chtěl něco znamenat.
Zvláštní, podíval se na Harryho, který, schoulený na jeho klíně, ani nedutal. Celý život chtěl něco znamenat, něčeho dosáhnout a podřídil tomu úplně všechno. Tenhle kluk to všechno dostal do vínku a ze všeho nejraději by to hodil na cizí bedra. Možná, kdyby měl možnost vyrůstat v normální rodině… Lily byla ctižádostivá. Málokdy poznal tak ctižádostivou ženu. Vlastně jen jednou, ušklíbl se. Slečna Grangerová na tom byla stejně. James byl rovněž ctižádostivý, i když ne cílevědomý. Každopádně pravděpodobnost, že tohle všechno v chlapci někde hluboko dřímá, je velmi vysoká. Možná jen ještě nedostal šanci ji v sobě najít. Asi je na čase s tím začít. Pro začátek by to chtělo, aby byl kluk v klidu a měl pocit, že… prostě aby mu bylo dobře.
Pohladil ho po vlasech a ruku nechal sklouznout po Harryho zádech. Ucítil, jak Harry ztuhl. Hm. Tak to zrovna nebyl nejlepší nápad. „Nelíbí?“
„Já nevím,“ odpověděl Harry podle pravdy. Ale neodtáhl se. Věděl. Tohle se mu líbilo, když dělal Sirius. Jenže… hm… Harry netušil, co to mělo znamenat. Když to Sirius dělal, byl Harry příliš mladý a když trochu zestárl, Sirius umřel. Takže se mohl jen dohadovat. A teď ho takhle pohladil Snape. Proč? „Asi jo,“ zavrněl nesměle.
Zamračil se. V duchu, tak, aby to Harry neviděl. Co to do něj vjelo? Před chvílí o něm přemýšlel jako o synovi, teď by ho nejraději… Ne. Nevrhne se na něj. Alespoň ne hned. Zdá se, že je z toho trochu mimo. Zkusí to nejdřív s hlazením a objetím. Ale nejdřív ho musí dostat ze svého klína, uvědomil si. „Teď už se jdi ale vážně učit, ať se někam dostaneme,“ řekl dřív, než začal panikařit. Harry beze slova poslechl. Věděl, že to nebyl vyhazov.
* * * * *
Severus už ležel v posteli a poslouchal, jak se Harry ještě koupe. Usmál se. Tiché šplouchání vody přímo vybízelo k představám, co teď právě Harry dělá. Jak si přejíždí rukou plnou mýdlových bublin po mokré kůži.
Přemýšlel. Ve skutečnosti tu byli už dobrých pár měsíců a soudě podle tempa, jakým si Harry osvojoval nové vědomosti, tu budou ještě hodně dlouho. Bylo by tak zlé, kdyby si spolu něco začali? Když k tomu kluka nebude nutit, možná to nebude to nejlepší, co mohou dělat, ale zlé to určitě nebude.
Popravdě, nebylo to poprvé, co se takhle ptal sám sebe. Ta samota mu lezla na nervy. A to si vždycky myslel, jak je rád sám. Jenže to býval svobodný. Sice lidi vidět nemusel, ale věděl, že kdykoli může. Stačilo jen vyjít ze sklepení. Z jejich improvizované koupelny se ozvala dutá rána. „Harry?“
„Dobrý. Jen jsem trochu uklouzl.“
Harry vyběhl z koupelny, zamotaný do ručníku. Mnul si bolestivě naražené rameno a nepřestal s tím, ani když si na to samé rameno snažil navléknout vrchní díl pyžama. Záviděl Snapeovi, že spí v noční košili. Jenže on se, na rozdíl od Severuse, neustále mlel. Takže by určitě ráno skončil s košilí utaženou kolem krku. Proto to pyžamo. Navzdory výsměšným pohledům.
Severus se naklonil a pomohl mu obléct se. Přitom jemně pohladil zarudlé místo na jeho rameni. Harry se usmál a uložil se ke spánku. Počkal, až Severus zhasne, a pak se k němu přitulil. Byl to jejich zaběhnutý rituál. Přes den se nesnášeli. Hádali se. Křičeli na sebe. Ale v posteli platila jiná pravidla. Večer, když se emoce uklidnily, pomáhal Severus Harrymu přežít. Vyplňoval příšerné prázdno v jeho duši a fakt, že se Harry každé ráno budil v jeho náruči, mu dával úžasný pocit bezpečí.
Ještě na něco si zvykal. Na Severovy doteky. Kdyby mu to někdo řekl před nedávnem, poslal by ho někam. Severovy doteky. Hm, ať se dotýká svých ropušáků a na něj nesahá. Jenže doby se změnily. Zpočátku se ho občas jen tak dotkl. Pak častěji. Už z toho bylo pohlazení po zádech, někdy i po hlavě. No a někdy i po stehnech a po břiše.
Harry už často přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby ho Severus pohladil i jinde. Co byl tady, tak neměl orgasmus. Styděl se. Dřív si vždycky našel příležitost, jak se uspokojit. Jenže, když teď nebyl ani chviličku sám, tak to nešlo. Vzdychl si. Tyhle myšlenky ho napadaly skoro každý večer. Pokud tedy nebyl úplně unavený. A to dneska nebyl. Takže už po sté rozvíjel teorii, co by mu asi Severus udělal, kdyby se k němu přitiskl trochu jinak.
Usnul. To bylo víc, než jisté. Probudil ho křik. Nejdřív se vyděsil. Netušil, co se děje, měl pocit, že je uprostřed boje. Když se však probral, uvědomil si, že to křičí Severus. Rozsvítil hůlku, aby zjistil, co se děje. Severus křičel ze spaní. Svíjel se, jak se snažil uniknout své noční můře. Marně. Harry, aniž by přemýšlel, co dělá, se k němu přitiskl a pevně ho objal. Severus sebou trhl, ale než se začal bránit, probudil se.
„Ššš,“ tišil ho Harry, který dobře cítil prudké údery jeho srdce pod černou košilí. „Byl to jenom sen,“ pokračoval ve snaze Severuse uklidnit.
„Nevykládej mi-.“
„Já takové sny taky znám.“
„Takové ne.“
„Ale jo. A možná i horší.“
Severus zavřel oči. „Zhasni.“ Harry to udělal. A dal hůlku pod polštář. Pak natáhl dlaň a začal Severuse hladit po vlasech. Tomu to přišlo směšné, není přece malé dítě, aby… Po pár okamžicích svůj pocit přehodnotil. Líbily se mu ty opatrné doteky prstů. Věděl, že Harry se nebojí jeho reakce. Jen mu nechce ublížit. Pohnul hlavou a prsty se dotkly jeho rtů. Cítil, jak se zachvěly. Pootevřel ústa a opatrně vtáhl špičky prstů mezi rty. Trochu po nich přejel jazykem. Odpovědí mu byl zvláštní zvuk, něco mezi tichounkým vzlykem a zasténáním. Natáhl ruku, aby se mohl dotknout Harryho. Jak si jeho oči zvykly na tmu, viděl chlapcovy obrysy. Něžně přejel hřbetem dlaně po jeho tvářích. Harryho prsty vyklouzly z jeho úst a sjely po bradě na krk.
Bylo to ještě nesmělé pohlazení, ale už za chvíli si Harry dovolil víc. Severus mu to usnadnil. Začal si rozepínat knoflíčky košile. A pak si ji přetáhl přes hlavu. Byl teď úplně nahý. Uvelebil se zpět do polštářů a čekal, jak si s tím Harry poradí.
Harry se snažil. Jeho doteky však byly zřejmě příliš jemné a tak Severus po chvíli položil svou ruku na jeho. Chlapec byl učenlivý. Na okamžik Severa napadlo, že kdyby mu takhle šlo i všechno ostatní, byli by za čtrnáct dní venku. Zamračil se nad svými úvahami. To by bylo příliš brzy. Teď se to začalo slibně vyvíjet, dva týdny je málo. Protože až odsud odejdou, Harry půjde svou cestou. A on, pokud přežije, také. Ale teď to bylo příjemné a on si to chtěl dosyta užít.
Rozhodl se, že už toho čekání bylo dost. Rázně se natáhl po Harrym a začal si ho svlékat. Potěšilo ho, jak mladík zatajil dech. A ještě víc, když zjistil, jak je vzrušený. Pohladil ho. Pěkně od kořene penisu k jeho špičce. A pak zase zpátky. Zasmál se, když sebou Harry škubnul a chytil se ho za ramena.
To, že se pomalu, ale jistě, blížil k padesátce, ještě neznamenalo, že si nepamatoval, jaké to je být mladý. Dokázal si dost dobře představit, jak se Harry cítí. Zvlášť, když za posledních bůh ví kolik měsíců nebyl ani chvíli o samotě. Proto se rozhodl nejprve chlapci pomoci a teprve potom si začít užívat. Když ho prudce převalil na záda, dost ho překvapil. Harry vykřikl. Tím vyloudil na Severových rtech úsměv, který velmi rychle zmizel, když se rty pevně sevřely kolem mladého penisu.
Měl zkušenosti. Bez problému vzal do úst celou jeho délku. Rukou přitom laskal Harryho tělo. Mladík sténal. Když se Severovy rty začaly pohybovat, tak měl pocit, že to nemůže vydržet. Bylo to příšerné. Každý z těch doteků ho nutil svíjet se.
Netrvalo dlouho a udělal se. Za celý život neprožil něco tak intenzivního. A najednou, zcela nepřipraven, si znovu vzpomněl na Siria. Stiskl zuby, aby nevydal žádný zvuk. Tedy, kromě splašeného oddechování. Přitom si pořádně vynadal. Tohle není fér. Srovnávat kohokoli s mrtvým není fér. Věděl to. Přesto si nemohl pomoci. Cítil slzy, jak se mu hrnou do očí. A když ho Severus k sobě přitiskl, roztekly se proudem.
„Takovou reakci jsem ještě nezažil,“ řekl po chvíli Severus lehce znepokojeně.
„T-to jen že to bylo…“ snažil se něco vymyslet, ale nepodařilo se. Proto se jen ještě víc přitiskl k teplému tělu vedle sebe a doufal, že otázky přestanou. Když se trochu uklidnil, usoudil, že je na čase začít se Severovi trochu věnovat. Několikrát se zhluboka nadechl, aby vyčistil svou mysl od nežádoucích myšlenek. Podařilo se a už klidně se sklonil k Severovi, který se snažil přijít na důvod Harryho emotivní reakce.
Ovšem veškeré myšlenky ho brzy přešly. Harry byl talentovaný. Na to, že to zřejmě dělal poprvé, byl opravdu šikovný. Severus si jeho péči užíval. Pohodlně se uložil, zavřel oči a vychutnával si jeho doteky.
„Bylo to uspokojivé,“ ušklíbl se naprosto dokonale uspokojený Severus, když se Harry schoulil v jeho náruči a tázavě se na něj díval. „Člověk by neřekl, že jsi to dělal prvně.“
Harry se začervenal nad tou chválou, ale Severovi neuniklo, jak uhnul pohledem. „Harry…“ zvedl prstem chlapcovu hlavu, aby ho přiměl k očnímu kontaktu. Harry se jeho pohledu zarputile vyhýbal. „Je to jinak?“ vyslovil nahlas svůj dohad.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Harry a tentokrát si nechal upřený pohled líbit. „Bylo to poprvé a těší mě, že…“
„Nech toho,“ přerušil ho Severus, ale neznělo to otráveně. Přitiskl chlapce k sobě a přetáhl přes ně přikrývku.
Ať už mu Harry lhal z jakéhokoli důvodu, teď ho nechtěl slyšet. Byl to příliš hezký zážitek, než aby si ho kazil takovou podružností. Raději poslouchal chlapcovo klidné oddechování a myslel na to, co dál. V těch knihách bylo příliš mnoho informací. A většina vysoko přesahovala Harryho schopnosti. Vlastně i ty jeho, když měl být upřímný, ale na tom nezáleželo. On bojovat nebude. Jeho úkol je najít to důležité, a pak doufat, že ho to dokáže naučit. Nějak nevěděl, co bude těžší. Ty knihy byly plné mocných kouzel, ale nic tak zničujícího, aby to Voldemorta zabilo.
* * * * *
Po pár letech už přestal počítat čas, který tu strávili. Harry se učil. Těžce, ale učil. Řešení, které nakonec Severus vymyslel, bylo účinné, avšak časově náročné. Rozhodoval se na základě dvou skutečností. Albus si myslel, že to Harry dokáže. Totéž mu vlastně řekl i Nebelvír. Takže fakt, že on sám si to nemyslí, není až tak důležitý. Je tedy třeba změnit přístup. U Harryho i u něj. Začal tedy učit Harryho úplné základy. Znovu ovládnout svou magii, která, to musel přiznat, obsahovala značný potenciál. Teprve na nových, o dost pevnějších, základech začali stavět dál.
A tahle výuková metoda měla úspěch. Severus zjistil, že to nebyla otázka neschopnosti nebo hlouposti. Harry si jednoduše jenom nevěřil. Jak prosté. Osamělé nemilované dítě přijalo fakt, že je naděje kouzelnického světa, ale nikoli to, že je výjimečné. A to teď Harry opravdu byl. Severus věděl, že on sám by proti němu v opravdovém souboji neměl žádnou šanci.
Naštěstí si to Harry ještě neuvědomoval. Severus netušil, jak by vyřešili skutečný konflikt. Ale ke skutečným konfliktům vlastně nedocházelo. Občas se hádali, ale vždy to dokázali uhrát na remízu. V noci se pak vždy usmířili. Nestárnuli, ale Harry svým způsobem dospíval. Alespoň v této oblasti. Nebo se učil ovládat.
Sledoval Harryho, jak se blíží k orgasmu. Chlapec byl vždy nádherný, když jeho rysy změnila rozkoš a touha. Severus se mu rád věnoval. Už pro ten úžasný pohled do jeho vzrušením zčervenalé tváře. Z pod přivřených víček občas vyšlehly zelené záblesky, z rudých rtů se ozývalo sténání a potlačované výkřiky. Severovo vzrušení narůstalo spolu s Harryho. Volnou rukou si začal hrát s varlaty a zintenzívnil sání.
„Siri!“
Severus strnul. Vzápětí se rozkašlal, to jak zapomněl polknout. Pustil Harryho penis a odvrátil se. To jméno ho šokovalo. A zraňovalo zároveň. Jak to, že mu Black ubližuje ještě ze záhrobí?! To snad není možné! A Potter, ten malý slizký parchant! Tak on ho tady už kdo ví jakou dobu utěšuje, uspokojuje, opečovává, a on zatím… Prudce se otočil zpět k Harrymu. Mladíkův vyděšený výraz ho docela potěšil.
Harry se nadechl, aby něco řekl, ale pochopil, že tady se nic říci nedá. Odkutálel se stranou, na samý kraj postele. Objal polštář a přitiskl ho k sobě. Slyšel, jak se Severus zvedl z postele a zamířil někam ke křeslům. Merline! Jak se mu to mohlo stát… Teď ho Severus zabije. A on se mu vůbec nebude divit. Nebude se bránit…
Musel od něj pryč. Jinak by mu asi ublížil. Tohle přece…