| Zobrazeno: 5096
/ 13
Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader: Georgia, Mandragora a Jezinka
Párování: Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 18+
Slova Hermiony Grangerové v každém zažehla plamen. Když před nimi byla najednou možnost udělat něco, co by skutečně mohlo přinést dobro, všichni na hradě se dobrovolně nabídli, že pomohou. Madame Bonesová a bystrozorové se okamžitě vrátili na ministerstvo, aby zkontaktovali nemocnici Svatého Munga a zahájili svoje vlastní přípravné práce. Slíbili, že také zkontaktují další vlády po celém světě - předají jim ten nápad pro případ, že už na to nepomyslely samy.
Překážky, před kterými stáli, byly omezené schopnosti a zdroje a časové ohraničení - Remus měl pravdu v tom, jak rychle budou spící mudlové umírat. Během hodiny od chvíle, kdy se dozvěděli zprávy o vnějším světě, byly už plány vytvořeny a nastartovány.
Pokud jde o základní otázku koho zachránit - pro všechny bylo snadné se na tom shodnout. Zaměřili se na mudly už spojené s kouzelnickým světem - rodiny nečistokrevných a mudlovských kouzelníků.
Té noci se dal Brumbál do organizování pomoci mezi studenty - škola měla mnoho studentů spojených s mudlovským světem. Ti studenti, kteří se uměli přemisťovat, vzali ven mladší studenty, aby vyzvedli jejich rodiny. Část hradu byla už přeměněna na nemocniční oddělení. Většina studentů nechtěla čekat až do svítání a vyrazila hned, protože si dělali vážné starosti kvůli nehodám, jež by se mohly přihodit členům jejich rodiny, nebo se možná už staly.
Severus, oslabený odčerpáním své magie, zůstával v blízkosti Harryho, zatímco kolem něj pokračovalo boží dopuštění. Protože chtěl pomoci, sepsal seznam lektvarů, které budou v několika následujících měsících zapotřebí, aby udržely spící mudly při životě. Vyžádá si to pomoc všech jeho pokročilých studentů, aby je uvařili - a nepochybně budou muset vyrobit nějaké navíc pro Svatého Munga.
Mnoho členů jeho vlastní koleje, v první řadě Draco, přišlo za ním, aby ho informovali o svých plánech. Na pomoci se chtěla podílet překvapivě velká část zmijozelských studentů. Nenávidět mudly bylo pěkné, pokud se o tom řečnilo, ale nikdo z nich nechtěl vidět konec tolika životů. Nemohl si nevšimnout téměř maniakální posedlosti, která plnila studenty, kteří za ním přišli v průběhu noci - všichni byli stále ještě ohromeni zprávami a stále ještě byli v šoku. Všichni se děsili budoucnosti - Severus si nemohl pomoci, ale uvažoval, co ještě bude muset svět vydržet, než toto vše skončí.
- - -
Severus vzal Harryho na procházku do růžové zahrady. Nezáleželo na tom, že Bradavice ve skutečnosti růžovou zahradu nemají a že tahle se svými vysokými, divoce rostoucími stěnami pozoruhodně podobá růžovému bludišti v Briarwood v hrabství High Hill. Držel Harryho za ruku a vychutnával si lehký, šťastný úsměv na mladíkově tváři a bezstarostný výraz v jeho oslnivých zelených očích. Foukal mírný vánek a zvedal tak tmavé, nezkrocené prameny vlasů z Harryho tváře. Na bledé kůži jeho čela nebyla žádná jizva.
Obešli roh a průlomem v růžových keřích mohli vidět na kopci tmavý obrys Snape Manor. Mladík se při tom pohledu zasmál a ten zvuk pohnul v Severusově srdci něčím prudkým a radostným.
„Budeme žít tam, Severusi?“ zeptal se Harry a Severus se usmíval nevinné radosti na mladíkově tváři. Okvětní lístky růží kolem nich poletovaly, jak se větřík obrátil a tančil kolem v opačném směru.
„Budeme žít tam, kde si budeš přát, Harry,“ řekl mu a myslel to vážně - dal by svému manželovi cokoliv, o co by požádal.
Přitáhl si Harryho k sobě a přitiskl si ho k tělu. Vůně mladíkovy kůže byla opojná - daleko sladší než ty očarované růže. Líbal Harryho, kradl mu dech, když se zmocnil jeho rtů, ochutnával ho a důkladně ho hladil jazykem. Harry se pod jeho ústy usmál a jeho paže sklouzly kolem Severusových ramen; žár těla proti jeho tělu bylo téměř víc, než Severus dokázal snést. Jeho ruce klouzaly po pružném, svalnatém těle; Harry zasténal a pohyboval se proti němu, až si Severus začal představovat, jaké by to bylo položit ho na koberec z růžových lístků a zas a znovu si ho brát.
„To bych rád,“ zašeptal Harry do jeho úst. „To je ale škoda, že jsem mrtvý.“
Severus se s šokovaným trhnutím probudil a cítil, jak se jeho čela lehce dotkla hřejivá ruka. Vzhlédl a spatřil, jak nad ním stojí Sirius Black. Severus se mimoděk odtáhl z jeho dotyku a pronikavě se na něj zadíval, dokonce i když se pokoušel setřást ze sebe zbytky snu.
„Promiň,“ omluvil se Sirius a odstoupil od křesla vedle Harryho postele, do kterého Severus sklesl. „Usnul jsi,“ Sirius nevypadala ani vzdáleně kajícně, jak si Severus všiml.
Remus, který stál u nohou Harryho postele, ho sledoval s laskavým úsměvem na tváři. V Severusovi se vzedmula nejmenovaná emoce - nechce Blackovy omluvy nebo Lupinovy úsměvy. Chtěl Harryho vzhůru a v pořádku zpátky v tomto světě, kam patří. Jediný pohled na chlapce ležícího nehybně na posteli Severusovi prozradil, že se nic nezměnilo.
Před několika hodinami přestěhovali Harryho z hlavní ošetřovny do soukromého pokoje, protože věděli, že ošetřovna bude brzy přeplněná mudly. Severus chtěl, aby Harryho nikdo nerušil, a brzo bude všude vládnout zmatek. Rychle zkontroloval Harryho stav, zatímco Remus i Sirius obešli postel a usadili se na židlích naproti němu.
„Nespal jsem,“ štěkl na oba Severus. „Jenom jsem nechal odpočívat oči.“ Oba muži, především Black, se k němu v posledních dnech chovali neobvykle starostlivě. Severus za život nedokázal pochopit, proč - pokud věděl, nestalo se nic tak veledůležitého, co by mohlo změnit jejich názor na něj.
„Kolik je hodin?“ zeptal se, když si zklamaně všiml, že se Harry dokonce ani nepohnul. Hrozně se mu nelíbilo, jak bledá byla Harryho tvář. Byl tichý a bez života.
„Téměř čtyři ráno,“ pověděl mu Remus.
Severus si povzdechl - teď už byl Harry v bezvědomí téměř deset hodin a zatím se neobjevila jediná známka zlepšení. Opatrně se dotkl chlapcova čela - Harryho kůže byla vlhká a studená, ale jizva byla stále ještě horká a zanícená. Rychlá kontrola mu ukázala, že zahřívací kouzlo na pokrývkách je stále aktivní - madame Pomfreyová po celou tu dobu sledovala Harryho teplotu. Bojoval s pocitem paniky, který se v něm rodil pokaždé, když přemýšlel o Harryho stavu - on se zotaví! Neztratí Harryho tímhle způsobem!
Severus sáhl do kapsy, vytáhl další Životabudič a vytáhl zátku.
„Jsi si jistý, že by sis toho měl brát víc?“ zeptal se ho Remus, než stihl lektvar vypít.
Severus se na něj pronikavě zadíval. „Znám, jaké má větší množství tohoto lektvaru účinky,“ připomněl mu. „Tohle je teprve můj druhý. Jsem v pořádku.“ Vypil lektvar jedním rychlým douškem a okamžitě se cítil lépe. Po odsátí své magie zůstal vyčerpaný - ačkoliv uvnitř už cítil, že se mu síla začíná vracet. Znovu v duchu děkoval Albusovi za stříbrné ochranné pásky kolem svého předloktí. Nedokázal si představit, jak by se v současné době cítil bez nich. Oba zmijozelští studenti se Znamením byli stále ještě příliš slabí, aby se aspoň pohnuli.
„Došlo aspoň k nějaké změně?“ zeptal se Sirius a pokynul k Harrymu. Jak on, tak Remus se dobrovolně přihlásili, že pomůžou studentům, aby umožnili Severusovi zůstat s Harrym. Severus znovu uvažoval o jejich podivné ochotě vyjít mu vstříc. Posledně, když byl Harry na ošetřovně, se Black prakticky pokusil zabránit mu k Harrymu se přiblížit.
„Nic,“ informoval ho Severus a přál si, aby pro ně měl lepší zprávy. Kdyby nebylo pomalého zvedání a klesání Harryho hrudi, když dýchal, mohl by si Severus myslet, že je mrtvý. Dokonce i pocit Harryho mocné magie chyběl - jeho nepřítomnost způsobila, že se Severus cítil prázdný, a toužil po jeho návratu.
O chvíli později se otevřely dveře a vstoupila Hermiona s Ronem. Oba studenti vypadali vyčerpaně, ale přesto Severus viděl, že z Hermioniných očí nezmizel výraz odhodlání. Byla hybnou silou v pozadí studentského úsilí. Pozdravili trojici mužů a přešli k nohám Harryho lůžka, oba zamyšleně hleděli dolů na svého nevědomého přítele. Mohl v jejich očích vidět odraz vlastních obav.
„Hermiona a já míříme do Londýna, abychom se pokusili najít její rodiče. Myslí si, že mohli být na cestě domů, když se to stalo - budeme asi muset prohledat podzemní dráhu,“ oznámil jim Ron po chvíli ticha. „Kdo půjde vyzvednout Dursleyovy?“
Severus šokovaně vzhlédl. „Cože?“ zvolal. „Rozhodně ne!“
„Souhlasím,“ prohlásil Sirius a jeho modré oči blýskaly zlostí. „Nezaslouží si, abychom je zachránili!“
Po Ronově tváři přeběhl podivný výraz a ohlédl se na Hermionu. Ona se na něj jen slabě usmála. „Těsně předtím, než se tohle stalo, jsme měli s Harrym zajímavou diskuzi o tom, co si lidé zaslouží a co ne,“ řekl jim všem Ron. „Řekl bych, že je spousta lidí, které dnes Harry zachránil a nezasloužili si to. Když se Harry probudí a zeptá se nás, kde jsou Dursleyovi - nechci mu oznámit, že jsme si mysleli, že si nezaslouží zachránit. A on se zeptá - myslím, že to víte všichni.“
Severus zaklel pod vousy, protože věděl, že Ron má pravdu, přestože tento fakt nenáviděl. Harry byl právě teď v bezvědomí, protože se pokoušel udělat nemožné, pokoušel se zachránit to, co zachránit nelze. „Jak jsem se mohl zaplést s partou zatracených Nebelvírů?“ zasyčel.
Když vzhlédl, zjistil, že na něj všichni zírají - vypadalo to, že se rozhodli nechat toto rozhodnutí na něm. Jediný Zmijozel v místnosti a oni na něm chtějí, aby se rozhodl udělat tu 'správnou věc'. A naopak, bude to on, kdo se bude muset Harrymu podívat do očí a volbu mu vysvětlit.
„Dobře!“ štěkl. „Zachráníme ty zatracené Dursleyovy.“ Dokonce i když věděl, že tohle je to, co by Harry chtěl, bylo pro Severuse těžké to přijmout.
„Remus a já půjdeme,“ nabídl se Sirius. „Potřebuješ si odpočinout.“
„Jsem v pořádku,“ opakoval Severus, ačkoliv neměl sebemenší chuť opustit Harryho a honit se za Dursleyovými. A neměl ani v úmyslu vrátit se do jejich bytu odpočívat. Mohl být unavený, ale to mu nezabrání dohlížet na mladíka, který je právě všechny zachránil.
Jakákoliv další diskuze byla přerušena Albusem, který vstoupil do pokoje a vedl s sebou dvě známé postavy.
„Mami! Tati!“ vykřikla Hermiona v šoku. Přeletěla místností a o chvíli později byla v náručí svých rodičů, kterým se ve tváři zračila úleva. Brumbál se na to díval se zářivým úsměvem.
„Ale jak pro pána!“ vykřikla Hermiona po chvíli. „Právě jsme na cestě, abychom vás našli. Všichni mudlové spí.“
„V poslední hodině do nás lidé na ministerstvu strkali a dloubali,“ řekla Anna Grangerová své dceři. „Uzavřeli to s tím, že jsme ve skutečnosti motáci. Povídali něco o tom, že oba máme velice slabé magické jádro, což je důvod, proč nás byl Harry schopen vzbudit.“
Hermiona vypadala tím oznámení ohromená, ačkoliv si Severus nebyl jistý proč. Pro motácké rodiny nebylo tak neobvyklé, že ztratily kontakt s kouzelnickým světem a domnívaly se, že jsou prostě mudlové. To nesporně mnohem lépe vysvětlovalo Hermioniny vlastní magické schopnosti - na čarodějku narozenou mudlům byla neobvykle silná.
„Pochopili jsme, že organizujete pomoc pro mudly,“ řekl Michael svojí dceři. „Chceme pomoci. Každodenní péče bude obtížná a budete potřebovat všechny dobrovolníky, které můžete získat.“
Severus věděl, že oba mají nějaké medicínské vzdělání - něco společného se zuby. Ale pokud se podobali své dceři, měli pravděpodobně k dispozici ohromné odborné znalosti z mnoha oblastí. Pro Poppy bude jejich pomoc nepochybně neocenitelná.
Anna pokročila k Harryho lůžku, natáhla ruku a jemně se dotkla jedné ledové ruky. „Je…“
„Vyčerpaný,“ řekl jí Severus a doufal, že to je to jediné, co Harry je. Nechtěl se postavit myšlence, že by to mohlo být něco vážnějšího než jen magické vyčerpání. Nedokázal se smířit s představou, že by Harryho mysl mohla být pryč nadobro.
„Takže je pravda, co říkají?“ zeptala se užasle. „Opravdu probudil nás všechny?“ Když na potvrzení obdržela přikývnutí, jenom nevěřícně zavrtěla hlavou. „On je jediným tématem, o kterém se mluví u Děravého kotle a na ministerstvu. Nyní ho nazývají králem. Nepředpokládám, že ho čekají snadné časy.“
Na to nikdo neměl odpověď. Oni všichni věděli ze všech nejlépe, co si Harry myslí o své slávě. Po tomhle, jak Severus věděl, nebude nikde na světě kouzelník nebo čarodějka, kteří by neznali jeho jméno. A protože nemají ani tušení, co Voldemort plánuje do budoucna, měl Severus podezření, že bude kouzelnický svět očekávat, že je Harry bude i nadále zachraňovat.
Ale nebude sám, slíbil si v duchu. Nikdy nenechá Harryho samotného - kdyby se tak jenom vzbudil, aby Severus znovu viděl ty oduševnělé zelené oči. Vzal by Harryho na procházku při měsíčku a líbal by ho pod hvězdami. Kdyby se jen probudil… Severusovi se srdce sevřelo v hrudi.
- - -
V době, kdy se Remus a Sirius přenesli do Zobí ulice v Surrey, už téměř svítalo. Zjevili se s hlasitým prásk přímo uprostřed hlavní třídy. Protože kolem nebyli žádné mudlové, kteří by je mohli zahlédnout, neměli už důvod ke skrývání své magie.
Sirius zíral na dům číslo 7 přímo naproti domu Dursleyových. Z předního okna domu trčelo auto. Trávník, donedávna úzkostlivě udržovaný, měl v sobě vyryté brázdy od těžkých pneumatik, jež prozrazovaly trasu automobilu, kterou projel, když dostal na silnici smyk. Přímo před domem byla dvě kola - vedle nich ležel malý chlapec. Další jezdec - dívka - ležel přímo v cestě jedné z těch pneumatik, jež rozryly trávník. Její růžový svetr měl na zádech přes sebe stopy pneumatik a do bláta pod ní prosakovala velká kaluž krve.
„Myslíš, že je Harry znal?“ zeptal se Remus tiše. Rychlý pohled na hnědovlasého muže ukázal Siriovi, že vypadá právě tak zděšeně, jak se on cítil. Zíral na děvčátko na trávníku.
„Harry povídal, že ho Dursleyovi nenechali příliš se stýkat s okolím,“ odpověděl Sirius se zachvěním. Odvrátil se od toho pohledu a raději se rozhlédl po zbytku okolí. Poprvé se mu zřetelně ukázal hrozivý rozsah škod, které ten děsivý skutek způsobil. Jedna věc byla o tom slyšet; něco naprosto jiného bylo vidět to na vlastní oči.
Čtvrť sama byla z větší části tichá - ačkoliv v dálce přes několik ulic slyšel Sirius vřeštění nějakého druhu mudlovského poplašného zařízení. Sirius věděl o mudlovské technologii dost, takže věděl, že to nakonec přestane, až se vyčerpá zdroj energie.
Všude kolem sebe mohli vidět záři hořících ohňů, jak se části Londýna proměňovaly v prach. Kouř, který plnil vzduch, byl obtěžkán pachy, které Sirius nechtěl příliš podrobně identifikovat - nebyly to jenom domy, co hořelo. Byl rád, že ve své lidské podobě nemá Tichošlápkův čich.
Tady, v Zobí ulici, by to, až na několik automobilů roztroušených po silnici v podivných úhlech, mohlo být normální ráno, kdyby nebylo všude kolem to naprosté ticho. V domech bylo rozsvíceno málo světel a nikde se, navzdory nadcházejícímu úsvitu, nejevily žádné známky pohybu. Na vzdáleném konci ulice nabral velký nákladní vůz pouliční svítilnu; všechny ostatní lucerny podél ulice byly tmavé.
„Energetická síť stále ještě funguje,“ poznamenal Remus a ukázal na různá světla, jež ještě svítila na verandách některých domů. Sirius věděl, že Remus v průběhu let žil často v mudlovském světě a věděl o jejich technice mnohem víc než on. Podle Remova sdělení předpokládal, že je to jenom věc času, kdy energie zmizí. Když tu nebudou mudlové, kteří by věci opravovali, technologie, jež v průběhu let vyvinuli, zmizí v propadlišti dějin. Při té představě se Sirius otřásl - to, co se stalo, je neuvěřitelné. Bylo pro něj opravdu těžké tuto skutečnost přijmout.
Obrátili se k sídlu Dursleyových a Sirius si nedokázal pomoci, aby neprozkoumal malý trávník a květinový záhon na předním dvorku. Z toho, co mu v průběhu let Harry řekl, věděl, že práce na dvoře zůstávaly v létě na něm. Během školního roku se o něj zřejmě někdo staral - což naznačovalo, že Dursleyovi měli prostředky, aby si najali zahradníka, když nebyl po ruce Harry. Pomyšlení, že možná zahradníka na léto propouštěli, aby si Harry musel vydělávat na živobytí, Siria nevýslovně rozzuřilo. A pak si vzpomněl, že dotyčný zahradník je nyní pravděpodobně mrtvý - nebo brzy bude. To dalo Siriovi na situaci podivný úhel pohledu a jeho emoce se chaoticky tloukly.
Remus musel jeho rozbouřené emoce vycítit, protože mu jemně položil ruku kolem ramen a tak upoutal jeho pozornost.
Otočil se a zíral do Remových vřelých jantarových očí a zalila ho vlna klidné energie, uvolnila některé pevně sevřené emoce, které možná mohly zadusit jeho rozum. Vděčně se na něj usmál. Občas si říkal, jestli Remus chápe, jakou nad ním má moc; v těch posledních týdnech, kdy spolu byli jako milenci, tato moc jen zesílila. Remus možná mohl být v jejich malé skupině ten divoký vlkodlak, ale Sirius vždycky věřil, že bestie, jež pobývala uvnitř jeho vlastního srdce, je daleko nebezpečnější stvoření než to, do kterého se za úplňku transformuje jeho přítel. Bestie známá jako pokrevní linie nejvznešenějšího a starobylého Domu Blacků způsobila tomuto světu mnohem větší škody, než kdy zvládl jakýkoliv vlkodlak. A nyní konečně, po všech těch letech, tichá, klidná Remova přítomnost umlčela velkou část chaosu v jeho duši. Magické pouto, jež si v posledních týdnech vytvořili, když se jejich magie spojila na úrovni, jakou si nikdy dřív nedokázal představit, dokonce začalo vymazávat z jeho srdce vzpomínky na Azkaban.
„Pojďme,“ přikývl a oba se obrátili k číslu 4. Když kráčeli příjezdovou cestou k předním dveřím, všiml si Sirius, že dveře automobilu u řidiče jsou pootevřené, jako kdyby je někdo zapomněl zavřít. Přinejmenším přítomnost vozu naznačovala, že večer, když se to stalo, byla rodina doma.
Nad tím se Sirius lítostivě zamračil. Kdyby byli pryč, mohli by oprávněně Harrymu tvrdit, že se je pokusili zachránit, ale nemohli je najít. Koneckonců, neměli by žádný způsob, jak se dozvědět, kde by mohli být.
Přiblížili se k hlavnímu vchodu a Sirius jej otevřel mávnutím hůlky. Jakmile opatrně vstoupili do obývacího pokoje, byli témeř ihned obtěžováni ječící ženou, která se oháněla nějakým druhem ploché hole. Siriovi trvalo jenom okamžik, než zareagoval, znovu mávl svou hůlkou a vzduchem ji poslal zpět, až s žuchnutím přistála na pohovce. Nezraněná, ale ohromená, na ně žena jenom otřeseně zírala.
Pak si Sirius všiml dvou obrovských hroud na podlaze místnosti. Jedna z nich, nejmladší, ležela přímo před svítící mudlovskou televizí, jež nyní na obrazovce promítala pouze zrnění. Ten druhý byl uložen v takové poloze, že měl Sirius podezření, že ho žena přitáhla vchodovými dveřmi. Oba byli přikryti pokrývkami a hlavy měli podepřené polštáři. Starší z nich hlasitě chrápal.
„Ahoj, Petúnie,“ ušklíbl se Sirius. Setkal se s ženou na svatbě Jamese a Lily; dokonce už tehdy to byla nepříjemná, zahořklá ženská. Předpokládal, že ho nemělo překvapit, že je vzhůru; odsouzená k životu motáka, zatímco její krásná sestra byla silná čarodějka. Nicméně kouzelnický gen očividně nepřešel na jejího syna, protože ten neprokazoval žádné známky vědomí.
„Kdo jste?“ požadovala. „Tohle jste udělali vy, že ano? Vy jste tohle udělali mému Vernonovi a Dudleymu.“
Zamračil se na ženu. „Já jsem Sirius Black a tohle je-“
„Sirius Black!“ vyděšeně zaječela žena. Nepochybně znala mudlovskou verzi příběhu o sériovém vrahovi Siriu Blackovi. „On vás poslal, že ano! Za tohle je odpovědná ta zrůda!“ Na okamžik si Sirius myslel, že mluví o Voldemortovi, než dodala: „Vy jste jeho kmotr.“
Z jeho hrdla uniklo zuřivé zavrčení, když si uvědomil, že zrůdou označila Harryho. Jenom Remova ruka na jeho rameni mu zabránila ženu na místě zaklít. Střelil pronikavým pohledem po Removi. „Opravdu je musíme zachránit?“
Remus na to jen mírně pokrčil rameny. „Pomysli na všechnu tu zábavu, kterou si s nimi můžeš později užít, až si na nich vyzkoušíš svoje žertíky,“ navrhl mu, aby ho uklidnil. Sirius se při tom rozveselil - o této možnosti neuvažoval.
Remus pak prošel kolem něj k vystrašené ženě. „Jmenuji se Remus Lupin, paní Dursleyová,“ začal klidně. „Jsme tady, abychom…“
„Vlkodlak!“ vykřikla zhrozeně. Sirius při tom znovu pobouřeně ztuhl. Jak se opovažuje takhle se dívat na Rema. „Chcete nás sežrat?“
„Jenom jestli budu mimořádně hladový a vy mě nepřestanete popouzet,“ odpověděl Remus a Sirius se potěšeně zašklebil. Náměsíčník nebyl patrně tak nezaujatý, jak vypadal. Jeho slova ženu rozhodně umlčela. „V tuto chvíli jste tady, abychom vám pomohli,“ vysvětlil Remus a pohlédl na oba obrovské muže na podlaze.
„Takže jste to udělali vy! Myslím tím - váš druh?“ zeptala se Petunie. „Můj Vernon a Dudley se neprobouzejí. Volala jsem na policii, ale nikdo to nezvedá.“ Mávla rukou k telefonu. „Nikdo neodpovídá!“ Pak popadla malou stříbrnou krabičku pokrytou tlačítky a zamířila jí na televizor. Zrnění na obrazovce se rozzářilo, a zas a znovu, než bylo konečně nahrazeno jakousi mudlovskou hrou. „A tam nejsou žádné zprávy! Jenom staré reprízy - většina stanic dokonce ani nevysílá. Provedli jste něco s mým televizorem.“
Remus se krátce ohlédl přes rameno na Siria. Sirius jen pokrčil rameny - uvažoval, jestli se Petunie vůbec obtěžovala tím, aby se podívala ven. Přece si musela všimnout, že se s Londýnem stalo něco významného? Nepokusila se zkontrolovat své sousedy?
„Ne, tam není nikdo, kdo by vám pomohl,“ oznámil jí Remus. „Všichni mudlové spí. Nikdo kromě nás nepřijde.“
„Nebuďte směšní!“ ječela na ně, zatímco znovu vstala z pohovky a přešla k mladšímu muži na podlaze přímo před televizí. „Udělali jste něco s telefonem a televizí. Děláte si z nás všech legraci už celý rok! Dobrá, já už to dál nesnesu! Nemůžete nám tohle dělat! Existují zákony! Nahlásím vás!“
Celý rok? Nad tím se Sirius zachmuřil, ale pak si vzpomněl, co mu Severus pověděl o pomstě, kterou pro Dursleovy vybral Albus. Rychle se rozhlédl po pokoji a hledal jakýkoliv náznak prokletí, se kterým Dursleyovi zápolili. Věděl, že všichni byli zasaženi silným pocitem klaustrofobie a strachem ze tmy. Usoudil, že je v pokoji až neobvyklý počet světel. A přestože Petunie vyzdobila dům četnými volánky, nebyly na oknech žádné záclony. Předpokládal, že je klaustrofobie mohla nutit k tomu, aby ponechávali dům tak otevřený, jak se dalo.
Věděl ale také, že všichni byli prokleti neschopností už dál vychutnávat potravu a bylo jim tak odepřeno jakékoliv potěšení z jídla. Soudě podle velikosti obou mužů to jejich chuť k jídlu neomezilo. Možná se pokoušeli nedostatek chutě nahradit prostě tím, že jedli větší množství - Petunie byla hubená jako tyčka á tmavé kruhy pod očima mluvily o stresujícím životě.
„Jen do toho, klidně nás všechny udejte, paní Dursleyová,“ řekl jí Remus. „Jenomže tam nezbyl nikdo, komu byste nás mohla udat. Už jsem vám řekl, že všichni mudlové spí. My jsme jediná pomoc, která kdy přijde.“
„Dorazí policie a zatkne vás!“ trvala na svém Petunie.
„Policie spí,“ povzdechl si Remus. „Stejně tak armáda a parlament a královna a BBC a kdokoliv jiný, komu byste jen mohla zkusit zavolat.“
Petunie vypadala zhrozená, ale stejně tak odhodlaná držet se svého přesvědčení, že někdo přijde a zastaví je. „Tak přijdou Američani a dostanou vás!“
Při tom se Sirius zamračil, poněkud zmatený takovou výhrůžkou. „Kanaďané?“ zeptal se Rema.
Remus jen zavrtěl hlavou. „Je mi líto, paní Dursleyová, ale Američané také spí. Váš manžel a váš syn potřebují lékařskou péči nebo zemřou. Chystáme se je vzít na nemocniční oddělení, kde o ně bude postaráno.“
Vypadalo to, že ji jeho slova zkrotila - pohledem přejela svého syna a pak manžela, jako by se pokoušela posoudit, nakolik může být jeho tvrzení pravdivé. „Oni spí,“ namítla. „Jenom spí.“
„A tak zůstanou, dokud kouzlo, které je zasáhlo, nevyprchá,“ vysvětloval Remus.
Oči jí zablýskly. „Kouzlo! Takže to je magie! Věděla jsem, že jste za to zodpovědní.“
„Zodpovědný je Voldemort!“ zavrčel Sirius a Petunie při tom ucouvla. Ulevilo se mu, když viděl, že to jméno poznala. Možná si vzpomněla, že Voldemort je ten, kdo zabil její sestru.
„My jste tohle vaší rodině nezpůsobili,“ vysvětloval jí Remus tak trpělivě, jak jen dokázal. „Pokoušíme se zachránit tolik mudlů, kolik dokážeme. To uspávací kouzlo ještě dlouho nepomine - jestliže se vašemu synovi a manželovi nedostane lékařské péče, dojde u nich k dehydrataci a zemřou.“ Sirius odhadoval, že je malá šance, že by ti dva muži vyhladověli k smrti - měl podezření, že by byli schopní žít ze svých tukových zásob ještě několik měsíců.
„Jestliže je nějaké kouzlo uvrhlo do spánku, tak použijte kouzlo, abyste je probudili!“ požadovala Petunie.
Ale Remus jen zavrtěl hlavou. „Nemůžeme. Takhle to nefunguje. Tohle kouzlo bylo příliš specifické. Jediný způsob, jak je vzbudit, je postrčit jejich magické jádro - a žádný z nich magické jádro nemá. To je důvod, proč vy jste vzhůru a oni ne.“
„Já nemám žádnou magii!“ vyvřískla a zněla vyděšená už pouhou tou myšlenkou.
„Jste moták,“ vysvětloval jí Remus. „Díky tomu byl Harry schopný vás vzbudit - vzbudil nás všechny. Tím kouzlem byl zasažen každý.“
„Harry?“ Petunie na ně nevěřícně zírala. „Vždycky se to vrátí k tomu klukovi! Ten strašlivý kluk! Kdyby jen byl zemřel se svými rodiči, tak by nic-“
Místností zazněl zvuk ostrého prásknutí a Sirius si v jistém druhu šoku uvědomil, že jeho tichý, klidný Remus právě Petunii Dursleyové vlepil facku. „Nikdy už takhle přede mnou nemluvte,“ zavrčel Remus na ohromenou ženu. Sirius mohl vidět, že na její tváři se už objevuje rudý otisk. Vzdoroval popudu přidat také svou vlastní kletbu.
„Dobře mě poslouchej, Petunie Dursleyová,“ vztekal se Sirius a vykročil vpřed, čímž odpoutal ženinu pozornost od Rema. Zděšeně k němu vzhlédla. „Za způsob, jakým jsi zacházela s Harrym, tebou pohrdáme. Štítíme se tvého manžela a tvého syna. Kdyby to záleželo na nás, nechali bychom tě shnít tady v tom mrtvém městě. Jediný důvod, proč tu vůbec jsme, je ten, že Harry by chtěl, abychom vám pomohli - navzdory všemu, co jste mu udělali. Nyní navrhuji, abys nechala toho házení obvinění a urážek, vyšla nahoru po schodech a zabalila vaše osobní věci, abychom mohli vzít tvého tlustého potomka a jeho nechutného otce tam, kde dostanou lékařskou péči.“
Petuniin spodní ret se začal třást, ale přesto se na ně dívala vzdorně. „Nemůžete se mnou takhle mluvit,“ trvala na svém, i když zněla dost nejistě.
Sirius se na ni jen usmál. „Právě teď je tvým jediným přítelem na světě Harry Potter,“ řekl jí. „A ten v současné době není k dispozici, aby chránil tvou čest. A přestože se možná cítím povinen tě kvůli němu zachránit, nemusím být na tebe milý. Když uvážím, že se ti podařilo rozzuřit vlkodlaka natolik, aby tě fyzicky udeřil - kdybych byl tebou, zavřel bych hubu a začal bych balit.“
Petunia střelila ulekaným pohledem po Removi, který teď stál u krbu. Poodešel od ní, aby se mohl uklidnit. Pohled, který jí věnoval, měl do přátelského daleko.
Petunie, nervózně polykajíc, se postavila, přešla ke schodišti a zamířila nahoru, aby si zabalila svoje věci.
Jakmile byla pryč, přešel Sirius pokoj a paží Rema objal kolem pasu a přitáhl si ho blíž k tělu. Na krátký okamžik byl Remus strnulý a nereagoval, ale po několika sekundách si povzdechl, uvolnil se a zabořil tvář do Siriových střapatých vlasů. Sirius se zachvěl, když Remův dech pohladil jeho kůži, jak vlk hluboce vdechoval jeho vůni.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se něžně.
„Ano,“ ujistil ho Remus, zatímco zvedl ruku a dotkl se jeho tváře. Sirius se nebránil, když Remus naklonil jeho tvář k sobě a políbil ho na ústa. Usmál se do polibku a neuspěchaně ho vracel, užívaje si prostě potěšení, že to nyní mohl dělat, kdykoliv se mu zachtělo.
Tělem mu projelo vzrušení, když ho Removy ruce najednou sevřely pevněji a polibek se změnil v mnohem chtivější. Zpočátku býval Remus poněkud ostýchavý a plachý milenec - ale už od té noci, když šel Sirius ke Stonehenge, se ve vlkodlakovi něco změnilo. Remus se stal výbojnějším, náročnějším - jako by potřeboval ujištění, že jeho právoplatné místo je po Siriově boku. Siria nikdy nenapadlo, jak vzrušující by to pro něj mohlo být - nikdy dřív neměl dominantního milence a zjistil, že se mu to líbí. Každá další známka toho, že si na něj Remus dělá nároky, utišila v jeho duši částečku temného chaosu. Přineslo to do jeho srdce mír, o jakém se mu nikdy dřív ani nesnilo.
Protože tohle nebylo ani vhodné místo, ani vhodný čas na další aktivity, stiskl ho Remus jemně předtím, než ho uvolnil. Sirius se jen ušklíbl a odstoupil od něj - úsměv v Remových očích byl naprosto výmluvný.
Protože jim nezbylo nic jiného než čekat na Petunii, čenichali zvědavě po pokoji. Sirius si všiml všech obrázků pověšených na zdi - většina z nich zobrazovala tlustého chlapečka spícího na zemi. Pátral po něčem, co by mohl Harry chtít mít u sebe - neuniklo jeho pozornosti, že jeho kmotřenec má velice málo osobních památek. Ale ať hledal, jak hledal, nedokázal najít nic, co by snad mohlo patřit Harrymu. Nevisely tu žádné fotografie, na kterých by byl, neležely tu kolem žádné předměty, které by někdy mohly patřit jemu. Pravda byla, že v tomto domě cítil jen velice málo ze svého kmotřence, jako kdyby si Dursleyovi dali velice záležet na tom, aby z dohledu odstranili veškeré známky o jeho existenci.
Remus vstoupil do chodby vedle schodiště a trhnutím otevřel dveře přístěnku. Sirius se k němu zvědavě připojil a oba muži dlouho nakukovali do malého, stěsnaného prostoru, kde, jak věděli, strávil Harry část svého ranného mládí. U vzdálenější zdi bylo stále ještě složené malé lehátko, skryté za různými lahvemi s čistícími prostředky. Sirius také zpozoroval kousek papírku, připevněného ke spodní straně jednoho z trámů schodiště, a natáhl se, aby ho odtrhl. Zjistil, že hledí na dětskou kresbu muže, který jede na létající motorce. Ve vzduchu vedle něj se vznášel tvar, který mohl být běžícím vlkem nebo psem.
Se širokým úšklebkem to ukázal Removi, který se usmál a jemně přejel linie pastelky. „Myslíš, že si na nás pamatoval?“ zeptal se.
„Na něco si vzpomínal,“ řekl mu Sirius. Harrymu byl jenom rok, když byl jeho svět zničen - ale zdálo se, že měl chlapec nějakou nejasnou vzpomínku na život před Dursleyovými.
„Přál bych si…“ povzdechl si Remus a Sirius ostře vzhlédl, když v jeho hlase zaslechl lítost. Toužebný pohled a vina na Remově tváři Siria ranily, proto zvedl ruku, aby pohladil Rema po hlavě, projížděje svými prsty žlutohnědé vlasy. Věděl, že Remus zkoušel všechno, co mohl, aby poté, co James a Lily zemřeli, získal Harryho do péče - ale stál před stejným problémem jako Weasleyovi minulé září, když se dozvěděli, že se ministr Popletal pokouší adoptovat Harryho. Každý v kouzelnickém světě chtěl Chlapce, který přežil. Remus neměl žádné jméno, žádné peníze ani žádné společenské postavení. Jeho nárok byl přinejmenším chatrný. Spolu se skutečností, že adopční dokumenty požadovaly kapku krve z rodičů a dítěte - Remus byl dvojnásobně prokletý. Ve chvíli, kdy se jeho krev dotkla dokumentů, byl odhalen jeho status vlkodlaka. Vlkodlakům nebylo dovoleno adoptovat děti. Albus udělal to nejlepší, co mohl, když skryl Harryho mimo kouzelnický svět zde u Dursleyových.
Ale dokonce i tak se Remus cítil provinile, že Harryho nekontroloval. Přiznal se Siriovi, že v letech po Jamesově smrti a jeho zatčení trochu zešílel. Čelil ztrátě lidí a dítěte, které považoval za svou rodinu, a muže, kterého považoval za potenciálního druha. Po mnoho let se Remus pohyboval v jakémsi omámení a sotva byl schopen postarat se sám o sebe. Nyní, když Remus věděl, že Harry po všechny ty roky nebyl v bezpečí a milován, nenáviděl slabost v sobě, která způsobila, že nebyl schopný udělat cokoliv pro ty, jež miloval.
„Reme,“ zašeptal Sirius jemně. „Nech to být, lásko. Nech minulost spát.“
„Je to tak snadné?“ zeptal se Remus a probodl ho ostrým pohledem.
„Ne,“ potřásl Sirius hlavou. On více než kdo jiný věděl, jak je těžké snažit se zapomenout na minulost, která ho ustavičně pronásleduje. Nemohl si pomoci, ale musel uvažovat o svém sváru se Severusem, který po tak dlouhou dobu udržoval - a který byl důvěrně spjat s jeho vlastní rodinou a kdysi milovaným bratrem Regulem a roky nedorozumění, o nichž Severus pravděpodobně nic nevěděl. Kdyby se mu podařilo nechat to být o trochu dřív, možná mohlo být teď všechno jinak. Ale o tom bude přemýšlet později. „Je to těžké a bolestivé a zraňuje to. Ale taky je to nezbytné. Tak jsi mě to učil. Ty jsi jediný, kdo cítí vinu a lítost. Harry je necítí. Můžeš to vidět v jeho očích pokaždé, když se na tebe podívá. Všechno, co cítí, je láska a vděčnost za to, že jsi nyní součástí jeho života.“
„Tebe jsem také opustil,“ připomněl mu Remus.
Tomu se Sirius usmál a zavrtěl hlavou. Na tohle znal dokonalou odpověď - Remus viděl jenom svá selhání, ale za tím vším byla víra tak čistá a pravá, že si nebyl jistý, že by se jí dokázal on držet tváří v tvář tomu, co se stalo. „Ne, to jsi neudělal,“ řekl mu. „Přestal jsi mě vůbec někdy milovat?“
Removýma očima se cosi mihlo. „Nikdy.“
„Dokonce i kdy jsi věřil, že jsem zradil tebe a Jamese a zabil všechny ty lidi?“
„Nikdy jsem tomu nevěřil!“ řekl mu Remus divoce. A Sirius tomu bezezbytku věřil - protože viděl výraz na Remově tváři, když byl vlečen ze soudní síně, slyšel výkřiky protestu. Ale tehdy nikdo nenaslouchal osamělému vlkodlakovi, kterého svět kolem něj zdrtil.
„Já vím,“ přikývl Sirius. „Ty jsi mě nikdy neopustil. Dokonce i když všichni kolem tebe říkali, že bys měl.“
„Miluji tě,“ prohlásil Remus prostě.
Sirius se usmál a nechal ze sebe vyzařovat celou svou rozpustilou osobnost. „Tak se na to podívej! Mám z dobrého pramene, že jediné, co potřebuješ, je láska. Všechno ostatní se vyřeší samo.“
Remus se na něj jemně zaculil. „To zní jako jedna z těch romantických věcí, jakou by řekl Nebelvír,“ poznamenal.
„Úžasní lidi, tihle Nebelvíři,“ zašklebil se na něj Sirius.
Nahoře na schodech zaslechli hlasitou ránu a o chvíli později se objevila Petunie a táhla za sebou velký, kašmírem potažený kufr. Ani jeden z mužů se nepohnul, aby jí pomohl, a ona si nad tím podrážděně odfrkla. „Kde je sanitka?“ dožadovala se informace, když se vrátili do obývacího pokoje.
„Použijeme přenášedlo,“ vysvětlil Remus a vytáhl vesele zbarvenou ponožku. On a Brumbál strávili několik hodin vyráběním přenášedel, která by mohli studenti použít k přepravě svých rodin do Bradavic. „Vezmu vás a vašeho syna s sebou. Sirius přenese vašeho manžela.“ Sirius měl v ruce další zářivě barevnou ponožku.
„Přenášedlo?“ zamračila se Petunie a pevněji sevřela rukojeť svého zavazadla. Remus se chopil Dudleyho ruky a pak natáhl ponožku k nevrlé ženě.
„Dotkněte se ponožky,“ nařídil. Zlobně se na něj zadívala, ale udělala, o co požádal. O chvíli později zmizeli Siriovi z očí.
Sirius se ještě naposledy rozhlédl po obydlí Dursleyových. Skutečně si nedokázal představit, že jeho laskavý kmotřenec vyrůstal na takovém místě. Pronikavě se zadíval dolů na Vernona. „Nezasloužíš si být zachráněn,“ oznámil spícímu muži.
Vernonovou jedinou odpovědí bylo hlasité zachrápání, jak dál klidně spal. S povzdechem Sirius popadl jeho ruku a aktivoval své vlastní přenášedlo. Oba zmizeli a na Zobí ulici se opět snesl mrtvý klid.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Poznámka autorky: Napsat tyhle kapitoly mi trvá déle, než jsem předpokládala - jsou těžší, než si možná dokážete představit. A je mi líto, že musím říct, že u další kapitoly to bude také chvíli trvat, než dorazí - budu mít dům plný návštěvníků, kteří přijedou tento týden ve čtvrtek. Zůstanou u mě přes velikonoční prázdniny, takže budu mít na psaní jen velice málo času. Vrátím se, jak jen to bude možné.
Takže, hodně lidí se mě ptalo, kdy se znovu objeví Dursleyovi - tak tady jsou, a nadlouho. Také Lucius se brzy objeví - tudíž zjistíte, co se stalo s ostatními Smrtijedy. A ano, vysvětlím ten náznak v této kapitole, kde se Sirius zmiňuje o sporu se Severusem, který má co dělat s Regulem - je to pradávná historie, ale objasňuje mnohé o motivech Siriova jednání (jak současného tak minulého) vůči Severusovi.
Mimochodem - hodně lidí se mně ptá, proč si Hermiona nedělala starosti o svoje rodiče. Dělala. Její zhroucení v minulé kapitole bylo právě kvůli jejím rodičům (nevěděla, že jsou motáci). Nezmínila jsem se o nich přímo, ale myslela jsem si, že to z jejího jednání vyplývá. Právě její touha zachránit je je tím, co ji přivedlo na nápad zachránit zbytek mudlů.
Pokud jde o Harryho a Severusovu schůzku - rande je v pátek. Koneckonců, v této kapitole je teprve úterý ráno. Kdo ví, co se stane v následujících dnech? Severus nemá v úmyslu se Harryho vzdát.
Poznámka - hodně lidí se mě ptá na statistiku tohoto příběhu. Dodnes máme k 1,9 milionů zobrazení. Děkuji vám všem!