Labyrintem slov...

Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader:  Georgia, Mandragora a Jezinka

Párování:  Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating:  slash, 18+

Anna Grangerová stála nervózně vedle svého manžela Michaela. Oba měli přes rameno přehozené malé příruční zavazadlo a pozorovali poněkud rozechvěle starou botu, která ležela uprostřed jejich stolu. Bylo to 'přenášedlo', jak jim v dopise vysvětlila Hermiona. Bota jim byla doručena právě toto ráno velkou hnědou sovou, která šťastně přijala plátek jejich ranní slaninky jako platbu za dodání.

„Takže my se toho prostě jen dotkneme?“ zeptal se Michael opatrně.

„Tak to psala Hermiona ve svém dopise,“ přikývla Anna. Byli pozváni na Vánoce na jakési místo zvané ´Doupě´. Teď bylo 23. prosince a měli naplánováno, že odcestují přesně jednu minutu po poledni. Nyní bylo právě 12 hodin. Oba byli nedočkaví, aby zase uviděli svou dceru, a šťastní, že konečně dostanou možnost dostatečně poznat rodinu, do které, jak měli podezření, bude jejich dcera jednoho dne patřit. Pokud její dosti rozvláčný popis Ronalda Weasleyho nebyl náhodný. Její dopisy byly vždycky poučné, zevrubně popisující její školní výsledky, a znali i ty nejmenší zprávy z kouzelnického světa, které ona považovala za důležité. Docela často mluvila o Harrym a měla o toho ubohého chlapce neustálé starosti a obavy. Ale její popis Harryho byl vždy sesterský - na druhou stranu při popisování Rona šla vždycky její chytrost stranou. A matka dokázala číst mezi řádky - znala srdce své dcery a už dlouho měla podezření, že je ukradl rudovlasý chlapec.

„Dobrá, tak to myslím zkusíme,“ povzdechl si Michael. S obavami se oba natáhli a dotkli se boty. O sekundu později Anna ucítila v žaludku divný pocit a předtím, než mohla překvapeně vykřiknout, zjistila, že je tažena z jejich domu v Londýně. Svět kolem nich se zdál rozmazaný a o chvilku později se znovu zaostřil. Už ale nebyli v Londýně.

Anna zažila krátký pocit dezorientace, kdy si všimla, že stojí v poněkud staromódně vypadajícím obývacím pokoji s tím největším krbem, který kdy viděla. Pak zaslechla výkřik: „Mami!“ a už jí její dcera visela kolem krku na uvítanou.

Následujících deset minut si Anna pamatuje jen rozmazaně, protože byla představena velkému množství zrzků spolu s Ronem a Harrym. Samozřejmě už se předtím několikrát setkala s Arturem a Molly, když byli nakupovat s Hermionou v Příčné ulici, ale bylo něco naprosto jiného být hostem v jejich domě.

Pokud jde o dům samotný - podle vší logiky by neměl vůbec stát. Z hlediska architektury nevypadal vůbec správně - zvláště schodiště, které, jak se zdálo, nemělo žádnou pravidelnost ani logiku, kromě jediného, že směřovalo 'nahoru'. Pokoj, ve kterém byli ubytováni, byl pokrytý plakáty s pohyblivými obrázky a zevnitř se zdál větší nežli zvnějšku. A okno, které směřovalo k přední straně domu a mělo by vyhlížet na silnici, poskytovalo velice krásný pohled na Moherské útesy v Irsku.

Jakmile se zabydleli v pokoji a vybalili si na ty dvě noci, po které tu zůstanou, zavedla Annu její dcera a mladá Ginny Weasleyová dolů do kuchyně. Tam jí Molly vnutila šálek s čajem, zatímco dokončovala oběd pro tu spoustu lidí v domě. Anna sledovala v tichém úžasu, jak řídí různé druhy potravin a kuchyňského náčiní pouhým mávnutím hůlky.

Kuchyně byla vzdálená tomu, co znala Anna - rozpoznala v ní pouze několik předmětů. Její vlastní kuchyň byla vybavená všemi nejmodernějšími vymoženostmi, které lidé znají - dokonce i několika, pro které ještě nenašla skutečné využití. Ale kuchyň Molly Weasleyové vypadala přinejmenším dvě stě let zastaralá - určitě to byla máselnice, co viděla stát v rohu místnosti. Samozřejmě, že když máselnice stlouká máslo sama s malým pobídnutím od Molly, předpokládá Anna, že výsledek bude lepší než průmyslově zpracované kostky, které ona kupuje v obchodě. Taky se nezdálo, že by v místnosti bylo cokoliv, co by připomínalo ledničku - Molly prostě náhodně otevřela kredenc a vyndavala z ní různé potraviny. V jednu chvíli byla kredenc plná vychlazeného mléka, v příští minutě z ní Molly vytahovala kouřící horký koláč. Celkově vzato to bylo velice znepokojující - jako něco ze snu.

Sledovala svoji dceru, jak pomáhá Molly s kuchyňskými pracemi. Místo, aby byla poplašena všemi těmito zvláštnostmi, se kterými nevyrůstala, zdála se Hermiona v tomto prostředí jako doma. Vlastně jí připadalo, že její dceři prospívá, jako už od onoho osudného dne, kdy jí sova donesla ten dopis z Bradavic. Anna měla radost, že se její dcera zdá tak šťastná ve světě, který si pro sebe vybrala.

Ale vzdor vší té radosti v tomto podivném domečku Anna pochopila, že k tomu všemu existuje i temná strana. Což se ukázalo, když se o chvíli později usadili k obědu a ona zjistila, že její manžel sedí vedle muže, kterého vídala večer v televizi zas a znovu coby hledaného sériového vraha. Sirius Black, připomněla si jméno.

Samozřejmě věděla, že je nevinný - Hermiona jí celý příběh povyprávěla. Dozvěděla se také, že druhý muž sedící vedle něj musí být milovaný učitel, profesor Lupin, o kterém Hermiona tak příznivě mluvila. Vlkodlak, jestliže věříte historkám, a ona neměla žádný důvod myslet si, že by jí dcera lhala.

A nedaleko nich byl mladý Harry s odpornou jizvou na čele, která byla pro všechny drsnou připomínkou hrozby, jež se tyčila nad oběma jejich světy. Předpokládala, že slyšela pouze úlomek ze skutečných dobrodružství, do kterých se její dcera zapletla, a věděla, že Hermionino blízké kamarádství s tímto chlapcem zas a znovu ohrožuje její život.

Začala také nejasně chápat, díky dopisům své dcery, že právě kvůli tomuto chlapci byla tato skupina lidí nějak v centru pozornosti kouzelnického světa - byli důležitou součástí velkolepého plánu. A její dcera se díky přátelství s Harrym stala něčím jako legendou - svým vlastním způsobem. Když uviděla jméno své dcery v té nesmírně tlusté knize, kterou jí Hermiona minulé léto ukázala - „Dějiny Bradavic“ - přesvědčilo ji to o tom, že se tu dějí věci, kterým možná nikdy nebude rozumět. Ta kniha, jež se sama doplňovala, jak tvrdila Hermiona, vypočítávala některá z dobrodružství, do kterých se zapletla její dcera, Ron a Harry. Bylo to podivné vědět, že ve světě, o kterém ona skoro nic neví, se její dcera stala slavnou.

Později večer se přidala k ostatním v obývacím pokoji. Usadili se kolem obrovského krbu (vypadal, jako by v něm mohlo stát vzpřímeně několik lidí vedle sebe) a diskutovali o událostech, které se staly ve světě, kterému ani ona ani Michael doopravdy nerozuměli.

„Takže kolik toho mudlovská vláda ví o společnících Voldemorta?“ zeptal se Michael. Anna viděla, jak sebou několik lidí trhlo při zmínce jména Temného pána, a Michael se rychle omluvil. „Promiňte - Vy-víte-koho.“ Ani jednomu z nich skutečně nešla na rozum pověrčivost, která přiměla lidi tak reagovat při pouhém vyslovení jména.

„Několik klíčových postav v mudlovské vládě je pravidelně informováno o událostech v kouzelnickém světě,“ vysvětloval Artur. „Ale jsou si příliš dobře vědomi skutečnosti, že nemohou udělat mnoho, aby ovlivnili události zde. Zdá se, že se každý rok pokoušejí na kouzelnický svět uvalit nějaký druh nových předpisů, ale když na to dojde, většina kouzelnického světa si toho dokonce ani nevšimne.“

„Jak si můžou nevšimnout?“ podivil se Michael. „Copak se průměrný kouzelník a čarodějka nemusí řídit stejnými zákony jako každý mudla?“

„Kouzelnickými zákony, Michaeli,“ ujasnil Remus. „Ve skutečnosti se jen malé procento kouzelnického obyvatelstva vůbec dostane do kontaktu s mudly. Myslím, že by bylo dost pošetilé očekávat, že bude kouzelník věnovat pozornost dopravním předpisům, když neřídí auto. A těžko můžete předpokládat, že by se mudlové zajímali o pravidla pro přemisťování, když dokonce ani neví, že je taková věc možná.“

„Dobrá, a co se stane, když se zákony dostanou do konfliktu?“ zeptala se Anna. Byla velice zvědavá po tom dopise, který jí Hermiona poslala začátkem semestru o Harrym. Odhalení, že byl Harry týraný svou rodinou, jí rvalo srdce - a stejně tak šokující byla odezva kouzelnického světa. Mohla na prstě mladého Harryho vidět snubní prsten a skutečně nedokázala pochopit, jak mohli oženit tak mladého chlapce. A jestliže měla věřit Hermioně, byl ke všemu ženatý s mužem - jedním z jejich profesorů. Ta představa se jí ani v nejmenším nelíbila. Raději doufala, že tomu vyprávění neporozuměla.

„To záleží na tom, o jakých zákonech mluvíte,“ odpověděl jí Artur. „Pokud se to týká kouzelníka, pak mají přednost kouzelnické zákony. Nemůžete čekat, že mudlovské úřady zatknou kouzelnického zločince. Ve většině případů by to ani nebylo možné. A mudlovská věznice určitě nedokáže udržet kouzelníka nebo čarodějku na dlouho.“

„Ale kdo to má na starosti?“ zmateně se tázal Michael. Její manžel vždycky dával přednost tomu, aby byly věci jasné a dobře uspořádané, což po něm jejich dcera zdědila. „Mám na mysli to, že máte sice ministra kouzel, ale nezodpovídá se nakonec ministerskému předsedovi a parlamentu?“

„Aha, už vidím, co vás nejspíš zmátlo,“ přikývl Artur, ale pak pohlédl na Rema, jako by to přenechával bývalému profesorovi. „Přestože pracuji na ministerstvu, tak se obávám, že toho opravdu o mudlovské vládě moc nevím.“

„Jste pod vlivem nedorozumění, že kouzelnická Velká Británie je týž stát jako mudlovská Velká Británie,“ ujasňoval Remus. „Tak to není.“

Anna si všimla, že Harry při tom prohlášení vypadal také překvapeně. „Není?“ zmateně se zeptal.

Hermiona jen zakroutila hlavou. „Vážně, Harry, copak na Binnsových hodinách nikdy nedáváš pozor?“

„Nikdo na Binnsových hodinách nedává pozor,“ protestoval Harry. „Jedinkrát, kdy se stalo něco zajímavého, bylo, když zapomněl, kde je a začal procházet podlahou.“

Anna se při tom otřásla. Profesor Binns byl duch učitele, o kterém jí Hermiona vyprávěla - magie byla jedna věc, ale pouhá představa duchů způsobila, že se rozklepala. Nedokázala si představit, že její dceru učí muž už dávno mrtvý.

„Chcete tím říct, že kouzelnická Velká Británie není částí našeho státu?“ naléhal Michael.

Remus se naklonil vpřed a, jak se zdálo, přepnul se do učitelského módu. Anna si všimla, jak se Siriovy oči rozzářily náhlým zájmem a nemohla si pomoci, aby nezauvažovala o vztahu mezi těmi dvěma muži. Seděli strašně blízko u sebe na pohovce, ačkoliv v pokoji bylo dost místa, aby se rozsadili.

„Navzdory faktu, že Velká Británie tak, jak ji chápete, je tu velice dlouho, tak zřízení, které jí vládne, je vlastně docela mladé,“ informoval je Remus. Michael se zmateně zamračil: „Myslel jsem, že to není tak dávno, co vám vládla vaše monarchie.“

Michael přikývl, jako by tento bod připouštěl, ačkoliv si Anna nebyla jistá, co Remus mohl myslet tím 'není to tak dávno'. Jí to připadalo jako docela dlouhá doba.

„Ale naše společnost se svou nynější formou vlády je tady ve Velké Británii velice dlouho. Předpokládáme, že naše 'moderní' forma vlády byla ratifikována Merlinem před více než 1500 lety. Ale už předtím se naší společnosti dařilo v prakticky nezměněné podobě na Britských ostrovech několik tisíc let.“

„Totéž vládní zřízení?“ zeptal se Michael šokovaně, jako by pouhá ta představa byla neuvěřitelná.

Remus přikývl. „Jde dokonce dál než tohle. Musíte pochopit, že vy jako mudlové jste především ovládáni souborem zákonů, které jste zapsali na papír. Zatímco tato pravidla obsahují jisté základní obecné pravdy, jsou to pořád jen slova na papíře. Podléhají různé interpretaci a mohou být změněna nebo zrušena podle toho, kdo je u moci. Nicméně kouzelnický svět podléhá soustavě zákonů, které mají oporu v magii. Nemohou být změněny, nemohou být jinak vykládány a nemohou být ignorovány. Tyto zákony ovládaly naši společnost dávno před tím, než byla postavena Velká pyramida v Gíze.“

Nad tím se Michael zamračil. „Nerozumím vám. O jakých zákonech to tady mluvíte? Jistě ne o zákonech o přemisťování nebo věkové hranici pro užívání magie.“

„Ne, to samozřejmě ne,“ zasmál se Remus. „Tyto zákony jsou hlubší a esoteričtější. Například vesmír má duální podstatu, kterou nelze ignorovat. Ke každému dobru existuje zlo, ke každému životu smrt.“

„Ke každé akci existuje reakce,“ chápavě přikývl Michael. „Ale to je jen základní fyzika. To není forma vlády.“

„Pro nás ano,“ objasnil Remus. „Tato dualita ovlivňuje naše životy mnoha podstatnými způsoby, které nikdo nemůže popřít. Například - víme, že pro každou duši ve světě existuje její duševní blíženec. Jestliže se těmto dvěma duším podaří se v životě nějakým zázrakem najít, tak víme, že je nesmíme oddělit. To by způsobilo chaos. Může to přivodit velkou bolest a zlo, které nakonec oslabí celou naši společnost. Proto se naše sňatkové zákony o tolik liší od těch v mudlovském světě.“

„Je tohle důvod, proč jste byli ochotni oženit Harryho s jiným mužem?“ zeptala se Anna překvapeně.

Když na to Remus přikývl, Harry zbledl v šoku a ostře se na vlkodlaka zadíval. „Kámen manželství! Najde tedy duševního blížence?“

Znovu Remus přikývl. „To je jeho účel.“

„Snape!“ vykřikl Harry v omráčeném úžasu a vypadal nevýslovně šokovaný - Anna si vzpomněla, že Snape je jméno toho muže, se kterým je ženatý.

Sirius se rychle natáhl a poklepal Harryho po rameni. „Harry, uklidni se. Duševní blíženci nemají nic společného se vším tím romantickým žvaněním, které jsi možná četl v mudlovských románech. Má to co dělat s magickou rezonancí a s tím, jak vaše magie reaguje navzájem. Nemluvě o archetypální podstatě vašich individuálních duší a jak spolu ladí. Sourozenci mohou být duševními blíženci bez toho, aby mezi nimi vůbec byl nějaký romantický vztah.“

Zdálo se, že to Harryho utišilo, ale pořád ještě vypadal tou představou trochu rozrušený.

„V pořádku,“ pokračoval Michael. „Máte tyto pradávné zákony, které řídí vaši společnost - kdo je nakonec vykládá? Vypadá to, že jim podléhá celý kouzelnický svět bez ohledu na to, ke kterému státu náleží.“

„Správně,“ souhlasil Remus. „Ale zákony nejsou vykládány, pouze vynucovány, a to dělá seskupení, jež se v průběhu let nazývalo mnoha jmény - Nejvyšší rada, Kruh starších, Ilumináti, Mágové. V současné době ho různá ministerstva nazývají Mezinárodní sdružení kouzelníků.“

„Tohle stojí v záhlaví Brumbálových dopisů!“ vykřikl Ron, který vypadal nadšený, že byl schopný na něco upozornit.

Znovu Remus přikývl. „Ano, Albus je členem,“ souhlasil. „Sdružení je tvořeno nejmocnějšími a nejstaršími rodinami v kouzelnickém světě. To oni jsou tou skutečně poslední autoritou v naší společnosti.“

„Když je to tak, proč musí ředitel dělat, co mu ministr kouzel a správní rada řekne?“ protestoval Ron.

„Protože Albuse by nikdy ani nenapadlo zasahovat do každodenního fungování jednotlivého státu,“ objasnil Remus. „Sdružení má jen málo co dělat s běžným řízením světa. Ve skutečnosti můžou uběhnout desetiletí, než dojde ke schůzi členů. Místo toho je každodenní běh státu řízen jejich verzí ministerstva kouzel a tyto kouzelnické vládní útvary jsou suverénní a nemají nic společného s mudlovským světem.“

„Uznávají alespoň stejné hranice jako mudlové?“ chtěl vědět Michael, který byl tím vysvětlením naprosto šokován. Anna si všimla, že zatímco Harry vypadal tou představou naprosto vyvedený z konceptu, Hermiona, jak se zdálo, už všemu rozuměla.

„Och, Merline, ne!“ zasmál se Remus. „Věděl jste například, že kouzelnická Anglie má celých šest hrabství, která mudlové dokonce ani nevidí?“

„Cože?“ zvolali jak Anna, tak Michael.

„Kouzelnické Francii stále ještě vládne monarchie - celou Revoluci pominuli. Jakmile zjistili, že mudlové pobíhají kolem a stínají si navzájem hlavy, umyli si nad mudlovským světem ruce a ustoupili do nezakreslitelných provincií. Kouzelnické Rusko a Čína nejenže propásli nástup komunismu, nikdy dokonce nevedli svoje národní hranice ve stejných liniích. Celá ta část světa je roztříštěná do stovek nevelkých královstvíček, kterým vládnou různí válečníci a dobyvatelé. Velkou část území stále ještě kontrolují potomci Huna Atilly.“

„Kouzelnický Egypt má stále faraona,“ přidal užitečně Bill.

„A kouzelnické Indii vládne rodina Rakshashas - což jsou stvoření, která jsou zčásti člověk, zčásti tygr,“ přidal se Charlie. „A rozliční vůdci v části Asie tvrdí, že v sobě mají dračí krev.“

„No a pak je tady Amerika,“ pokračoval Remus. „U nás v Británii jsou dějiny plné historek, jež jdou zpět o tisíce let dozadu a vypráví o kouzelnících, kteří se plavili na západ při hledání mýtického útočiště. V době, kdy ke břehům Ameriky dorazil mudlovský Kolumbus, žili tam čarodějové po mnoho tisíc let. Současná mudlovská vláda si je kouzelnického světa vědoma, ale má s ním jen velice málo kontaktů. Jeden z jejich zakladatelů, Benjamin Franklin, uzavřel smlouvu, která se ovšem zabývá převážně jediným - 'neobtěžujte nás a my nebudeme obtěžovat vás'.“

„Páni, vážně musím začít na hodinách dějin dávat pozor,“ zamumlal Harry.

„Konečně!“ vykřikla Hermiona a její podrážděnost způsobila, že se všichni rozesmáli.

Ještě hodně dlouho si povídali o komplikovanosti kouzelnického světa. Nakonec položila Anna otázku, která její mysl zatěžovala nejvíce. „A jak se vlastně Temný pán a jeho stoupenci dostanou do různých kouzelnických vlád? Jaký je jeho konečný cíl?“

Všichni v tu chvíli vypadali nervózně a vypadalo to, že si nejsou jistí, jak odpovědět. Kupodivu to byl Harry, kdo promluvil nahlas. „Voldemort chce ovládnout svět - celý svět bez ohledu na to, jestli je kouzelnický nebo mudlovský.“

Jak použití zakázaného jména, tak popis toho, co chce udělat, způsobil, že se Weasleyovi otřásli.

„A mudlovský svět nemůže udělat nic, aby ho zastavil?“ zeptal se Michael, chtěje si tak potvrdit to, čeho se oba obávali. Během roku už v novinách četli o mnoha nevysvětlitelných úmrtích - dávno měli podezření, že je to práce Smrtijedů, přestože noviny tvrdily, že to byli neznámí teroristé.

„Voldemort dokonce ani nevěří, že ho může zastavit kouzelnický svět,“ dodal Harry.

„A může ho kouzelnický svět zastavit?“ zeptal se Michael bázlivě. Na to se Harry smutně usmál a odvrátil se. Sirius se znovu natáhl a uchopil chlapcovu ruku.

„My všichni určitě uděláme, co je v našich silách,“ ujistil ho Sirius a jeho odpověď zněla velice odhodlaně. Při tom se Remus a několik dalších natáhlo a poklepali Harryho po rameni, aby mu nabídli tichou podporu. Hermiona, jak si všimla Anna, byla jedna z prvních, která to udělala, a ona při tom gestu pocítila bodnutí u srdce. Pochopila, co mají všichni na mysli - z jakéhosi důvodu celý kouzelnický svět očekával, že tento chlapec Voldemorta zastaví, a jeho přátelé i rodina to věděli. Anna si takový tlak ani neuměla představit; mohla se pouze modlit, aby se chlapec se svým úkolem vyrovnal. Aby se mu nějak podařilo zachránit alespoň jeden z jejich světů.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Poznámka autorky: Pokud vím, manželé Grangerovi nikdy nedostali křestní jména, tak jsem je pojmenovala Anna a Michael. Protože jsem věděla, že v této kapitole nebude téměř nic, jen vysvětlování, pomyslela jsem si, že by to mohla být legrace vidět celou tu záležitost očima jednoho z nezasvěcených.

A teď, kolik z vás si myslí, že vztah mezi Harrym a Severusem coby duševními blíženci bude jako sourozenecký? Sirius v to samozřejmě doufá, ale já si myslím, že si Harry začíná uvědomovat, že jsou věci jinak, než si myslel.

Severus se ukáže v příští kapitole - a chci povědět něco o uspořádání na přespání, protože se mě na to hodně lidí ptalo. Molly dala Harryho k Ronovi, protože Harry je tam dávno před tím, než se ukáže Severus. Podívejte se, Harry tam opravdu je, aby strávil čas se svými kamarády, tak proč ho nenechat bydlet s Ronem.

Ale zamýšlí uložit Severuse do Percyho pokoje - samotného. Všichni další se o pokoj dělí - ale Snape ne. Molly je v tomhle docela mazaná - ví naprosto přesně, proč především se Harry a Severus brali. A nemá v úmyslu se ptát, jak daleko se jejich vztah vyvinul. Tím, že uloží Snapea do pokoje samotného, ponechává rozhodnutí zcela na Snapeovi a na Harrym. Harry se na tu jednu noc, pokud bude chtít, může přestěhovat - nebo může zůstat s Ronem, aniž by kolem toho tak či tak vznikl rozruch.

 Vlci - 23. kapitola

Štědrý večer - 25. kapitola