| Zobrazeno: 5546
/ 13
Původní název: The Marriage Stone
Autorka: Josephine Darcy
Překlad: Pyriel
Beta-reader: Georgia, Mandragora a Jezinka
Párování: Harry Potter/Severus Snape, vedlejší páry SB/RL a HG/RW
Rating: slash, 18+
Po všem tom vzrušení o víkendu byl Harry vděčný za nudný týden. Během páteční noci byl úplněk, proto se ten den Remus i Sirius hradu vyhnuli. Harrymu pověděli, že se nejspíš nevrátí dřív než v neděli. Snape uvařil pro Rema Vlkodlačí lektvar, ale i tak byl Remus po transformaci obvykle pořádně vyčerpaný a měl v úmyslu prospat většinu neděle. Sirius zamýšlel zůstat s ním, třebaže se Harrymu přiznal, že se v pokusu dvořit se svému příteli moc daleko nedostal. Remus stále přistupoval k jeho flirtování jako k žertu.
Páteční večeře byla ve Velké síni obzvlášť živá, protože několika sedmákům z Nebelvíru a Mrzimoru se podařilo pořídit si některé z nejnovějších žertíků Weasleyových dvojčat a trápili zmijozelské a havraspárské. Řada studentů se honosila růžovými vlasy a králičími oušky k obrovskému pobavení svých vrstevníků. Harry to dobře znal, tak se mu podařilo vtípkům se vyhnout.
„Tak už víš, co budeš mít na sobě?“ zeptala se ho Hermiona, když se usadili kolem stolu, aby si pochutnali na jídle. Neville a Dean při tom vzhlédli a zvědavě se na Harryho zadívali.
„Na sobě kdy?“ ptal se Dean.
„Chudák Harry musí jít zítra na večeři se Snapeovou rodinou,“ oznámil jim Ron s výrazem znechucení na tváři. „Umíte si představit barák plný Snapeů?“
„Ach, Harry!“ Nevillovy oči se šokovaně rozšířily. „Formální čarodějnická večeře, a ze všech lidí zrovna se Snapeovými!“
Harry protočil oči. „Nemělo by to být tak hrozné,“ ubezpečoval je. „Snape tvrdil, že zbytek jeho rodiny není vůbec jako on.“
„Stejně,“ otřásl se Neville. „Nikdy jsem neměl rád formální večeře. Moje babička je ráda pořádá, ale já jsem byl vždycky příliš nervózní, než abych mohl jíst.“
„Příliš nervózní?“ Harry se zamračil a zvažoval, jestli v tom snad není něco, co mu Snape neřekl. Formální čarodějnická večeře. Vlastně o tom nepřemýšlel. Nepomyslel na to, že to bude formální záležitost.
Podíval se dolů na svůj talíř a najednou se mu vybavila vzpomínka na chybu, kterou udělal, když narušil stůl své tety připravený na jednu z jejích formálních večeří. Bylo mu asi šest nebo sedm roků a byl dost zvědavý, proč jeho teta dělá takový povyk kolem prostírání stolu. Když vyklouzl ze svého přístěnku, uviděl na stole rozestavěný čínský porcelán, který teta Petunie schovávala zamčený v kredenci. Nejasně si vzpomínal, že tam byla u každého místa víc než jedna křišťálová sklenka a víc než jedna vidlička. Stříbro vypadalo neobvykle krásně a on se natáhl po jedné lžíci, jen aby se podíval, jaký je na zářivé rukojeti vzor.
V tu chvíli ho zahlédla teta Petunie a rozhořčeně zaječela. Popadla ho za zápěstí a táhla pryč od stolu. Vzpomínal si, že ho nazývala všemi možnými jmény, když ho vláčela do kuchyně, kde ho chtěla potrestat za jeho drzost, že se dotkl jejích věcí. Ještě teď si dokázal živě vybavit, jak ho dotáhla ke dřezu a polila jeho ruku vařící vodou z čajové konvice. Plakal bolestí, zatímco ho ona vlekla zpátky k jeho přístěnku, mrštila jím dovnitř a oznámila mu, že jestliže vydá jediný zvuk, jediné pípnutí ten večer během večeře, bude to celý týden, než uvidí jediný kousíček jídla.
Tu noc strávil tak, že si svou rudou ruku tiskl k hrudi a kousal si rty, aby zůstal potichu, zatímco naslouchal cinkání jemného porcelánu a smíchu Dursleyových hostů. Tohle bylo jeho první a jediné setkání s jakýmkoliv typem formálního jídla.
„Jaké to je?“ dožadoval se Harry a najednou ho naplnila obava, když si uvědomil, že nemá vůbec žádnou představu, jak se při formální večeři chovat. Věděl, že má slušné způsoby; paní Weasleyová mu to říkala často. Ale tak nějak pochyboval, že kterákoliv z večeří, kterou poznal v Doupěti, by se dala nazývat formální. Dvojčata si při takových shromážděních pravidelně pinkala jídlem přes místnost.
„Jaké je co?“ tázala se Hermiona.
„Formální večeře,“ ujasnil Harry. „Chci říct, jednou jsem viděl svoji tetu prostírat stůl k formální večeři a jestli si dobře vzpomínám, byla tam víc než jen jedna vidlička. Na co potřebuješ dvě vidličky?“
„Dobrá otázka, kámo,“ hihňal se Ron. „Možná tak můžeš sníst dvakrát víc jídla.“
„Měl jsi vůbec někdy jídlo v dobré restauraci, Harry?“ vyptávala se Hermiona zvědavě.
Harry o tom uvažoval. Dursleyovi ho nikdy nevzali dokonce ani do rychlého občerstvení, natož do dobré restaurace. Pravdu řečeno, než přišel do Bradavic, míval zřídkakdy příležitost dokonce jíst u stolu. „Jedl jsem u Děravého kotle. A měli jsme zmrzlinu v Příčné ulici.“
„A jé,“ pronesla nejasně a pohlédla na Nevilla, který na ni nejistě pokrčil rameny. „To není zrovna to, co jsem měla na mysli.“
„Odlišné vidličky jsou na různé chody jídla, Harry,“ řekl mu Neville. „Ale tohle bude kouzelnická večeře, což by mohlo znamenat, že budete používat něco, co se ve starém jazyku nazývá 'scramasax'. To znamená dýku.“
„Dýky?“ nedůvěřivě si ověřoval Harry.
„Záleží na tom, jak taktní Snapeovi jsou,“ přidal se Dean s pokývnutím. „Protože všichni vědí, že jsi byl vychováván mudly, vyžaduje zdvořilost, aby ti udělali ústupek a prostřeli i běžné mudlovské příbory jako vidličky. Ale některé starobylé čistokrevné rodiny by nikdy nepřipustily, aby se při formální večeři použila vidlička.“
„Žádné vidličky?“ zmateně se ptal Harry.
Ron do něj šťouchl a nasměroval jeho pozornost ke zmijozelskému stolu. „Jen si všimni, jak jí Malfoy. Drží nůž v dominantní ruce a maso si nabodává.“
Harry pohlédl na Malfoye. Byl zabrán do rozhovoru s Blaisem Zabinim, ale Ron měl pravdu. Držel dost ostrý jídelní nůž ve své dominantní ruce a v druhé lžíci, kterou používal, jenom když to bylo nezbytně nutné. Většina ze zbylých zmijozelských to dělala stejně - a když se Harry rozhlédl po Síni, všiml si, že nejsou jediní. Byla tu řada havraspárských a dokonce i několik nebelvírských s podobnými způsoby.
Rychlý pohled k učitelskému stolu mu prozradil, že Snape dělá totéž. K jeho překvapení také Brumbál, McGonagallová, Kratiknot a Sinistrová. Hagrid jako vždycky trhal své jídlo prsty.
Harry se podíval znovu užasle na své přátele. „Co je s dýkama?“
„Při formální čarodějnické večeři jsou obvykle prostřeny jenom dýky a lžíce. Vidličky jsou považovány za příliš mudlovské a jenom mít je na stole přináší smůlu,“ ujasňoval Neville.
Harry se podíval na Hermionu pro potvrzení. Ta jenom pokrčila rameny. „Ve skutečnosti jsem nikdy formální kouzelnickou večeři neviděla,“ informovala ho. „Ale četla jsem o tom. Mají spoustu zvyků, které mudlové nemají.“
„Ale já neznám ani mudlovské zvyky,“ protestoval Harry. „Jak mám zvládnout ty kouzelnické?“
„Můžeme ti dát rychlokurz, Harry,“ nabídl se Neville. „Jsem při oficiálních příležitostech naprosto nepoužitelný, ale přinejmenším znám teorii. O to se moje babička postarala.“
„Můžeš mě naučit všechno, co potřebuju znát, do zítřka?“ požádal Harry nadějně.
„Tedy…“ Neville vypadal skepticky. „Můžeme to zkusit.“
„Nezapomeň na famfrpálový trénink,“ připomínal mu Ron. „To je důležitější než Snapeova večeře.“
„Ne, pokud ho Snape uškrtí,“ vypíchl Neville. A s tím musel Ron souhlasit, i když jen zdráhavě. Podle jeho názoru bylo jen málo věcí důležitějších než famfrpál.
- - -
Severus strávil většinu dne v učebně lektvarů, známkoval úkoly a připravoval se na další hodiny. Do svých pokojů se vrátil krátce po poledni, aby se převlékl, protože jeho rodina je očekávala kolem čtvrté hodiny. Harry nebyl nikde v dohledu.
Zatímco byl Harry na famfrpálovém tréninku, vybral pro něj Severus vhodné oblečení a zanechal je na posteli se vzkazem, který obsahoval čas, kdy musí odejít. Když teď vstupoval do koupelny, všiml si, že šatstvo je pryč a jeho dopis leží na přehozu. Rychlý pohled na něj mu ukázal, že Harry dolů připsal odpověď - oznamovala, že má něco na práci a oblékne se v nebelvírské věži, ale slibuje, že přijde včas.
Taky dobře, pomyslel si Severus. Zabrání jim to, aby se tu navzájem pletli.
Vybral si z šatníku vlastní šaty a vstoupil do koupelny, aby se vysprchoval. Ke svému úžasu zjistil, že jeho myšlenky se stále více zaměřují na Harryho. A když si uvědomil, že posledních deset minut strávil tím, že si představoval, jak bude chlapec vypadat ve společenském oděvu, který pro něj vybral, potřásl znechuceně hlavou, sám na sebe naštvaný.
Když opustil sprchu, ovinul si kolem pasu ručník a vysušil si čerstvě umyté vlasy rychlým kouzlem předtím, než se obrátil k zrcadlu. Zastavil se a kriticky na sebe pohlédl, uvažujíc, co si budou jeho sourozenci myslet, až ho uvidí stát vedle Harryho Pottera. S největší pravděpodobností si pomyslí, že použil nějaké kouzlo z černé magie, aby chlapce přinutil vzít si ho.
Nikdy by nevyhrál žádnou soutěž krásy; to bylo jisté. Pohlédl na svůj nos - nikdy nebyl přitažlivý a jeho zlomení, když byl mladší, to nijak nevylepšilo. Podle svého mínění byl dost silný a fit, ale nemyslel si, že by měl něco, co by ocenil módní průmysl. A dokonce i jeho tělo bylo zohyzděné neustálou přítomností Znamení zla na jeho předloktí - stříbrné pruhy, které ho ovinovaly coby stráž, ho ještě víc zvýraznily.
A pak tady byly jizvy. Zúčastnil se dosti šermířských soubojů, takže jich měl řádnou kupu - samozřejmě si mohl zranění vyhojit, než se zajizvila, ale to nebyl zmijozelský způsob. Jizvy byly v šermířských kruzích čestnými odznaky. A od mládí ho učili, aby věci dělal jako řádný Zmijozel. Přinejmenším tohle byl jeden ze starých zvyků, který odvrhl - nyní si rychle vyléčil každé nové zranění, jež obdržel, a nedal mu šanci se zajizvit.
Harry jizvy zpozoroval. To ho překvapilo. Znamenalo to, že někdy od okamžiku, co se vzali, se na něj chlapec skutečně díval, zatímco byl přinejmenším zčásti neoblečený. Harry byl doposud velice opatrný, aby mu neumožnil totéž, a on poskytoval chlapci tolik soukromí, kolik jen bylo možné. Navzdory tomu byl aspoň s částí Harryho těla dostatečně obeznámený; v posledních několika letech pomáhal mnohokrát madame Pomfreyové záplatovat ho.
Přesto si nemohl pomoci, aby nezauvažoval o tom, co si o něm chlapec myslí. Nebyl schopný to poznat z jeho jediného vyjádření, které mu uniklo, když mu Lupin a Black povídali o krvavých sportech. Předpokládal, že neexistuje jediný důvod, aby mohl uvěřit iluzi, že ho chlapec shledává alespoň vzdáleně přitažlivým. Zlatý nebelvírský hoch nemůže slizkého Zmijozela považovat za atraktivního. Byl to prostý, dobře známý fakt.
Samozřejmě, ještě nikdy neudělal opravdu vážný pokus vylepšit svůj vzhled. Nikdy to nepovažoval za důležité.
Zamračil se na sebe do zrcadla, pak zvedl hůlku a provedl rychlé holicí kouzlo. Obvykle dával přednost poctivé břitvě, ale kouzlo dodávalo bezchybnější vzhled. Jednoduché kouzlo vyčistilo také jeho zuby a pak z rozmaru přidal další, které je vybělilo. O málo lepší, pomyslel si, a pak to vzdal jako beznadějné, protože kdo by koneckonců přehlédl nos a věnoval se jeho jiným rysům.
S povzdechem odložil hůlku a místo toho se natáhl pro svůj vlasový gel. Zarazil se, než láhev otevřel, a zamyšleně na ni zíral. Tohle byl další takový zvyk, který ho naučili jeho zmijozelští spolužáci. Všichni moderně oblečení Smrtijedi měli vlasy hladce učesané vzad v úhledných pevných vlnách. Ironií bylo, že díky tomu se smrtijedské masky snáze nosily. Byl to běžný zvyk v jeho zmijozelské generaci, a protože Draco Malfoy udával módu pro svou věkovou skupinu, bylo to také dost běžné mezi studenty.
Slizcí Zmijozelové, ulízaní a kluzcí jako hadi. Na rozdíl od zlatých Nebelvírů, kteří připomínali spíše jejich střapatého nebelvírského lva. Obvykle nosili své vlasy rozpuštěné a nespoutané, jen málo mysleli na úpravnost nebo styl. Jako Lupin a Black. Jako Harry, jehož vlasy byly trvale neuspořádané a prakticky prosily, aby je někdo pročísl prsty a zkrotil ty kadeře.
Severusova ruka s lahvičkou gelu poklesla, aniž ji otevřel, a znovu na sebe pohlédl do zrcadla. Bez gelu jeho vlasy vypadaly hebké a nespoutané a ve skutečnosti hodně podobné Blackovým. Ale možná právě to je způsob, jak to mají nebelvírští rádi? Se svraštělým čelem neotevřenou láhev gelu odložil zpátky do skříňky. Tiše se posmíval sám sobě za pošetilé doufání, že v tom vůbec bude nějaký rozdíl. Další zamračený pohled do zrcadla a zlostně si povzdechl - rozhodně nemohl zůstat v takovém nepořádku - skutečně pro to neměl žádnou omluvu. Ale mohl přinejmenším udělat kompromis - učesal si vlasy tak úhledně, jak dokázal, a svázal je dozadu černou stuhou.
Na jeden život to bylo marnivosti až dost, rozhodl se a obrátil svou pozornost k šatům. Rychle se oblékl do kalhot, kabátce a bot, které vybral pro sebe, a vrátil se do ložnice. Letmý pohled na hodiny mu připomněl, že už je téměř čas odchodu. Uvažoval, jestli už je Harry hotový.
Vrátil se do hlavního pokoje a našel tam Harryho, jak poněkud zamyšleně sedí na pohovce a zírá do ohně. Nevšiml si Severuse hned a dal mu tak chvíli na to, aby chlapcův - ne, mladíkův, opravil sám sebe, protože právě teď v něm nic tak obzvlášť chlapeckého nebylo - zjev pečlivě zvážil.
Harry měl oblečený zelený kabátec, který mu Severus vybral, spolu s kalhotami z tmavé, jemně prošité dračí kůže a botami. Celý oděv byl zdobený stříbrem - zářící stříbrnou nití na kabátci a ozdobnými cvočky na kalhotách. A protože byly šity Harrymu na míru, seděly mu dokonale, jak hříšně těsně padnoucí jezdecké kalhoty, tak kabátec, který zvýrazňoval Harryho štíhlou, chytačskou postavu. Jeho vlasy byly pořád rozcuchané, jeho brýle vypadaly poněkud nemotorně, ale vypadal víc jako mladý princ, než kterýkoliv čistokrevný Zmijozel, kterého kdy Severus viděl.
Konečně si Severuse všiml a rychle vstal. Severus se musel krotit, aby jeho oči zůstaly zaměřené na mladíkův obličej, místo aby přejely dolů po jeho postavě, jak toužil udělat. Tyhle kalhoty byly opravdu vrchol dekadence. Uvažoval, jestli má Harry vůbec tušení, jak přitažlivě vyhlíží.
O chvíli později byl vděčný za to, že ovládl své nižší pudy, protože mu to poskytlo jasný pohled na výraz Harryho tváře, když uviděl jeho vzhled. Chlapcovy oči se za brýlemi rozšířily a jeho ústa se překvapeně otevřela.
„Vypadáte…“ začal chlapec; Severus ztuhl a naježil se, jak čekal na urážku. „Hezky.“
Severus se zamračil. Hezky. To bylo rozhodně víc, než čekal. Skutečný kompliment, ačkoliv on by se za tak mdlou chválu propadl hanbou.
A pak jako by zázraky nepřestávaly. „Líbí se mi vaše vlasy,“ dodal chlapec. Severus nedokázal zabránit tomu, aby se mu nad tím oči nerozevřely, a hned teď a tady se rozhodl vyházet všechny zbývající lahvičky s vlasovým gelem.
Harry najednou zrudl, jako by si až teď uvědomil, že ho nejenom pochválil, ale udělal to dvakrát. Chlapec si zkřížil paže před hrudí a toto gesto se dalo vykládat jedině jako obrana. Jeho tvář se náhle podivně vyprázdnila, bezpochyby jako reakce na předpokládaný záchvat, který přijde jako odplata za to, že se odvážil ho pochválit.
Severus se rozhodl nad ním smilovat. „Vy vypadáte také velice dobře, pane Pottere.“ Dovolil si dostatečně svá slova okořenit pobavením a posměchem, nad čímž chlapec popuzeně vykulil oči. „Už jsme se dostali přes zdvořilůstky?“ zeptal se Severus kousavě.
„Jak je libo,“ souhlasil Harry stejně tak suše. Najednou se zamračil. „Podívejte, pokud jde o tu večeři…“
Severus znehybněl a hádal, že tohle je ta chvíle, kdy z toho Harry vycouvá. Ve skutečnosti by mu to nemohl dávat za vinu, protože tento večer bude pravděpodobně hrozný.
„Myslím, že bych vás měl varovat, že vás nejspíš ztrapním,“ dokončil Harry, což vůbec nebylo to, co od něj Severus očekával.
„Promiňte?“
Všiml si, že se Harry nervózně škrábe na jedné ruce, podivné bezděčné gesto, které u něj nikdy předtím neviděl. Vypadal také kvůli něčemu nevysvětlitelně ostražitý.
„Ztrapním vás,“ vysvětloval Harry. „Přímo před vaší rodinou. Neville a Hermiona se mě pokusili naučit některé ze společenských zvyklostí, ale nikdy předtím jsem se nezúčastnil ničeho formálního. Myslím, že nejblíž k tomu byl kratičký pohled na prostřený stůl mojí tety, a za to jsem byl potrestaný…“ Odmlčel se, v očích pochmurný výraz, který rychle setřásl. „Každopádně Nev a Miona strávili celé odpoledne tím, že mi vypověděli všechno o dýkách a soli a ubrouscích, ale většina z toho jen proletěla kolem mé hlavy. Tak jsem si myslel, že byste to měl vědět.“
Severus na něj chvíli mlčky zíral, zatímco zpracovával všechno, co právě vyslechl. To, že chlapec vynaložil takové úsilí, aby se naučil etiketu čarodějnického stolování jenom proto, aby ho neztrapnil, ho ohromilo - nemohl si pomoci, aby neuvažoval, co udělal, že si vysloužil takové ohledy. Ale bylo v tom ještě něco dalšího, něco, co ho znervózňovalo víc, než by mělo. Harry si pořád ještě nepřestal třít levou ruku, jako by byla zraněná.
„Jak vás vaše teta potrestala?“ zeptal se tiše. Jak očekával, ta otázka přitáhla chlapcovu pozornost přímo k jeho rukám a on si uvědomil, že si škrábe levou dlaň. Okamžitě přestal a spustil ruce k bokům, jeho tváří krátce probleskly emoce a pak zkameněla. Ale Severusovi to prozradilo vše, co potřeboval vědět - teta ho zranila, tentokrát fyzicky, protože tělo si to pamatovalo, dokonce i když si to mysl nechtěla přiznat.
„To není důležité,“ rychle prohlásil. „Hlavní je, že to pravděpodobně královsky podělám, když podám sůl špatnou rukou nebo si namažu med na špatnou stranu krajíce chleba. Prostě jsem myslel, že byste to měl vědět.“
Severusovy oči se zúžily. „Znepokojilo vás, že bych se mohl rozzlobit?“ Měl podezření, že teď už také rozumí té nervozitě - zatímco na rozumové úrovni může Harry chápat, že ho za společenský přestupek nikdo nepotrestá, jeho nervozita zcela pocházela z podvědomé části jeho mysli, té, která si připomínala celoživotní týrání.
„Tedy, jo,“ přiznal Harry a vypadal poněkud překvapeně, že mu taková otázka byla vůbec položena. „Jsem v tom, jak vás rozzlobit, vážně dobrý. Mám v tom velkou praxi. Tak jsem myslel že byste se měl připravit. Jestli si myslíte, že hodiny lektvarů jsou špatné, když nevím, zda plátkovat nebo kostičkovat, tedy… tohle bude pravděpodobně o moc horší.“
Severus cítil, jak sebou jeho rty pobaveně škubly, a bojoval s úsměvem. Nebelvíři jsou opravdu až zatraceně čestní ke své vlastní škodě - každý Zmijozel by v tomhle viděl dokonalou příležitost pro odvetu. Kdyby se zajímal o názory své rodiny. Což nedělal.
„Vypadá to, že si myslíte, že mi záleží na tom, co si o mně má rodina myslí,“ zasvětil ho Severus. „Nebo snad o vás. Nezáleží. Vlastně si myslím, že pro mě bude docela zábavné sledovat mé bratry a jejich manželky, jak se svíjí pod společenskými konvencemi, až se budou pokoušet udělat se hezkými před Chlapcem, který přežil.“
„Heh?“ Harry vypadal popleteně.
Tentokrát si Severus dovolil jemný úsměv. „Zdá se mi, že jste zapomněl, že bez vás je jejich společenské postavení přinejlepším problematické. Mohl byste u stolu zahájit dortovou válku a oni by se jen usmáli a zdvořile předstírali, že se neděje nic špatného.“
„Fakt?“ Harry se ušklíbl. „Tak tedy dobře. Nebudu si s tím dělat starosti.“
„Dobrá,“ souhlasil Severus. Přešel ke krbu, aby vzal přenášedlo, které tam předtím připravil - malou stříbrnou minci, kterou si mohl snadno uložit do kapsy.
„Takže co mi můžete říct o vaší rodině?“ vyptával se Harry. „Kolik lidí tam bude?“
„Počet lidí neznám,“ připustil Severus. „Mám tři mladší bratry a sestru Dianu. Ti dva starší, Claudius a Marcellus, jsou si velice podobní. Spíše drsní, ale docela přátelští, ačkoliv mají sklony k omezenosti, o což jsem se nikdy nestaral. Jejich manželky byly bohužel vybrány kvůli svému vzhledu a ne kvůli mozku - skutečnost, která se rychle projeví v tu chvíli, jakmile otevřou ústa. Diana je tichá, sladká a opravdu jemná duše - její manžel je pravý opak.“ Severus při tom pomyšlení zakroutil hlavou. Vždycky si myslel, že si mohla vybrat mnohem lepšího manžela, a přece vždycky vypadali do sebe zamilovaní.
„A ten zbývající bratr?“ ptal se Harry zvědavě.
„Julius,“ řekl mu Severus. „Je z rodiny nejmladší. Vlastně ho příliš dobře neznám. Byl ještě dost mladý, když jsem se se všemi pohádal. Ale z toho, co si pamatuji, jsem si vždycky myslel, že z nás všech je nejpodobnější otci… způsoby rozhodně. Ve skutečnosti není o moc starší než vy.“
„A co děti?“
Severus pokrčil rameny. „Má sestra má dvě děti, ve věku tři a čtyři roky. Claudius má jedno, šest let. Nikdy jsem se s nimi nesetkal.“
Viděl, jak se při tom Harry zamračil, a potlačil svůj vlastní pocit lítosti. Nebyla to příliš silná lítost - celkem vzato příliš děti rád neměl. Ale předpokládal, že časem bude muset vynaložit úsilí, aby se s nimi poznal. Vzhledem ke svému manželství pravděpodobně nebude mít vlastní děti a bude muset nakonec vybrat jako svého dědice jednoho ze svých synovců nebo neteří.
„Jste připraven jít?“ zeptal se ho Severus a vytáhl přenášedlo. Harry přikývl, přistoupil k němu a natáhl ruku, aby se mince dotkl spolu s ním. Severus poklepal na minci svou hůlkou a o chvilku později byli oba taženi napříč zemí.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Poznámka autorky:
Hodně jsem se pobavila s jídelní etiketou - ačkoliv přiznávám, že jsem toho z této kapitoly dost vystřihla jen proto, že toho začíná být příliš mnoho. Ty dýky nejsou můj výmysl, ale skutečnost ze středověké Anglie. Vidličky nebyly do Anglie uvedeny před rokem 1600 a i pak byly společností zesměšňovány. Ve skutečnosti se ani v Anglii ani v Americe neuchytily až do roku 1800.
Protože kouzelnická Anglie uvízla v kulturní minulosti, pomyslela jsem si, že jen tak pro legraci zveličím některé z podivných pravidel etikety, která v průběhu let existovala. Harry, pokud by ho Dursleyovi opravdu udržovali mimo slušnou společnost, by pravděpodobně postrádal spoustu informací, které většina mladých považuje za samozřejmost. Je docela zdvořilý - nejspíš proto, že do něj takové způsoby byly vtloukány - ale zcela jistě by neznal pravidla chování vyšší třídy. Ani si nemyslím, že by si všiml takových malých detailů jako je chování jiných studentů u stolu. Většina dospívajících chlapců si takových věcí nevšímá.
Scramasax byla malá zbraň, kterou ve středověku nosilo hodně Angličanů. Kromě zbraně na obranu byl také považován za univerzální nástroj a byl to primární nástroj při jídle. Kdybych byla ještě více tradicionalistická, bylo by požadováno, aby si Harry přinesl svou vlastní dýku, místo aby mu příbor nabídl hostitel.
Pokud jde o Snapeův vzhled - ano, to je další klišé. Nemusí se snad všechny autorky fanfiction potýkat s problémem jeho mastných vlasů? Doufám, že moje řešení vás pobavilo.
Děkuj za krásný překlad.