Labyrintem slov...

Fandom:  Harry Potter
Autor:  RaeWhit
Originál:  The Sensible Garden - nedostupný

Překladatel:  Alcea
Beta:  Georgia
Páry:  Harry Potter/Severus Snape
Vedlejší postavy:  Bill a Fleur Weasleyovi, Molly Weasleyová, originální postavy, další

„In gardens, beauty is a by-product. The main business is sex and death.“ ~Sam Llewelyn
„V zahradách je krása vedlejší jev. Hlavní je sex a smrt.“ 

Prolog

Co kdyby… v červnu 1996…

V pracovně bylo naprosté ticho, až na jediný zvuk - tikání hodin v pozadí.

Harry konečně otevřel oči a pohlédl na Brumbála, poté promluvil monotónním, bezbarvým hlasem: „Na konci té věštby bylo něco o… ‚ani jeden nemůže žít…‘“

„‚…jestliže druhý zůstává naživu‘,“ dopověděl Brumbál.

Harry se zřejmě potýkal s tím, co říct dál, posléze však se zoufalýma očima zachroptěl: „Má to snad… má to snad znamenat, že… že jeden z nás musí toho druhého nakonec… zabít?“

„Ano,“ řekl prostě Brumbál.

***

Severus čekal, až dozní kroky a na kliknutí dveří po jejich zavření. Vykročil z místa mezi dvěma knihovnami, jakmile zamumlal: „Finite incantatem“. Zastírací kouzlo se zamihotáním zmizelo. Když se pak posadil ke stolu naproti řediteli a vzhlédl, překvapily ho slzy na starcově tváři. Ještě nikdy ho neviděl plakat.

„Vypadá to, že jsem vše zamotal,“ přiznal Brumbál. „Jak jsem řekl Harrymu, už jsem zapomněl, jaké to je být mladý.“ Smutně zavrtěl hlavou.

„Nemohl jsi tušit, jak to dopadne,“ snažil se ho Severus uklidnit.

„Ne, to asi ne, ale mohl jsem předvídat, jak bude reagovat, zvláště pokud vezmeme v úvahu, co si myslí, že ví.“

Chvíli mlčeli, pak Severus opatrně podotkl: „Jsem překvapen, že ses mu rozhodl povědět o věštbě, ale neřekl mu celou, Albusi.“

Brumbál na něj znaveně mávl. „Ach. Ale viděl jsi, jak na tom byl, Severusi. On by utekl, aniž si vyslechl první část, nebyl tady zavřený.“ Prohlédnul si svého Mistra lektvarů a tiše dodal: „A ne, s ohledem na jeho pocity k tobě, nevěřím, že byl ve stavu si ji vyslechnout celou.“

„Dozví se to,“ kontroval Severus, ač věděl, že má ředitel pravdu.

„Ano, to dozví. A dnes toho bylo dost hrozného, co si vyslechl. To, že vy dva sdílíte tento osud, ponechme na jindy.“

„On mě nenávidí,“ poznamenal Severus zahořkle.

Stařec kývl. „Ano, nyní tomu tak je. Ale nastane doba, kdy na to zapomene.“ Odmlčel se. „Proto také na některé věci zapomeň.“

Severus si frustrovaně povzdechl. „Nechápu, jak by k tomu mohlo dojít.“

Brumbál pokrčil rameny. „Což je ta nesnesitelná část věšteb, že ano? Předpovídají nám ‚co‘, než ‚jak‘, a to je na nás v pravý čas rozpoznat.

Severusovi to nedalo: „Kdy mu to povíš?“

Ředitel se tvářil zamyšleně. „To se dovíme, až ve správný čas, Severusi. Ale ne teď. Nemůžeš popřít, že by vás to oba ohrozilo, kdyby se to dověděl příliš brzy.“ Opřel se do křesla, povzdechl si. „V této chvíli se s tím musí dost vypořádat. Kdyby věděl o části, v níž vystupuješ, mohl by uprchnout z kouzelnického světa.“

„Lákavý návrh,“ zamručel Severus, potěšilo ho, když se Brumbál usmál.

Kapitola první - Lektvar jedna: O třináct let později…

Severus vstal, vytáhl kapesník ze zadní kapsy, otřel si pot z tváře, a prohlížel si svou ranní práci. Vycházející slunce se právě prodralo zahradní zdí, zlatisté světlo dopadlo na vrcholky topolovek a náprstníků. Právě je všechny pečlivě přivázal, úhledné řady tyček a šňůrek vypovídaly o tom, jak strávil posledních několik hodin. Bylo však ještě brzy, a na snídani ještě dojde, ale v tomto okamžiku byl ztracený v jejich kráse, paletě rozmanitých purpurových, karmínových, jasných žlutých a růžových barev.

Zvedl vak na nářadí, a zamířil k přední straně domu, cestou si už v duchu plánoval svůj den. Zabočil za roh, a v pohybu se zastavil, přimhouřil oči, jak se s tušením zlostně pousmál. Pomalu odložil vak, dbal, aby nevydal zvuk, a kradmo se plížil k přední zahradě, zpomalil u přístupové cesty, kde se zastavil jen metr od plotu. Krátce na něj pohlédl. Trojité hrazení bylo úplně propletené třemi jeho nejcennějšími botanickými zázraky: nádhernou dvojosticí růžovou, zdůrazněnou zlatožlutými zvonky plaménku tangutského a na pozadí - přikročil blíž, jakmile se s nepřehlédnutelným trhnutím stáhla nejhořejší azurová povíjnice, ovíjející se až dosud pěkně přes vrch.

Podnícen k akci, rychle přistoupil k okraji a propíchl vandala zlomyslným pohledem. „Konečně. Chycena při činu,“ sykl. Zlostně hleděl na vetřelce, a přikázal: „Byla bys tak hodná a pustila mou popínavku.“ Poté, co bylo listí uvolněno a vrátilo se na místo, založil si paže a díval se na provinilkyni.

Nevinně na něj hleděly jasné modré oči. „Vaše popínavka?“ podivil se slabý hlásek.

Severus se přísně zatvářil. „Ano, to by měla, poněvadž jsem to já, kdo ji zasadil.“ Jelikož se jeho odpověď setkala se stejným údivem, prohlédl si pachatelku před sebou. Nebylo jí víc než šest, andělskou kulatou tvářičku rámovala změť téměř příšerně mrkvově barevných kudrlin, našpulené růžové rtíky přesahoval uličnický pršáček. Severus se proti své vůli zhluboka nadechl při pohledu na ni: směsice víly, skřítka a raráška.

„Maminka a tatínek říkají, že květiny a stromy patří všem,“ namítlo dítě s neochvějným pohledem upřeným na něj.

„Vážně to říkají? To je k tobě pěkně milé. Ale proto, že je nevypěstovali, řekl bych, že to je poněkud příliš troufalé, nemyslíš?“ Nečekal nějakou přiměřenou odpověď, proto ho překvapila dívčina reakce.

„Dám vám pár mých květin, jestli chcete.“ Modré oči byly upřímné, když zvedla k Severusovi ruku, aby se podíval na půl tucet květin, nepochybně právě utržených z jeho popínavek.

Ústa mu lehce zacukala, když zvažoval její nabídku. Nevšímal si natažené ruky a vážně se jí zeptal: „Odkud jsi, madam? Tvé rodiče musí jistě zajímat, kam chodíš?“

Velká spousta kudrlin se silně zatřásla. „Ne, pane. Mám dovoleno chodit po této cestičce na konec a zpátky. Pokud zůstanu jen na ní.“ Odmlčela se a rozhlédla. „A já na ní jsem.“

Severus sice už tušil odpověď, ale i tak se zeptal: „A jak se jmenují tví rodiče?“

Rarášek mu vážně odpověděl: „Maminka a tatínek.“

Severus se už musel kousnout do rtu: „Hmm, to jsem si myslel.“ Chvíli čekal, a když se ničeho dalšího nedočkal, pobídl ji: „Ty jsi Weasleyová, pokud jsem nepřišel o všechny své schopnosti, což není tak nepravděpodobné, takže jaká jména mají tví rodiče, dítě?“

Dívka na něj upřeně hleděla se zamračeným pohledem, svrašťovala čelo, jak se zamyslela, pak se nahlas rozesmála, když jí to konečně došlo: „Myslíte Bill a Fleur?“

„Domnívám se, že to budou oni,“ přitakal jí Severus suše. „Takže Bill a Fleur ti dovolili se tu po cestě potulovat bez dozoru. A vědí, že mi ničíš mé povíjnice, mladá dámo?“

Další zamračení. „Neničím vaše povíjnice. Utrhla jsem je. Maminka je dá do vody, až přijdu domů.“

Severus se musel odvrátit, a chvíli mu trvalo smést si trochu trávy z rukávu. „V tom případě je pro příště netrhej, slečno…“

Malá rusovláska se s úklonou mile usmála. „Winnie,“ oznámila mu svědomitě, pak maličko váhavěji dodala: „No, ono je to vlastně Winifred, ale nikdo mi tak neříká.“ Tvář jí potemněla. „Prosím, neříkejte mi ani Fred. To je klučičí jméno, a mamince se nelíbí, když mi tak říkají.“

„Doufám, že ne,“ soucítil Severus, zatímco se pobaveně díval, jak se pěkně mračí.

Záhy se tak přestala tvářit a zvědavě se zahleděla na Severuse. „A jak se jmenujete vy?“

„Pan Snape, jsem potěšen, že jsem se s tebou mohl seznámit, slečno Weasleyová,“ pronesl formálně.

Znovu se zvonivě zasmála. „Neříkejte mi tak. Nejsem stará,“ pokárala ho.

A někteří z nás jsou stále více každou minutou. „Dobrá, Winnie, jak si přeješ. Teď však bys ses už měla raději vrátit.“

Poté, co povznesla ručičku, aby vrátila ukradené květiny a lítost přešla její tváří, Severus povolil. „Můžeš si je nechat, Winnie, protože se už nedají dát zpátky, když se utrhly. Ale pro příště, kdybys toužila po nějaké květině, stačí, když se mě zeptáš. Některé jsou v této době vhodné k řezu, a některé ne. Rozumíš?“

Když dítě krátce přikývlo, naklonil hlavu k cestě a řekl jí: „Tak tedy na shledanou.“

Sledoval, jak odcházela, dokud se neotočila, aby zamávala květinami a s radostným: „Ahoj, pane Snape. Vůbec si nemyslím, že jste zlobr. Strýček Harry říkal, že asi jste,“ se otočila a cestou si poskakovala.

Severus zakroutil hlavou, když upravoval pošramocenou popínavku. „Má pověst, že zastrašuji malé děti je stále legendou,“ mumlal si, zatímco mířil k verandě.

***

Po snídani si Severus přinesl ranní čaj ven na přední zahradu a jako obvykle na své místo pod malým voskovníkem. Poskytoval mu právě tak dostatek stínu k sezení, a nacházel zde aromatické listy přispívající k dobrému trávení. Jak seděl a prohlížel si rozmanitou směs barev ve své zahradě, v myšlenkách bloudil zpátky k tomu zvláštnímu dítěti, s nímž se setkal.

Je mu známo, že tito Weasleyovi tráví každé léto na statku na konci cesty, rodina Fleur je docela zámožná, což vysvětluje, proč si mohli dovolit takovou výstřednost. Příležitostně je z dálky i vídal, když chodil do vesnice pro zásoby, ale vůbec si nevybavoval, že s nimi bylo dítě.

Musel se usmát při vzpomínce na ni. Okouzlující, to je vhodný popis, pomyslil si. Je pravda, že nikdy neměl moc rád děti, a to, že musel ke své obrovské nelibosti snažit se učit ty o něco starší, k tomu zřejmě také velice přispělo. Nebyl za ni v žádném směru zodpovědný, a možná proto zvládl, aby po cestě zpátky neběžela s děsivým křikem.

Takže Harry musí být na návštěvě. Neubránil se náhlému pocitu zvědavosti. Příležitostně toho muže vídal, ale ne příliš v poslední době. Koncem války ve skutečnosti dosáhli opatrné důvěry, jen pár měsíců poté Harry konečně zabil Temného pána. Ačkoli říkat tomu přátelství by bylo přehnané. Pro ně uplynulo příliš mnoho vody, i když co se jich týče, je mezi nimi jistý skrytý respekt, nikdo z nich se však ani zdaleka nepřiblížil tomu, aby to přiznal. Také skrytá zášť, aspoň z Harryho strany. Ale v tuto chvíli to bylo beztak irelevantní.

Několik let poté četl o muži ve Věštci, o každém učiněném zvratu a vývoji v jeho životě, dokonce ho párkrát viděl při zřídkavých společenských událostech nebo v Příčné ulici. Neměl tušení, co Harry teď dělá, ale někdy, přemýšlel… Měli příliš barevnou minulost, aby tomu Severus unikl.

Naposledy ho viděl na ministerstvu při oslavě výročí porážky Temného pána, kdy si dokonce vyměnili pár zdvořilých slov. Harry měl překvapivě inteligentní komentář k novému lektvaru, jenž Severus vynašel a prodával ho. A krátce rozmlouvali o choulostivém využití květin ve vaření lektvarů. Severuse poněkud udivilo, že muž měl takový zasvěcený názor, a pak měl nevysvětlitelný pocit sklíčenosti potom, co večer přišel domů, když si uvědomil, že se ani nezeptal, čemu se Harry sám věnuje.

Dopil šálek a povzdechl si. Válka mu zanechala rány, jež se nikdy zcela nezacelí. Uvažoval, zda měl Harry v tomto větší úspěch, s ohledem na to, co udělali, co nakonec udělali, ačkoli bylo dobře známo, že to nebylo zamýšlené. Ale už uplynulo dost času, proto předpokládal, že našel určitý klid a způsob, jak s tím žít. Doufal, že lépe než on…

Zakroutil hlavou, přemýšlel, proč na to myslí zrovna teď, když měl ještě práci na zahradě, a pak odpoledne vařit objednaný lektvar, který měl mít hotový za dva dny, a ještě má nějaké papírování… Tušil, čím to je… Tím dítětem…

Koutkem oka zachytil pohyb na obloze a stín, který přerušil neměnný proud slunečního světla. Rukou si zastínil oči, zamžoural, když se velký puštík snášel k zahradě. Jednou zakroužil a klesal v elegantní spirále.

Severus sledoval, jak jeho povíjnice byly podruhé toho dne poničeny. Vstal a šel k plotu k místu, kde pták zatínal pařáty do křehké popínavky. „Pozor na mou zeleň,“ mumlal, když přidržoval sovu jednou rukou, zatímco druhou z nohy odvazoval svitek pergamenu. Už se otočil k návratu do domu, když si vzpomněl. Sáhl hluboko do kapsy a vytáhl hrst slunečnicových semínek. „Omlouvám se, ale to je vše, co teď mám.“ Pták se podezřívavě naklonil a, jak Severus tušil, opovržlivě se podíval, roztáhl mohutná křídla a odletěl se zcela jasně vyčítavým zahoukáním.

Severus se opřel o hrazení, přičemž dbal, aby nepoškodil popínavky. Prohlédl si krémový, těžký pergamenový velín*, a překvapením povýšil obočí. Opatrně ho rozvinul, uvnitř objevil menší, lehčí zabalený svitek. Pustil se do čtení toho většího, zatímco šel zpátky na své místo.

Cartwright, Fernan & Whitney, advokáti
Alderley Edge
Cheshire

Pane Snape,

najal si nás klient, abychom v jeho zastoupení požádali o Vaše odborné znalosti. Vaše renomé jako nejpřednějšího Mistra lektvarů jej přiměla získat Vaše služby na sérii šesti lektvarů. Ty budou potřebné v jednotýdenních intervalech, každý pátek. Specifika každého lektvaru Vám budou poskytnuta v dalších pěti následujících pondělí, budete-li chtít uzavřít smlouvu. Zmíněné lektvary budou doručeny na výše uvedenou adresu. Na žádost klienta, jako prostředníci, zajistíme včasné doručení. Klient si během těchto transakcí přeje zůstat v anonymitě. Platba ve výši pěti set galeonů bude vyplacena po dokončení této série. Mohu Vás ubezpečit, že v žádných požadovaných složkách není nic nelegálního.

V příloze smlouvy jsou vypsány výše zmíněné podmínky. Po podpisu, bude smlouva ihned vrácena naší kanceláři obvyklým způsobem. V příloze jsou též specifika pro první část série lektvarů.

Blahopřejeme Vám, že jste byl vybrán na tuto velice výhodnou práci. Kdybyste z nějakého důvodu odmítnul, prosím pošlete okamžitě sovu se svým záměrem, abychom mohli pro našeho klienta najít jiné řešení.

S úctou,
David A. Whitney, advokát

Severus se zastavil při čtení úvodního dopisu, ale teď překvapený klesl opět do svého křesla. Množství peněz bylo naprosto ohromující a současně znepokojující. Měl podezření, že je lákán do něčeho pochybného. Ne, že by ohrnoval nos nad prací, jež byla na pomezí nelegálnosti, když to někomu stálo za jeho čas, ale tato nabídka výrazně překračovala některou z nich. I když úvodní dopis tento problém řeší, neuměl si ani představit, co je po něm požadováno, aby to zasluhovalo takovou vysokou kompenzaci.

Rozvinul menší pergamen a zvědavě přelétl jeho obsah. Nebylo v něm nic podezřelého, jen trochu pohyblivý černý řádek v dolní části, „Zde podepsat, prosím“, neustále se vypisující text. Nakonec otevřel čtyřikrát přeložený papír, obsahující požadavky pro první část. Rychle prohlédl přísady a požadavky, a vydechl úlevou.

Opřel se v křesle, a zaklonil hlavu tak, aby se mohl dívat na nebe ozdobené bílými, jemnými cirry. V té první části smlouvy nebylo nic nepříjemného. Avšak jeho ostražitá povaha, vrozený sklon k podezřívání, ho hlodalo něčím neznámým, iracionálním nutkáním odmítnout nabídku ze žádného jasného důvodu, než obezřetnost kvůli velké sumě nabízených peněz.

Napřímil se a podíval se na pergameny v rukou. Tedy, byl to problém, když na to došel. Byl na tom dobře, že mohl bez okolků takovou lákavou nabídku jednoduše pustit z hlavy. Pět set galeonů se na první pohled jevilo přehnané. Byly však nabízeny na oplátku za jeho tichý souhlas, že dodá lektvary, aniž znal kupujícího nebo k jakému účelu je hodlá použít. Ostatně to možná není tak přehnaná nabídka. Uvědomoval si, že to není jen těmi lektvary, za něž je kompenzován. Nebyl hlupák, a klient to bezesporu ocenil.

Později toho rána si sedl ke stolu, zvedl brk, a po krátkém zaváhaní připojil svůj nečitelný podpis na řádek. Po té hleděl na to místo dokumentu, dle očekávání zmizelo ve chvíli, kdy zvedl pero ze stránky. Pochmurně se usmál, když přijal ‚Lektvar jedna‘, jak si ho už pojmenoval. Čas pustit se do něj, pomyslil si, protože v dnešní době, práce jsou peníze.

***

Tentýž den, když slunce zacházelo, Severus šel na zadní zahradu a do skleníku, aby sesbíral, co potřeboval na večerní vaření. Vytrhnul celý pozemník plazivý, včetně kořenů, pak přešel k malé prosklené konstrukci pro mučenku. Láskyplně se dotkl rostliny a pak odřízl čtyři celé lístky. Opatrně zastrčil rostlinu i lístky do kapsy zástěry, obešel dům a vydal se ke stromu, pod nímž ještě ráno seděl. Když vytáhl zahradnické nůžky, bezděčně si pomyslel, že z těch tří požadovaných složek je tato snad nejvíce znepokojující. Listy a květy voskovníku mají silné účinky na posílení srdce, mají schopnost ho ovlivnit při výměně iontů sodíku a draslíku, což vyvolává smrtelnou arytmii, nejsou-li správně užívány, nebo v kombinaci s jinými lektvary. Ovšemže pozemník plazivý může výrazně snížit krevní tlak a mučenka je silně hypnotická. Voskovník se často užívá k zesílení účinků jiných silných rostlinných látek v lektvarech, ale v tomto neviděl žádné nebezpečí, vzhledem k dalším dvěma přísadám.

Potom, co opatrně očistil své řízky od všech zahradních pozůstatků, dal se do jednotvárného, pečlivého procesu sekání, kostičkování a krájení listů a okvětních plátků. Byla to bezduchá práce, a tak si brzy opět lámal hlavu nad požadovaným vehikulem pro tento lektvar. Obrátili se na něj, aby vyrobil tuto tinkturu, což upřímně byl velice zvláštní požadavek.

Přistoupil ke skříni se zásobami a běžel prstem podél horní police, až se dostal k láhvi vodky Skyy - dozajista to nebyla nejpopulárnější značka, ale nejčistší na trhu - přesně to, co bylo potřebné pro přípravu lektvaru na alkoholové bázi. Byl to velmi jednoduchý proces, směs ohřát nad plamenem ve velké skleněné kádince. Po nezbytné době vaření dekantoval přesné množství třiceti mililitrů do jedné z lahviček s vlastní signaturou. Potom připravil druhou identickou do svého příručního skladu. Zaváhal nad jejím popisem, ale pak prostě napsal datum a ‚Lektvar jedna‘. Skončil tím, že zapsal svůj obvykle pečlivý záznam do své knihy lektvarů, vypsal přísady podle typu a množství, pak popsal přípravu a skončil jménem kupujícího. V tomhle místě pokrčil rameny a jednoduše napsal „CF&W“.

Poté, co uklidil laboratoř, sedl si zpátky ke stolu, a pohled upíral na pevně uzavřenou skleněnou lahvičku před sebou. Zvedl malou skleničku vodky, již si nalil, a připíjel na svou noční práci a na galeony, které ji představovaly. „Na zdraví, ať už jste kdokoli.“ Pití hodil do sebe a užíval si pálivého pocitu.

***

V pátek ráno Severus seděl na verandě na zábradlí, momentálně podrážděný, když se Ampelos neobjevil na první zahvízdnutí. Sova nikdy nezalétala moc daleko od domu, ale dnes ráno, kdyby se to stalo poprvé, bylo by to v té nejhorší době. Chvíli čekal, opět zahvízdal nízký trylek, pak zaslechl ptáka, jak v odpověď zahoukal a připlachtil do zahrady odkudsi za domem. Přistál na zábradlí, obdařil Severuse svým obvyklým pronikavým pohledem, a přistupoval bokem blíž, aby se usadil těsně vedle něj.

Severus z kapsy vytáhl kousek sušené myši a nabídl ho stvoření, zatímco laskavě hladil hlavičku s péřovými špičkami. „Copak jsi to poslední dobou tropil?“ broukal Severus při jeho hlazení. Nikdy nemarnil moc času náklonností ke zvířatům nebo známým, z jakéhosi důvodu však nezvykle přilnul k tomuto tvorovi. Možná proto, že to byl dar od Albuse Brumbála krátce před jeho smrtí. Díval se, jak sova lačně zhltla pamlsek, potom se naklonil, aby upevnil balíček s pergamenem k poslušně nabízené noze. „Cestou žádné výlety, Ampele. Zisk z tohoto ti na nějakou dobu zajistí spokojený přísun sušených myší,“ řekl ptákovi suše, když se narovnal. Poté, co jasně formuloval instrukce ohledně příjemce, posadil se a sledoval, jak se pták vznesl ze zábradlí několika mohutnými mávnutími svých širokých křídel. Stále ho pozoroval, jak se zmenšoval na obloze, když v tom ho překvapil hlas z cesty.

„Haló,“ volalo to dítě, uvědomil si.

Severus stáhnul rty a povzdechl si. Hbitě seskočil ze zábradlí a vydal se přes záhon v zahradě k plotu. Zpomalil, když se přiblížil, pak se zastavil a podíval se přes něj. Čekala na něj tvář a okamžitě se na ní vyloupl úsměv.

„Winnie,“ pozdravil ji s kývnutím. „Vidím, že jsi dnes časně vstala, a už si venku utužuješ zdraví,“ dodal s hranou vážností.

Úsměv povadl, když o tom dítě přemýšlelo. „Vy ale mluvíte legračně,“ poznamenala, sama teď vážně. „Můžete prostě říkat slova, která znám?“ řekla našpuleně.

Severus se na ni ušklíbl. „Odmítám ohlupovat svůj slovník, zvláště kvůli dítěti tak inteligentnímu jako jsi ty. To znamená ‚cvičit‘, mladá dámo, a díky tomu, že jsem ti to řekl, jsi o to bohatší. Příště to budeš vědět,“ domluvil, těšil ho zmatek v její tváři, když to zpracovávala.

Dal ji chvíli, a pak, když si všiml, co svírá v ruce, se zeptal: „Odkud ji máš? Tys ji vzala někomu ze zahrady, když jsem ti zakázal tu mou?“ Přísně se na ni zahleděl, což nedokázal udržet, když odpověděla chichotáním.

„Ne, bambulo,“ pověděla mu, zatímco k němu natáhla ruku, aby si vzal květinu. „Ta je z maminčiny zahrady. Víte, že Fleur znamená ‚květina‘?“

Nepatrně rozšířil oči, když si uvědomil, že mu přinesla dárek. „Hmm, ano, vlastně vím.“ Váhavě natáhl ruku a převzal květ, obdivoval velký žlutý pompon, částečně červený. „To je jiřinka, a ještě k tomu velice krásná.“ Podíval se na tvář dítěte plnou očekávání, a pojednou se cítil podivně neohrabaný. „Tvá maminka ti dovolila ji vzít?“ vážně se zeptal, upřeně jí hleděl do očí.

Zavrtěla hlavou a odpověděla mu: „To ne, ale strýček Harry ji pro mě vybral, když jsem řekla, že vám chci nějakou přinést. Říkal, že právě tahle je pro vás,“ dodala s jistotou.

Severus byl náhle fascinován a ohromen. „To řekl? A proč tu?“ ptal se zdráhavě, měl dojem, že děvče umíralo touhou mu to říct.

Znovu se zachichotala. „Jiřinka se jmenuje Funny Face! A vy máte legrační tvář!“ Zvedla obě ruce k sobě a orámovala si líce, jak se dál smála.

Severus se vytáhl do své plné výšky a pohled zabodl do otřásajícího se raráška. „Strýček Harry ti řekl, že mám legrační tvář?“ zeptal se, nejistý, jak reagovat s ohledem na její neutuchající veselí.

Winnie najednou vystřízlivěla. „To ne, neříkal. On si jen myslel, že by se vám ta květina líbila. To mě napadla ta legrační tvář,“ přiznala váhavě.

Severus si ji prohlížel. „Co je tak legračního na mé tváři, slečno Weasleyová?“ zeptal se ji trochu toporně, ale s pocitem prvních náznaků pobavení.

„Je legrační, protože se snažíte skrývat, že se chcete smát. A tak vypadáte legračně,“ oznámila mu. Moudrá na svůj věk, pomyslil si Severus.

To Severuse přimělo poctít ji úsměvem - slabým, nicméně úsměvem. „Jsi velice bystrá na svůj věk.“ Při pohledu na její tvář honem dodal: „To znamená ‚chytrá‘. Je to kompliment, což je ‚pochvala‘, slečno Weasleyová, taková, jakou nemám ve zvyku moc často dávat, tak na to pamatuj.“

Na to reagovala stydlivým úsměvem, pak se zčistajasna zeptala: „Vy nemáte rád strýčka Harryho, že?“ Zvědavě na něj koukala.

Severus se zamyslel nad velikostí a věkem dítěte, když se jí povedlo překvapit ho dvakrát během jedné minuty. Opatrně ji odpověděl a odvrátil pohled, když jí řekl: „Vlastně to není tak, že bych ho neměl rád, Winnie. My se moc dobře neznáme, a možná jsme si v minulosti hodně špatně rozuměli. Předpokládám, že to je snad důvod, proč on nemá rád mě.“ Pohlédl zpátky na zvídavé oči, nyní se jevily zmatené. „Co ti řekl?“ neodpustil si zeptat se.

Rusé kudrliny byly roztomilé, když zavrtěla hlavou. „Nic neříkal, pane Snape. Dlouho mu trvalo vybrat tu květinu, a jen mi řekl, abych vám vyřídila, že vás pozdravuje.“ Děvče se odmlčelo a klidně se na něj zahledělo. „Nemyslím, že vás nemá rád - jen, že je kvůli vám smutný,“ řekla protáhlým hlasem.

Bohové, pravda vychází z úst dětí, pomyslil si Severus lehce šokován, ačkoli, proč ještě vyvolával tento pocit v Harrym… bylo to nečekané… a znepokojující. Uvědomil si, že to dítě čeká nějakou odpověď. „Tedy, děkuji strýčkovi Harrymu za výběr květiny. Vyřiď mu, že projevil vynikající rozhodnutí.“ Sledoval, jak se spokojenost rozlila ve zcela neobyčejných rysech. „Takže teď bych ti měl dát květinu zase já. Nechtěla bys jít do zahrady a sama si vybrat… v rozumných mezích,“ pokračoval.

Dítě se postavilo na špičky a toužebně nahlédlo přes plot, pak si zjevně zklamaně povzdechlo. „To bych ráda, ale nemůžu scházet z cestičky. Tak mi raději nějakou vyberte vy,“ domluvila, zatímco si stoupla zpátky na chodidla. „Věřím vám.“ Oči jí zářily.

Ta slova na krátký okamžik chytla Severuse za srdce. Na chvíli si skousl spodní ret, poté se jí jemně zeptal: „Dobře tedy. Jakou barvu bys chtěla nejraději? Troufám si říct, že ti vyberu něco, co se ti bude líbit.“

Bez zaváhání mu Winnie odpověděla: „Fialovou, prosím, ta je má nejoblíbenější.“ Zazubila se, když kývl, ukročil, aby popošel jen kousek dál po záhonu, v němž stál. Pořádně se sklonil a zahradnickými nůžkami odstřihl květ od stonku. Díval se, jak se jí oči radostí rozšířily, když se natáhl přes plot, aby ji ten květ daroval.

„To je velice cenný hyacint, Winnie, vhodný pro královnu, proto královská fialová.“ Díval se, jeho radost se téměř rovnala té její, když si květ přidržela u tváře, pevně semkla víčka a silně nasála závan jeho vůně.

Když je otevřela, obdařila ho úsměvem čiré radosti. „Je krásný, pane Snape. Nemůžu se dočkat, až ho maminka uvidí - my takové nemáme,“ řekla, v hlase jí znělo cosi podobnému lítosti.

Mávl na cestu. „Už jdi. Určitě musí přemýšlet, jestli jsem tě nesežral k snídani,“ vyčinil ji, čímž si vysloužil opětovné chichotání.

Pozoroval, jak odcházela, něco mu říkalo, že se obrátí a bude mít opět poslední slovo. Nebyl zklamaný.

Tentokrát svírala květinu na hrudi a mávala volnou rukou. „Ahoj, pane Snape. Povím strýčkovi Harrymu, že se vám opravdu líbila jeho květina - vím, že jemu se bude líbit vaše.“ Otočila se a bezstarostným poskakováním zmizela za hřebenem cesty.

Severus konečně zavřel ústa, otevřená při jejích slovech, kroutil nad sebou hlavou, zatímco šel na verandu a do domu. Náhle se cítil rozčarovaný, s hrozivým záchvěvem si uvědomil, že se vlastně bavil žertováním mezi nimi. Jiřinku vložil do jedné z velkých kádinek, a zrovna, když doléval vodu po okraj, zastavil se.

„Pošetilá sentimentalita,“ zamumlal, přesto však vyvolal uchovávající kouzlo.




Poznámka překladatelky:

*Velín je druh pergamenu té nejvyšší kvality. Vyrábí se z kůže velmi mladých zvířat (i nenarozených), jako jsou telata nebo jehňata.

Květiny:

česky – latinsky – slovensky

topolovka – alcea – topolovka – obr.
náprstník – digitalis – náprstník – obr.
dvojostice růžová – incarvillea delavayi – inkarvilea delavayova – obr.
plamének tangutský – clematis tangutica – plamienok tangutský – obr.
povíjnice – ipomoea – povojník – obr.
voskovník – myrica – voskovník – obr.
pozemník plazivý – epigaea repens – epigéa – obr.
mučenka – passiflora – mučenka – obr.
jiřina – dahlia – georgína – obr.
hyacint – hyacinthus – hyacint – obr.

Vnímavá zahrada - kapitola druhá - Lektvar dva