Labyrintem slov...

Fandom:  Harry Potter
Autor:  RaeWhit
Originál:  The Sensible Garden  - nedostupný

Překladatel:  Alcea
Beta:  Georgia
Páry:  Harry Potter/Severus Snape
Vedlejší postavy:  Bill a Fleur Weasleyovi, Molly Weasleyová, originální postavy, další

Následující týden Severus procházel zadní zahradou, aby posbíral přísady pro další část své ‚CF&W smlouvy‘, jak tomu nyní říká. Opět ho složky pro požadovaný lektvar mírně znepokojovaly. Žádná z nich, sama o sobě, nedávala důvod k obavám. Nikoli, usoudil, bylo to jen tím, že netušil, jak a pro koho budou užívány, to byl problém. Byl zvyklý znát tyto věci a podle nich přizpůsobit vaření. Protože kupující si s tím nedělal zřejmě starosti, neměl by se tím také zneklidňovat.

Už si natrhal květy ze dvou prvosenek, a nyní klečel ve skleníku, kde pracoval v dlouhém mělkém záhonu v zadní části malé konstrukce. Pevně uchopil tmavé, kožovité listy, odhrnul je stranou, což mu dovolilo zarýt prsty do bohaté, černé zeminy, a obnažit podzemní lodyhu a kořínky. Opatrně zahradnickými nůžkami odstřihl přesně čtyři malé oddenky, poté skoro láskyplně rostlinu usadil a udusal kolem ní hlínu zpátky.

Právě vykročil ven a svlékl si rukavice, když v tom k němu od přední strany domu dolehl ječivý, pronikavý křik. Ta dívenka, pomyslil si, upustil vak a rozběhl se. Přeskakoval nízké rostliny a květinové záhony, když běžel k plotu a k naříkání, jež nyní přešlo v jekot. Proběhl brankou na cestu a za krátko zastavil u místa, kde ležela na zádech na prašné cestě. V ručičce ještě svírala kytičku velkých růžových kopretin.

„Winnie,“ vydechl, starostlivě si k ní klekl, všiml si jasných červených míst na jejích jinak bledých lících, „co se stalo, dítě?“ Když jí pomáhal posadit se, její dech se stále zadrhával, jak se ho snažila znovu nabrat.

„Spadla jsem z plotu,“ zamumlala, aniž se na něj podívala, kytička ležela vedle ní.

Sedl si na paty, zamračil se, když si ji prohlížel. „Tys spadla z plotu,“ opakoval, pak se zeptal: „Mého plotu?“ Vrhl na něj rychlý pohled, potvrdil si tak, že popínavky na této straně jsou jasně potrhané. „A vysvětli mi, jak to, že jsi lezla na můj plot, slečno Weasleyová?“ Zatímco mluvil, přisunul se blíž a při zběžné prohlídce jí přeběhl rukama po pažích, nohách a krku.

Nehybně seděla poté, co se přesvědčil, že neutrpěla žádná vážná zranění. Když se nakonec odtáhl a pozdvihl obočí, aby dal najevo, že ještě čeká, naposledy bolestně popotáhla, a obvinila ho: „Pořád jsem volala a vy jste nepřišel.“ Zazírala na něj. „Kde jste byl? Vždycky jste byl tady, když jsem přišla.“ Modré oči byly nelítostné. Merline.

Vstal, povzdechl si, a napřáhl ruku dolů. Vytáhl ji nahoru a pokáral ji: „Winnie, já jsem pracoval. Byl jsem ve skleníku, proto jsem tě neslyšel. A bylo od tebe nerozumné pokoušet se vylézt na plot. Co se stalo se ‚zůstat na cestičce‘?“ říkal ji nedůtklivě, a díval se, jak se oprašuje takovým vychovaným způsobem, že mu okamžitě na mysl přišla Fleur.

Hleděla na něj tak dojemně, že jí okamžitě odpustil. „Myslela jsem si, že když si stoupnu na to hrazení, uvidím, kde asi jste.“ Sklíčeně shlédla na napůl zničenou kytičku. „Dnes jsem pro vás přinesla něco zvláštního,“ domluvila téměř naříkavě, když se pro ni shýbla.

Severus zabručel, zatímco se na ni díval: „Popínavky jsou velmi ošidné, když se na ně stoupne, mladá dámo. Jsou trochu záludné v tom, že jsou velice kluzké. Mohla sis zlomit krček, když jsi z té výšky dopadla na záda. Jak bych to vysvětlil tvé matce, ty dotěrné dítě?“

Winnie jeho slova neošálila, zdála se úplně zotavená, když ho obdařila svým nejzářivějším úsměvem. „Maminku by to nepřekvapilo. Ráda na všechno lezu. Většinou mi to jde docela dobře.“ Vyčítavě pohlédla na plot. Pak se opět zahleděla na Severuse, a nabídla svůj dnešní dárek. „Jsou malinko pomačkané, ale většina vypadá v pořádku. Víte, co to je, pane Snape?“

Severus se naklonil, aby přijal kytičku. „Hmmm, podívám se.“ Její oči se třpytily, když s ní takto hrál, tato část jejich malé hry se nyní stala denním rituálem: po její výzvě následovalo jeho věrohodně zahrané zmatení, cože je to za dnešní květinu. Přirozeně vždy věděl, ale její zřejmé těšení, že bude konečně vyveden z míry, bylo příliš zábavné, aby jim to upřel.

Jakmile ponořil nos do kytičky, vydechl do květů osvěžující kouzlo, a pak skryl úsměv při vykuleném pohledu na drobné tváři. Snížil je, dotkl se jemných okvětních plátků, když se setkal s jejíma očima. „To jsou trpasličí kopretiny ‚Lilliput‘, slečno Weasleyová, odrůda třapatky, nemýlím-li se?“ Krátce byl na rozpacích z uspokojení, jež se rozprostřelo na jejím pihovatém obličeji.

Radostně zatleskala. „Já říkala strýčkovi Harrymu, že to budete vědět! Stejně je vybral. Říkal, že byste nemusel znát květinu, která je tak friv…“ Zarazila se, když se potýkala s tímto slovem. „…friv…friva…“

„Frivolní,“ dokončil Severus za ni s mírným úsměvem. „Můžeš vyřídit svému strýčkovi, že na nich není vůbec nic frivolního. Jsou skutečně krásné a obdařeny mnoha léčivými vlastnostmi.“ Mumlal si spíš pro sebe než pro dítě. „Ale to je mu podobné, když si to myslí.“

Dítě však zaznamenalo tón jeho hlasu. „Víte, vám a strýčkovi Harrymu se líbí ten samý druh květin. Vždycky se mu líbily ty, které jste vybral vy.“ Severus zůstal strnule stát při tom jejím vyzrálém pohledu.

„Vybírám ty, o nichž si myslím, že se budou líbit tobě, Winnie, ne tvému strýčkovi Harrymu.“ Opětoval pohled, náhle se cítil nesvůj.

Laskavě se usmála. „Ale jemu i mně se líbí ty samé, pane Snape, takže na tom nezáleží, jestli jsou pro něj nebo pro mě.“

Ach, ano, má milá, na tom záleží. Rozhodl se trochu poddat své zvědavosti. „Ty máš hodně ráda svého strýčka, viď, Winnie? Zřejmě ho často vídáš. Zůstává u vás přes léto?“ Umlčel část mozku, jež uvažovala, proč je zrovna tohle předmětem zájmu.

Rusovláska se svěřila: „Bývá tu často, ale ne celou dobu.“ Při zamyšlení naklonila hlavu na stranu. „Nejsem si jistá, kam chodí, když odchází, ale většinou je přes léto v našem domě.“ Odmlčela se, jako by ji něco najednou napadlo. „Vy víte, kam chodí?“ ptala se, zatímco se dotýkala místa vzadu na hlavě.

„Kdepak,“ odvětil, přikročil blíž a odtáhl jí ruku z hlavy. Lehce jí prohnětl zadní stranu lebky, znepokojilo ho, když nahmatal zduřeninu. „Děvče nešťastné, máš na hlavě bouli. Raději bys měla jít domů a povědět své matce, co jsi tropila. Bude ti muset na ni přiložit led,“ vyčinil ji.

Ručička se přidala k té jeho ve změti kudrlin, trhla sebou sotva se dotkla citlivého místa. Jakmile oddálil ruku, nadějně se na něj zahleděla. „A co má květina? Dáte mi zase nějakou?“ Provinile se podívala na plot a potrhanou popínavku. „Asi se trochu zlobíte kvůli vaší…“

Severus si uvědomil, že musí potlačit přebytečnou přísnost s ohledem na její nejistotu. „Nehněvám se kvůli mé popínavce, Winnie, ale trochu se zlobím, že ses mohla kvůli ní vážně zranit. Slib mi, že v budoucnu budeš opatrnější.“ Když na to hlava kývla, ustoupil k brance se slovy: „Chvíli tu počkej.“ Dumal nad tím, že se tohle stalo součástí jeho snídaňové rutiny: pít svůj čaj a hloubat o květině, již vybere pro svou vytrvalou ranní květinářku.

Šel k boční straně domu, vybral několik stonků, a svázal je do kytičky, zatímco se vracel na cestu. Dítě opět zatleskalo, když si všimlo, co to má.

„Ty jsou také příbuzné kopretinám! Vidíš, tušil jsem, že se ti budou líbit!“ Tak jak to dělávala se vším, co jí dříve nabízel, převzala je a okamžitě doprostřed přitiskla nos. Poté drobným prstíkem přešla po měkkém, hnědém středu jednoho z kvítků. „Tyto jsou žluté. To je vaše oblíbená barva?“

Severus se nad tím zamyslil, a upřímně jí odpověděl: „Nikoli, když si mám vybrat, dávám přednost červené a purpurové. Ale shledávám, že žlutá krásnoočka jsou nejnápadnější ze všech odrůd, i více než purpurové odrůdy,“ zašeptal, říkal si, že si tohle dříve neuvědomil.

Děvčátko se na něj chápavě zadívalo. „Ale jsou to pořád kopretiny, přesně jako ty, které jsem vám přinesla.“ Posmutněle se podívala na cestu, otočila se a oznámila mu: „Už bych měla jít - maminka se bude starat, kde jsem.“

Severus se v tu chvíli rozhodl. „Půjdeme tedy spolu. Protože jsi patrně schopná téměř sama sebe omráčit, tudíž bude nejlepší, když tě doprovodím domů živou a zdravou.“

Modré oči přetékaly radostí. „Opravdu?“ Radostně trochu poskakovala, ale na jednom místě.

Napomenul ji: „Já neskáču, slečno Weasleyová. Proto očekávám, že se kvůli mně umírníš.“

Kudrnatá kštice souhlasně pokývala. „Dobře, slibuji. Žádné skákání.“

Oba se vypravili na cestu. Děvče teď Severuse bombardovalo neustálým přívalem holčičího brebentění, zatímco procházeli kolem jeho plotu. Právě byli v polovině cesty ke hřebeni, když Severuse překvapilo, jak malá ruka vklouzla do té jeho. Málem zakolísal ve svém tempu při tomto pocitu a šoku z toho, přesto se rychle vzpamatoval a pohledem dolů na svoji raráškovou souputnici si potvrdil, že to bylo od ní jen přirozené gesto.

Na chvíli ztratil přehled o tom, co mu to vypráví, vyvedený z míry obrázkem, jenž oba museli vytvářet: tři a půl stopy překypujícího, dětského entusiasmu, spojených se šesti stopami rezervovaného, netečného cynismu. Ach, a ne, aby se něco vypustilo z tohoto už tak absurdního obrazu: kytičky květů, jež jim při chůzi visely ve volných rukách. Tak hluboce lze klesnout.

Plot po jejich pravici přešel do vysokého živého plotu na hřebeni cesty. V její spodní části se nacházel statek Weasleyových, odsud však byly vidět jen nejvyšší části domu. Cestou Severus hovořil s Winnie o květinách na louce po jejich levici, vysvětloval, proč se lučním květinám daří v neobdělaném prostředí než v starostlivě opečovávané zahradě. I když mluvil a těšil se její odezvou, stále si byl intenzivně vědom drobné ručičky, kterou svíral. Bylo to zneklidňující, a nevzpomínal si, jestli vůbec kdy držel dětskou ruku. Znal ji sotva týden, musel si však přiznat, že má jakýsi pocit blízký… starostlivosti. Její zážitek s plotem to činilo bolestně jasnější, pomyslil si s návalem strachu. Povzdechl si, když dál brebentila - tento pocit se mu moc nelíbil, aby byl upřímný. Už dávno se upnul k pohodlné představě, že je odpovědný pouze sám za sebe, a zjištění, že se vzdává byť i nejmenší části z ní, bylo hrozivé. Jako by měl možnost do toho mluvit.

Konečně v dolní části cesty živý plot ustoupil, odhalil stavení a rozlehlý trávník, mírně se svažující k němu. Severus stavení neviděl už čtyři roky od té doby, co si to tu Weasleyovi pořídili, proto jej překvapila jeho proměna. Opravené červené střešní tašky, natřený bílý štuk, a okna se blyštila v ranním slunci. Co ho však okamžitě upoutalo, byla rozsáhlá zahrada, jež zastiňovala vlastně docela malý trávník. Všechno to vstřebával, ani si nevšiml, že zastavili u branky, až když ho známý hlas a náhlý pohyb vytrhl z jeho prohlížení.

„Winnie!“ volala postava ženoucí se zahradou k nim. Severus přimhouřil oči proti slunečnímu světlu, když se žena blížila, a povšiml si skupinky lidí sedících kolem stolu na venkovní terase. Slyšel ji, jak se čílí nad děvčetem, hubuje ji, že byla tak dlouho pryč, jeho pozornost však strhla osoba, jež stála u stolu a nyní ležérně zamířila k nim.

„Pane prrofesorre?“

Otočil se zase k ní. „Nikoli, paní Weasleyová, vůbec mě to neobtěžovalo. Měl jsem dojem, že bude nejlepší doprovodit ji domů, vzhledem k tomu, že spadla.“ Shlédl na děvče, jež opět svěsilo hlavu. „Už jsme si trochu promluvili o tom plotu - nedomnívám se, že něco takového provede znovu. Že ne, slečno Weasleyová?“ řekl laskavě.

Dítě vzhlédlo, a velmi slušně se na něj usmálo. „Ne, pane,“ přisvědčila s obezřetným pohledem na svou matku, jež na to stáhla rty.

„Ona to všdy dělá, pane prrofesorre, svykla si na vššechno lést. Mám o ni poršád strrach,“ svěřila se, zatímco láskyplně rozcuchala rusé vlasy. Popohnala dítě brankou, a pak váhavě: „Jsem rráda, še jste ššel s ní. Dal byste si s námi ššálek ččaje?“ pokynula k domu.

Severus zdvořile odmítl, vědomý si, že Winnie zavolala: „Na shledanou, pane Snape,“ jeho pozornost se však soustředila na vysokého muže jdoucího zahradou. Severus pozoroval, jak si dívku na okamžik vyhoupl do náruče a postavil ji na zem se slabým plácnutím po zadku, poté šel dál jeho směrem.

Severus si ho prohlížel, zatímco se přibližoval, všiml si, že stále chodí se znatelným kulháním, osobní pokání za to, že poslal Temného pána na věčnost. Tedy přinejmenším fyzické pokání, připomněl si zasmušile.

„Severusi.“ Muž přátelsky kývl a opřel se o branku.

Severus na to kývl a pozdravil ho neutrálním: „Harry.“

Harry se zřejmě chystal mluvit dál, když v tom jeho pozornost upoutal dětský křik z terasy. Jakmile se mírně otočil po zvuku, Severus využil tento okamžik, aby si ho prohlédl blíže… a byl šokován. Vždy byl hubený, zato teď byl příšerně hubený, a ač zelené oči byly stále jiskřivé, pokožka kolem nich byla viditelně prohloubena jemnými linkami, ztrácejícími se ve vlasech na spáncích. Severus rychle v hlavě kalkuloval; Harrymu nemůže být víc než dvacet osm, porazil Temného pána, když mu zrovna bylo devatenáct. Avšak muž před ním vypadal mnohem starší než na svůj věk. Ještě toto poznání zpracovával, když se Harry k němu s úsměvem zase otočil.

„Ona je něco, že?“ poznamenal, když pokynul hlavou ke zvuku.

Severus se při tom lehce pousmál. „To je slabě vyjádřeno,“ přitakal.

Harry ukázal na kytičku, kterou stále držel. „Vidím, že jsme v tom naladěni na stejnou notu. Tys jí dal krásnoočka?“ Úsměv přešel do zazubení. „Věděl jsem, že se velmi zajímáš o květiny, ale ani v nejmenším jsem netušil, že až tak moc. Vypráví mi, že to je u tebe jako úplná botanická zahrada.“ Opřel se oběma pažemi o branku a věnoval Severusovi plnou pozornost.

Severus si nebyl jistý, šlo-li o popichování či nikoli. „Je součástí mého živobytí, Harry. Tudíž, ano, mám bohaté zásoby,“ připustil, ale proč se náhle cítil v úzkých.

Harry působil pobaveně, když to zvážil. „Hmm, Winnie ji líčila tak, že je spíš podobná Edenské zahradě. Nepřetržitě o tobě mluvila celý týden. Už je to trochu mrzuté.“ Přesto se stále usmíval.

„Nedovedu si představit proč - jen jsem ji trochu povzbuzoval,“ namítl Severus, poté připustil: „Je okouzlující. Chápu, že si tě tak dobře omotala kolem prstu.“ Konečně se pousmál, a pak se poddal zvědavosti z předešlého týdne: „A co teď děláš?“ zeptal se trochu zdráhavě. Překvapivě si všiml, že se mužova tvář skoro ihned zachmuřila.

„Pracuji na osobním projektu, dá se říct. Nic moc zajímavého nebo náročného, ale dost mě to zaměstnává.“ Odmlčel se, mnul si bradu, když uvažoval o Severusovi. „Většinu dní trávím tady, když se letaxuji z Londýna. Bill je často pryč, a Fleur není moc dobře.“ Zaváhal, a dodal: „Ona je znovu v očekávání, bude to někdy v lednu, proto se nijak moc nevzdaluje, zato Winnie… no, ona je kvítko, jak jsi jistě poznal.“

Severus soucitně zabručel, a poznamenal: „Proto jsem šel s ní - spadla z mého plotu a vzadu na hlavě má bouli. Zřejmě to bude famfrpálovými geny, ta touha mít zároveň nohy nad zemí.“

Harry se zasmál a zavrtěl hlavou. „To máš pravdu, Severusi. Minulý týden si vzala do hlavy procházet se po hřebeni střechy kurníku. Zaškobrtla a sjela dolů, naštěstí přistála v kupě sena.“ Když nad tím Severus kroutil hlavou, suše dokončil: „Nic se jí nestalo, jen byla od peří a kuřinců. Bylo to pěkné nadělení.“ Posmutněle se usmál.

„Rozhodně to mají na svědomí geny Weasleyů,“ zamručel Severus pobaveně, pojednou si uvědomil, že je rád, když mluví o Winnie.

„Och, rozhodně geny Weasleyů, v tom máš pravdu. Je jako kočka s devíti životy.“ Odmlčel se, po chvíli bylo ticho už nepříjemné. Harry se znovu ohlédl přes rameno za zvukem pocházejícím od hlučné skupinky.

„Už půjdu,“ oznámil Severus s dalším pohlédnutím na terasu.

Harry se narovnal a kývl. „Určitě se nechceš stavit na čaj? Fleur by ti jistě ráda chtěla náležitě poděkovat. Nebo něco vaříš? Jak ti jdou v poslední době obchody?“

Severus si připomněl, že obchody jdou v poslední době velmi dobře, a že ovoce jeho dnešní ranní práce vadne na slunci pohozené tam, kde je ani ne před hodinou upustil. „Ano, jdou dobře. Mám smluvenou nějakou práci, která mě zaměstnává. Vlastně už jsem trochu dlouho pryč.“ Odmlčel se, poté suše podotkl: „Ty máš před sebou také pěkný kus práce, jestli na ni dohlížíš.“ Na rozloučenou naklonil hlavu, a když se obracel k odchodu na cestu, zastavil ho Harryho hlas.

„Těším se, až uvidím, co příště vybereš, Severusi. Stalo se to takovým vrcholem mého dne.“

Teď to bylo jistě popichování, Severus se obrátil, překvapeně uviděl, že je muž klidný. Krátce se prohlíželi, poté mu tiše řekl: „Mým také, Harry.“ Okamžik ho pozoroval, poté, když se otáčel, nakázal: „Tak tedy, vol moudře.“

Svižně šel po cestě, až nakonec dospěl ke hřebeni, když ho v tom cosi neznámého přimělo otočit se, a podívat se dolů na cestu. Uprostřed ní stál Harry s rukami v kapsách a díval se na něj. Severus pocítil zachvění déja vu, záblesk podobné scény z jejich minulosti. Jenom tehdy to bylo uprostřed dočasného bojové pole, vzduch byl prosycen magií a v rozestupu mezi nimi ležela těla, jedno z nich patřilo Temnému pánovi. A zakrátko Severus skoro cítil tu samou žluč v ústech, pach spáleného lidského masa a štiplavý kouř v očích.

Těžce dýchal, postava v dolní části cesty pozvedla ruku, dlaní k němu, než však Severus přišel na to, zda učinit totéž, Harry se obrátil a ustoupil za živý plot. Severus zakroutil hlavou, jako by si ji pročišťoval, otočil se k cestě a kráčel k domovu.

***

Kořínky, jež upustil na dvoře, se stále daly použít, ale musel utrhnout nové prvosenky. Pro lektvar na tento týden byl žádán odvar, a tak nasekal čemeřici, kterou nasbíral, na kousíčky, pak přešel do skladu pro sušený zázvor, jejž měl vždy k dispozici. Poté, co oba kořínky rozdělil na praktické kousky, přidal je do vody v kotlíku, a občas ho zamíchal, když obsah uvedl do pěnivého mírného varu. Sklonil se a kriticky si prohlížel výšku plamenu, narovnal se a pevně přiklopil pokličkou. V dalších osmi hodinách nebude potřeba příliš zasáhnout, jen tu a tam zamíchat proti směru hodinových ručiček. Krátce před jeho dokončením bude potřeba přidat nakrájené květy a listy prvosenky. Až se ochladí, směs pak dekantuje obvyklým způsobem.

Seděl u stolu a psal svůj úhledný zápis do lektvarové knihy, poté se opřel dozadu a spojil si prsty za hlavou, když uvažoval o vařícím se kotlíku. Opět byl požadovaný lektvar záhadou. Čemeřice byla bezesporu závažnou přísadou - v dostatečném množství nebo kombinaci s jinými, byla silně narkotická, ba jedovatá. Zato prvosenka byla téměř neškodná. Obdařená vlastností výrazně snížit krevní tlak, stejně jako pozemník plazivý v prvním lektvaru. Zamračil se při tom pomyšlení. Copak vaří lektvary pro někoho s hypertenzí? Snad, to však nevysvětluje ty další složky. A neměl žádný důvod nebo důkaz, aby usoudil, že jsou lektvary určeny pro téhož příjemce. Poslední aditivum pro dnešní lektvar nebylo překvapivé. Zázvor byl široce využíván v lektvarech na zmírnění nevolnosti, kterou jiné přísady mohou zapříčiňovat - to, že ho musel vařit s hořkou čemeřicí, dávalo jedině smysl. Podle něj - a to byl velice dobře uvědomělý v tom, co dělá - se jednalo o silný lektvar proti bolesti. Ačkoli důvod, proč byla požadována prvosenka, mu je stále tajemstvím.

Položil si nohy na stůl, dál se opíral v křesle a hleděl na strop. Možná to vařil lektvar proti bolesti, jenž mu přivedl myšlenku na Harryho Pottera. Nepřítomně přemýšlel, působí-li muži zranění stále bolest, s ohledem na povahu zranění dospěl k závěru, že to je víc než pravděpodobné. A život s chronickou bolestí by vysvětloval jeho vzhled. Ne poprvé Severus pocítil krátký záchvěv empatie a… lítosti.

***

Nyní byl Severus na ni připravený. Už poslal Ampela na cestu s druhou částí smlouvy, a právě při čtení ranního Věštce zaslechl, jak si povídá, když míjela živý plot a šla kolem jeho plotu. Protože ji však rád slyšel, jak ho volá, zůstal sedět a čekal… ale ne dlouho.

„Ha-li-hó, pane Snape?“ Usmál se, složil noviny a zastrčil je do sedadla za sebou. Vydal se k plotu, slyšel ji, jak ho opět volá, došel k ní však dřív, než měla možnost to vyzkoušet potřetí.

Vyklonil se a shlédl na ni na cestě. „Co kdybys šla k brance, kde se lépe uvidíme? Nejsou tam žádné popínavky, které bys pošlapala,“ zlobil ji.

Krátkou vzdálenost mezi nimi proskákala a zastavila se před ním, s jednou rukou za sebou, kde jistě před ním schovávala květinu. Obdařila ho takovým nevýslovným úsměvem, že mu vzal dech, a oznámila mu: „Maminka vyřizuje, že vám děkuje za mou záchranu, a že nemám zlobit, a můžete mě poslat pryč, pokud nemáte čas se mnou mluvit, a neotravovala vás, abyste mi dal květinu, a abych nelezla na váš plot.“ Udýchaně konečně domluvila.

Ne moc předstíraně se na ni užasle zahleděl. „Ohromuje mě, že si to všechno pamatuješ, Winnie. Můžeš na to vše zapomenout, až na opatrnost kvůli mému plotu. Vidím, že jsi bez úhony přežila svůj pád, hmmm?“

Děvče si sáhlo vzadu na hlavu a rozcuchalo si své kudrliny. „No, už je to docela dobrý. Tatínek říká, že mám hlavu jako mosazný kotlík. Často jsem na něj klepala.“ Při tom se zahihňala, pak se už nedokázala udržet. „Tu máte,“ řekla a ukázala mu květinu. „Strýček Harry se tentokrát ani nerozmýšlel. Šel rovnou pro ni.“ Podala mu kytičku jemných stonků s bílými zvonkovitými kvítky. Šibalsky se usmála a zeptala: „Víte, co to je?“

Severus šokem zůstal okamžik nehybně stát, pak se vzpamatoval. „Podívám se… Asi to bude...“ odmlčel se k její radosti, „…convallaria - známější jako konvalinka, Winnie. Překvapuje mě, že stále kvetou,“ dumal, zatímco si od ní převzal květiny.

„Přivoňte si k nim, pane Snape, nádherně voní,“ nakázala mu netrpělivě.

Vyhověl se zavřením očí, poté květiny snížil a souhlasil s ní: „Mají velmi příjemnou vůni. Víš, že se používají k výrobě parfémů i lektvarů?“

Modré oči se vykulily. „Vy vaříte lektvary, že? Strýček Harry říkal, že jste byl ve škole jeho učitel lektvarů.“ Zamračila se, když se zamyslila. „Ale asi neměl rád lektvary.“ Její oči se ještě víc rozšířily. „Proto si myslíte, že vás nemá rád, pane Snape? Protože neměl rád lektvary?“ Děvče na něj hledělo s upřímnou zvědavostí.

Bohové, pomyslil si, ale otevřeně řekl, byť byl sarkasmus na ni zbytečný: „Domnívám se, že je mezi tím spojení, dítě, ale to už bylo hodně dávno.“ Sledoval, jak to zvažovala, a připravoval se na její další nevinný náhled.

Usmála se na něj, na tváři se jí objevily dolíčky. „To nevadí. Teď jste přátelé. Šlo to poznat, když jste se spolu bavili. A on chtěl vědět všecko o tom, co se stalo, když jsem spadla z vašeho…“ zaváhala, tvářila se zkormouceně, „…plotu.“

Severus si založil paže a vážně ji řekl: „My jsme k sobě srdeční a zdvořilí, Winnie.“ Na její našpulení dodal: „To znamená, že se k sobě chováme přátelsky - ačkoli ne docela tak, jako bychom byli přátelé.“

Winnie to však nepřijala. „Vždyť musíte být přátelé. On je můj přítel, jako vy, takže to musí znamenat, že vy a on jste taky přátelé,“ stála si za svým, pohodila hlavou při projevu upřímnosti. Severus se na ní musel usmát.

„Chápu, v čem je tvůj omyl, a jednou porozumíš, proč je tato chybná logika problém, pro tuto chvíli se však shodneme, že tvůj strýček a já se k sobě chováme přívětivě, slečno Weasleyová.“ Nedal jí čas na námitky, poněvadž tušil, že by to pokračovala do nekonečna. „Říkal jsem si, zda to není moc indiskrétní - ale mohu se zeptat na tvůj věk, mladá dámo?“

Otázka ji zjevně zmátla, proto ji pro ni Severus zopakoval: „Kolik ti je, Winnie?“

Tvář se jí rozjasnila, zvedla pět prstů na jedné ruce a palec na druhé a vesele mu oznámila: „Je mi šest, a narozeniny jsem měla v červnu, a měli jsme velikánskou oslavu.“ Odmlčela se, náhle vyhlížela smutně. „Přála bych si, abyste přišel, pane Snape. Dřív jsem o vás nevěděla, ale moc by se vám to líbilo. Byli tam všichni, i strýček Harry a jeho přítel, a měli jsme dort a zmrzlinu a poníka,“ vyloženě radostně vykřikovala.

Usmíval se nad jejím nadšením. „Jistě to bylo skvělé, Winnie. Možná příští rok, až ti bude sedm,“ dobíral si ji.

S vervou přikyvovala, až jí kudrliny poskakovaly do všech směrů. „Ale určitě. Můžete pomoci strýčkovi Harrymu s jeho květinovým dortem.“

„Květinovým dortem?“ nechápavě poznamenal.

Kývla při šťastném vzpomínání. „Vyrobil mi dort, který byl celý z květin. O květinách ví hodně, stejně jako vy,“ prozradila.

„Vskutku,“ šeptl Severus, když pojímal tuto novou informaci. Vlastně přemýšlel, od kdy a proč se Harry vyznal tak dobře ve floristice. Zatímco hleděl na kytičku v ruce, uvědomil si, jak dílek skládačky zapadl na místo.

„Hmmm, už je nejvyšší čas, aby ses vrátila. Přeci nechceme, aby si tvá matka dělala starosti, jakou část těla sis poranila, viď?“ Slyšel její chichot, zatímco šel k boční části zahrady vybrat květinu. Nebyla to však ta, již zvolil ráno u snídaně. Nikoli, naznal, že náhrada je na místě s ohledem na dnešní Winniin dárek.

Úlevou vydechl, když zjistil, že ještě nějaké kvetou. Stejně jako konvalinky, už byly odkvetlé, ale těch pár zbylých bylo vše, co potřeboval. Ustřihl ty, co zůstaly, a vrátil se k brance. Opět byl odměněn radostí, jež se rozlila v její drobné, ale bezchybné tváři.

„To jsou campanuly, Winnie, obyčejně známější jako zvonky. Nevoní tolik jako ty tvé, ale modré jsou nádherné, nemyslíš?“ Sledoval, jak si je dívenka vděčně vzala z jeho natažené ruky.

„To jsou taky zvonečky!“ užasle vykřikla. „Jako by byly ze stejné rodiny, jen mají jiné šaty.“ Provedla s nimi tradiční voňavou zkoušku. „Jako by byly přátelé,“ dodala, její nevinnost byla podezřelá, když na něj koukala zpoza kvítků.

Šest, přesto chytrá jako opice. Vážně se na ni zahleděl. „Ano, ty vychytralé dítě, jsou si velmi podobné, ale vlastně pocházejí ze dvou různých květinových čeledí, aby to bylo botanicky správně. Nyní bys už měla jít raději domů.“

Sklonila kytičku a obdařila ho úsměvem, jenž mu říkal, že ví, že byla při něčem přistižena. „Dobře, pane Snape, chcete jít -“

Zakroutil hlavou, ukázal na cestu. „Dnes ne, slečno Weasleyová. Čeká na mě práce, a už jsem promarnil skoro celé ráno povídáním s tebou. Už jdi,“ pokynul, usmíval se, zatímco se díval, jak začala skákat. Naklonil se nad branku a sledoval její cestu ke hřebeni. Stroze jí zamával, když se otočila, aby mu naposled sama zamávala.

Nicméně se hned nepustil do svých ranních povinností. Přinesl konvalinky do pracovny a umístil je ke své sbírce uchovávaných květin. Klesl do křesla, krátce si je prohlížel, a záhy se pohroužil do vzpomínek.

Přirozeně se nezúčastnil Albusova pohřbu, poněvadž byl persona non grata. Rok po válce však soukromě navštívil hrob. O chladném červnovém ránu, těsně před svítáním, klekl na zem před vytesaný nápis, a zasadil pro příští generace svůj hold tomuto muži. Následující rok se opět vydal na výlet, a těšilo ho vidět, že se záhonu konvalinek daří a kvete. Byly to jedny ze starcových oblíbených květin. Pocítil nemalou míru uspokojení z vědomí, že ony tu budou jako dárek na památku příteli, bezesporu i dlouho poté, co sám nebude. Od té doby se vracel každý červen, a rok potom, co květiny prvně vykvetly, jej překvapilo a zmátlo zjištění, že kdosi zasadil shodný záhon zvonků podél okraje jeho konvalinek. Ačkoli nepocházely ze stejné čeledi, dokonale se navzájem doplňovaly, když vypadaly jako bílé a modré zvonky, slovy Winnie: „Jako rodina“. Léta ho zajímalo, kdo je zasadil, nakonec však usoudil, že to byl nejspíše někdo jako on, někdo, kdo si přál vzdát poslední hold příteli, snad mentorovi, právě tak, jako on.

Až nyní se nenadále dověděl, kdo tou osobou je. Nebyl si jistý, co si myslet, že to je Harry. Jejich úcta k řediteli by odpovídala takovému podobnému projevu, uvědomil si nečekaně příhodně a… znepokojivě, v tu samou chvíli.

Popadl svou zahradnickou zástěru a zamířil do skleníku; těšila ho myšlenka na Harryho výraz, až zjistí, že mu na to přišel.

Poznámka překladatelky:

Květiny:

česky – latinsky – slovensky

prvosenka – primula – prvosienka – obr.
třapatka – echinacea – rudbekia - obr. - Lilliput – obr.
krásnoočko – coreopsis – kráska – obr.
čemeřice – helleborus – čemerica – obr.
konvalinka – convallaria – konvalinka – obr.
zvonek – campanula – zvonček – obr.

Vnímavá zahrada - prolog / kapitola první - Lektvar jedna: O třináct let později…

Vnímavá zahrada - kapitola třetí - Lektvar tři