Labyrintem slov...

Původní název: Erestor of Imladris
Autorka: Morgana
Web: http://www.paranoid.nl/avalon/
Překlad: Pyriel
Beta-reader: Samy

Párování: Glorfindel/Erestor
Rating: slash, 18+
Varování: AU, smrt postav (Elladan, Arwen a Elrohir) Strach?
Shrnutí: Erestor a Glorfindel zůstali s dvojčaty, která učinila volbu patřit mezi smrtelníky, až do jejich smrti. Když stojí před jejich pohřební hranicí, udělá Erestor překvapivé doznání, které Glorfindela naprosto šokuje. Teď, když dvojčata zemřela, konečně Erestorovi nic nebrání přiznat pravdu a truchlit pro rodinu, kterou nikdy neměl. Teď přišel okamžik, aby Erestor udělal svou vlastní volbu.
Prohlášení: Všechny tyto postavy jsou Tolkienovy.

Poznámka autorky: Tento příběh je naprosto AU. Musela jsem dát Erestorovi odlišný původ, aby tahle povídka mohla fungovat. Také jsem vynechala Eldarionovy nejmenované sestry.

„Už je to mnoho let, co jsi za mnou přišel s takovou žádostí,“ řekl Manwë a zkoumal Pána Domu mrtvých. „Víš také, že takové rozhodnutí nemohu udělat sám. Musím se poradit s Eruem.“

Námo uctivě sklonil hlavu. „Samozřejmě.“ Jeho žádost byla troufalá a navíc bezdůvodná, takže si nemyslel, že by mu vyhověli, ale musel to zkusit.

„Oznámím ti naše rozhodnutí, ke kterému dospějeme,“ prohlásil Manwë, čímž jejich rozhovor uzavřel.

Námo odešel a uvažoval, jaký asi bude výsledek konverzace mezi Manwëm a Eruem. Přinejmenším to aspoň zkusil.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Někdy během noci musel usnout, protože když se probudil, bylo to díky polibkům, kterými Erestor jemně pokrýval jeho tvář. Glorfindelovy oči se naplnily uvědoměním a jeho rysy rozjasnil blažený úsměv. „Ne že by mi to vadilo, ale proč mě líbáš?“ V Erestorových očích se mísilo příliš mnoho emocí, které Glorfindel nedokázal určit, tak se jen opřel a nechal ho dělat, co se mu zlíbí.

„Jsi si jistý, že ti to nevadí?“ Erestor přilezl po všech čtyřech blíž, jeho dlouhé vlasy halily část jeho obličeje a těla.

„Nevadí mi to ani trošičku. Jenom jsem nečekal, že se probudím s tím, že mě líbáš. Což, jak bych mohl dodat, je velice krásný způsob probuzení… A pročpak jsi přestal?“

Erestor se plaše usmíval. „Zatoužil jsem políbit tě, tak jsem to udělal.“

„Takže - řekni, toužíš se mnou dělat také další věci?“ Glorfindelovo srdce šíleně bilo a jeho slabiny tuhly ve smyslném očekávání. Erestorův kočkovitý způsob posunu způsobil, že jeho orgán ztvrdl touhou, ale krotil se, aby si nepřitáhl Erestora těsněji k sobě. Musel k němu přijít ze své vlastní vůle.

„Možná ano,“ naznačil Erestor svůdným tónem, „možná ne.“

„Ach, měj se mnou slitování!“ Glorfindel mimoděk zatajil dech, když pocítil, jak se Erestor rozkročil nad jeho boky. Konečně dal svolení sám sobě zareagovat a přejížděl rukama přes Erestorovu hruď směrem dolů, až spočinuly na útlých bocích.

„Já… myslel jsem… chtěl jsi mě,“ koktal Erestor a najednou z jeho přivřených očí zazářila nejistota.

„Chci,“ rychle uklidňoval Glorfindel Erestora, který se mu zdál víc nejistý, než si myslel. „Ale nemyslíš, že postupujeme příliš rychle?“

Erestor nechal své vlasy sklouznout před svou tvář a skryl se za ně. „Kdybys věděl, že dostaneš jen jedinou šanci milovat se se mnou, chtěl bys?“

Glorfindelovi se téměř zastavilo srdce. „Prosím, neříkej mi…“ Ale Erestor položil svůj ukazováček na jeho rty a tak mu zabránil pokračovat.

„Já… se začínám přiklánět… k nesmrtelnosti… ale… stále mám pochybnosti.“ Erestor zastrčil havraní prameny vlasů za své pravé ucho, čímž umožnil Glorfindelovi vidět, jak je zranitelný. „Nechci, aby moje volba byla motivována vinou, ale láskou.“

Glorfindel silně polkl a políbil prst, který mu bránil mluvit. Sklouzl z jeho rtů a dal mu znovu možnost promluvit. „Miloval bych se s tebou, kdybych věděl, že mám jen tu jedinou možnost.“ Erestor se usmál, potěšen z nějakého důvodu, který Glorfindel neznal. „Ale raději bych se s tebou miloval po zbytek našich životů. Nemyslíš, že by tvoje děti chtěly, abys byl šťastný?“

„Upřímně, nevím,“ řekl Erestor ztraceně.

„Chtěla by Arwen, abys byl šťastný? A naživu?“

„Pravděpodobně,“ připustil Erestor přiškrceným hlasem.

„A dvojčata? Milovala tě, že ano?“

„Tebe také milovali,“ připomněl Glorfindelovi Erestor.

„A chtěli by, abych byl šťastný. Chtěli, abyste ty, jejich matka i Elrond byli šťastní. Jak se jim můžeš zpěčovat?“ Glorfindel zvedl ruce a spočinul jimi ze stran na Erestorově hlavě, čímž udržoval jeho pohled zaměřený na sebe. „Námo měl pravdu, když tě odmítl. Musíš svou volbu udělat z lásky, ne z viny. Neopakuj minulé chyby, Erestore. Vyber si být šťastný. Viděl jsi mnoho utrpení a pocítil nevýslovnou bolest… Neodepři si tuhle šanci být pro jednou šťastný.“

Erestorovy oči se naplnily slzami, které mu pomalu stékaly po tvářích. „To chci. Chci být šťastný, ale nemůžu zapomenout na jejich utrpení.“

„Erestore!“ Glorfindel se nečekaně posadil a pevně ovinul útlý pas svými pažemi, čímž Erestora uvěznil. „Ve smrti se usmívali. Oni svůj klid našli!“

Emocionální bariéra se rozbila a Erestor se pevně přitiskl ke Glorfindelovi, prolévaje hořké slzy ztráty, ale pak se jeho rty zmocnily rtů zlatovlasého elfa a důkladně je opanovaly.

Glorfindel, překvapený divokou potřebou, která z Erestora vyzařovala, je uložil zpět na postel, přičemž mu umožnil zůstat na vrchu a obkročmo se na něj posadit. Instinktivně věděl, co Erestor potřebuje nejvíc, vracel mu hluboké, brutální polibky a roztáhl nohy v pozvání. V minulosti často nacházel útěchu v náruči spolubojovníka poté, co byli svědky smrti a zkázy, takže dokonale rozuměl Erestorovým potřebám.

Erestorovy velké oči žádaly tak moc a Glorfindel byl víc než ochotný to všechno dát, a mnohem víc. Zabořil ruku do havraní hřívy a přiměl Erestora, aby se usadil mezi jeho roztažené nohy. Natáhl se pro olej, který měl v nočním stolku a používal ho pro rozčesání vlasů po umytí, a jednou rukou odstranil zátku.

Erestor lačně zaútočil na již pohmožděné rty a sál jemné maso mezi svými zuby. Třel se o Glorfindelovo tělo a vzdal se tomuto pocitu, této šílené touze, která probíhala jeho tělem. Najednou se kolem jeho erekce ovinuly olejem pokryté prsty a on přirazil do ruky.

Glorfindel věděl, že jejich milování bude drsné a rychlé a zhluboka se nadechl. Ve svých snech si představoval jejich první milování, ale nikdy nebylo jejich spojení tak zběsilé a ohromující. Erestor se nad ním divoce pohyboval; ztratil kontrolu a třel se o něj dolní částí trupu, zatímco ty velké oči prosily, aby mu dal, co tak zoufale potřebuje. „Postarám se o tebe, má lásko,“ slíbil Glorfindel, pečlivě rukama posunoval Erestora, dokud nebyl umístěn přesně proti jeho vstupu. Pomalu ho vedl dovnitř, aby pojal tolik, kolik mohl tak, jak byl - nepřipravený.

Erestorovy oči se rozšířily pochopením, jak byl přemožen těsnou rukavicí, která ho sevřela. Pohlédl na místo, kde byla jejich těla nyní spojená, a pak se bezmocně zadíval na Glorfindela.

Ten zkusmo vyklenul záda a pak přirazil, čímž způsobil, že Erestor hrdelně zasténal. „Přiraž, má lásko. Vezmi si mě. Učiň mě svým.“

Erestor reagoval instinktivně a na Glorfindelovu žádost udělal výpad. Válečníkovy dlouhé a silné nohy se ovinuly kolem jeho pasu a vedly ho ještě hlouběji. „Ách…“ Z Erestorových očí se vyřinuly slzy a on se poprvé ve svém dlouhém životě cítil úplný a pokojný. Vrátilo se mu uvědomění a jemně si bral Glorfindela, skutečně se s ním milujíc. Jeho pravá ruka našla Glorfindelův pulsující penis a pevně ho hladil v souladu se svými přírazy.

Netrval to dlouho a Glorfindel dosáhl orgasmu. Za jeho zavřenými očními víčky explodovaly hvězdy a on rychle oči otevřel, protože chtěl vidět Erestorův výraz ve chvíli, kdy dosáhne uvolnění. V jeho hnědých očích mohl během jeho vyvrcholení vidět překvapivou nevinnost a jeho milenec se k němu tiskl, šeptal slůvka lásky a vděčnosti. Glorfindel zareagoval tak, že své paže ovinul kolem Erestora a podepíral ho, když se na něj zhroutil, naprosto vyčerpaný, ale také naprosto ukojený.

Erestor se oddaně třel lící o Glorfindelovu hruď a tiše vrněl.

Ten zvuk vrnění způsobil, že se Glorfindel cítil slabý v kolenou a byl rád, že už leží. „Pomalu se vytáhni ven,“ řekl mírně, když pochopil, že Erestor potřebuje nějaké vedení. Nenapadlo ho, že by mohl být Erestorův první, ale během jejich milování si uvědomil pravdu; Erestor nikdy neměl mužského milence. Byla Celebrían jediná, se kterou se kdy vůbec Erestor miloval? V pružném těle půlelfa byla jasná smyslnost a skelný výraz v očích mu řekl, že se tentokrát Erestor opravdu vysál. Už byl vyčerpaný, fyzicky i psychicky, a milování způsobilo, že na něm opravdu usnul. „Miluji tě, Erestore z Roklinky,“ jemně zašeptal a překulil je na bok. Poté, co znovu ustálil své objetí, zastrčil hlavu spícího elfa pod svou bradu a připojil se ke svému milenci ve spánku.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Erestor se cítil v teple, neuvěřitelně zahřátý, ukojený a v míru - a když otevřel oči, aby se podíval na zdroj svých pocitů, uviděl mírumilovně spícího Glorfindela. Bojovník ho pozval do svého života a jeho tělo ho přijalo, když se spolu milovali. Pouhá vzpomínka na jejich intimnost přinesla do jeho očí slzy štěstí a on je nechal stékat po tvářích.

Něco horkého a mokrého kapalo na Glorfindelovu hruď a způsobilo, že se probudil. Pohlédl do Erestorových plovoucích očí a okamžitě se znepokojil. „Je něco špatně?“

„Nic není špatně. Všechno je…“ zašeptal Erestor a pevně se tiskl ke Glorfindelovi. „Myslím, že jsem do tebe zamilovaný až po uši.“

Glorfindel se usmíval, přestože to Erestor nemohl vidět, protože si opřel hlavu o jeho rameno. „Vždycky jsem chtěl slyšet, jak tahle slova řekneš, a teď jsi to udělal.“

Erestor zvedl hlavu a pohlédl na Glorfindela. „Byl bych mrtvý, kdyby nebylo tvé lásky… tvé obětavosti… tvé oddanosti.“

Glorfindel si konečně dovolil zadoufat. „Vybereš si patřit k prvorozeným?“

Erestor trhaně polykal. „Nesnesu pomyšlení na to, že bych tě ztratil, teď, když jsem našel lásku. Ano, zvolím si nesmrtelnost. Snad mi mé děti prominou, že jsem tak sobecký.“

„Ne sobecký, Erestore, vůbec ne sobecký.“ Glorfindelovo srdce tlouklo klidněji, když teď věděl, že svého milence opravdu získal na zbytek věčnosti. Ale jedna otázka stále ještě zůstala. „Odpluješ se mnou?“

„Možná časem…“ Erestor si olízl pohmožděné rty. „Nevím, jestli se mohu podívat do tváří Elrondovi a Celebrían.“

„Existuje jediný způsob, jak to můžeš zjistit.“

„Ale ne teď, ještě ne. Potřebuji čas, abych truchlil nad smrtí svých dětí, chápeš? Potřebuji čas. Musím najít způsob, jak jim čelit, až ten čas nadejde.“ Bude následovat Glorfindela do Amánu, když teď odhalili a zpečetili svou lásku. „Ale zatím ne, prosím.“

„Ještě ne,“ potvrdil Glorfindel, když mu ustoupil. „Ty rozhodneš, kdy nadejde čas odplout na Západ.“

„Děkuji ti,“ zašeptal Erestor ochraptěle. „A mohl bys mě teď pevně držet? Ještě pevněji… Ano, takhle.“

Po zbytek dne spolu zřídka promluvili, protože komunikovali prostřednictvím doteků a polibků, a přesto se nikdy dřív necítili spolu tak spokojeně.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

O několik dní později našel Glorfindel Erestora v bývalém dětském pokoji, jak zírá na staré dětské oblečení, hračky a Elladanova houpacího koně. „Proč jsi tady?“ Posadil se na podlahu vedle Erestora a uchopil jeho pravou ruku, kterou třel mezi svýma rukama.

„Pokouším se smířit s minulostí,“ odvětil Erestor tiše. „Stále vidím Elladana, jak jede na svém houpacím koni, a Elrohira, který do něj strčil, takže Elladan z něj poprvé spadl. A Arwen, jak za sebou tahá své panenky a míří ke svým bratrům, aby si s ní hráli. Připadá mi, jako by se to stalo teprve včera.“

Glorfindel změnil polohu tak, že seděl za Erestorem a mohl kolem svého trpícího milence ovinout ruce a nohy. Jemně si ho přitáhl blíž a Erestor porozuměl a spočinul svou hlavou na jeho hrudi. „Tohle jsou šťastné vzpomínky.“

„Bojím se vstoupit do Síně ohně, víš,“ zamumlal Erestor zadumaně. „Pořád je vidím, jak sedí ve svém oblíbeném křesle, končetiny propletené ve vzájemné útěše. Ta vzpomínka mě bude pronásledovat navždy… Ani pocit z jejich bílých vlasů mě nikdy neopustí; byly křehké a vypadaly jako sláma. Nakonec jsem neměl odvahu, abych pohlédl do jejich slepých očí.“

„Drž se tedy těch šťastných vzpomínek, dokud nebudeš připravený postavit se těm, které tě pronásledují.“ Glorfindel spočinul bradou na Erestorově rameni. „Jak dlouho si tu ještě přeješ zůstat?“

„Brzy Imladris opustíme,“ prohlásil Erestor odhodlaně.

Glorfindel se překvapeně zamračil. On se chtěl zeptat jenom na to, jak dlouho chce Erestor zůstat v dětském pokoji. „A kam půjdeme?“

„Do Minas Tirith.“

Glorfindel s pochopením přikývl. „Chceš se rozloučit s Eldarionem. Řekneš mu pravdu? Nikdy nepoznal Elronda, ale zná tebe. Možná by se mu líbila představa, že jsi jeho dědeček.“

„Ne, neřeknu mu to,“ zašeptal Erestor, „protože potom bych nebyl schopný odejít do Amánu. Pak bych s ním chtěl zůstat až do jeho smrti, ale nesmím se znovu uvrhnout do té bolesti.“

Glorfindel jemně pohladil Erestorovu tvář a když na něj přes rameno pohlédl, zmocnil se jeho rtů v něžném polibku. „Zakrátko odejdeme do Minas Tirith.“ Bude tam Erestora následovat. „A po Minas Tirith?“

„Pak, pak odplujeme do Amánu… kde mě očekává buď odpuštění nebo spravedlivé rozhořčení.“

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Glorfindel nijak nekomentoval to, že si Erestor zabalil mnoho z věcí patřících dětem, když se připravovali na cestu do Minas Tirith. Do Imladris už se nevrátí, tak byla tohle poslední možnost, kdy si mohl Erestor vybrat věci, co si chtěl vzít s sebou do Amánu. Elrohirova mořská želva byla zastrčená pod Erestorovou paží a jedna z Arweniných panenek vykukovala z jedné sedlové brašny. Glorfindel ji zastrčil dovnitř a pak přešel k Erestorovi. „Je na čase odejít.“

Erestor si nervózně kousal spodní ret. „Mohl bys… mohl bys se mnou ještě naposledy zajít do Síně ohně?“

„Jsi si jistý, že to chceš udělat?“ V Síni prodlévaly vzpomínky, které Erestora pronásledovaly nejvíc, a on nechtěl, aby jeho milenec trpěl ještě víc než teď.

„Ano, jsem si jistý.“ Erestor s nadějí natáhl ruku.

Glorfindel nabízenou končetinu uchopil a pomalu vedl Erestora zpět do budovy. Zastavil se, když dosáhli dveří Síně ohně. „Erestore? Opravdu to chceš udělat?“

Erestor přikývl a zatlačil na dveře, aby je otevřel. Uvnitř Síně vládlo největší ticho a jenom několika mdlým slunečním paprskům se podařilo proniknout těžkými závěsy. Ve vzdáleném rohu Síně stálo pohodlné křeslo, které ve svých posledních dnech měla dvojčata nejraději. „Pořád je tu ještě mohu vidět, Glorfindeli.“ Tmavé oči se naplnily slzami. „Ještě pořád je vidím.“

Glorfindel svého milence zezadu objal a pomalu zavřel dveře, aby už Erestor dál nestál tváří v tvář této konkrétní vzpomínce. „Vzpomeň si na šťastnější časy, které jsme sdíleli, lásko.“

Erestor si utřel slzy, obrátil se v objetí svého milence a důvěřivě se na něj zadíval. „Vezmi mě odtud pryč, prosím.“

Glorfindel přikývl a vedl Erestora ven z budovy. Pomohl mu nasednout na koně, protože jeho pohled stále ještě zastíraly slzy, a ujistil se, že všechny ty památky jsou bezpečně schovány v jejich sedlových brašnách. Poté nasedl na mladého hřebce, Asfalothova potomka, a vedl ho blíž k Erestorovu oři. „Tohle je poslední sbohem, Erestore.“

Erestor se ohlédl přes rameno a naposledy objal pohledem Poslední domácký dům. „Sbohem,“ zašeptal zlomeným hlasem. „Sbohem, Elladane a Elrohire. Kéž najdete ve smrti klid.“

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Eldarion byl překvapený, když uviděl Glorfindela a Erestora vjíždět na nádvoří, protože si myslel, že už jsou dávno pryč. Neodešli snad všichni elfové do Amánu? Propustil své rádce a vzrušeně zamířil na nádvoří, aby osobně uvítal své hosty. „Erestore! Lorde Glorfindeli!“

Glorfindel byl nadšený, když viděl, jak Erestorovy oči ožily při pohledu na Eldariona běžícího k nim. Věděl, že u Arwenina smrtelného lože se mezi Eldarionem a Erestorem vytvořil jistý druh pouta a usmíval se, když je viděl v objetí.

„Erestore! Myslel jsem si, že už jsi dávno odešel!“ Eldarion nyní vykročil, aby přivítal Glorfindela, se kterým se předtím setkal pouze dvakrát a příliš ho neznal. „Můj pane.“ Velkolepý elfský lord se na něj srdečně usmál a Eldarion mu úsměv šťastně vrátil. „Jste tu velice vítán!“

„Nezůstaneme tu dlouho,“ prohlásil Erestor, který se pokusil Eldariona uklidnit vřelým úsměvem. „Jsme tu jenom proto, abychom se rozloučili.“

„Rozloučili?“

„Odplouváme konečně do Amánu.“ Erestor se topil v pohledu svého vnuka, těšil se ze zářících očí a radostného úsměvu.

„Nebudeme o tom jednat tady,“ rozhodl Eldarion, popadl Erestora za ruku a vedl ho dovnitř. Pobaveně si uvědomil, že je ihned následuje Glorfindel, který se zřejmě nemínil od Erestora příliš vzdálit.

Jakmile dosáhli Eldarionových soukromých komnat, usadili se a on jim nabídl víno. „Kdybych věděl, že přijedete, připravil bych se na váš příjezd.“

„Nemusíš nic připravovat, Eldarione,“ řekl Erestor a vyměnil si pohled s Glorfindelem. Když na jeho tváři viděl pobavený úšklebek, přemýšlel, na co jeho milenec myslí.

‚Je ti hodně podobný, Erestore,‘ myslel si Glorfindel a pak se škádlivě usmál, když zvedl svůj pohár, aby připil na Eldarionovo zdraví.

„Glorfindel a já jsme poslední, kteří poplují do Valinoru, ale nemohli jsme odejít, aniž bychom se s tebou rozloučili,“ uvedl Erestor, který se pokoušel navždy vepsat do paměti linie Eldarionova obličeje. „Ráno Minas Tirith opustíme.“

Eldarionovy rysy potemněly. „Doufal jsem, že zůstanete déle!“

„Nemůžeme tu prodlévat,“ vložil se Glorfindel, když viděl Erestorův ztrápený výraz. „Ale vždycky si tě budeme pamatovat a v našich srdcích si na tebe poneseme vzpomínku.“

Erestor rychle setřel slzu a doufal, že si toho jeho vnuk nevšiml. „Glorfindel má pravdu; nemůžeme zůstat, Eldarione.“

Eldarion odložil svůj pohár a smutně se na Erestora usmál. „Jsem rád, že jste se se mnou přišli rozloučit. Byl jsi tady pro mě, když jsem tě potřeboval - když má matka zemřela. Pomohl jsi mi přijmout její smrt a vyrovnat se s ní.“ Pomalu se naklonil blíž a překvapeného půlelfa objal. „Děkuji ti za to, Erestore.“

Glorfindel viděl na Erestorově tváři hru emocí, když ho jeho vnuk objal, a těžce polkl. ‚Ach, Erestore, miluje tě, přestože ani neví, že jsi jeho dědeček!‘

Erestor se nechtěl odtáhnout, ale věděl, že je na čase vytvořit mezi nimi jistý odstup, jinak znovu ztratí své srdce a zůstane se svým vnukem až do jeho smrti.

„Matka chtěla, abys něco obdržel,“ řekl zachmuřený Eldarion. „Zapomněl jsem ti to dát, když jsme se naposledy viděli, proto děkuji Valar, že jsi nyní tady.“ Vstal z křesla a prohledával zásuvky svého psacího stolu. „Kde to je?“

Glorfindel vycítil potřebu svého milence, aby ho měl nablízku, proto vstal, postavil se za něj a položil mu ruce na ramena, aby mu poskytl všechnu sílu, kterou Erestor potřeboval.

„Ah, tady je to.“ Eldarion se vítězoslavně vrátil k Erestorovi. „Nastav ruku, prosím.“

Erestor vyhověl a jeho oči se naplnily slzami. V dlani jeho ruky spočinul Arwenin přívěsek - večernice. Ten, který darovala Estelovi v den, kdy se vydal na cestu za Jedním prstenem. „To nemohu přijmout.“

„Musíš. Matka chtěla, abys ho dostal, a já to teď udělal. Myslím, že tvá potřeba mít to u sebe je větší než moje.“ Eldarion netušil, co ho přimělo říct to takhle - bylo to instinktivní. Nechal se svými instinkty vést, sklonil se vpřed a vtiskl na Erestorovo čelo cudný polibek. „Buď ve Valinoru šťastný a vzpomínej na nás - na mou matku, mého otce a na mne.“

„Nikdy na vás nezapomenu,“ roztřeseně odpověděl Erestor. „Jste moje rodina.“

Eldarion se vřele usmál, uctivě se uklonil a odešel, aby dal Erestorovi krátký čas k tomu, aby se uklidnil.

„Glorfindeli, potřebuji tě,“ řekl napjatým hlasem Erestor.

Glorfindel ho obešel, vytáhl na nohy a pevně ho držel, dokud citová bouře nepřešla.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Po návratu do svých soukromých pokojů je Eldarion našel prázdné, jak čekal, ale ne až tak prázdné. Na jeho posteli ležely dva prameny vlasů, jeden zlatý, druhý havraní - propletené. S úsměvem je zvedl a hladil hedvábné vlasy špičkami prstů, děkujíc Erestorovi a Glorfindelovi za tento symbol jejich lásky k němu.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

„Popluješ se mnou?“ Glorfindel byl teď nervózní, když nadešel čas nastoupit na loď, která je vezme do Valinoru. Koupil ji v Přístavu a budou ji muset řídit sami, ale byl si jistý, že najdou svou cestu domů - do Amánu. Byl to Erestor, kdo mu opravdu dělal starosti. Jeho milovaný během těch několika posledních dní pobledl a stáhl se do sebe; nyní stál jako zamrzlý. Došel k němu a uchopil jeho ruce do svých, pak vystrašeného půlelfa jemně vedl na palubu. Věděl, proč se Erestor tak bojí, ale on sám si nemyslel, že by měl jeho milý důvod obávat se Elrondovy reakce. Když nic jiného, tak smrt dvojčat je spojí ve smutku.

„Nejsem si jistý, jestli to dokážu, Glorfindeli.“ Ale navzdory svým slovům mu dovolil odvést ho na příď.

„Proč bys nezůstal tady, zatímco já připravím loď?“

Erestor se cítil otupělý, ale přinutil se dotáhnout to do konce. Slíbil Glorfindelovi, že odpluje na Západ, a své slovo dodrží.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

„Glorfindeli, co je tamto?“ Erestor seděl na palubě a hladil prstem Arwenin přívěsek. Zdálo se, že mu dodává sílu, kterou potřeboval.

Glorfindelovy oči zkoumaly oblohu a zpozoroval ohromného bílého ptáka, který kroužil vysoko nad jejich lodí. „To nemůže být… „ Ale co když to byla Elwing? „Měli bychom ji následovat?“

„Co můžeme ztratit, Glorfindeli? Pluj za ní.“ Neměli žádný způsob, jak poznat, jestli míří správným směrem. Mohli být tady venku na moři roky, aniž by nalezli Valinor.

Glorfindel si hluboce povzdechl. „Nemáme co ztratit,“ řekl, opakuje Erestorova slova. Budou ji následovat.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Erestor i Glorfindel se natáhli na palubě, protože kabina dole se jim zdála příliš omezující. Zírali do temné půlnoční oblohy, když se Glorfindelovy oči zúžily. „Erestore, také to vidíš?“

Erestor, který podřimoval, se probral a cítil se omámený. „Vidím co?“

„Tohle.“

Erestor sledoval směr, kterým Glorfindel ukazoval, a zalapal po dechu. „Loď Vingilot, kterou řídí Eärendil Námořník… Nikdy dřív jsem ji neviděl tak zřetelně…“ Erestor zvedl ruku. „Mám pocit, jako bych se jí mohl dotknout.“

„Musíme se tedy přibližovat k Valinoru,“ poznamenal Glorfindel, který, stejně jako jeho milenec, zíral na ten úžasný pohled.

„Myslíš si, že Elrond bude… Že na mě bude moc rozhněvaný?“ Erestor nervózně polkl. „Co když mě tam nechce?“

„Neboj se zase tolik, Erestore. Dokonce ani nevíme, jestli mu to Celebrían řekla.“

„Ale brzy to zjistíme.“

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

„Glorfindeli?“ Erestor nejistě zatřásl elfem, doufaje, že ho probudí. Ale Glorfindel spal tvrdě a Erestor jím musel lomcovat stále silněji, nakonec zaječel: „Glorfindeli!“

Glorfindel vylekaně procitl a zíral do Erestorova bledého obličeje. „Co se stalo, lásko?“

„Už se dál nepohybujeme po moři…“

Glorfindel mrkal a pokusil se porozumět Erestorovu drmolení. Zvedl se na palubě, rozhlédl se kolem a jeho oči se rozšířily. Po jeho pravici letěl velký bílý pták, který je v těch posledních dnech vedl, a po jejich levici byl Vingilot. Když se zadíval pozorněji, mohl pohlédnout do očí Eärendilovi. Námořník se na ně usmíval. „Jsme na cestě do Valinoru! Zvládli jsme to!“

Nicméně Erestor jeho radost a vzrušení nesdílel, plný strachu ze střetnutí s Elrondem a Celebrían.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

„Bílé břehy,“ zašeptal Glorfindel hlasem plným úcty. „Podívej, Erestore!“

Ten přešel za Glorfindela, pažemi objal svého milence a nakukoval na pevninu. „Nechci tam jít.“

„Teď už je trošku pozdě,“ odpověděl Glorfindel a táhl Erestora před sebe. „Bez ohledu na to, jak zareaguje Elrond, vždycky budeš mít mě.“

„Děkuji ti,“ Erestor se třásl a dovolil Glorfindelovi, aby ho ukryl ve vroucím objetí - okamžik pravdy se rychle blížil.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Konečně znovu cítili pod nohama pevnou zem a Glorfindel byl v euforii, teď, když bezpečně dorazili do Valinoru. Popadl Erestora a roztočil ho ve vzduchu. „Jsme tady!“

Erestor se jemně chichotal, na okamžik zapomínajíc na svůj strach. „Mám kvůli tobě závrať, Glorfindeli. Polož mě.“

„Ještě ne!“ Glorfindel si Erestora přitáhl blíž a vášnivě ho políbil. „Chci tady žít navždy s tebou po boku.“

„To nepochybně budeš,“ pronesl hluboký hlas po jejich pravici.

Erestorovy oči se rozšířily v obavách a odtlačil Glorfindela od sebe. Jeho největší strach se stal pravdou, když najednou uviděl Elronda těsně vedle sebe. Elfský lord byl oblečený v lehkém rouchu z nejlepšího hedvábí v uklidňujících hnědých tónech. Jeho vlasy byly volné a oči mu jiskřily životem. Naprostá změna… přemítal Erestor. Jeho ústa vyschla a nevěděl, co udělat nebo říci. Mimoděk se natáhl po Glorfindelově ruce a téměř ji rozmačkal svým majetnickým sevřením.

Glorfindel ten zničující stisk snášel a znovu si Erestora přitáhl blíž. „Elronde! Můj příteli! Tak rád tě zase vidím!“

Elrond souhlasně přikývl. „Věděl jsem, že přicházíte, a moje choť i já jsme tady, abychom vás ve Valinoru uvítali.“ Když viděl Erestorův poraženecký výraz, konejšivě se usmál. „Nemusíš se mě bát, můj starý příteli.“

Nicméně Erestor nebyl příliš přesvědčený a nervózně Elronda pozoroval. „Vyčítáš mi to?“

Elrondovy oči krátce odhalily bolest a žal, ale pak je znovu naplnila radost a štěstí. „Na krátkou chvíli snad, ale jak bych ti mohl vyčítat to, že jsi udělal můj život o tolik lepší? Tak moc šťastnější? Dal jsi mi děti, které jsem vždycky chtěl.“ Když viděl Erestorův šokovaný výraz, dodal: „Ano, po mém příjezdu mi to pověděla. Nechtěla mít přede mnou žádná tajemství a ještě víc nás to sblížilo. Jsme znovu šťastní, Erestore.“ Elrond natáhl pravici a Celebrían vykročila zpoza stromů, které ji dosud skrývaly před jejich pohledy.

Erestor se v Glorfindelových pažích třásl a Glorfindel mu poskytoval tichou podporu, když ho konejšivě hladil po zádech.

„Celebrían, já…“ Neschopný slova, sklopil Erestor oči, ale pak se zdálo, že se uklidnil a našel odvahu na ně pohlédnout. Když je tak viděl spolu, jak se drží za ruce, cítil, že znovu našli lásku, a radoval se za ně, ale stále ještě tu byla hořká povinnost, kterou musel splnit. „Dvojčata zemřela.“

Elrond zachytl svou ženu, když se zakymácela. „Víceméně jsme to tušili.“ Olízl si rty, jak náhle znervózněl. „Byl jejich odchod… pokojný?“

„Bylo to… „ Erestor se ke Glorfindelovi přitiskl pro podporu a modlil se, aby páru nezpůsobil další bolest. „Arwen, ona… zemřela, když Estel skonal. Nicméně z Eldariona se stal skvělý mladý muž.“

„Tak tedy jsou všichni mrtví, všechny naše děti,“ s nekonečným smutkem v hlase pronesla Celebrían. „Doufala jsem, že si naši synové zvolí cestu Prvorozených.“

„Oni… „ Erestor ta slova nedokázal vyslovit, nemohl ještě přidávat k její bolesti.

„Obviňovali se za tvá zranění, Celebrían,“ řekl Glorfindel, když už jeho milenec nemohl pokračovat. „Nedokázali ti znovu stanout tváří v tvář.“

Teď se Celebrían rozplakala a Elrond ji utěšoval, ale její slzy stále tekly. „Bála jsem se, že by se mohlo stát něco takového,“ vzlykala. „Proto jsem tak dlouho prodlévala v Imladris - málem příliš dlouho.“

Erestor a Celebrían opustili náruče svých milovaných, přešli k sobě a objali se, jak se pokoušeli utěšit. Glorfindel a Elrond stáli potichu, protože nemohli cítit stejnou bolest jako rodiče, a čekali, až se jejich milenci vrátí do jejich náručí. Když se Celebrían konečně vrátila do Elrondových paží, elfí lord ji pevně objal a pak oslovil své přátele, kteří právě dorazili. „Prosím, následujte mě. Prozatím jste mými hosty.“ Krátce zauvažoval, jestli by se jim měl zmínit o tom, že s nimi chce mluvit Manwë, ale pak si to rozmyslel. To může počkat.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Erestor vybalil nejprve věci svých dětí a uložil je do rohu pokoje, který sdílel s Glorfindelem. Později se přestěhují do svého vlastního domu, ale prozatím jsou hosty Elronda a Celebrían. Jak tak seděl na podlaze a hladil Elrohirovu želvu, překvapilo ho, když se po jeho boku nečekaně objevila Celebrían. V rozpacích jí prostě nabídl vycpanou hračku.

Přijala ji a posadila se vedle něj, její prsty přejížděly rozmanité hračky, které Erestor přivezl. „Slyšela jsem, že naše dcera byla ve svém životě šťastná,“ začala, „ale co naši synové?“

Erestorovy oči prosily, aby ho nenutila o tom mluvit. „Nechci ti vykládat lži.“

„Nebyli šťastní,“ pochopila Celebrían. „Ale to, že mi ti skřeti ublížili, nebyla jejich chyba. Spěchali, aby mě zachránili, ale přijeli příliš pozdě.“

„Pamatuj si je takové, jací byli,“ poradil jí Erestor, „také to tak dělám.“

„Byla jsem si tak jistá, že si zvolí patřit k Prvorozeným!“ Poprvé se v jejím hlase objevilo skutečné zklamání.

„Možná ano, nebýt toho napadení.“ Erestor pozoroval, jak její ruce hladí vycpanou hračku, stejně jako to před pár minutami dělal on. „Ale teď jsou pro nás ztracení. Musíme to přijmout.“

„Způsobila jsem ti obrovskou křivdu,“ řekla Celebrían. „Nikdy jsem se nezarazila, abych uvážila, jak jejich narození ovlivní tebe. Okradla jsem tě o tvé děti.“

Erestor položil svou ruku na její. „Viděl jsem je vyrůstat. Byl jsem jejich učitel i přítel. Nikdy jsem nezáviděl Elrondovi a tobě to, co jste měli. I když, bylo by to milé, kdyby mi aspoň jednou řekli otče.“

Přikývla a na oplátku stiskla jeho ruku. „Děkuji ti za všechno, Erestore.“ Ale hluboko uvnitř ve svém srdci věděla, že nikdy nebude moci Erestorovi náležitě poděkovat za to, co udělal.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

„Pojď se se mnou projít, Erestore,“ nabídl Elrond, když v zahradě narazil na svého bývalého poradce. „Chtěl bych si s tebou promluvit.“ Poplašený výraz, který se objevil na Erestorově tváři, Elrondovi neušel, a tak trpělivě čekal, až se k němu napjatý Erestor připojí.

Teď, když byl s Elrondem o samotě, se Erestor cítil nervózní a uvažoval, co s ním chce elfí lord prodiskutovat. Děti?

„Odpustil jsem ti, Erestore, pokud je to tohle, co ti dělá starosti,“ začal Elrond. Zastavil se a Erestor byl přinucen udělat totéž. „Podívej se mi do očí, příteli.“ Ale Erestor dokázal být tvrdohlavý a Elrond musel jeho hlavu zvednout tak, že mu položil prst pod bradu. „Pořád jsme přátelé, Erestore.“

„Nemyslel jsem si, že bys mi mohl prominout. Zradil jsem tě.“

„Ne, nezradil.“ Elrond se laskavě usmál. „Dal jsi mi léta štěstí na svůj vlastní účet.“

„A platil jsem za to hořkými slzami.“ Protože Elrondův prst stále ještě spočíval pod jeho bradou, aby ho přiměl podívat se na něj, Erestor raději zavřel oči.

„Pověz mi.“ Elrond se přiblížil a pohladil Erestorovu tvář, čímž způsobil, že se jeho oči zatřepetaly a šokovaně otevřely. „Pověz mi o jejich hořkém konci.“

„Arwen, ona…“

„Nemyslel jsem Arwen. Vybrala si, milovala a zemřela. Mluvím o dvojčatech.“

Erestor bojoval s nutkáním utéct od Elronda, ale nemohl. Elrond to chtěl vědět a on mu to musí říct. „Jejich konec byl hořký. Zestárli a jejich těla zchřadla.“

„Tohle se stalo také Elrosovi,“ zašeptal Elrond, jak se s ním dělil o něco velice osobního, „oslepl, sotva mohl chodit a dívat se na něj mi působilo bolest. Viděl jsem ho jenom několik hodin, až těsně před jeho smrtí, ale ty, ty jsi po jejich boku strávil desetiletí.“

„Stejně tak Glorfindel.“

„Ano, ale on nebyl jejich otcem.“

Erestor na okamžik ztichl a přemýšlel o tom. „Nabízíš mi znovu své přátelství?“

„Nikdy jsi je neztratil,“ odvětil Elrond a políbil Erestora přátelsky na čelo. „Chtěl jsem se jenom ujistit, že chápeš, že ti za to nedávám vinu a že jsem ti vděčný, žes s nimi zůstal až do úplného konce.“

Erestor se k Elrondovi opatrně přiblížil a objal ho. Oba půlelfové přišli o své děti a jejich zármutek je ještě víc sblížil.

„Ach, než zapomenu,“ zašeptal Elrond, „Manwë žádá, abys ho dnes večer navštívil.“

„Manwë?“ Erestor byl šokovaný, divil se, proč by s ním chtěl nejmocnější z Valar mluvit. „Proč?“

„Nevím. To mi neřekl. Ale vím, že Námo bude také přítomen.“

„Námo?“ Rozechvělý Erestor se podíval Elrondovi do očí. „Co ode mne chtějí?“

„Jdi tam dnes večer a dozvíš se to, protože já to nevím, Erestore.“

„Neřekli, jestli s sebou mohu vzít také Glorfindela?“ Opravdu nechtěl čelit Valar sám.

„Neřekli, že ho přivést nesmíš.“ Elrond se srdečně usmál. „Nemyslím, že by ti chtěli ublížit, Erestore. Dovolili ti najít Valinor, že ano? Chtějí tě tu.“

„To mě moc neuklidnilo,“ řekl Erestor, pořád ještě napjatý. „Ale nemám na vybranou… Dnes večer jim budu stát tváří v tvář.“

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

„Ať se stane cokoliv, neopouštěj mě,“ prosil Erestor. „Potřebuji tě tu s sebou.“

Zlatovlasý elf vrátil Erestorovi stisk ruky a vřele se usmál. „Neopustím tě, slibuji.“ Glorfindel nechtěl, aby se to Erestor dozvěděl, ale také byl ustaraný. Co vůbec můžou Valar od Erestora chtít?

Obrovské dřevěné dveře se otevřely a odhalily majestátní síň, která se koupala v zářivém světle. V dálce Erestor zpozoroval dvě postavy a rozpoznal ducha, který ho před několika lety odmítl. „Tamhle je Námo.“

„Ten druhý musí být tedy Manwë.“ Glorfindel potlačil svou vlastní paniku a táhl Erestora s sebou k mocným Valar. „Vznešení pánové, jsme zde, jak jste přikázali.“ Uctivě sklonil hlavu a uvažoval, co se stane dál. Byl bojovník a měl ve zvyku předvídat další pohyb, ale tady, jak cítil, prohrál.

Manwëho jasné smaragdové oči zaznamenaly Erestorovu postavu. „Erestore, synu Lúthien a Berena, konečně jsi se objevil přede mnou. A přivedl jsi s sebou svou lásku.“

„Tohle je Glorfindel z Gondolinu,“ řekl Erestor, zdvořile představujíc svého milence. Překvapil sám sebe, jak klidně a pevně jeho hlas zněl. „On je můj život.“

Námo se tiše uchechtl a jeho dlouhé vlasy barvy ledu mu tančily po zádech. „Počítám, že už dál nejsi proti mně zaujatý za to, že jsem tě odmítl, Erestore?“

„Už dlouho ne, můj pane,“ řekl Erestor přiškrceně. „Lituji, že jsem kdy vůbec pochyboval o vaší moudrosti a děkuji vám, že jste mi nedovolil učinit volbu v tak nevhodnou dobu.“

Manwë napřímil hlavu a hloubavě se na půlelfa zadíval. „Námo mi prozradil, že máš ten nejlíbeznější hlas. Zazpíváš nám?“

Erestor trhl překvapeně hlavou. „Zpívat vám?“ Bylo to tohle, proč byl pozvaný? Ne, v Manwëho očích bylo něco, co mu říkalo, že v tom bylo něco víc. „Jsem poctěn, i když se můj hlas nedá srovnávat s matčiným.“

„Nesouhlasím,“ prohlásil Námo, stále ještě se pochechtávajíc, jako by ho něco pobavilo. „Zazpívej nám, Erestore.“

Glorfindel byl žádostí stejně překvapený jako Erestor, ale povzbudivě pokyvoval. Nejlepší bylo Valar vyhovět.

„Co chcete, abych zazpíval? Přejete si slyšet nějakou určitou píseň?“ Erestorovo sevření na Glorfindelově ruce zesílilo.

„Zpívej o své lásce ke Glorfindelovi,“ navrhl Manwë, dychtivý zjistit, zda Námo mluvil pravdu, když nazval Erestora hodného zpívat pro Valar.

Erestor se zhluboka nadechl, obrátil se tak, aby stál tváří v tvář Glorfindelovi a navlhčil si rty. „Má láska k tobě…“ Ano, mohl by zpívat o své lásce ke Glorfindelovi, jeho hrdinovi.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

„Měl jsi pravdu, Námo,“ řekl Manwë; Erestorův hlas byl opravdu hoden toho, aby rozezněl jeho Síně. „Děkuji ti, Erestore.“

Erestor se slabě začervenal. „Jsem poctěn, že jste v mé písni našli zalíbení.“

Erestor si nevšiml pohledu, který si Valar vyměnili, ale Glorfindel ho zahlédl. Stále ještě neodhalili skutečný důvod, proč si Erestora pozvali.

„Před lety mě jiná píseň přivábila a přiměla mě navštívit Imladris,“ začal Námo, „a ta píseň byla naplněna bolestí a smutkem. Vzpomínáš si, Erestore?“

„Jak bych mohl zapomenout? Ztratil jsem své syny a mé srdce bylo zlomené.“

„Uzdravilo se?“ zeptal se Manwë, který stál jen několik stop od Erestora, takže ho mohl pozorně sledovat.

„Dovol mi na to odpovědět,“ vložil se jemně Glorfindel. Když viděl Manwëho přikývnutí, pokračoval: „Jeho srdce se nikdy neuzdravilo. Stále ještě nese jizvy z jejich ztráty.“

Valar si vyměnili další pohled; nakonec Manwë přikývl. „Nechť se vyplní vůle Erua.“

Ta slova Erestora naprosto zmátla, proto pohlédl na Glorfindela pro pomoc, ale ten jen pokrčil rameny. Ani on neměl představu, na co se to Vala odvolává.

„Námo, přiveď je.“ Manwë o krok přistoupil k Erestorovi, zvedl ruku a pohladil hedvábné vlasy. Zatímco Námo opustil Síň, Manwë oslovil rozechvělého půlelfa. „Před mnoha lety ke mně Námo přišel a požádal, abych si promluvil s Eruem. V Jeho písni je mnoho nejasného a já se v této záležitosti potřeboval s Eruem poradit. Rozhodnutí bylo učiněno.“

„O čem to mluvíte?“ Erestor, který se cítil zastrašený, se přesunul blíž ke Glorfindelovi.

V Manwëho očích se objevil smutný výraz, když viděl, jak se od něj Erestor v úzkosti odtáhl. „Nechci ti ublížit, synu Lúthien.“

„Tak mi prosím vysvětlete, co se to děje!“ Erestor se přinutil střetnout se s Valovýma očima. „Proč jsem byl pozvaný?“

„Protože se Eru rozhodl vrátit ti je.“ Manwë uviděl v Erestorových očích zmatek a chtěl mu to vysvětlit, ale pak se dveře znovu otevřely a oni se k nim řítili. „Obrať se, Erestore, a přivítej je znovu do své náruče.“

Erestor vyhověl a otočil se, stále však svíral Glorfindelovu ruku.

„Erestore! Glorfindeli!“

Ach, ty hlasy! Ty tváře! Jaké je to sladké šílenství? Elladan a Elrohir k nim běželi takoví, jako bývali na vrcholu svých životů, těsně před tím, než si vybrali smrtelnost. „Prosím, nehrajte se mnou tyhle hry. Mé srdce… „ Erestor nikdy nedostal možnost dokončit tu větu, protože do něj narazila dvě pevná, dobře trénovaná těla. Paže se kolem něj ovinuly, rty líbaly jeho čelo a pátravé prsty hladily jeho tvář.

Glorfindel, který překvapením ztuhl, pomalu získával svůj klid. „Elladane? Elrohire? Jste to opravdu vy?“

„Ano, jsou to oni,“ odpověděl klidně Námo. „Eru je znovu stvořil.“

Velké a hojné slzy tekly z Erestorových očí a pohřbil je v majetnickém objetí - jeho paže byly dost dlouhé na to, aby se do nich vešli oba. „Oh, myslel jsem si, že nikdy… Jste to vy! Mí s…“ Ó, málem je nazval svými syny! Ale to nesmí udělat. Plakal slzy štěstí a držel tuto sladkou vizi; nechtěl, aby ještě někdy odešla.

Elladan byl první, který se mírně odtáhl, aby mohl s Erestorem navázat kontakt očima. „My už víme pravdu. Dozvěděli jsme se to, když jsme se znovu vrátili do života… otče.“

Erestor se nebezpečně zapotácel, ale jeho synové ho zachytili a podepřeli. Díval se na Elladana a snažil se zapamatovat tvář svého syna pro případ, že by se tato vize opět rozplynula. „Miluji tě, Elladane… A tebe, Elrohire. Tak moc vás miluji! A dívat se, jak umíráte…“

„Ššš,“ rychle řekl Elrohir. „Nemluv o naší smrti, když jsme byli právě znovu stvořeni.“ Zachytil Glorfindelův pohled a zářivě se na něj usmál.

Glorfindel se konečně vrhl do akce a připojil se k objetí, pokoušeje se přitáhnout si je tak blízko, jak jen se dalo. „Nerozumím…“

„Erestore, máš ještě stále tu slzu, kterou jsem uronil, když jsem poslouchal tvou smutnou píseň?“ zeptal se zvědavě Námo.

Erestorovi se nechtělo odtrhnout se od svých synů, ale musel to udělat, aby odhalil náhrdelník, který nosil. Byly na něm přidělané dva přívěsky, Arwenina večernice a Námova mithrilová slza.

„Řekl jsem ti, že tě odměním, pokud si zvolíš život. Promluvil jsem si s Manwëm a ten zase na oplátku s Eruem. Bylo rozhodnuto, že se ti tvoji synové vrátí, ale dcera ne, protože ta prožila plný život a svou volbu učinila z lásky. Nicméně tví synové si zaslouží druhu šanci.“

Oněmělý Erestor mohl jen zírat na Elrohira a Elladana. Prostě nemohl uvěřit, že má své syny znovu po boku a že ho Elladan nazval otcem.

„Nyní můžete odejít,“ oznámil Manwë s širokým úsměvem. „Máte toho hodně k povídání.“

„Děkuji vám,“ zazněl pevně Glorfindelův hlas a nesl se Síní. „Erestor i já vám chceme poděkovat, ale on je příliš zmatený, aby…“

„Rozumím,“ odvětil Manwë, „teď je vezmi domů.“

Glorfindel se v úctě hluboce uklonil a pak vedl všechny tři půlelfy ze Síně.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Erestor se zhroutil v okamžiku, kdy dorazili ke stromům; klesl na kolena a rozvzlykal se. Glorfindel ho chtěl utěšit, ale když viděl Elladanův a Elrohirův výraz, zarazil se a pokývl, přenechávaje jim roli utěšitelů.

Dvojčata poklekla vedle Erestora, každé z jedné strany, a pevně ho objala. „Je nám to moc líto, otče,“ řekl Elrohir upřímně, „litujeme, že jsme ti způsobili tolik utrpení. Teprve nyní, když jsme pocítili Eruovu lásku a moudrost, to chápeme.“

„Bylo to tak těžké,“ vzlykal Erestor, „sledovat vás, jak pomalu umíráte!“

Elladanovy a Elrohirovy oči také plavaly v slzách, ale zahnali je zpátky. „Otče, vrátili jsme se k tobě,“ začal Elladan, „měl by ses raději radovat.“

„Ale já vás stále ještě vidím - slepé, staré, bělovlasé.“

„Tak se na nás podívej teď.“ Elladan zvedl Erestorovu hlavu a přiměl svého otce, aby na něj pohlédl. „Dívej se na mě!“

Erestor se pomalu uklidňoval a přestal vzlykat, když jeho ruce prozkoumávaly tváře jeho synů. „Nikdy jsem se s vaší smrtí nesmířil.“

Elrohir se přesunul, aby byl vedle Elladana, takže se jejich otec mohl dívat na oba zároveň. „Milujeme tě,“ řeklo mladší dvojče. „Milujeme tě.“

„A já miluji vás.“ Erestorovi se konečně podařilo usmát se a pak se podíval na Glorfindela. „Prosím, lásko, připoj se ke mně.“

Glorfindel vedle něj poklekl a pohladil havraní vlasy. „Tví synové jsou znovu naživu.“

„Mí synové,“ opakoval Erestor a cítil se poněkud omámeně.

„Ano, jsme tví synové. A neopustíme tě. Budeme žít navždycky tady ve Valinoru s tebou.“ Elrohir a Elladan chápali, kolik bolesti způsobili, a byli dychtiví všechny odškodnit, když teď jejich pocit viny zmizel.

„Ach, měl bych vás vzít k vaší matce!“ uvědomil si náhle Erestor. „Musí se dozvědět, že jste naživu!“

„Vyhledáme ji - a Elronda - později, ale nejdřív chceme být s tebou.“ Elladan láskyplně uchopil otcovu ruku a držel ji, jako by chtěl přesvědčit sám sebe, že je to skutečné.

~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~

Mnoho slz radosti, štěstí a vděčnosti bylo prolito, když se Celebrían znovu shledala se svými syny. Pak dvojčata objal Elrond, šeptaje slova lásky a vděčnosti.

Z nevelké vzdálenosti sledoval tento výjev Erestor a uvědomil si něco velmi důležitého. „Glorfindeli, našli jsme svoji rodinu.“

Ten se na svého milence usmál a políbil ho. „Ano, jsme znovu úplní. Celí a neporušení. Je to tak, jak to má být.“

KONEC

Erestor z Roklinky - část druhá