Labyrintem slov...

Původní název: Seen Yet Unseeing
Autor: Ezra's Persian Kitty (Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. )
Web:  http://www.libraryofmoria.com/glorfindelerestor/seeingyetunseeing.txt
Překlad:  Pyriel
Beta-reader:  Samy

Párování:  Glorfindel/Erestor
Rating:  slash, 18+
Varování:  Mluví se o sebezmrzačení a handicapu.
Shrnutí:   Erestor je tak podivný
Poznámka:  V mých příbězích je vždycky nějaký nepravděpodobný aspekt, kousíček z AU, což vyžaduje od čtenáře odložit kánon a spolehnout se na fantazii, která mu umožní vstoupit do mého světa na jinak za vlasy přitaženou cestu. Jinými slovy, jako vždycky, všechno je dovoleno.
Prohlášení:  Není mé.

 

 

„Erestor je tak podivný.“

Lindir se uchechtl. Pohlédl úkosem na Glorfindela, jak tak spolu kráčeli osvětlenou halou. „Tedy, tohle přišlo z ničeho nic,“ podotkl pěvec. „Proč to říkáš?“

Najednou se Glorfindel zarazil uprostřed kroku, změřil si chodbu oběma směry, jako by se obával, že by je někdo mohl špehovat. Potom popadl Lindirovu ruku a zatáhl ho do nejbližšího vchodu a zavřel za nimi dveře.

„Páni! Roztomilý sklad,“ poznamenal Lindir ironicky. „Velká škoda, že to nemůžu vidět.“

„Sklapni; potřebuju si s tebou promluvit.“

„Glorfindeli,“ Lindir si povzdechl a v jeho hlase zazněla narůstající nespokojenost. „Proč jsme zavřeni ve skladu? Uvědomuješ si, že tu není žádné světlo?“

„Nechci, aby nás někdo zaslechl. Jsem trochu podezřívavý; Erestor se chová… no, zvláštně.“

Lindir si znovu povzdechl, tentokrát rezignovaně. „Od kdy?“

„Odjakživa.“

„Nikdy bych si nepomyslel, že uslyším něco tak nedospělého od někoho tvého věku.“

„Znáš mě i líp než takhle,“ řekl pohotově Glorfindel. Něco za ním se roztříštilo. „Ups.“

„O.K., Glorfindeli. Zkusíme to po tvém.“

V té troše světla, které pronikalo pode dveřmi, mohl Lindir vidět, že Glorfindel obcházel kolem zdánlivě náhodné kupy krámů nahromaděných v místnosti, dokud nenašel vědro, které obrátil dnem vzhůru a posadil se na ně.

Lindir si povzdechl. „Vidím, že to chvíli potrvá.“ Našel si složenou pokrývku a položil ji na dřevěnou podlahu, pak se v tom nevelkém, jim přiděleném prostoru posadil naproti Glorfindelovi se zkříženýma nohama. „Takže, můžeš se vyjádřit?“

Glorfindel přikývl; Lindir ho stěží mohl vidět. „Je to něco, co mi zabralo dost času, než jsem si toho všiml, Lindire, nepochybně proto, že to tak dobře skrývá. Pracovali jsme spolu po tak dlouhou dobu, Erestor a já. Vždycky stojí Elrondovi po boku a šeptá mu do ucha, zatímco já jsem na druhé straně, nešeptám tak moc, spíš dost často hulákám. Mezi Erestorem a Elrondem vždycky existovalo spojení, kterému jsem nikdy neporozuměl. Jsem si jistý, žes to taky zpozoroval.“

„Ano,“ souhlasil Lindir. „Často jsem přemýšlel, jestli používají neslyšná slova. Není to nic lehkého, ale u dvou tak starobylých jsem si říkal, že možná takovou moc použili. Ačkoliv, čím víc je sleduju, tím spíš si to nemyslím. Přesto máš v tomhle pravdu: mají jakési spojení.“

„Jo, tak tohle je jedna z prvních věcí,“ řekl Glorfindel. „Jedna z prvních věcí, kterých jsem si všiml, jedna z těch věcí, které nejsou tak docela správné. A pak je tady Saelbeth.“

„Co je s ním?“

„Je to Erestorův pomocník.“

Lindir zakoulel očima, jistý si tím, že toto gesto nebude spatřeno. „Ano, a?“

„A je to tak, že dělá pro Erestora absolutně všechno. Zapisuje všechny poznámky, zařizuje veškeré papírování. Toho jsem si také velice rychle všiml; Erestor se nikdy nevěnuje kancelářské práci, nikdy nevezme brk do ruky.“

„Tímhle způsobem to vždycky fungovalo,“ podotkl Lindir. „Erestora nikdy nenajdeš v knihovně, ani po smrti. Je vždycky tam, kde se něco děje, dohlíží na všechno, i když málokdy něco řekne.“

„Jo!“ vykřikl Glorfindel vzrušeně. „To je taky jedna z věcí. Taky to chápeš.“

„Ne,“ odpověděl Lindir. „Nechápu. Glorfindeli, nemám ani tušení, o čem to mluvíš.“

„Víš, je to v tom, jak to Erestor dělá.“

Lindir vzdychl.

„Vždycky, když je Erestor v davu,“ pokračoval Glorfindel tvrdošíjně, „pohybuje se místností po jakési spirále. Sledoval jsem ho. Začne u dveří a krouží místností v menších a menších kruzích, dokud není uprostřed. Zastaví se a podívá na každou osobu. Nic neřekne; jen se na ně podívá a přesune se. Je to jako tanec po spirále při Beltane, jenže jakási Erestorova překroucená verze. Pokaždé, když se objeví nový člověk, tak kolem něj krouží. Mám z toho husí kůži.“

„Netušil jsem, že jsi ho tak často pozoroval.“

Glorfindel chvíli neodpovídal a Lindir byl zvědavý, jestli se začervenal, ale v té tmě nebylo naprosto nic vidět.

„Dobrá,“ zahučel po minutě Glorfindel. „Nesleduju ho. Chci říct, nesledoval jsem ho. Ne, dokud jsem neměl vážné podezření.“

„Hmm,“ podotkl Lindir jízlivě.

„Je to pravda! Dneska ráno mi všechno docvaklo. Byli jsme v kanceláři. Já nevím, co tam ON dělal; Erestor nikdy nebývá v kanceláři, ne po ránu, když se pokouším opravdu pracovat. Přicházívá jenom na porady. A i pak dělá všechny poznámky Saelbeth. Každopádně tam seděl dneska ráno, když jsem přišel do práce, jen tam seděl a díval se na mě.“

„Někdy to dělává,“ pousmál se Lindir laskavě.

„Ale je to divné!“ argumentoval Glorfindel. „V minulosti jsem na něj vždycky zavolal. Řekl jsem něco hloupého - víš, jaký jsem - a on se díval nepřítomně. Tak jsem se rozhodl nic nedělat a nic neříkat, abych viděl, co se stane. A víš, co se stalo?“

Lindir si zase povzdechl. „Ne. Ani náhodou. Co se stalo?“

„Pořád na mě civěl. Čtyři hodiny, Lindire. To není normální. A pak, když jsem to nechtěl nechat jen tak a pokusil jsem se mu dát výcvikové střídání, abychom mohli zaktualizovat plán na tenhle měsíc; víš, že to je desetkrát rychlejší, když jsou na to dva, aby jeden mohl číst jména a --“

„Ano,“ skočil mu do řeči Lindir. „No a?“

„Razantně odmítl. Nechtěl převzít ten papír, ani se na něj nepodíval. Jenom na mě zíral a prohlásil, 'tohle' není moje práce.“

Lindir se opět zasmál. „Říká to často.“

„Zatraceně upřímné. Nikdy nezvedne ani prst, aby někomu pomohl, to ne.“

„Ale ty přece víš, že tohle pravda není.“

„Fajn,“ připustil Glorfindel, „není to pravda, ale čestně, já to jen nemůžu pochopit. Má to záhadné spojení s Elrondem, jsou jako spiklenci nebo co. Nechce mít nic co do činění s knihami, poněkud zvláštní u poradce, nemyslíš? A pozoruje lidi.“

Lindir vstal a otevřel dveře. „Jdem, Glorfindeli. Zní to, jako bys byl paranoidní. Pojďme se projít.“

Glorfindel zavzdychal, zvedl se ze svého vědra a vlekl se za pěvcem.

* * *

Chvilku kráčeli halou mlčky, dokud je Lindir nezavedl do zbrojnice. Tohle nebyla zbrojnice na odiv, s Gil-Galadovým kopím, střepy z Narsilu či snad s Elrondovým starým mečem, ale funkční arzenál, kde byly uložené zbraně pro užití a péči. Nyní tu nikdo nebyl; v době míru nebyly žádné zbraně zapotřebí. Lindir je vedl do rohu, kde stálo několik nízkých stoliček, jednoduchých, ale silných, a několik mečů zavěšených na zdi s držáky na pochodně, které byly rovnoměrně rozložené nahoře. Stěny byly příjemně tmavé a malý výklenek tak poskytoval útočiště, když Lindir, ještě než usedl na stoličku, rozsvítil několik pochodní.

Glorfindel se posadil. „Vždycky přijdu sem, když chci přemýšlet.“

„Já vím,“ řekl Lindir. „Je to trošku pohodlnější než ta komůrka.“

„Ty to víš, že vždycky chodím sem?“

„Erestor není jediný, kdo dohlíží na lidi. V minulosti jsem špehoval pro Elronda, víš.“

Glorfindel vzhlédl se zábleskem v blankytně modrých očích. „Ani omylem!“

„Jo,“ přiznal Lindir a trochu se červenal. „Většina lidí to neví, ale počítám, že ty umíš o důležitých záležitostech mlčet. Ne že by to bylo důležité. To už je dávná minulost.“ Když Lindir viděl Glorfindelův intenzivní zájem, pokračoval. „To bylo v dobách, kdy Elrond hledal území, kde by se usadil, jeho vlastní zemi. Myslím, že když jsem řekl 'špehovat', tak jsem to trochu glorifikoval. Byl jsem už tehdy Elrondův dobrý přítel - pomohl mi sebrat se, když zemřel můj otec - a bylo to tak nějak moje povolání, nastavovat uši. Hodně jsem poslouchal, co lidé povídali, o čem mluvili ke mně i mezi sebou. Vlastně to bylo dost podobné tomu, co právě teď dělá Erestor. Dával jsem pozor na to, co si ostatní lidé mysleli o tom, že Elrond opustil svůj lid proto, aby utekl a ukryl se. (Elrond byl, když Gil-galad zemřel, velice deprimovaný a demoralizovaný.) Naštěstí to takhle nikdo neviděl, takže cítil dost ochoty vybudovat tady svůj domov, a nejen pro sebe, ale pro kohokoliv. Jsem si jistý, že víš o mnoha úrovních kouzel, která nás v Imladris chrání. Ten, komu není dovoleno toto údolí najít, tu sotva kdy skončí. Ale někdy se sem dostanou lidé, kteří to tady ani nehledají. Každopádně, tohle je o dost víc, než jsem měl v úmyslu říct.“ Lindir si povzdechl a shrbil se na stoličce. „Chci říct, že tím myslím to, že Erestor tady má mnohem důležitější práci, je víc než jenom hlavní poradce. Jednou jsem se na to Elronda zeptal. Všechno, co mi řekl, bylo, 'Erestor vidí víc než většina'.“

„Erestor vidí víc než většina…“ dumal Glorfindel.

Lindir pokrčil rameny. „Opravdu nevím, co tím myslel. Elrond dokáže být velice nejasný, pokud to slouží jeho cílům.“

„Nevím proč, ale vždycky jsem si myslel, že jsi mladší,“ bylo všechno, co Glorfindel řekl.

Smějící se Lindir potřásl hlavou. „Toto není ta pointa.“

„Co tedy?“

„Každý tady má svůj úkol. Právě teď jsem o málo víc než komik, ale to, co dělám, mám rád, a to je to hlavní. Elrond udržuje tuto říši rozmanitými způsoby. Ty máš svoje povinnosti; jsem si jistý, že víš naprosto přesně, jaké jsou, a každý ví, že je vykonáváš více než obdivuhodně. Ve skutečnosti většina lidí souhlasí, že není nikdo vhodnější pro úlohu Elrondova majordoma. A pak je tady Erestor, jehož pravou funkci jsem sotva kdy odhalil, ale nikdy jsem ho nepovažoval za nedůležitého.“

„Myslím, že máš pravdu.“

„Samozřejmě. Jsem pěvec, my máme pravdu vždycky.“

Glorfindel zakroutil hlavou. „Co teď?“

„Ptáš se mě nebo sebe?“

„Co jsi říkal?“ zareagoval Glorfindel.

Lindir se zasmál. „O.K., nevadí. Můžu ti říct jenom tolik: Myslím, že by sis měl přestat dělat starosti s Erestorem a především se zeptat sám sebe, proč se tolik staráš.“ Lindir vstal a měl se k odchodu. „Nechám tě s tím.“

„Proč jsou pěvci vždycky tak chápaví?“ zahulákal za ním Glorfindel.

„To patří k věci,“ odpověděl Lindir s pohotovým zamáváním. „Uvidíme se později.“

* * *

Toho večera se Glorfindel řídil Lindirovou radou. Jasně, nejprve šel na večeři, protože měl hlad. A pak šel do kanceláře, protože to byl zvyk. Většinu dní se po večeři stáhl do kanceláře a Elrond s Erestorem se k němu připojili a všichni tři pak usedli se svým čajem nebo vínem a jen tak si povídali. No, přesněji řečeno, Glorfindel se natáhl na předložku před krbem a Erestor sledoval, jak si Elrond a Glorfindel povídají.

Ale pak, pak šel Glorfindel do svých komnat. Měl své pokoje velice rád. Když do nich před mnoha tisíci lety poprvé vstoupil, byly skoro prázdné, řídce vybavené nábytkem a velice bílé. Hned se vrhl do práce, maloval a kreslil po stěnách: lesní scénu se spoustou barev, většinou zelených. Našel modrý baldachýn, který zavěsil nad svou postel jako oblohu, a hodně po zemi rozhozených zelených koberečků, hustých a tmavých. Byly jako tráva a pohodlné téměř jako jeho postel, kterou obvykle překryl žlutými přehozy. Vždycky měl žlutou rád; nebyl si jistý proč. Možná proto, že to byla na jeho zástavě ta nejvýznamnější barva. Prostě to byla žlutá a tak měl žluté povlečení a několik žlutých košil a vždycky měl žlutou stuhu ve vlasech.

Toho večera pečlivě založil oheň, hodil svůj oděv do rohu a pak se posadil nahý na postel, doprostřed matrace. Složil své nohy pod sebe, položil si ruce na kolena a zavřel oči. Ponořil se hluboko do sebe, dokud oheň nevyhasl, měsíc nezmizel a za jeho oknem nevyšlo slunce.

Slunce stoupalo a jeho žhoucí zlaté paprsky prosvítaly skrze jemné žluté záclony, přitom osvětlily zručně namalovanou fresku, zelené koberečky, modrý baldachýn a zlaté vlasy.

Glorfindel otevřel své modré oči vstříc ránu a v těch očích se objevilo uvědomění, které chybělo, když je noc předtím zavřel.

„Ne,“ šeptal si pro sebe. „To nemůže být. Nebo může? Zpropadeně,“ mumlal, postavil se na nohy a prohledával svůj pokoj, aby našel župan. „Zpropadeně.“

* * *

Byl oblečený a vykoupaný, našel něco k jídlu, po celou tu dobu v roztržitém omámení, které by bylo zřejmé každému, kdo by se chtěl podívat. Směřoval teď do své kanceláře s šálkem kouřící kávy v ruce. Otevřel dveře a tentokrát si nebyl jistý, jestli je tím, že tam je Erestor, překvapený nebo ne.

Na okamžik jen zůstal stát, napůl ve dveřích, dveře z poloviny otevřené, a zíral.

Erestor mu upřený pohled vracel. Jeho cizí černé oči se při pohledu na Glorfindela rozevřely. Pak promluvil. „Vypadáte jinak.“

Glorfindel napřímil svou hlavu a vstoupil dovnitř, zavíraje za sebou dveře. „Dobrá, mám šaty, které nosím už několik let. Mé vlasy jsou zapletené jako obvykle. Mám svou kávu a pořád nenávidím rána. Nemyslím, že bych vypadal nějak jinak.“

„Ale ano, vypadáte,“ protestoval Erestor. Vstal ze svého sedadla, tmavě sépiové šaty soustředěné kolem jeho vysoké, vznešené postavy, když tak vstával. „Vypadáte jinak. Co se stalo minulou noc?“

„Nic,“ odpověděl Glorfindel, přičemž zjistil, že jeho hlas je poněkud vyšší než obyčejně. „Nic. Já jen, uh, o něčem jsem uvažoval.“

Erestor se téměř usmíval. „Vidím.“ A pak odešel.

Glorfindel zíral na dveře, když shledal, že je neočekávaně sám. „Podivný,“ prohlásil, než si usrkl ze své kávy a posadil se za svůj psací stůl.

* * *

Glorfindel si nechával přinášet oběd do kanceláře. Někdo z kuchyně ho každý den doručil v půl dvanácté, přesný jako hodinky. Takže když se v půl dvanácté otevřely dveře, ani nevzhlédl, jen zaznělo jeho příjemné ‚děkuji vám‘, když byl podnos položen na servírovací stolek.

Ale dveře se znovu neotevřely a Glorfindel ucítil, jak se někdo usadil na sedadlo u okna. Obrátil se, aby spatřil Erestora, sedícího v jeho neposkvrněné róbě, na pěkné tváři pevně lpěl neurčitý výraz. Zíral na něj.

Glorfindel na oplátku civěl na něj.

Potom odložil své pero a vstal. Zvedl podnos a pak se i se svým obědem usadil na předložku před krbem a pustil se do něj. Bažant byl příjemné překvapení.

Když skončil, vrátil lesklý stříbrný podnos a příbor na servírovací stolek a znovu se posadil ke svému psacímu stolu.

Díval se na Elrondova hlavního poradce. „Erestore, co děláte?“

„Pozoruji vás,“ přišla rychlá odpověď.

„Hmm,“ vrčel Glorfindel. „To jste dělal v poslední době mnohokrát.“

„Zaujal jste mě.“

Glorfindel se chystal pokračovat v práci, ale tohle upoutalo jeho pozornost a zastavilo jeho ruku s brkem na půl cestě. Znovu vzhlédl k Erestorovi. „Co tím myslíte?“

Erestor potřásl hlavou a vstal. Přesunul se k ohništi, kde se posadil a díval se do krbu, v tuto denní dobu studeného. „Proč si vždycky sedáte sem?“

Glorfindel seděl opřený ve své židli, jeho ruce odpočívaly na stehnech a pečlivě Erestora sledoval. „Když jsem byl chlapec, jedna z nejoblíbenějších věcí, které jsem dělal, bylo poslouchat příběhy, které vyprávěla moje matka. Vždycky seděla na nízkém křesílku u ohně a já se posadil u jejích nohou. Někdy jsem se díval, jak mluví, nebo seděl vedle ní a opíral se svou hlavou o její nohu. Byla to krásná doba a já ty příběhy miloval. Moc jsem miloval svou matku a vždycky jsme sedávali u krbu.“

„Vidím,“ odpověděl Erestor.

„Nevím, proč jsem vám to vyprávěl,“ řekl najednou Glorfindel. „Nikdy jsem o tom nikomu neřekl, dokonce ani Elrondovi ne.“

„Proč si tedy myslíte, že jste to řekl mně?“

Glorfindel pokrčil rameny. „Myslím, že jsem chtěl.“

„Co vám řekl Lindir?“

Glorfindel se neptal, jak se to dozvěděl. „Tvrdil, že mu Elrond řekl, ‚Erestor vidí víc než většina‘.“

Erestor se zasmál. Byl to zvláštní zvuk, poněkud neohrabaný. Nezněl příliš šťastně. „Myslím, že by se to tak dalo říct.“

„Co to znamená?“

Erestor pokrčil rameny a zavřel své hluboké, černé oči. „Znamená to, že vidím víc než většina, ale méně než ostatní.“

Glorfindel zakroutil hlavou. „Jste tak podivný.“

* * *

„Dneska jsem měl opravdu neobvyklý zážitek,“ řekl Glorfindel Elrondovi.

„Oh, opravdu? Prosím, vyprávěj,“ pokynul mu Elrond, aby pokračoval.

Glorfindel skočil do Elrondovy postele, zatímco Elrond stál ještě u okna. Glorfindel mu vyprávěl o Erestorově návštěvě v jeho kanceláři v době oběda. „A pak zase otevřel oči a jen se na mě díval.“

„Rozumím,“ reagoval Elrond.

„Já ne,“ řekl mu Glorfindel. „Nemám záchytný bod. Myslel jsem si, že Erestora znám, ale ve skutečnosti ne. A teď se kolem mě potlouká jako tajemný, zírající stín.“

„Proč si myslíš, že to tak je?“ zeptal se Elrond.

Glorfindel zúžil oči, usadil se na kolena a tvrdě se zadíval na Elronda. „Ty něco víš,“ obvinil ho.

„Rád bych si myslel, že vím víc než jen něco,“ škádlil ho Elrond vyhlížející z okna.

„Ha ha. Chci vědět, o co jde.“

„Tak dobře, myslím, že by bylo mnohem lepší, kdyby ses zeptal Erestora, místo abys pro odpovědi přišel ke mně.“

Glorfindel zavrčel a seskočil z postele. „To není fér. Mám pocit, jako by mi pod nohama někdo podtrhl koberec a já přistál v jakémsi světě, kde nedává nic smysl.“

Elrond potřásl hlavou a stále se na něj odmítal podívat. Ale usmíval se, když říkal, „Slunce stále ještě vychází i zapadá, jak má, a vždycky bude. Svět není jiný, Glorfindeli; to jen ty ho vidíš jinak.“

„Moc jsi mi pomohl,“ láteřil Glorfindel a kráčel ke dveřím.

„A ty se chováš jako puberťák,“ nařkl ho Elrond. „Lindir mi říkal, že se chováš zvláštně, ale upřímně, Glorfindeli, tohle je směšné. Zkus nejdřív použít hlavu, než plácneš další hloupou otázku.“

Přiměřeně zastrašený, utekl Glorfindel z Elrondových pokojů se sklopenou hlavou a těžkým srdcem.

* * *

Lindir zase procházel halou s Glorfindelem. Stalo se jim to téměř zvykem mezi obědem a večeří. Prostě jen spolu přátelsky šli, někdy v hovoru, jindy v tichu. Bylo to spokojené přátelství, ale dneska byl Glorfindel nepokojný.

„Má pravdu, že?“ zeptal se Glorfindel najednou. „V celé téhle věci jsem byl strašně dětinský.“

„No, byl jsi v poslední době poněkud přecitlivělý,“ souhlasil Lindir. „Myslím víc než obvykle.“

„Můžeme jít do zbrojnice, Lindire? Chci si s tebou promluvit.“

Lindir se laskavě usmál. „Veď nás.“

* * *

Znovu zamířili do Glorfindelova koutku a usadili se na stoličkách. Dlouho seděli mlčky a Lindir nechal druhého elfa, aby si srovnal myšlenky, než promluví. Pro Lindira to byla velice osvědčená metoda.

„Sedl jsem si a o všem přemýšlel, jak jsi mi poradil,“ řekl mu Glorfindel. „Po celou noc; vůbec jsem nespal. A uvědomil jsem si něco velice důležitého.“

Lindir se naklonil blíž a pozorně se zadíval do Glorfindelových chrpově modrých očí. „Jsi zamilovaný!“

Glorfindel se poněkud stáhl a zeptal se, „Jak to můžeš říct?“

„Byl bych opravdu mizerný umělec, kdybych nepoznal lásku, když stojí přímo přede mnou. Takže kdo to je?“

Na tuhle otázku odpověděl Glorfindel jen s velkými obtížemi a rozpaky. „Erestor.“

„Opravdu? To je skvělé.“

„Proč? Proč je to skvělé?“

Lindir se usmíval. „Inu, láska je nádherná věc, ne?“

„Ano.“

„A Erestor by se mohl docela dobře smířit s někým, kdo ho miluje. A také ho milovat.“

„Myslíš?“ zeptal se Glorfindel upřímně a plný naděje.

„Já to vím,“ odpověděl Lindir s úsměvem.

* * *

Když Elrond zareagoval na klepání na jeho dveře, nepřekvapilo ho, že za nimi našel Glorfindela, zírajícího na něj velkýma modrýma očima. „Miluju Erestora.“

Elrond ukročil zpátky a pokynul mu. „A proč to říkáš mně?“ zeptal se s trpělivým povzdechem. „Proč to nejdeš říct jemu?“

„Protože on má tajemství. A já potřebuju vědět, proč dělá to, co dělá.“

„Jako co?“ tázal se Elrond a vedl roztržitého majordoma ke křeslu před mírně žhnoucím krbem.

Glorfindel křeslo ignoroval, místo toho se uvelebil u ohniště a vzhlédl k Elrondovi. „Ty a on máte magické propojení. Nikdy si nic sám nepoznamenává. A dívá se na lidi. Nic z toho spolu nesouvisí, ale je to moc důležité a já potřebuju vědět proč.“

Elrond povzdechl. Trošku zamručel, když si přidřepl, aby seděl na podlaze na stejné úrovni se svým přítelem. „Rozumím. Tak za prvé, říkáš, že Erestor a já máme spojení.“ Elrond pokrčil rameny. „Předpokládám, že máš pravdu, ale ve skutečnosti je to velice jednoduché. Já věřím jemu a on důvěřuje mně. Znám jeho tajemství a on zná ta má. Jsme přáteli už po velice dlouhou dobu a to sám o sobě je jistý druh magie.“

„Přál bych si, abych ho znal tak dobře jako ty.“

„Lépe, počítám,“ uculil se Elrond.

Glorfindel nezčervenal úplně celý.

„Poslední věc,“ pokračoval Elrond, „říkáš, že se dívá na lidi. To je pravda. Erestor býval po mnoho let můj dodatečný pár očí. Je můj hlavní poradce z mnoha důvodů. Vidí víc než většina,“ zopakoval Elrond, „a závisel jsem na něm v mnoha záležitostech.“

Glorfindel pokyvoval. „Lindir mi vyprávěl, že pro tebe kdysi dělal něco podobného.“

Elrond přitakal s úsměvem. „Lindir je dobrý elf a dobrý přítel. Další z těch, kterým věřím, tak jako tobě a Erestorovi.“

„A co s jeho nezvyklým odporem k peru a papíru?“

Elrond se zhoupl dopředu, lokty opřel o zkřížené nohy a upřeně se zadíval na svého přítele. „Věci, o kterých jsem ti právě řekl, nejsou žádným tajemstvím a to je taky důvod, proč jsem o tom s tebou mluvil. A také jsem ti řekl, že já JSEM zasvěcen do Erestorových tajemství. Nemám ovšem jeho souhlas, abych ti je svěřil. To záleží na Erestorově rozhodnutí a ty bys měl nejdřív zjistit, jestli by ti je chtěl prozradit.“

Glorfindel zavřel oči a olízl si rty. Soustřeďoval se. „Děkuji ti, příteli.“

„Prosím,“ odvětil Elrond. Glorfindelovy oči zůstaly zavřené, tak jen slyšel, jak zašustil Elrondův šat, když se Půlelf postavil. „A teď je řada na tobě něco podniknout. Vezmi svůj život do svých vlastních rukou, jak jsi mi vždycky říkal, že děláš.“

„Myslíš, že si zasloužím, abych to udělal?“ potřeboval vědět Glorfindel. Otevřel modré oči a vzhlédl do soucitných šedivých.

„Něco udělej, ačkoliv nikdy nepochopím, proč jsi musel začít o sobě pochybovat. Jsi výborný elf, možná jen trochu víc postrádáš společenské chování. Jsi tady uznávaný, přestože o tom pochybuješ, a dobře vypadající, i když ty to nevidíš.“ Elrond se natáhl dolů a Glorfindel opatrně hleděl na silnou, bledou ruku. Zlatý elf se sám sobě ušklíbl, ale ruku sevřel a dovolil Elrondovi, aby mu pomohl vytáhnout ho na nohy. Elrond položil ruce na přítelova ramena a hluboce se zadíval do ustaraných očí. „Vypadáš trošku bez sebe, Glorfindeli, ale rozhodně si nemysli, že si nezasloužíš něčí lásku.“

„A co JEHO lásku?“ zeptal se Glorfindel, plný beznaděje a skleslosti. „Považoval bych Erestorovu lásku za největší dar, ale pravda je, že se jí necítím hoden.“

Elrond zakroutil hlavou a vzal Glorfindela do náruče. Přitiskl si zlatou hlavu blíž a pevně ji držel. „Co se stalo s Glorfindelem z Gondolinu, že si sebe tak málo cení?“ zeptal se Elrond, nejistý, koho oslovil.

„Co se se mnou stalo?“ opakoval Glorfindel a slabě ovinul své ruce kolem Elrondova pasu. „Válka. Čas. Smrt. Někdy se mi zdá, že život nemá žádný smysl a právě teď uvažuju o svých požehnáních a přemýšlím, jestli stála za ta protivenství.“

„Život má vždycky cenu a stojí za to ho žít, i s problémy, které přinese. Jen se zeptej Erestora.“ Elrond se odtáhl a opět uchopil Glorfindelova ramena. „Polož mu své otázky a prozraď mu své city. Všechno bude dobré.“

„Měl jsi vidění?“

Elrond laskavě uchopil svéhlavý pramen zlatých vlasů a zastrčil ho za špičaté ucho. Políbil Glorfindela na čelo a usmál se. „Žádné nepotřebuju.“

* * *

Glorfindel kráčel halou, vysoký a vznešený.

Zahnul za roh a jeho ramena začala klesat.

Postupoval dál prázdným koridorem a jeho nohy zpomalovaly.

Když dosáhl konce dvorany, zastavil úplně.

Postával před Erestorovými dveřmi, povzdechl si, pak se obrátil.

Vrátil se zpátky do chodby, dostal se na půl cesty a zastavil se.

Znovu se otočil, potřásl hlavou a mumlal si pro sebe. Zase došel k Erestorovým dveřím a zvedl ruku, aby zaklepal.

Nezaklepal. Uhladil si tuniku a urovnal límec. Uhladil své vlasy a narovnal ramena. Zhluboka se nadechl a otočil se dokola.

Dostal se jenom do třetiny zpáteční cesty chodbou, než si zase vynadal a vrátil se před opuštěné Erestorovy dveře.

Glorfindel v duchu poděkoval, že tam zrovna nikdo nebyl, aby ho viděl v takovém stavu, jak stojí přede dveřmi, potřásá hlavou a nervózně projíždí prsty skrz předtím bezvadné vlasy. „Já to dokážu,“ šeptal si pro sebe. „Já to nedokážu,“ opravil se a obrátil se.

Neudělal ale ani krok a přinutil se konečně čelit Erestorovým dveřím a zaklepat.

Erestor dveře ihned otevřel a zvídavě nakrčil obočí. „Byl jsem zvědavý, jestli se rozhodnete. Vstupte, jestli chcete.“

„Ano, prosím,“ mumlal Glorfindel a složitě postupoval po krůčkách do Erestorových pokojů, když poradce uhnul stranou.

Glorfindel se zvědavě rozhlížel kolem. Do jisté míry vypadal Erestorův pokoj stejně jako Glorfindelův vlastní, když poprvé přijel. Stěny byly nejen bílé, ale i bez obvyklého vymalování. Postel byla povlečena v bílém flanelu a nábytek vypadal pohodlně, přesto velice nevhodně s hrubě naditým křeslem ve vybledlé hnědé kůži naproti podobně pohodlné lenošce čalouněné tím nejodpornějším odstínem oranžové, jakou kdy Glorfindel vůbec viděl. Byly tu police, ale ne knihy, a háčky, ale žádné obrazy. Nebyl tu žádný psací stůl a jen jedna jediná svítilna. Regály zdobila překvapující sbírka hudebních nástrojů. Na oknech s výhledem na les nebyly pověšené žádné záclony. V tento podvečer byla otevřená a jemný letní větřík i nedostatek slunečních paprsků prosakovaly do místnosti. Ale snad nejvíc šokující ze všeho bylo, že místo jakékoliv další výzdoby tady byla spousta květináčů s rostlinami, které místnost plnily zelení a něžně barevnými květy a nejjemnějšími vůněmi jako nejdelikátnějším kadidlem. „Děkuji vám,“ řekl Glorfindel. „Já jsem… Chtěl jsem přijít a promluvit si s vámi.“

„Posadíme se?“ zeptal se Erestor a pokynul elegantním gestem k podivně sladěnému páru křesílek.

„Oh, jo, samozřejmě,“ nervózně přikývl Glorfindel a klopýtal ke krbu.

Erestor ihned zabral tu koženou zrůdnost, takže Glorfindel se usadil na oranžovou lenošku. Když nic jiného, byla neuvěřitelně pohodlná. „Tak?“ zeptal se poradce, jehož černé oči se ostře zaměřily na Glorfindela.

„Tak co?“ reagoval nepozorně.

„Chtěl jste se mnou mluvit,“ jemně ho pobídl Erestor. Koutky jeho úst se mírně zvedly.

„Ó ano!“ souhlasil Glorfindel. „To je pravda.“

„O čem?“

„Tedy, chtěl jsem… doufal jsem… v tomhle nejsem moc dobrý,“ řekl Glorfindel.

„Dobrý v čem?“ zeptal se Erestor, upřímně zvědavý, až sebou jeho hlava škubla stranou.

„Hodit opatrnost za hlavu,“ přiznal Glorfindel. Sklouzl u krbu na kolena před Erestora a vzal poradcovu ruku do svých. Erestorova ruka byla teplá, hladká a mírně se zužující. Glorfindel vzhlédl s panikou v očích. „Miluji tě, Erestore. Myslím, že jsem tě miloval už velice dlouho, ale ve své slepotě jsem to nezpozoroval. Až doteď.“ Glorfindel vydal roztřesený povzdech a sklonil hlavu, protože se mu zdálo snazší dívat se na Erestorovy nohy obuté v trepkách než do jeho záhadných černých očí. „Myslím, že toho o tobě zase tak moc nevím, navzdory tomu, že jsme tady zdánlivě společně strávili celý život. Ale rád bych tě znal mnohem líp a zjistil všechny ty věci, které nevím… jako proč si nikdy nepíšeš vlastní poznámky a jak to, že ti stačí jenom se na někoho podívat a víš o něm všechno. Chci vědět o tvé rodině a odkud pocházíš a co všechno jsi ve svém životě dělal. Chci vědět, proč máš rád Elronda i Imladris tak moc jako já. Chci vědět, proč ve svých pokojích nemáš žádné obrazy, ale zato nadbytek hudebních nástrojů a rostlin. Chci vědět, proč tak neohroženě vyhledáváš moji kancelář a mé kroky. Chci vědět -“

Glorfindelova slova zanikla jako horký vítr v létě, když druhá Erestorova ruka náhle zastavila jeho řeč jemně přitisknutými prsty. „Všechno má svůj čas,“ řekl mu Erestor. „Pokud jde o to poslední, táhl jsem se za tebou, protože tě miluju.“ Pokrčil rameny a usmál se, jeho trošku zkřivený výraz Glorfindel okamžitě shledal roztomilým.

Zlatovlasý elf vzal Erestorovy ruce do svých, vzhlédl se zbožňujícím výrazem a zašeptal s bázní, „Jsou věci tak jednoduché?“

„Ano,“ odvětil Erestor. „A ne.“ Uvolnil jednu svou ruku tak, aby mohla ležet na Glorfindelových, a jemně hladil jeho zápěstí bříškem palce. „Myslím, že je toho hodně, co ti potřebuji říct, hodně, co chceš vědět, ačkoliv to vyprávění pro mě nebude snadné.“

„Nechci tě znepokojovat,“ prosil Glorfindel.

Erestorův úsměv pohasl a potřásl hlavou. „Neměl bys přede mnou klečet, Glorfindeli. Nejsem bůh, ani prorok, ani svatý.“

Glorfindel zakroutil hlavou. „Pro mě jsi tohle všechno.“ Erestor se skromně začervenal, když se Glorfindel postavil na nohy a vytáhl Erestora s sebou.

Erestor se nechal vést, když ho Glorfindel držel za ruku a směroval ho k posteli. Glorfindel rozpojil jejich ruce a přelezl přes postel na druhou stranu, kde se posadil se zkříženýma nohama a podíval se s očekáváním.

Erestor zíral.

Glorfindel poklepal na matrace.

S povzdechem si Erestor pečlivě podkasal šaty a usedl na postel. Také zkřížil nohy a posadil se čelem k majordomovi. Jejich kolena se téměř dotýkala. „Nevím, kde začít,“ sdělil Erestor.

„Na začátku, to je vždycky nejlepší,“ navrhl Glorfindel.

„To připouštím,“ souhlasil Erestor s nepatrným úsměvem. „Potom tedy začnu od počátku.“ Glorfindel zavřel své oči a naslouchal Erestorovým slovům a v mysli si představoval každý detail. „Narodil jsem se v Lindonu v rodině s dobrým postavením, blízké králi. V mládí jsem uctíval Gil-galada jako idol a Elrond byl můj učitel. Učil jsem se umění válečnému, jak se hodilo k mému postavení, a umění hudebnímu, jak se hodilo k mé vášni. Vycvičen jsem byl ale jako učenec, což odpovídalo mé povaze. Nebylo to nesnadné, protože toho bylo málo, co jsem měl raději, než se plazit pod stolem knihovny se svými knihami. Byl jsem Elrondovým asistentem dlouho předtím, než jsem se stal jeho hlavním poradcem.“ Erestor zavřel oči, sklonil hlavu a vzpomínal. „Život byl dobrý. Jsem si jistý, že už jsi slyšel úsloví 'Žádný den není -“

„- jako den v Lindonu',“ dořekl s ním Glorfindel. „Ano.“

„Je to pravda. Dny v Lindonu byly nádherné a čisté a plné dobroty a hojnosti, jaké už jsem nikdy znovu nezažil v jakékoliv jiné zemi, kterou jsem poznal. Pak ale přišla válka a můj starý život skončil. Následoval jsem svého Krále do boje. Následoval jsem svého přítele. Gil-galad a Elrond vedli elfské jednotky do Bitvy Poslední aliance. A já jsem šel s nimi. Tehdy jsem nevěděl, že už nikdy nebudu moci nazvat Lindon svým domovem. Jenomže oni mě nechtěli mít po svém boku na bojišti. Pravda je, že jsem nikdy neviděl bitvu a mé schopnosti byly nevyzkoušené. Příliš na mě dávali pozor, i kdybych měl jinde lepší využití. A tak mi dali jiný úkol.“

Erestor si těžce povzdechl a Glorfindel se zeptal, „Jaký byl tvůj úkol?“

„Zpočátku jsem se držel vzadu. Po celou dobu, co jsme cestovali a verbovali vojáky ze Zeleného hvozdu a Lothlórienu a jiné, bylo mojí povinností zařizovat stany a udržovat všechno v pořádku. Staral jsem se, aby každý měl dostatek jídla a trávil jsem svůj čas organizováním léčitelů. Když jsme pochodovali na Dagorladské pláně, zůstal jsem vzadu s léčiteli. V době bojů jsem nikdy necestoval za Černou bránu. Měl jsem jiné funkce. Vykonával jsem svou povinnost na dlouhé cestě do Mordoru. Mluvil jsem s každým vojákem. Znal jsem tvář i jméno každého elfa, který v těch dnech války následoval Gil-galada.“

Erestor se odmlčel a Glorfindel nevěděl proč. „Co říkáš?“

„Byl jsem Strážce záznamů, „ řekl mu Erestor přiškrceným hlasem. „Když se vrátili první zranění, udělal jsem o tom záznam. Když přinesli první mrtvé, udělal jsem o tom záznam. Uspořádával jsem hranice těl. Zapisoval jsem jména. Viděl jsem každou mrtvou tvář a zmrzačené tělo. Sledoval jsem stopy bitvy. Po kvetoucích pastvinách, kde po jejich odchodu zbylo jen pole pokryté těly. Procházel jsem toto pole sám, ale počítal jsem těla, ne květiny. Přinesl jsem si svoje svitky a pero. Obrátil jsem tělo každého elfa, abych viděl jeho tvář a zapsal jeho jméno.

Bojovalo se týdny a já šel vojákům v patách. Všichni jsme vycítili okamžik, kdy bitva skončila. Ve svých srdcích jsme věděli, že byl Sauron poražen a slunce se zase ukáže. Toho dne ke mně přišel Elrond. Neviděl jsem ho celých patnáct dní. Byl pokrytý sazemi, krví a blátem a já vypadal jen o málo lépe. Objali jsme se a spolu jsme plakali, když mi řekl o smrti Krále. Dovolil jsem si méně než hodinu smutku. Elrond se odešel vyspat do svého stanu. Nevím, jak dlouho to bylo, co spal. Tehdy začala má skutečná práce. Prošel jsem Černou branou a svými kroky měřil těla, která jsem minul. Elfové a lidé kráčeli se mnou a počítali jsme naše mrtvé. Nicméně, já byl ten, kdo vedl záznamy. Viděl jsem každou tvář a zapsal každé jméno.

Pak jsme opustili Dagorladskou pláň. Elfové a lidé truchlili jako jeden, ale všichni spoléhali na mne, že zařídím pohřbívání. Skřety jsme naházeli do jam a spálili. Ale každý člověk a každý elf ležel ve svém vlastním hrobě. Žádný elfský hrob nezůstal neoznačený. O to jsem se postaral. Vytesali jsme náhrobky z kamene, dřeva a brnění, z čehokoliv, co jsme mohli najít. Každý hrob měl jméno. O tom jsem se ujistil. Dohlížel jsem na pohřeb 3.465 lidí a 2.598 elfů, pět z nich bylo z blízké rodiny. Bylo tam víc mrtvých. Některá těla se samozřejmě nikdy nenašla. Sám Gil-galad byl roztrhán na kousky. Jediná jeho část, kterou přinesli nazpět, bylo jeho kopí, nesené osobně Elrondem. Pokud jde o mne, zabralo to trochu víc práce zrevidovat živé a mrtvé a vypočítat, kdo zbyl, kdo zemřel, ale nezůstalo po něm nic, co by mohlo být pochováno. Jejich jména jsem zapsal také. Jedno z těchto jmen patřilo mému otci.

Kde bylo při našem příjezdu pole květin, zbylo po našem odjezdu pole hrobů. Ujistil jsem se, že jeden každý byl pohřben. A ta válka - všechno to krveprolití a úmrtí - to byla ta jednodušší část. Pak jsme se vrátili do Lindonu.“

Erestor se třásl a utíral si slzy, které se leskly na jeho bledých tvářích. „Měl jsem své seznamy. A udělal jsem kopie. Jednomu elfovi z Temného hvozdu jsem dal seznam mrtvých z jejich země. Totéž pro Harlond a Hollin a všechny ostatní. Seznam mrtvých z Lindonu jsem si ponechal. A když jsme přijeli… Pamatuji si. Elrond nás vedl a my ho následovali, méně než třetina těch, kdo před téměř rokem odešli. Ale má práce ještě neskončila. Byla to moje povinnost. Vzal jsem svůj seznam. A tohle nebyli elfové, které jsem potkal na cestě nebo kolem táboráku. Tyto elfy jsem znal většinu svého života, vyrůstal jsem s nimi, znal jsem je a vážil si jich. Bylo mou povinností jít do jejich domovů a oznámit to jejich rodinám. Musel jsem to říct více než sedmsetkrát. Sedm set sedmdesát třikrát, přesněji. Stále ještě si pamatuji každého z nich. Byla to má povinnost oznámit jim: 'Váš manžel je mrtev. Váš otec je mrtev. Váš bratr, váš syn, váš strýc, váš bratranec.' Každé jméno mělo rodinu a každé rodině jsem přinesl žal. Můj příchod byl jako příchod Mandose, a když jsem šel cestou k domu, klesali na kolena dříve, než jsem stačil cokoliv říct. Viděl jsem jejich utrpení, Glorfindeli. A bylo to mnohem horší než dávno pohřbené duše, které spěchaly ke své smrti na polích Mordoru a svazích Hory Osudu, zanechávajíce svá těla za sebou. Tohle byli živí lidé, stáli přede mnou a jejich oči plné zármutku většího, než jsem mohl snést, se zrcadlily v očích mých. Poslední žena, ke které jsem přišel. Byla těhotná. Byla sama. A mou povinností bylo říci jí, že její manžel, její bratr a její otec jsou mrtví.“ Erestor potřásl hlavou. „Viděl jsem nesmírnou hloubku jejího utrpení, tak jako u mnoha jiných včetně mé matky, tak jako jsem viděl tolik smrti.“

„Byl jsem šílený žalem, když jsem se vrátil do svého pokoje a odložil svůj seznam. Ztratil jsem rozum v okamžiku, kdy jsem vzpomínal na hrůzy, jichž jsem byl svědkem a na hloubku, jaké mohlo zoufalství elfů dosáhnout. Zhroutil jsem se ve svém pokoji a kvílel v utrpení. Nic z toho si nepamatuji. Byl to Elrond, kdo mi později řekl, co se stalo. Naše pokoje byly v paláci těsně vedle sebe a on zaslechl mé výkřiky a přiběhl k mým dveřím. Měl jsem zamčeno. Zlomil si ruku, když se ke mně probíjel skrz dveře, aby je otevřel. Hned mě chytil a snažil se mě zarazit jak nejlépe mohl s jednou rukou.“

Erestor se teď díval na své vlastní ruce, bledé, třesoucí se před ním. „Měl jsem rozdrásanou tvář. Pokoušel jsem si vyrvat oči z důlků. Krev stříkala všude kolem a všechno smáčela.“

Erestorovy slzy padaly na jeho roucho a Glorfindel uchopil jeho chvějící se ruce. „Ztratil jsem vědomí. Když jsem znovu otevřel oči, neviděl jsem. Ne tak jako předtím. Tvary, světlo ani barvy nebyly takové, jaké jsem znal dříve. Elrond stál nade mnou a ptal se mě, jestli mohu vidět. Věděl jsem, že je to on; viděl jsem ho. Ale ne stejným způsobem jako předtím. Neviděl jsem Půlelfovy rysy s šedýma očima nebo lesklými černými vlasy. Viděl jsem jeho duši, čistou, celou a pravdivou. Viděl jsem místnost kolem mě, ale ne tak jako dříve. Viděl jsem její konstrukci v hořících vlnách energie spíše než její statický tvar z dřívějška. Do určité míry jsem byl slepý. Je pro mě nemožné rozeznat slova na papíře. Mohu vidět, jestli byla kniha milována nebo co cítil písař, když ji kopíroval, ale nemohu číst a mé psaní - jak si dokážeš představit - je dost ubohé. Nevím, co si myslet o tom, čím jsem se stal. Elrond se pokusil vrátit mi můj zrak, ale moje oči byly poškozené dokonce mimo elfské uzdravení. Nevím, jaké kouzlo použil, že na mě takhle působilo. Ale tohle je to, čím jsem se stal. Později jsem našel svůj domov u Elrondova dvora v Imladris. Byl jsem pro něj opravdovým přínosem. Musíš pochopit, že já nevidím rysy jednotlivce. Já vidím hodnotu člověka. Nevidím obsah jejich myšlenek, ale záměry za nimi. Nevidím strojené chování, které si oni nasadili, ale pravdu o jejich citech. Nikdo mi nemůže zalhat a tak nikdo nemůže lhát Elrondovi. Nevidím fyzický výraz těla, ale duchovní složení duše.“

Erestor uvolnil jednu svou ruku a natáhl ji ke Glorfindelově tváři, ale nemohl se přimět dotknout se žasnoucích rysů druhého elfa. „Nemohu vidět tvé blankytně modré oči, i když jsem o nich slyšel vyprávět v básních a legendách. Nemohu vidět tvoje zlaté vlasy, ačkoliv jsem je cítil, když ve větrných dnech pohladily mou tvář, jemné a teplé. Nemohu vidět tvůj vznešený nos ani vysoké líce, růžově uzardělé, ani plné rty jako rozvité růže na jaře. Přestože jsem o těchto věcech slyšel vypravovat, nic z toho nevidím. Vždy jsem viděl jen nejzářivějšího ducha, duši nádhernou až za hranice chápání a jasnější než mohu vypovědět. Srdce tak čisté a statečné. Vidím před sebou chvějícího se ducha a sledoval jsem tvůj nepokoj v těchto uplynulých týdnech: tvůj zmatek a podezření byly pro mne jasně viditelné, protože mne nikdo nemůže oklamat. Mé oči vidí všechno. Viděl jsem tvoji lásku a divil jsem se tomu, ale protože tvá duše nemůže lhát, věřím tomu, a celou tu dobu jsem prostě sledoval tvoji záři a bál se, že by mě to mohlo znovu oslepit. A čekal jsem na tebe, až ke mně přijdeš, pokud budeš chtít.“

Glorfindel mohl sotva snést zármutek, podivení a jistotu Erestorova hlasu. Natáhl se a přitáhl tu vznášející se ruku, dokud neskončila na jeho tváři. Zůstal dokonale bez hnutí, když Erestorovy jemné prsty putovaly jeho tváří a objevovaly umístění jeho rysů.

„Jsi krásnější, než mohou slova vyjádřit,“ ujistil ho. „Jsi jasný duch.“

„Budu tvůj jasný duch,“ odpověděl Glorfindel šeptem. „Když mě budeš chtít.“

„Chtěl bych tě mít, teď a navždy,“ Erestor zavrněl, jeho ruka sklouzla, aby masírovala zadní část Glorfindelova krku. „Chtěl bych tě mít po svém boku. Chtěl bych tě mít u sebe napořád.“

„Pak mě máš,“ slíbil Glorfindel, a protože se zdálo, že Erestor nepodnikne žádnou akci, Glorfindel se naklonil, aby se jejich rty navzájem lehce otřely, jemně jako nenadálý polibek tající sněhové vločky.

Zlatý elf se odtáhl a Erestor se se zatajený dechem ptal: „Co to bylo?“

Glorfindel zamrkal. „To byl polibek.“

„Ne, to nebyl,“ tvrdil Erestor, když táhl Glorfindela dopředu. „Ale tohle je.“ Erestor si vyžádal spojení jejich úst, s jednou rukou stále ještě položenou kolem Glorfindelova krku, a ta druhá tahala za majordomovu tuniku. Jejich hlavy se sklonily a jejich rty se setkaly a Erestor převzal vedení, tiskl své rty proti Glorfindelovým a domáhal se vstupu svým jazykem.

Glorfindel okamžitě souhlasil a otevřel ústa, aby přivítal tu invazi, přitom vjel svýma rukama do Erestorovy třpytivé půlnoční hřívy.

Vlnili se spolu jako vlny v oceánu a ovíjeli se navzájem v těsném objetí. Jejich nohy se zapletly do Erestorovy róby, když pokládal Glorfindela do polštářů, chovaje zlatou hlavu v bledých rukách s dlouhými prsty. Erestor si vychutnával pocit, jak ty dlouhé, hladké vlasy proudí skrz jeho prsty.

Glorfindel posunul svoje sevření a horlivě přejížděl rukama po celé délce Erestorových zad. Svíral pružně stavěná ramena a hubené svalstvo a pak sjížděl dál dolů ke kříži.

Erestor vydal chrčivý zvuk až z hrdla a přerušil spojení jejich úst, aby polibky obkreslil Glorfindelovu výraznou čelist. Sál lalůček Glorfindelova ucha a kousek po kousku se sunul nahoru k cíli, čímž vymámil z Glorfindelova elegantně klenutého hrdla to nejúchvatnější zasténání. „Chci se tě dotýkat všude,“ vrněl Erestor do zneužitého ucha.

Glorfindel vydal přidušené zakňučení a začal neurvale strhávat vlastní oděv, nedočkavý, aby se odhalil zvědavým rukám a slídícím rtům.

Potěšen z horlivě rozšířené plochy odhalené kůže, dotýkal se Erestor každého centimetru měkkými bříšky svých prstů ve zvědavém zkoumání. Jemné doteky se proháněly po křivce Glorfindelovy šíje a nabírání jeho límečku, skákaly podél silných ramen a postupovaly lehce po zlaté kůži jeho trupu, aby škádlivě kroužily kolem svraštělé bradavky. Erestor sledoval svými rty cestu, kterou objevovaly jeho prsty, a zanechával za sebou vlhkou dráhu polibků. „Musíš být zhotovený z medu,“ broukl předtím, než poctil významný pupen na zlaté hrudi polibkem otevřenými ústy.

Glorfindel se pokusil odpovědět, ale zmohl se jenom na zasténání. Potom se zlatý elf vykroutil z kalhot a skopl své boty. Erestor mu pomohl stáhnout košili z jeho paží, dokud neležel na bílé přikrývce nahý. Ale neležel bezmocně, protože se jeho šikovné prsty vkradly do Erestorovy bohaté róby, vklouzly mezi knoflíky, aby je oddělily od jejich dírek a plížily se po kožených kalhotách, aby uvolnily vázání, dokud Erestor nepotřásl rameny a jeho šaty z něj nesklouzly jako v předjaří mokrý sníh ze stromů. Glorfindelova vášnivá dychtivost byla téměř nemotorná, když se rukama nadšeně vrhl k Erestorovu pasu a stáhl štíhlé tělo na své vlastní.

„Není to příliš rychlé?“ zajímal se Erestor, když se jejich vzrušené orgány třely mezi jejich hladkými břichy a on projížděl svou rukou skrz Glorfindelovy vlasy.

Ale zlatý elf protestoval, trochu zafuněl, jak sotva popadal dech, „Ne, ne. Je to úplně dokonalé.“ Usmíval se, když mluvil, a Erestor neviděl krásnější pohled než byl Glorfindel šťastný a nedočkavý ve své touze a lásce. „Jen se mnou drž krok,“ žebral Glorfindel, jeho ruce putovaly po Erestorově hubeném těle, nakonec setrvaly na jeho bocích a vedly ho pomalým, požadujícím rytmem.

„Vždycky s tebou budu držet krok,“ slíbil Erestor a políbil Glorfindelovy zralé rty, přitom sáhl dolů mezi ně, kde do ruky uchopil oba tvrdé, kluzké údy.

Těžce dýchali a usilovně se pohybovali. Postel se otřásala a jejich hlasy zhrubly. Jejich těla se pohybovala jako jedno a jejich duše zpívaly ve shodě. A byli nádherní.

Ve zlaté hodině před západem slunce oba vykřikli a našli společné čiré potěšení zmítajících se těl spojených vášní a euforické nadšení dvou srdcí svázaných láskou. Jejich těla byla propletená stejně jako jejich duše, dokud mezi nimi neexplodovala vášeň a láska jich obou. Jejich těla se uvolnila, ale jejich duše zůstaly svázané.

Tohle nebyl obvyklý průběh věcí mezi elfy, ale byl to způsob Glorfindela a Erestora, protože nemohli jít jinou cestou, dokonce i kdyby si to přáli.

* * *

Erestor si dovolil myslet dostatečně na to, aby posunul svou váhu tak, že ležel jenom napůl na Glorfindelově těžce oddychujícím těle, kam se přechodně zhroutil, paži a nohu láskyplně přehozenou přes zlatou postavu. Glorfindel se obrátil tváří k Erestorovým ohromujícím černým očím. Políbil špičku poradcova nosu a věnoval mu líný úsměv. Erestorův výraz byl o trochu střízlivější. „Nechci se tě nikdy přestat dotýkat,“ přísahal Erestor, jeho ruka pohladila vlhké bříško vedle sebe.

„To je dobře,“ vrněl Glorfindel, olízl si rty a široce se usmál.

„Zdáš se být velice pyšný sám na sebe,“ všiml si Erestor.

Glorfindelova zvědavost byla ihned vyburcována. „Můžeš tohle vidět v mé duši?“

„Ano,“ přiznal Erestor, trochu ostýchavě.

„Jak?“ zeptal se Glorfindel. „Jak mě vidíš?“

Erestor se pobaveně ušklíbl a Glorfindel byl opět poctěn pohledem na ten pokřivený úsměv. Erestor zašeptal: „Tohle začíná být zajímavé, že ano?“

„Co 'tohle'?“

„My.“

„Ó ano, velice zajímavé,“ ochotně souhlasil Glorfindel, líbaje ta vábná ústa, mrkající oko, špičaté ucho. „Takže. Jak mě vidíš?“

Erestor ztěžka povzdechl a přejel svými prsty přes Glorfindelův zvědavý obličej. „Zavři oči,“ nařídil mu.

Glorfindel to udělal.

Erestor také zavřel svoje zvláštní černé oči, zatímco jeho tiché mumlání hladilo Glorfindelovu kůži. „Bylo to v zahradě, když jsem tě viděl poprvé. Možná si to vybavíš. Právě jsi přijel; bylo to v době kolem Arwenina narození a Lindir ti ukazoval kraj. Viděl jsem přicházet Lindira a ty jsi byl vedle něj. Zpočátku jediné, co jsem mohl rozeznat mezi kvetoucími proudy života z rostoucích rostlin a Lindirovou stříbřitě duhovou esencí, byla zářivá zlatá fontána jasu a nádhery. Na okamžik jsem si pomyslel, že sama Arien sestoupila do zahrad Imladris. Pak jste se přiblížili a já viděl modrou žílu ve tvém středu, čáru třpytivé upřímnosti a čestnosti obklopenou oblakem růžových vln, které z tebe tryskaly jako přetékající vlna lásky: bezvýhradné a prosté a silné lásky ke světu a všemu kolem tebe, snad možná kromě sebe sama. Tvůj smysl pro humor vibroval jako zelený stín u tvých nohou, který se vyplazil ven, aby zahrnul ty, kdo jsou poblíž tebe. Tvá gesta byla tekutá síla, která sršela v dosud nikdy neviděných žhavých uhlících a tvé výrazy byly jemný tanec nepředvídatelně smíchaných barev. Tvůj duch září bíle a lije se z tebe jako z nádoby, která se nikdy nevyprázdní. Ale tvoje nitro tvoří tvé srdce, rezonující puls stříbrného života, který se jako ozvěna odráží v nekonečných říčkách napříč tvojí postavou. Ta tenoučká síť tohoto stříbrného srdce mě polapila už před dávnou dobou.“ Erestor políbil rozevřené jasně modré oči a pohlížel na ně nejhlubší černí, i když on nikdy nespatří to, co vidí Glorfindel v zrcadle. „Tak takhle tě vidím.“

Glorfindelovi se podařilo jenom zašeptat: „No teda.“

 

 

Poznámka překladatelky: Tahle povídka na mě velice zapůsobila tím, jak popisuje válku. Ne tak, jak je to obvyklé v hrdinských eposech, jak kdosi vytasil meč, udeřil, jiný ránu odrazil apod.… ne, tady vidíme odvrácenou tvář války, to, co přijde poté, co hrdinové dokončí svou práci. Tu bolest, smutek, žal.
A pak popis toho, jak Erestor vidí svět a Glorfindela, jsou tak barvité, tak pozoruhodné.

A jak jinak, opět to byla Samy, kdo se potrápil s betováním, takže děkuji :-)

 

 

KONEC