| Zobrazeno: 2415
/ 6
Fandom: Harry Potter
Autor: Quill Lumos
Originál: For Services Rendered
Překladatel: Alcea
Beta: Georgia
Páry: Harry Potter/Severus Snape
Varování: 18+, slash, násilí, vulgární výrazy, sexuální scény, nedobrovolný sex (znásilnění), alternativní vesmír.
Když se Severus probudil, příjemná váha chlapcovy hlavy mu spočívala na hrudi. Chvíli, jen chvíli si myslel, že je jakýkoli normální den. Nebyl. Severus si říkal, že nic už nejspíše nebude normální.
Hřbetem ruky pohladil Faridovu tvář. Rytmicky stále znovu přecházel prsty přes lícní kost a dolů k čelisti, a liboval si v jemné, hebké hladkosti. Farid se ještě nepotřeboval moc holit a Severus si vždy myslel, že to bylo kvůli účinkům upíří krve, jež mu byla podávána k potlačení dospělosti. Přesto se dnes objevila nepatrná drsnost, náznak strniště pod kůží.
Severusovy vlastní tváře byly znovu vlhké. Neplakal už tolik let, naposledy, když mu zemřela matka, to bylo dávno předtím, než do jeho života vstoupil Farid. Severusovi vnitřnosti se opět zkroutily vinou. Jak mohl být tak hloupý? Jak se mohl takto přestat ovládat? Jak se mohl tak zatraceně ožrat? Zvláště když měl takového otce, s nímž přetrpěl dětství, jak to mohl udělat Faridovi?
Kéž by včerejší noc prožil znovu, pak by vše učinil jinak, řekl si. Jen na kratičký okamžik se snažil předstírat, že se Farid každou chvíli probudí a začnou normální den. Byl by trošku jízlivý a Farid by se usmál a políbil ho a dbal na to, aby měl vše, co by potřeboval na rušný den. Farid byl však stále v bezvědomí. Severus mohl říct jen podle váhy chlapcova těla spočívající na něm, že je ochablý a necitlivý, že jeho pokožka je trochu studeně vlhká a že jeho nádherné oči jsou zavřené.
Severus se pomalu vytáhl zpod Farida a potom, co použil pár rychlých kouzel, aby se postaral o Faridovy tělesné funkce, zamířil sám do koupelny. Dveře nechal otevřené, poněvadž Farid ležel na takovém místě, kde ho Severus mohl docela dobře vidět a dávat pozor na spícího hocha. Severus se rozhodl, že ho ani na okamžik nenechá o samotě. Zoufal si a dělal starosti kvůli tomu, jak na tom Farid bude, až se probudí; bude u něj, aby ho utěšil. Totiž, bude-li ho Farid chtít.
Vyvolal Tempus, aby se podíval, kolik je hodin. Překvapilo ho, že je půl čtvrté. Poznal, že je odpoledne, poněvadž mdlé kovové světlo se snažilo osvětlit pokoj přes vyčarovaná okna, protože tak hluboko pod hradem nebyla žádná skutečná okna. Bylo dost šedavé, ale nejspíše to bylo takové světlo, jaké se vždy objevuje v pošmourném listopadovém odpoledni tady na vzdáleném severu.
Hodlal jít do kuchyňky pro čaj a pak se vrátit k Faridovi. Cestou ke dveřím přemýšlel, jak si asi Albus poradil s jeho dnešním vyučováním. Po otevření dveří se mu naskytla velice pozoruhodná scéna. Obývací pokoj byl až ke stropu nacpaný všemi možnými prapodivnými a čarovnými věcmi. Čokoládové žabky, stálevonící květiny, velké bonboniéry s obrázky, jež se neustále měnily, a další podivně vypadají přání a plyšáci, než Severus kdy viděl na jednom místě. Většina hraček se pohybovala, stejně jako některá přání. Několik těchto zvláštních věcí jakoby zpívalo, ale přitom nevydávaly žádný zvuk.
Uprostřed této bizarní kavalkády seděl zahloubaný Ron Weasley, držel famfrpálový časopis natočený obráceně, jak se díval z větší blízkosti na jeden z obrázků.
Severus zkontroloval přes rameno, že je Farid v pořádku a pak sykl: „Weasley, co tady promerlina pohledáváte?“ Ron se na něj naneštěstí úplně nevzrušeně usmál.
„Brý den, pane profesore,“ řekl klidně, zřejmě v pohodě mezi prazvláštními věcmi, jež právě zabíraly Severusovy komnaty. „Proč si nejdete sednout k Faridovi? Přinesu něco k jídlu a pití. Budou stačit ovesné sušenky, sýr a Earl Grey?“ Severus němě přikývl. Neměl dočista žádnou představu, pokud jde o to, co se mohlo stát, aby to vyvolalo tuhle bizarní přehlídku hrůznosti, která přepadla jeho vkusný obývací pokoj, nebo jak se Weasley stal součástí toho všeho, ale zjistil, že když Farid spal, ani ho to doopravdy moc nezajímalo.
Vydal se zpátky k posteli. Tentokrát se posadil do malé čalouněné židle u postele. Usoudil, že by Farid zbožňoval ten blázinec venku. Možná by ho mohl odnést do obývacího pokoje a vyprávět mu vše o tomto bizarním dění.
Natáhl se, aby pohladil Faridovy vlasy, a rychle se poněkud provinile stáhl, když Ron vkročil do ložnice s podnosem v rukou. Položil ho vedle Severuse na stolek, a poté, co krátce zvažoval posadit se na postel, si místo toho sedl na podlahu.
„Vypadá tak klidně, viďte?“ ptal se Severuse. „Ani by vás nenapadlo, že se musel potýkat s takovým svinstvem, že? Jak mu asi je? A ostatně, jak vám, pane profesore?“ Ron se na něj díval s čímsi blízkému starosti v očích.
Severus nedokázal odpovědět. Z nějakého důvodu, tento chlapec, který očividně zbožňoval Farida, byl milý k němu, k Severusovi, i když si vlastně zasloužil pořádný políček. Přesně takový, jaký Ron uštědřil Blackovi jen před několika málo týdny.
Ron na něj však pořád tázavě hleděl, proto jen kývl a odvrátil pohled. „Vypijte to, pane,“ řekl. „Potřebujete sílu.“ Severus poslechl, ale ještě předtím nabídl šálek Ronovi.
„Ne, ne díky,“ odmítl. „Tohle nesnáším. Chutná to jak komáří chcánky, kdyby vás to zajímalo. Raději si každý den dávám kávu.“
„Co se děje?“ zeptal se Severus.
„No, vyvolal jsem tišící kouzlo, protože všichni ti plyšáci mi lezli na nervy. Většina z nich byla očarována tak, aby zpívala variace na ‚Uzdrav se, Faride‘ a když všichni spustili společně, což dělali každých pár minut, stačilo to na to, aby někoho dohnali k zbláznění! Napadlo mě, že potřebujete klid, tak jsem je utnul.“
Severus se cítil otráveně.
„Nemyslel jsem hračky, ty hloupý kluku! Myslel jsem, co se stalo celkově, zatímco jsem spal.“
Ron se na něj zazubil. „Svou kousavost jste tedy neztratil, že pane profesore? Svět se tedy musí stále točit?“
Severus zčervenal, Ron se nad ním pak smiloval a rozpovídal se:
„Ty věci přicházely celý den. Některé doručili domácí skřítci. Některé se prostě objevily, což byla trochu noční můra, protože pak jste neměl jistotu, jestli jsou bezpečné nebo ne, a pak jste je musel chytat. Mně, Nevillovi a Hermioně trvalo půlku rána ty věci prohlédnout, pak Herm kolem vašich pokojů umístila zamezovací kouzlo. Ne všechno, co bylo posláno, přišlo od blízkých přátel. Ostatní se přesměrovalo do kuchyně domácím skřítkům na vytřídění. Dověděl jsem se, že jsou plné už tři místnosti. Hermiona nebyla moc šťastná, že se zapojili skřítci, ale neměla moc na výběr. Skřítci jsou samozřejmě nadšení, zřejmě tím budou zaměstnaní celé týdny.
Hermiona tomu říká ‚Faridův efekt‘. V docela krátké době získal spoustu přátel, že? Ale hezkých pár věcí je pro vás. Ta opice má na sobě vaše jméno.“ Severus se podíval na místo, na něž Ron ukázal a uviděl ohavnou růžovou opici, jež se houpala na opěradlu židle a zvedala cedulku, z níž si přečetl „Vydržte, Seve. Myslíme na Vás. Za všechny ‚Liška a Fretka‘.“ Severusovi povisla čelist.
„Jo, vím!“ pokračoval Ron. „Divný, co? Tak jako tak, teď mám službu, protože jsme se rozhodli, že není možné vás nechávat samotné. Nyní poskytuju hlídací službu, v případě, kdybyste něco potřeboval. Profesoři Lupin a Black dorazí později, ale v každém případě jsem na chvíli váš.“
Severus byl překvapený.
„Má hlídací služba?“ ptal se Severus. „Proč byste…?“ Nedostávalo se mu slov. Tento kluk, jehož neměl nikdy nijak zvlášť v lásce, ten, koho bez cavyků vyrazil z vyšší úrovně kurzu lektvarů pro OVCE, s ním seděl? Pochopitelně zde je kvůli Faridovi, Severus se však i přesto bezděčně cítil trochu pohnutý, ale Ron ještě mluvil.
„Víte, myslím, že jste prožíval příšerné chvíle, a že nejspíše potřebujete podporu. Profesor Lupin nám vysvětlil všecko o poutu, že vy a Farid jste v jeho moci. Říkal, že je velice mocné, že působí pomocí silných emocí, které zneužívá pro ovládání těch, kdo jsou jím svázaní, a že si myslí, že včera v noci vás zřejmě přivádělo k šílenství. Zastává názor, že jste se nějakou dobu pokoušel kontrolovat jeho vliv na vás a že jste ho nakonec včera v noci přestal ovládat. Tak jsem tady pro vás a, samozřejmě, i pro něj.“ Oči mu zjihly, když se podíval zpět na Farida.
Severusovy oči se zalily slzami.
„A jasně, že kdybyste ho znova praštil, tak vás zabiju kurva.“
Severus se zakuckal čajem, Ron si toho však zřejmě nevšiml.
„Je opravdu výjimečnej malej chlapík, že?
Když jsem ho poprvé uviděl, byl jsem na něj skutečně nasranej. Byl takovej divnej kluk a držel ruku mojí holky. V tu chvíli jsem neměl daleko k tomu mu jednu natáhnout. Ale pak se mě zeptal na Ginny a řekl, že je mu líto, že zemřela, a pak jsem se dověděl o všech těch věcech, jakými v životě prošel a cítil jsem se jako opravdovej hajzl.“ Ronovy oči byly naplněné slzami a upřeně hleděl do tiše se snášející tmy.
„Nikdo nikdy nemluví o Ginny, víte? Nikdo si ji ani nepamatuje. Jenže ona byla moje sestřička a já se o ni nezajímal. Byla veselejší než já, a zábavnější, a vlastně ve všem lepší.“
Podíval se na Severuse, v očích se mu třpytily slzy, připravené se spojit s těmi ostatními, jež se volně spustily po Ronových lících.
„To já jsem měl umřít. Nebyl bych tolik postrádaný jako ona, nebyl tak milovaný.“
Severus chtěl něco říct, Ron ho však umlčel zuřivým pohledem.
„Nepokoušejte se to vyvrátit. A tenhle člověk, ten zvláštní, statečný, silný klučina, mi dal opět důvod žít. Je to skoro, jako mít Gin zpátky, páč mu byla v určitých věcech podobná. Chtěl bych pro něj něco udělat. Je tak silný a plný života. Je silnější než my všichni. To víte, že?“
Severus se nakysle usmál a přikývl.
„On bude v pořádku, víte,“ Ron mluvil dál. „Přežil toho zatraceně tolik, víte, svinskýho strýce, upíry, V-Voldemorta. Hajzlík jako Nott ho na dlouho nezastaví. Oplatíme mu to. My se o něj postaráme. Jo, a o vás se taky postaráme, pane profesore.“ Ron vstal a stiskl Severusovo rameno.
„P-proč byste chtěl?“ zašeptal Severus. „Proč by se chtěl někdo o mě starat?“
„Vlastně ani nevím,“ odpověděl Ron upřímně. „Já jsem vás osobně nemohl nikdy vystát. Vždycky jste se choval ke mně a mým bráchům jako pěkně hnusnej zmetek. Ale Farid vás miluje, to je dost jasný, přímo to z něj září. Což mě nutí přemýšlet, že musíte být správnej chlap, protože se asi výborně vyzná v lidech. A je samozřejmě jasný, že ho taky milujete. Taky to z vás trochu září. Byl jste k němu hodný, láskyplný, a opravdu jste mu umožňoval růst. Všichni jsme to sledovali, tak působivé to bylo, a přemýšleli, jak je asi poznamenaný, když poprvé přišel.
O vše, co se stará, je, ‚to musím říct pánovi‘, nebo ‚pán říká tohle, pán říká tamto‘. On vás zatraceně zbožňuje. A tentokrát se o něj nemusíte sám starat, páč jsme tu taky my, na tak dlouho, jak nás budete potřebovat.“
Sklonil se a zvedl podnos. „Asi ostatní nepustím dovnitř, vypadáte totálně vyřízeně. Zítra asi přijdeme brzy kvůli návštěvníkům.“
Severus ho pozoroval, jak se obrací k odchodu, ale těsně předtím, než se rusovlasý muž dostal ke dveřím, na něj zavolal.
„Rone,“ ptal se. „Co se stalo s Nottem a, hmm, a ostatními?“
Když se Ron otočil zpátky, Severus sebou dokonce trhl při pohledu na jindy veselou tvář, jež byla jednoznačně vražedná.
„Jsou v Komnatě nejvyšší potřeby. Na jediném místě hradu, které je silné natolik, aby je ochránilo. Profesor Brumbál chce s vámi mluvit ještě předtím, než učiní rozhodnutí. Odhaduju, že to přesto raději popožene. Komnata nám nebude věčně bránit dostat se k nim. A myslím, že vy tam taky musíte být, takže buďte v klidu, jo?“
Severus přikývl, příliš zmožený na to, aby promluvil.
Posadil se a chvíli pozoroval Farida. O všem přemítal a snažil se pochopit vše, co Ron říkal, a co to může znamenat. Krb byl už nějakou dobu zapálený. Severus si nevšiml, kdo ho zapálil, nejspíše Ron. Tančící plameny nyní byly jediné, které poskytovaly světlo. Zavřel oči a mnul si spánky. Netušil kolik je hodin, jak dlouho s Ronem hovořil.
Složil si tvář do dlaní a zhluboka si povzdechl, kdo ví, co přinese další den?
Vzhlédl a zjistil, že je sledován. Světlo ohně se odráželo v proměnlivých smaragdových očích, jež se na něj zmateně dívaly.
„Faride?“ vydechl. „Faride?“
„Páne?“
Severus potlačil vzlyk. Nechtěl hocha vystrašit. Proto pomalounku a opatrně zamířil k posteli. Farid ležel na boku, čelem k němu a stále se tvářil zmateně.
„Páne?“
„Ššš, miláčku, ššš. Bude to v pořádku.“ Hladil Faridovu tvář a dotýkal se jeho vlasů, když se ujišťoval, že to, co vidí, je skutečné. „Jsem tady. Je mi to moc líto, ale teď jsi v bezpečí, je to v pořádku, má lásko, v pořádku.“
Opatrně ovinul paže kolem chlapce, choval ho na hrudi, zatímco se sesunul na postel k němu. Farid se naň podíval. Zjevně byl zmatený.
„Páne, omlo...“
„Ne, neomlouvej se,“ Severus přiložil prst na chlapcovy rty. „Ty se nemáš vůbec zač omlouvat, můj drahý milý, není tu nic, zač se omlouvat. To já bych se měl omlouvat, ale dnes už nemluvme, jen si odpočineme.“
Faridovo čelo se nakrčilo, jakoby se zoufale snažil na něco vzpomenout, ale netušil, na co.
Poté, co sice vteřinu nebo dvě na Severuse upřeně hleděl, se patrně rozhodnul a zavřel oči, ovinul ruku kolem Severusova pasu a přitulil se blíž. Jeho dýchání se zpomalilo a pár okamžiků nato usnul.
Celé hodiny takto Severus seděl, svíral ho a hladil po vlasech. Slabé vzlyky mu sužovaly tělo. Nikdy se za celý život necítil tak šťastný a přesto tak smutný. Potom všem, co se přihodilo, se Farid na něj stále obracel. Farid se probudil a věděl, kdo je. Farid byl zbitý, zmatený a stále omámený z jakéhosi lektvaru, jenž mu byl podán, ale je naživu. Vypadalo to, že je sám sebou, nepřišel o něj.
A to bylo dnes pro Severuse víc než dost.