Labyrintem slov...

Fandom:  Harry Potter
Autor:  Quill Lumos
Originál:  For Services Rendered   

Překladatel:  Alcea
Beta:  Georgia
Páry:  Harry Potter/Severus Snape

Varování:  18+, slash, násilí, vulgární výrazy, sexuální scény, nedobrovolný sex (znásilnění), alternativní vesmír.

Farid se vznášel vysoko nad famfrpálovým hřištěm. Ron, jako kapitán nebelvírského týmu, řekl Faridovi, aby nezasahoval do hry tak dlouho, jak může. Hráli se Zmijozelem a ten nehrál zrovna čistě. Ron nechtěl, aby byl Farid zraněný, mohl-li se tomu jakkoli vyhnout, proto dodal: „Nechci, aby profesor nosil kůži z mých zad jako klobouk, protože to mi udělá, kdyby se ti něco stalo, kámo!“

A tak se držel stranou, jak mu bylo řečeno, dokud neuvidí Zlatonku. Jenže Farid miloval létání, a zneklidňovalo ho, že je dnes mimo hru. Jeho pán chtěl, aby létal, pobízel ho k tomu. Farid však cítil prostřednictvím pouta, že jeho pán nebyl opravdu nadšený jeho rozvíjejícím se přátelstvím se Siriusem Blackem.

Farid měl rád Siriuse Blacka. Rozesmával ho a byl k němu milý. Dotkl se plánku v kapse, jenž mu Sirius Black dříve dal. Stará a ošuntělá mapka znázorňovala školu a všechny v ní, kde zrovna jsou a co dělají. Vytvořili ji Sirius Black, profesor Lupin a Faridův otec, a nyní Farid věděl, jak funguje. Už se nemohl dočkat, až ji ukáže pánovi. Doufal, že pán bude mít radost, protože teď byl Farid opravdu zmatený. Pán mu řekl, aby si našel přátele, hrál famfrpál a občas se vídal se Siriusem Blackem. Ale co pánovy pocity a emoce? Proč vlastně říkají něco úplně jiného?

Čím dál častěji Farid cítil přes pouto pánovy emoce. A ty mu odhalily, že pán ve skutečnosti nebyl moc šťastný, právě kvůli jeho některým novým přátelstvím. Přál si, aby byl volný, to říkal často, a opravdu usilovně se snažil ho nechat najít si nové přátele, nové vztahy. A většinu času pán překonával své pocity majetnictví a žárlivostí.

Kdykoli však Farid trávil čas se Siriusem Blackem, pán byl ještě více rozčílený a ustaraný. Pouto říkalo: ‚Můj. Neděl se. Nepleť se do toho.‘ A to Farida znepokojovalo, poněvadž pán byl ještě víc nejasný, a tak, nehledě na to, co dělal, Farid pána neposlouchal a to ho děsilo. Farid doufal, že to chápal správně, jak měl, když přemýšlel celou dobu o tom, co mělo pro pána největší význam: zda to, co řekl nebo co cítil. Věděl však, že nejspíše v dohledné době, pán přestane ovládat své pocity, které ho zdolávaly, a pak Farid vážně netušil, co by se mohlo stát.

Proto se Farid pokoušel zprostit jakéhokoli vztahu se Siriusem Blackem. Vždy toho muže oslovoval plným jménem, poněvadž to byl způsob, jak si od něj držet odstup, což zpočátku pán schvaloval. Sirius Black se však dál snažil trávit čas s Faridem, a to se mu za poslední dva dny dařilo. Protože kvůli nadcházejícímu famfrpálovému zápasu do úmoru trénovali. Takže Farid trávil ještě víc času s měnivcem a svými spoluhráči než jindy, a Farid cítil pánovu rostoucí zlost, podobně jako když se blíží bouře.

Včera ráno pán pouto uzavřel, což ho nyní nejvíce děsilo, protože pán se mýlil. Myslel si, že uzavřením pouta, by zablokoval své pocity a zabránil jim zahlcovat Farida. Jenže pán nemohl zabránit Faridovi, aby vnímal jeho pocity, ne, když emoce jsou takto silné. Jediné v čem uspěl, bylo, že uzavřel vzájemné pouto, které umožňovalo pánovi vědět, jak se Farid cítí, a to znamenalo, že nemohl tušit, jestli je Farid naštvaný, vystrašený nebo ostatně mrtvý.

Tady nahoře však neměl strach, protože cítil, že pán schvaluje to, co právě dělá, a je na něj i pyšný. Důvěřoval v jeho schopnosti na koštěti. Bylo velice příjemné mít pánovo upřímné schválení, protože měl pocit, že ho bylo v poslední době dost málo. Prohlížel si hřiště, pátral po Zlatonce, svém úkolu, a poprvé za několik dní se Farid cítil spokojený.

Věděl, že se hra vyvíjí dobře, i přes podvádění Notta a jeho kumpánů. Vyhrál-li by Nebelvír tento zápas, bylo by to poprvé, kdy by Zmijozel prohrál od doby, kdy se Draco stal chytačem. Chlapec byl prvotřídní, vážně skvělý letec. Farid byl však lepší. Nebyl kvůli tomu nafoukaný, ani se nechtěl vychloubat, prostě se to tak stalo a Farid to přijal.

V tuto chvíli měl Nebelvír skóre 190 bodů, kdežto Zmijozel měl 110. Hromada dětí a učitelů velice nadšeně sledovala hru. Farid je i ze svého pozorovacího místa slyšel jásat. Pak spatřil Zlatonku.

Draco byl zhruba sto stop pod ním a zmíněná věcička se vznášela asi tak třicet stop nad Dracovou hlavou. Kdyby se hoch podíval nahoru, určitě by ji viděl. Farid manévroval koštětem tak, aby to vypadalo, že se pomalu snáší Dracovým směrem, ale, právě když se přiblížil k druhému chlapci, jako by Zlatonka zareagovala na jeho přiblížení a vyletěla rychle nad jejich hlavy a divoce třepotala svými zlatými křidélky jako šílený papuchálek. Draco ji zahlédl a s Faridem stále vzdáleným nějakých dvacet pět stop, vyrazil za jejich společným cílem a letěl tak rychle, jak mohl. Začal závod.

Draco měl na Farida velký náskok, ale ten se jím nehodlal nechat odradit, naklonil se na koště a letěl tak rychle, jako ještě nikdy předtím. O pár sekund později proletěl kolem Draca. Druhý chlapec měl zrudlou tvář vypětím, Farid ho však lehce předstihl.

Zlatonka byla přímo vpředu a letěla, jak mohla, aby se jim oběma vyhnula. Zamířila přímo dolů, uskakovala, pohybovala se sem a tam a nakonec se řítila k zemi rychleji než díky gravitaci. Pořád rychleji se blížila ke srážce se zemí a oba hoši ji následovali. Po několika sekundách, když se jejich rychlost zjevně velmi prudce zvýšila, Draco se zalekl zrychlení a zabrzdil. Jenomže Farid ne, zamířil koště přímo na hřiště a soustředěně letěl za svým cílem.

Ten pocit byl neuvěřitelný. Vítr mu foukal vlasy dozadu a vháněl do očí slzy. Letěl čím dál rychleji až, sotva pár stop nad zemí, konečně popadl unikající cíl a vyletěl zpátky do vzduchu, když jednou rukou vytáhl předek koštěte vzhůru a druhou nad hlavou svíral svou kořist.

Mezitím co stíhal Zlatonku, Farid nic neslyšel a nic nevnímal. Ale teď slyšel výkřiky, výkřiky, jež z nějakého důvodu měly nádech hrůzy, a přes pouto cítil pánův hněv. Rozhlédl se, tabule zobrazovala konečné skóre: Nebelvír 340, Zmijozel 110. Dav bouřil a zdánlivě nekonečný příval dětí proudil dolů na hřiště. Farid mohl však jen myslet na pánovu zlost. Viděl, že pán směřuje společně s davem na hřiště a namířil koště tímto směrem. Farid nemohl pochopit, proč se na něj pán zlobí. Co udělal špatně?

O pár okamžiků později přistál a pokoušel se vydat k pánovi, ale nebylo možné, že by pronikl davem. Lidé ho poplácávali po zádech, třásli mu rukou a tiskli mu ramena, pak se však objevil Sirius Black a objal Farida. Sirius Black plakal.

„Za celý svůj život jsem nic podobného neviděl. Bylo to zatraceně skvělý, ty seš zatraceně skvělý a myslím, že tě miluju!“ Pak vzal Faridovu tvář do dlaní a přímo na rty mu vtiskl polibek. Nebylo v tom nic sexuálního, Farid měl hodně zkušeností, aby to mohl porovnat. Vlna zlosti, jež však zasáhla Farida přes pouto, ho téměř srazila k zemi. Pak byl pán u něj, přímo vedle něj. Farid cítil, jak mu jeho rozezlený pohled propaluje zátylek.

Vyrval se z paží Siriuse Blacka a vrhl se do těch pánových.

„Páne, já omlouvám. Có sem udělal? Prromiňte, prromiňte. Prrosím, nezlobte se.“

Farid měl ruce kolem pánova pasu a vzlykal.

„Ššt, dítě,“ řekl pán, ale Farid viděl v tmavých očích rozpor, cítil to v hloubi své duše. Pán chtěl Siriuse Blacka rozmlátit na kaši. Roztrhat ho a dupat po něm.

„Ale no tak, Sra… ehm, Snape,“ řekl Sirius Black, čímž vyvolal další vlnu pocitů, jež se Faridem převalila, ale pánova tvář byla klidná. Neprozrazovala žádné emoce, které bouřily pod povrchem.

„Vždyť mohl umřít, Blacku. Copak si to neuvědomuješ?“ Teď to byl pán, kdo do dlaní uchopil Faridovu tvář: „Způsob, jak jsi letěl, byl lehkovážný, Faride. Mohl ses zabít, ty blázínku.“

Farid sklopil oči, v jejichž koutcích se hromadily slzy. Nechtěl pána rozzlobit. Věděl, že vlastně nebyl vůbec v nebezpečí, vždy měl koště pod plnou kontrolou. Ale to pánovi nehodlal říct. Místo toho jen zašeptal tak kajícně, jak uměl: „Prromiňte, páne.“

Black však skočil do řeči: „Neomlouvej se, Harry. Byl jsi fenomenální, úžasný. Copak nechápeš, jak je talentovaný, Snape? Klidně může létat za Anglii, i teď by mohl bez dalšího tréninku. Viděl jsem famfrpálové zápasy na celém světě a nikdy jsem neviděl nic podobnému Harrymu létání. Vždy jsem si myslel, že Malfoy je dobrý, ale Harry ho teď zastínil.“

Natáhl se pro Faridovu ruku: „Půjdeme, chlapče. Oslavíme to.“

Farid se stáhl k pánově hrudi.

Pánovy emoce znovu vystoupily, ale jeho výraz se ještě nezměnil.

Přiložil prst pod Faridovu bradu a natočil mu tvář vzhůru tak, aby mohl těma nevyzpytatelnýma očima číst ve Faridově duši.

„Chceš jít?“ zeptal se klidně.

Farid byl na vážkách. Chtěl jít. Za celý svůj život nebyl na oslavě. Aspoň jako host, protože často byl jako součást zábavy. Slyšel o oslavách od svých nových přátel a pamatoval si je z doby, když žil v dětství u Dursleyových. Opravdu chtěl jít. Současně však nechtěl ublížit pánovi.

Pán však musel vidět dost, poněvadž stáhl ruku z Faridovy brady a lehce se usmál.

„Samozřejmě, že musíš jít,“ pronesl pán. „Ale jen nezůstávej celý večer, naplánoval jsem speciální večeři.“

Pánova ústa říkala: jdi na oslavu, ale jeho srdce jakoby říkalo: ‚Ne, prosím ne, večer zůstaň se mnou.‘ Proto se Farid otočil na Siriuse Blacka a řekl: „Myslím, že pudu s mým pánem, dékuji vám, Siriúsi Blacku.“

„Faride,“ řekl pán tentokrát rozhodněji, „ty půjdeš. Budeš se bavit, a uvidíme se později.“ Pak vtiskl něžný polibek na Faridovy rty. Tento byl úplně odlišný od toho, jenž Farid právě dostal od Siriuse Blacka. Farid se toužil rozplynout v pánových rukách, ale pán mu nedal na výběr. Krátce podržel Farida těsně u sebe a šeptal tiše do jeho ucha slova, která měla význam jedině pro Farida: „Jsem na tebe moc pyšný, můj milý.“ Pak se otočil na podpatku a vkročil do davu.

Farid se neubránil pocitu, že se něco ztratilo a rozbilo na střepy. Pán se cítil smutný, osamělý, zapomenutý. Farid se pokusil odejít, ale jeho přátelé ho pevně drželi a vlekli ho k šatnám a rozvášněně na každého pokřikovali. Farid si však slíbil, že odejde, jakmile to bude možné, poněvadž pán v nitru plakal.



Odejít od Farida bylo to nejtěžší, co Severus po dlouhé době udělal. Chtěl popadnout chlapce a vyrvat ho světu. Farid je jeho. Našel ho, zachránil a ochraňoval ho. Jenže v posledních týdnech se Farid stal zbožím, a stále populárnějším, jak plynuly dny.

A Black, ten parchant! Severusem se převalila vlna vzteku, když pomyslel na toho muže. Občas ho nenáviděl. Jak se může odvážit políbit Farida? Jak se může odvážit ho chválit za takové lehkovážné a nebezpečné kousky? Jak se může odvážit mu pořád říkat Harry?

Severus si připadal, jako by byl zase dítě. Nepozván na oslavu, nechtěný, dokonce ani Faridem. Věděl, že je směšný. Zoufalý výraz ve Faridových očích, když se ohlédl přes rameno na Severuse, zatímco ho jeho přátelé vlekli pryč, mu řekl víc než cokoli jiného, že se chlapec o něj strachuje. Black by se ho snad pak zeptal, kdyby zůstal poblíž. Severus však neměl rád oslavy, vážně ne. Jen by si přál, aby byl s to je všechny odbýt, odmítnout jejich pozvání a Blackovi upřel tuto příležitost.

Severus si alespoň řekl, že Farid nemusí trpět ještě dalšími rozporuplnými emocemi, jež Severus v poslední době zjevně pociťoval. Pouto jakoby uvolňovalo nejméně příjemné vlastnosti jeho osobnosti: jeho žárlivost, živenou nenávist a nejistotu.

Severus si alespoň řekl, že Farid nemusí už snášet jeho bezuzdné pocity. Jen včera ráno docela nečekaně Severus pocítil vlnu radosti, jež jím prošla poutem od Farida, jenž létal venku na famfrpálovém hřišti. Nějak se mu ho podařilo uzavřít a od té doby od chlapce nic necítil. Trošku byl pyšný, že zvládl provést něco takového, o čem si Remus myslel, že je nemožné a rozhodl se, že se se svým ranním úspěchem svěří vlkodlakovi.

Zamířil do sklepení a na silnou whisky Laphroaig, pomyslel si. Ta bude výborná. Měl by si dát jednu, aby uklidnila jeho nervy. Severus nikdy nevypil víc než dvě sklenky alkoholu, mohl-li se tomu vyvarovat. Jako dítě násilnického opilce ho to na celý život vyléčilo z nestřídmosti. Ale po dnešku něco takového hrozně potřeboval.

Chvíli si myslel, že Farida ztratil. Celý dav křičel hrůzou, když se hoch řítil k zemi stále narůstající rychlostí. Malfoy se ztěžka dostal ze střemhlavého letu právě včas, ale Farid zdánlivě čelil jisté smrti. Severus byl několik sekund zcela ohromený, když Farid provedl nemožné a unikl z toho zdánlivě osudného pádu. Hluboko v duši věděl, že Black má pravdu, létání toho dítěte bylo jednoduše fenomenální. Také nikdy neviděl podobné ovládání a ryze přirozenou obratnost, jaké Farid dnes předvedl. Zasloužil si svou oslavu, Severusův hoch. Nyní, kdyby jen Severus dokázal překonat své pocity, pak později doma upřímně uvítá svého malého hrdinu.

Stále rozzlobený a lehce nespokojený, ale přesto plný myšlenek na to, co on a Farid mohou dnes večer dělat, aby mu to pomohlo překonat jeho šok, se vydal do sklepení a na skleničku whisky.

Za poskytnuté služby - 30. kapitola

Za poskytnuté služby - 32. kapitola