Labyrintem slov...

Fandom:  Harry Potter
Autor:  Quill Lumos
Originál:  For Services Rendered   

Překladatel:  Alcea
Beta:  Georgia
Páry:  Harry Potter/Severus Snape

Varování:  18+, slash, násilí, vulgární výrazy, sexuální scény, nedobrovolný sex (znásilnění), alternativní vesmír.

Severus netušil, jak dlouho tu sedí s Faridem. Určitě to bylo dlouho, protože začínal mít v nohách křeče a pociťoval tupou bolest v kříži. Farid usnul zpola stočený na Severusově klíně a zpola na podlaze. Severus jen seděl a hladil jeho vlasy. Faridovy vlasy se nezměnily, byly stejně tak jemné a tmavé jako vždy a stejně tak divoké. Žasnul, že chlapec dokázal usnout skoro kdekoli, v mnoha směrech byl téměř jako kočka, jeho malé nebelvírské koťátko. A neumocňovaly tento dojem ty nádherné oči?

Domníval se, že se Farid musel naučit pospat, kdykoli to šlo, ale ani ve spánku nezapomněl, k čemu byl vycvičen, poněvadž v poloze, v jaké byl stočen u svého pána, nebyla žádná obrana. Severus měl přístup k jakékoli části Faridova těla, kterou by chtěl. Občas si přál, aby Farid takto ležel, protože věřil Severusovi, a ne kvůli tomu všemu krutému výcviku, jenž ho naučil, že není přípustné bránit se svému pánovi a jakémukoli fyzickému drancování, k němuž mohlo někdy dojít.

Teď, když bylo kouzlo zrušeno, Severus viděl tmavé kruhy pod Faridovýma očima. Pochyboval, že tam jsou krátce, a když je Faridova pleť tmavší, jsou více viditelné. Přemýšlel, jaké další jizvy kouzlo celou tu dobu skrývalo. Občas je cítil, místy vyvyšovaly kůži na Faridově jinak hladké pokožce, a zajímalo ho, jak k nim chlapec přišel; bylo jedno místo na Faridově pravém boku, jež vzbuzovalo jeho zvědavost. Jusuf řekl, že měl jizvy už jako malé dítě, a Severuse také zajímalo, jestli tím nemyslel tu na jeho čele, a zda chlapec získal mnoho jizev v době, kdy žil s upíry. Obzvlášť jeho slavná jizva byla zarudlá a vypadala velmi bolestivě. Byla taková dlouho?

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře, které ho vytrhlo z jeho hloubání. Vzhlédl a uviděl Albuse, jenž se po něm díval ode dveří.

„Severusi?“ zeptal se nejistě. „Je všechno v pořádku? Můžeme vstoupit?“

Severus si hluboce povzdechl. Tušil, že tohle nebude naposledy, kdy se snaží vyrovnat s dnešními odhaleními, a že tohle je poslední vzácná společná chvíle s jeho Faridem. Svět bušil na jejich dveře, a teď věděl, že tajemství je venku, že neexistuje žádný způsob, aby jejich vztah pokračoval jako dřív. Vezmou mu Farida, vycvičí ho, aby porazil Voldemorta a obdaří ho veškerým zlatem Potterů, jež prý čeká v trezoru u Gringottů. Severus teď byl naprosto zoufalý, málem chtěl svého chlapce vzít a utéct, jenže to nebylo možné, poněvadž Harry je potřebný. Když se Harry objevil, svět, jenž na něj čekal, by si nepřál, aby byl se Severusem, pouto nepouto. Proto, ačkoli chtěl křičet na narušitele, aby je nechali být, aby jim dali pokoj, stejně kývl, třebaže s nevolí.

„Může vejít i Sirius?“ otázal se Albus.

„Pokud si myslí, že se dokáže chovat slušně,“ odpověděl suše.

Záhy se k němu přidali Albus a Lupin s Blackem ve zničené učebně.

„Sakra, podívejte se na to, tohle všechno udělal ten kluk?“ zeptal se Sirius a ukazoval na nepořádek kolem sebe.

„Byl hodně vyděšený,“ řekl Severus obranně. „Myslel si, že naše hádka je jeho vina a že ho pošleme zpět k Jusufovi.“

Albus na to smutně pomlaskal.

„A někteří chlapci si mysleli, že by si s nimi rád pohrál, když jsi ho prozradil tak efektivně před celou školou!“

Black měl alespoň tu slušnost, že se zatvářil trochu zahanbeně.

„No, za to se omlouvám, myslel jsem si, že to je nějaká malá děvka, kterou jsi sbalil…“

Poslední větu však nedořekl, poněvadž se jeho pohled střetl s párem sytě zelených očí. On, Lupin a Albus zalapali po dechu, když poprvé pohlédli do Faridovy tváře.

„Ale já sem málá dévka, pane Blacku!“ řekl chladně. „Já zvedám zadek a kouřím penis mého pána, kdyš je mi řečeno, tak jak ste říkal. To je, co délá dévka, že?“

Black měl pusu otevřenou dokořán.

„Harry!“ řekl Brumbál; jeho oči tak šíleně jiskřily, jakoby mohly každou chvílí vybuchnout. Dřepnul si, aby byl s těmi dvěma na stejné úrovni. A bylo bezpochyby neobvyklé, vidět stopadesátiletého starého kouzelníka, jak sedí na podlaze, aby se díval z očí do očí na něj a na Farida a pro celý svět vypadal jako dost vlasatý pětiletý. Black s Lupinem velice rychle následovali jeho příkladu. Severus se málem rozesmál, poněvadž všichni vypadali tak bizarně, když seděli s překříženýma nohama uprostřed totálně zničené učebny obrany.

„Můj chlapče,“ pokračoval. „Mám velkou radost, že jsme tě konečně našli!“

„Vy ste mě nenašli, Albúsi Šedovousi, to můj pán, zůstanu s ním, áno?“

Tentokrát se opravdu Severus nemohl nahlas nerozesmát. Nyní, když kouzlo zmizelo, někdo mohl poznat, že Farid... Harry má oči po matce a právě probleskovaly čímsi neurčitým - hněvem, znepokojením, strachem, odhodláním? Severus si nebyl jistý, ale když Faridova ruka vklouzla do jeho, pevně ji sevřel, jako by ji nikdy nemohl pustit.

Pak se ty zelené oči stočily a podívaly se na něj. Severus si pomyslel, že snad roztaje pod žhavou smaragdovou září.

„Můžu zůstat, páne? Áno?“

Severusem se převalila úleva, nebyl si jistý, co ksakru bude dál, ale Farid aspoň chtěl být s ním.

Na chlapce se usmál a jednou kývl.

A v tu chvíli to vypadalo, jakoby někdo natočil slunce, jak Farid zářil radostí. Naklonil se a vtiskl polibek na pánovy rty a opět zvedl oči, jako by se ptal na svolení.

Black vypadal, že se dusí.

„Omlouvám se za tu učébnu, Albúsi Šedovousi, byl jsem hódně vyděšený! Myslel jsem, že músím zpátky,“ zachvěl se a podíval se na Albuse, „Nemůžu zpátky, raději zémřu.“

Jiskření v Albusových očích poněkud zesláblo a tentokrát se zatřpytily něčím jiným. Snad slzami? Severus si říkal, jestli někdo nebo něco někdy v posledních letech Albuse dovedlo tak blízko k slzám, poněvadž to vypadalo, že se to Faridovi podařilo skoro denně.

„Nikdy, nikdy bychom to neudělali, můj chlapče. Nikdy se nemusíš bát, že opět uvidíš Jusufa. Ale my si potřebujeme promluvit. Snad můžeme jít někam na trochu méně…“

Farid sklopil hlavu.

„Prromiňte, pane, sprravím to,“ lenivě mávl rukou zhruba ve směru zničených předmětů rozházených na podlaze a hned bylo všechno obnoveno.

„Ach můj dobrý Bože!“ užasl Lupin.

„Do prdele!“ řekl Black.

Farid se na ně jen ještě jednou podíval svým upřeným pohledem a řekl:

„Zůstanem chvíli tády, prrosím, Albúsi? Mí přátelé teď vědí vše a možná mě nenávidí.“

Black se tvářil zdrceně.

„Je mi to líto, H-h-harry,“ řekl, i když se nezvykle zadrhl o svá slova.

„To ne, je to prravda! Jsem otrrok, a možná jsem taky míň než vjeci,“ smutně shlédl a pokrčil rameny. „Ale líbilo by se mi jim říct.“

Tentokrát Black vypadal na zhroucení. Severusovi ho bylo skoro líto. Skoro. Ten pitomý hlupák řekl před celou školou o něm a Faridovi, ale také o jeho špionážních aktivitách. Teď přemýšlel o tom, jak dlouho potrvá, než se malé drobty informací dostanou k Voldemortovi.

Albus pak promluvil: „Dobrá, zůstaneme-li zde, měli bychom mít trochu více pohodlí.“ Tentokrát ředitel vyčaroval pohovku a několik židlí, i když se zdálo, že mu to trvalo déle, než mohlo trvat Faridovi.

Zdálo se, že Albus skoro čte Severusovy myšlenky, poněvadž poté řekl:

„Harry, všichni vědí, kdo jsi, nebo alespoň, kdo si myslíme, že jsi.“

Farid se na něj podíval, zdánlivě klidně, jen s výrazem mírné zvědavosti.

Severus byl ohromený, Farid nepůsobil, že ho to vůbec zajímá. Přemýšlel, nač jeho chlapec, protože je to pořád jeho chlapec, což docela jasně vyjádřil, myslel.

Jenže co Albus právě řekl, mu patrně došlo a pak vybuchl: „Ale jak to, že to všichni vědí, Albusi? Myslel jsem, že to brzy vyjde najevo, ale ne tak, vždyť slečna Grangerová nám to právě řekla, jak to, že to všichni vědí?“

„Tedy, možná jsem vykřikl něco o tom, co bylo pravděpodobné,“ zamumlal Black. Vše co mohl Severus v této chvíli udělat bylo vstát a praštit toho pitomého hlupáka, ale Albus ho zadržel rukou v jeho směru, jako by ho prosil, aby se uklidnil.

„Proč si nám to neřekl, Harry?“

Farid opět shlédl.

„Byl jsem vyděšený, hódně vyděšený. Že mě pán už nébude chtít.“

Black si při tom, co řekl, odfrkl a Farid na něj upřel další z těch svých tvrdých pohledů, jenž se zdál, že potlačil jakoukoli další poznámku, kterou mohl vypustit.

„Bál jsem se bojovat s temným kouzelníkem. Ale vím, že jsem vám měl brrzy říct, že stříbrrný kouzelník to ví a tén…“ další slovo řekl v kazaštině a tázavě se podíval na Albuse:

„Rozedraný.“

„Rrozedrraný klobouk!“

Albus se zatvářil zmateně.

„Moudrý klobouk to věděl?“

„Áno!“ odpověděl Farid vesele. „Říká, že pokud ti chytří kóuzelníci nedokáží vidjet, có mají přímo pod nosem, neprrozrradím jím to,“ a usmál se jedním ze svých širokých úsměvů.

Teď to byl Albus, jenž se dusil.

Severus se chtěl nahlas smát, Farid si je všechny svou jedinečnou kombinací chytrosti a nevinnosti strčil do kapsy, a nedokázal si pomoci, ale právě v tuto chvíli byl na chlapce nesmírně hrdý.

Severus poprvé promluvil.

„Faride, kdo je ten stříbrný kouzelník?“

„Tén, có vyrrábí hůlky, říká, že jsem byl urrčen osudem a má hůlka je sestrrou té Voldemortovy.“

Tentokrát Severus tušil, že vypadá stejně tak překvapeně jako ostatní.

„Co to říkáš, Harry? Tvá hůlka je sestrou té Voldemortovy?“

„Áno, obje mají,“ zde se zamračil, „uvnitř perro z fénixe. Stejného fénixe, myslím, áno?“

Ticho, jež nastalo po této zmínce, bylo hluboké.

„Faride,“ řekl Severus, „kdy sis prvně uvědomil, kdo jsi? Kdy ses to poprvé dověděl?“

Farid opět shlédl a jedna slza mu skanula do klína. Severus se cítil hrozně a tak strašně, že jeho hoch, jeho krásný chlapec věděl po celou dobu, že je Harry Potter a byl příliš vyděšený na to, aby mu to řekl. Ollivander to ví, Moudrý kobouk to ví. Brumbál mu vyprávěl celý příběh o tom, co se přihodilo jeho rodičům, s chladnou objektivností. Farid věděl, že zemřeli kvůli věštbě. Pak ho zasáhlo, že celou dobu věděl, že Severus měl podíl na jejich smrti, poněvadž mu Albus řekl, že měl Voldemortovi říct upravené detaily. Byla to jejich vina, jeho a Albusova, že Farid měl takové dětství a život a přesto neprojevil žádnou nenávist, žádnou zlost. Jak to mohlo být možné?

„Faride, prosím, řekni mi to?“ Jemně zvedl chlapcovu bradu, aby se jejich oči střetly a opět ho jejich krása a výmluvnost vnitřně přemohla. Jak si mohl myslet, že hnědé oči jsou výrazné, když tyto jsou mnohem víc? Dříve, když bylo kouzlo na jeho očích, byly krásné, ale bylo to jako se dívat do clony v porovnání s nádherou, již měl teď před sebou.

Pak nakonec, s rychlým kouknutím na svého pána, aby vyhledal souhlas, jim Farid všechno řekl, vyprávěl jim o svém odhalení, když se vrátily vzpomínky a bázlivě si prohlížel Severuse, aby viděl reakci, když jim pověděl, proč byl tak vyděšený.

V tu chvíli Black vybuchl: „Vidíš, Albusi, říkal jsem ti, že mu nemůžem věřit! Harry se ho bojí, je vyděšený, ani se nemohl přiznat, kdo je, protože celou dobu ten… ten podělanej zvrhlík znásilňoval mého kmotřence!“

Farid vyskočil na nohy a tentokrát se přestal úplně ovládat. Magická energie prskala a jiskřila všude kolem něj, a zaútočil na Blacka jako lítice.

„Přestaňte!“ zaječel. „Neopovažújte se říkat týto vjeci o mém pánovi, já ho mijuju! Mijuju ho célou svóu bytostí!“

Black také vyskočil na nohy a ustupoval, ale Farid zdaleka neskončil.

„Říkáte, že sem dévka, jako by to byla má vólba, jako bych si tó vybrral, byló mi osm let! Pán Jusuf mě vzal z domu a bil mě a zamykal mě v kleci, a stále znovu a znovu mě šukali. Do mé púsy a mého zadku a to tólik bolélo a já plakal a plakal a óni mě znova bili. Pák mě na hodně dlouho zamkli zase do málé kléce a nikdo nepřišel, prróto jsem se modlil a přál si, aby přišli. Modlil jsem se, aby mi někdo pomohl, ale nikdo nepřišel. Nikdo celých deset let, dokud nepříšel on.“

Faridův hlas se zlomil a zadržoval vzlyky, třásl se utrpením a hněvem. „Nikdo, dokud nepříšel pán a dovolil mi sedét na židli a nosit oblečení a vykóupat se v téplé vódě. Pán mi sundal obojek a řekl mi, že nemusím souložit, dokud si nevybérru, a já si vybrrál! Teď jsem člověk a mijuju souložit s pánem, mijuju pána a nikdo, ani vy, ani Albús mě neodvede!“

Otevřeně vzlykal, když nebyl s to zadržet slzy. Severus k němu pak přišel a svého chlapce objal. Farid zabořil tvář do Severusova hábitu a plakal.

Severus ho zvedl a choval ho v náruči, aby ho utěšil, stejně jako sebe; myslel na ten hrozný den, kdy stál opodál a dovolil, aby byl Farid tak krutě bitý.

Něžně ho políbil na vršek jeho hlavy a řekl s takovou důstojností, jakou mohl sebrat, protože se příliš třásl hněvem:

„Myslím, že to pro dnešek stačilo, Albusi, vracíme se do mých komnat. Uvidíme se ráno.“ Farid zatím ovinul své paže kolem Severusova krku, a bez dalších okolků Severus, jenž stále choval své drahé břímě, vykráčel z místnosti.

Za poskytnuté služby - 18. kapitola

Za poskytnuté služby - 20. kapitola