Labyrintem slov...

Fandom:  Harry Potter
Autor:  Quill Lumos
Originál:  For Services Rendered   

Překladatel:  Alcea
Beta:  Georgia
Páry:  Harry Potter/Severus Snape

Varování:  18+, slash, násilí, vulgární výrazy, sexuální scény, nedobrovolný sex (znásilnění), alternativní vesmír.

Severus stál u paty pohyblivého kamenného schodiště a bručel jména všech sladkostí, které si dokázal vybavit, na nehybného chrliče, jenž střežil vstup do Albusovy pracovny. Farid stál u svého pána tak těsně, jak se mohl fyzicky dostat, aniž by byl uvnitř jeho oblečení s ním. Ruku držel v pánově větší od chvíle, kdy dorazili na Příčnou ulici a skoro se jí nepustil, protože, a ani to nebylo překvapivé, v ní bylo ráno víc lidí, než Farid pravděpodobně viděl za celý svůj život a mnoho z nich na něj upřeně hledělo - na chlapce, jenž se držel nenáviděného bradavického profesora lektvarů.

Severus viděl věci z Faridova pohledu, skutečně mohl. Jak Severus vypozoroval za posledních pár dní, chlapec byl naprosto ohromený, velice statečný a velmi silný, ale nic ho nepřipravilo na dnešní zážitky, a samozřejmě, že také nic nepřipravilo Severuse!

Přemýšlel, jestli bude někdy moci překročit práh Krucánků a kaňourů, protože poté, co pokáral chlapce za to, že se dotkl vzácné knihy, se Farid vrhl k zemi a prosil svého pána o odpuštění. A samozřejmě právě zde Severus zjistil, že chlapec neumí číst. Což bylo pochopitelné, když se nad tím zamyslel. Kde se to pro všechno na světě mohl naučit? Jusuf by sotva přerušil sex s ním, aby ho naučil svou abecedu, natož tu anglickou, ale to byl další bod, jenž musí přidat na seznam (který se každým dnem prodlužoval) věcí, jež Farid musí znát, aby mu to pomohlo přizpůsobit se společnosti.

V duchu také úpěl, když pomyslel na to, co se stalo poté, kdy zavedl Farida k Madame Malkinové a měly mu být vzaty míry. Prodavačka ho požádala, aby si svlékl plášť, do něhož ho Severus oblékl, a to také udělal, jenže tím neskončil. Dřív, než byl Severus schopen mu v tom zabránit, byl skoro nahý. Odhalil kroužky v bradavkách a stopy po milostných kousnutích, jež mu zdobily kůži, a samozřejmě i mizející šrámy z bití před dvěma dny. Když si uvědomil, že zase rozzlobil svého pána, nahý se vrhnul k pánovým nohám a prosil o odpuštění. Severus přemýšlel, kde si teď bude kupovat hábity, takové, jaké se mu líbily u Madame Malkinové. Prostě si nemyslel, že by se mohl někdy vrátit.

Jenže Severus nebyl nejtrpělivější člověk, proto dál okřikoval svého otroka, kdykoli provedl něco špatně. Jako když klečel u něj, zatímco si vybíral přísady do lektvarů, nebo když u Fortescuea slízal zmrzlinu z pánových prstů. Pak tu byl samozřejmě jazykový problém. Ve skutečnosti poprvé za celý den, kdy se to mezi nimi trochu urovnalo bylo, když je Severus zavedl do krámku v Obrtlé ulici, v němž prodávali… hračky. Severus si vybral z nabídky několik předmětů, jež vyzkouší později, včetně modrého, jemného koženého obojku, který přidal k nákupu poté, co si všiml Farida, jak jej toužebně hladí s poněkud ztraceným výrazem na tváři. Ale i zde Severus musel snášet úlisnou lascivnost chtivě pošilhávajícího majitele, který přejel rukou Faridovi po zadku, jenž měl opět pořádně oblečené kalhoty, a učinil několik naznačujících poznámek o tom, jakým je šťastným kouzelníkem a jak by rád snížil jeho účet při platbě v naturáliích.

A v této chvíli nešťastný Farid působil čím dál tím více zmateně a patrně se s tímto zmatkem vypořádal tak, že se uzavřel do sebe. Chlapec, jenž nyní stál u Severuse, byl prakticky úplně katatonický a stěží si všímal zajímavostí, jež Bradavice skýtaly.

Na okamžik si Severus ze srdce přál, aby řekl jen: „Děkuji, ale ne,“ na Jusufovu nabídku ochotného chlapce, který by mu zahříval postel. Pak stočil pohled na otroka a cítil, že ho přemáhá lítost. To nešťastné dítě se dnes opravdu usilovně snažilo. Farid stál se skloněnou hlavou a jeho oči smutně hleděly na podlahu, i ty bílé zuby neustále skousávaly spodní ret, byla to jasná známka úzkosti, jak Severus zjistil. Proto lehce stiskl Faridovu ruku a pohladil husté tmavé vlasy, které byly vzadu spletené do copu, jenž krotil jejich bohatost.

Severus se obrátil zpátky k chrliči, a když rychle vyčerpal jména sladkostí, nakonec šeptem zamumlal Mentolky Polo. Se směsicí radosti a zklamání sledoval, jak stvoření ožilo a kamenné schodiště se dalo konečně do pohybu.

Severus měl pocit, jako by měl v žaludku olovo. Celý den měl z tohoto okamžiku strach, což byl zřejmě jeden z důvodů, proč byl na Farida tak zlý. Jak ksakru poví o Faridovi svému mentorovi, jedinému muži, kterého si vždy opravdu vážil. Jenže už nebyl čas o tom přemýšlet, když viděl svou ruku klepat na ředitelovy dveře, a laskavý starý hlas řekl: „Vstupte,“ a chvíli nato seděl v pohodlném křesle v Albusově pracovně, zatímco vedle něj stál chvějící se Farid.

Severusovi vše připadalo naprosto neskutečné, ale nakonec nadešel čas promluvit si s Albusem a doufat, že mu bude s to pomoci s dilematem, v němž se ocitl.

„Vítám tě, můj chlapče! Mám radost, když tě vidím doma v bezpečí. A koho jsi to s sebou přivedl?“

Severus otevřel ústa, aby odpověděl, ale ucítil, jak se chlapec vedle něj začíná chvět víc. Severus věděl, že ať si o něm bude Albus myslet cokoli, závazně slíbil, že se postará o toto nebohé raněné stvoření, proto lehce zatahal za Faridovu ruku, kterou stále svíral svého pána, jako by na tom závisel jeho život, poklepal si koleno a o pár chvil nato měl na klíně unaveného otroka, tmavou hlavu zabořenou na krku, a košili skrápěnou slzami.

A ať se v rozhovoru objeví cokoli, Severus Snape měl to potěšení být první osobou asi za čtyřicet let, která překvapila ředitele natolik, že jeho obočí téměř dosáhlo vlasové linie.

„Severusi,“ řekl nelíčeným údivem. „Co jsi to teď udělal?“

Severus Snape, špeh, jednoznačně nejnenáviděnější učitel v Bradavicích za posledních dvanáct let a všeobecně sarkastický parchant, zčervenal sytě šarlatovou až po samé špičky uší.

A tak se dal do vysvětlování. Vyprávěl o tom, jak pomohl vůdčímu upírovi a byl mu poslán chlapec, tento chlapec, jako poděkování, a pak dál mluvil o lektvaru touhy a svém poměrně krutém chování. Vyprávěl o otroctví a Faridově jasné oddanosti vůči němu a nakonec začal hovořit o Faridově magii, ale v tomto místě ho Brumbál přerušil.

„Děkuji ti, Severusi, myslím, že už to stačí,“ řekl spíše chladně. „Ale nepřekvapuje mě, že má magii, díky ní mohl přežít, i když mu dávali jejich krev, což usuzuji, že mu ji dávali, neboť by, jak se domnívám, jako mudlovské dítě už dávno zemřel v Jusufově vlastnictví. Říkáš, že mu je osmnáct? Mně připadá, že mu je asi tak čtrnáct? A anglicky umí velmi málo, hmm? Určitě komunikuje, něco zkusím!“

A teď byl tím překvapeným Severus, když stařec vstal od svého stolu a rychle vyčaroval křeslo, které postavil vedle toho Severusova. Pak lehce položil vrásčitou starou ruku na Faridova záda a oslovil chlapce rychlou kazaštinou.

Když Farid uslyšel známý jazyk, málem omdlel úlevou. Dnes se usilovně snažil potěšit svého pána, ale pán byl na něj neustále rozzlobený. A ti všichni lidé! Farid nevěděl, kam se podívat dřív.

Dokázal se vyrovnat s tou velkou skupinou lidí s červenými vlasy, která na něj zírala a smála se, když se snažil omluvit pánovi v knihkupectví, i s tou ženou, jež je hnala z obchodu, v němž prodávali hábity, a i s tím mužem, jenž mu pohladil zadek, ale tento člověk vypadal, že je na jeho pána obzvlášť rozzlobený, a přemýšlel, jestli se snad s ním jeho nový pán nebude dělit, stejně jako to dělal ten předchozí.

Pak přišli sem, do této místnosti plné kouzelných věcí, jež vyzařovaly takovou moc, že ho z toho bolela hlava. Farid si myslel, že ho pán chce dát tomuto starci, a Farid měl strach, protože nikdy předtím neposkytl potěšení někomu takového věku, v jakém byl tento člověk s šedým vousem. A co když to špatně pochopil?

Ale stařec mluvil, a Farid tušil, že bylo dost špatné neposlouchat, proto vykoukl z místa, kde měl zabořenou tvář v pánově hábitu a jeho velké hnědé oči se střetly s laskavýma modrýma očima. Farid si pomyslel, že by to možná bylo v pořádku a udělal by cokoli, co by po něm jeho pán chtěl.

„Ahoj, maličký, jmenuji se Albus, a ty?“

Přízvuk byl silný, trochu zkrácený a křečovitý, ale Farid mu dost dobře rozuměl a měl z toho radost. Už mu bylo jedno, co chtěl starý kouzelník udělat, pokud s ním bude občas takto mluvit. Dnes se cítil chvílemi dost ztracený a vyděšený, že si skoro přál vrátit se do upířího hradu. Sice tam na něj byli krutí, ublížili mu víc než pán, ale aspoň tam všechno zná.

Proto odpověděl kouzelníkovi, jak nejlépe dovedl, zatímco po celou dobu přemýšlel, oč bude požádán, aby udělal.

„Dobrý den, pane, jmenuji se Farid. Jak vám mohu posloužit? Chcete se se mnou vyspat? Jsem dobrý na sex, pane.“

Na okamžik se oči starého kouzelníka naplnily slzami, a pak mluvil dál:

„Nemusíš mi sloužit, Faride, toho se tady nemusíš obávat,“ a na chlapcův zmatený pohled pokračoval: „Jen zůstaň se Severusem, s nikým jiným, dítě. Nikdo jiný se tě nemůže dotknout, pokud nebudeš chtít. Na tomto místě neexistuje otroctví. Žádný člověk nemůže vlastnit druhého… Víš, kolik ti je?“

Farid byl zmatený, co znamená, že neexistuje otroctví? Otroci jsou přece všude, ne? Ale na otázku odpověděl, byl si jistý, že se později o otrocích dozví mnohem víc:

„Myslím, že vím. Žil jsem s mým strýcem až do osmi let, protože jsem byl stejně starý jako můj bratranec a jemu bylo osm. Pak mě pán Jusuf zachránil, a pak jsem žil s pánem Jusufem deset lét.“

Stařec přikývl, a pak pokračoval: „Jak to, že jsi se Severusem?“

Farid se při této otázce usmál, protože na ni mohl odpovědět.

„Lektvar, lektvar touhy, způsobil, že si na mně uplatnil nárok, způsobil, že si mě hrubě bral. Ale pak se omluvil a byl na mě moc milý a políbil mě a už si mě nebral tak hrubě, pane. Odvedl mě od bití a hrubého sexu. Miluji ho, pane, je úžasný.“

Ale pak se jeho výraz změnil na trochu beznadějný.

„Ale dnes byl pán trochu rozzlobený. Jsem špatný otrok, jenže nevím, jak to zlepšit. Řekněte mi, pane, co jsem udělal špatně?“

Farid musel starého kouzelníka něčím rozrušit, protože slzy, jež se mu třpytily v očích, nyní volně stékaly po jeho lících.

Ale i přes slzy se na Farida usmál a řekl: „O tom si promluvíme později, dítě. Tvůj pán se na tebe nezlobí. Myslím, že tě má velice rád. Nicméně se domnívám, že bys teď potřeboval odpočinek a spánek, hmm? Ó, a říkej mi Albus.“

Farid věděl, že má starý kouzelník pravdu. Ještě nikdy za celý svůj život nebyl tak unavený. Proto se na něj usmál a svou nejlepší angličtinou řekl:

„Dékuji vám, pane Albúsi.“

Přestal poslouchat a místo toho se opět schoulil na pánovu silnou, teplou hruď a lehce dřímal.

Severus naslouchal rozhovoru s narůstající frustrací. Chtěl vědět, co o něm říká jeho otrok. Chtěl vědět, jestli mu Albus hodlá říct, aby si sbalil kufry, a požádá ho, aby se už nikdy nevrátil.

A právě v tu chvíli se k němu Albus obrátil a Farid se zase stulil do pánovy náruče: „Vypadá to, že ti dlužím omluvu, Severusi. Chlapec říká, že mu je osmnáct, a zdá se, že je ti oddaný, ale je velmi zmatený, myslí si, že se na něj hněváš, a myslel si, že…“ Tady se Brumbál na okamžik odmlčel a další slza mu stekla po líci, „myslel si, že je zde proto, aby ‚mi sloužil‘, Severusi,“ řekl, a najednou vypadal na svých sto padesát let.

„Myslím, že je velmi křehký, musíme se o něj postarat.“ Pak se se svýma ocelově modrýma očima podíval přímo na Severuse: „Ty se o něj postaráš, Severusi, mohl by ti prospět! Musíš se pokusit umírnit svou vznětlivou povahu, vždyť si už myslí, že dnes ‚byl špatný otrok‘.“

Severus se při tomto cítil dost vinně, proto zamumlal cosi o jazykových problémech a vytížených obchodech.

Ale Albus pokračoval: „Myslím, že bys ho měl uložit ke spánku, zjevně je dost unavený, také vypadá velmi křehce, musíme se k němu chovat opatrně.“

Severus málem otevřel ústa, aby ředitelovi řekl, jak byl Farid neuvěřitelně silný, jak je chránil před vlkodlaky, že přežil ukrutné mučení, a jak mocný byl. Ale uvědomil si, že v tuhle chvíli by to k ničemu nevedlo. Ředitel sám vypadal vyčerpaně a velmi zmoženě. Proto do náruče zvedl spícího hocha a chystal se ho odnést do pokoje, a když už opouštěl pracovnu, Albus smutně řekl:

„Kam jsme to dospěli, Severusi, když se snažíme jednat s druhem lidí, kteří tohle dokázali udělat dítěti? Čert vem tuhle mizernou válku!“

Za poskytnuté služby - 8. kapitola

Za poskytnuté služby - 10. kapitola