Labyrintem slov...

Fandom:  Harry Potter
Autor:  RaeWhit
Originál:  The Sensible Garden - nedostupný

Překladatel:  Alcea
Beta:  Georgia
Páry:  Harry Potter/Severus Snape
Vedlejší postavy:  Bill a Fleur Weasleyovi, Molly Weasleyová, originální postavy, další

Na druhý den Severus časně vstával po uplynutí povětšinou bezesné noci. Vypil lektvar proti kocovině a pustil se do práce: přípravy posledního lektvaru.

Baldrián už měl nasbíraný z předešlého dne, a tak se dal do jeho sekání na kousky. Zručně, rytmicky ťukal nožem po plochém kameni. Pohledem zalétl stranou na oddenek balzamíny, jenž vyžadoval obdobnou přípravu. Povzdychl si; říkal si, že má štěstí, když má čím zaměstnat mysl. Občas se zamračil, jak se přistihl i při práci naslouchat, jestli neuslyší děvče.

Rychle si poradil s balzamínou a zrovna při rozvazování šňůrky na balíčku s třemdavou, všechna jeho dumání z předešlého večera přinesla pojednou jasné plody.

Balíček upustil na stůl jako opařený. Ukročil dozadu, opřel se o knihovnu a snažil se ovládnout třes rukou. Jak mohl být tak slepý? Odpovědnost… copak právě včera nepoučoval Harryho? Co to bylo za slova, na něž si Harry tak dobře pamatoval… zvážit všechny možné následky… přijmout všechna přiměřená opatření. Co si tedy k sakru myslí, že tady dělá?

Odpovědnost.

Již dávno se s Harrym stali odpovědnými, a pokud jde o Winnie, měl za to, že by měl být někdo odpovědný. Ale v obou těchto případech, nebyl žádný důvod mít nějaké tušení, žádný důvod se zachovat jinak, ale teď… s tímto… Moc dobře věděl, že by někomu měly být kladeny otázky na tyto lektvary. Advokátům bezpochyby ne, takže zůstal… on. A s tím, jak potlačoval týden co týden své výhrady, si namluvil, že to vážně není jeho starost.

Odlepil se od knihovny, rychle přešel k zabalené třemdavě a dalším kořínkům uzavřeným v zavařovací sklenici, přičemž po celou dobu ovládal hněv, jenž narůstal a nyní se dožadoval jednání. Vtrhl do ložnice a vytáhnul svůj hábit pro mistra lektvarů. Kdepak, přemítal při jeho oblékání, okamžitě to… hned teď… ukončím. Někdo musí být odpovědný a já se mohu spolehnout jen sám na sebe, k čertu s pěti sty galeony. Měl jsem to udělat už před týdny a můžu jen doufat, že jsem moc dlouho neotálel. Ze stolu vzal svou lektvarovou knihu a kopii smlouvy. Pospíchal na cestu a s jediným posledním, zbytečným pohledem vzhůru na hřeben se přemístil.

***

Už dříve byl na Alderley Edge, takže se pouze stačilo zeptat, kudy k advokátní kanceláři, jakmile dorazil. Vyhlíželo to jako obyčejná rezidence, zastrčená na vzdálené odlehlé štěrkové cestě, až na štítový poutač kanceláře slabě komíhající se ve větru s označením „Cartwright, Fernan & Whitney, advokáti“. Prošel brankou, rozhodně pochodoval ke dveřím, aby dal o sobě vědět zaklepáním, tu si však všiml cedulky vsazené ve dveřích: „Prosíme klienty, aby vstupovali bez zaklepání.“

Stanul v malé zato příjemné recepci s recepční za velkým mahagonovým stolem. Při jeho vstupu k němu zvedla oči a s úsměvem na přivítanou vstala, aby ho pozdravila.

„Dobré ráno, pane. Přejete si?“ zeptala se ochotně.

Severus pozvolna šel ke stolu, prohlížel si přepychové vybavení a dřevěné obložení stěn od podlahy po strop z tmavé borovice. Dal si chvíli na prohlížení, potom se pohledem vrátil k mladé ženě trpělivě čekající před ním. Bez výrazu jí odpověděl: „Přišel jsem navštívit pana Whitneyho.“

Žena svraštila čelo, pak se posadila a nahlížela do otevřeného plánovacího kalendáře před sebou. „Nevidím, že má mít právě pan Whitney schůzku, pane…“ vzhlédla tázavě.

„Snape,“ řekl úsečně. „A nemám schůzku,“ potvrdil, naklonil se blíž s rukami na stole. „Ale smíte oznámit panu Whitneymu, aby mě přijal okamžitě, jinak jsem si jist, že někoho na ministerstvu bude zajímat, co chci říci. Je to na něm,“ prohlásil, napřímil se a založil si paže, aniž z ní po celou dobu spustil oči.

Žena na chvilku zaváhala. „Podívám se tedy, zda má čas, pane Snape,“ ustoupila pochybovačně, jak vstala a zamířila k obloženým dveřím. Jednou zaťukala a po nervózním letmém pohledu na Severuse zmizela dovnitř a zavřela dveře.

Severus čekal sotva minutu, když se dveře opět otevřely a recepční se vrátila s vysokým gentlemanem středního věku. Severuse si změřil pohledem, poté mu pokynul do kanceláře. „Můžeme jít dovnitř, pane Snape? Millie, berte mé telefonáty, dokud neskončíme, dobře?“

Severus ho následoval do prostorné kanceláře, jejíž dekorace odpovídala vnějšímu prostoru. Stál a prohlížel si trojici stěn s knihovnami a jednu stěnu honosící se krbem. Když mu muž ukázal na místo před stolem, Severus se posadil a vrátil se k prohlížení svého zaměstnavatele. Muž měl výrazné rysy s krátkou, dobře střiženou kaštanovou bradkou. Jeho jasné modré oči ho kriticky posuzovaly stejně tak, jak to činil Severus.

„No,“ začal muž, „konečně se setkáváme, pane Snape. Ačkoli se musím přiznat, že jsem poněkud překvapen, že vás teď vidím. Máte nějaký problém? Millie něco naznačila,“ zajímal se a pečlivě si prohlížel Severuse.

Severus měl nenadále tušení, že muž ví z jakého důvodu je tu. Ta jistá, obezřetná uvážlivost v jeho výrazu a volba slov mu přišla podezřelá. „Co kdybychom upustili od této hry, Whitneyi. Oba víme, proč jsem tady. Připouštím, že mi to poškodí dobrou pověst, protože jsem nepřišel dřív. Vám je ve skutečnosti známo, co po mně váš klient žádal? A ostatně, znáte ho natolik dobře, aby vám to zaručovalo, že ‚nebude žádat nic nelegálního‘?“ přečetl ze smlouvy, již si vytáhl z kapsy pláště a rozvinul, jakmile si sedl. Pustil ji do klína a hleděl na muže s povytaženým obočím.

Mužova tvář se zachmuřila při Severusově zmínce o jeho klientovi. Zvedl brk, jež nečinně mnul v prstech, jak se přemýšlivě díval na Severuse a odpověděl: „Znám ho natolik dobře, abych věděl, že by nikdy nepožadoval nic otevřeně nelegálního, pane Snape. A co se týče toho, že jsem viděl momentálně požadované lektvary, tak ne. Neviděl jsem je, a i kdyby ano, obávám se, že by mi to příliš nepomohlo. Víte, v lektvarech jsem byl beznadějný.“ Slabě se usmál na Severuse.

„Vaše škoda, Whitneyi. Jelikož bych řekl, že vás tímto vodil za nos. Většina požadavků byla diskutabilní a s tím posledním se obávám, že už je to přespříliš. Jak jsem uvedl, měl jsem přijít dřív, ale z důvodů, které vás nemusí zajímat, jsem tak neučinil.“ Severus si v židli poposedl dopředu a upřel na muže pohled. „Nicméně, jsem zde, abych vám oznámil, že smlouvu nedokončím. Chápu, že mi propadne platba… přesto očekávám, aby se mi okamžitě vrátily lektvary, které nebyly upotřebeny nebo doručeny vašemu klientovi. Neprahnu být součástí jeho pochybných účelů a aktivit. Rozumíme si?“ řekl tiše a vážně.

Muž na něj šokovaně hleděl, při vstávání ve tváři pojednou zčervenal. „Obávám se, že návrat lektvarů není možný,“ pronesl s mnutím rukou. „A mého klienta to velice rozruší. Nemohu garantovat, že proti vám nepodnikne právní kroky. Rozumím tomu, že tato série bude bezcenná, ledaže by všech šest lektvarů bylo vyrobeno. Vážně ho necháváte v obtížné pozici, pane Snape, jen, mohu-li dodat, to považuji za bezohledné, vzhledem k tomu, že jste Mistr lektvarů a profesionál, který se rozhodl uzavřít právně závaznou smlouvu.“

Severus se prozatím rozhodl přejít tuto jízlivou poznámku. Opřel se a stiskl rty, když přemýšlel o nějakém možném způsobu, jak dosáhnout toho, co by chtěl. „Jak to že si mě váš klient vybral, Whitneyi? Zajisté ne na vaše doporučení?“

Muž se na okamžik tvářil panicky, pak se opět usadil za stůl, když se vzpamatoval. Uklidněný se podíval na Severuse a ostražitě poznamenal: „Jsem si jist, že jste si vědom, že máte jisté renomé. Pro mého klienta nebylo těžké si nakonec zvolit vás a bezpochyby si ověřil reference.“ Znovu zvedl svůj brk, několikrát ho po délce pohladil, když se odmlčel a poté učinil poslední prosbu: „Prosím vás, pane Snape. Nechcete to znovu zvážit? Jedná se o klienta, v něhož mám plnou důvěru. Pokud žádal takovou sérii, bude mít pro to velmi dobrý důvod. Prosím.“

Severus čekal, že tohle zazní. Advokát si zjevně cenil tohoto klienta, proto Severus za to nabídne ultimátum. Vstal, dal si načas, když svinul pergamen a vrátil ho do kapsy, poté shlédl na muže nervózně čekajícího na jeho rozhodnutí. „Pane Whitneyi, vašemu klientovi bylo možná známé mé profesionální renomé, jenže mu asi není známo, jak dokáži být tuze nepříjemný, když jsem vyprovokován. A to právě udělám. Odložím přípravu šestého lektvaru.“ Potom, co muž otevřel ústa, aby odporoval, Severus ho zvednutím ruky umlčel. „A to právě uděláte vy, pane. Okamžitě zpravíte svého klienta, že má tímto okamžikem osmačtyřicet hodin na to, mě osobně požádat. Pak zvážím jeho slova a podle toho se rozhodnu. Neukáži-li se, budu smlouvu považovat za neplatnou. A ujišťuji vás,“ zakončil a muže přimrazil pohledem, „že jestli se dovím něco, co zvýší mé podezření, že kterýkoliv z těch lektvarů byl užit, aby někomu ublížil, včetně vašemu klientovi, pak to budete vy, jehož poženu k odpovědnosti.“

Whitney upustil brk na diář a vstal, aby vznesl své námitky. „Osmačtyřicet hodin není možná mnoho, ale vynasnažím se, pane Snape. Znovu vás naléhavě žádám, abyste to zvážil. Mohu vás ujistit, že můj klient bude velice nešťasten tímto vývojem.“

Severus přikývl, a než se obrátil k odchodu, podotkl: „Stejně jako já.“

***

Severus měl už hodně upito z druhé láhve Dalmoru ve chvíli, kdy se ten večer Harry objevil; tentokrát se přemístil přímo do zahrady. Dal si chvíli, aby si prohlédl několik keřů a květin, než zamířil k verandě. Stál dole pod schody, jako předešlý večer, ale teď s jasnýma očima a soustředěný. Starostlivě se díval, jak Severus dopil své pití, pak potřásl hlavou na Severusovu otázku: „Připojíš se ke mně?“

„Ne, pití se asi zřeknu, no, přinejmenším tvrdého alkoholu,“ odmítl, zatímco vyšel schody a usadil se na zábradlí vedle křesla, v němž Severus seděl. „Řeknu ti, že jsem za to ráno zaplatil a ani jsem neměl lektvar proti kocovině. A kromě toho, na zítřek musím mít jasnou hlavu,“ svěřil se s pohledem na zahradu.

Severus soucitně zabručel a zeptal se ho: „Jak jsou na tom? Můžu si jen představovat, jak těžké to musí být.“ Díval se, jak se Harry pootočením obkročmo posadil na madlo zábradlí a odpověděl.

„Věci se se uklidnily. Všichni dorazili. Bill je tady, konečně se postaral o Fleur. Samozřejmě je to smutné. Molly je jediná, která je ještě trochu vynervovaná. Všechno ji rozbrečí a pak začne nanovo Fleur.“ Povzdychl si. „Chápu, proč jsou pohřby dobré, Severusi. Je to jako nakreslení čáry v písku a znamenají, že je čas se vším se vypořádat.“ Ztichl, pak mu řekl: „Molly začala povídat cosi o Winnie, jak byla venku, a že jsem na ni měl dávat pozor,“ odmlčel se, když se slyšitelně nadechl, „a Fleur, že jí málem urvala hlavu. A pak i o Billovi a dvojčatech.“ Třaslavě se usmál na Severuse. „Pro Molly je to asi něco, co jí odpovídá na dosud nevyřešené otázky. Slova o tom, jak k tomu přesně došlo, jí nestačí. Víš, ona musí mít důvod pro všechno, co se stalo. Ale chápu to,“ zamumlal s ďoubáním flíčku na svých džínách.

„Takoví lidé se sami necítí odpovědní,“ poznamenal Severus, zatímco si naléval další sklenku a ještě jednou gestem nabídnul Harrymu.

Harry se opřel o sloup zábradlí, přičemž vyrovnal balanc sepnutím rukou za krkem. „Ne, díky. Včera to bylo fajn, ale…“ ustal a shlédl na něj s ostýchavým úsměvem. „Ne jen, že jsi mě během dvou týdnů viděl opilého, ale musel jsi i snášet moje dva pokusy o to tě políbit, obávám se, že trochu neohrabané.“

Severus ho obdařil pobaveným pohledem. „Také jsem se při těchto příležitostech podepsal na tom, že jsi byl pod vlivem. Je to zvláštní, ale poprvé jsem si nemyslel, že jsi byl opilý, jen trochu ovíněný, jako já.“ Těšilo ho zmatení v mladíkově výrazu.

„Řekl bych, že mi alkohol uvolňuje zábrany,“ přiznal Harry a lehce se zarděl.

„Hmm, zábrany, dle definice, jsou to využité mechanismy, které blokují pravou touhu nebo instinkt,“ poučil ho Severus, vzápětí si uvědomil, že to Harrymu neměl vůbec říkat, když není tak úplně bez úhony.

Harry na něj okamžik zíral, a pak se nahlas rozesmál. „Myslím, že jsme postoupili o další krok v dělání ‚velké vědy‘, Severusi. Totiž, mnohem víc mě zajímá, co se děje, když jsou zábrany využity. Ne si to nějak uspokojivě vysvětlit, vinit tvrdý alkohol a podobně,“ dořekl s mávnutím ruky k Dalmoru.

„Škoda,“ hořekoval Severus chraptivě. „Právě jsem přemýšlel, jak využít bezbranný stav.“

„Ne, Severusi, zapomněl jsi, že můj je dnes čistý. A já bych nikdy nevyužil tvého ‚bezbranného’ stavu,“ odmlčel se, poté slabě dodal, „protože jsi odmítl využít můj. Což je příliš důležité na to, aby se to zašmodrchalo.“ Oči mu jiskřily, ale neusmíval se.

„To je od tebe čestné, Harry. Možná si budu pamatovat, abych ti zítra poděkoval.“ Poloprázdnou láhev položil na zem, vstal a protáhl se, potom pár kroky přistoupil k zábradlí a rozhlédl se po zahradě. „Je zvláštní, že se v duchu pozastavuji nad tím, jakou květinu bych dnes pro tebe vybral. Je to podivné. Poněvadž jsem čekal, až uvidím, cos prvně vybral ty. Vlastně mi to bude chybět,“ posteskl si s nádechem lítosti.

Překvapilo ho, když ho Harry nohou lehce dloubl do ruky. Vzhlédl, zelené oči se třpytily v očekávání jeho reakce. Hmm, zábrany vzaly za své, pomyslil si a bezstarostně si položil ruku na Harryho koleno. Tímhle to však skončilo a oba se spokojeně takto dívali na západ slunce. Po nějaké chvíli si Severus sedl zpátky do svého křesla a opřel si nohy na Harryho nohu na zábradlí. Seděli tak do chvíle, kdy slunce téměř zašlo za obzor a Harry pomalu zvedl Severusovy nohy ze své a sklouzl z madla.

„Měl bych se vrátit. Severusi, rád bych tě požádal o laskavost, ale nevím, jestli budeš chtít,“ řekl nejistě s pohledem na postavu skrčenou v křesle.

S povzdechem se Severus posadil rovně. „V případě, že to není něco, co bude ode mě vyžadovat plnou střízlivost v další půlhodině, pak bych to snad zvládnul. Vlastně jsem se chtěl zeptat, jestli bych mohl s něčím pomoci. Ale nemyslím, že něco takového je.“ Teď už byl bdělejší.

Harry z kapsy vydoloval složený malý poznámkový lístek. S vážným pohledem vyslovil svůj požadavek: „Přemýšlel jsem… a pochopím, jestli ti to bude nepříjemné… totiž, zítra tu potřebuji být skoro celý den. Nemůžu nechat Ginny a dvojčata vyřizovat všechny ty detaily, Fleur s Billem jsou hodně rozrušení a Molly pochopitelně v tomto případě nelze důvěřovat, a tak jsem přemýšlel o někom, kdo…“

„Harry, „zabručel Severus,“ co kdybys přestal s tou svoji nesnesitelnou váhavostí a jednoduše se zeptal?“

Harry zavřel ústa, aby se odmlčel, a pak se tiše zeptal: „Přemýšlel jsem, jestli bys mohl kolem poledne zajít místo mě ke Grahamovi? Pohřeb je ve čtyři a potom nebudu moct na nějakou dobu zaskočit zpátky, ale nemůžu ho nechat tak dlouho… ve stavu, jakým je.“ Shlédl na papírek v rukou. „Nemusíš toho moc dělat. Snad mu dát čaj a sušenky.“ Na Severuse pokrčil rameny. „Jen abys věděl, používám kouzla, abych obstaral jeho fyzickou péči. Možná bude potřebovat převléknout a omýt.“ Skousl si rty a zase nervózně vzhlédl. „To je adresa, jestli to chceš vzít.“

„Dej mi ji,“ nakázal Severus. Shlédl na lístek a přečetl. „Macclesfield. Ty jsi v Cheshiru?“

Harry přikývl a pousmál se na něj. „Ten dům hned poznáš… je to ten obklopený zahradami s dvěma skleníky po obou stranách… nemineš ho.“ Úsměv povadl. „Jsi si jistý? Nevím o nikom jiném, koho bych požádal tak narychlo.“

Severus odmávl jeho nejistotu. „Graham… poledne… čaj… sušenky… očista. To zvládnu. A v Cheshiru se dobře vyznám. Přepokládám, že Grahama nepřekvapí, když mě uvidí?“

Harry se rozpačitě podíval na své nohy, potom vzhlédl, jako by byl při něčem přistižen. „Řekl jsem mu, že bys snad přišel, takže ne, nepřekvapí ho, když tě uvidí. Ale musíš kouzlem otevřít dveře… momentálně je upoutaný na lůžku, Severusi, proto jsem ho při odchodu zamkl.“

Severus vydal zvuk pochopení a podotkl: „Máš toho docela až nad hlavu, že?“

„No, řekl bych, že to není nic, co bych nezvládl.“ Oba stočili pohledy vzhůru po zvuku houkající sovy na plotu. Zněla chmurně a po chvíli, co ji poslouchali, se pak Harry obrátil se slovy: „No, už půjdu… a vážně mě mrzí, že tam zítra nebudeš. To prostě není správné, jenže už jsme si to všechno prožili. Jen jsem to chtěl znovu říct.“ Nejistě nakročil k odchodu, pak se však ještě otočil. „Zítra tě asi neuvidím… smuteční slavnost začne po večeři, ale možná v pátek…“ Nedořekl, ale ani se neodvrátil. „Severusi, nic mi do toho není,“ ukázal na láhev, „ale možná bys měl maličko přestat.“

Severusovy oči přelétly z Harryho k láhvi a zase zpátky. „Běž k čertu, Harry.“ Mávl ke schodům. „Budu v pořádku. Tys měl svůj noční opilecký spánek a já mám nárok na svůj. No tak, už jdi. Prosím, vyřiď mé pozdravy všem Weasleyovým, i Molly, pokud o to bude stát. Říkal jsi, že pohřeb je ve čtyři?“ Po Harryho kývnutí, Severus dopověděl: „Budu tam tedy v myšlenkách.“

Nepřekvapilo ho, že Harry opět zamířil domů pěšky. Díval se, dokud nedošel ke hřebeni, kde se otočil, zvedl ruku a zmizel na druhé straně.

Severus se zakabonil, jakmile zase sáhnul po láhvi. Nesnášel pohřby a vynakládal velké úsilí, aby se jim skoro celý život vyhýbal. Jen jednoho se chtěl zúčastnit, ale byl by uvězněn nebo bez výstrahy zabit, kdyby se ukázal. Podruhé mu došlo, že se chce zúčastnit dalšího, kde by nebyl vítán… a rozhodl se, že ho zatraceně nepropásne. Harry měl pravdu - Winnie by ho tam chtěla, a tak tam bude.

***

Severus stál na cestě a prohlížel si pozemky, než prošel brankou. Harry nepřeháněl - jeho zahrady se určitě měřily s jeho, a neubránil se lehkému pocitu závisti nad dvěma skleníky umístěných po obou stranách.

Tiše zamumlal: „Alohomora,“ a vstoupil do rozlehlé vstupní haly, poté zamířil k zadní části domu, kde našel Grahama uloženého ve velké posteli v malé zimní zahradě vedle kuchyně.

„Severusi.“ Muž slabě mávl. „Jdete akorát… Harry říkal, že přijdete kolem poledne. Neměl jste problém to tu najít?“ Severus vyměnil obvyklé finesy, zatímco se snažil skrýt šok nad mužovým vzezřením. Od posledně, kdy ho viděl, byl mnohem hubenější a bledší, pleť měl bělošedou, líce propadlé, čímž tyto dvě změny dávaly jen vyniknout ještě víc překvapivě modrým očím. Místnost byla nepohodlně vyhřátá, Severus si však povšiml, že Graham byl zachumlán v několika přikrývkách.

Stál u nohou postele. „Nehodlám se vás vyptávat na obvyklé nesmysly - jak se máte, co děláte,“ nakonec dořekl.

Graham se zasmál. „Díky Bohu za to, protože bych vám musel říct pravdu, což není moc hezké. Jsem moc slabý, abych vstal nebo chodil, víte, a paralýza začala před dvěma týdny. Nedokáži ovládat nohy od kolen dolů, i když všechno cítím.“ Natáhl se a promnul si kolena. „To patří k té zatracené nemoci.“

Severus měl náhle trapný pocit, když se zeptal: „Čím tedy začneme? Umýt vás, nebo něčím malém k jídlu?“

Graham se zašklebil. „Prvně s úklidem. Rád se dívám na jeden pořad, který poběží za půl hodiny,“ odpověděl s gestem na televizi, „a mezitím, co se na něj budu dívat, se i najím.“

„Harry říkal, že vám nevadí magie?“ zeptal se, zatímco z postele stahoval deky.

„Jasně, že ne. Byl by hloupý, kdyby ji nepoužíval, vzhledem k tomu, co musí pro mě dělat, takže se nemusíte bát,“ ujistil ho, jak se snažil vytáhnout výš na posteli.

O čtvrt hodiny poté Severus levitoval muže, natáhl čisté prostěradlo, použil čistící kouzlo a oblékl ho do čistého pyžama. Graham byl nyní podložený několika polštáři, s podnosem na klíně a spokojeně jedl mrkvový muffin, zatímco Severus vařil konvici čaje.

Ve chvíli, kdy Severus přinesl čaj na podnosu, Graham švihnul ovladačem k televizi. Koukl se na čaj a zazubil se. „Dobře, jak vidím, máte i pro sebe. Zůstanete na chvíli?“

Severus kývl, poté, co si vzali šálky, usadil se do židle vedle postele. Jeho pozornost okamžitě upoutala hudba, kterou se uváděl televizní pořad.

Grahama zjevně bavila jeho fascinace, když zalétl pohledem ze Severuse k televizi a zase zpátky. „Vy jste se asi moc nedíval na televizi, že? Harry říkal, že to bude možná pro vás novinka.“

Severus na okamžik odtrhl oči, aby odpověděl: „Ne, už jsem televize viděl, rozumějte, ale nikdy jsem si nesedl, abych se opravdu díval. A co je to? Říkáte, že toto se vám líbí?“ Pohled vrátil na živé barvy blikající na obrazovce.

Graham švihl ovladačem tak, že se nyní ukázaly titulky, a pak se snížila hlasitost. „Harry i já jsme tomu úplně propadli. Jmenuje se to „Nejsmrtelnější úlovek“*. Je to o rybářských posádkách v Beringově moři, které vyplouvají za krabem kamčatským a opiliem… to je krab sněžný. Je to pořad pro muže.“ Zazubil se na Severuse. „Asi každý kluk v určitém věku sní, že se takto plaví na lodi.“

Potom, co Severus jen zabručel vyhýbavou odpověď, Graham zvýšil zase hlasitost. Na další hodinu se oba ponořili do světa muže proti moři, proti krabu opilio. Když se začaly odvíjet závěrečné titulky, Graham se podíval na Severuse a zazubil se nad mužovým nepatrně zklamaným výrazem. „Může to být návykové, nemyslíte?“ popichoval.

„Hmm, ano, musím přiznat, že jsem zvědavý, jestli má nohu opravdu zlomenou,“ přiznal. Otočil se ke Grahamovi, jenž ho pozoroval nelíčeným potěšením.

„Aha. Počkejte, až to řeknu Harrymu. Trošku jsme se vsadili, jestli se vám to bude líbit nebo ne.“ Usmíval se nad Severusovým tázavým pohledem. „Zřejmě vás zná lépe než já. Měl za to, že budete uchvácen, Severusi.“ Nemohl se přestat smát.

Severus svraštil čelo. „Uchvácen je trochu zveličené, ale musím přiznat, že mi to přišlo zajímavé.“ Vzdal se a usmál se.

Graham namířil ovladačem a kliknutím vypnul televizi, potom se k němu těžce otočil. „Podle toho, co jsem se dověděl, teď s Harrym docela dobře vycházíte.“ Při pohledu na Severusovu tvář hned dodal: „Och, ne že by něco říkal, jen že jste oba spolu trávili nějakou dobu… mluvili… krom jiného,“ dořekl tiše s pohledem upřeným do Severusových očí.

„Ano, no, vypadá to, že většina našeho mluvení a toho jiného, se odehrála, když byl někdo z nás opilý, takže si nejsem jistý, co se snažíte říci,“ odpověděl nedůtklivě.

„Podle mých zkušeností, špetka alkoholu jen pomáhá věci popohnat. Ale víte, on nemluvil o vašem světě celá léta, a teď najednou, což je zajímavé, to docela často probírá. Řekl bych, že za tím něco je,“ dumal.

„Vzhledem k vašemu usilování, aby Harry někoho měl, mě nepřekvapuje, že jste to tak řekl,“ podotkl Severus upřímně, nesvůj změnou konverzace.

„Protože mám pravděpodobně maximálně šest měsíců, než ho opustím, domnívám se, že mám dovolený určitý záměr, ne? A nejsem hloupý, víte. Řekl bych, že znám Harryho lépe než kdokoli jiný a umím v něm docela dobře číst. Věřte mi, nyní je zcela určitě šťastnější, že oba spolu zase mluvíte.“

„To mě mate, poněvadž nebylo chvíle, kdy bychom spolu nemluvili. Sice jsme krátce nebyli v kontaktu, ale ne záměrně,“ kontroval Severus.

„Když myslíte,“ prohodil Graham lhostejně, zjevně vysílený. „Mám jen radost, že má s kým jiným mluvit a trávit čas. Pokud se to všechno rozvíjí, bude to i tak dobré. Jako bych nic neřekl.“ Sesunul se zpět do polštářů, Severus se cítil nečekaně provinile, protože k muži nebyl tak úplně upřímný… k muži, jenž vedl souboj s časem a jenž si pouze přál vidět Harryho šťastného.

Přepadla ho náhlá touha napravit, co pokazil. Předklonil se v židli a lehce se dotkl mužovi paže. Oči se otevřely a pověděl mu: „Grahame, máte pravdu… domnívám se, že Harry i já jsme byli navzájem příjemně překvapeni. Jestli z toho něco vzejde nebo ne, to není jisté. Ale jistě je tu,“ skousl si ret a stěží vyslovil, „jistá přitažlivost, oboustranná. Tohle,“ povídal, zatímco vstal a balil muže do pokrývek, „jste chtěl slyšet?“ zeptal se suše.

Graham se vyčerpaně usmál, sotva udržel oči otevřené. „Jo, přesně to. Děkuji za vše, Severusi.“ S těmito slovy muž rázem usnul. Severus okamžik stál, smutně shlížel na velkomyslného muže, ztrácejícího se před očima. Spíše považoval těch šest měsíců za optimistických.

***

Severus odnesl dovnitř dvě prázdné láhve z verandy, kde je nechal, přešel k sekretáři a přemýšlivě se díval na poslední láhev. Zvedl ji a rukou přejel po vinětě a dal ji zpátky na místo. Ne, říkal si, dnes ne.

Odpoledne strávil rozvrhem prací na lektvarech na zbývající část týdne. Těžce si povzdychl, když uložil balíček třemdavy na horní polici - dotyčný klient se mu neozval, ale vlastně ho to ani nepřekvapovalo. I tak pálilo, že přišel o pět set galeonů, když už vynaložil tolik času a zásob do této práce, jen aby z toho nic neměl. Byla to však jeho volba a teď už se smířil se svým rozhodnutím.

Ve tři čtvrtě na čtyři se odešel převléknout do svého pokoje. Vytáhl sváteční hábit, snažil se vzpomenout, kdy jej měl naposled. Muselo to být na poslední hostině na rozloučenou, na konci Harryho pátého ročníku. Zašeptal upravující kouzlo, jímž se vyhladily záhyby, pak si přes hlavu přetáhl tmavozelenou atlasovou tkaninu a zapnul knoflíky. Poprvé, ani nevěděl po jaké době, se podíval na sebe do zrcadla, aby si upravil rukávy a kápi překrývající ramena. Lehce ho překvapilo, že jeho husté černé vlasy nyní mírně protkávaly stříbrné pramínky, což ho na okamžik trochu zaskočilo. Přemýšlel, že je sváže dozadu, ale pak se rozhodl, je prostě nechat rozpuštěné. Takto ho Winnie vídala, a nejevilo se vhodné měnit to v tento den… v její den.

Před odchodem musel ještě udělat poslední věc. Prohledal stůl, aby našel kousek sametové stužky, o níž věděl, že je zastrčená někde v zadní části zásuvky. Z  baňky opatrně vytáhl uchovávanou kytici, stužkou obtočil stonky, aby je pevně svázal. Na okamžik se zamyslil, a pak se pousmál nápadu na vytvoření mašličky. Když skončil, postál s pohledem na ni, a na chvilku se přenesl ke šťastným okamžikům, ke každé květině, již mu byla darována. Objevila se její tvářička, jen na okraji jeho vědomí, zároveň s jejím hlasem, roztomilým svérázným projevem a její čistou radostí ze života. Pohled na hodiny mu ukázal, že má jen pět minut k dobru, proto přešel na verandu a vzápětí se přemístil.

Nyní stál na svém nejhořejším pozemku, vysoko nad skleníkem v zadní části zahrady, hned za řadou borovic dělící jeho pozemek od statku Weasleyových. Před ním se nížila země, mírně se vinoucí louka, končící sadem za jejich domem. Severus dole viděl, jak jsou tam všichni shromážděni, stáli na kraji porostu ovocných stromů. V jasném slunečním světle se odrážela převládající rusovlasá skupina, shromážděna pod stromy. Všeho všudy tam bylo asi tak třicet lidí, ale i tak okamžitě zahlédl Harryho, postávajícího za lidmi, obrácenými k malé bílé rakvi uložené nad jejím konečným místem spočinutí. Ozývalo se nízké šumění hlasů, jež pojednou ustalo, když se jeden kouzelník vpředu dožadoval jejich pozornosti.

Skupina nyní stála zády k Severusovi, jenž viděl pouze tvář hovořícího kouzelníka. Velebím, pomyslil si. Jak jen někdo může velebit šestileté dítě, a nejen tak ledajaké šestileté, nýbrž Winifred Weasleyovou, nejneobyčejnější šestileté děvčátko, které kdy kouzelnický svět spatřil? Tedy, tohle je pochopitelně jeho mínění, ale i když neslyšel mužova pronášená slova, doufal, že nevykládal obvyklé nesmysly. Předčasná smrt… neprožitý život… nespravedlivé… bude nám chybět. Kdepak, doufal, že zmíní, jak Winifred Weasleyová byla na svůj věk pozoruhodná, jak si přála dříve létat na koštěti, jak milovala fialovou a modrou, a jak byla samo prohlášená a jednoznačná Opičí královna. A ačkoli mu to přišlo nepravděpodobné, přál si, aby někdo zmínil, jak za šest krátkých týdnů oměkčila a získala srdce většiny nepravděpodobných obdivovatelů, o čemž svědčí dvě láhve Dalmoru vypité na její počest během čtyřiadvaceti hodin, a ještě více udivující je, že jedna byla dnes kvůli ní opomíjena.

Stál s kyticí u boku; poslouchal, jak lidé začali něco současně zpívat. Mrzelo ho, že nepoznal, co to je, aby mohl zpívat s nimi. Lidé na okamžik ztichli, poté rozeznal hlas plačící ženy, když rakev pomalu klesala do země. Sledoval, jak smuteční hosté, jeden po druhém, přikračují a pokládají na ni květinu, posléze se otáčí a míří do domu.

Harry byl poslední, což nebylo překvapivé. Severus ho viděl přicházet k blízkému stromu a zvedat cosi ze země. Trhnul sebou poznáním, když si všiml, že je to Winniina uchovávaná kytice květin, již jí Severus daroval. Harry se rozešel a pak v tichosti stál se skloněnou hlavou před hrobem. Strnule se naklonil a kytici položil na vršek položených květin, pak se otočil a zamířil do domu. Pojednou se však zastavil a prudce se obrátil, rukou si zastínil oči, když je mhouřil proti slunečnímu světlu Severusovým směrem.

Severus reflexivně ustoupil do lesa, zjevně však moc pozdě, nebo snad Harry jen odhadoval, poněvadž zvedl na pozdrav ruku, poté se zase otočil a šel s ostatními do domu.

Severus zůstal na místě, dokud slunce nezapadlo za kraj sadu. Ve statku svítilo, a ačkoli k němu doléhaly zvuky uvnitř večeřících lidí, nikdo se dosud neodvážil na zadní verandu.

Obezřetně se rozhlédl, když si vybíral místo, potom se přemístil na odvrácenou stranu stromu nejblíže hrobu. Na okamžik zadržel dech, jak se ujišťoval, že je sám, potom vykročil zpoza stromu, překvapilo ho však, když uviděl, že tu ještě zůstal jeden smuteční host.

Fleur seděla na kamenné lavičce na opačné straně hrobu, kde stálo květinové aranžmá, jež jí skrylo jeho pohledu. Na místě strnul, zvažoval, že se přemístí, když vzhlédla a všimla si ho.

Trochu nejistě vstala a váhavě řekla: „Pane prrofesorre? To jste vy?“ zeptala se a pokynula mu, aby k ní přišel k místu, kde by zůstali částečně kryti od domu.

Severus letmo pohlédl na zadní verandu, prošel okolo dolní části hrobu a postavil se vedle ní. „Prosím odpusťte mi, paní Weasleyová, domníval jsem se, že již všichni odešli. Nebudu vás rušit. Jen jsem chtěl…“

Fleur se usadila zpátky na lavičku a poklepala místo vedle sebe. „Mais non**, posaďte se. Prrosím. Bestak jsem s vámi chtěla mluvit.“ Severus si znepokojivě sedl na kraj a čekal. „Je to šškoda, še jste nemol pršijít. Chtěla jsem, abyste pršišel, a Winnie by si to také pršála. Takše jste tady. Jsme oprravdu rráda.“ Uchopila ho za ruku a sevřela ji ve své. Chvíli ani jeden z nich nepromluvil, zatímco hleděli na žalostný obrázek před nimi. „Winnie by se to líbilo, non? Všechny ty květiny? Milovala květiny, jako já.“ K tváři si přitiskla kapesníček. „To je jeden z důvodů, prročš jste se stali tak dobrrými pršáteli, non? Láska ke květinám,“ její hlas se vytratil.

Severus tápal, jak na to odpovědět, tu jej však překvapil její melodický smích. Natáhla se přes něj a vzala kytici, na níž zapomněl, že ji drží. „To je úplná polovina těch květin, pane prrofesore. Winnie měla velkou rradost, še jste si je uchoval. Viděl jste, co tam Arry pološil?“ Ukázala na vršek rakve. Ležely tam květiny, jež Severus daroval děvčeti, svázané do kytice a stažené stužkou, stejně jak to provedl on sám. Okamžik se na ni díval, pak se ohlédl na Fleur, jež ho pozorovala. „To je ta květinová rra, non? Má Winnie tu rru milovala. Víte, cso mi ršekla srrovna minulý týden, pane prrofesorre?“ Na Severusovu zavrtění hlavy se naklonila a tiše řekla: „Povídala jsem jí něco o její ‚květinové rše‘, a ona mě oprravila a prrohlásila: „Nan, maman***, to je květinová rra strrýčška Arryho a pana Snapea. Já jsem jen poslíčšek.“ Krátce upřeně hleděla na Severuse, potom lehce prstem poklepala na jeho tvář. „Má Winnie byla velmi moudrrá, nemyslíte, pane prrofesorre?“ Vstala, naklonila se a na každou líci mu vtiskla polibek. „Uš musím jít. Vím, še musíte Winnie něco ršíci. Bylo od vás milé, še jste pršišel. Nebylo by sprrávné, kdybyste nepršišel.“ Narovnala se a shlédla na něj. „Věděla jsem, še pršijdete.“

„Máte mou upřímnou soustrast, madame,“ měl šanci zašeptat, než se vydala do domu. Díval se, jak zmizela za dveřmi, poté si na chvíli sedl, když přemýšlel o malé rakvi. Vstal a přešel k čelu rakve, naklonil se a položil kytici vedle její sestry. Myslel na to, jak symbolizovaly šest týdnů setkání a rozhovorů, jež okouzlily jeho myšlenky a city; posmutněle vzpomínal, jak věřila v to nejlepší v něm; vybavoval si její radost, když ho viděla spolu s Harrym, poprvé na oslavě a později v den, kdy mu přinesli dort. Vytáhl se do své plné výšky, přiložil si ruku na srdce a pronesl: „Budeš mi scházet, Winifred Weasleyová. Bylo mi velkým štěstím a ctí, že jsem tě poznal.“ Obrátil se a po pár krocích se přemístil.

***

Severus se vrátil domů, zkusil něco sníst, ale nemohl, několikrát se vypravil k sekretáři, a i jednou odšrouboval zátku z láhve, nakonec však usoudil, že nemůže. Ne že by neprahnul po zapomnění a zamlženým smyslům, jež by mu Dalmor poskytnul; nikoli, nezdálo se to správné, ne o této poslední noci, po právu náležející jen Winnie.

Jakmile slunce zašlo, posadil se na verandu, jeho nálada byla čím dál více temnější. Jen o kousek dál skupina lidí oslavovala její život, vyprávěli si o ní historky, takové, jaké Severus ani neznal. Byl si vědom, že je toho spousta z její minulosti, o níž nevěděl, a teď, když už není, se to ani nikdy nedoví. Měl skoro až nehorázný pocit ošizení, že je připraven o tyto historky, záviděl těm, kdo jim naslouchali, a že je okraden o ty budoucí, jež už nikdy nebude mít možnost stvořit.

Vstal a přecházel po verandě, proklínal svou dnešní izolaci, když jeho srdce bylo naplněno tolika věcmi. Jejich intenzita ho zahnala do zahrad, chodil v nich křížem krážem pod vycházejícím měsícem, tu a tam se zastavil, aby vytrhl plevel, přešlapoval keře a keříky, aniž by se staral, že je může poničit. Prudce vpadl do skleníku a práskl dveřmi takovou silou, až se v nich roztříštily malé tabulky. Chvatně zamumlal: „Reparo,“ a šel zpět na verandu, dobře si vědom vzteku, jemuž musel dát průchod.

Posadil se a přemýšlel, poté znovu odolal téměř drtivému nutkání přivolat si Dalmore. S obtížemi si sundal boty, rozevřel hábit a rozepnul vrchní knoflíky košile. Měsíc již stál vysoko, jeho svit dole pableskoval na jasných barvách zahrady. Zatajil dech při pohledu na koberec plný zlaté, zelené, červené a modré. Byly překrásné v tomto chladném svitu srpnového měsíce; nádherné v rozkvětu jejich květinových životů. Přečkaly letní parna a bičování těžkého lijáku jen před třemi dny; ani jedna květina nepodlehla nemilosrdnému řádění počasí.

Poznenáhlu… nesnesitelnost toho všeho podnítila Severuse k jednání. Jak se můžou tak klidně rozvíjet, růst a kvést, zatímco ty nejkrásnější květiny z nich leží pohřbeny na borové truhle, hned za hřebenem kopce?

Šesti kroky se dostal k plotu, právě ve chvíli, kdy jeho zlost dosáhla vrcholu. Uvolnil ji při hrozivém náporu rukou rvoucí zeleň z hrazení. Trhal se vší silou a vyžíval se ve zvuku popínavek, jak je servával z jejich opor. Křupaly a práskaly, jak je taháním odděloval od plotu. Cítil, jak se zarývají do masa prstů a dlaní, to ho však jen ještě více rozlítilo. Zaplétal se do toho, co utrhl a frustrovaně zařval. Stáhl zeleň ze sebe, odhodil bokem a znovu se do ní pustil. Na hromadu na spálení, povíjnice, kvůli té krásnější než vy je nenávratně mrtvá. Na haldu na mulčování, líčil plaménkům, jak vyškubnul jejich odolávající řapíky z úponků, nezasloužíte si víc než ona. Do strouhy cesty, dvojostice, proč by se vám mělo dařit, když všechny naděje její budoucnosti jsou ztraceny? Dál pracoval, metodicky trhal jednu popínavku po druhé z plotu, poté kořínky, jež nelítostně rval ze země. Ruce mu pálily a zběžně si byl vědom krve stékající po loktech. Neustal však; nepolevoval; pokračoval ve svém předčasném sběru, nepravidelně dýchal a pot se mu řinul do očí.

Náhle si uvědomil, že na svůj úkol není sám. Další pár rukou se přidal k jeho z druhé strany cesty; nepozastavil se nad otázkou či údivem, jen vděčně přijal pomoc tohoto přičinlivého nočního poutníka. Pracovali, dokud nebylo konečně dokonáno, každá sebemenší popínavka vytržena z trojitého hrazení plotu. Ustoupil a oceňoval své dílo, nyní poprvé po letech viděl na cestu ze zahrady. Jako by ve snách tam spatřil stojícího Harryho, rukávy košile měl vyhrnuté a ruce na kolenou, jak popadal dech.

Severus padnul v zahradě na kolena a sedl si na paty. Strnule se díval, jak Harry došel k brance, přešel záhony a sedl si k němu. Oba tak zůstali, jejich dýchání se vracelo do normálu, ani jeden po dlouhou chvíli nepromluvil.

Severusovo vysvětlení bylo prosté: „Ony byly živé a ona je mrtvá,“ zazněla jeho jediná slova. Ucítil hřejivou ruku, jak ho pohladila v kruhu po zádech.

„Vím,“ řekl Harry. „Vím.“

***

Severuse ani nepřekvapilo, jak uklidňující bylo cítit něčí ruce kolem ramen. Chvíli jen mlčky seděli, dokud se ho Harry tiše nezeptal: „Jsi v pořádku?“

Severus kývl, zatímco upřeně hleděl přímo před sebe: „Jsem.“

Harry vstal a napřáhl ruku, aby mu pomohl na nohy. „Dobře. Půjdeme dovnitř a umyješ se.“

Při cestě na verandu Harry poznamenal: „Viděl jsem tě, Severusi. Pro Fleur to hodně znamenalo, že jsi přišel.“

„V tomto jsem neměl na výběr,“ řekl mu Severus pravdivě při vycházení schodů. „Winnie by mi neodpustila. Ani já sám sobě.“

Stáli spolu u velkého kuchyňského dřezu, smývali si krev a špínu z rukou. Když skončili, vrátili se na verandu a sedli si vedle sebe na nejhořejší schod. Severus Harrymu nenabídl nějaké pití, i když si toho Harry všiml, nekomentoval to.

„Slyšel jsem, že všechno proběhlo s Grahamem v pořádku,“ prohodil Harry konverzačně.

Severus se na něj úkosem podíval. „Vlastně si to nevyžadovalo moc mých schopností. Byl jsem tam je něco málo přes hodinu,“ oznámil mu.

„Á, ano, to jsem slyšel. Hodina strávená hledáním kraba opilio,“ popichoval Harry.

Severus si odfrkl. „Jen jsem s ním seděl, abych mu pomohl nějak trávit čas,“ zabrblal.

„Běží to každý čtvrtek. Jsi kdykoli vítán.“ Slabě se zasmál.

Severus se otočil, aby na něj lépe viděl. „Co tu tedy děláš? Měl jsem za to, že budeš mít spíše plno práce se staráním se o smuteční slavnost,“ poznamenal.

Harry před sebou nervózně kroutil rukama, pak vydal slabý souhlasný zvuk a řekl: „No, je pravda, že jsem se dnes nechystal přijít.“ Obrátil se na Severuse, ve tváři odevzdaný výraz. „Jenže mi bylo dáno ultimátum, víš. Abych se osobně dostavil k mému výrobci lektvarů, jinak přijdu o poslední část smlouvy.“ Trhl sebou, jak Severusovi ohromením poklesla brada.

Severus se postavil, přičemž Harryho vytáhl nahoru za zadní část košile. Ruku oddálil, vyhledal Harryho tvář a mračil se. „Do domu, Pottere. Hned!“

***

Harry toužebně zalétl pohledem na sekretář, Severus to však přešel a přinesl jim šálky s čajem. Nyní seděli na jednom konci divanu, jejich blízkost byla však klamná a ticho zlověstné.

„Jestliže jsi potřeboval něco takového, měl jsi přijít za mnou, než mě celé ty týdny tahat za nos. Na co jsi myslel, Harry? Kdybys natrefil na někoho jiného než mě, stál bys možná v tuto chvíli před Starostolcem! Zasloužím si odpověď, pověz mi tedy o tom všechno, od začátku do konce.“ Napětí ve vzduchu se dalo krájet, jak ho Severus probodával hrozivým pohledem. „Rád bych došel k závěru, zda se jedná o nastávající sebevraždu nebo zabití, tak mi to objasni.“

Harry stáhnul spodní ret, jak se přemýšlivě díval na Severuse, toto zjevné uvažování nad odpovědí nakonec dalo Severusovi spojitost.

„Graham,“ vydechl s pohledem na Harryho. „Tohle má nějakou souvislost s Grahamem, je to tak?“

Jakoby úleva se rozlila Harryho tváří. Shlédl na šálek v rukou a naklonil se, aby ho položil na stůl. Když se podíval zpět na Severuse, ve tváři se mu zračilo chmurné odhodlání.

„Vzpomeň si, že na tom počátku jsem tě neviděl roky. Věř mi, že to bylo zvláštní… že krátce potom, co jsem si zajistil kvůli tomu tvé služby, nějak jsme skončili v zahradách toho druhého. A že, ještě navíc… no, Winniino jednání.“ Pohrával si se lžičkou, již pořád držel, poté pokračoval, aniž pohlédl na Severuse. „Graham a já nějakou dobu víme, jak špatně jeho nemoc skončí. Někomu dopomoci se zabít, je v Británii trestný čin… už dlouhou dobu.“ Otočil se, strčil si nohy pod sebe a teď se upřeně zahleděl na Severuse.

„Sám to nedokáže. Nečekám, že to pochopíš. Je to komplikovaný příběh… Graham je právně rozvedený, ale stále má dobré vztahy s Chloe, jeho bývalou, a jejich dcerou, Dafné. Něco si může udělat sám… i nejistou sebevraždu… a ony by přišly o značnou sumu peněz, které jim hodlá dát ze své životní pojistky. V těchto smlouvách jsou zahrnuty jisté klauzule, kvůli nimž se stávají neplatnými, pokud dojde k sebevraždě. A není snadné ji provést bez zanechání jistých stop, které lze najít, zejména mudlovskou forenzní technikou.“

Severus se přistihl, jak zaujatě naslouchá. Viděl, že muž má jistě dilema a vyhovuje Grahamovi, jehož má rád, vybízelo ho to ke vstřícnosti. „Může počkat na smrt,“ nabídl.

Harry se na něj zlostně podíval. „Vůbec nevíš, co říkáš. Trvalo by to měsíce… mučivě pomalé a bolestivé umírání. Bez naděje na zlepšení stavu, jen s každým dnem sestupná spirála paralýzy a ztráta důstojnosti. Takto nechce umřít a nedá se říct, že bych ho za to vinil.“ Chvíli trvalo, než se uklidnil. „Léta jsme byli milenci, Severusi,“ řekl klidně. „Nemůžu prostě jen tak stát a nic nedělat, abych mu pomohl.“ Nyní naléhal. „Když už někoho miluješ, vážně bys někdy přestal? I kdybys usoudil, že byste neměli být spolu?“ Opřel se do polštářů. „Tohle mě přivedlo na nápad s těmi lektvary. Strávil jsem hodně času vypracováním, abych nakonec měl kombinaci drog… které ho zabijí… humánně… a nebyly zjistitelné,“ vysvětlil a tiše dodal: „A ty jsi jediný, ke kterému jsem měl důvěru, pokud jde o řemeslnou dovednost.“

Severuse to ještě nepřesvědčilo. „Jsou kouzla, která můžeš použít,“ znovu se pokusil. „Pokud jde o nezjistitelnost, smrtící kletba…“ odmlčel se při pohledu na Harryho tvář. Neřekl jsi zrovna nic chytrého ani milého, Severusi. „Och, ne, chápu tvůj problém. Zapomeň, že jsem to navrhl.

Harry údivem kroutil hlavou. „Jo, to doufám. Kromě toho, Graham nesouhlasí s ničím, co mi je nepříjemné. Lektvary by zabraly celkově zhruba do dvou hodin, a Grahamovi jsem to popsal tak, že prostě… pozvolna ztratí vědomí. A až potom provedou pitvu… a to udělají… bude to jen vypadat, že ALS**** zasáhlo jeho bránici a přestal dýchat. Sice je to rychlejší vývoj, než by čekali, ale ne neobvyklý,“ dořekl nadějně a vyčkával Severusovu reakci.

Severusova reakce… je něco, co by Harryho ani nenapadlo. Přemítal, jaké by to bylo být tak s láskou opečovávaný, že někdo věnuje takovou starost a opatření, aby ulehčil jeho skon, nemluvě, aby svému milovanému zajistil obživu. Pocítil chvilkové bodnutí žárlivosti, že Graham vzbudil v Harrym takovou oddanost, pak to však rychle zavrhl, když si promýšlel odpověď.

„Přesto bych upřednostňoval, abys přišel nejprve za mnou. Kromě toho se objevilo několik problémů, které jsem chtěl řešit, ale nakonec jsem se jimi zabýval až tento týden. Avšak,“ napomínal s varovným pohledem na Harryho, „ještě nemáš vyhráno. Jelikož znám jejich účel, chci posoudit každý z těch lektvarů a jejich celkový účinek.“ Všiml si, že Harry hluboce vydechl. „A nadto chci mluvit současně s tebou i Grahamem. Harry, nevadí mi, o co se tu vy dva pokoušíte, ale protože jsem hlavně odpovědný, k čemu mají být mé lektvary užity, jistě chápeš, proč chci mít úplnou jistotu, že všichni zúčastnění souhlasí. Kdy jste se to rozhodli provést?“

Harry se natáhl pro svůj čaj, Severus si překvapeně všiml, že se mu třese ruka. „No, podle původního plánu k tomu mělo dojít týden po získání šestého lektvaru, ale s tou neočekávánou…“ Mávl směrem ke statku. „Museli jsme to odložit. Graham by chtěl vidět některé lidi,“ šeptal, „a s tím vším, co se stalo tento týden, jsme se k tomu nedostali.“ Nesměle se zahleděl na Severuse. „A ještě nám schází poslední lektvar.“

Severus se opřel hlavou o záda divanu a chvíli přemýšlel. „Lektvar není problém. Je druhý srpnový týden. Myslíš, že budete mít ty věci vyřízené, řekněme, poslední týden srpna? Budete mít dva týdny.“

Severuse znepokojily slzy třpytící se v mužových očích, jeho hlas však nic neprozrazoval. „To by šlo. Graham by to raději provedl dřív, než Dafné půjde do školy, takže načasování bude ideální.“ Odmlčel se, poté napůl sobě poznamenal: „Nemůžu uvěřit, že to chceš udělat.“

„Nejsem až takový misantrop, Harry, ačkoli dokáži pochopit, proč si myslíš, že bych mohl,“ vyčinil mu. Chvilku vyčkával, poté vstal a ukázal na verandu. „Můžeme? Po dni, který jsme přetrpěli, bych rád viděl hvězdy, nemyslíš?“

***

Se zamumlaným: „Nox,“ se ocitli v úplné tmě, jakmile vstoupili na verandu, jediné světlo pocházelo z černočerného nebe posetého hvězdami a světélkujícího čtvrtměsíce. Opět si sedli na nejhořejší schod a chvíli dleli v tichosti, jak se dívali na nebe a naslouchali zvukům vlahé letní noci.

Severus ho nakonec prolomil s: „Co nyní Weasleyovi plánují? Zůstane tu Fleur i dál?“

„Ne, do konce léta zůstane se svými rodiči. Bill se vratí ještě do konce září do Londýna,“ odpověděl Harry a natáhl si před sebe nohy. „Pomůžu jí s balením příští týden potom, co ostatní Weasleyovi odejdou.“ Posunul se, aby se opřel o zábradlí. „Poprosila mě, abych dohlédnul na dům, víš, abych nenechal zpustnout zahradu.“ Za hlavou si sepnul ruce. „Až doprostřed září nebude potřeba nic moc dělat, potom něco sestříhám, vytáhnu některé cibulky a prořežu nějaké trvalky.“

„Rozumím, jak těžké by to pro ni bylo, kdyby tu teď zůstala. Možná to prodají?“ řekl Severus tiše.

„Ne, to si nemyslím. Winnie nebyla jediná, která to tu milovala - Fleur také. To je jeden z důvodů, proč ji pochovali na tomto místě. Budou zde příští léto s miminkem,“ dodal. „A Fleur, pokud vím, tu bude chtít být v dubnu, až začne sezóna zahrad.“

„To je pak dobře. Jen jsem si zvykl, že mám sousedy.“

„Severusi,“ Harry se zahihňal, „vždyť máš sousedy už čtyři roky.“

„No,“ připustil Severus, „vlastně to počítám prvním rokem.“

„Proč jsi nepočítal, víš, těch prvních pár let…“ Na konci zvýšil hlas, což značilo otázku.

„Harry, jsou to Weasleyovi, rozumíš? Vůbec jsem netušil, jak bych tam byl přijat. A několikrát jsme se potkali ve vesnici, jen jsme se pozdravili, ale nic ví.“ Tiše se pro sebe usmál. „Ale asi nikoho nenapadlo vzít v úvahu Winnie.“

Harry ovinul paže kolem kolen a usmál se. „Musela s tím zápolit, že?“ Špičkou tenisky šťouchl Severuse do nohy, když se na něj pobaveně podíval. „Když se na to soustředila?“

Severus potřásl hlavou, jak poplácal Harryho nohu. „Byla neodolatelná.“

Bavili se až do noci, o ničem a o všem: Weasleyových, zvláště Winnie, Fleur a Molly; Grahamovi, Chloe a Dafné; změně sezón, květinách a lektvarech; a potom samozřejmě ruce osudu, o nichž rozhodla v onen den před deseti lety. Mluvili nenuceně a otevřeně, podruhé v krátké době si Severus uvědomil, jak jednoduchý úkon konverzování může být příjemný. Kdo by mohl kdy tušit, že bude schopen něčeho takového a zejména s Harrym? Řekl by, že Albus to možná věděl - vzpomínal, jak mu to stařec říkával, při více než jedné příležitosti, že on a Harry si byli podobnější, než si někdo z nich dokázal představit. Uvědomil si, že se zatoulal v myšlenkách, když Harry podruhé zopakoval o něco hlasitěji otázku.

„Severusi, uspávám tě?“ slyšel ptát se Harryho.

„Hmm, ne jen jsem se zasnil. Byl to dlouhý den, pro nás oba. Je čas jít spát?“

Oba vstali, sešli schody a šli cestou přes záhony zahrady. Severus otevřel branku, ustoupil, aby Harryho nechal projít prvního, poté ho následoval a zavřel ji za sebou. Když se obrátil, zavadil o popínavky stále ležící na cestě. Harry ho zachytil rukou a pomohl mu tak se narovnat, přičemž se smál, když Severus zabrblal: „Do prkenný ohrady!“

Harry však ruku neodtáhl, jen stál tváří k němu, oči mu třpytily v měsíčním svitu. „Víš,“ říkal, „byl jsem naštvaný, když jsem dnes za tebou vyrazil.“ Kývl na Severuse. „Měl jsem vztek… snad na každého… z nějakého důvodu na Winnie, Grahama i tebe. Myslím, že prostě na život obecně.“ Povzdechl si. „Když jsem uviděl, cos tu vyváděl, hned jsem pochopil… byl jsi stejně naštvaný jako já. Zbytek cesty jsem doběhl a prostě jsem se do toho pustil s tebou.“ Maličko rozverně se usmál. „Byl to fajn pocit.“ Jeho úsměv se rozšířil. „Ale Winnie by s tím určitě nesouhlasila. Napadlo mě, že jsi pil.“ Naklonil hlavu na stranu. „Ale tys nepil, že?“ Přistoupil o krůček blíž.

Severus intenzivně pociťoval teplo ruky, svírající jeho paži. Upřeně se zahleděl na Harryho se slovy: „Ne, ani kapku, nebylo by to správné.“

Harryho úsměv povadl. „Takže jsi úplně střízlivý?“ Přistoupil o další krok.

„Jsem.“ Severus stál nehybně, bez možnosti úniku, zády se opíral o plot.

Harry zvedl druhou ruku a položil ji na Severusovo rameno. „Chápu to tak, že všechny tvé zábrany jsou neporušeny?“ Snížil pohled a hleděl na Severusovy rty.

„Do jedné,“ zašeptal Severus, konečně podnícen k jednání, zvedl ruce a přitáhl si muže k sobě.

„Moje taky,“ zamumlal Harry, tvář měl jen kousínek od Severusovy.

Severus posunul ruku za Harryho krk a zajel prsty do vlasů vzadu na hlavě. „Pak tedy pro tohle žádné omlouvání.“ Mírně mu natočil hlavu, nyní byl natolik blízko, že cítil Harryho zrychlený dech na rtech.

„Ani jedno,“ šeptl Harry, jak zvedl ruce k Severusově tváři a boky ho přitiskl přímo k hrazení.

Chvilku to byl jen polibek se všemi nezbytnými průvodními prvky. Přitisknutí a oddálení úst, nesmělé laskání jazyků, jak se poznávali. Pak to však začínalo být neobyčejně osobní, když je polibek spojil, místo doteku jakoby vyzařovalo vlastní žár. Severus přesunul ruce na Harryho záda a prudce ho přitáhl, až se přimáčkli k sobě. Jako první vydal zvuk, zasténání do horkých úst, jakmile Harry s výpadem nahoru strčil koleno mezi jeho stehna.

Ústa odtáhli a zaměřili se na jejich přitisklá těla, Harry tlačil vzhůru koleno a Severus přitahoval Harryho boky, aby ho přitlačil k sobě, když se třeli jeden o druhého. Severus zaklonil hlavu, jak Harry zabořil obličej do ohbí jeho krku. Po několik příštích okamžiků bylo jejich vzdychání dalším zvukem večera, mísící se se zvuky cvrčků a hrdliček.

„Severusi,“ nakonec zasténal Harry do jeho krku. „Ne, takto ne, ne dnes.“ Spustil ruce k Severusovu pasu a lehce ho držel, zatímco se trochu oddálil. Severus se rázem zklidnil, ale držel Harryho v kruhu svých paží, otočil hlavu tak, že spočívali tvářemi na sobě. Cítil tlukot obou srdcí, jak se opírali o plot, spokojení v objetí toho druhého.

„Máš pravdu, ne dnes,“ řekl do vlasů u jeho tváře. Věděl, co tohle znamená, tento boj s vášní, zatímco dříve šlo jen o narážky. Odtáhl se a podíval se na Harryho, ale stále ho držel u sebe. „Je jen přirozené chtít cítit, jak živý jsi v takový den, uvážíme-li, jak velice křehký a pomíjivý život doopravdy je. Ale…“

Na dlouho se odmlčel, že ho Harry pobídl, když proti jeho ústům řekl slovo: „Ale?“

„Ale oba bychom litovali, že první vzpomínka, jak jsme… byli spolu, takto, se vázala k jiným dnešním vzpomínkám.“ Tázavě se podíval na Harryho.

Harry kývl. „Tohle mě zastavilo. Ne že by s tím Winnie nesouhlasila.“ Posmutněle se usmál na Severuse a spočinul hlavou na Severusově rameni. Stáli v objetí toho druhého, dokud se Harry neodtáhl a vážně se zahleděl na Severuse. „Je to jen odložení,“ upozornil a o další krok ustoupil na cestu.

Severus se usmál, když překročil strouhu. „Je to jen odložení,“ slíbil.

Ušli několik metrů cestou nahoru, kde se Harry zastavil a šátral nohou, aby odkopl stvoly popínavek z cesty. Jejich zvadlé modré, žluté a růžové květy zářily v měsíčním svitu.

„Je to škoda, Severusi. Byly moc krásné,“ posteskl si Harry.

„Ano,“ zastavil Severus a smutně se na něj pousmál, „to byly.“

Poznámka autorky:

* „Deadliest Catch“ copyright Discovery Channel Productions


Poznámka překladatelky:

** mais non - ale ne
*** nan, maman - ne, maminko
**** ALS - Amyotrofická laterální skleróza, známá též jako Lou Gehrigova choroba, je nevyléčitelné neurologické onemocnění, které napadá nervové buňky odpovědné za kontrolu svalstva. Více ZDE

Květiny

česky – latinsky – slovensky

baldrián – valeriana – valeriána – obr.
balzamína – impatiens – netýkavka – obr.
třemdava – dictamnus – jasenec – obr.
povíjnice – ipomoea – povojník – obr.
plamének tangutský – clematis tangutica – plamienok tangutský – obr.
dvojostice růžová – incarvillea delavayi – inkarvilea delavayova – obr. 

Vnímavá zahrada - kapitola šestá - Lektvar šest / první část

Vnímavá zahrada - kapitola osmá - Lektvar šest / část třetí