Labyrintem slov...

Fandom:  Harry Potter
Autor:  RaeWhit
Originál:  The Sensible Garden - nedostupný

Překladatel:  Alcea
Beta:  Georgia
Páry:  Harry Potter/Severus Snape
Vedlejší postavy:  Bill a Fleur Weasleyovi, Molly Weasleyová, originální postavy, další

Severus stál u kuchyňského okna, vyhlížel ven přes zahradu se slabou sněhovou pokrývkou a zaujatě pozoroval, jak cosi divoce vyplašilo jednoho jelena z lesa. Hnal se chaoticky záhony, a pak kličkoval zpět do lesa, hned za zamrzlým skleníkem. Tu ho upoutala na obloze černá tečka, jen co se zvětšila, zahlásil: „Soví pošta.“

Byla to jejich pravidelná hra a dnes v ní zvítězil Harry. Už čekal na verandě ve chvíli, kdy k němu přistoupil Severus, jenž se zdržel tím, že si ještě z praktického důvodu přes sebe přehodil svůj plášť.

„Podvodníku,“ nařkl ho.

„Ale v pravidlech není udržet se v teple,“ smál se Harry a objal se.

Sova slétla nad dům, na okamžik se ztratila z dohledu, potom směřovala z leva, ladně zakroužila a přistála na zábradlí verandy. Harry k ní broukal, zatímco jí z nohy uvolnil velkou, zelenobílou obálku. Poté se provinile koukl na Severuse. „Nemáš nějaký soví mlsek?“ zeptal se rozpačitě.

Severus z kapsy vytáhl kousek sušeného masa a při jeho podávání lakonicky poznamenal: „Pozbyl jsi své vítězství kvůli chybějícímu mlsku.“

Harry si odfrkl a dopis dal Severusovi. „Jo, dobře.“ Jakmile obálku předal, natáhl krk, aby se na ni podíval. „Copak to je?“

Severus se rozesmál. „Jarní katalog s osivem. To mě udrží zaměstnaného na—“ odmlkl se při zvuku druhé sovy, když zakvílela z opačného směru. „To je neobvyklé načasování. Ale tuto si nepočítej,“ zareptal a podal další kousek sušeného masa.

Harry sundal malý srolovaný bílý pergamen, poté ptáka poslal po svých s mlskem a poplácáním. Roztřásl se a pohodil hlavou ke dveřím. „Pojďme dovnitř.“

Mezitím co si Severus sundával svůj plášť, Harry klesnul na divan a rozříznul obálku. „To je od Molly,“ oznámil zamračeně. Severus se opřel o krbovou římsu, koupal se v teplu ohně a trpělivě čekal, zatímco si Harry rychle procházel pergamen, potom se starostlivě narovnal na Harryho nevěřící vyjeknutí: „Ne.“

„Co?“ zeptal se Severus, když však Harry neodpovídal a dál si četl, vykročil dvěma dlouhými kroky a přisedl si k němu. „Co?“ zopakoval.

Harry spustil dopis na klín a slabě se na Severuse usmál. „Je to holka. Narodila se dnes ráno ve tři čtvrtě na pět. Mamince a miminku se daří výtečně.“ Nervózně se zasmál a zaskřehotal: „Belle Harriet Weasleyová. Bože, nemůžu uvěřit, že to udělali.“ Severus se usmál nad jeho zděšeným výrazem.

„To jméno je v naprostém pořádku. Ve skutečnosti je krásné,“ zakončil, tušil, že by jeho doslovné přeložení nebylo doceněno. „Pročpak ten výraz?“

Harry potřásl hlavou. „Prostě… Harriet. Vždyť je to hrozné jméno pro dítě, nemyslíš?“

Severusovy oči hodnotily. „Hodí se a vypovídá o jejich úctě k tobě.“ Hlas změkčil. „A dozajista by to Winnie rovněž schválila.“

„Jo, máš pravdu,“ přisvědčil Harry, poté opět zvedl dopis z klína, aby si ho dočetl. Když jej však příště upustil do klína, vrhl na Severuse znechucený pohled.

„A co teď?“ zeptal se Severus znaveně.

Harry se opět podíval na dopis, nato upřel pohled na Severuse. „Molly píše, abych ti vyřídil, že doufá, zda by ti nevadilo oslavit své narozeniny společně s nějakým Weasleym. Severusi?“ řekl vyčítavě, patrně se dožadoval odpovědi.

„Aha. Já zapomněl. Devátý leden,“ přiznal, pak si pro sebe zamrmlal: „Jak to u všech ďasů ví?“

Vyměnili si pohledy, poté oba současně vyhrkli: „Minerva.“

„Ta vlezlá stará drbna,“ láteřil Severus, Harry však o tom ani nechtěl slyšet.

„Proč jsi mi to neřekl? Tys mi dal dárek na mé, ale teď jsem připravený o stejné potěšení,“ spílal. Stiskl rty a docela účinně na něj zlostně zahlížel, pomyslil si Severus. Následně se však jeho výraz v očích změnil téměř na predátorský, když zopakoval: „Potěšení…“ Dopis odhodil, vstal a vytáhnul Severuse na nohy za paži. „Protože jsi mě na to nepřipravil, musím se uchýlit k tomu, co je po ruce.“

Severus měl pramálo času něco namítat, jak jej Harry táhl k ložnici. „Co je po ruce?“ naléhal nechápavě cestou.

Harry se na něj přes rameno potutelně usmál a vlekl ho dál. „Mám pro tebe jeden zajímavý návrh.“

***

Ze spánku ho polehoučku vyvedl hlas u jeho ucha. „Severusi?“

„Hmm?“

„Už odcházím – je skoro osm a Chloe tu bude v devět.“

„Hmmm,“ opakoval. „Dobrá. Tvá vina, že jsem polovinu noci probděl.“ Zaslechl Harryho zahihňání, poté si jen matně uvědomoval, jak mu vtiskl polibek na zátylek. Teplo místnosti v tento srpnový den jej brzy ukolébalo zpět do spánku.

Severus plel mezi světle karmínovými gazániemi, tu k němu dolehlo její volání od cesty.

„Halóóó, pane Snape!“

Pomalu vstal, otřel si špínu z rukou, a poté se nevzrušeně vydal svou obvyklou okružní cestou záhony k brance. O tu se zapřel předloktími a hned za ní na něj čekal známý obrázek.

„Winnie?“ zeptal se, lehce ohromen, že ji tam vidí. „Winnie,“ řekl znovu, teď ne tázavě, ale radostně. Stála tam, oděná v těchtýž růžových šatečkách, stuhách a ladících ponožkách, jež ji viděl naposledy nosit téměř před rokem.

Upírala na něj vážný pohled, v jasných modrých očích ohýnky, pihovatá líčka s dolíčky od úsměvu, jejž se jasně snažila potlačit. „Chyběla jsem vám?“ vyzvídala. Severus pocítil slabé rozechvění, když si všiml obvyklé ruky schované za jejími zády.

Přikývl, otevřel branku a vykročil na cestu. „Více než si dokážeš představit, děvče.“ Oba tam chvíli stáli, usmívali se na sebe, pak měl Severus pocit, že je správné dodat: „Tvému strýčkovi Harrymu taktéž.“

Tím si vysloužil zazubení, a pak dívčí chichot. „Bambulo. Já vím, že tu teď bydlí,“ řekla mu vědoucně.

Severus se sklonil, ruce na kolenou, dostal je tak na stejnou úroveň očí. „Ó, ty víš, že ano, ty všetečné dítě,“ škádlil, vůbec ho nezarazil knedlík v hrdle.

Nadšeně kývla. „I tak si myslím, že byste měli dál hrát tu květinou hru,“ domlouvala mu. „Byla to zábava, ne?“ Na Severusovo přikývnutí pověděla: „Teď tu květinovou hru hraji se svým dědečkem. Ale není to stejné,“ přiznala, ohlédla se trochu provinile kamsi ke hřebeni. „On neví tolik o kytičkách jako vy nebo strýček Harry.“ Opět ho obdařila oslnivým úsměvem.

Severus napřáhl ruku, aby se dotkl její tváře, ona však ukročila a zpoza zad místo toho vytáhla ruku. „Nate, tahle je pro vás. Tentokrát jsem ji sama vybrala. Víte, co to je?“ Dychtivě se naň dívala, jak si ji převzal.

Otálel, jak jen dlouho mohl, tušil, že protentokrát až nakonec vyřkne svou domněnku, tato hra skutečně skončí. „Hmm, podívám se,“ zdržoval, zatímco si prohlížel svěží růžovou orchideje, následně si skutečně lámal hlavu, jakmile si ji prohlédl blíž. Zalétl pohledem na Winnie a přiznal: „Jistě je to disa, ale ne hybrid, jaký jsem už viděl.“

Winnie se široce usmála a zatleskala. „Vidíte! Věděla jsem, že ji budete znát!“ Severus se usmíval, jak projevovala své tradiční uznání pro jeho nadání na tuto květinovou hru.

„Předpokládám, že nemůžeš jít do zahrady a samu si některou vybrat?“ zeptal se.

Její úsměv povadl, tvář však měla dětinsky poklidnou, jak mu odpovídala: „Ne, nemůžu. Nemám dovoleno chodit mimo cestu, víte.“ Z jakéhosi zvláštního důvodu to dávalo Severusovi naprostý smysl. Ukročil, v rukou stále držel orchidej. Winnie se posmutněle ještě jednou podívala vzhůru na cestu. „Musím jít. Vy a strýček Harry se teď milujete, tak nebuďte na sebe zlí, dobře?“

Severus potřásl hlavou a slíbil: „Nikdy nebudeme. A ty, slečno Weasleyová, myslím, že už mě nepotřebuješ, abych tě huboval – zdá se mi, že je o tebe dobře postaráno.“

Šla pozpátku. „Nejlíp.“ Poslala k němu pusu, otočila se a začala poskakovat vzhůru po cestě.

Severus stál přikovaný na místě, věděl, že se nepřiměje k pohybu, dokud nezamává od hřebenu. Zastavila se však dřív, v polovině kopce, a zavolala: „Ještě máte mou pomněwinnienku, pane Snape?“

„V naprostém pořádku,“ zvýšeným hlasem odpověděl. Patrně spokojená se obrátila a beze spěchu mířila ke hřebeni. Severus viděl jen její siluetu ve chvíli, kdy se otočila a jednou naposledy zamávala, pak zvedl svou ruku na pozdrav na rozloučenou.

Pozvolna se probouzel, k vědomí ho postupně vytáhl zvuk dětského brebentění v zahradě. Ležel a hleděl na strop, po krátké chvíli nejistoty si uvědomil, že to slyšel hlas Dafné, další sedmileté dívky v jeho životě.

Lenošně se přetočil na bok, nato rozšířil oči, jakmile ji spatřil: uprostřed Harryho polštáře ležela dokonalá, růžová disa. Opatrně sklouznul na kraj postele, dbal, aby květinu nepoškodil. Potom ji téměř se zbožnou úctou zdvihl a prohlížel si překrásný květ. K uctění malého děvčátka, které se nedožilo sedmi, si ji přenesl k tváři a hluboce se nadechl. „Okouzlující,“ šeptl.

Oblékl se a vyšel ven na verandu, zatím o sobě nedal vědět a jen stál a sledoval ty tři. Zahrada byla nyní opět v rozkvětu, živena spadanými květy a listy z léta. Rozeznal jen čupřinu Dafniny hlavy na místě, kde stála mezi jiřinkami a nepřetržitě mluvila k smějícímu se Harrymu. Rusovlasé dítko, schoulené na něm v batohu, vykukovalo ven přes vršek a zvědavě se koukalo na záhony barev.

Avšak pro Severuse byl v zahradě nejkrásnější sám Harry: výrazně opálený, černé vlasy vlály ve vánku, stále štíhlý, nyní ale zosobněné zdraví a spokojenosti. Severus měl za to, že to, jak se Harry stal trvalou součástí jeho zahrady, mu dávalo největší potěšení ze všech.

Á, už si mě všimli.

„Pane Snape!“ volala Dafné a hnala se záhonem, pak se prudce zastavila u spodního schodu. Rozpustile na něj vzhlížela, poté zvedla ruku schovanou za zády.

„Koukněte! Ta je pro vás! Víte, co to je?“ zeptala se dychtivě, modré oči tančily, culík se pohupoval jejím sotva kroceným nadšením.

Severus se podíval přes její hlavu a usmál se na zelené oči, které na něj zářily. Sklonil se a podíval se na jasně žlutou jiřinku. „Hmmm, popřemýšlím…“




KONEC


Poznámka překladatelky:

Květiny:

gazánie – gazania – gazánia – obr.
disa – obr.


A s posledním vloženým dílkem bych chtěla především poděkovat autorce za tento krásný příběh, a za to, že mi dovolila jeho přeložení. Samozřejmě moc děkuji Mandragoře, že mohl tento překlad vycházet zde na Labyrintu. Mé velké díky patří rovněž betě Georgii za její práci a čas, které věnovala této povídce, a zejména za její neocenitelné rady ze světa květin.

Mé díky patří též všem čtenářům za jejich pěkné komentáře. Vězte, že jsem si je četla úplně všechny, a vždy mi byly povzbuzením do další práce, zvláště když jsem se bála, jak bude taková povídka přijata.

Dlouho jsem váhala, zda ji mám překládat, nejen kvůli náročnosti tohoto překladu, ale hlavně kvůli tématům, které obsahuje. Nakonec jste ji docela dobře přijali, ačkoli někteří čtenáři přestali číst po té zlomové kapitole.

Jak jste možná pochopili, hlavními motivy, které se v příběhu opakují, jsou, slovy autorky, koloběhy života a smrti, smutek a štěstí, zdraví a nemoc, vina a osvobození, zanedbání povinnosti a odpovědnost - všechny tyto jsou zastoupeny pomocí metafor z vegetačních období květin. Příběh je hlavně zaměřen na smutek, jak funguje, a jak jej postavy překonávají. Popis tohoto smutku byl navíc ovlivněný tím, co se stalo autorce při psaní této povídky.

Doufám, že jsem to tím překladem moc nepokazila a byl vám srozumitelný. Postupně jsem ještě opravila pár maličkostí a na přání některých z vás jsem doplnila obrázky květin, respektive odkazy na ně.

A úplně na závěr mám prosbu. Nepřeji si, aby tato povídka byla kopírována na jiné stránky tak, jak se to stalo u povídky ‚Za poskytnuté služby‘.

Vnímavá zahrada - kapitola dvacátá první - Květiny / část čtvrtá